Ráno v šest hodin vtrhli do ratejny čtyři vojáci. „Vstávat, budíček! Nástup na ranní rozcvičku! Běžte ven!“ Čtyři rozespalé dívky vstaly ze svých lůžek a jaly se oblékat pláště, které jim byly včera v noci přiděleny.
„Ty pláště si nechte vevnitř,“ nařídil velitel čety. Zřejmě došlo ke střídání stráží, uvědomila si Jana vidouc jiné vojáky a jiného velitele než v noci.
Dívky tedy vyběhly před budovu zcela vysvlečené. Každá byla okamžitě chycena dvěma vojáky. Jeden jí přidržel ruce za zády, druhý jí pečlivě a zdlouhavě prohmatává prsa. Tak doporučil v noci lékař, když skončil se vstupními prohlídkami:
„Je nutno zjistit, zda se laktace neobjeví znovu – i když tomu vašemu žvanilovi příliš nevěřím.“
Po této ponižující proceduře následuje ranní čtvrthodinka. Zajatkyně cvičí nahé současně s vojáky, kteří mají na sobě trenýrky. Čtyři nahé zajatkyně jsou ovšem středem jejich pozornosti. Cítí na sobě lačné pohledy a dokonce padlo i několik oplzlých poznámek na Lucčinu adresu. Její transsexualita je pro spoustu vojáků totéž co pouťová atrakce. Ačkoliv se ostatní dívky snaží Lucku zakrýt svými vlastními těly, je jich přece jen málo a vojákům se občas podaří Lucku od nich izolovat.
Pak byla každá dívka polita kbelíkem studené vody. „A teď běhejte, ať oschnete!“ Když oschly, bylo jim dovoleno vrátit se do ratejny a obléci pláště. K snídani dostala každá pečenou rybu.
Po snídani nástup a čtení denního rozkazu tábora. Vojáci se postavili do tří stran čtverce. Čtvrtá je vyhrazena pro zajatkyně.
„Zapni si pořádně ten plášť,“ kárá velitel čety Lenku, „rozkaz je slavnostní ceremoniál. A při slavnostních ceremoniálech musí být každá skupina účastníků upravena naprosto stejně!“
Lucka překládá a Lenka zapíná zbývající dva knoflíky ze šesti. Náhle jí jeden upadl – Lenka si pozdě uvědomila, že visí na poslední nitce. Z velitelových očí vyšlehl blesk a vzápětí Lucka překládá jeho ortel:
„Když si neumíte ty hadry udržet v pořádku, budete nástup absolvovat bez nich. Takže se, holubičky, svlékněte a pláště položte před sebe na písek.“
Čtyři zajatkyně se po sobě jen podívaly a stojí dál bez hnutí na předepsaných místech. To kapitána rozlítilo ještě víc: „Tak vy se hodláte vzpouzet… Dobrá! V tom případě budete nahé absolvovat všechny nástupy. A teď vám hoši pomohou z těch plášťů…“ přičemž pokynul k pravé straně čtverce a čtyři z vojáků vyrazili k jejich stanovišti. Dívky bleskurychle shodily pláště nečekajíce na ‚galantní‘ pomoc svých dozorců. Teď stojí před nastoupenou jednotkou zcela vysvlečené a rozpačitě si zakrývají rukama intimní tělesné partie.
„Pozor!“ velí kapitán.
Dívkám nezbývá než spustit ruce podél těla, vypnout prsa a zvednout hlavy, nechtějí-li přijmout už jednou nabízenou ‚pomoc‘. Na svých nahých tělech opět cítí chlípné vzrušené pohledy vojáků. Jen jejich debilní poznámky se neozývají, neboť se nikdo neodvažuje porušit řád slavnostního ceremoniálu.
„Denní rozkaz dne 27. ledna,“ spustil kapitán předepsanou formuli.
Dvacátého sedmého… Unesli nás 25. večer, to znamená, že jsme spaly a cestovaly celý den a kousek, uvažuje Lucka.
„… ještě jednou tě vyzývám, abys překládala moji řeč!“ Lucka si uvědomuje, že na přemýšlení není čas. „Zajatkyně – dopoledne úprava lůžek pro ostatní, od 11 do 13 hodin dvě jako servírky do jídelny, odpoledne správka uniforem,“ překládá Lucka.
Hned po rozkazu dodána do ratejny hora lůžkovin a děvčata upravují další lůžka. Jana s praxí zdravotní sestry se zasloužila o to, že práce předepsaná na tři hodiny je hotova za čtyřicet minut. Dívky opustily vzorně uklizenou ratejnu a prozkoumávají exteriér tábora. Zjistily, že nikde není žádný plot nebo jiná zábrana a baráky, zčásti zděné, ale většinou dřevěné, jsou v nepravidelných seskupeních postaveny ve volné přírodě.
Až do oběda se pak o ně nikdo nestaral, jen šestičlenná skupinka vojáků střídavě přechází sem a tam. Vojáci jsou ozbrojeni samopaly a sledují čtyři zajatkyně na každém kroku.
Lucka se přes noc vzpamatovala z otřesného zážitku ze vstupní ‚lékařské‘ prohlídky a provádí zevrubný průzkum nového prostředí za vydatné sestřiny pomoci.
„Zabavte nějak ty vojáky, ať se o nás dvě méně starají, abychom měly při průzkumu víc volnosti,“ požádala Nikolka Janu s Lenkou.
„To bude úkol spíš pro tebe,“ uvažuje Jana nahlas obracejíc se k Lence, „i když já konec konců také dovedu provokovat… Ale zrovna teď mě nic rozumného nenapadá…“
„Nejprve se zkusíme opožďovat,“ navrhuje Lenka, „uvidíme, jak se dozorci zachovají.“
Jana s Lenkou jdou ‚co noha nohu mine‘ a sledují, jak budou reagovat střežící je vojáci.
„To se dalo čekat,“ podotýká Jana, když se vojáci rozdělili a tři přidávají do kroku.
„Jich je šest a my jsme jen čtyři. Vždycky budeme mít každá z nás aspoň jednoho v patách,“ uvažuje Lenka, „a mě nenapadá nic jiného, než …“ a Lenka naznačuje rozepínání knoflíků u pláště.
„Víš, Lenko, mně je dost proti srsti, že bychom se měly těm obejdům předvádět jako nějaké lehké ženštiny. Docela mi stačila ta noční ‚lékařská‘ prohlídka a ta ranní ‚promenáda bez plavek‘ – střídavě mě polévaly vlny studu a bezmocného vzteku. A ty mi přijdeš s nápadem, abychom se před nimi svlékaly dobrovolně…“
Lenka chytla Janu za ruku a rovněž přidává do kroku: „Dokud něco nevymyslíme, musíme udržet skupinu pohromadě. Kdybychom se rozdělili už teď, neměly bychom možnost upoutat pozornost dozorců jdoucích za Luckou a Nikolkou.“
„V krajním případě jsem ochotna se udělat ‚nahoře bez‘. Možná, že na tyhle chlápky to bude stačit,“ slevuje Jana ze svých zásad.
„Cože? Napřed se odmítáš svléknout a teď by ses chtěla před nimi přímo ‚udělat‘ – no to mě tedy podrž,“ a Nikolka dusí smích, aby na sebe dozorce ještě více neupozorňovaly.
Jana si uvědomila, v jaké souvislosti choulostivé sloveso použila, a přikryla si obličej dlaněmi. Pak se jako zázrakem uklidnila: „Já jsem myslela jako předvést se ‚nahoře bez‘, pochopitelně.“
„I to by mohlo mít úspěch, ale musíme také k takové akci mít důvod. Kdybychom si jen tak bezdůvodně rozhalily pláště, mohlo by jim to být podezřelé,“ varuje Lenka.
Ale trvalo ještě dobrých dvacet minut, než se naskytla vhodná příležitost. Čtveřice dívek právě míjí jakýsi srub, zřejmě skladiště, před nímž Lenka uviděla několik volně ložených trámů, latí a prken. A kousek od skladiště upoutala Lenčinu pozornost krásně zelená tráva. Uvědomila si, že prostředí se rázem změnilo. Zatím šli pískem. Vpředu Lucka s Nikolkou, za nimi Jana s Lenkou. V patách mají šest samopalníků. Hustou trávou došli až na kraj lesa.
„Choďte v kruzích a hledejte vodu,“ žádá Lenka kamarádky. A nemýlila se, během několika minut narazila Nikolka na pramen, který vyvěrá ze země a voda odtéká mělkým korytem severním směrem.
Když skupina překročila potůček, upozornila Lenka Lucku: „Pomaličku se oddělujte.“
Pak se otočila k Janě: „Teď dávej pozor, voda je kousek za námi. Toho rozhaleného pláště si jako nevšímej, popřípadě toho využij. ‚Nahoře bez‘ se dá opravdu ještě snést i před těmi…“
Nedopověděla, protože tři dozorci začali zrychlovat. Lenka zavrávorala a zhroutila se na trávu, přičemž se jí ‚samovolně‘ rozevřel nedopnutý plášť.
Jana se k ní okamžitě vrhla. Pak si vzpomněla na její poslední slova. Lenka je vynikající herečka, blesklo jí hlavou, a asi chce, abych ji teď ‚jako‘ ošetřovala.
Jana využila rozhalení Lenčina pláště tak, že jí položila ruku na prsa předstírajíc kontrolu její srdeční činnosti. Koutkem oka zahlédla zkoprnělé dozorce. Byli všichni. Ani jeden se nevydal za oddělivší se dvojicí.
Jana ukázala na nůž, který měl jeden voják za opaskem. Váhavě jí ho podal. Odřízla manžetu z rukávu svého pláště a vydala se k prameni. Za necelou půlminutu se vrátila s kusem mokré látky, kterou přiložila Lence na čelo.
Ti jsou tady už hodně dlouho odloučeni od civilizace a ženy vidí poprvé po mnoha měsících, medituje v duchu Jana pozorujíc rozšiřující se zornice slintajících dozorců, když je dokáže dokonale rozházet pouhý pohled na částečně odhalené poprsí… I když Lenčino, to by odolal málo kdo…
Zatímco Lenka úspěšně předvádí mdloby a vojáci jsou téměř paralyzováni pohledem na její nádherně modelovaná prsa, která jí Jana ‚zapomněla‘ znovu zakrýt, zmizely Lucka s Nikolkou hlídačům dávno z dohledu. Jana však chápe, že musí nyní improvizovat sama, aniž by se o dalším průběhu představení mohla poradit s ‚omdlelou‘ Lenkou.
„Helfen Sie mir, bitte!“ {Pomozte mi, prosím.} Nesmím prozradit znalost angličtiny. Snad je napadne spojitost mezi anglickým ‚help‘ a německým ‚helfen‘… a ukázala směrem k potůčku.
Nemýlila se. Jeden voják uchopil Lenku za nohy, druhý za ramena a nesou ji k prameni. Ještě štěstí, že si Lenka opasek pláště pevně utáhla chvíli před tím, než ‚sebou sekla‘, jako by tušila, co přesně bude následovat, protože během přenosu se jí rukávy sesmekly s rukou a její prsa jsou teď odhalena úplně. Jana duchapřítomně uvázala sesmeknuvší se rukávy kolem Lenčina pasu, protože pochopila, že by některý z dozorců mohl na ně ‚nechtěně‘ šlápnout a Lenka by byla pláště zbavena zcela.
Dozorci uložili Lenku na břehu potůčku a sledují další Janino počínání, aniž by si uvědomovali, že ‚střeží‘ jen polovinu zajatkyň. Ta mechanicky v pravidelných intervalech namáčí Lence obklad do chladné vody a při tom vojáky kradmo pozoruje. Obává se, aby se na ně nevrhli. Ale vojáci se kupodivu k dívkám nepřibližují. Zřejmě dosud nepoznali, že hrají divadlo. U čtyř z nich si všimla, že se neustále ošívají a škrábou. Náhle jeden z nich opřel svůj samopal o strom a vyhrnul si košili uniformy. Jana i na dálku spatřila podivnou vyrážku na jeho zádech.
„Získaly jsme zajímavé věcičky,“ ozval se náhle tichý hlas za oběma herečkami. Jana se otočila a spatřila Lucku s Nikolkou, které se právě před chvílí přiblížily z druhé strany. Lenka mezitím zjistila, že obě průzkumnice se vrátily, a k nemalému údivu a zklamání vojáků vstala a znovu se navlékla do rozhaleného pláště, přičemž pečlivě zapjala všechny knoflíky.
„Nechápu, proč si tady mezi sebou tak potichu špitáme,“ podivuje se náhle Lenka, „když před nimi – “ a mávla rukou směrem k vojákům, „můžeme mluvit česky docela bez zábran…“
„Vidíš, to jsem si ani neuvědomila,“ chválí Lenku Lucka.
„Takže objevily jsme nehlídanou údržbářskou dílnu a sebraly jsme tam tříyardové pásmo, olovnici, libelu a spoustu dalších drobností. Lucka to má pod pláštěm,“ sděluje vítězoslavně Nikolka.
„A k čemu je to dobré,“ nechápe Jana Nikolčin vítězoslavný úsměv.
„Abychom mohly zjistit naši zeměpisnou polohu,“ vysvětluje Lucka.
„To k určení polohy stačí?“ ptá se nevěřícně Jana.
„Mně ano,“ odpověděla jí Lucka.
„Cože?“
„Ale, Janičko,“ chlácholí ji Nikolka, „cožpak ty se nepamatuješ na Rodicu, která měla v hlavě kalkulačku? Tak proč by Lucka nemohla znát zpaměti…“
„A kdy se do toho chceš pustit?“
„S pomůckami, které máme k dispozici, to lze zjistit jen v poledne, takže nemáme na vybranou,“ vysvětluje Lucka ostatním dívkám, „ale připravit se musíme už teď.“
„Takže v poledne budeme znát svou přesnou polohu, no to je skvělé,“ raduje se Lenka, „aspoň jsme jim tady to divadélko nepředváděly zbytečně.“
„A kolik pomocnic budeš potřebovat? Nebo to zvládneš sama? Musíme ještě zabavit ty vojáky, abys měla na tu práci klid,“ ptá se starostlivě Jana, „na nějakou další mdlobu nám teď už těžko skočí…“
„Potřebujeme ještě nějakou dlouhou lať a rovné prkno,“ oznamuje Lucka Janě a Lence. To si můžeme zatím jen vyhlédnout tam u toho skladu dřeva na naší straně potůčku. Dozorci ani nepostřehnou, co je našim cílem. Pak se poradíme, co dál.“
Dívky vyrazily zpátečním směrem vedouce Lucku ve svém středu tak, aby na ni zakryly vojákům co nejvíce výhled. Nemusí si přece všimnout, že má něco schováno pod pláštěm…
Obcházejí skladiště dřeva. Několikrát. Samopalníci jsou jim stále v patách.
„Co říkáš téhle lati?“ obrátila se Jana k Lucce, přičemž kopla nohou do dlouhé latě značně vyčuhující z hromady ostatních. Jenže se jí sandál za ni zaklínil a Jana zavrávorala. Štěstí, že ji Nikolka duchapřítomně zachytila, jinak by si určitě podvrtla kotník.
„Ta by mohla stačit. Teď ještě… á, tady to je, ta se nám hodí,“ raduje se Lucka nad pěknou rovnou fošnou, „ale teď zpátky do ratejny, ať nezačnou čmuchat, co tady tak dlouho děláme.“ V ratejně předvádějí průzkumnice svou kořist: Tříyardové pásmo, libelu, olovnici, dvě tužky, poznámkový blok, hrst hřebíků… Náhle se v okně mihl stín. „Schovej to!“
Lenka hodila na vystavené bohatství přikrývku. Právě včas… Do ratejny vtrhli čtyři vojáci jako velká voda.
„Vy dvě,“ jeden z vojáků ukázal na Lenku a na Nikolku, „nástup do jídelny! Už máte deset minut zpoždění!“
Lucka přeložila s krajním odporem rozkaz a zároveň si uvědomila, že při astronomickém pozorování přijde o sehranou kolegyni. Vojáci odvedli obě dívky do jídelny a Lucka s Janou osaměly. S údivem i s radostí si uvědomily, že je nikdo nehlídá.
„Nakonec to zbylo na nás. Pojď,“ obrátila se Lucka k Janě po tomto zjištění.
A obě vyrazily směrem ke skladišti.
Lucka odhadla podle postavení Slunce světové strany a jala se stavět improvizovaný gnómon. Položila fošnu v severojižním směru, vyrovnala ji podle libely do vodorovné polohy a na polední stranu postavila lať, které dala podle olovnice svislou polohu, takže svírá s fošnou pravý úhel.
„Seber támhle ten kámen a přibij tu lať k fošně,“ žádá Janu.
Jana zručně přibíjí lať dvěma hřebíky.
„Tak, a teď ti vysvětlím, co od tebe budu potřebovat. Budeš čárkami na fošně značit zkracující se stín latě. Ke každé čárce napíšeš čas, který ti budu hlásit podle tvých hodinek, které Nikolka naštěstí zachránila před zabavením. Je ti to jasné?“
- × - × - × -
Hodinky ukazují 02h00m00s, když Jana zakresluje první čárku. Stín latě se postupně zkracuje a v 02h11m34s dívky zaznamenávají první nepatrné prodloužení.
„Takže končíme, to, co jsme potřebovaly zjistit, už víme.“ Lucka přesně změřila ukořistěným pásmem délku latě – 8411/16″ a délku nejkratšího stínu – 91/4″, zapsala čas 02h11m31s, aby vyrovnala chybu měření, rozebraly gnómon, fošnu i lať vrátily tam, odkud je vzaly a odešly do ratejny, protože polední žár tropického slunce je skutečně nesnesitelný.
„Dnes odpoledne nebo zítra dopoledne ještě vrátíme věci do dílny, takže se o tom, že známe přesnou polohu našeho tábora, nikdo nedozví,“ libuje si Lucka.
„A k čemu je dobré to, co jsme před chvílí naměřily,“ zeptala se Jana, aniž tušila, k čemu Lucku v ten moment vyprovokovala.
„Ach, ano, pustíme se do výpočtů,“ spustila Lucka v odpověď na Janinu otázku. „nejprve zeměpisnou délku, ta je jednodušší: Tvoje hodinky ukazují 02h11m31s Ve skutečnosti se však jedná o 14h11m31s, protože ukazatel data v poledne nepřešel na 28. ledna. My víme, že jsou nařízeny podle středoevropského poledníku, tj. 15° východní délky. Vezmu-li v úvahu časovou rovnici pro dnešní den, která činí 12h12m45s pro středoevropský čas a její denní diference je v těchto dnech 12s, znamená to, že tvoje hodinky se proti pravému poledni předcházejí o 12m51s – provedeme-li lineární interpolaci a zaokrouhlíme-li výsledek na sekundy. Znamená to, že hodinky by měly ukazovat 13h58m40s. Na 0° zeměpisné délky je tedy o hodinu méně, tj. 12h58m40s a rozdíl od zdejšího pravého poledne tedy činí pouhých 58 minut a 40 sekund. Když si přepočteme tento časový rozdíl na stupně, vychází mi 14°40′ západní délky.“
„Sice nechápu to kouzlení s nějakou časovou rovnicí, ale zbytek je mi jakž takž jasný,“ medituje Jana nahlas, „proč by se měly přesně nařízené a přesně jdoucí hodinky předcházet…“
„Protože měří čas rovnoměrně, kdežto zdánlivý pohyb Slunce po obloze je přece jen nerovnoměrný. Takže hodinky nám ukazují střední sluneční čas, takový zprůměrovaný, víš? Jen čtyřikrát v roce se shoduje pravé poledne, tedy průchod Slunce místním poledníkem, s okamžikem, kdy přesně jdoucí hodinky ukazují dvanáct hodin: 16. dubna, 14. června, 1. září a 27. prosince. A největší odchylky jsou…“
„Počkej, Lucko, přestaň – stejně si ta data nepamatuji,“ přerušuje Jana Lucčin učený výklad, „vypočti raději šířku, ta nám chybí.“
„Dobře: Deklinace Slunce k půlnoci na dnešek podle 0° zeměpisné délky činila −18°36′33″ a k půlnoci na zítřek to bude −18°21′06″, takže denní diference je 15′27″ – to je přírůstek deklinace za 24 hodiny. Provedeme-li lineární interpolaci, zjistíme, že za 12 hodin a 50 minut od půlnoci na 0° délky se deklinace zvětšila asi o 7′ – vzhledem k nedokonalosti našich ‚přístrojů‘ nemá cenu počítat přesněji. To znamená, že v době našeho měření deklinace činí −18°29′30″ – je ti jasný ten postup?“
„Postup mi jasný je, ale k čemu je to dobré a kde jsi získala ta čísla, to mi jasné není.“
„Ty hodnoty si zkrátka pamatuji, s tím se u mne budeš muset smířit. A deklinace udává úhlovou vzdálenost Slunce od roviny rovníku. Ta byla právě v době našeho měření oněch vypočítaných −18°29′30″ – to znamená, že Slunce je v poledne v zenitu právě na osmnácti stupních a třiceti minutách jižní šířky. Je to pochopitelné, protože dnes máme 27. ledna.
Tak, a teď si z naměřených hodnot vypočteme výšku Slunce nad naším obzorem. Máme pravoúhlý trojúhelník, jehož jednu odvěsnu představuje svislá lať o výšce 8411/16″ a druhou odvěsnu představuje na vodorovné prkno vržený stín této latě, jehož délku jsme naměřily 91/4″. Lať je protilehlá odvěsna, stín je přilehlá odvěsna k úhlu, jehož velikost máme zjistit.
Tedy tg h = 8411/16″ : 91/4″ = 9,156 a z toho plyne, že polední výška Slunce nad obzorem činí 83°48′30″, což znamená, že do zenitu zbývá 6°11′30″. Ty musíme k deklinaci přičíst, když nám Slunce vrcholí stále na jihu, takže −18°29′30″ + 6°11′30″ = −12°18′ – jasné?“
„Takže to je 12°18′ jižní šířky. Jenže si nedovedu představit, kde to asi tak je…“
„Promítnu-li si v duchu mapu světa, tak mi to vychází někam doprostřed Atlantiku…“
- × - × - × -
„Kde máš Lenku?“ Jana sleduje hněvivé blesky šlehající z Nikolčiných očí.
„Je to pakáž k nevíře! Vyvrhelové společnosti,“ ulevuje si Nikolka vrátivši se ze ‚služby‘ v jídelně a nesoucí děvčatům oběd, „představte si, že jsme musely s Lenkou roznášet jídlo a pití všem vojákům úplně nahé a oni nás při tom bez jakýchkoliv zábran osahávali. Asi před půl hodinou jeden voják nastavil Lence nohu, takže i s celým podnosem s jídlem upadla – ještě štěstí, že mají všechno nádobí plastové a že se při tom nepořezala o střepy. Pomohla jsem jí to uklidit, pravda, ale ona tam teď musela zůstat ‚za trest‘ uvázaná na pranýři. Má to na hodinu.“ „Ó, ti ochránci ‚lidských práv‘…“ poznamenala Jana sarkasticky.
„Ale mám několik zajímavých informací,“ spustila znovu Nikolka, „ten tvůj nápad, abychom zapřely znalost angličtiny,“ obrací se k sestře, „nese krásné ovoce, protože oni se před námi v tvé nepřítomnosti baví docela otevřeně. Takže: Nesmějí nás znásilnit a nesmějí nás zranit. To tam velitel vojákům pořád zdůrazňoval – že prý by byl ohrožen projekt.“
„Jaký projekt,“ ptají se Jana s Luckou téměř unisono.
„To nevím. Zkrátka projekt. Oni se k němu blíž nevyjadřovali. A taky vím, proč si vybrali jako servírky právě nás dvě: Jeden z těch vojáků se chlubil ostatním, že je to jeho nápad – mít jednu servírku černovlásku a druhou blonďatou. Ještě k tomu poznamenal, že „to nemehlo tady mít nemusíme a tu — teprve ne…“ tím tedy mínil vás dvě.“
Při těch slovech sestru objala a výraz, kterým ji voják ‚ohodnotil‘, raději ani nevyslovila. „Nejraději bych mu přes tu nevymáchanou klapačku jednu ubalila, ale včas jsem si uvědomila, že mu jako nerozumím…“
Lucka si však vzpomněla na urážky, kterými byla častována, když se v noci před zraky celé čety vojáků musela zcela nahá podrobit ponižující ‚lékařské‘ prohlídce, domyslela si chybějící slova a její oči opět zvlhly. Jana postřehla změnu Luciiny nálady a chytla ji pevně za ruku:
„Lucinko, přece tě nerozhází výrok nějakého zakomplexovaného hulváta. Moc ráda bych takového floutka viděla na našem místě. Zalezl by pod stůl jako spráskaný pes a – “
Lucka jen cítí, jak jí Jana křečovitě sevřela ruku.
„Mě nazvou nemehlem jenom proto, že jsem zakopla o lať. Moc by mě zajímalo, jestli ten chlápek v životě opravdu o nic nezakopl.“
Pak přestala hudrovat a obrátila se k Nikolce: „Stejně máš senzační sestru. Ona tady ze tří naměřených hodnot vypočetla naši zeměpisnou polohu úplně zpaměti a chrlila na mě čísla jako splašená kalkulačka. Představ si, že si dokonce pamatuje…“
„… hodnoty goniometrických funkcí a slunečních efemerid? To vím, to mi neříkáš nic nového…“
„A jak víš, co jsem ti chtěla říci?“
„Protože vím, co je k těm výpočtům zapotřebí…“
Ale Janin obdiv zapůsobil na Lucku jako zázračný elixír. Urážlivý výrok vojákův na adresu jejího těla je zapomenut a oči jí zase zazářily. Objala Janu v pase a tisknou se teď k sobě všechny tři.
„Tak už jste zjistily, kde jsme?“
„Uprostřed Atlantiku,“ odpověděla Jana vrátivší se Lence. Pak si uvědomila, že vlastně Lenka byla ‚potrestaná‘ a vrhla na ni tázavý pohled.
„Jenom na mě celou dobu čučeli a pořád mě osahávali. Něco si mezi sebou povídali, zřejmě se to týkalo přímo mě, ale já anglicky nerozumím, umím jen číst jednoduché texty. Připadala jsem si tam jako mezi puberťáky mdlého rozumu. Ještě štěstí, že ten ‚pranýř‘ mají ve stínu, jinak už bych byla asi uvařená. Ale nedaruji jim to. Jenom musíme vymyslet nějakou strašnou pomstu. Takhle hnusně se mnou ještě nikdy nikdo nezacházel. A děkuji, že’s mi to tam pomohla uklidit,“ obrátila se k Nikolce.
Vzápětí vtrhli do ratejny noví čtyři vojáci a přinesli hromadu uniforem a krabici s jehlami, nitěmi a knoflíky. „Podle denního rozkazu budete zašívat uniformy!“
Zajatkyně přehrabávají hromadu uniforem, přišívají utržené knoflíky, látají děravé kapsy a olemovávají otřepané rukávy a nohavice.
„Ještě štěstí,“ poznamenává Nikolka, že je to aspoň vyprané. Jinak bych se asi štítila na to sáhnout, když si představím, že jsou v tom navlečeni takoví odporní zvrhlíci… Kdopak nosí asi tohle?“
„To snad ani není blůza, ale stanová plachta, ne?“ Jana nevěřícně prohlíží blůzu abnormálních rozměrů s natrženým rukávem, kterou právě Nikolka vytáhla z hromady.
„Tahle celta,“ uvažuje Lucka nahlas, „by odpovídala na toho vypaseného surovce, který mi včera v noci rozřízl šaty nožem. Určitě…“ a otřásla se odporem při té vzpomínce, „nedovedu si ale představit, kdo měl tu odvahu se s ním porvat.“
„Proč myslíš, že se s ním někdo porval,“ ptá se udiveně Lenka.
„Nu, ten rukáv si přece sám nenatrhl – a kromě toho,“ Lucka zvedla límec blůzy a natočila ho proti oknu tak, aby byl lépe osvětlen, „všimni si tady těch vyrvaných nití. To vypadá, jako by se mu do ní zaryl někdo nehty,“ Lucka položila prsty pravé ruky na otrhaná místa, „vidíš? Jen ta ruka, která to udělala, byla o maličko menší.“
„V tom případě by se to však dalo vysvětlit i tak,“ namítá Jana, že on někoho napadl – a ten někdo se bránil. Snažil se mu zarýt nehty do krku. Netrefil se však a odnesl to límec.“
„To je asi nejpravděpodobnější vysvětlení,“ pochválila Lucka Janinu dedukci.
Dívky přišívají, látají a obrubují, hromada šatstva je však nekonečná. Teprve krátce před šestou hodinou večerní se stoh hadrů optimisticky zmenšil. Ale úderem šesté došlo k další pohromě. Do ratejny vtrhli opět čtyři vojáci. Přehlédli rozdělanou práci a…
„Svlékněte se a jdeme na nástup k večernímu rozkazu!“
Nikolka strnula hrůzou. Toto jsou vojáci, kteří měli službu, když je sem včera v noci přivlekli. A mezi nimi i ten tlouštík, kterému zřejmě patří ta blůza zvíci stanové plachty. Na úvahy však není čas. Nikolka vidí, že Lucka, která se při svlékání opozdila, byla zbavena pláště právě tímto surovcem, který ji poté sám vyvlekl z ratejny. Tam se na ně opět vrhli vojáci a opakují potupnou proceduru a s prohmatáváním prsou. Když Nikolka viděla, jak tlouštík bezohledně zachází s Luckou – ani si ji nenechal přidržet – sám jí zkroutil ruce za záda a druhou ruku jí zarývá bezohledně do prsou, pochopila, že ten, kdo se mu bránil, byla určitě žena ve stejně ponižující a zoufalé situaci.
Konečně se ozval vysvobozující hlas polnice svolávající k večernímu rozkazu. Čtyři nahé zajatkyně stojí v pozoru na vykázaných místech a zdecimovaná Lucka překládá:
„… a za nedodržení pracovních norem jsou zajaté delikventky potrestány odepřením večeře. K dokončení prací mají ještě čtyři hodiny. Rozchod!“
Nikolka pohlédla na Lucku, jíž se pod levou prsní bradavkou rýsuje velká krevní podlitina.
„Máš to jak po vyšetření od Rummlera,“ řekla jí s povzdechem, „nevíš, sestřičko, proč jsou lidé na sebe tak zlí?“
- × - × - × -
Tak, tak stačily dívky dokončit uloženou práci. Krátce po té, kdy přišily poslední knoflík a obroubily poslední rukáv, zhaslo světlo a zaklapl zámek dveří. Vojáci se ani nepřišli přesvědčit, zda už je práce dokončena.
Nikolka zalezla k Lucce na lůžko a tisknou se opět k sobě, jako minulé noci. Jedna považuje druhou za takový ostrůvek klidu a bezpečí v nepřátelském moři. Zvlášť Nikolka, která byla od sestry odloučena na osm měsíců, se v Lucčině náruči cítí jako znovuzrozená. Tohle je snad jediné, co jí na klinice chybělo. Pomazlit se se sestrou, cítit na svém těle její ruce, vlasy, prsa i penis, opětovat její polibky a nechat se ukolébat jejím hlazením.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah