„Tak jak dlouho budu čekat na další delikventku,“ rozkřikla se Jennifer na vrátivší se vojáky, kteří odvedli Nikolku.
„My vás chceme… odnést na ošetřovnu. Ona vás… nepraštila?“ blekotá seržant.
„Mám snad výcvik, ne? Zajela jsem pod stůl o zlomek vteřiny dřív, než… jen se podívej!“
Hrana stolu je rozbita na třísky. „Kdybych tu ránu dostala, tak mě nesete na hřbitov a ne na ošetřovnu, vy mezuláni!“
- × - × - × -
No, snad jsem ji nezabila, ale doufám, že se z toho hned tak nevzpamatuje. Ona si myslí, že si od ní necháme všechno líbit. Napřed se s námi přátelí a pak provede takovou zvrhlost. Ostatně ani ti vojáci ji příliš v lásce nemají.
I když já jsem také nedopadla nejlépe. Na pranýři jako Lenka před týdnem, i když zatím ještě v plášti. O ten plášť ale za chvíli stejně přijdu, budou mě tady očumovat a osahávat… jako Lenku.
Lenka… ta je chudinka ve skále a jen já vím, že ji tam strčili nahou a bez sandálů. Dva dny bez jídla, pití, světla. A musí jí tam být hrozná zima. To už by bylo lepší být s ní zavřená v tom bunkru. Přitiskly bychom se k sobě… a nebyla by nám tam taková zima. Doufám aspoň, že ta zmije jedovatá dostala pořádnou šupu.
„No ne! Tak oni nám sem naservírovali tu blonďatou servírku!“ Dva vojáci vracející se ze strážní služby stojí před pranýřem, ke kterému je připoutána bezmocná Nikolka.
„Co provedla?“
„Prý chtěla šutrem pohladit po kebuli tu čarodějnici, jenže sorry – netrefila se…“
Taková smůla! Tak jí se nic nestalo a já jsem tady za to uvázaná. Jako ve středověku. Ale zdá se, že i tito vojáci…
„Škoda, že se netrefila. Roztahuje se tady, jako by jí to tu všechno patřilo, Jeffa připravila o část pravomocí. Čert aby jí vzal! A Anthony je do ní cvok. Nechápu, co na ní vidí kromě té její výstavní figury…“
…příliš nejásají, že tady velí táboru. A za tu výstavní figuru stejně vděčí mimozemšťanům…i když s ní zpočátku nezacházeli zrovna v rukavičkách. Podle útržků jejího vypravování…
„Prosím tě – figury, jó? To tady ta, ta má postavičku! Jedna radost. Pamatuješ, jak se v jídelně při servírování snažila zakrývat tím podnosem?“
Co bych si asi měla zakrývat? Já se za svoje tělo nestydím, ale taky se nepředvádím nahá každému obejdovi na potkání. Moc by mě zajímalo, jak bys ty jednal na mém místě. Tancoval bys jako manekýn na molu nebo co?
„Škoda, že tam dali ty Indsmenky, to už není ono…“
Já ti dám Indsmenky, ty rasisto jeden! Náhodou jsou senzační! Ten bazén na klinice – nádherná voda a dvojčata jako akvabely… vzpomíná Nikolka na dny, kdy tam s nimi bezstarostně dováděla.
„Tak si ten dáreček snad trochu rozbalíme, ne?“ pokračuje voják, který pohrdavě označil Sličné Akvabely takovým nepěkným výrazem, a vytáhl z opasku nůž.
„Prosím tě, strč si to někam, ten aušus, co má na sobě, zvládneme ručně,“ míní druhý voják.
S těmito slovy přistoupil k pranýři a uchopil Nikolčin plášť za pravou stranu límce. Skutečně. Látka podřadné kvality se trhá jako papír. Ulétly tři horní knoflíky a cár z horní části pláště včetně pravého rukávu se stává vojákovou kořistí.
To se dalo čekat, že mi ten hadr nenechají. Ale kvalitka vpravdě americká, jen co je pravda.
„No ne, to je opravdu kvalita k pohledání.“ A druhý voják roztrhl levý rukáv včetně zbytku horního dílu.
Jen si to pochval!
„Jenže – co ty vlasy?“ a opět vytahuje nůž.
Vlasy! Moje … vlasy! Proč! Ne, já nechci…
„Frede, neblbni, bylo by jich škoda. Cožpak musíš jít na všechno hned s kudlou?“ přitom vytáhl opasek ze zbytku Nikolčina pláště a svázal jím vzadu vlasy dosud zakrývající dívčina prsa.
Tak takhle je to. Ten primitiv mi chtěl ořezat vlasy jenom proto, že mi zakrývaly prsa. Máš to u mě schované, ty násilníku! Fred! Fred! To jméno si musím zapamatovat! On to byl, kdo tak surově seřezal sestřičku. Máš u mne další vroubek!
„Tak už si jí snad rozbalíme celou, ne?“
Jediné trhnutí a zbývající knoflíky ulétly. Cár, který zbyl z dolní poloviny pláště, pověsil Fred na spodní větev stromu, pod kterým pranýř stojí.
„Vidíš, že je krásná. Nechápu, co pořád chtěla tím tácem zakrývat.“
„Ale ta černovlasá byla stejně pěknější. A netvářila se tak kysele, když tu byla před týdnem uvázaná,“ namítá Fred.
No, Lenka má k předvádění sklony, taky jí to mám někdy v duchu za zlé. Ale je fajn kamarádka, plná optimismu, obětavá, umí podržet kolektiv. Jenom v té jídelně… ty první dny… vycítila, že se tam bez šatů cítím bídně a snažila se mě zakrývat, ač sama v téže situaci, před pohledy těch… A že je pěknější? Proč ne, gymnastka od dětství… má opravdu krásnou postavu…
Lenka! Je v bunkru! Bylo by lepší tam být s ní… Přimáčkly bychom se k sobě… Hřály bychom se vlastními těly, hladily se… Lenko!
„Jenže tady ta se mi líbí právě proto, že se umí tak rozkošně stydět, podívej se na ten její mučednický výraz v obličeji.“
Stydět se není umění ani před vámi ani za vás, vy vyvrhelové, vy spodino společnosti. Myslíte si, že když jsem uvázaná a moje nahé tělo je nemilosrdně vystaveno vašim pohledům a hmatům, že tady budu jásat a radovat se? Koho si myslíš, že máš před sebou, ty lotře? Nějakou běhnu z Perlovky?
„Teda, Arny, ty máš ale vkus! Co je do stydlivek? Pořádná holka musí sexem žít! Tohle je nuda!“
„Prosím tě, Frede, kdyby bylo podle tebe, tak by se všechny holky mohly živit prostituci a tobě by to imponovalo!“
„Jenže …“
„Co to tu máte?“
„Naservírovali nám tu druhou servírku,“ opakuje Fred dalším dvěma příchozím, „a Arny je na větvi z toho, jak se rozkošně stydí.“
„Cožpak o to, stydí se opravdu kouzelně. Ale je nějaká bledá, ne? Chtělo by to trochu sluníčka,“ uvažuje jeden z nových příchozích.
„No jo. Takovou volovinu může vymyslet jen Jimmy. Na to ho užije! Kde chceš vzít sluníčko pod stromem, ty…“
„No tak jí z toho stínu vytáhneme. Kolik může vážit – sto třicet liber…“
„Prosím tě, kde by je vzala? Ledaže bys jí přihodil pár těch svých, pupkáči…,“ utřel Jimmy Freda.
Náhodou už nejsem žádná ‚podvýživa‘, za kterou mě označila Jana tenkrát při tom vyšetření, a těch 130 liber určitě mám…
„Chlapi, nekecejte a popadněte to monstrum vzadu za ty podpěry, my dva to vezmeme za přední nohy…“ A pranýř i s Nikolkou zvednut a posunut o dva metry na přímé sluneční světlo.
Vy mizerové, odtáhněte to zpátky pod ten strom…
„Ještě ji trochu položíme, aby si toho sluníčka více užila…“ a vojáci přestavují zadní podpěry tak, aby sklon pranýře činil něco kolem 30°.
„Tak, teď už to vypadá docela rozumně,“ pochvaluje si Fred, „ale do toho sluníčka snad koukat nemusí.“ Utrhl menší kus z jednoho cáru Nikolčina pláště a zavázal jí oči.
Tak by mě zajímalo, jestli se opravdu tolik bojí o mé oči, nebo zda je to jen záminka k tomu, aby mi znemožnil vidět, co tady budou provádět. Ale vzhledem k jeho násilnickým choutkám to bude asi to druhé. A ta přezdívka ‚pupkáč‘ mu opravdu sedí…
„Co blbnete? Přírodní blondýnka se ti stejně pořádně neopálí. Tady v tropech jí nanejvýš naskáčou puchýře…“ Další dva vojáci se vracejí a sledují počínání původní čtveřice.
„Ó pán je znalec. Každou peroxidku bere jako přírodní…,“ odsekl Fred.
„Tak se jí koukni do klína, ty troubo. Cožpak si nalije peroxid i do lasturky? Vždyť by jí to pálilo!“ A ‚znalec‘ hladí prsty kůži na vnitřní straně Nikolčiných stehen rozevíraje při tom mírně její stydké pysky. A skutečně. I přes nedávné pečlivé vyholení se v prudkém slunečním světle zlatavě lesknou jemné zapomenuté chloupky.
Tak už to začíná…
„Tentokrát má náš ‚znalec‘ pravdu. Co s tím. Vrátíme ji…“
„Arny, ty jsi opravdu nějaká citlivka. To snad nemyslíš vážně? Když už jsme se s tím monstrem dřeli – raději ji namažeme.“
Čím mě chtějí namazat? Aby to tak…
Jimmy vytáhl lahvičku opalovacího oleje a roztírá ho Nikolce po celém těle. Začíná od shora: Ruce a předloktí, paže, krk a ramena…
„Ta má ale krásnou jemnou kůži, opravdu by bylo škoda, aby se spálila…“
No nazdar, on to pojímá jako masáž. Prohmatává mi svaly až na kost, ale na druhou stranu dává pozor, aby mě to příliš nebolelo… I ten olej voní docela příjemně…
„A pružná prsa. Radost držet něco tak příjemného v ruce…,“ přičemž je obzvlášť dlouho a důkladně hněte a mazlí se s bradavkami.
Tak už dej ty pracky pryč, myslíš si, že je to příjemné mít na prsou ruce cizího chlapa, kterého ani nemám možnost vidět?
„Dej sem ten olej, zatímco ty si budeš hrát nahoře, tak se nám dole spálí…,“ a Fred se zmocnil lahvičky s olejem.
Fred! Ten násilník! Co od něj tak mohu čekat? Ten, co mi mazal prsa, si počínal aspoň ohleduplně…
Natírá Nikolčiny nohy, přičemž jí silně tiskne stehna: „A stehýnka má taky k pomilování… i když je nemá tak pevná, jako černovlasá.“
…nemačkej mě tak, vždyť mi naděláš podlitiny…
„Tobě ta černovlasá nějak učarovala,“ dobírá si Arny Freda. „Jen mi řekni, proč nechceš ocenit i tuhle?“
„Protože se jí dají počítat žebra. Plácneš si do ní a uděláš si modřinu,“ a Fred plácá Nikolku po stehnech a hněte jí hýžďové svalstvo, jako by chtěl ostatním dokázat pravdivost svých slov.
Zato do tebe když někdo plácne, tak se ti ten pupek třepe ještě hodinu potom, ty manekýne! Ty tak máš právo hodnotit něčí postavu! Koukni se napřed na sebe. Sádlo z tebe teče jak z jatečního prasete a …
Nyní přicházejí na řadu slabiny a klín. Fred zajíždí prsty do stydkých pysků a dráždí jimi Nikolčin klitoris. „Musím se přesvědčit, jestli nám ‚teče‘…“
„A proč chceš, aby tekla, když si stejně užívat nesmíme?“
„Protože by mě zajímalo, jestli a za jak dlouho je schopna se udělat, když se stydí.“
Tobě to budu určitě předvádět! Ale na druhou stranu, když připustím, aby mě ‚udělali‘, tak budu mít tu ponižující situaci rychleji za sebou. Možná, že by stačilo orgasmus jen předstírat…
„A myslíš, že ji dokážeš tak vzrušit…“
„Nevím. Černovlasá byla hotová za deset minut…“
Lenka se nechala od nich ‚udělat‘! Ani se nepochlubila… Možná, že vycítila, co se od ní požaduje, a ten orgasmus jen předstírala, i když u ní by se dalo předpokládat, že ho dosáhla spontánně. Proto taky byla tak rychle zpátky.
„… a tady s tou si hrajeme už skoro půl hodiny. Jestli nepochopí, co od ní chceme, tak nám na tom sluníčku vyschne. Na ramenou už nám začíná trochu rudnout. Měli jsme ji nechat v tom stínu. Mně už je na tom sluníčku taky vedro.“
„Tak ji tam vrátíme. Ale stejně už ji ‚neuděláme‘, protože se bude řešit ten průšvih se střelivem. Za čtvrt hodiny je nástup na rozkaz.“
Tak, a teď se vám zrovna nepodaří, abyste mě ‚udělali‘! Protože se tak dozvím, co všechno tady před námi tajíte a jakými průšvihy tady žijete. Už vím od vás o rozbrojích v posádce kvůli Jennifer, teď cosi se střelivem…
Pranýř cestuje zpět do stínu.
Aspoň nějaká úleva… Ten žár už byl nesnesitelný.
„Podej tu plechovku od marmelády, aspoň se ji pokusím vypustit,“ a Fred dlouze prohmatává Nikolčino břicho.
Až mně zmáčkne měchýř…
„…aúúúú … óóóó…“ ty lotře! Tohle kdybych ti mohla někdy oplatit! Krev se mi hrne do hlavy, musím být rudá jako rak, ale nedalo se to vydržet…
„Tak to jsi jí opravdu dělat nemusel! To si od nás opravdu nezasloužila. Už jen proto, že našla kuráž postavit se té megeře. Když neumíš slušně zacházet s holkou, tak se kliď, nebo…!“
Zatímco dva vojáci odtrhli běsnícího Freda od bezmocné dívky, Arny jemně otírá zbytky moči z jejích stehen jedním cárem rozervaného pláště. Pak odkopl plechovku, která se nárazem převrhla a potřísnila svým obsahem Fredovu uniformu.
Jako by se on choval vybraně… Ale zase na druhou stranu má pravdu… Násilnické choutky má opravdu jenom ten Fred…
„Ale já si klidně půjdu. Tady ta má štěstí, že se jí ten šutr zarazil o stůl. Ona to byla, kdo nám řek’, že si s nimi můžeme hrát, ale nesmíme si užívat.“
Tak ten zákaz nás znásilnit nebo zranit pochází od Jennifer… Co ona tím vlastně sleduje? Ten její včerejší rozhovor s Lenkou…
„A kde si teda chceš užívat?“
„Jak to, kde! Vedle, přece.“
„Cožpak vedle jsou nějaké samice?“
„Jistě. Dnes přivezli tři. Mláďata – nanejvýš šestnáctky.“
„Nekecej! Kde…“
„Měly smůlu. Navlékly se do uniforem. Tak ať poznají, zač je toho loket!“
„A jak se tam chceš dostat? Jeden člun má poruchu a druhý sem veze ze základny zásoby.“
„Prosím tě, člun. Myslíš, že neuplavu půl míle nebo co?“
„Tak si tam plav. Na ty tvé sado-maso dýchánky tu stejně nejsme zvědaví. Tam to aspoň má styl… Jen nám prozraď, kde vezmeš klíč od klecí.“
„To budu zrovna tobě určitě vykládat! A vůbec, věnuj se tady dámě svého srdce!“
Tak na sousedním ostrově je další tábor… půl míle, to je asi 800 metrů se musí někam plavat…A drží je tam zavřené v klecích!
„Ale tady s těmi si taky co nejdříve užiji,“ pokračuje Fred dalším nehorázným proslovem, „nemyslete si. Zvlášť ta jejich tlumočnice je moc zajímavá. Tu mít tady uvázanou a svlečenou! Moc by mě zajímalo, jestli má to mužství jen pro ozdobu nebo jestli to má funkční a taky jí z něj stříká. Škoda, že při té vstupní prohlídce zvadla a ten felčar jí to vyšetření nedokončil…
A ta Číňanka z ošetřovny taky vypadá slibně. Ještě jsem žádnou ‚v práci‘ neměl, moc by mě zajímalo, jak reagují. Ale Asiatky prý vydrží hodně… Mně přece nebude poroučet nějaká přivandrovalá opice, co smím a co nesmím s kterou ženskou dělat.“
„Prosím tě, plav už a nedělej nám tady chutě!“
Neumím… ne! Neumím anglicky! Nesmím se prozradit! Lucka, sestřička moje! Ani mi neřekla, co všechno si při té prohlídce musela vytrpět… Vy lotři! Bídáci! Zvrhlíci! Devianti! Úchylové! Vy dobytkové! – vlastně ne, Lucka má pravdu, dobytek… si to nezaslouží… Ten felčar! Zbavit ho diplomu, má-li vůbec nějaký… A tenhle lotr – Fred! Tak on by chtěl… Sestra je v nebezpečí… a Xiaolan. Ten násilník by s nimi chtěl provozovat sado-maso orgie! … Lucko!
„Aspoň, že už zmizel. Chudinky ty holky. Jestli má od těch klecí opravdu klíče, tak …“
„Koukni. On tam chce plavat. Půl míle to je, ale z jihu – a tam je pobřeží samá skála, tak nevím, jak se tam chce dostat. A skočit bych se bál, protože bych si nerad o skálu…“
„Tak ho budeme sledovat. Já bych si taky chtěl pořádně užít. Ale tady s tou nesmíme.“
„Se žádnou z nich nesmíme – a ještě něco ti řeknu. Ta jejich tlumočnice… nebo je to tlumočník? nevím, mluví o ní, jako by byla ženská. Ta kdyby tady nebyla, tak jsou oficíři namydlení. Už vidím, jak Jeff bravurně ovládá čínštinu nebo svahilštinu, nebo co to je za hatmatilku, co s ní mluví ta černá. A Fred by zasloužil pořádnou nakládačku. Ta ženská je vlastně chudák – a on by chtěl…“
„Prosím tě, nežvaň a soustřeď se na tu, kterou tu teď máš! Musíme jí najít další erotogenní zóny. Zkus jí znovu prohmatávat prsa a břicho, já budu kontrolovat šťávičku, třeba to do nástupu stihneme.“
Tak teď se teprve nenechám udělat! To bych přišla o moc zajímavé informace. Kdybyste jen tušili, jaký bič si právě na sebe pletete… a Nikolka, ač ve svízelné a krajně nedůstojné situaci, si uvědomuje, že všechno to ponižování a sexuální obtěžování, které musela za tu necelou hodinu přetrpět, jí nese sladké ovoce pomsty.
„Vždyť jsi chtěl sledovat Freda, ne?“
„Ale jistě, jenže ten tam nepůjde teď hned, ale až po rozkaze, ne?“
„Ty víš něco o tom střelivu?“
„No…, slyšel jsem Jeffa ráno v kanceláři, řádil jak černá ruka. Ten ignorant Anthony přivez’ nedávno ze základny dvacet beden nábojů. Slepých. A přišlo se na to teprve včera, když je pyrotechnik rozebíral kvůli prachu. Anthony za trest vyfasoval strážní službu na celý měsíc. Stejně – ta holka z ošetřovny je kapacita. Ten prach mi dost pomoh’ od toho svrabu.“
„Ale to jsme pěkně nahraní, tedy. Kdyby se to ty holky dozvěděly…! Protože…,“ Nikolka poslouchá další závažnou zprávu, zatímco otevřeně hovořící vojáci se snaží vyhmatat na jejím těle erotogenní zóny, „… po posledních cvičných střelbách zbylo v průměru jen pět ostrých na muže, v týdnu jich pak několik desítek taky rozebral pyrotechnik, než se přišlo na zásobu těch slepých. A nové hned tak nebudou, protože za poslední měsíc je to už čtvrtý skandál. Jeff ho chce pochopitelně ututlat. Nechal všechny zbývající ostré náboje zavřít do muničáku, prý pro případ nouze. To, že chodíme se slepými patronami, vědí jen seržanti a pár kluků, kteří se mnou ten binec pod tím oknem poslouchali. A protože na další příděl máme nárok až za…“
Senzace! Tak oni mají ty samopaly jen pro strašení, ale ohrozit střelbou nás nemohou. Lucko, sestřičko, ten tvůj nápad zapřít znalost angličtiny se dokonale osvědčil už po druhé!
„Kluci, už jsme si snad pohráli dost, „ přerušil náhle Arny rozmluvu vojáků o střelivu, „za chvíli je nástup k mimořádnému rozkazu. Z obchůzky se vrátí anthonovci. Jestli ji tu najdou, tak ji Anthony za ten pokus o atentát na tu svou modlu stáhne z kůže.“
Seržant Anthony… Ten lump, který strhl Lence vlastnoručně plášť, než ji hodili do toho krytu. Dobře, budu si na něj taky dávat pozor…
„A co máme podle tebe dělat, ty chytráku, když klíče od náramků jsou na strážnici a …“
„Taky si nevíš s ničím rady! Snad by stačilo vykroutit ty šrouby z kříže, ne?“ a voják zkouší vykroutit šrouby, kterými jsou připevněny řetězy náramků.
„Nejde to. Zavolej Portorikánce, ať přinese francouzák.“
To ne! Jorge mě nesmí vidět… Vlastně co. On už mě nahou viděl… v jídelně. Dvakrát…
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah