Lenka se probudila 9. února před svítáním na svém lůžku. Posadila se. Sotva se dotkla nohama podlahy, rozsvítilo se tlumené světlo. Lenka se rozhlíží po místnosti. Přibylo zde další lůžko, na kterém pod lehkou přikrývkou klidně oddechuje Nikolka. Lenka se nad ní sklonila a usmála se. Tak už jsme tu dvě. Kdypak se sem asi dostala – a za co? Pak tiše otevřela dveře a opustila provizorní ložnici. V sousední místnosti spatřila Arianu.
„Tak jak ses vyspala,“ vítá ji radostně mimozemšťanka.
„Skvěle,“ raduje se Lenka, „a koukám, že tady mám společnost…“
„Samozřejmě. Kdybys jen věděla, za jakých pohnutých okolností se sem dostala… Představ si, že fyzicky napadla Jennifer a nejprve byla uvázána na pranýři…“
„Hrůza! Když si jen vzpomenu, co tam vyváděli se mnou… ani jsem to děvčatům raději všechno nevyprávěla…“
„Co’s nám nevyprávěla?“
„Teď už to snad víš taky… To je moc pěkné přivítání,“ zlobí se naoko Lenka, ale pak se vrhá do Nikolčiny náruče. A drží se a drží, nedokáže se od ní odtrhnout. Ale co to? Lenka cítí, že pod Nikolkou se podlamují nohy. Musí ji k sobě přitisknout ještě pevněji…
„Pozor! To nesmíš!“ vykřikla náhle Ariana. Shodila svůj laborantský plášť, pod kterým zásadně nenosí žádné spodní prádlo, odtrhla obě dívky od sebe a přitiskla Nikolku pevně na své nahé tělo tak, aby se dotýkaly co největší plochou. Nikolka se probouzí z mrákot.
„Co se to… se mnou… děje?“
„Na co jsi myslela,“ ptá se jí Ariana, aniž by zodpověděla její otázku.
„Vzpomínala jsem na to, že když jsem byla uvázaná u toho pranýře, myslela jsem si tady na Lenku, že jí musí v tom krytu být zima a moc jsem se k ní chtěla přitisknout a hřát ji.“
„Tak ses k ní přitiskla a hřála’s ji,“ vysvětluje Ariana, „hospodaříš se svou tělesnou energií podle vlastní vůle. Jenže taky je nutné myslet na to, že té energie napřed musíš mít dostatek.“
Lence se zaleskly v očích slzy. „To jsem… nechtěla… to ne… vysávat kamarádku…“
„Uklidni se, Lenko! Za to přece nemůžeš. Kdyby ti tu energii nechtěla předat, tak by se to nestalo. Jenže ona chtěla. Ona si to moc přála, a tobě nezbývalo nic jiného, než tu energii přijmout. Jen si z toho musíte vzít ponaučení. Něco jako první pravidlo: Předávanou energii je nutno přijmout, nechci-li riskovat zranění. A hned i druhé pravidlo: Energii nesmím předávat člověku, jehož pokožka není bioenergeticky senzitivní.“
„Co se stane v takovém případě?“
„Včera sis to vyzkoušela s mým manželem, ne? Buď se ten dotyčný spálí, nebo dostane elektrickou ránu – záleží na tom, v jaké formě tu energii vydáš,“ odpověděla Ariana Nikolce.
„A to se určí jak?“
„Jak jsi předávala Lence to teplo?“
„Myslela jsem na to, že je jí zima…“
„Nu, tak co ti ještě není jasného?“
„Ariano! To mi chceš namluvit, že stačí o té energii jenom přemýšlet a…“
„Jistě, to úplně stačí…“
„Takže mohu stejným způsobem tu energii Nikolce vrátit?“
„Samozřejmě, Lenko. Jen stačí, aby ses k ní přitiskla a chtěla…“
Lenka opět objala Nikolku a cítí, jak teplo opouští její tělo.
„To je opravdu zajímavé, jenže – co bude dál?“
„Teď se osprchujete, nasnídáte, a až vyjde sluníčko… to bude za necelou hodinu, vyzkoušíte si nabíjení,“ informuje dívky sestra Ariana.
Lenka s Nikolkou zamířily ke sprchám. Zcela spontánně se usadily v jedné kabince, vzájemně se sprchují, vytvářejí si navzájem na svých tělech bohatou voňavou pěnu ze sprchového gelu. Zjišťují, že jejich termosenzitivní pokožka dokáže přijímat energii i z horké vody, která vůbec není smísena s vodou studenou.
Horkou a studenou sprchu střídají několikrát, vzájemně se k sobě tisknou tak, aby se dotýkaly co největší plochou svých těl. Vzájemně si střídavě předávají energii a jsou uneseny z netušených možností, které během noci jejich organismus náhle získal.
„Nevím, jak tobě, ale mně ten energetický tok vyvolává sexuální vzrušení,“ sděluje Lenka kamarádce. A opravdu, Lenčina prsa jsou nalitá, bradavky ztopořeny a Nikolka je s rozkoší hladí a hněte. Pak její prsty jemně sklouzávají po bohaté pěně do Lenčina klína a Nikolka cítí proud teplého sekretu valícího se z Lenčiny povolené vagíny. Jemně ji hladí ve stydké krajině a po vnitřní straně stehen. Lenka se k ní něžně tiskne: „Vůbec jsem neměla tušení, jak krásné to může být s dívkou…“
Pak opětuje Nikolčino laskání, dlouho drží ruku na jejím srdci a vnímá jeho zrychlující se tep. Kloužou po sobě navzájem svými nahými těly hladkými od pěny ze sprchového gelu.
„Tak pojďte k snídani, děvčata,“ volá je Ariana uprostřed nejkrásnější zábavy.
Dívky se tedy naposledy důkladně prosprchovaly horkou a studenou vodou, přičemž Lenka zjistila, že když nechce, nemusí svou energii té studené vodě předat. Ke stolu přišly vzájemně se vedouce za ruce.
Po snídani následuje podrobná instruktáž, kterou vede doktor Hill. Ariana, jeho žena, opět odložila plášť a předvádí oběma dívkám praktické ukázky.
„Nejtěžší úkol, který vás teď čeká, je vzájemný kontakt bez předávání energie. To je bezpodmínečně nutné, protože jinak byste se nemohly bez obav dotknout osoby, jejíž pokožka není bioenergeticky senzitivní. Dokud tuto schopnost důkladně nenacvičíte, varujte se dotyku s takovou osobou! Mohlo by dojít i k velmi vážnému zranění,“ zdůrazňuje už po několikáté doktor Hill, a zdá se, že to je nejdůležitější poučka, kterou si mají dívky z instruktáže odnést.
- × - × - × -
„Máme dvě hodiny po východu Slunce, oznámila náhle Ariana, „takže je nejvyšší čas navštívit vnější prostor.“
„Ale to bychom se měly nejprve aspoň trochu obléci, vždyť cesta ven je dlouhá a chladná,“ upozorňuje Nikolka.
„A to právě ne,“ oponuje doktor Hill, „nahoru půjdete úplně nahé a bosé, neboť součástí lekce je i nácvik schopnosti spontánně nepředávat získanou energii vnějšímu prostředí.“
„Já mám takový dojem, že se mi to dařilo už v té sprše,“ poznamenala Lenka směrem k Nikolce, „ta studená voda mě přece vůbec neochladila…“
„To je výborné,“ raduje se Ariana, „takže ty už umíš zadržet únik energie ve studené vodě. V studeném vzduchu to funguje obdobně. Pojďte si to vyzkoušet.“
„A co když nás tam někdo uvidí,“ strachuje se opět Nikolka.
„Neboj, tam, kam jdeme, se široko daleko nevyskytuje živá duše,“ chlácholí ji Ariana.
S těmito slovy oblékla svůj plášť a vstoupila do dveří, kterými včera Nikolka přišla, a jala se stoupat po příkrých schodech. Obě dívky ji následují. Když vystoupaly až ke kamenné desce, která včera za Nikolkou zatarasila východ, deska se pootočila a za ní se ukázalo další schodiště směrem vzhůru. Všechny tři po něm stoupají dál. Schodiště končí u další kamenné desky. Rovněž i ta se pootočila – a dívky se ocitly na úbočí svahu jakési skály vyčnívající z moře.
Sluneční světlo je oslnilo tak, že musely na chvíli zavřít oči. Ariana vytáhla z kapsy pláště pro každou dívku jedny sluneční brýle a svlékla se také. Když dívky přivykly světlu, jala se jim vysvětlovat principy nabíjení:
„Sluneční energie má světelnou a tepelnou složku. Vaše pokožka je schopna přijímat tyto dvě formy energie a vedle toho i energii elektrickou, ale to budeme nacvičovat večer. Nyní je nutno využít této příležitosti. Je pochopitelné, že nejvíce energie ze Slunce načerpáte tehdy, když budou přímé sluneční paprsky ozařovat kolmo a pokud možno také rovnoměrně co největší plochu vašich těl. Tady jsou k tomu účelu připraveny takové konstrukce…“ a ukázala na šest kovových rámů ukotvených ve svahu skály, ve kterých byly napjaty jakési houpací sítě.
Ariana k jednomu rámu přistoupila a upravila jeho sklon tak, aby sluneční paprsky dopadaly na síť opravdu kolmo. Pak se do sítě pohodlně opřela zády. Obě dívky ji napodobily.
„Ale budeme k tomu asi ještě potřebovat opalovací krém. Nebo olej…“ medituje opět Nikolka.
„Po nabuzení bioenergetické senzitivity se nespálíš, nebudeš-li sama ze své vůle chtít,“ vysvětluje Ariana, „tvou myslí nesmí představa o možném spálení vůbec procházet. Mysli spíš na to, jaký je to krásný pocit volně nasávat energii…“
„Jenže to já právě nějak nedokážu…“
Lenka napjatě poslouchá Nikolčiny obavy a uvědomuje si, že Ariana, ač zkušená zdravotnice a instruktorka, nechápe jednu základní věc: Utkvělá představa se z mysli člověka nedá odstranit tak, že se o ní bude stále mluvit. Je třeba změnit nit hovoru směrem, který by kamarádku zaujal natolik, aby její myšlenky dokonale odvedl od choulostivého tématu! Lenka vymyslela bleskově návnadu, na kterou se Nikolka docela určitě chytí:
„Kde teď vlastně jsme,“ přerušila Lenka Arianin výklad o myšlení či nemyšlení na možnost spálení.
„Tady je přímý vstup do našeho opěrného bodu,“ sděluje Lence Adriana. „tento útes se nalézá asi tři kilometry od přístavu ostrova, kde je váš zajatecký tábor. Ale kolem něj je rozsáhlá mělčina, takže se nemusíme bát, že by sem zabloudila nějaká loď. Útes tvoří směrem k ostrovu téměř kolmá stěna, ale v severním směru je svah skály velice pozvolný. Takže jsme zde chráněni před případným objevením.“
„Cože? Já jsem ušla v podzemí tři kilometry,“ žasne Nikolka.
„Budeš se divit, ale ušla jsi téměř čtyři a půl kilometru, protože jsi nešla přímo, ale klikatou chodbou, která ještě k tomu klesá do hloubky,“ sděluje šokované dívce Ariana.
„A jak objevila cestu tady Lenka,“ pozastavila se Nikolka nad Arianiným sdělením.
„Ariana na mě už čekala v zákoutí hlavní chodby a postarala se o mne ihned, jak zaklaply pancéřové dveře,“ vysvětluje Lenka.
„A proč jste se podobně nezachovali ke mně?“ obrací se Nikolka k Arianě.
„Protože jsme tvou návštěvu zatím nepředpokládali, a když jsme zjistili, že jsi v krytu, byla jsi už tak blízko, že jsme nepovažovali za nutné ti jít naproti. Kromě toho jsme nevěděli, kdo rozsvítil nouzové osvětlení a zda tě někdo nesleduje. Když jsme zjistili, že ses dostala bez obtíží na schodiště, zavřeli jsme preventivně vstup na něj. V noci, když jste spaly, uvedl manžel kryt do obvyklého stavu.“
Ariana se otočila a vystavila sluneční lázni záda. Dívky ji napodobily.
„Můžete mi popsat své pocity?“ zeptala se Ariana.
„Já se cítím velice příjemně,“ sděluje Lenka, „připadám si jako v perličkové koupeli, když cítím, jak do mne narážejí jemňoučké kapky.“
„Mně to připadá spíš jako takové divné mravenčení,“ sděluje své dojmy Nikolka, „i když nemohu říci, že by to bylo nepříjemné. Asi jako po tom úraze, když jsem chodila s rukou po obrně na elektroléčbu. Ale to bylo dost nepříjemné. Tohle je rozhodně lepší…“
„Zkus se ke mně přitisknout,“ vyzvala Ariana Nikolku.
„Co teď cítíš?“
„Teď je to moc krásné, příjemné…“
„Dobře. A teď snaž se zadržet přenos energie.“
„Jak to mám udělat?“
„Mysli na to, že si přenos nepřeješ uskutečnit.“
„Ale… mně se to… nedaří,“ vyráží ze sebe zoufale Nikolka.
„Musíš se naučit držet energetickou rovnováhu,“ vysvětluje dívce Ariana. „je to něco podobného, jako když se malé dítě učí jezdit na kole… padá, padá – a najednou to jde. Chvíli si odpočiň, já to zkusím s Lenkou.“
Nikolka se opět opřela o konstrukci, kterou si zručně nastavila tak, aby její tělo bylo slunečními paprsky zaléváno na co největší ploše. Při tom si vzpomněla, jak se včera ocitla v podobné situaci uvázaná na pranýři a jak jí vojáci celé tělo mazali olejem. Ze vzpomínek jí vyvstává úryvek rozhovoru…
„A kde si teda chceš užívat?“ — „Jak to, kde! Vedle, přece.“ — „Cožpak vedle jsou nějaké samice?“ — „Jistě. Dnes přivezli tři. Mláďata – nanejvýš šestnáctky…“
„Ariano!“
„Copak?“
„Nevíš, z kolika ostrovů se skládá tady to souostroví?“
„Záleží na tom, co všechno jsi ochotna považovat za ostrov. Kdybys mínila například i zdejší skálu…“
„To ne. Já myslím – obyvatelné ostrovy.“
„Tak ty jsou tady čtyři.“
„A není na některém z nich další zajatecký tábor?“
„To nevím, ale hned jak se vrátíme, můžeme to snadno zjistit. Proč?“ ptá se udiveně Ariana.
„Protože ti vojáci – vlastně ten násilník… Fred! – prohlašoval, že ‚si jde užít vedle‘ s nějakými šestnáctiletými zajatkyněmi. A ostatní se ho ptali, jak se tam dostane a zda má klíč od klecí.“
„No to snad už by byl vrchol! Tak oni tu vězní i nezletilce!“ Lenka křečovitě svírá konstrukci sítě a z jejích očí šlehají blesky, „já jim ukážu, zač je toho ‚užíváni si‘ loket!“
„Hned jak se vrátíme, začnu to zjišťovat,“ slibuje Ariana, „ale teď pojďte zase chvíli nacvičovat… Lenko, jsi na řadě. Přitiskni se ke mně… No prosím tě, uklidni se. Takhle se nic nenaučíš!“
„Cožpak mohu být klidná, když ti otrapové…“
„Právě proto! Teď budete vybavené velice účinným obranným systémem, takže si budete moci dovolit…“
„Jenže nás na to bude málo! Chcete nás vybavit jen šest. A myslíte si, že to bude stačit na obranu šestatřiceti dívek plus těch zajatců na sousedním ostrově?“
„Tak se už nehádejte,“ zasahuje Nikolka do ostré výměny názorů mezi Lenkou a Arianou, „spíš bychom měly hledat nějaké rozumné východisko, když už jsme se sem dostaly…“
„A co navrhuješ?“
„Například rozšířit počet dívek schopných bioenergetické…“
„Jenže koho chceš do té skupiny zahrnout?“ ptá se udivená Ariana.
„Brala bych ještě Halinu a Rodicu, protože ty mají za sebou většinu vyšetření a…“
„Jenže my máme málo xenofarmak… ledaže by některá z vás… Ale to musíme okamžitě dolů a prokonzultovat celou záležitost s manželem.“
Ariana sebrala plášť a vyrazila směrem ke vchodu do stanice. Dívky jí následují.
„To by musely darovat mléko obě, protože k přípravě speciálních xenofarmak potřebujeme lactiatriny ve dvou různých kombinacích. A laktogenní sérum, které tady máme k dispozici, není původně určeno pro ně,“ informuje Hill svou ženu o potížích.
„A co by se stalo, kdybychom to sérum přijaly?“
„Produkované mléko by mělo agresivní účinek. Bylo by nepoživatelné. Jediný užitek z něj by byl ten, že by sloužilo jako surovina pro přípravu bioenergetického aktivátoru.“
„Mně je to srdečně jedno,“ prohlásila Lenka, která pozorně naslouchá rozhovoru obou manželů, „pokud s naší pomocí budete schopni vybavit obranným systémem i další dívky nad původní plán, tak do toho jdu!“
„Jenže to záleží také na tvé kamarádce,“ připomíná Ariana.
„Ariano, já když si jen představím, co tam ti úchylové vyvádějí, tak se mi pomyslně otvírá kudla v kapse,“ prohlašuje Nikolka.
„Dobře, tak se připravte k přijetí laktogenního séra. Ariana má večer naplánovanou schůzku s Janou, takže ji bude informovat i o této záležitosti. Jana vás pak přijme na ošetřovně. Bude zajišťovat odběr mléka a Jennifer ho bude dodávat k nám prostřednictvím seržanta Anthonyho, kterého si docela dobře omotala kolem prstu,“ rozhodl Hill.
„Jenže – co dokončení výcviku?“ namítá Ariana.
„Ten počká. Jsme v časové tísni, protože za pár dní u nich propukne menstruace a bude po mléku. Jenom nesmíte zapomínat,“ obrací se Hill k dívkám, „že se nesmíte dotknout osoby bez bioenergetické senzitivity, dokud si na sobě nenacvičíte energetickou rovnováhu. A to mléko – já se pamatuji, jak jste prováděly ty degustační orgie – teď bude pro přímé požívání nevhodné – dalo by se přímo říci nebezpečné! Tak pozor na to!“
„Nu, kdyby se ho náhodou napil ten násilník… Fred jsi říkala,“ obrátila se Ariana k Nikolce, „tak bych mu to docela přála… To by si pak užil krásné SM orgie… Sám na sobě…“
„Než bych dovolila takovému úchylovi, aby se mě dotknul tou svou smradlavou hubou, tak bych mu uštědřila takovou elektrickou ránu… nebo bych mu rovnou vypálila cejch…,“ rozhořčila se Nikolka spravedlivým hněvem.
„Jestli je to ten tlusťoch, který mi tak bolestivě zmáčkl močový měchýř a donutil mě před nimi pustit moč,“ poznamenává Lenka, „tak bych mu s určitým sebezapřením napít dala – jestli by to byl pro něj trest.“
„Do smrti by na to nezapomněl,“ potvrdil Hill.
„Když máš na to žaludek…“
„Tak už se uklidněte a uložte se na lůžka, začneme,“ přetrhl počínající ostřejší výměnu názorů mezi kamarádkami doktor Hill.
A obě dívky podstoupily již zaběhnutý rituál. Doktor Hill každé otevřel vagínu roztahovákem, do dělohy zavedl opatrně cévku a Ariana nasadila na infuzní stojany nádoby s laktogenním sérem, které vyndala z lednice.
„Protože jste obě už v druhé polovině menstruačního cyklu, bude mléka zpočátku dost a pak bude pozvolna ubývat,“ instruuje doktor Hill obě dívky, „ale vás dvě o důsledcích přijetí laktogenního séra poučovat nemusím, podstoupily jste tuto proceduru už několikrát.“
Po zavedení infúze dívky usnuly a spaly až do rána, takže na další nácvik držení energetické rovnováhy už nezbyl čas.
- × - × - × -
Obě dívky se probudily opět před svítáním. Ariana je přivítala s radostným úsměvem na rtech: „Tak jak pak jsme se vyspinkali?“
„Já krásně,“ protáhla se Lenka slastně na svém lůžku.
„Měla jsem takové divoké sny…“ stěžuje si Nikolka, „pořád mám strach o sestru a o ostatní. Už abych byla zpátky!“
„Přitiskni se ke mně,“ požádala ji Ariana odkládajíc svůj plášť.
Nikolka odhodila pokrývku, vstala z lůžka a přitiskla se k ní.
„Nejde ti to, děvče. Ještě si ale musíme vyzkoušet, jak budeš reagovat na elektrický proud.“
S těmito slovy přiložila na Nikolčina prsa dvě elektrody. Nikolka zděšeně ucukla, ale pak zjistila, že se jí vlastně nic moc nestalo kromě lehkého brnění.
„Dobře to funguje,“ pochvaluje si Hill sledující měřicí přístroje, „celých 720 V a průchod 36 A – to je druhý den po aplikaci skvělý začátek.“
„A jak to vypadá u mne,“ ptá se Lenka.
Ariana se k ní přitiskla a chvíli pozoruje její reakci.
„Ty už jsi v pohodě, už ses to naučila. Takže budeš muset tam nahoře Nikolku trénovat.“
Pak přiložila na Lenčina prsa elektrody.
„Já ale nic necítím,“ upozorňuje Lenka.
„Tak zkusíme přidat.“
Teprve při 840 V pocítila Lenka lehké brnění.
„S každým nabitím na sluníčku získáte i schopnost přijímat a vydávat i větší množství energie elektrické. Za několik dní budete schopny odolat – ba i přijmout energii z blesku při bouřce,“ upozorňuje dívky Hill na jejich nové schopnosti.
„Tak, a máte nejvyšší čas se připravit k odchodu,“ přerušuje manželovu ‚reklamní kampaň‘ Ariana, „manžel vám ještě vysvětlí základní bod našeho provozního rozvrhu.“
„Ano, to je pravda. Pamatujte si: kdybyste z nějakého naléhavého důvodu potřebovaly navštívit náš opěrný bod, čiňte tak v době od svítání do soumraku. Po setmění je vstup do spojovací chodby zatarasen skálou, protože v té době provádíme energetické vyrovnávání a vyskytuje se tam nebezpečná radiace, upozorňuje dívky Hill. „Až se několikrát důkladně nabijete na sluníčku, nebude vám vadit, ale zatím se jí raději nevystavujte.“
„Dobře, bereme to na vědomí a těšíme se na další spolupráci,“ loučí se kamarádky unisono podávajíce si s Hillem ruce.
Pak vedeny Arianou jdou dlouhou spojovací chodbou zpět do protiatomového krytu. Cestou jim Ariana ukazuje výklenek, který označuje začátek spojovací chodby a odkud je v noci další cesta z bezpečnostních důvodů zablokována masivní skalní stěnou.
„A tady to už je prostor původního krytu, který vybudovali Američané. Sem už noční radiace neproniká. Mějte se zatím hezky a přejeme vám úspěch.“
S těmito slovy se s nimi Ariana rozloučila dovedši je až k pancéřovým dveřím.
Za okamžik už doznívaly její rychlé kroky v hloubi chodby.
Nikolka s Lenkou však věděly, že nešla příliš daleko…
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah