„Lucko, Janu už znáš – a to je naše kamarádka Lenka. A to je moje sestra, Lucka,“ představila Nikolka Lucku 16. ledna navečer i Lence.
Ještě téhož dne po večeři se všechny čtyři usadily kolem záhadného kufru Luciina dědečka.
„Takže ty si myslíš,“ ptá se Jana Nikolky, „že tady Lucka, tvoje sestra, přesněji řečeno – nevlastní sestra, je přímým potomkem mimozemšťana?“
„Samozřejmě, že si to myslím. Její dědeček, jehož pozůstalost jsme si měly možnost právě prohlédnout, přece píše v palubním deníku…“
„To není palubní deník. Přece mi nechceš tvrdit, že mimozemšťané vedli palubní deník v ruštině,“ namítá oprávněně Jana.
„Tak tedy přesněji. Jedná se o jeho cestovní deník a ruština byl první pozemský jazyk, se kterým se setkal po ztroskotání kosmické lodi roku 1908. Tak to aspoň vyplývá z jeho záznamů,“ upřesňuje Lenka, která se zájmem prohlíží téměř sto let staré poznámky, „všimněte si, že začíná psát 10. září 1908, jenže ten začátek je nečitelný, protože deník zůstal asi dlouho otevřen na té půdě a první strana byla odkryta. Jen zázrakem se uchovalo datum…“
„My známe přesné datum ztroskotání,“ doplňuje Lucka, která se zatím zdržela jakéhokoliv komentáře, „stalo se tak dne 30. června 1908 na Sibiři. A první pozemšťané, se kterými se děda setkal, byli zřejmě Evenkové. Jenže jejich jazyk tehdy nebyl literární, takže děda začal psát deník rusky proto, že to byl první jazyk vybavený písmem, se kterým se setkal po ketštině, jazyku Evenků. A trvalo mu to dva měsíce, než se dostal do civilizovaného světa, kde zřejmě sehnal psací potřeby a materiál. Matka mi kdysi vyprávěla, že děda zůstal po ztroskotání zcela bez prostředků. Značného jmění nabyl až později, když si nechal patentovat několik mimozemských ‚vynálezů‘. Jenže útrapy pozemského života ho nakonec zabily, babička zemřela, když se narodil můj táta, takže jako oboustranný sirotek neměl zrovna šťastný život. Ještě štěstí, že byl dědovými ‚vynálezy‘ zaopatřen…“
„Jenže celá hypotéza má jednu závažnou slabinu,“ namítá Jana, „totiž – muži-mimozemšťané nedokáží zplodit dítě přirozeným způsobem. Pamatujete se,“ Jana se obrací k Lence a Nikolce, „na výklad profesora Amynilla a na náš výzkum během toho večírku, když nám aplikovali…“
„Jistě, je to záhada, ale třeba někdy najdeme klíč k jejímu řešení,“ namítá Lenka, „ vždyť se podívej na tu hromadu spisů, které jsme ještě neprozkoumaly. Jednak je to podstatná část cestovního deníku Lucčina dědečka a za druhé je tu ještě spousta materiálu v jazyce mimozemšťanů, který nezná ani jedna z nás – a nebo snad ano?“ položila Lenka nepřímou otázku, významně hledíc na Lucku.
„Mně je to moc líto, ale ten jazyk ani písmo neznám,“ odpověděla se zklamáním v hlase Lucka.
- × - × - × -
„Nikolko,“ zeptala se druhý den Jana, „myslíš, že by se Lucka nechala ode mne vyšetřit? Moc by mě totiž zajímalo, zda taky jako my disponuje nadprůměrně vyvinutou mléčnou žlázou…“
„Cožpak o to, pokusím se ji přesvědčit, aby ti prsa předvedla, i když ti to samozřejmě nemohu zaručit. Hlavně ale nechtěj od ní, aby se svlékala úplně do naha… Ona je totiž transsexuál a během léčení této poruchy se několikrát setkala s netaktním a necitlivým přístupem lékařů. Pokud bys ji chtěla vidět úplně nahou, musela bys nejprve získat její důvěru. Ale po velice trpkých zkušenostech to dá u Lucky dost práce, tedy získat její důvěru.“
„Dobře. K pečlivému vyšetření prsou stačí, aby se svlékla do kalhotek.“
„Lucko!“
„Copak se děje, že vyvoláváš jako na poplach,“ dobírá si Lucka sestru vcházejíc do jejího pokojíku.
„Tady Jana … ona studuje medicínu a chtěla by…“
„Co by chtěla?“ Tón Luciina hlasu prozrazuje, že dívka je ve střehu.
„Jenom vyšetřit tvoje prsa, víš? My jsme … tedy Jana … vlastně ne, mimozemšťané…“
„Prosím tě, mohla bys mluvit trochu souvisle? Jana, vy a mimozemšťané… co?“
„Mimozemšťané nás přijímali na CPLE na základě vyšetření u gynekologa, které prokázalo nadměrné vyvinutí mléčné žlázy,“ uvádí Jana v souvislou informaci Nikolčin zmatený výklad, „a mne by zajímalo, jestli se tato anomálie vyskytuje i u tebe.“
„Vy tři, jak tady jste, máte nadměrně vyvinuté mléčné žlázy? A to mléko, které vám teče z prsou, to tedy není nemoc? Ale jak…“
„Laktace u nás byla vyvolána úmyslně aplikací laktogenního séra. A mléko, které produkujeme, bylo důležité jako lék pro potřeby mimozemšťanů. Laktace u nás zmizí během několika dní. Hned po menstruaci,“ vysvětluje Jana, „nejprve zítra u Lenky, dvacátého u mne a dvaadvacátého u Nikolky, proto jsi ji hnala na kliniku zbytečně … Vlastně – ne zbytečně, promiň. Nejspíš jsi měla nějaké vnuknutí, protože nepovažuji za čistou náhodu skutečnost, že jsme se tam s Nikolkou tak šťastně setkaly.“
„Tak dobře, prsa ti tedy ukážu,“ reaguje Lucka na Janin výklad a pomalu odkládá halenku a podprsenku, „podívej se…“
„Svlékni se prosím tě do kalhotek, ať máš při vyšetření větší volnost pohybu,“ žádá Jana Lucku.
Lucka váhavě svléká i další části oděvu, pouze kalhotky si nechává. Při tom neustále hledí na svou sestru, která vysílá jejím směrem uklidňující pohledy.
„Mohla bys chvíli pózovat? Zvedni ruce … výš, tak … otáčej se… pomaleji… ještě jednou, ano, tak je to správně.“
Jana dlouze studuje pohyby Lucčiných prsou a hodnotí zatím jen pohledem jejich tvar a stavbu.
„Teď si lehni tady na pohovku, … hezky se uvolni, …“
Jana si přistavila k pohovce židli, posadila se po dívčině pravé straně. „Teď dej pravou ruku za hlavu … ano, tak.“
Jana postupuje osvědčeným stylem natrénovaným na kamarádkách při výzkumech na CPLE – od podpažní jamky po obvodu prsu a v soustředných kruzích k bradavce. Už při pózování usoudila, že Lucka má prsa úžasně pevná a pružná. Teď zjišťuje, že se nemýlila. Luciina prsa jsou mohutná žláznatá tělesa s minimem tuku, neklamný to signál značného mimozemského genetického vlivu. Teď Jana pečlivě prohmatává mléčnou žlázu, která vlastně každý prs z větší míry modeluje, a dopočítává se dvaasedmdesáti laloků.
„Tedy, Lucko, … to snad ani není možné! Vždyť stejného čísla jsem se dopočítala u Ariany – čistokrevné mimozemšťanky! Otoč se, prosím tě. Ještě se podívám na levý prs…“
Jana pro kontrolu pečlivě vyšetřuje i druhý Lucčin prs, přičemž cítí podle tlukotu jejího srdce, že se dívka začíná vzrušovat. Mimoděk pohlédla na Luciiny kalhotky a postřehla, že se zdvíhají. Rovněž však Nikolka, která sestru bedlivě pozoruje, zaznamenala její počínající vzrušení a instinktivně se postavila tak, aby Janě zakryla výhled na její pod kalhotkami se topořící penis. Děkovný záblesk v sestřiných očích jí byl odměnou.
„Je to tak,“ konstatuje Jana, „tvoje mléčné žlázy se skládají z dvaasedmdesáti laloků.“
- × - × - × -
„Vidíš, Lenka už mléko neprodukuje,“ informuje Jana Lucku další den odpoledne po jejím návratu z observatoře.
„Aspoň na něco se může člověk spolehnout…“ poznamenala Lucka.
„Zase se něco stalo?“ Nikolka v tónu sestřina hlasu ihned poznala, že došlo k něčemu závažnému, mimořádnému.
„Jistě, zmizela pátá špionážní družice…“
„A jakým způsobem vlastně dochází k zániku těch družic? Pořád o tom jen mluvíš, ale nic konkrétního jsi nám ještě neřekla,“ vytýká Nikolka sestře.
„Ty družice vlastně mizí,“ vysvětluje Lucka. Sledujeme jejich oběžnou dráhu – a najednou milá družice není tam, kde by měla být. Zatím máme jen sérii fotografií jednoho takového zmizení, všechno ostatní jsou pozorování bez záznamu.“
„A co kdybyste místo dráhy pozorovali družici samotnou?“ zeptala se Lenka.
„Tak. A to jsme udělali právě dnes. Jenže…“
„Jenže co?“ Nikolka už začíná tušit, že Lucka ví cosi úděsného…
„Ulítla do vesmíru. Po tečně. Odpoutala se od Země a…“
„Jenže – to by znamenalo, že v tom momentě…“
„…jako by na ni přestala působit zemská přitažlivost,“ doplnila Lucka Nikolčinu úvahu.
- × - × - × -
„Vzala jsem si pár dní dovolené,“ oznamuje Lucka večer dívkám. Aspoň budu mít čas podílet se na vašich výzkumech.“
„Tak hned můžeš začít s překladem maďarské části dědečkova deníku, tomu žádná z nás nerozumí,“ přiděluje hned Nikolka sestře práci. Stejně nechápu, proč ty jazyky pořád střídá. Podívej – začal rusky, pokračuje ukrajinsky, slovensky, maďarsky, německy a končí češtinou. Nechápu, co to má za význam…“
„Já bych to chápala tak, že psal jazykem národa, na jehož území právě pobýval,“ vyjadřuje svou domněnku Lenka.
„Vypadá to tak,“ uvažuje Lucka listujíc dědečkovými záznamy, „a češtinou končí, protože se tady nakonec usadil.“
- × - × - × -
Předevčírem ustala laktace u Jany a dnes i u Nikolky: „…vidíš,“ předvádí večer před spaním sestře prsa, „už ani kapka, stačil jen jeden den po menstruaci. A ty jsi z toho byla na mrtvici…“
„Abych nebyla. Jsi týden pryč a vrátíš se jako kojící matka. Víš ty, jaký to byl pro mne šok?“
Teprve teď si Nikolka uvědomila, jak stresující musí být pro sestru skutečnost, že osm měsíců, které Nikolka strávila na CPLE, uběhlo pro ni jako pět dní. Objala Lucku a řekla jediné slovo: „Promiň…“
Lucka pohlédla sestře do očí: „To nic, už jsem si zvykla na myšlenku, že jsme byly odloučeny ne týden, ale přes půl roku. Ale – když už jsme u toho – můžeš mi vysvětlit, jakou roli v té vaší léčbě mají vaše prsa? Jana mě tady vyšetřila a tvrdila, že na základě toho vyšetření jste tam byly doporučeny a přijaty…“ a při tom položila na sestřina prsa ruku.
„Profesor Amynill – vlastně ne – Jana s jeho souhlasem – nám vysvětlila jednu závažnou skutečnost: Mléčná žláza dospělé ženy se skládá v průměru z patnácti až dvaceti hlavních laloků…“
„…a já jich mám dvaasedmdesát,“ vydechla Lucka údivem vzpomenuvši si na nedávné Janino vyšetření, „to snad ani není možné!“
„Ale je,“ oponuje Nikolka, „Janě můžeš v tomto směru důvěřovat, ona stejnou metodou vyšetřovala na klinice prsa nám všem v naší terapeutické skupině – a profesor Amynill její výsledky potvrdil.“
„A ty máš taky abnormální počet těch laloků?“
„Taky,“ souhlasí Nikolka, „klidně se můžeš přesvědčit…“
S těmito slovy se pohodlně usadila do křesla, ruce složila za hlavu a zcela tak odkryla svou hruď sestřinu zkoumání.
Lucka pozorně prohmatává Nikolčina prsa a snaží se zjistit něco zvláštního, co sestru přivedlo až na mimozemskou kosmickou základnu.
„Jak se to vlastně pozná?“
„Já ani sama nevím, jenom mi utkvělo v paměti, že Jana i lékaři na klinice – a dokonce i ten hulvát Rummler…“ Lucka pocítila pod svou rukou, jak se Nikolka při té vzpomínce zachvěla odporem, „…to vždycky dělají tak, že každý prs prohmatají současně oběma rukama,“ navádí Nikolka sestru na správnou cestu.
Lucka se pokouší napodobit Janin styl, na který se matně upamatovává. „To by mě opravdu zajímalo, na základě čeho vlastně ti mimozemšťané určují, koho vezmou k sobě na kliniku,“ mluví Lucka potichu – napůl k sestře, napůl k sobě, „vždyť já ani nevím, co mám vlastně zjistit,“ a jemně stlačuje Nikolčin prs směrem k hrudníku.
„Takhle to Jana určitě nedělala,“ míní Nikolka, „víš co, já si lehnu tady na pohovku, třeba to bude pro nás pro obě pohodlnější.“
Jak řekla, tak učinila. Lucka sedí na kraji pohovky a znovu se pokouší objevit princip zjišťování počtu laloků. Protože však není lékařka, její necvičené ruce mají tendenci Nikolčina prsa prohmatávat způsobem, jakým je zvyklá se s ní mazlit, což je pro Nikolku něco, jako smluvený signál. Vztáhla ruku a přitiskla Lucku k sobě: „Lucinko, tolik jsi mi chyběla…“ a stahuje z ní koupací plášť, který si Lucka přes sebe přehodila, než vyšla z koupelny.
A sestry se k sobě tisknou co největší plochou svých těl, šeptají si sladká slůvka a okolní svět pro ně přestává existovat. Sestřička se mi vrátila… Zase má zdravou ruku… A to mléko už se jí taky přestalo tvořit… Jaká je po tom léčení najednou krásnější, jemňoučká, heboučká… a Lucka líbá Nikolku po celém těle snažíc se svými rty dotknout každičkého kousku její hebké pokožky provoněné sprchovým gelem. Cítí se být nejšťastnějším tvorem na celé planetě.
Obě sestry usnuly, vzájemně se držíce v náručí, ukolébány pravidelným tlukotem svých srdcí.
Ráno se první probudila Lucka. V okně probleskují první paprsky vycházejícího Slunce. Rozespalá dívka vrhla vyděšený pohled na hodiny a vyskočila z pohovky. Přitom strhla s sebou i přikrývku, kterou byly obě přikryty. Za chvíli bude osm! Vždyť jsem zaspala do práce … Vlastně … ne! Vzala jsem si přece dovolenou… Rázem se uklidnila a pohlédla na dosud spící sestru. Ta leží nahá na pohovce a klidně oddechuje. Lucka se instinktivně postavila tak, aby ji mohla co nejpohodlněji pozorovat. Ona na tom léčení opravdu zkrásněla. Jakou má nádherně modelovanou postavu… Lucka citlivě urovnává prameny jejích blonďatých vlasů a něžně je hladí. Moje sestřička, konečně budeme zase spolu… po všem tom trápení, bolesti, nemocnicích, odloučení…
V té chvíli Nikolka otevřela oči a spatřila obličej, ten známý, milý, laskavý – ještě nedávno ustaraný, ale dnes zářící šťastným úsměvem.
„Tak, jak jsme se vyspinkali?“
„Krásně… Co děláš?“
„Teď? Nic…Dívám se na tebe, jak spíš, jak se ti při dýchání zvedají prsa, jak se ti krásně lesknou vlasy v paprscích Slunce, jak…“
Lucka nedopověděla. Nikolka si ji k sobě totiž přitáhla a zabránila jí v další řeči svými rty.
- × - × - × -
Už třetí den děvčata překládají astronavigátorův deník. Podstatnou část má na svědomí Lucka, jejíž obavy o sestřino zdraví se konečně rozplynuly. Odpoledne si však Nikolka vzpomněla na Lucčin noční výzkum a oslovila Janu:
„Janičko, mohu tě o něco požádat?“
„Pokud to bude v mých silách, proč ne,“ odvětila Jana a přívětivě se usmála na kamarádku, které vděčí za absolutorium nejvyšší u poslední zkoušky.
„Lucka by chtěla vědět, jak se musí postupovat při zjišťování poštu laloků mléčné žlázy. Včera si to zkoušela na mně a nedařilo se jí.“
„Cožpak o to, vysvětlit jí to mohu, ale když jí to předvedu na ní samotné, tak jí to nebude moc platné, protože autoexaminací se to sice zjistit dá, ale je to dost obtížné.“
„A když ti budu zase dělat figurantku? Ona to chtěla zjistit právě u mne…“
„To by šlo,“ míní Jana, „až budete mít chuť, tak…“
„A nešlo by to hned? Teď si stejně musíme od toho překládání chvíli odpočinout…“
„Dobře, tak se důkladně vysprchuj, ono to jde potom snáze.“
„Mohu se také zúčastnit?“ ptá se Lenka, která zaslechla poslední věty.
„Čeho se chceš zúčastnit?“
„Těch vašich pokusů. Třeba jako druhá figurantka…“
„To není špatný nápad,“ míní Jana, „aspoň Lucka pozná ten rozdíl.“
Nikolka s Lenkou zmizely v koupelně a Jana zatím improvizuje. S Lucčinou pomocí přistavila k sobě dva stoly a pokryla je složenou dekou.
„Vyšetření na stole je pohodlnější než na té pohovce,“ vysvětluje při tom, „nemusíš se tolik sklánět.“
„Ale jeden stůl by snad stačil, ne?“
„Právě, že nestačí. Až si sem některá z dívek lehne, bude muset vzpažit – a to by jí ruce visely se stolu dolů. My potřebujeme, aby jí na něm pohodlně a uvolněně ležely. A ještě by bylo dobré, abychom měly k dispozici menší tvrdší polštářek – nejlépe ten molitanový z kuchyňské lavice. Poslouží k podložení zátylku.“
Sotva se Lucka vrátila s polštářkem, do pokoje vstoupily obě vysprchované figurantky zabalené v koupacích pláštích.
Nikolka plášť odložila a vykročila k improvizovanému vyšetřovacímu stolu.
Jana nesouhlasně kroutí hlavou: „Raději bych začala u Lenky, protože ta se dokáže lépe uvolnit a pohodlněji se vyšetřuje. Takže bych navrhovala, aby si to Lucka natrénovala tady na Lence pod mým vedením, a pak si může pohrát s tebou. U tebe bych jí pak pomohla jen v případě, že by se jí nedařilo.“
„Dobře,“ souhlasí Nikolka, „ale jen pod podmínkou, že to vysvětlíš nejen Lucce, ale i mně.“
„Já proti tomu nic nenamítám,“ směje se Lenka odkládajíc rovněž plášť, „mě to docela baví.“
„Dobře, polož se na stůl a vzpaž – konec konců, to ti ani říkat nemusím, to je známé vyšetření z CPLE,“ a Jana přistoupila k ležící Lence z levé strany.
„Lucko, postav se z pravé strany a sleduj.“
Jana prohmatává Lenčin levý prs oběma rukama postupujíc osvědčeným způsobem od podpažní jamky po jeho obvodu v soustředných kruzích k bradavce.
„Jednou rukou si část prsu podeber – takhle…“
Lucka napodobuje Janin postup na Lenčině pravém prsu…
„… a tu část tkáně, kterou máš podepřenou prsty levé ruky – ano tak – jemně prohmatej pravou rukou… Nikolko, nemáš tu někde tužku na obočí?“
Jana vzala od Nikolky tužku a udělala na Lenčině prsu v místech, kde začala vyšetřovat, tenkou čárku.
„Tohle je značka jen pro začátečníky – to abys věděla, kde máš skončit, až budeš mít prs prohmataný celý. Tak – a teď jeď po obvodu…“
„Dobře,“ ohrazuje se Lucka, „jenže já stejně pořád nevím, co mám v tom prsu vyhmatat.“
„Nejprve musíš zvládnout techniku, potom se můžeš pustit do výzkumu,“ chlácholí Jana netrpělivou dívku, „prohmatávej Lence ten prs stejným způsobem po celém obvodu, dokud se nedostaneš zpátky na značku…“
„Jano, teče…“
„Tady nejsme na CPLE,“ směje se Jana Nikolčině iniciativě, „vlož pod ni ručník…“
Lenka lehce nadzvedla pánev a Nikolka ji podložila složeným ručníkem. Poté se jala znovu pozorně sledovat Janin výklad.
Když Lucka prohmatala Lenčin prs podle Janiny instruktáže, chtěla uvolnit své místo Nikolce, ale Jana opět rozhodla jinak: „Jen si to, Lucinko, zopakuj. Nikolka bude pracovat podle tebe – a já se budu jen dívat, zda si počínáte správně.“
Nikolka tedy zaujala Janino místo po levé straně figurantky a zkouší Lenčin prs prohmatávat tak, jak to před chvílí dělala Jana a jak už podruhé postupuje Lucka. Lenka už je značně vzrušená a zhluboka dýchá.
„Necháme teď Lenku chvíli odpočinout, aby se nám neudělala,“ navrhuje Jana, když sestry dokončily druhé prohmatávání, „a já vám zatím vysvětlím, co se vlastně má v tom prsu vyhmatat – a hlavně spočítat.“
Jana přinesla poznámkový blok a barevné fixy a jala se schematicky kreslit anatomii ženského prsu.
„Toto jsou laloky mléčné žlázy – lobi glandulae mammariae … toto jsou vazy – ligamenta suspensoria mammae … nu, a tohle je tuková tkáň. Při tom vyšetřování je právě nutno rozlišit právě ty vazy od mléčné žlázy…“ A Jana podrobně vysvětluje techniku tohoto rozlišování.
„Pojďte, ukážu vám to u Lenky.
Přistoupily teď všechny tři k levé straně odpočaté figurantky a Jana vyhmatala v jejím levém prsu jeden z laloků mléčné žlázy.
„Tak – a toto je právě ten lalok…“
Obě Janiny posluchačky svědomitě prohmatávají vyznačenou část Lenčina prsu.
„Dobře, a teď vyhmatáme ligamentum…“
Trvalo skoro dvacet minut, než sestry pochopily, jak oba druhy tkáně rozlišit. Nutno však přiznat, že Lence působí jejich snažení nesmírnou rozkoš. Každý dotek u ní vyvolává bouřlivé nervové reakce. Janě jako první došlo, že Lenka vlastně už jen silou vůle zadržuje orgasmus. Každou chvíli projde jejím tělem nekontrolovatelný nervový záškub. Zhluboka dýchá a občas se už nedovede soustředit na to, aby zůstala uvolněná. Nejprve Lucka a poté i Nikolka zjišťují, že jsou okamžiky, kdy Lenčina prsa vzdorují soustředěnému prohmatávání – „Jako by se vzpínala…“ okomentovala tento Lenčin stav později Nikolka.
„Asi bychom tě měly nechat zase trochu odpočinout,“ navrhuje Jana.
„Už je pozdě,“ namítá Nikolka cítíc pod svýma rukama bouřlivé otřesy Lenčina nádherného těla, „už je hotová…“
„Tak dobře, kolik jste která napočítala?“
„Já padesát dva,“ hlásí Nikolka – „a já padesát osm,“ odpovídá Lucka.
„A to jste nestačily prohmatat ten prs celý, mezi tím se Lenka udělala,“ podotýká Jana, „kdyby se vám to podařilo až do konce, tak byste každá napočítala šedesát šest.“
„Jenže já bych teď chtěla zjistit, jak je to se sestřičkou…“
„V tom ti nikdo nebrání… Nikolko, polož se na stůl, já budu sledovat, jak si bude Lucka počínat.“
Nikolka leží na stole, ruce vzpaženy a slastně vychutnává doteky své sestry, která jí soustředěně, ale jemně prohmatává prsa. Jana sleduje správnost postupu a upozorňuje Lucku na rozdílné reakce Lenčiny a Nikolčiny: „Všimni si, že Nikolka, ač je docela dobře uvolněná, nedokáže to tak dokonale, jako Lenka. Narazila jsem na to už tenkrát na CPLE, ale když si dáš pozor, tak by se ti to mělo podařit i tak spočítat poměrně snadno.“
„Čtyřicet dva,“ sděluje Lucka výsledek své práce.
„Tak to není docela přesně,“ oponuje Jana vybavujíc si před očima tabulku, kterou sestavovala tenkrát před speciálním gynekologickým vyšetřením, „zřejmě ti uniklo několik laloků v horní části prsu – ta se vyšetřuje vždycky trochu obtížněji – aspoň co se týče toho, čeho se máme teď konkrétně dopátrat.“
Lucka pohlédla na sestru, které už jeví známky vyvrcholení. Pak se rozhodla: „Ne, neříkej mi to, já si to vyzkouším s Nikolkou o samotě – večer. A teprve tehdy, kdybych nedosáhla očekávaného výsledku, tak mi to prozradíš, ano?“
Jana se jen usmála: „Dobře, jak chceš. Já proti tomu nic nemám.“
- × - × - × -
A přichází noc. Obě sestry se opět spolu mazlí na jednom lůžku a Lucka sděluje Nikolce své dojmy:
„Ty tvoje kamarádky, které sis sem pozvala, se mi docela zamlouvají. Když vidím, jaký kus práce jste dokázaly za těch pár dní odvést … jenom mě překvapilo, že ta černovlasá – Lenka –
že tak ochotně dělala tu figurantku. Docela mě tím zpočátku zaskočila. Chápala bych to, kdybyste si to zkoušely mezi sebou ve třech – ale ona mě téměř nezná, a přece neváhala se přede mnou ukázat nahá – dokonce si ode mne nechala sahat na prsa…“
„Víš, Lucinko, mě nepřekvapuje vůbec nic z toho, co se dnes odpoledne stalo. Vezmi si ten spis, který Lenka přivezla. Vedle různých důležitých informací je tam i
Domácí řád,
podle kterého jsme se tam musely řídit. A tam bylo pobíhání bez šatů běžnou společenskou normou. Mně to zpočátku dělalo potíže, časem jsem si zvykla, ale po návratu jsem si ty šaty zase ráda oblékla. Zato Lenka – ta chodila v županu jen do jídelny, kde to bylo předepsané. Zpočátku se dokonce snažila i toto ‚omezení‘ obcházet, ale když vešla do jídelny nahá, okamžitě byla vykázána. A ty jsi moje sestra, tudíž tě automaticky zahrnula do okruhu svých kamarádek…“
Lucka se dlouze zamyslela: „I když na druhou stranu jsem zase ráda, že to udělala, protože jsem nakonec ten rozdíl mezi tebou a Lenkou zaznamenala, což ovšem je zase důvod k tomu, abych vyzdvihla i správnost Janina rozhodnutí. … Ale! Vždyť já jsem chtěla zjistit, jak to vlastně s tebou je. Napočítala jsem 42, Jana však tvrdí, že je to o něco víc. A jestli toto je kriterium, podle kterého se mezi lidmi dají zjistit jedinci zasažení geny mimozemšťanů, tak kdo vlastně byli tví předkové? Můj dědeček je jasný…“
„Tam v tom spise je i jeden biblický citát,“ upozorňuje Nikolka sestru, „takže my ostatní jsme mimozemské geny podědily po ‚božích synech, kteří sestupovali k dcerám lidským a ony rodily jim‘ – a dokonce i Erich von Däniken na tom založil jednu ze svých teorií – teď se dokonce potvrzuje, že správnou…“
„Tak to se musím ještě přesvědčit o správnosti té Janiny teorie,“ zasmála se Lucka a Nikolka pochopila, že se sestra opět chystá k průzkumu jejích prsou. Uvolněně se položila na pohovku, složila ruce za hlavu a slastně zavřela oči. Vzápětí ucítila Lucčiny jemné ruce zkoumající její prsa způsobem, který ji naučila Jana. Lucka spojuje příjemné s užitečným. Nikolka cítí, jak její prsty pečlivě vyhmatávají jednotlivé laloky a současně stimulují její erotogenní zóny. Lucčiny doteky jsou pro ni vždy příjemné a milé, zvláště na intimních místech. Začíná se vzrušovat, což samozřejmě Lucce nemůže uniknout. Nikolka slyší její šepot: „…čtyřicet čtyři, pět, šest, sedm,… osm,…“ a nakonec sama vztahuje ruce po sestře: „Ano, čtyřicet osm, to je správné číslo…“
„Čtyřicet osm. Lenka šedesát šest a já sedmdesát dva…“ vydechla údivem Lucka.
„Ano. Ty sedmdesát dva,“ a Nikolka jemně hněte Lucčina prsa – ovšem ne proto, aby vyhmatávala jednotlivé laloky mléčné žlázy, ale z pouhé touhy znovu se pomazlit se sestrou, od které byla tak dlouho odloučena.
Ta pochopila, že z dalších výzkumů už nic nebude a přitulila se k roztoužené Nikolce. Znovu jí vytanulo na mysli, že sestra od ní byla odloučena celých osm měsíců a pochopila, že jí je musí vynahradit pochopením, láskou a něžnostmi. Jemně přejíždí citlivými prsty se sestřiných prsou po bříšku do jejího klína, odkud už prosakuje teplá vlhkost. Cítí pod svými prsty vzrušené záchvěvy a sama se začíná oddávat rozkoši ze znovuobjevování sestřina nádherného těla.
„Jak jsi po tom léčení zkrásněla,“ šeptá unešeně do Nikolčina ucha, „takovou krásnou postavu…“
„Všechny dívky, které darovaly mléko, zkrásněly,“ ujišťuje Nikolka Lucku, „dokonce i obézní Halina a podvyživená Rodica – ale ty neznáš. Dnes mají obě postavičky jako ze žurnálu…“
„Ale mě teď zajímáš ty. Když jsi se mnou, tak jsem nejšťastnější člověk,“ a Lucka – po kolikáté už? – líbá Nikolku po celém těle, hladí ji a vyhmatává její intimní místečka. Ale i Nikolka se osvobozuje od myšlenek na CPLE, kamarádky i mimozemšťany a celou její duši teď naplňuje jediná milovaná bytost, kterou v životě má – Lucka, Lucinka, moje sestřička. Milá, něžná, obětavá, můj poklad, moje štěstí…
- × - × - × -
„Sledujeme je už deset dní a zdá se, že další se k nim asi nepřidají. Zatím jsou čtyři, z toho tři, které máme na seznamu.“
„Dobře,“ rozhoduje poručík Brian, „zadržte je dnes po setmění. Ale bleskově a nenápadně! Přece jen operujeme na cizím území! Jasné, seržante?“
„Jasné, pane poručíku! Končím spojení.“
- × - × - × -
„Takže si uděláme resumé toho, co máme k dispozici a co jsme zatím zjistily a udělaly,“ ujímá se dalšího večera slova Lenka, která zastává funkci dokumentaristky.
Nutno přiznat, že dnes je 25. ledna dívky slaví dokončení překladu zápisků Lucčina dědečka. Stůl je slavnostně prostřen, zmrzlinové poháry zdobené obrovskými kopci šlehačky a polité čokoládovou polevou lákavě voní.
„Předně tady máme k dispozici pamětní spis CLINICA PUELLARIS EXOTERRA – Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero zachráněný Janou, pět bloků Nikolčiných poznámek a …“
„… jak to pět, já jsem zachránila jen čtyři,“ namítá Nikolka.
„Ale máme jich pět,“ upřesňuje Lenka, „já jsem běžela za tebou a za Janou a ten blok, který ti vypadl z kapsy, jsem sebrala. Tady je…,“ a dívka vytáhla pátý blok z kabelky.
„… a rozsáhlý soubor písemností mého dědečka,“ pokračuje mezi tím Lucka ve výčtu dokumentace.
„K tomu je nutno přidat ještě můj deníček z kliniky, který ale nedopatřením zůstal u Lenky doma, protože jsem ji zapomněla upozornit, aby ho taky přivezla,“ doplňuje Jana. Pak se zkoumavě podívala na Lucku a položila zásadní otázku: „Mimozemšťané vybudovali kliniku především proto, aby získali náš biologický materiál, s jehož pomocí chtějí vyrobit xenofarmaka, která jim mají posloužit k obnovení libida – tedy milostné touhy a pohlavního vzrušení. Nechápu, jak mohl tvůj dědeček zplodit potomka…“
„Ano, četla jsem pamětní spis a vím, na co narážíš,“ uvažuje Lucka, „dokonce máme přeloženy všechny dědečkovy zápisky, které vedl v pozemských jazycích, ale nikde není vysvětlení této záhady. Dokonce se ani nikde nezmiňuje o tom, že by měl potíže s navazováním styků se ženami…“
„On přece o svých čistě osobních záležitostech nepíše vůbec nikde – aspoň v té části pamětí, které se nám podařilo přečíst a přeložit. Opravdu nikde se nezmiňuje o svém vztahu k ženám,“ upozorňuje Lenka, která všechny přeložené zápisy pečlivě pročítala, dělala jazykové korektury a chronologicky je seřadila. Svou práci právě před chvílí dokončila.
„Jedná se vlastně spíše o dílo cestopisného a národopisného charakteru. On popisuje přírodu a obyvatele Země v časovém úseku dvaceti pěti let. V roce 1908 došlo ke ztroskotání jeho kosmické lodi na Sibiři. Prošel tajgou do Ruska, pak na Ukrajinu, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a usadil se na Moravě. Podle zápisků sem dorazil v předvečer války – v roce 1913 – a tady pak žil až do své smrti roku 1933. Tvůj otec se narodil už jako pohrobek, takže on se s tvou babičkou musel seznámit zřejmě krátce před smrtí…“
Teprve teď si všechny dívky uvědomily dosah toho, co právě odhalila Lenka. Opravdu – štěstí Lucčina dědečka, astronavigátora mimozemské vesmírné výpravy, netrvalo dlouho…
„Jenom by mě zajímalo,“ medituje Lucka, „zda by toto tajemství nebylo možno rozluštit ze zápisků, které si děda vedl v jazyce mimozemšťanů. Jenže nevím, kdo by byl ochoten a schopen ty záznamy dešifrovat.“
„Já jsem zase v tomto směru optimistka,“ vstupuje do debaty Nikolka, „protože ty špionážní družice nemizejí samy od sebe. Někdo jim určitě k tomu mizení pomáhá. Dále tu máme záhadné UFO, které přistálo na Sahaře, takže…“
Vytrvalé řinčení zvonku přerušilo Nikolčinu větu. Lucka přehodila přes sebe zimní bundu a vyrazila k domovním dveřím. Když otevřela, byla překvapena náhlým útokem neznámého muže, který ji chytil pod krkem a na obličej jí přitiskl houbu napuštěnou chloroformem. Další čtyři muži vtrhli otevřenými dveřmi do domu a přepadli nic netušící dívky stejným způsobem.
- × - × - × -
Lenka se probudila a zjistila, že se nemůže hýbat. Leží na tvrdé podlaze spoutána na rukou i na nohou, oči má zavázány šátkem. Hluk motoru a otřesy prozrazují, že se nachází v dopravním prostředku.
„Jano!“
„Mlč, nebo ti ji zavřu!“ odpověděl na její výkřik hrubý mužský hlas.
Lenka raději mlčí a napíná uši, aby aspoň sluchem zjistila, co se kolem ní děje. Jenže řev motoru je zde dominantní zvuková kulisa. Lenka jen cítí, že auto prudce brzdí. Když zastavili, ucítila závan mrazivého vzduchu. Dveře auta se otevřely a podle hlasů poznává Lenka, že jejich únosci se s kýmsi dohadují. Anglicky.
„Kolik jich máte?“ překládá tiše Lucka.
„Čtyři.“
„Takže budeme optimálně vytíženi…“
„Pro tebe to platí taky! Koukej mlčet!“ osopil se na Lucku jeden z členů české eskorty.
Tak nezdržujte a nakládejte, překládá si Lucka sama pro sebe.
Po těchto slovech jsou všechny čtyři dívky naloženy do malého dopravního letadla jako balíky. Je slyšet hluk zavírajících se dveří a vzápětí start dvou leteckých motorů.
„Nepřiznávejte znalost žádného cizího jazyka,“ stačila vykřiknout Lucka, než dívky dostaly další dávku chloroformu.
- × - × - × -
První se probudila opět Lenka. Ihned poznala, že zvuk motorů se podstatně změnil. Už vlastně slyší jen jeden motor, jehož řev se ani zdaleka nevyrovná řevu motoru leteckého. Pravidelné pohupování prozrazuje, že už nejsou v letadle. To vypadá, jako bychom cestovali v motorovém člunu, uvažuje Lenka, ale neodvažuje se promluvit, aby náhodou nebyla fyzicky napadena. Dosud si pamatuje onu hrozbu…
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah