Během několika dalších dní se na základně opravdu začaly objevovat další dívky, které prodělaly pobyt na CPLE. Mezi prvními se zde objevila Rodica, Urszula a Sličné Akvabely. Kupodivu, i posádkový lékař kvůli nim ‚ordinuje‘ každý den, přestože za normálních okolností dojíždí k odloučené jednotce jednou za čtrnáct dní. Jenže vstupní ‚lékařské‘ prohlídky dívek jsou především vítanou zábavou pro vojáky, a sám ‚lékař‘ se už dávno zpronevěřil svému slibu – skládal-li vůbec někdy nějaký – jak aspoň ohodnotila jeho počínání Jana. Vrcholem jeho neprofesionality a naprostého cynismu byla skutečnost, že zraněné muže ani neprohlédl, jen Janě přivezl ve dvou kufrech nový obvazový materiál a požadovaná léčiva.
Radost z opětovného setkání kamarádek je však zkalena okolnostmi, za jakých bylo uskutečněno. Řád zajateckého tábora byl ‚obohacen‘ o nové nevídané prvky psychického vydírání a sexuálního obtěžování. Kontrola laktace a kontrola hygieny jsou prováděny pravidelně u minimálně dvou ‚dobrovolnic‘ při každém nástupu. Nepřihlásí-li se do deseti sekund po výzvě ‚dobrovolnice‘, jsou určeny k těmto procedurám čtyři dívky velitelem čety – a kromě toho jsou určeny další dívky k potrestání za to, že se nepřihlásily ‚dobrovolnice‘. Vedle trestu nám již známé ‚promenády‘ je vyhrožováno též ‚výstavou na pranýři‘, kterou už okusila Lenka hned druhý den po příjezdu.
Nikolka v těchto dnech seznamuje nové dívky se svou sestrou a zároveň je informuje o praktikách dozorců ohledně ‚trestání‘ dívek za sebemenší provinění. Lucka každé podrobně vysvětluje svou teorii o trestání jedněch za prohřešky druhých jako metodu sloužící k rozrušení pevných vztahů v kolektivu a nabádá dívky k tomu, aby v žádném případě nepřistupovaly na tuto falešnou hru a aby za všech okolností držely pohromadě. A ukázalo se, že její působení opravdu přináší výsledky.
Dívky se na několik dní dopředu rozlosovaly jako ‚dobrovolnice‘, vědomy si například i toho, že ty, které ‚dobrovolně‘ podstoupí potupnou hygienickou prohlídku, budou označeny za nečisté coury a budou podrobeny dvouhodinové ponižující očistě ve sprchách.
I přes tato opatření, kterými se zatím daří eliminovat ‚tresty‘, se dívky neuchránily dalších forem obtěžování. Stalo se to v noci na 1. února. CIA v té době už drží na ostrově 28 dívek ze známých 36. Před večerkou se vrátily ze sprch Halina s Rodicou a ulehly na svá lůžka. Vzápětí do ratejny vtrhli čtyři vojáci a vyvlekli obě dívky ven. Vrátily se dlouho po půlnoci.
„Pochopila jsem,“ vysvětluje nenávistně Rodica, „že nějaký seržant Adams oslavuje narozeniny – a prohlásil, že je při této příležitosti vhodné připravit ‚živou‘ tabuli. A protože my dvě jsme se právě vrátily z té jejich ‚očisty‘, usoudil, že se k tomuto účelu nejlépe hodíme. Večírek se konal pod širým nebem. Musely jsme si nahé lehnout na stoly – a oni nás uvázali za ruce i za nohy, abychom se nemohly ani hnout. Pak na nás prostírali jídlo, které jedli bez jakýchkoliv nástrojů – tedy naštěstí! – ale znamenalo to, že nás neustále nejen osahávali, ale i olizovali! Ten kopec zmrzliny, který mi naložili na břicho, byl tedy dost nepříjemný – navíc se zmrzlina roztékala, což byla pro ně záminka k tomu, aby mě vylizovali ve stydkých oblastech…“
„Jenže to není všechno,“ upozorňuje Halina navazujíc na Rodicino vyprávění, „jeden hulvát mě při tom kousl do prsu,“ a ukazuje kousek nad a pod levou prsní bradavkou slabý otisk zubů, „ale v momentě, kdy jsem vykřikla, vrhli se ke mně tři vojáci a jali se mě ‚ošetřovat‘. Samozřejmě, že to pro ně byla jen záminka k dalšímu obtěžování. Prohlašovali něco v tom smyslu, že jsem přecitlivělá a že budu muset trochu trénovat. Abych prý si zvykala, nasadili mi na bradavky skřipce a do vagíny mi vtlačili kostku ledu. Bylo to hrozné.“
Nafialovělé stopy po jemných ostrých zoubcích skřipců jsou dobře patrny v místech, kde prsní dvorce přecházejí v bradavky…
„Mimo to vám musím sdělit,“ navazuje opět Rodica, „že tady mají docela slušnou zásobu rozmanitých potravin – ovoce, zeleninu, moučníky a pečivo, maso, drůbež, uzeniny, mléčné výrobky… Jenom nás krmí ve dne v noci jen rybami.“
„To známe,“ přizvukují Sličné Akvabely sloužící jako servírky v jídelně, „ale to není pro nás…“
‚Živá‘ tabule nebylo jediným povyražením vojáků v nočních hodinách. O dva dny později byly čtyři oběti noční razie nuceny sloužit jako tanečnice na večírku, který pořádal sám kapitán Austin. Halinin předpoklad se ukázal pravdivým. Dívky byly nuceny tančit nahé s vojáky, kteří se svlékli do trenýrek. Tanečnice byly rovněž vystaveny bezmeznému sexuálnímu obtěžování.
„Bylo to hrozně ponižující,“ stěžuje si Urszula, „představte si, že před každou taneční sérií nás dražili. Vyvolali cenu, kdo měl o nás zájem, mohl si nás prohlédnout, ohmatat, musely jsme různě pózovat. Pak se začaly nechutné dohady o ceně. Byla jsem prodávána za ceny od dvou do pěti dolarů. Aspoň člověk ví, jakou má u nich cenu…“
„Ale běda tomu, kdo by se pokusil nás znásilnit,“ doplňuje Tahiťanka, „Stačilo jen, aby si stáhl ty trenýrky – a provinilce se nemilosrdně ujali dva ‚vyhazovači‘. Z toho se dá usoudit, že jedině před násilným pohlavním stykem jsme chráněny. Jinak si k nám mohou dovolit skoro všechno…“
- × - × - × -
Dne 4. února byla přivlečena jako poslední Xiaolan, kterou si Jana ihned vyžádala na pomoc do ošetřovny, které už týden docela samozřejmě šéfuje. Ale dočkala se jí až po ‚vstupní prohlídce‘, které se Xiaolan také musela podrobit.
Sestava šestatřiceti dívek včetně Lucky je tedy kompletní. Jenže pobyt v ratejně se stal nesnesitelný. Pět dívek sice přespává na ošetřovně, ale zbývajících jedenatřicet dívek je v místnosti nacpáno jako sardinky v plechovce.
- × - × - × -
„Nevím, co si mám o tom kapitánovi myslet,“ ptá se Nikolka Jany, „když mu teče do bot a má tady malér se zraněnými lidmi, tak by ti zobal z ruky, ale k ostatním dívkám se chová jako zvrhlík a neurvalec. Sice jsi nás dokázala vyreklamovat ze ‚služby‘ v jídelně, ale vzápětí si našel náhradu ve Sličných Akvabelách, které byly odvlečeny přímo z univerzitní koleje ve Spojených státech, takže nemohou zapřít znalost angličtiny. Jsou vystaveny stejně ponižujícímu a nedůstojnému zacházení, jako jsme byly my s Lenkou.“
„Podívej se, já mám pořád takové neblahé tušení, že kapitán má asi ‚máslo na hlavě‘ a vědí něco na sebe navzájem s tím felčarem, který je dobrý tak nanejvýš k tomu, aby pod rouškou ‚lékařských‘ prohlídek pořádal promenádu nahých dívek jako atrakci pro vojáky. Vždyť on se ani neobtěžoval odborně ošetřit ty dva zraněné kluky. A navíc: Jorge – však víš, který – si s lítostí stěžoval, že ho kapitán ani nepustil na dovolenou, když se jeho dcery vdávaly. Dopisy mu cenzurují a mně z toho vychází, že kapitán si je své protizákonné činnosti moc dobře vědom. Jen jsem zvědava, jak se zachová za rok, až bude chtít Jorge odejít nadobro.
Na druhé straně ale ví, že na felčara se nemůže spolehnout, tak kouká aspoň dobře vycházet se mnou. A – ačkoliv bych ho nejraději poslala do míst, kde záda ztrácejí poctivé jméno – mně by svědomí nedovolilo neposkytnout pomoc člověku, který to potřebuje, byť i by se ke mně před tím nechoval zrovna vybraně. A tihle dva, jak jste mi potvrdily shodně s Lenkou, se jejich orgií neúčastnili, takže těm už teprve nemohu odmítnout pomoc. A mimochodem, právě tak ‚zobe z ruky‘ tvé sestře, protože bez ní jako všestranné tlumočnice by tu byl ztracen, když jsou tu dívky z celého světa…“
- × - × - × -
„Jonjo, iru dormi, mi jam prizorgos ilin mem.“ {Janičko, běž spát, já už se o ně postarám sama.} – A Xiaolan zaujala Janino místo…
- × - × - × -
Konečně 5. února nastala změna – zpočátku se zdálo, že k lepšímu. Toho dne přibyla na ostrov vyšetřovací komise v čele s Jennifer, která se na základně objevila v uniformě nadporučíka. Jejím prvním počinem byla obhlídka ‚zajateckého tábora‘. Nechala udělat nástup zajatkyň, zjistila, že jsou všechny.
Poznámka autora: Pro ty, kteří mají trochu zmatek v časovém sledu událostí – a já se jim nedivím, protože mi taky dalo dost práce, než jsem si uvědomil, že mimozemšťané vrátili všechny dívky z mimoprostoru na Zem s maximálně týdenním časovým rozdílem od data nástupu. Celkový počet dívek na CPLE byl 144, ale k 5. únoru jich tam bylo teprve 36. Proto o těch ostatních slavná CIA dosud neví, ledaže by… Ale raději nedomýšlejme.)
Doporučila proto zrušit ‚přijímací‘ místnost, kde se konaly ‚lékařské prohlídky‘ nově unesených dívek, a nechala do ní přestěhovat část paland, takže se ubytovací prostor zajatkyň mírně zvětšil.
Jinak se však zdálo, že Jennifer se opět ujala svých povinností jako agentka CIA a s dívkami, s kterými částečně sdílela osud na CPLE, se vůbec neoficiálně nestýká.
- × - × - × -
„A vy si jako myslíte, že se propůjčím k tomu, abych tlumočila nějaké vyšetřovací komisi? Asi jste padlí na hlavu, ne?“
„On ti ten výprask nestačil?“
Kapitán Austin pokynul dvěma vojákům a ti přinesli nám již známou trestnou lavici.
„Tak se podíváme, jak dlouho budeš vzdorovat!“
„Klidně si mě třeba zabijte. Aspoň si od vás odpočinu,“ odsekla Lucka opovržlivě, „myslíte si, že jste mistři světa, tak si poraďte hezky beze mne. Dívky zde hovoří osmadvaceti jazyky, ale k vaší smůle – ani jedna anglicky. Máte do konce života co dělat, abyste se je naučil. Radím vám dobře, začněte čínštinou. Ty ostatní vám pak už půjdou samy…“
„Ona má ještě tu drzost si ze mne dělat blázny!“
„Kapitáne,“ vložil se do hovoru jeho zástupce, už od pohledu nechutný nadporučík Rogers, který nedávno nařídil Lucčin výprask, „doporučoval bych provést ten výprask veřejně – aby i ostatní věděly, že si tady na nás nemohou vyskakovat. Svoláme nástup k mimořádnému rozkazu a znovu jim předvedeme, jak dokážeme zatočit se vzpurností a neposlušností,“ skřehotá dále nadporučík a kapitán souhlasně přikyvuje. Stačí jediné jeho gesto – a táborem se rozezvučel hlas polnice…
Nástup v devět hodin ráno – to nesvědčí o ničem dobrém, uvažuje Jana vybíhajíc z ošetřovny. Za ní Xiaolan, Lenka i Nikolka. Cestou si svlékají pláště. Přicházejí jako poslední a řadí se do předepsané formace. Pláště pokládají předpisově před sebe na písek.
Mimořádný nástup zahájil nadporučík Rogers na kapitánův povel tím, že serval Lucčin plášť a roztrhl ho na dva kusy.
„Vážené slečny! Tady ta…“ ujal se slova kapitán, ukazuje opovržlivě na Lucku, přičemž ji nadporučík uchopil štítivě za penis –
V té chvíli přistála na jeho obličeji dobře mířená facka, až se Rogers zapotácel. Nabíhající červený otisk Lucčiných prstů na Rogersově tváři signalizuje, že sedla perfektně. Na Lucku se vrhli dva vojáci a zkroutili jí ruce za zády. Poté zacvakly náramky.
„Však já s tebou ještě zatočím!“ rozkřikl se Rogers opět tím svým protivným ječivým hlasem posazeným o dvě oktávy výše, přerušiv začatý kapitánův proslov.
Když vojáci Lucku spoutali, kapitán pokračoval v začaté větě: „… drze odmítá spolupracovat s námi v boji proti vesmírným vetřelcům, ohrožujícím samu existenci lidstva, a nechce tlumočit při výsleších u vyšetřovací komise. Za tuto opovážlivost bude nyní příkladně potrestána!“
Pak předal slovo Rogersovi. Ten se otočil ke kapitánovi a pokračoval: „Navrhuji, aby byla za tuto drzost veřejně potrestána dvaceti ranami karabáčem!“
„Souhlasím. Trest budiž vykonán okamžitě!“ a kapitán pokynul vojákům, kteří drží nebohou Lucku, aby ji přivázali k trestné lavici.
Neuběhlo ani pár vteřin – a Lucka leží pevně přivázána na trestné lavici. Její záda – i přes pečlivé ošetření, o které se obětavě stará Jana – dosud nesou stopy minulého výprasku.
A nad ní – hrůza! – stojí opět ten surovec, tlouštík Fred, a nedočkavě pošvihává karabáčem čekaje na rozkaz některého z důstojníků.
„Tak začni!“ nařídil rázně kapitán.
Nikolka s hrůzou a nenávistí v očích sleduje, jak se Fred mohutně rozpřahuje. Pak její pohled padl na Lucčina záda, rozbitá už před týdnem týmž surovcem.
„Néééééééé!!!“
A Nikolka, hnána strachem o sestru a nenávistí k bezohlednému surovci, se rozběhla! Sklonila hlavu a jako beran narazila do Fredova břicha přetékajícího sádlem.
Fred, nečekající takový útok, zavrávoral a svalil se na zem. Nikolka padla na něj a duchapřítomně mu zaryla prsty do krku.
Ale to už se vzpamatovali ostatní vojáci a vrhli se na nešťastnou dívku, bránící tímto zoufalým činem svou sestru.
„Kapitáne,“ ozval se opět nadporučík Rogers, když byl incident zažehnán a Nikolka spoutána na rukou i nohou stojí nahá mezi dvěma vojáky, kteří se o ni chlípně otírají, „mám skvělý nápad.“
„Jaký?“
„Tady ta,“ ukazuje Rogers opovržlivě na Lucku bezmocně přivázanou k okované lavici, „totiž bránila tu blonďatou před hygienickou prohlídkou. Jak se zdá – ono jim na sobě nějak moc záleží navzájem…“
„A co má být? Tak jim na sobě záleží, no…“
„Já mám totiž takový dojem,“ a nadporučík si už dopředu spokojeně mne ruce, „že ji ke spolupráci donutíme mnohem snáze, když na tu lavici uvážeme tuhle tu!“ A neomaleně zapíchl prst do Nikolčina pravého prsu.
„Poslyšte, nadporučíku, jestli vám ten předpoklad vyjde, tak u mne máte kartón whisky. Vyměňte je!“
„Tak ne! Uvažte ji obráceně,“ nařizuje Rogers. „Za to, že zaútočila na našeho vojáka, dostane těch dvacet ran ne přes záda, ale přes prsa!“ A jedovatý smích nadporučíkův proniká bezmocným dívkám až do morku kostí.
S obdivuhodnou rychlostí byla Nikolka pevně přivázána na trestnou lavici, pouta na rukou i na nohou surově utažena a napříč pod zády je podložena trámkem, aby měla prsa dobře vypjatá. Zavřela oči a očekává strašlivý trest. Slyší, jak Fred znovu pošvihává karabáčem…
„Tak začni!“
Ale k ráně nedošlo. Zoufalá Lucka zadržela exekuci svým výkřikem: „Neé, nedělejte to… budu… tlumočit…!“
- × - × - × -
Nejzaměstnanějším člověkem v táboře je náhle Lucka. Pod hrozbou krutého trestu pro Nikolku celé dny vysedává jako tlumočnice v kanceláři, kde pracuje šestičlenná komise, které šéfuje Jennifer, osoba, která zná poměry na stávající CPLE z té lepší i z té horší stránky. Dalšími členy komise jsou odborník na otázky obrany, technik, policista, lékař a zapisovatelka.
Předpisy vydané šéfem nově zřízeného zvláštního Odboru pro sledování vesmírných vetřelců jsou jasné: Křížovým výslechem vyzískat ze zadržených co nejvíce informací o chodu základny mimozemšťanů, jejím technickém vybavení a obranyschopnosti, a potvrdit nebo vyvrátit existenci jakýchsi xenofarmak získávaných z mateřského mléka.
První obětí komise se stala Urszula. Eskorta, složená ze tří vojáků se samopaly, ji přivedla ráno 6. února ihned po rozkaze. Urszula si uvědomuje, že 6. února byla propuštěna z CPLE domů.
Předsedkyni komise vidí dnes poprvé v životě. Ale Jennifer poznává tu, kvůli které byla zadržena v patře ‚A‘ na CPLE, čekajíc na její propuštění.
„… vydej všechny materiály a svědectví o CPLE, ale neprozrazuj, že ses sama léčila. Spolupracuj s nimi, chovej se jako oni, jednej jako oni, nesmí padnout ani stín podezření, že jsi náš vyslanec na Zemi. Navenek buď stejně zvrhlá a krutá, ale naše dívky skrytě šetři…“
Jennifer se dívá na Urszulu a hlavou jí jako zrychlený film probíhá nedávný sen smíšený s prvními otřesnými zážitky spjatými se zadržením na CPLE a časem stráveným ve vězeňské cele. Právě v den, kdy chtěla zaujmout Urszulino místo…
„Svlékni se! Vymoč se … ano, tady, v naší přítomnosti… … ukládám trest experimentace v délce šestnácti dní. Vzhledem k tomu, že se v jednom z případů jedná o několikanásobně opakovaný přestupek, zvyšuje se délka trestu na dvojnásobek. Strávíš tedy v experimentačním oddělení 32 dni…“
„… krutá, ale naše dívky skrytě šetři…“
„Svlékni se!“
Lucka sedí a nepřítomně zírá před sebe. „Jennifer se léčila s námi na klinice…“ Nikolko, sestřičko drahá, ale vždyť ona začíná stejně zvrhle jako ostatní…
„Jak dlouho budu čekat na ten překlad?“
Lucka se vzpamatovala a přeložila první rozkaz šéfky komise … do češtiny. Urszula přesto porozuměla a váhavě odložila plášť.
„Sandály také!“ vyštěkla Jennifer, „a pojď blíž!“
Lucie si konečně uvědomila, pro koho překládá, a přetlumočila policistův příkaz do polštiny.
Urszula přistoupila k policistovu stolu. Zde jí odebrány otisky prstů a sepsány všechny její personálie. Pak byla vyfotografována do alba zločinců. Charakteristickou fotografií se třemi různými portréty je doplněna fotodokumentace celé nahé postavy z přijímací procedury.
„Postav se dvě stopy od stolu, rozkroč se, ty vlasy si stáhni dozadu, abys měla zcela odhalená prsa, a přidržuj si je tam oběma rukama!“ nařídila dívce Jennifer, když ji policista řádně zdokumentoval.
Urszula váhavě vyplnila velitelčin rozkaz. Cítí, jak se jí studem hrne krev do obličeje.
„Od kdy jsi byla vězněna na základně mimozemšťanů?“ Tentokrát položil otázku odborník na otázky bezpečnosti.
„Já jsem tam nebyla vězněna,“ odpovídá Urszula, která na sobě stále cítí pohledy členů komise i tří vojáků se samopaly, kteří zde tvoří ochranku. Střídavě ji polévají vlny studu, vzteku a bezmoci.
„Jak to, že ne? Kam jsi původně cestovala?“
„Do Budapešti, ale…“
„Do Budapešti! A kde jsi vystoupila z vlaku?“
„To… nevím.“
„Jak to, že nevíš?“
„Nevím, kde jsem vystoupila. Nádraží nebylo označeno žádným názvem a na kliniku mě odvezl taxík.“
„Na jakou kliniku?“
„Clinica puellaris exoterra…“
„Co je to za blábol?“
„Já… nevím…“
„Mohu do toho vstoupit,“ zeptala se Lucka, když přeložila poslední Urszulinu odpověď.
„Co ty o tom víš?“
„Jenom jsem chtěla upozornit, že ten název je latinský a znamená Mimozemská dívčí klinika. Není to blábol…“
„Ano, to je pravda. Ani jsem si to neuvědomil,“ potvrdil lékař Lucčinu poznámku.
„Proč jsi jela na tu kliniku?“
Urszula nevěří vlastním uším: „Vy nevíte, proč se jezdí na kliniku?“ vybuchla ovládnuta právě jednou vlnou vzteku.
„Otázky tady klademe my,“ upozornil ji odborník na bezpečnost, který jak se zdá, si osobuje práva zástupce šéfa komise.
„Jela jsem se tam léčit…“ odpovídá Urszula tisknouc náhle ruce křečovitě k tělu, aby aspoň částečně zakryla svou nahotu.
„Kde máš mít ty ruce?!“ vyštěkla znovu Jennifer.
Když Lucka přeložila, Urszula znovu poslušně shrnuje vlasy s prsou a přidržuje si je oběma rukama za hlavou.
„Ještě jednou se pokusíš zakrýt a uvážeme tě!“ pohrozila Jennifer.
„S čím ses tam jela léčit?“ ujal se výslechu lékař.
„Trpěla jsem nadměrným vypadáváním vlasů, ale nakonec mi udělali komplexní léčbu…“
Výbuch smíchu přehlušil Lucčin překlad v momentě, kdy padla zmínka o padání vlasů, takže věta zůstala pro členy komise nedokončena.
„Jak probíhalo léčení?“ Otázku pochopitelně položil opět lékař.
„Autofarmaticky.“
„Cože?“
„Tak aspoň nám to vysvětlovali. Každý den se konala přednáška, pak práce v terapeutických skupinách, v době oběda nám podávali autofarmaka cestou orální, rektální a vaginální – to jediné si z těch přednášek pamatuji.“
„Xenofarmaka ti také byla podávána? Nebo ses podílela na jejich produkci?“
Ten doktor moc dobře ví o existenci autofarmak, ale před Urszulou si hraje na blbečka, napadlo právě Lucku.
„… už zase jsi duchem nepřítomna …“ zaslechla Lucka a probrala se z rozjímání: „Jak zněla otázka?“
„Zda byla také léčena xenofarmaky nebo zda se na jejich produkci podílela!“
„O takových věcech jsem v životě neslyšela.“
Lékař přistoupil k Urszule a stiskl jí pravý prs. Urszula se mu však vytrhla a ustoupila o tři kroky zpět.
„Podržte mi ji!“
Dva vojáci přistoupili k vyděšené dívce a bezohledně jí tisknou ruce za záda. Lékař pečlivě prohmatává její prsa.
„Ta opravdu žádná xenofarmaka neprodukuje,“ oznámil pak zapisovatelce do protokolu.
„Jak ses dostala zpátky?“ zeptala se Jennifer. – „Už ji můžete pustit,“ obrátila se mezi tím na vojáky, „pokud se pochopitelně předpisově postaví“
„V den, kdy jsem požádala o propuštění, mi byla provedena výstupní lékařská prohlídka. Pak jsem usnula ve vyšetřovně připoutána k vyšetřovacímu stolu a probudila jsem se doma, ve své vlastní posteli. Jakým způsobem se to stalo… nevím…“
„Proč jsi požádala o propuštění z kliniky? Pokud je nám známo, většinou dívky spíše žádaly o možnost pobyt si prodloužit,“ pokračovala Jennifer ve výslechu.
„Protože základní předpisy tamního Domácího řádu nebyly v souladu s mými etickými zásadami.“
„Můžeš to přesněji specifikovat?“
„Samozřejmě. Příčilo se mi, že jsme tam musely většinu času trávit bez jakéhokoliv oděvu.“
„Jak se zdá, asi nám toho víc neřekne, povzdechla si Jennifer, „můžeš se obléknout a zatím jdi. Kdybychom něco potřebovali doplnit, tak si tě najdeme.“
Urszula obléká třesoucíma se rukama plášť, jediný kousek oděvu, který tu mají zajatkyně k dispozici, obouvá sandály a odchází.
„Přiveďte další!“
- × - × - × -
„… a podle rozkazu náčelníka zvláštního odboru se dnešním večerem stává velitelkou zajateckého tábora nadporučík Jennifer …“
Lucka mechanicky překládá kapitánovu řeč do esperanta, aby rozuměly všechny přítomné zajatkyně současně. Jsem zvědava, jak se ta zpropadená ženská vybarví. Nikolka o ní div nebásní, a ona se z ní vyklube taková zmije! Tři výslechy dopoledne, tři odpoledne. Svléknout, otisky prstů, fotografování – jako by děvčata byli nějací zločinci – snad ani se zločinci se tak ponižujícím způsobem nejedná…
„… ještě jednou se opozdíš s překladem a nechám tě uvázat na pranýř nahou před nastoupenou jednotkou!“ hřímá kapitán a z jeho očí šlehají blesky.
„… kapitán Jeff Austin zůstává nadále jako velitel posádky. Od zítřka budou zajatkyně rozděleny do pracovních skupin a pod dozorem vojáků budou vykonávat služby v kuchyni, jídelně, prádelně a na dalších pracovištích určených ráno denním rozkazem. Na množství a kvalitě odvedené práce bude záviset příděl potravin. Rozchod!“
- × - × - × -
„Tak jak se daří našim marodům?“
„Hallo, Lucy…“
Lucka je šťastná, vidouc, že Markova zanícená noha se začíná krásně hojit a s úsměvem se s ním vítá.
„I horečky už mi pominuly,“ hlásí Mark.
„A Willy se z toho otřesu mozku taky trochu vzpamatoval,“ sděluje Lucce radostně Xiaolan, „i když k jeho vyléčení povede ještě dost dlouhá cesta.“
„Kde je Jana s Nikolkou?“
„Šly se vedle najíst, až se vrátí, půjdeme my,“ odpovídá Lenka právě měníc Willymu studený obklad na hlavě, „prosím tě, celý den si na nás neuděláš čas…“
„Až se vrátíte z jídla všechny, tak vám něco řeknu, ale radost z toho asi mít nebudete…“
- × - × - × -
„Tak se mi zdá, Jennifer, že nevíš, na čí stranu se přidat,“ oslovila ji druhého dne ráno při rozkaze Lenka esperantem, aby rozuměly i všechny ostatní dívky, „buď budeš jednat jako agentka CIA v souladu s rozkazy, které ti byly uděleny, nebo budeš jednat jako naše kamarádka, ale obojí najednou je dost těžko možné.“
„Podívej, Lenko, zatím jsem vám nic špatného neprovedla, tak…“
„Ne? A co ty nedůstojné a ponižující výslechy, které sama řídíš? “
„Podívej, Lenko, domnívám se, že tady velím já. A zatím vám nikdo nezkřivil ani vlásek…“
„To už snad by bylo to poslední, ne?“
„Nevím, jak bych ti to vysvětlila. Zkrátka a dobře, výslechy je nutno dokončit a budou pokračovat ve stejném stylu až do konce. Kdybych změnila styl nebo bych s nimi skončila předčasně, mohli by přijít na to, že se moc dobře známe, a pak bych se octla na vašem místě… vlastně ne, dopadla bych mnohem hůř. Byla bych jako důstojník Spojených států zastřelena za zradu a za spolčování se s nepřítelem.“
„A co bude pak, až ten nedůstojný a ponižující tyátr skončí?“
„To zatím nevím… Uvidíme…“
- × - × - × -
„Dnes vyslýchali dalších šest děvčat,“ sděluje Lucka dívkám na ošetřovně. „A prováděli je stejně ponižujícím způsobem jako včera. Zajímavé je, že z těch vyslýchaných zatím nevypáčili ani desetinu toho, co vím od vás já. A to jsem na té mimozemské klinice vůbec nebyla.“
„Pochopitelně,“ vysvětluje Jana Lucce, „ vždyť oni zatím – a zdá se, že záměrně – vyslýchají dívky, které na klinice pobyly jen krátce. Z těch původních pětatřiceti nás tam do konce, do té katastrofy, zbylo pouhých patnáct. Ostatní byly přijaty – vlastně budou přijaty,“ opravila se Jana uvědomivši si časový paradox, „až koncem dubna. O nich zatím nemohou vědět. A my zřejmě přijdeme na řadu až nakonec. To znamená – za čtyři dny.“
„V poledne sem vtrhli čtyři vojáci. Doprovázeli Jennifer, která rozhodla, že práci na ošetřovně zastaneme jen my dvě s Janou,“ sděluje Xiaolan Lucce další otřesnou zprávu, „a ty tu máš s námi na noc zůstat jako tlumočnice. Lenka a Nikolka jsou od zítřka zařazeny do pracovních skupin.“
- × - × - × -
Té noci byly Lenka s Nikolkou převeleny znovu do ratejny. Po více než týdenním pobytu na ošetřovně zjistily značné změny. Jennifer, jak víme, dívky rozdělila do dvou místností a každé bylo přiděleno lůžko rozkazem. Těsně před večerkou vtrhla do každé místnosti skupina vojáků, kteří dívkám sebrali pláště.
„Co se to tady děje?“ ptá se rozzlobená Nikolka Mořské Vlny.
„Zavedli tady báječnou novinku: na noc sbírají pláště ‚do špíny‘ a teprve ráno po rozcvičce nám dávají čisté. Prý je to uděláno podle Janina návrhu na zamezení šíření svrabu.“
„Ale – co já vím – Jana doporučila denní výměnu prádla, ale ne jeho odebírání na noc! To je spíš další z pokusů, jak nás rozeštvat.“
Vojáci posbírali pláště, na ‚dobrou noc‘ poplácali několik dívek po hýždích a zaklapl za nimi zámek.
Lenka s Nikolkou jsou rozděleny – každá v jedné ratejně, protože prý je nutno, aby obě cely byly rovnoměrně vytíženy – jak posměšně zdůvodnil rozhodnutí seržant Adams, který má dnes noční službu.
„Pitomost,“ komentuje jeho rozhodnutí Nikolka, když za vojáky zapadly dveře, „je nás tady šestatřicet. polovina je osmnáct. Jenže Jana, Xiaolan, Lenka, Lucka a já jsme zůstávaly na ošetřovně – to máme 16:15. Teď jsme sem přišly my dvě, takže je jedno, přejde-li každá z nás do jedné ratejny, čímž vznikne poměr 17:16, nebo jestli obě půjdeme do té, kde je méně děvčat a vznikne poměr 16:17.“
„Jim jde ale také o to, aby nás rozdělili pro nás nepříjemným způsobem,“ vysvětluje Nikolce Mořská Vlna, „mne taky oddělili od sestry, jsme každá v jiné místnosti.“
„Mizerové, hulváti,“ soptí Nikolka na adresu vojáků.
„Nikolko, pojď ke mně,“ ozval se za ní náhle důvěrně známý hlas.
Nikolka si uvědomuje, že dívky leží po dvou na jednom lůžku a otočila se po hlase. Nemýlila se. Zve ji k sobě Rodica. Rodica! Něžná Rumunka, bývalá anorektička, která pila mléko přímo z mých prsou, aby se uzdravila. A Nikolka si vybavuje celý řetězec událostí, které vedly k Rodicině záchraně. Jaká je teď nádherná…
Rodica nezapomíná, jak obětavě se o ni dívky staraly, jak s ní prožívaly radost nad každým novým dekagramem a s jakou láskou jí Nikolka a Xiaolan dávaly pít své mléko. A záměrně teď vyhradila místo vedle sebe právě pro Nikolku.
„Vedle spí děvčata taky tak,“ šeptá Rodica Nikolce do ucha, „necítíme se tak osamocené…“
Nedaří se jim, aby nás rozeštvali! Tyto těžké podmínky spíš drží náš dívčí kolektiv pohromadě, uvažuje Nikolka, zatímco ji Rodica hladí. Nechává se chvíli unášet jejími něžnostmi, ale neopětuje je. Musí stále myslet na svou sestru, od které je znovu odloučena. Moje sestřička! Musí pro ně pracovat. Pro takové lotry a vyvrhely! Pro takové parazity společnosti. Oni se neštítí ji vydírat! Donutili ji k takové ničemnosti – mnou! To ona musí dělat kvůli mně – tlumočnici při ponižujících výsleších našich kamarádek. A celé to řídí Jennifer. Jennifer, která se nám stavěla do očí jako kamarádka – a najednou je z ní stejná CENZUROVÁNO, jako ti ostatní. Ale nemohu na to přece pořád myslet. To bych se musela zbláznit – a přidělala bych sestřičce další starosti. Nakonec se přece jen k Rodice přitulila a usnula neklidným spánkem.
- × - × - × -
Dne 8. února ráno se Lenka na protest proti rozhodnutím nové velitelky zajateckého tábora odmítla účastnit ranního rozkazu. Jednoduše se hned po snídani sebrala a odešla z tábora.
„… a nařizuji seržantu Anthonymu … “ Lucka nevěří vlastním uším, ale překládá dál otřesný verdikt vyřčený nad Lenkou: „… v doprovodu čtyř vojáků služby mající čety a psovoda uprchlici nalezli a uvrhli ji pro výstrahu ostatním zajatkyním do protiatomového krytu na dobu čtyřiceti osmi hodin. Zde bude bez potravy, nápojů, světla a jakéhokoliv styku se světem pykat za neuvážený čin, kterým si dovolila podlomit mou autoritu.“
Nová velitelka tábora mimořádně porušila řád zavedený kapitánem Austinem a nadporučíkem Rogersem – trestá přímo provinivší se dívku.
„A dále nařizuji, aby byly čisté pláště vydávány ne po rozcvičce, ale až po vykonání ranního rozkazu!“
- × - × - × -
Služební pes nasazený na pachovou stopu Lenčina lůžka vyrazil směrem k přístavu.
„Aspoň to nebude mít daleko,“ prohlásil uštěpačně jeden z vojáků. Nikolka z povzdáli sleduje, jak skupina odchází, vedena služebním psem. Pak si uvědomila, kde je ten atomový kryt. Pancéřové dveře ve skále ohraničující východní část přístavu upoutaly Lucčinu pozornost hned třetího dne, kdy během ‚promenády‘ prováděla průzkum ostrova a upozornila ostatní na jejich existenci. Vyrazila tím směrem. Když docházela ke skále, uviděla skupinu dozorců vlekoucí Lenku, kterou bez problémů vypátral služební pes. Přikrčila se za jeden velký balvan poblíž krytu a byla svědkem oné otřesné události. Dozorci dovedli dopadenou zajatkyni k pancéřovým dveřím. Jeden voják je otevřel. Další dva vojáci nebohou dívku přidrželi a sám seržant ji zbavil pláště a sandálů. Pak ji vstrčili do otvoru ve skále a pancéřové dveře za ní s rachotem zapadly. Nikolka ještě slyší cvaknutí zámku. Pak omdlela.
Když se probrala z mrákot, matně se jí vybavuje otřesná scéna, která se jí nesmazatelně vryla do paměti. Chvíli bloudí ve skalách při pobřeží jako opilá. Jennifer přece nemůže být stejně zvrhlá, jako ti vojáci a ten kapitán. Ale … dala Lenku štvát psem. Vždyť s námi pobývala na klinice a mimozemšťanům by měla být aspoň vděčná…
Obírajíc se těmito myšlenkami, vydala se zpět do tábora. Chvíli obchází dřevěný barák, kde pracuje vyšetřovací komise CIA, právě ve chvíli, kdy skončil výslech jedné dívky, a Jennifer poslala pro další. Otevřeným oknem slyší závěr její řeči. Blíží se devátá hodina a tropické slunce už vyhání teplotu vzduchu ke 30°C. Nikolka vstoupila do kanceláře dveřmi, které zůstaly otevřené, a přistoupila ke stolu, za kterým sedí Jennifer.
„Tebe jsem nevolala,“ řekla udiveně, když před sebou spatřila Nikolku.
Nikolka však nedbá Jennifeřiny námitky. Chvíli se rozhlíží. Hledá Lucku. Když zjistila, že momentálně v kanceláři není, spustila na Jennifer esperantem: „Já si s tebou potřebuji promluvit! Viděla jsem, co tví lidé provedli s Lenkou!“
„Vždyť jsi byla u rozkazu. Tak čemu se divíš?“
„Řekla jsi, že bez jídla, pití a světla! Jenže oni ji zbavili i pláště a sandálů. Hodili ji tam úplně nahou! A tam bude asi pěkná zima!“
„Nu, co má být? Aspoň se trochu zchladí!“
V té chvíli Nikolčiny nervy nevydržely napětí vybičované velitelčinou krutostí, bezohledností a cyničností. Velký kámen, kterým je zatížen stoh papírů před Jennifer, se octl v její ruce a uvolněné spisy se v průvanu rozlétly po celé místnosti. Nikolčina ruka se mihla vzduchem a Jennifer se zhroutila pod stůl. Vzápětí se na Lenčinu mstitelku vrhli dva vojáci. Snadno ji odzbrojili a zkroutili jí ruce za zády.
„Uvažte ji na pranýř,“ zazněl hlas seržantův.
Tři vojáci vedeni seržantem vlekou vzpouzející se dívku k velkému dřevěnému kříži ve tvaru písmene X, který je postaven jako nakloněná rovina se sklonem asi 60°.
„Svlékni se!“
Nikolka stojí a dívá se vojákům do očí – anglicky přece ‚nerozumí‘ – a čeká, co se bude dít.
„Nezdržujte se s tím, hoši! Ještě musíme odnést tu nemožnou slepici na ošetřovnu! Má štěstí, že tam jsou ty dvě holky. Náš felčar je doktor jen z leknutí a ten od komise jak by smet’. Nechápu, za co ty diplomy mají.“
Zatímco seržant hartusí na neschopné doktory, je Nikolka přimáčknuta zády ke kříži a na jejích rukou a nohou zacvakly ocelové náramky. Ochranka se vrací do kanceláře komise a nechává připoutanou bezmocnou dívku o samotě.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah