Každé slovo, každá činnost, každá myšlenka, na kterou se soustředíš, má v sobě energii. Všechno na světě, ať je to viditelné, nebo ne, je zlomkem látky, kterou nazýváme energií. Je z ní stvořen celý náš svět. … Buď správcem své energie.
Minendie (= Vaječný Žloutek),
občanským jménem Beatrice Lakeová,
z australského kmene Opravdových Lidí
„Tak jak jsme daleko?“
„Málem jsme rozpoutali třetí světovou válku, ale velmoci si to nakonec přece jen vzájemně nějak vysvětlily.“
„A co?“ Jošua nevěří vlastním uším.
„Likvidaci špionážních družic, přece. Nebo snad máš zájem na tom, aby špiclovali naše pozemské stanice?“
„Špionážních družic, hm. A jak jste je odstranili?“
„Báječným způsobem,“ informuje Gabriel Jošuu, „inženýr Hefaistos zdokonalil standardní barostat tak, že lze vyslat gravitační i antigravitační vlny libovolným směrem. Ze základny na Sahaře vytvořil vzhůru se kuželovitě šířící abarické pole tak, aby se v něm octla vždy část dráhy nepohodlné družice, takže ta se odpoutá od Země a …“
„To znamená, že nad základnou vládne abarie a kdo to neví, nemá šanci se tam dostat,“ pochválil Jošua nápad vedoucího inženýra, „a jak to vypadá zde, na pólu?“
„Hrubá stavba je hotová, už vybavujeme novou kliniku vnitřním zařízením.“
„A ochrana je zařízena jak?“
„Podobně jako na saharské stanici. Nad základnou vládně beztížný stav. I když tady je to téměř zbytečné, protože oni se sem i se svou nejdokonalejší technikou horko těžko dostávají,“ a Gabriel referuje Jošuovi podrobně o bezpečnostních opatřeních.
„Jenže s našimi dívkami je to dost špatné. Pokud je mi známo, jsou postupně unášeny na malý ostrůvek v Atlantském oceánu. A Jennifer – ta, která se obávala nejvíce …“
„O Jennifer víme,“ referuje Gabriel s vítězoslavným úsměvem na rtech, „ta se skrývá v Jižní Americe…“
„Takže ji ještě nedostali?“
„Ne.“
„Dobrá zpráva, Gábi,“ škádlí Jošua svého společníka zdrobnělinou jména, o které ví, že ji nesnáší, „skvělá zpráva! Vy-ni-ka-jí-cí zpráva,“ raduje se Jošua dávaje důraz na každou slabiku posledního přívlastku, „protože my ji můžeme využít k tomu, aby…“
„Pochybuji, že se ti podaří ji znovu angažovat. Ona přece měla hrůzu z toho, co by ji mohlo potkat…“
„Tak podívej,“ přetíná Jošua rázně Gabrielovu řeč, „máme už hotovou celou bipolární soustavu stanic – jednu na pólu a druhou dost blízko rovníku. Je to tak?“
„Je.“
„A nic tě nenapadá?“
„Snad bys nechtěl experimentovat s mimoprostorovou inverzí?“
„A zrovna bych chtěl, protože to je nejsnazší způsob ovlivňování. Víš, jak to krásně zafungovalo, když jsme Jennifer ovlivňovali pomocí snů…“
„Jenže to působí jen na nepatrnou část lidí. Jak chceš…“
„ Ale na Jennifer to působí. To víme zaručeně!“ Jošua už pomalu začíná křičet.
„A co tím získáme?“
„Doručíme jí teleportem veškeré materiály o stávající CPLE, protože ta už v původní podobě vůbec neexistuje – a to včetně jejích vlastních dokumentů. I ten arzenál jí vrátíme. A pak jí ve snu vnukneme, aby se vrátila jako agentka, která beze zbytku splnila svůj úkol. Pak…“
„Pak se ovšem stane to, co jsme jí zvěstovali v tom snu – zneužívání dívek třetího světa k …“
„Ale vůbec ne. A hned zabijeme ne dvě, ale tři mouchy jednou ranou.“ Jošua je tak nadšen svým nápadem, že o něm básní už před tím, než ho vyjevil Gabrielovi, který se začíná bát o jeho duševní zdraví.
„Mám takový dojem, že se naše role obracejí. Dřív jsi krotil ty mne, teď abych krotil já tebe,“ medituje Gabriel, „tak už se konečně pochlub, jakou šílenost chceš uvést v život!“
„Podívej,“ a Jošua spustil záznam pořízený zachycením světla z ostrůvku poblíž vojenské základny Ascension retrospektivem saharské stanice.
Gabriel nevěřícně zírá na nedůstojnou a ponižující vstupní ‚lékařskou‘ prohlídku prvních čtyř unesených dívek. „Mně se zdá, že by měli dostat pořádně za vyučenou. Není přece možné, aby… Co to je!?!?“ Gabriel třeští oči na nahou Lucku bezmocně pózující před četou vojáků.
„To je s největší pravděpodobností naše poslední záchrana. Konzultoval jsem celou věc s profesorem Amynillem. Ten jenom podle vizuálního dojmu odhaduje … ale podívej se sám,“
Jošua vrací obraz o několik desítek sekund zpět – „podle charakteristického tvaru prsou mu připadá, jako kdyby byla zasažena naším genetickým kódem mnohem silněji, než ostatní dívky, které jsme si vytipovali. A zároveň má zachovány plně funkční mužské orgány, takže – pokud se nám ji podaří angažovat pro naši věc, budeme mít k dispozici nejúčinnější možné xenofarmakum …“
„To snad není pravda!!“ Gabriel tluče pěstí do stolu a z očí mu šlehají hněvivé blesky.
„ Nelíbí se ti snad…“
„Nelíbí!“
„Co máš proti snaze profesora Amy…“
„Dej teď pokoj s Amynillem!“ Tentokrát vrátil obraz Gabriel.
„Vidíš to, co já?!“ Gabriel znovu tluče pěstí do stolu.
„Tak za tohle,“ Jošuovi přeskočil hlas, „za tohle jim připravím peklo na zemi! A ten felčar, to bezcharakterní individuum, ta karikatura člověka s opičím mozkem – on dovolí, aby jí – a ten seržant… a kapitán – stihne je totéž! A všechny, kteří se na takovém nestoudném zacházení s bezbrannými zajatci podílejí!“
„Co s nimi chceš provést – jen pro zajímavost?“
„Absolutně je znepohlavním! Jejich zvrhlost a jejich chtíč je k tomu donutí! A trest jim připraví jejich vlastní oběti!“
Jošua vypnul záznam retrospektivu a bez jediného slůvka rozloučení Gabriela opustil prásknuv za sebou dveřmi.
Takhle rozzuřeného jsem ho za celé dva tisíce let neviděl, přemítá v duchu Gabriel, ale nedivím se mu… Jen mě mrzí, že už mi neřekl, jaké tři mouchy chce zabít jednou ranou.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah