Čtyři unesené dívky byly zbaveny pout a vyvedeny ze člunu na břeh. Tam jim byly sňaty i černé šátky, kterými měly zavázané oči.
„Mluví některá z vás anglicky“
„Já,“ ozvala se Lucka.
„Nikdo jiný?“
Lucka signalizuje ostatním dívkám, aby se neprozradily a aby dodržovaly její doporučení, které jim vnutila při nakládání do letadla.
„Jste-li v moci nepřítele, je lépe předstírat neznalost a vyžadovat tlumočníka. Rozumíte-li, tím lépe. Aspoň máte víc času na rozmyšlenou,“ poučila kamarádky později.
„Jsi ochotna fungovat jako tlumočnice?“
„Ano.“
„Takže jdeme,“ a velící důstojník ukázal směrem k nízké dlouhé napůl zděné a napůl dřevěné budově ve vzdálenosti asi 500 metrů od přístavní hráze, jejímiž úzkými okny probleskovala světla. Elektrická. Je to jediný orientační bod v hluboké bezměsíčné noci. Každá dívka ‚vyfasovala‘ dva strážné, kteří ji vzali mezi sebe a vlečou ji udaným směrem. Byly zavedeny do rozsáhlé místnosti s nízkým stropem.
Za nimi vstoupil velitel v hodnosti kapitána a seržant. Kapitán zjednal klid a spustil: „Vážené slečny! Byly jste zadrženy pro podezření ze spolupráce s vesmírnými vetřelci.“
„Nechápu…“ spustila Lucka.
„Není tvým úkolem chápat, ale odpovídat!“
„Nevíme o žádných vetřelcích.“
„To také nebyla otázka, ale zdůvodnění vašeho zadržení. Zatím budete podrobeny přijímacím formalitám, vyšetřeny posádkovým lékařem a ubytovány. S výslechy začneme později, až budou přítomni členové vyšetřovací komise.“
Velitel pokynul jednomu z osmi vojáků, kteří dělali doprovod dívkám. Ten vyšel ven a za chvíli se vrátil doprovázeje další tři muže, kteří za ním vstoupili do místnosti. Posádkový lékař – sotva třicetiletý mladík, zřejmě s čerstvě oschlým diplomem, pomyslela si Jana – v ne příliš čistém bílém plášti, zapisovatel, který se bez okolků usadil ke klávesnici počítače, a fotograf, který si připravil aparát do pohotovostního stavu a na jednu stěnu místnosti pověsil světle hnědou látku, která mu má zřejmě sloužit jako pozadí.
„Pane kapitáne,“ oslovil seržant velitele, „příjem zajatkyň je připraven!“
Velitel přehlédl čtyři zadržené dívky a bez zaváhání vybral Lenku. Výslechu se ujal seržant.
“Your name?”
„Jméno?“ překládá poctivě Lucka.
„Lenka.“
“Your age?”
„Věk?“
„Dvaadvacet.“
Zapisovatel sepisuje protokol.
„Předstup tady ke zdi a postav se do pozoru!“
Lenka přešla k zástěně a postavila se podle seržantova rozkazu. Pološero v místnosti prořízl blesk fotoaparátu.
„Ukaž, co máš v kapsách!“
„Dovolte! Na to nemáte právo!“
„Obsah kapes,“ diktuje seržant zapisovateli, zatímco dva vojáci přistoupili k vyslýchané dívce. Jeden jí drží za ruce, druhý vykládá na stůl obsah Lenčiných kapes:
„Kapesník, svazek tří klíčů v kožené klíčence, kuličkové pero kovové…“
„Svlékej se!“
Lenka pomalu odkládá blůzku, zouvá boty a svléká kalhoty. Zapisovatel uvádí části odloženého oděvu do protokolu, zatímco jeden z vojáků hází zaprotokolované věci bez ladu a skladu do jutového pytle.
Lenka stojí před seržantem jen ve spodním prádle.
„Jen pokračuj, pokračuj!“
Lenka, Antická Bohyně, která pobíhání bez šatů bere jako sport, zaváhala. Předvádí se ráda a těší ji, že se líbí – jenže dobrovolně. Teď se má svléci na rozkaz!
„Tak bude to?“
Lucka překládá i tuto výhrůžku.
Lenka si seržanta změřila zkoumavým pohledem. „Nezdá se vám, pane, že během lékařské prohlídky tady nemáte co dělat? Zvláště, když má být vyšetřována žena?“
Lucka překládá Lenčinu námitku, ale je zaražena v půli věty: „Spřeženec vetřelců z vesmíru, který se opovažuje spolupracovat s nepřítelem, aniž by nás o tom informoval, mě nebude poučovat o mých pravomocích! A kromě toho: Toto je zatím přijímací procedura. Lékařská prohlídka bude následovat, až sepíšeme protokol!“
„Já nejsem občanka Spojených států a už vůbec necítím potřebu se vám zpovídat ze svých činů, když jsem na vašem území nic protizákonného nespáchala!“ odsekla důrazně Lenka.
„Nebudu se tu dohadovat s nějakou bezvýznamnou nulou, která ani není občankou Spojených států. Tvou jedinou povinností je poslouchat! Během třiceti sekund tě tady chci vidět úplně svlečenou!“
„Lenko,“ ozvala se náhle Nikolka, „nezdá se ti, že tomu primitivovi vůbec nejde o nějaké přijímací řízení, nebo lékařskou prohlídku? Jeho zjevným cílem přece je, vidět tě vysvlečenou úplně do naha. A nejen tebe. Postupně nás všechny…“
Lenka, nedbajíc Nikolčina upozornění, se nadechla, aby mohla na seržanta vychrlit další ze svých argumentů, ale nedostala již příležitost. Seržant pokynul dvěma vojákům, kteří se na Lenku vrhli a přitáhli ji více do středu místnosti, tam, kde byly do stropu ukotveny háky. Jeden jí nacvičeným hmatem nasadil na ruce náramky a střed řetězu zavěsil na jeden z háků, druhý voják jí připoutal nohy k podlaze.
Mezitím se kapitán otočil k Lucce: „Přelož, co řekla!“ a ukázal na Nikolku.
„Jemu nejde o nějakou lékařskou prohlídku, chce tě vidět vysvlečenou úplně do naha, a nejen tebe, ale i nás ostatní….“
„V tom směru má to děvče pravdu. I na vás dojde.“
Otočil se opět k upoutané Lence a pokynul dalším dvěma vojákům, kteří k ní přistoupili a zbavili jí ponožek, kalhotek i podprsenky, pomáhajíce si nožem. I tyto poškozené součásti oděvu byly zaprotokolovány a uloženy do pytle. Nakonec jí vojáci strhli s krku zlatý řetízek s medailónkem a s ruky hodinky. Oba předměty stihl stejný osud. Jiné ozdoby už Lenka na těle nemá.
„Tak, a teď ji pořádně osvětlete,“ nařídil velitel.
Na zcela vysvlečenou Lenku namířeny dva reflektory a velitel následován seržantem a ostatními přítomnými vojáky dlouze prohlíží její nahé tělo ze všech stran.
Pak se kapitán obrátil k lékaři a podal mu jednu zásadní informaci: „Ten zpravodaj, který kontaktoval naši služebnu, oznámil, že zadržené trpí zvláštní zdravotní poruchou – samovolnou laktací nulligravid – což je prý velká vzácnost. Nevím, co tím přesně myslel, ale měl by sis s tím poradit.“
„Takže naše zadržení má na svědomí ten neurvalec a podrazák Rummler,“ sděluje Jana šeptem ostatním dívkám.
„To je tedy dost zajímavá porucha. S tím jsem se dosud nesetkal, ale snad si s ní poradíme.“
Pak se obrátil k Lence: „Vymoč se,“ a nastavuje mezi její nohy kbelík.
Lenka váhá. Lékař ji silně tiskne břicho v místě močového měchýře. Lenka zasténala a pustila moč. Když se vyprázdnila, lékař se pouští do důkladné prohlídky Lenčina nahého těla. Pečlivě prohmatává jednotlivé tělesné partie – paže, stehna, lýtka, hýždě a nakonec se soustřeďuje na prsa. Důkladně prohmatává mléčnou žlázu a masíruje bradavky.
„Žádnou laktaci nepozoruji, ten váš informátor bude asi nějaký tlučhuba, pravděpodobně mdlého rozumu… Ještě mi ji položte.“
Lenka odpoutána od stropu a položena na stůl.
„Budeš spolupracovat dobrovolně, nebo…“
„Raději… dobrovolně…“
„Tak pokrč nohy a pořádně je roztáhni.“
Lucka znechuceně překládá, sledujíc s odporem ‚lékařovu‘ práci. Ten soustředěně prohmatává Lenčino břicho rektum a vagínu. Nakonec se zaměřuje opět na prsa.
Počíná si při tom podobně bezohledně jako asistent Rummler, uvědomuje si Jana, vidouc drobné krevní podlitiny tu a tam naskakující na Lenčině břiše a prsou.
„Lituji, ale žádná laktace se nekoná,“ oznamuje doktor konečný verdikt.
„Postav se!“
Lenka vstala se stolu a postavila se snažíc si rukama zakrýt aspoň klín.
„Postav se k zástěně. Do pozoru!“
Lenka váhavě splnila rozkaz. Další blesk ozářil místnost a Lenka se vrhla směrem k fotografovi.
„Zpátky!“ Na Lenku se vrhli dva vojáci, zatlačili ji na původní místo a postavili ji levým bokem k fotoaparátu. Další blesk.
„Postav se k nám zády!“
Blesk.
„A teď vpravo v bok!“
A nahá Lenka je zvěčněna i z pravého profilu.
„Další!“ šlehl kapitánův rozkaz.
Lenka vyfasovala pruhovaný ‚trestanecký‘ plášť, který si oblékla rovnou na nahé tělo, a sandály, které si obula na bosé nohy. Pak byla kamsi odvedena. Poté seržant ukázal na Nikolku: „Teď tahle, když je taková jasnovidka…“
Zapisovatel začíná nový protokol – Jméno, věk, obsah kapes…
Nikolka postoupila na Lenčino místo a postavila se do pozoru. Pořízena úvodní fotografie v civilních šatech.
„Svlékneš se sama a dobrovolně?“
Nikolka postupně odkládá své svršky. Váhá, když už jí zbývají jen kalhotky a podprsenka. Nakonec si vzpomněla na Lenčin osud. Svléká i zbytek a vyprazdňuje močový měchýř do kbelíku. Její nahé tělo je osvětleno dvěma reflektory.
„Postav se do pozoru!“
A nahá Nikolka je rovněž vyfotografována ze čtyř stran, jako před tím Lenka.
„Otáčej se! … Ruce zvedni nad hlavu… Výš!“
Nikolka se poslušně otáčí a pózuje zalita září reflektorů a vystavena lačným pohledům pologramotných vojáků. Asi po dvou minutách je i ona předána do rukou posádkového felčara: „Lehni si na stůl, roztáhni nohy … pořádně!“
Doktor prohmatává její tělesné partie stejně neurvale a surově, jako předtím u Lenky. Zvlášť brutálně si počíná při hnětení prsou a prsních bradavek snaže se zjistit, zda dívka opravdu produkuje mléko.
„Ty hodinky!“ šeptá mezi tím Lucka Janě, když teď na chvíli nemusí překládat.
„Jaké?“
„Tvoje. Dej je Nikolce, až bude odcházet…“
„Ani tady ta laktací netrpí,“ vynesl svůj konečný verdikt a Nikolka, rovněž poznamenaná několika krevními podlitinami, zabalena do podobného pláště a obuta do sandálů, jako před tím Lenka, byla odvedena z místnosti. Když procházela kolem Jany, ucítila její dotyk na své ruce. Duchapřítomně uchopila podávaný předmět a ukryla ho v dlani.
Teď jsem na řadě já, napadlo Janu, protože Lucka-tlumočnice jim zůstane jako poslední…
A nemýlila se.
„Tak, pojď, krasotinko, postav se hezky do pozoru, usmívej se…“ oslovil Janu seržant posměšně, hned jak za Nikolkou zapadly dveře.
Když byla pořízena Janina fotografie v civilních šatech, pokračovala přijímací procedura podle zaběhnutého scénáře.
Shoď se sebe ty šatečky, ať si tě také můžeme pořádně prohlédnout. A zatímco se budeš svlékat, prozraď nám své ctěné jméno a věk. … Ani ty nejsi občankou Spojených států?“
Lucka mechanicky překládá každé slovo, i když Jana na rozdíl od Lenky angličtině docela rozumí. Ale obě dívky přísně dbají konspirace, na které se v rychlosti stačily domluvit.
„Řekni jim, že občankou Spojených států nejsem. A kdybych náhodou byla, tak bych se takového občanství okamžitě vzdala, protože bych nesnesla pomyšlení, že stejnými občany jsou i lumpové jejich kalibru!“
„Svlékej se a nežvaň!“ zastavil proud Janiných litanií velitel. Ani nepožádal Lucku o překlad.
Jana postupně odkládá své svršky a nakonec stojí před lačnými pohledy vojáků jen ve spodním prádle.
„Chceš, abychom ti taky pomohli?“
Výhrůžka zapůsobila a Jana si pomalu rozepíná podprsenku. Pak stahuje kalhotky, ale to už na svém těle cítí žár reflektorů. Poslušně se otáčí a zvedá ruce.
„Tak, teď si pořídíme ještě pár exkluzivních foteček na památku… postav se do pozoru…“
Když byla Jana zvěčněna v plné nahotě ze všech stran, ujal se slova lékař: „Vymoč se…! Lehni si na stůl… Roztáhni nohy… víc!“
Jana cítí, jak doktorovy prsty zajíždějí do její vagíny a prohmatávají děložní hrdlo. Posledním objektem doktorova zájmu jsou pochopitelně Janina prsa, ze kterých se snaží vymačkat mléko, o jehož produkci podal zprávu ten ‚informátor‘ v pražské služebně FBI.
„Ani ta žádné mléko neprodukuje,“ vynesl lékař verdikt i nad Janou.
„Odveďte ji,“ nařídil seržant, když si Jana navlékla ‚ústavní‘ plášť a obula přidělené sandály.
Zaprotokolované Janiny osobní věci oděv, řetízek i prstýnek naházeny do jutového pytle, který byl označen jakousi visačkou a hozen do kouta ke dvěma stejným pytlům, které obsahují věci Lenčiny a Nikolčiny.
Pak pohlédl na Lucku:
„Nu, a zůstala’s nám na konec. Aspoň se už nebudeme muset zdržovat překlady z té vaší příšerné hatmatilky. Postav se hezky do pozoru…“
„Nevím, zda je lepší hatmatilka ta naše nebo ta vaše, kde má jedním způsobem napsané slovo deset významů podle toho, jak se hekne,“ vrátila Lucka veliteli urážku i s úroky, zatímco fotograf zhotovil její snímek v civilních šatech. Ale k další diskusi nad zajímavým tématem už neměla příležitost.
„Tak už přestaň vykládat své rozumy a předveď nám svoji anatomii!“ vyštěkl seržant podrážděně.
To byla poslední slova, která Jana zaslechla, než byla vyvlečena z místnosti.
Lucka zápasí se zdrhovadlem, do kterého se jí zadřelo několik nitek.
„To děláš naschvál? Myslíš si, že jsme ti tady pro blázny?“ Jeden z vojáků, vysoký vypasený hromotluk, k Lucce přiskočil a rozřízl její šaty vedle zipu nožem. „Můžeš pokračovat,“ pronesl obřadně a zároveň posměšně.
Lucka stáhla zničené šaty a stojí před vojáky jen ve spodním prádle. Přemýšlí, který ze dvou posledních kousků svého odění má svléci dříve.
„Domnívám se,“ spustil velitel, „že se máš svléknout úplně do naha, ne?“
„Ano,“ vydechla Lucka a neochotné odkládá podprsenku.
„Tak pokračuj!“
„Ale když já…“
Nedopověděla. Tlouštík k ní opět přistoupil a jedním hmatem jí strhl kalhotky…
- × - × - × -
Lenka, Jana a Nikolka sedí spolu v obrovské ratejně, kde je umístěno na dvacet dvoulůžkových paland – vždy dvě lůžka nad sebou.
„Zdá se,“ spustila Nikolka, že tady nezůstaneme samy, protože by nás přece neubytovali v takové prostoře. Kdyby se jednalo o mimozemšťany, tak by taková veliká místnost byla určena pro jednu osobu, ale tihle…“
„Mě by spíš zajímalo, kam nás zavlekli,“ zeptala se Jana.
„Podívej, ve vesmíru ani v nějakém mimoprostoru tentokrát nejsme. Zřejmě nás zavlekli na nějakou svoji námořní vojenskou základnu daleko od civilizace. Ale jakmile Lucka uvidí volnou oblohu, snadno naši polohu určí.“
„Bez přístrojů?“
„I bez přístrojů jistě dokáže určit polohu se značnou přesností. Ona je na obloze jako doma a polohy nebeských těles zná úplně zpaměti.“
Jana chvíli přemýšlí o Nikolčiných slovech a pak se zeptala: „Lucka je tedy astronomka, ale ona by mohla fungovat i jako matematička nebo překladatelka či tlumočnice z mnoha jazyků – kolik ona jich vlastně ovládá?“
„Já ti ani nepovím,“ odpovídá Nikolka zamyšleně, „evropské jazyky ovládá bezvadně všechny. Japonsky a čínsky se už taky domlouvala. V mé přítomnosti. Nevím, kde k takovým znalostem přišla. Doma nemá ani jednu učebnici cizího jazyka, ani jeden slovník. Vždyť ona jinak žije docela normálním životem, dokonce se stará i o naší domácnost, ačkoliv jako ředitelka státní observatoře a nositelka řady vědeckých titulů by měla i na to, aby si pořídila pomocnici do domácnosti. Ale to ona ne. A kromě toho je to vynikající kuchařka…“
„Já si myslím," spustila dosud mlčící Antická Bohyně, že celé to tajemství spočívá v mimozemském původu jejího dědečka. Pamatujete se na lékaře z CPLE? Oni vůbec nevyužívali étherického tlumočení. Mluvili vždy rovnou esperantem. A když jsme se o tom bavily tenkrát se Sličnými Akvabelami, co nám řekly? Že lékaři a maséři, tedy mužští členové personálu, což potažmo znamená mimozemšťané, rozumějí i jejich kmenovým jazykům, které nebyly zahrnuty do tlumočení.“
„A platí to i o ženách-mimozemšťankách?“ zeptala se nedůvěřivě Nikolka.
„Platí. Kdybys slyšela, jakou nádhernou češtinou mluví Ariana,“ ubezpečuje ji Jana, „tak bys ji v ten moment navrhla na post ministryně kultury.“
„Tak, krasotinky, konec tlachání – a spát! Zhasínáme,“ prohlásil voják, který právě přivedl úplně zničenou Lucku.
„Nejprve bychom se měly umýt, ne?“ ozvala se Lenka.
Lucka opět poctivě přeložila.
„Jsi příliš náročná, holubičko. Sprcha tu funguje jen dvakrát týdně. V úterý a v sobotu. A dnes máme čtvrtek. Víš?“
„No fuj, tady ale panují středověké poměry,“ ušklíbla se pohrdavě Jana.
„Máš snad k tomu nějakou připomínku? Taky by se mohlo stát, že si na sprchování týden počkáš, víš,“ ubezpečuje dozorce Janu, aniž by Lucka její poznámku přeložila, „tady není rekreační středisko, ale zajatecký tábor!“
S těmito slovy voják zamkl dveře a jediná žárovka osvětlující ratejnu zhasla. V té chvíli se Lucka přitiskla ke své sestře a zabořila svůj obličej do jejích prsou: „To… nejsou… lidi… Kdybys jen viděla… a slyšela…,“ vyráží ze sebe nesouvisle.
„Jak s tebou ti dobytkové zacházeli?“ rozhořčila se Nikolka.
„Ne, ne … neurážej… dobytek. Z toho je… aspoň… užitek…“ a Nikolčin plášť najednou vlhne, jako kdyby u ní nadále trvala laktace…
Nikolka láskyplně hladí sestru po vlasech a stahuje z ní plášť. Lucka Nikolčiny něžnosti opětuje. Položila se vedle ní na lůžko a obě se přikryly jednou pokrývkou.
„Lucinko, sestřičko, mně je moc líto, co se stalo.“
„Tobě je to líto? Vždyť za to přece nemůžeš…“
„Protože je to kvůli nám. Oni nás unesli, protože jsme se léčily u mimozemšťanů…“
„A na to snad bez svolení Američanů nemá nikdo nárok? Kdybych ti byla věřila a neposílala tě na kliniku, tak…“
„Tak bych se nesešla s Janou a Lenkou,“ přerušuje Nikolka sestřiny výčitky, jenže setkání s děvčaty je pro mne mnohem důležitější, než nějaký Rummler. Myslíš, že bych dělala figurantku někomu jinému, než Janě? Ani náhodou! A pro Janu jsem to udělala jenom proto, že jsem vycítila, že ten asistent je proti ní zaujatý. Jana a Lenka jsou náhodou báječné kamarádky. Zachraňovaly jsme spolu Rodicu a potom jsme pomáhaly mimozemským přátelům – zdůrazňuji – přátelům! – nikoliv vetřelcům! – jak je tady ti vojáci nevím proč titulují. Kdybych byla na tu kliniku nešla, tak bych se s Janou nesetkala, takže jsem nakonec ráda, že’s mě tam dovedla.“
A Nikolka hladí a laská svou sestru po celém těle, tiskne ji k sobě a šeptá jí něžná konejšivá slůvka. A Lucka se pomalu, ale jistě uklidňuje. Čechrá sestřiny nádherné vlasy, hladí ji na prsou i v klíně. Tiskne hlavu k její hrudi a poslouchá uklidňující tlukot srdce. Nikolka oplácí Lucce něžnosti a nakonec – obě vyčerpány otřesnými zážitky – usínají vzájemně se svírajíce v náručí.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah