Dne 28. ledna ráno se opakují všechny potupné procedury. Zajatkyně vyhnány nahé z ratejny, nekonečné prohmatávání prsou s cílem odhalit případnou laktaci. Rozcvička. Ač se Nikolka, Jana i Lenka snaží Lucku zakrývat, ani tentokrát se tato procedura neobejde bez nevkusných poznámek některých vojáků, kteří se snaží Lucku od kamarádek izolovat.
Dívky polity studenou vodou – „a běháme, běháme, křepeličky, ať brzy uschneme!“ K snídani obligátní pečená ryba, nástup. Opět zcela nahé, bez plášťů.
Dnes velí nástupu kapitánův zástupce, vzteklý ruměný mužík se zlým obličejem. Na uniformě má výložky nadporučíka.
„Nemyslete si, vy čtyři,“ bouří proti uneseným dívkám jako když fanatický kněz káže proti kacířům, „že jste tady na prázdninovém táboře! Já vám předvedu, co je to kázeň. Tady si nemůžete dělat, co vás napadne! Tady budete poslouchat a bez odmluvy plnit rozkazy. A posuzování správnosti či nesprávnosti mých rozkazů vám nepřísluší! Jasné? Má snad některá z vás k tomu, co jsem řekl nějaký dotaz nebo připomínku?“
„Já,“ ozvala se neprozřetelně Jana ignorujíc Lucčin varovný pohled. Ale už bylo pozdě.
„Přelož to!“ obořil se nadporučík na Lucku.
„Dnes je sobota,“ překládá Lucka v hrůze Janin požadavek, „a mne by zajímalo, zda máme právo se osprchovat. Bylo nám při příjezdu řečeno, že…“
Nadporučík ani nenechal Lucku, aby dokončila překlad a začal řvát jako šílenec, přičemž z nepochopitelných důvodů vyskočil jeho hlas o dobré dvě oktávy výš: „Tak dámám se zachtělo sprchy,“ ječí podivně pisklavým hlasem, „tak ony si dámy myslí, že tady vodu ohříváme jen pro ně… Tak…“
Terčem jeho zájmu se stala jako první Lenka, která svou nádhernou vysportovanou postavou provokuje, i když nechce. Nadporučík se nadechl a spustil, tentokrát už svým původním, přirozeným hlasem ukazuje na Lenku: „Vystup z řady a pojď sem, doprostřed – tak bude to?“
Když Lucka přeložila, postoupila Lenka váhavě do středu obrazce, který je tvořen nastoupenou posádkou netušíc, jakou lumpárnu na ni nadporučík chystá.
„A co ty, ty se taky chceš sprchovat?“
„Pochopitelně,“ přikývla Lenka, když Lucka přeložila otázku.
„Tak ona by se chtěla sprchovat,“ protahuje nadporučík jízlivě slabiky, „nuž to se tedy podíváme, zda je to u tebe nutné, krasotinko, předveď se nám, jak jsi na tom s hygienou – jestli je to opravdu tak zlé…“
Po těchto nadporučíkových slovech, dříve než vůbec Lucka stačila nadporučíkův proslov přeložit, přistoupili ke zmatené Lence dva vojáci. Jeden z nich jí rázně, ale naštěstí ne surově, rozkopl nohy a uchopiv ji za šíji donutil ji k hlubokému předklonu. Druhý voják pak do široka roztáhl od sebe její hýždě.
„Ta sprchu zatím nepotřebuje, je skoro čistá,“ hlásí nadporučíkovi.
„Ještě ji zkontroluj CENZUROVÁNO, ty mezuláne,“ osopil se na něj nadporučík.
První voják přinutil Lenku, aby se naopak zaklonila, a druhy jí neomaleně roztáhl stydké pysky daleko od sebe. „Ani tady se nezdá nějak zvlášť znečištěná, myslím, že by to mohlo do zítřka klidně počkat. Ale – na druhou stranu – je to servírka, tak jsme ji osprchovat mohli, aby nám do jídelny něco nezatáhla,“ hlásí voják a Lucka s odporem překládá jeho posudek.
„Nedovolil jsem ti mluvit,“ sežehl nadporučík Lucku zlým pohledem.
„Snad má Lenka právo…“
„Vy čtyři,“ rozkřikl se nadporučík opět na Lucku, „tady žádná práva nemáte. Vy tady můžete nanejvýš poslouchat rozkazy a plnit povinnosti, které vám budou nařízeny. Jasné? A už nechci nic slyšet. Mluvit a překládat můžeš jen tehdy, když ti to dovolím nebo nařídím!“
Vojáci mezi tím prozkoumali další části Lenčina těla a naznačili jí, aby se zařadila.
„Tak další, která má zájem o sprchu!“
Na nadporučíkovu výzvu se žádná z dívek už nehlásí. Zaraženě se po sobě dívají očekávajíce další pohromu. Ta na sebe nedala dlouho čekat.
„Tak jak dlouho budu čekat na další zájemkyni,“ nadporučíkův hlas opět přeskočil o dvě oktávy.
„Předveďte další servírku, tu blonďatou,“ nařídil nadporučík jiným vojákům, „nejprve si něco zamanou – a když se člověk snaží jim vyhovět, tak se zdráhají!“
Vojáci uchopili Nikolku každý z jedné strany v podpaží a vlečou ji do středu náměstíčka. Nikolka si jasně uvědomuje, jaké potupné proceduře bude za okamžik podrobena, a všemi silami se snaží zabránit vojákům v další cestě. Ti však, když zjistili, že se vzpouzí, zvedli ji poněkud do výšky, aby ztratila oporu nohou. Snaží se vlekoucí ji vojáky aspoň kopnout, ale sandály se jí sesmekly a spadly na zem. Bosýma nohama už nemůže vojáky nijak vážně ohrozit. Pevnou zem ucítila až na místě ponižující prohlídky. A pak to začalo. Nejprve přinucena k hlubokému předklonu a cítí, jak jí voják neomaleně roztahuje hýždě.
„Vy lumpové, zvrhlíci!“
Lucka už nevydržela pohled na potupnou scénu, která se jí rozbíhá před očima, a vrhla se na pomoc ponižované sestře. Skočila zezadu na krk vojákovi, který se právě k Nikolce sklání, a strhla ho k zemi. Pak prudce udeřila druhého vojáka, který kroutí Nikolce ruce za zády. Voják zavrávoral a otočil se. Druhou ranou ho Lucka rovněž srazila k zemi.
„Krucifix! Ta ženská má páru,“ vykřikl třetí voják, který právě pocítil tvrdý stisk Lucčiny ruky na svém zápěstí, „vždyť mi tu ruku zlomí!“
„Ženská, jo? Tak se koukni, co má mezi nohama, ty znalče,“ posměšně oponuje jeden z vojáků, přistupuje blíže k Lucce, „to je přece…“
Nedopověděl. Skončil na hromadě s prvními dvěma kumpány.
Proti ohromné přesile vycvičených vojáků, kteří se rychle vzpamatovali ze šoku, však Lucčin zoufalý počin nemá šanci, a v několika sekundách je sražena k zemi sama a spoutána na rukou i na nohou.
To je vzpoura!“ zaskřehotal nadporučík opět tím změněným hlasem o dvě oktávy výš, „to ti tedy přijde pěkně draho! Já ti předvedu, jak se u nás trestá vzpoura!“
Pak se obrátil k vojákům: „Přistavte trestnou lavici!“
V mžiku byl rozkaz vyplněn. Než dívky vůbec stačily zjistit odkud, uprostřed táborového náměstíčka byla postavena masivní lavice z tvrdého dřeva.
„Přivažte delikventku!“
Rozkaz ani nedozněl a statečná dívka je pevně přivázána k trestné lavici v poloze na břiše.
„Za vzpouru proti rozkazu dostaneš deset ran karabáčem!“ zazněl nadporučíkův ortel, „Každou ránu budeš nahlas počítat – a zapomeneš-li, dostaneš za každou nezapočítanou dvě další navrch!“
Zatímco se vojáci chystají k provedení trestu, v Nikolce jako by se nyní uvnitř vše zlomilo. Ani nevnímá další hlášení a myslí pouze na Lucku. Hygienická prohlídka je pochopitelně přerušena a všechny tři zbývající dívky musí povinně sledovat jak je na Lucce prováděna exekuce.
Voják, kterému ostatní říkají Fred, započíná s výpraskem. Kožený karabáč zanechává na Lucčiných zádech rudé šrámy, ale Lucka se drží, a i když jí tečou slzy, kromě počítání ran nevypustí ani hlásek. Nikolka při pohledu na týranou sestru svírá bezmocně pěsti a z očí se jí hrnou slzy proudem.
Při páté ráně prosekl Fred Lucce kůži na zádech a objevila se krvavá stopa. V té chvíli však nadporučík zavelel „Dost!“ a ukončil předčasně výkon trestu, i když na Fredovi, který vztekle pošvihává karabáčem ve vzduchu, je vidět, že by ještě rád pokračoval, ale rozkaz je rozkaz.
Lucka je odvázána a musí se zařadit zpět mezi ostatní dívky bez jakéhokoliv ošetření.
Teprve pak přichází na řadu druhá část Nikolčiny potupné prohlídky. V momentě, kdy dívka pocítila, že je nucena do záklonu, provedla tento pohyb instinktivně sama.
Reakce vojáků byla okamžitá: „Óh, naše miss je nadržená, to jí musíme udělat hygienickou prohlídku opravdu poctivě,“ trousí oplzlé poznámky netušíce, že v její hlavě právě uzrál bláznivý nápad, kterého o chvíli později hořce zalitovala.
Když záklon provedla sama, paralyzovala tak ostražitost vojáka, který ji vzadu držel, a ihned pocítila více volnosti. V okamžiku, kdy se k ní druhý voják sklonil a uchopil ji za stydké pysky, vymrštila pravou nohu prudce dopředu a udeřila ho kolenem rovnou do obličeje. Ztratila při tom však rovnováhu a padla na zem. Teď ať už si se mnou dělají, co chtějí. Ale někdo jim musí ukázat, že si od nich také nenecháme všechno líbit!
Voják s napuchlým nosem a rozštípnutým rtem se zapotácel a zakryl si zraněný obličej kapesníkem, který připomíná spíše špinavý hadr. Druhý voják nechal Nikolku ležet na zemi a obrátil se s tázavým pohledem k nadporučíkovi.
„Tak vy takhle? Kterápak z vás si vlastně to sprchování… Aha, ty!“ a nadporučík ukázal na Janu.
„Tak ty se dnes sprchovat určitě nebudeš. A tvoje kumpánka taky ne. Za to, co provedla tahle ta,“ ukázal na ležící Nikolku, „půjdete hezky na promenádu. A vás dvě,“ ukazuje na Lenku a Nikolku, „si osprchujeme opravdu důkladně. Protože pracujete jako servírky a nemůžeme připustit, abyste nám do jídelny zatáhly nějaké neřádstvo!“
Po těchto slovech se Lenky a Nikolky zmocnili čtyři vojáci a bezohledně je vlečou pryč.
„A vy dvě,“ ukázal nadporučík na Janu a Lucku, „se připravte na promenádu!“
Dříve než se vůbec mohly dozvědět, co je vlastně čeká, zmocnili se každé tři vojáci. Svázali jim ruce za zády a na krk jim nasadili psí obojky s vodítky. „Dolů i ty sandály – a jdeme!“
Promenáda – se psy, blesklo Janě hlavou, když spolu s Luckou úplně nahé a bosé opatrně našlapují jdouce za svými psovody – jak v duchu nazvala vojáky držící je na vodítcích.
Obě dívky byly přiřazeny ke strážní četě konající obchůzku ostrova. „Když budete poslušné,“ oznamuje jim velitel čety, „povedeme vás schůdnými cestami a pokud možno ve stínu. Jinak…“
To byla poslední věta, kterou Lucka Janě přeložila. Po celou cestu byly vedeny v takové vzdálenosti od sebe, aby na sebe viděly, ale aby spolu nemohly nerušeně mluvit. Strážní četa koná obchůzku z větší části kolem pobřeží. Dívky tak zjistily, že jsou na malém ostrůvku, jehož obvod se jim podařilo za necelé tři hodiny obejít. Jediným přístupným místem je malý přirozený přístav v severní části ostrova, jinak je celé pobřeží znepřístupněno sráznými masivními skalami. ‚Psovodi‘ si podle velitelova slibu počínají poměrně ohleduplně. Vedou dívky většinou jemným pískem ve stínu skal a vyhýbají se ostrým kamenům. Dozadu svázané ruce jim však zabraňují jakkoliv si zakrývat intimní tělesné partie, které jsou tak nemilosrdně vystaveny pohledům a dotekům vojáků. A ti jimi skutečně nešetří Zvláště nechutné jsou perverzní komentáře na Lucčinu adresu.
„Nechápu, jak je možné, aby se takto nemožně puberťácky chovali dospělí lidé,“ zhodnotila později jejich řádění Jana kamarádkám, „a to jsou ještě ke všemu vojáci, které mají Američané nasazené skoro po celém světě!“
Četa koná časté zastávky sloužící k odpočinku a i dívkám je dovoleno usednout na kameny nebo pařezy či padlé stromy podle toho, jdou-li skalami nebo lesem. A, světe, div se, dokonce i studený obklad na Lucčina rozbitá záda se našel, i když se tento počin stal pro vojáky záminkou k perverzní prohlídce jejích prsou i genitálií. Během těchto přestávek je kupodivu i pro ně přichystáno občerstvení v podobě láhve CocaColy, kterou musí povinně vypít. Že se vlastně jedná o přípravu další odporně ponižující procedury, pochopila Lucka v momentě, kdy ucítila nesnesitelný tlak v močovém měchýři a odvážila se požádat svého ‚psovoda‘ o chvilku na ulevení.
„To mi snad chceš říci, že se neumíš předpisově vyvenčit,“ ptá se jí ‚psovod‘ s údivem v hlase, „Tak to se to budeš muset hezky naučit…“
Po těchto slovech ji vodítkem stáhl do hlubokého předklonu a druhou rukou ji podržel za pouta na svázaných rukou, aby neztratila rovnováhu. „Táák, teď hezky zvedni nožičku – a běda ti, jestli mě pokropíš!“
Janu stihl podobný osud na další zastávce…
- × - × - × -
Lenka s Nikolkou byly odvlečeny do vyššího přízemního baráku proti jídelně. Vnitřek je vybaven společnými sprchami bez jakýchkoliv přepážek nebo zástěn. Nikolka v rychlosti napočítala osmadvacet sprch po čtrnácti ve dvou řadách prostředkem dlouhé a vysoké místnosti. Podél oken jsou postaveny dřevěné lavice v podobě roštů.
Vojáci doprovázející eskortu odtáhli dvě lavice od stěny. Na jednu lavici položena Lenka, na druhou Nikolka. Na břicho!
Roztažené nohy jim přivázány řemeny na kotnících a ruce zvednuté za hlavu připoutány za zápěstí. Nadporučík obhlédl dílo a vydal rozkaz několika výmluvnými posuňky, aby rozuměly i ty, které teď zůstaly bez tlumočnice. Každé dívky se ujímají dva vojáci. Jeden ji drží roztažené hýždě, druhý pečlivě vyholuje ochlupení kolem análního otvoru.
Poté obě dívky odvázány, obráceny a opět uvázány. Každé se opět ujali jiní dva vojáci. Jeden pečlivě vyholuje ochlupení stydké krajiny, druhý v podpaží. Celá procedura však je uměle protahována a vojáci nešetří pohledy ani dotyky.
Poté následuje další fáze ‚očisty‘. Dívky byly odvázány od lavic a postaveny do prostoru sprch proti sobě tak, aby na sebe viděly. Nohy jim zafixovali k podlaze, ruce řetězem ke stropu. Vojáci nejprve vzali hadičky s pevnými konci a natřeli je vazelínou.
Nikolka s hrůzou sleduje, jak k ní přistupuje voják, roztahuje jí stydké pysky a zavádí jí hadičku do vagíny. Druhý voják pohnul pákou baterie… Výplach je důkladný a tlak vody donutil nebohou dívku uvolnit svěrač a pustit moč.
Lence, která je uvázaná proti ní, se děje zase jiné příkoří. Voják jí zavedl hadičku do konečníku…
Klystýr! A to mi provedou taky, uvědomuje si s hrůzou Nikolka, když byl u Lenky výplach střev dokončen a další voják se jí jal zavádět hadičku do vagíny.
Opravdu! Vojáci provádějí u obou dívek potupné procedury v opačném gardu, aby už dopředu každá věděla, co ji ještě čeká!
Konečně jsou ‚připraveny‘ k vlastnímu sprchování. Vojáci je dlouho a s nevšední péčí mydlí – nikoliv však houbou, ale žínkami, přičemž jim silně hnětou prsa, hýždě i stehna a často zajíždějí prsty do vagíny a dráždí klitoris. Teprve když jsou těla obou dívek pokryta bohatou pěnou, je puštěna sprcha – střídavě horká a studená. Nikolka však tuší, že touto procedurou série ponižujících praktik nekončí. Ano! Ještě nás ‚musí‘ osušit! Další série chlípných hmatů a oplzlých poznámek na adresu obou dívek, kterým Lenka naštěstí nerozumí a Nikolka má co dělat, aby se neprozradila.
„Sice jsme se s nimi dost zdrželi,“ poznamenává nadporučík, když zjistil, že ‚sprchování‘ zabralo téměř dvě hodiny, „ale zato teď máme nejčistší servírky v celém Atlantiku a přilehlém okolí. Odveďte je na ubikaci – a za hodinu nástup do jídelny!“
Lenka s Nikolkou byly odvedeny do ratejny, kde na ně kupodivu čekaly čisté pláště. Posadily se spolu na jedno lůžko a sledují dva samopalníky střídavě přecházející před vchodem do baráku.
„Když nás uvázali na ty lavice v poloze na břiše, tak už jsem se děsila, že nás seřežou jako Lucku,“ svěřuje se Lenka.
„Mě to v první chvíli taky napadlo,“ uvažuje Nikolka nahlas a hněvivě svírá pěsti, „ale naštěstí to zatím neudělali. Nemůžeme však vědět, jakou lumpárnu na nás vymyslí příště. Co myslíš, je lepší chodit špinavá nebo se od nich nechávat tak ‚pečlivě‘ umýt? Já mám hrůzu z obojího… Nevím, jestli pak Jana bude mít chuť se znovu na to sprchování vyptávat. A – Lucka! Kde jsou? Já se zblázním! Sestřičko!!“
Nikolka vyběhla z ratejny, ale byla chycena vojáky hlídajícími před ubikací a vrácena zpět. Jeden z vojáků jí strhl plášť: „Aspoň nám nebudeš utíkat – a v jídelně ho pak potřebovat nebudeš… A stejně – jestli tě ještě jednou chytnu,“ a voják jí před očima zamával řemenem…
Nikolka křečovitě uchopila Lenku za ruku a zabořila jí obličej do prsou.
„Moje…Lucinka, sestřička… Co s ní provedli, kam je zavlekli. Lenko, já nevím… ven nás nepustí, ani hledat je nemůžeme. A tak hrozně jí rozšlehali záda! Kdybych aspoň věděla, že je s Janou – ta by se o ni určitě postarala… Já snad půjdu a…“
„No tak, uklidni se aspoň,“ a Lenka něžně hladí Nikolku po blonďatých vlasech, to víš, že asi budou spolu. Nás taky nechali spolu, tak proč by je rozdělovali.“
„Jenže Lucka. Ona seřezala tři ty lumpy! Kvůli mně! A oni jí to nezapomenou! Lenko, Leničko…“ a Nikolka Lenku křečovitě objímá, až jí stahuje plášť s ramenou. Hlavu jí tiskne na odhalená prsa a cítí jemnou vůni sprchového gelu. Z očí jí opět vytryskly slzy.
Lenka stáhla svůj plášť úplně a přikryla s ním Nikolku: „Vezmi si ho…“ a jemně ji hladí po tváři, „Lucka je báječná, senzační – škoda, že já nemám takovou sestru, já jsem sama…“
„Tak to je mi moc líto, já si ani nedovedu představit, že bych ji neměla.“
Tak je našli vojáci úderem jedenácté hodiny, kdy byly opět nahnány do jídelny jako servírky, aniž se dočkaly návratu kamarádek.
- × - × - × -
Strážní četa se vrátila z obchůzky krátce po jedenácté hodině. Vojáci okamžitě odešli na oběd do jídelny a Lucka s Janou byly kupodivu ponechány bez dozoru.
„Půjdeme vrátit věci do dílny,“ rozhodla Lucka chtějíc tak dovršit maskování jejich včerejšího počínání.
„Dobře. A cestou ti u pramene ošetřím konečně ty šrámy na zádech,“ navrhuje Jana, „vždyť ti hrají všemi barvami…“
„A trochu se opláchneme. Podívej se, jaké máme z toho písku nohy,“ zhrozila se Lucka.
Dívky sebraly pásmo, libelu, olovnici a dokonce i zbylé hřebíky a vyrazily kolem skladiště, kde včera prováděly astronomická pozorování, dál, až se dostaly z dohledu hlavní budovy tábora. Když dorazily k prameni, v rámci možností se trochu omyly. Jana utrhla rukávy u plášťů, namočila je do vody a udělala Lucce improvizované obklady. Pak vyrazily na další cestu. Asi po deseti minutách došly volným krokem k větší dřevěné budově kryté vlnitým plechem a Lucka samozřejmě otevřela dveře. Jana ji následuje jako stín.
„Tak, tady jsme včera…“
„Pěkně vás vítám, muchachas, to být pro mě vzácná návštěva!“
Proti Lucce povstala mohutná postava snědého muže středního věku. Jana, která stojí těsně za Luckou, cítí, že jí nohy vrůstají do podlahy. Ale pak si všimla dobráckého výrazu v jeho tváři a uklidnila se. Lucka si mezi tím uvědomila nedokonalou angličtinu údržbářovu a jeho výraz, kterým je oslovil.
„Ty jsi Portorikánec?“ spustila španělsky.
„Sí, señorita,“ a jeho oči se rozzářily, „už dlouho jsem neslyšel svou mateřštinu. A kde jste se tady vůbec vzaly? Na konci světa…“
„Byly jsme sem uneseny vaší tajnou službou,“ vysvětluje Lucka.
„Jakou naší tajnou službou? To je jejich tajná služba, já s ní nemám nic společného! Ne, abyste mě strkaly s nimi do jednoho pytle…“
„Cožpak Portorico není členským státem USA?“
„Je, ale nás považují za občany druhé kategorie, víte, señoritas – a mně se někdy zdá, že jsem tady snad za trest… Ale pořád je to lepší, než někde…“ údržbář nedopověděl, jen mávnutím ruky naznačil, že se na toto téma raději nebude dál bavit.
„Tady jsou vaše věci. Včera jsme si je tu půjčily,“ navazuje Lucka přetrženou nit hovoru podávajíc mu pásmo, libelu a olovnici. Jana položila na stolek hrst hřebíků.
„To jste si mohly klidně nechat, tady mám takových věciček povícero, protože se to tu každou chvíli ztrácí…“
„Jenže my bychom nerady, aby to u nás našli, … ty …“
„Jorge je moje jméno,“ pochopil údržbář Lucčiny rozpaky.
„Těší mě, Jorge. Já jsem Lucie a tohle je Jana.“
„Tak se u mne aspoň posaďte,“ a Jorge postavil improvizovanou lavičku z fošny a dvou truhlářských koz, „jenom je mi líto, že vás nemám čím pohostit, protože na jídlo chodím do jídelny…“ Pak se na chvíli zarazil, jako by si na něco vzpomněl, a zeptal se: „Ty dvě dívenky, co tam včera obsluhovaly – taky patří k vám?“
„Taky. Ta blonďatá je moje sestra,“ odpověděla mu Lucka hněvivě, „a dneska je tam nahnali zas!“
„Tak to abych tam snad radši nechodil, protože … mám doma dvojčata … v jejich… tvém věku…,“ podíval se při tom na Janu.
„To není řešení, Jorge. Zůstal bys bez oběda. Raději bychom měli přemýšlet, jak je ochránit před takovým nedůstojným a ponižujícím zacházením,“ namítá Jana a Lucka pečlivě překládá.
„To se snadno řekne, ale hůř provede,“ uvažuje Jorge. „Zdejší posádka operuje převážně samostatně, jsou to Američané, lidé z velitelství na základně Ascension se tu vyskytují sporadicky, jsou to pochopitelně Britové, kteří jen zajišťují chod zařízení, ale do práce posádky nezasahují. Takže jestliže to trpí kapitán Austin, pak už se zde není ke komu odvolat. A osobně s ním mám ty nejhorší zkušenosti Já jsem tady už druhým rokem a ještě jeden tady musím zůstat. Za celou dobu mi neschválil ani jednu dovolenou. Kluk mi zatím skončí školu, holky už se vdaly. Před měsícem. Obě najednou… Chtěly to mít stylové… Ani na jejich svatbu mě nepustil,“ stěžuje si lítostivě.
„A můžeš nám aspoň říci, kde jsme? Jak se to tady jmenuje?“
„Nemohu, protože to nevím. Byl jsem rozkazem přidělen k odloučené jednotce. Jenom vím, že cílem letadla byla vojenská základna Ascension. Ta je pochopitelně britská. Dost jsem se tomu divil, ale Američané využívají tamní letiště. Odtamtud mě převezli motorovým člunem sem, k odloučené americké jednotce, kde dělám údržbáře. Skoro celý den mě sem vezli – nevím kam. Vysadili mě tady, přidělili mi tuhle boudu…“
„Celý den je pro tebe co?“
„No, od snídaně do večeře, to máte asi deset hodin…“
„Nechtěla bys mi taky trochu něco přeložit?“ dožaduje se Jana informací.
„Ale ano, promiň,“ a Lucka ve stručnosti vypráví Janě Jorgeův příběh.
„Tak nám aspoň řekni, proč ty, člověk ve středních letech, jsi u vojáků,“ ptá se Jana.
„Jsem vyučený zámečník a instalatér. Když jsem přišel o práci, nabídli mi místo civilního zaměstnance v armádě. Jenomže mě podvedli … ale já o tom opravdu nechci mluvit. Nezlobte se, děvčata…“
„A můžeš nám aspoň přiblížit poměry tady na ostrově? Proč například je tady možno se sprchovat jen dvakrát týdně? Zjistila jsem, že několik vojáků trpí svrabem…“
„To máte tak. Ostrovní elektrický agregát kapacitně nestačí na ohřev vody pro celou posádku, takže sprchování je možné buď na etapy, nebo jen ve studené vodě – ta je ale dobrá tak na osvěžení, nikoliv na umytí. Kdyby kapitán dal na slova jednoho Portorikánce, tak mohli mít teplé vody, že by nevěděli co s ní, a ještě by ušetřili naftu. Ale Jorge nezahálel a udělal si sprchu svou, na jejich agregátu téměř nezávislou, podle vlastního nápadu. Pojďte se podívat…“
A Jorge provází obě dívky svou ‚domácností‘.
„Proč ‚téměř‘ nezávislou?“ ptá se Lucka.
„Potrubí od pramene jsem si položil vlastními silami a vodu mi ohřívá sluneční žár. Stačí ji jen napustit do pláště plechové střechy, kterou jsem si zdvojil. Ale k tomu potřebuji elektřinou poháněné čerpadlo.“
„A to tě při tom nenachytali?“
„Sem nepáchne noha, señoritas, nejsem pro ně dost nóbl. Když něco potřebují opravit, zavolají mě telefonem. Vy jste první návštěva od doby, kdy mě k téhle boudě přivedli.“
Pak se upamatoval na předchozí část rozhovoru: „A jestli se chcete osprchovat, tak si poslužte. I mýdlo vám mohu nabídnout… Nepočítal jsem ale s tak vzácnou návštěvou, takže ta sprcha je jen pro jednu osobu…“
„To nevadí, my se vystřídáme,“ odpověděla vesele Lucka a vstala z improvizované lavičky. V té chvíli se uvolnil jeden z obkladů, které jí udělala Jana u pramene, a spadl na zem. Cár látky se stopami krve upoutal údržbářovu pozornost: „Co se ti stalo?“
„Podívej, jak mě zřídili,“ a Lucka odhrnula část pláště, takže se před Jorgeovýma očima objevily krvavé šrámy.
„Surovci, hulváti, grázlové… – ale nadávkami nic nespravíme,“ nabývá Jorge zase klidu, „Počkejte tu chvíli na mě, tady kousek za dílnou roste aloe, nařežu ti na to listy.“
Zatímco se obě dívky střídají v Jorgeově sprše, údržbář se vrátil s několika listy léčivé rostliny, které po ploše rozřízl, a jimi Jana ošetřila Lucčiny šrámy.
Poté se s nimi Jorge rozloučil: „A vaše dvě kamarádky taky rád uvítám…“
- × - × - × -
Když se Lucka s Janou vrátily na ubikaci, zjistily, že Lenka s Nikolkou se dosud nevrátily. „Aspoň máme jistotu, že Jorge nepřijde o oběd,“ a otřásla se při pomyšlení, jakým perverznostem jsou její sestra s kamarádkou zase vystavovány.
Její poslední slova byla přehlušena sirénou.
Obě dívky vyběhly z ratejny, aby zjistily, co se vlastně stalo. Hustý dým, který se válí v nehybném vzduchu, signalizuje, že siréna ohlašuje požární poplach.
„To je to skladiště dřeva, kde jsme včera prováděly astronomická měření,“ zvolala Lucka, sotva se rozhlédla po okolí. A aniž by na něco čekala, ihned se tím směrem rozběhla. Jana se pustila za ní. Ale to už se ke skladišti ve směru od jídelny blíží čtyři vojáci, rozvinujíce dlouhou hadici, ze které tryská voda. Ještě štěstí, že se utišil vítr a požár nepřeskočil na další baráky. Přestože oheň řádil jen krátce, skoro celé skladiště lehlo popelem. K místu neštěstí se sbíhá postupně celá posádka, mezi nimi i Lenka a Nikolka.
Vojáci odklízejí postupně trosky, když…
„Pozor, tam někdo je…“
Lucka pohotově přeložila Lenčin výkřik.
Vojáci opatrně odklidili dva částečně ohořelé trámy, pod nimiž Lenka zahlédla lidskou ruku, a objevili dva muže, přidušené, na několika místech popálené, ale i dost potlučené.
„To je strojník a jeho pomocník,“ zhrozil se jeden z vojáků, „to jsem zvědav, kdo teď bude obsluhovat agregát, když šli oba k čertu.“
„Naženeme tam toho Portorikánce, stejně se tady většinu času jen fláká,“ poznamenal velitel čety, „večer to předložím kapitánovi dodatečně ke schválení.“
Jana neomaleně odstrčila seržanta, který už oba muže pohřbíval, a rozkřikla se na něho. „Uhni mi z cesty, ty … Vždyť jsou ještě živí!“
Seržant uchopil Janu za ruku a smýkl s ní stranou.
„Nechte toho, seržante! Kamarádka tvrdí, že ti muži jsou živí,“ překládá Lucka Janin výrok.
„Těm už sotva někdo pomůže,“ namítá seržant.
Jana se vzpamatovala a sklonila se nad zraněnými.
„Ať seženou lékárničku,“ obrátila se k Lucce zahajujíc u prvního z mužů nepřímou masáž srdce. Lenka se dlouho nerozmýšlí a napodobuje Janin postup u druhého zraněného.
Lucka přeložila Janin požadavek. Pak se obrátila ke spoře oděné sestře: „Kde máte pláště?“
„Pláště nám vždycky seberou při vstupu do jídelny a zavřou je v kanceláři. Vydají nám je zase na konci ‚služby‘ – jenže byl vyhlášen poplach a všichni jsme museli ven. První vyběhl seržant, který má od kanceláře klíče. Strhly jsme při tom každá jeden ubrus se stolu. Na sukýnku stačí… Vystřídej Janu, ať si odpočine,“ a sama střídá Lenku.
„Těch je mi opravdu líto,“ poznamenává Lenka, „ti a ještě jeden starší člověk se k nám v jídelně chovají jediní slušně a ohleduplně.“
Vojáci uhasili zbytky požáru a vrátili se pod vedením seržanta do jídelny. Jen několik málo zůstalo a pomáhají oživit raněné podle Janiných dispozic. Nejhorší práce je teprve čeká, odstranit z těl zraněných spálený oděv tak, aby jim nezpůsobili zbytečnou bolest a případná další zranění. Naštěstí jejich popáleniny nejsou příliš rozsáhlé. Ochránily je trámy, které na ně spadly. Zato jsou dost potlučení. Jana zastavila krvácení, ošetřila popáleniny a požádala vojáky, aby přenesli raněné na lůžka.
„Jděte s Nikolkou tam do té dílny, kde jsme včera sebraly ty věci. Je tam údržbář, jmenuje se Jorge. Mluv s ním španělsky. Nechá vás tam osprchovat, sděluje Lucka Lence, zatímco Nikolka šla do jídelny vyzvednout pláště, „já tady zůstanu u Jany.“
„Podívat se k němu můžeme, ale o sprchování raději nemluv, toho jsme si s Nikolkou užily dnes vrchovatě. A nejen sprchování. Ovšem – příště toho určitě využijeme,“ odpovídá potutelně Lenka.
- × - × - × -
Jana sedí u zraněných celé odpoledne i večer. Náhle se ve dveřích objevila Lenka. „Máte jít k večernímu rozkazu, kapitán hrozně řádí…“
„Tak pojď,“ zvedá se Lucka, „snad to bez nás těch pár minut vydrží…“
„Mám takový dojem, slečny, že vás budu muset znovu poučit o některých kapitolách táborového řádu,“ hřímá velitel tábora. „V šest hodin večer máte snad být u rozkazu, ne?“
„Za normálních okolností jistě ano, ale…“
„Nejprve svlékněte ty pláště a postavte se do pozoru, když se mnou mluvíte!“
Dívky váhavě poslechly.
„Tak jaké se vyskytly podle vás ty nenormální okolnosti,“ navazuje kapitán na Lucčinu řeč, „Požár skladiště se vás přece netýká!“
„Požár se nás netýká, ale ti zranění ano!“
„Jací zranění,“ obořil se kapitán na Janu, sotva Lucka větu přeložila.
„Ve skladišti byli přece nalezeni dva zranění muži, které ošetřujeme…“
„Já o žádných zraněných nic nevím, pojďte mi je ukázat!“
Jana si bez dovolení oblékla plášť a vede kapitána na ubikaci personálu. Ten kupodivu neprotestuje. Lucka Lenka a Nikolka je následují také si zapínajíce pláště a v patách jim jde ještě několik vojáků se samopaly.
„Tak. To mi nikdo nehlásil! Kdo všechno o nich ví?“ obrátil se velitel na Lucku.
„Celá strážní četa, která měla službu přes poledne. Včetně seržanta.“
„A vy se v tom vyznáte?“ ukázal kapitán na zraněné.
„Já ne, ale Jana je sestra a studentka…“
„Tak dobře, zůstaňte tu s nimi. Se seržantem si to vyřídím. Co ještě potřebujete?“
„Nový obvazový materiál, antipyretika a pravděpodobně budeme potřebovat i antibiotika, protože tady tomu se zaněcuje otevřená rána na noze.“
„Ale my tady máme jen ten obvazový materiál… Budu muset zavolat doktora ze základny, protože sem dojíždí jen jednou za čtrnáct dní…“
„Felčar sem jezdí jednou za čtrnáct dní, sprcha dvakrát za týden – a to jsou Spojené státy ‚nejvyspělejší‘ země světa?“
„Nechápu, proč sem pleteš tu sprchu. Denně tu o tom blábolíte, jako by na sprchování stál svět… Ráno nechal Rogers osprchovat vás dvě,“ obrátil se k Lence a Nikolce, „tak zítra jste zase na řadě vy,“ a pohlédl na Lucku s Janou.
„Ano? A jestlipak víte, kapitáne, že řada vojáků ve vaší posádce trpí svrabem? Víte vy vůbec, že to je neklamný signál toho, že tu dochází k závažnému porušování zásad komunální hygieny?“
„Jak jsi přišla na takovou nehoráznost,“ osopil se velitel na Janu, když Lucka přeložila její stížnost.
Místo odpovědi ukázala Jana na dva vojáky, kteří stáli nejblíže: „Ať si vyhrnou košile!“
Lucka opět pečlivě přeložila a zkoprnělý velitel vojákům nařídil, aby tak učinili. Do krve rozškrábaná pokožka plná zaschlých stroupků nenechala na pochybách ani velitele, který po této Janině výtce očividně zkrotl: „Já vím, že se vám to nelíbí, ale co mám s nimi dělat, když voda na sprchování je k dispozici jen dvakrát týdně. Buď ráda, že se mohly ráno umýt aspoň ty dvě!“
„Tady opravdu panuje středověk. Prosím vás, kapitáne – a pyrotechnika tady máte?“
„Toho tu mám.“
„A náboje do pušek a samopalů taky?“
„Taky.“
„Tak prosím pěkně požádejte toho pyrotechnika, ať několik těch nábojů rozebere a ti nakažení ať si tedy postižená místa zasypávají aspoň střelným prachem. Když už tady panují středověké hygienické poměry, tak se nedá nic dělat, ale zavedeme tu taky středověké způsoby léčení, no!“
„Tedy, děvče, nezlob se, ale vy jste skutečně pracovaly s těmi vetřelci?“ snaží se kapitán odvést řeč od choulostivého tématu, „V nejbližších dnech vás sem přijedou vyslechnout specialisté ze zvláštního odboru CIA, ale mě by to zajímalo … jen ze zvědavosti…“
„Ano, spolupracovaly. A neříkejte jim vetřelci, jsou to naši vzdálení příbuzní.“
„A to mi chcete namluvit, že někde na nějaké kosmické lodi nebo kde jste to vlastně byly, že tam zařídili pro vás větší pohodlí než my u nás na základně?“
„Tak teď, kapitáne, teď jste si opravdu řekl o lekci! Tady jste nás ubytovali v ohavné ratejně, kde zakopáváme o spoustu zbytečných paland. Nechápu, proč musí ta místnost být přecpána palandami, když jsme tu jen čtyři…“
„Protože my víme, že vás tam bylo šestatřicet a hledáme i ostatní. A my si vás najdeme. Všechny!“
„Tak to jste mě teprve nepotěšil, protože pak budeme zakopávat nejen o palandy, ale i o sebe navzájem. U nich jsme měly každá pro sebe k dispozici vlastní pokoj – co pokoj – apartmá o rozloze 3 × 57 m², sprchovat jsme se mohly, kdy nás napadlo, denně k dispozici čisté lůžkoviny a prádlo, denně přístup do knihovny…“
„… denně přístup do bazénu,“ upozorňuje Nikolka…
„… a do tělocvičny…“ hlásí Lenka.
„Děvčata, nepřekřikujte se navzájem, nestačím překládat,“ prosí Lucka.
„…Denně výběr ze čtyřiadvaceti jídel … a to jsme měly každá svůj vlastní jídelní lístek – individuálně podle předepsané diety,“ zdůrazňuje Jana, „zatímco tady – k snídani ryba, k obědu ryba. A jak se zdá, k večeři bude opět ryba, že?“
„Já jsem myslel, že ryby jsou zdravé… A konec konců, buďte rády za ryby. Ty jsou aspoň čerstvé. Jinak vám mohu nabídnout ještě konzervy…“
„To jistě, ryby jsou zdravé, ale také je nelze konzumovat do nekonečna!“
„A z čeho to financovali?“ načal velitel ‚z jiného soudku‘.
„Víte, veliteli, to nás v tu chvíli ani trochu nezajímalo. Ale kdybyste vy sami nevyhazovali miliardy za zbraně a za munici, tak byste taky měli tisíce na hygienu, stravu a vzdělání.“
Jana se nemýlila. K večeři dívky opět dostaly pečenou rybu…
- × - × - × -
Po večeři odešly všechny čtyři zajatkyně docela samozřejmě na ošetřovnu a k velkému Lucčinu údivu je dozorci nechali na pokoji – jako kdyby ti dva zranění kluci byli pro vojáky tabu, uvažuje v duchu. Vzápětí za nimi dorazil kapitán Austin a úkosem hledí na dva dělníky v bezvědomí. „Potřebujete ještě něco, co mohu zařídit?“
„Zdá se, že ne, kapitáne,“ odpověděla Jana. Po Lucčině překladu kapitán odešel.
Když osaměly, počala Lucka nahlas uvažovat: „Mně se všechno zdá, jako by nás chtěli navzájem rozeštvat.“
„Jak jsi na to přišla,“ zazněla trojhlasá otázka.
„To je tak,“ vysvětluje Lucka, „Jana se dožadovala sprchování – a za tu ‚drzost‘ byly Lenka s Nikolkou potrestány tím, že u nich provedli ‚kontrolu hygieny‘. Jenže Nikolka se vzpouzela, dokonce jednoho vojáka zranila. A za to jsme byly potrestány my dvě s Janou.“
A Lucka vypráví co to vlastně je ta ‚promenáda‘. Když skončila, dostalo se jí od sestry poučení o tom, jak probíhá v zajateckém táboře ‚sprchování‘ vězeňkyň.
„Ještě štěstí, že jsme našly spojence, který nás nechá osprchovat…“
„Jenže nezapomeň, že nás tu má být podle kapitánových slov v brzké době šestatřicet. A na to není Jorgeova sprcha zařízena,“ zchladila Nikolka Janino nadšení.
„Domnívám se,“ vstupuje do hovoru Lenka, „že ono vůbec nezáleží na tom, zda některá z nás něco provede nebo ne. Oni se prostě řídí heslem ‚Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde‘ a i kdyby se tady Jana zdržela svých ‚nepatřičných‘ požadavků a Nikolka svých výbuchů vzdoru, stejně by nám provedli nějakou podobnou lumpárnu pod úplně jinou záminkou. A například za tu vzpouru potrestali přímo tebe jako vinici,“ obrací se nakonec k Lucce.
„Asi máš pravdu,“ souhlasí Lucka, „takže my musíme vědět, že oni si s námi stejně budou dělat, co uznají za vhodné. A odůvodní-li to tím, že některá z nás provedla to, či ono, je to jen jeden ze způsobů, jak mezi nás zasít nesváry.“
Po těchto slovech nastává všeobecné mlčení a čtyři kamarádky přemýšlejí o nezáviděníhodném postavení, do kterého se náhle dostaly. Teprve sten jednoho ze zraněných probudil Janu k nové aktivitě. Převázala dělníkům rány a vyměnila jim studené obklady na hlavě.
„Taky se musíme vyspat, uvažuje, „takže si rozdělíme služby…“
Jana prohlédla barák a navrhla: „Nu, já tady s Lenkou zůstanu do půlnoci. Vy se zatím uložte tady v tom menším pokojíku a pak nás vystřídáte. Ta ratejna vedle je skoro neobyvatelná, připomíná spíš skladiště.“
- × - × - × -
Konečně Lucka s Nikolkou osaměly a vrhly se navzájem do náruče. „Aúú, jenom mě tak nemačkej,“ zaúpěla Lucka a Nikolka si zase připomněla ranní řádění vojáků. Drží sestru za ruku a chvěje se.
„Já jsem se o tebe tolik bála… Bála jsem se, že se ti budou ti lumpové dál mstít za to…“ a Nikolka zase uchopila Lucku křečovitě za ruku, „vždyť to bylo hrozné, ošetřili ti to aspoň?“
„Oni? Jo, hodili mi na záda mokrý hadr a při tom mě celou osahali, chlípníci. To až potom, Jana mi udělala pořádné obklady a Jorge nařezal listy aloe…“
Lucka k sobě Nikolku přivinula a ta jí něžně hladí na prsou a v klíně, obezřetně se vyhýbajíc rozbolavělým šrámům.
„Nebýt Lenky, tak bych se tu byla zbláznila,“ svěřuje se sestra tiše Lucce, „ona nakonec prohlásila, že jsi senzační a báječná a že je škoda, že nemá taky takovou sestru, že je sama. A když mi sebrali plášť, dala mi svůj… V jídelně mě zakrývá svým tělem, aby mě vojáci neměli možnost tolik očumovat…"
„Jana se taky o mě starala, seč mohla,“ šeptá Lucka bloudíc rukou v Nikolčině klíně, „máme opravdu štěstí, že ty dívky, se kterými ses léčila, jsou opravdové kamarádky a že se na sebe můžeme vzájemně spoléhat.“
Ale poslední větu už Nikolka neslyšela, protože usnula sestře v náručí, hlavu opřenou o její hruď a ukolébána pravidelným tlukotem jejího statečného srdce.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah