„Docent Mámil? Ten tady dnes není. A nebude. Odjel na symposium do Basileje. A kdy se vrátí? Dvaadvacátého… myslím.“
Sestra v kartotéce odložila telefon a pohlédla na Lucku doprovázející Nikolku: „A vy si přejete co?“
„Chtěla jsem, aby se docent Mámil podíval tady… jenže když tu není…“
„A musí to být zrovna docent Mámil?“
„Pravda, nemusí…“
„Dobře, pokud vám bude stačit odborný asistent Rummler…“
„Tak se předvedeš asistentu Rummlerovi. Pojď, posadíme se tady do čekárny, já tu s tebou počkám.“
„Ty znáš toho Rummlera?“ ptá se rozechvěle Nikolka.
„Neznám,“ odpovídá Lucka po chvíli váhání, „ale předpokládám, že Vašek – tedy Mámil, si k sobě vybírá spolupracovníky, kteří splňují jeho nároky.“
V čekárně je přetopeno. Dívky svlékly si zimní bundy i svetry a drží je přes ruku. Nejen, že tady nemají šatnu jako na CPLE, ale není tu ani věšák…, přemítá Nikolka v duchu.
Zjišťují, že v tuto časnou ranní hodinu jsou tu první. Občas přijde nová pacientka a následuje jejich příkladu. Některé ženy odešly poté, když zjistily, že docent Mámil dnes neordinuje. Čekání je už dlouhé.
„Asi jsem se málo nasnídala,“ povzdechla si Nikolka, pro kterou jsou lékařské prohlídky vyloženě stresové události.
„Tak vydrž, já ti něco seženu,“ a Lucka vyrazila na obhlídku areálu.
„Nějaké občerstvení…“ uvažuje jedna z pacientek, „ to musíte do přízemí a potom přes celou chodbu…“
- × - × - × -
Nikolka také opustila čekárnu a osaměla na chodbě kliniky, kde není tolik přetopeno. Sestra za přepážkou kartotéky bere nekončící telefony a o ni se nikdo nestará.
Nikolka chvíli sleduje dění na chodbě před ambulancí. Z dlouhé chvíle si začala prohlížet nástěnku vedle dveří do ambulance.
Zkoušky 15.1.: Teoretická část 10:00 – 12:00; praktická část 14:00 – 17:00.
SEZNAM PŘIHLÁŠENÝCH:
„No ne, Nikolko, co tady děláš?“
„A co ty?“ Nikolka pohlédla na Janu a její obličej se rozjasnil.
„Já jdu konečně ke zkoušce z gynekologie, jenom jsem se přišla podívat, v kolik hodin…“ a Jana nahlíží do seznamu – „jsem čtvrtá na řadě. To znamená, že se tu musím objevit před jedenáctou… Hmm, dnes je tu neobvykle málo pacientek… Zřejmě proto, že se konají ty zkoušky,“ medituje Jana polohlasně.
Nikolka se zahleděla rovněž na seznam šesti studentů, mezi kterými figuruje Jana na čtvrtém místě, kupodivu jako jediná studentka, kteří dnes mají skládat zkoušku, když tu se za ní ozval altový ženský hlas:
„Tak pojďte dál, slečno. A měla jste zůstat v čekárně, máte štěstí, že si pamatuji, že jste tu byla první,“ mručí sestra nespokojeně.
„Promiň, já už musím,“ a Nikolka následuje sestru, která ji zavedla do kabinky: „Odložte si do spodního prádla a kalhotky dolů. Halenku si můžete nechat a počkejte na výzvu.“
Odložila konečně zimní svršky – své i Lucčiny – a zula se. Taky by tady mohli mít více věšáčků, podle rozpálených radiátorů jsou na zimní provoz určitě zařízeni, kritizuje Nikolka v duchu nepohodlnou kabinku a uvažuje, jak uspořádat tolik kousků oděvu, aby nepadaly na zem. Svlékla kalhoty, punčochy i kalhotky. Nechala si jen halenku.
Když po chvíli sestra otevřela dveře kabinky, Nikolka vešla do gynekologické ambulance a ‚předpisově‘ vysvlečená stanula před asistentem Rummlerem.
„Tak se u nás posaďte,“ vyzval ji změřiv ji pohledem od hlavy k patě, „vy jste u nás dnes poprvé, že?“
„Ano,“ hlesla neslyšně Nikolka.
„Takže založíme novou kartu.“
Na ta slova sestra vytáhla ze zásuvky příslušné formuláře a jala se Nikolku zpovídat:
Jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, kód pojišťovny… kolonky se rychle zaplňují jedna za druhou.
„Jaké závažnější choroby jste prodělala… léčila jste se v nemocnici… prodělala jste nějaké operace… v rodině se vyskytují nějaká onemocnění – diabetes, nádory, infarkty… na co zemřeli vaši rodiče, prarodiče…“
V kartě už se rýsuje Nikolčina celá osobní i rodinná anamnéza.
„Jaké máte nyní obtíže?“
„Já – žádné. Přišla jsem sem jen proto, že moje sestra se strachuje o moje zdraví…“
„Takže provedeme podrobnou gynekologickou preventivní prohlídku,“ rozhodl asistent Rummler.
Nikolka zvážena a změřena. Krevní tlak…
„Menstruační kalendář, slečno,“ požádal náhle vystresovanou dívku.
„Cože?“
„Ukažte mi váš menstruační kalendář, prosím.“
„Ale… já jsem nevěděla…“
„Cože? Vy,“ Rummler nahlédl do čerstvě založené karty, „vy nevíte – ve třiadvaceti nevíte, že při gynekologickém vyšetření potřebujete předložit kalendář?“
„Když já… poprvé…“
„Vy jste poprvé na gynekologii!“
„Poprvé… po dlouhé době, pane asistente. Naposledy jsem byla v sedmnácti…“
Rummler zírá na novou pacientku jako na zjevení, „tak si pro příště pamatujte, že musíte s sebou přinést kalendář. Znáte aspoň datum poslední menstruace?“
„To ano – dvacátého prosince…“
Sestra poznamenala údaj do karty a Nikolka zjistila, že se Rummlerovo chování k ní dost změnilo. Je nepříjemnější…
Vyhrňte si halenku a položte se tady na vyšetřovací stůl… plenu ani ručník pod sebe jste si taky určitě nevzala, že?“
„Ne, nevěděla jsem…“
„Dobře, to pro příště. Dnes výjimečně dostanete roušku…“
„Ano… správně… nohy do korýtek…“
Vyšetření provádí Rummler opravdu pečlivě. Dlouze prohmatává Nikolčino břicho, pokračuje prohlídkou vnitřních rodidel v zrcadlech, vaginoskopem i kolposkopem a končí bimanuální, vaginální a rektovaginální palpací.
Kdyby si to Lucka nepřála, kdyby nebyla tak vyděšená, tak odsud uteču. Vždyť to „aúúúú“ docela bolí… A ty nepříjemné gumové rukavice – připadám si tu jako někde… já nevím, nikdy jsem nic tak trapného neprožila… A Nikolku zalévají střídavě vlny studu a bezmoci – aby se mi nějaký chlap takhle hrabal v klíně, a já mu při tom trpně držím…
Při vyšetřování si Rummler počíná dosti neurvale, takže si Nikolka z prohlídky odnáší několik podlitin v okolí pupíku.
„Ještě mi předvedete prsa,“ oznámil Rummler Nikolce a sestra jí pokynula do kabinky.
Nikolka si v rychlosti natáhla kalhotky, svlékla halenku a podprsenku a předstoupila před asistenta s odhalenou hrudí. Ten sedí na židli a pozorně sleduje tvar prsou i hrudníku stojící pacientky.
„Zvedněte ruce nad hlavu… výš… natočte se trochu z profilu … z druhého … ukloňte se vlevo … víc, tak, ano … a teď vpravo…“
Když usoudil, že další vizuální prohlídkou nic dalšího neobjeví, požádal Nikolku, aby se položila na vyšetřovací stůl a jal se její prsa zdlouhavě prohmatávat. Snad také nezjišťuje počet laloků mléčné žlázy, jako Jana na CPLE, napadlo Nikolku, jenže toto není CPLE, prsa jí nevyšetřuje Jana. Nikolka s rostoucím sebezapřením snáší Rummlerovy neurvalé hmaty, které hraničí s bolestí, uvědomuje si, že svou obnaženou hruď bezmocně vystavuje očím a nepříjemným dotekům cizího člověka. Je to lékař, pravda, ale neškodilo by mu, kdyby se choval trochu přívětivěji a ohleduplněji. Zdá se, že jeho jediným cílem je ‚honit body‘ a to, že vyšetřuje člověka – dokonce ženu! – je pro něj asi vedlejší. To i ten truhlář se chová ke kusu dřeva citlivěji… Opět jí polila vlna studu a zavřela oči. Náhle však v Rummlerově chování došlo k nečekanému zvratu. Právě stiskl dvorec levého prsu, když z bradavky vystříklo mléko.
„Uděláme USG,“ rozhodl bleskově, když stejného výsledku dosáhl i po stisknutí pravého prsu, a Nikolka cítí, jak jí s prsou na břicho a na kalhotky stéká odporně studený gel páchnoucí dezinfekcí. Pak cítí, jak jí přes prsa jezdí ultrazvuková sonda…
„Dobře, utřete se,“ a sestra podává Nikolce kousek buničité vaty, který do sebe v žádném případě nestačí nasát kvanta gelu, kterými je Nikolka potřena.
„Poslyšte, slečno, toto je příčina vaší návštěvy u nás na klinice?“ zeptal se asistent, když se Nikolka posadila a v rámci možností se otřela.
„Ano, pane asistente.“
„A vydržela byste u nás do odpoledne?“
„Je to tak nutné?“
„Rád bych vás demonstroval jako figurantku medikům, pokud by vám to nevadilo…“
„To, to rozhodně nepůjde,“ skočila Nikolka, která po stresující, nepříjemné prohlídce opět zázračně nabyla svého sebevědomí, asistentovi do řeči, „ já, jak víte, nejsem z Prahy, a…“
„Slečno, nechci vás nijak přemlouvat, ale váš případ je dosti vzácný – a mě by velice potěšilo, kdybyste na můj návrh přistoupila. Vy byste skutečně nemohla zůstat? Potřeboval bych vás kolem 15:30, kdyby vám to nevadilo, a během půlhodinky by to bylo odbyto…“
„Podívejte se, pane asistente,“ zvyšuje už Nikolka hlas, „gynekologické prohlídky nepatří k mým zálibám, takže mi stačilo to, co jste se mnou v této ambulanci prováděl více než dvacet minut. Normálně trvá vyšetření necelou polovinu té doby, jak znám aspoň z vyprávění kamarádek. A vy – podívejte se, jak jste mě zřídil,“ a rozhořčená dívka ukazuje asistentovi podlitinu na břiše, „vy ještě chcete ze mne udělat pokusného králíka? Předvádět mě nějakým medikům? Nemám zájem!“
„Tak promiňte, za ten hematom se omlouvám – v zápalu práce přestávám myslet na…“
„…na to, že vyšetřujete člověka?!“ skočila mu Nikolka jízlivě do řeči.
„Ne, to ne, ale někdy je těžké vyhmatat příslušné orgány…“
„…tak si zjednodušuji práci násilím – Ano?“
Nikolka vstala z vyšetřovacího stolu: „Dovolte, obleču se!“
„Opravdu byste mi neudělala tu laskavost?“ naléhá znovu Rummler na Nikolku, která před ním stojí stále pouze v kalhotkách, zastupuje jí cestu do kabinky, „ani kdybych vám slíbil, že vás budu demonstrovat jen jedné medičce, ženě? Při zkoušce?“
„Pane asistente!“
„Víte, slečno, nenechává Rummler Nikolku domluvit, „váš případ je velice vzácný a zrovna tu studentku by to mohlo zajímat…“
V té chvíli si Nikolka promítla seznam kandidátů a bleskově si spočítala, že…
„Ta demonstrace se bude konat v této ambulanci?“ ujišťuje se před zásadním rozhodnutím.
„Ano, slečno.“
„Dobře, když tedy o to tolik stojíte, tak se mnou počítejte, i když nemohu říci, že bych z toho byla nadšena. A trvám na podmínkách!“
„Na jakých?“
„Že mě bude vyšetřovat jen jediná studentka a že sezení nepřesáhne půl hodiny! A nesnažte se tyto podmínky porušit nebo mě přesvědčovat k něčemu dalšímu!“
- × - × - × -
Nikolka stojí před nástěnkou a ještě jednou rozpočítává studenty. První: 14:00–14:30, druhý: 14:30–15:00, třetí: 15:00–15:30, čtvrtá: 15:30–16:00 – Jana … Nemýlila jsem se…
„Tak co, už jsi hotová?“ rozrušená Lucka stojí za Nikolkou držíc v ruce balíček s jídlem a plechovku limonády.
„Prozatím ano, ale mám se tu objevit v 15:30 jako figurantka pro mediky,“ oznamuje Nikolka Lucce, „ale už je skoro devět, to jsme se zdržely. Stihneš ještě…
Lucka pohlédla na obrovské hodiny visící u stropu uprostřed chodby: „Musím, nedá se nic dělat. Chceš jít se mnou, nebo si půjdeš zařizovat něco svého? A jestlipak ten Rummler zjistil, co se ti vlastně stalo?“
„Počkám tu na Janu. Musím s ní nutně mluvit. Ten hulvát na ni něco šije a já ji musím varovat. Večer se sejdeme na nádraží,“ rozhodla Nikolka, „a diagnosu mi žádnou nesdělil, asi abych se nedomluvila s těmi studenty.“
Lucka žasne: „Sestřičko, ty ses zbláznila! Vždyť ty jsi tou demonstrací docela posedlá – a při tom aby tě na gynekologickou prohlídku tahal párem koní…“
„Víš, Lucinko,“ a Nikolka se naklání sestře až k uchu a šeptá jí sladké tajemství.
„A to je ta Jana tak veliká kamarádka, že…“
„Pssst! Tiše! Lucko, ať nás nikdo neslyší…“ a pak znovu šeptá: „Mně se zdá, že Jana přišla na zkoušku k Mámilovi – a neví o tom, že tu není. Ten Rummler ji chce podle všeho potopit, protože o tu mou demonstraci moc stál a tvrdil mi, že jsem vzácný případ. Ale Jana ví, co mi je, takže…
„Dobře, dělej, jak myslíš,“ povzdechla si Lucka a odešla.
Nikolka se usadila na chodbě mimo zorné pole sestry v kartotéce a čeká na Janu.
„Janičko, budu ti dělat figurantku. Asistent Rummler si mě pozval na 15:30 – zrovna na tvůj termín, a…“ sděluje Nikolka Janě sice vzrušeně ale tiše.
„Rummler? Ten neurvalec? Tak on zkouší Rummler, no to mám tedy radost… Přišla jsem na zkoušku k Mámilovi!“
„Mámil je v Basileji. Vrátí se prý dvaadvacátého.“
„Tak proto je tu dnes tak málo lidí! Divím se, že ses nechala tím surovcem vyšetřit. Ale co se dá dělat, stalo se.“
„Když moje sestra se strachuje o moje zdraví, zjistila, že mi z prsou vytéká mléko, a nedala si vymluvit, že to přejde s nejbližší menstruací.“
„Takže Rummler tě bude demonstrovat…“
„… se samovolným výtokem mléka,“ potvrzuje Nikolka kamarádce.
„Ten rošťák, ten lump! Tak on by mě chtěl zkoupat za to, že jsem se s ním párkrát chytla kvůli těm jeho brutálním vyšetřovacím metodám. Díky, Nikolko, jsi můj poklad. Ale ne aby tě napadlo prozradit před ním, že se známe…“
„No dovol…“
„A teď raději někam zmiz, ať se neprozradíme. Nejlépe bude, když na mě počkáš dole v přízemí v bufetu a pak můžeš jít se mnou na kolej.“
Což byla asi nejrozumnější věc, kterou teď může Nikolka udělat.
- × - × - × -
„Tak jak?“
„Byl na mě jako med, to nevěstí nic dobrého. Už ho znám – a nejen z vyprávění. Měla’s pravdu. Šije na mě něco nekalého.“
Kamarádky spolu tiše hovoří a Jana vede Nikolku k sobě na kolej.
„Tak tě vítám v mém studentském domově, posaď se, postavím vodu na kafe.“
Nikolka se rozhlíží po malém dvoulůžkovém pokoji. Dva stolky dvě židle skříň na šaty, polička na knihy. V chodbičce společná koupelna, WC a malá kuchyňka pro dva pokoje.
„Mohu se osprchovat,“ dovoluje si kamarádky, „on na mě nakydal hektolitr gelu, smrdí to jako apatyka…“
„Ale ano, samozřejmě,“ a Jana nabízí Nikolce toaletní potřeby.
„Ty jsi tu dnes sama?“
„Dnes jsem tu sama. Zítra večer přijedou dvě spolužačky ze sousedního pokoje. Je zkouškové období, takže se tady vyskytujeme jen sporadicky,“ překřikuje Jana hučící sprchu.
Nikolka, zabalená do ručníku, vyšla z koupelny a posadila se s Janou ke stolu. Káva lákavě voní a Jana nabízí Nikolce i zákusky.
„Půjčím ti tričko, ten ručník je mokrý…“ a Jana sleduje převlékající se kamarádku.
„Počkej… Ukaž, no ten tě tedy zřídil,“ a Jana s nevolí prohlíží vybarvující se modřiny na Nikolčiných prsou a břiše.
„Doufám, že mi nepřiděláš další,“ škádlí Nikolka kamarádku dobře vědouc, že její přístup k pacientům je diametrálně jiný. Ta však nepochopila Nikolčin žert a rozhořčeně se ohradila:
„Ty děláš, jako bys šla na vyšetření ke mně poprvé! A to tričko si neber, já ti to namažu,“ a pečlivě natírá Nikolčiny podlitiny chladivým mentolovým krémem, „než půjdeme, tak se znovu osprchuješ.“
Pak si také svlékla tričko i kalhotky a posadila se ke stolu proti Nikolce. „Taky se trochu uvolním. Já ti pořád nemohu zapomenout na tu pohodu na CPLE. Týden jsem se připravovala na zkoušku u Lenky – ona mi dělala figurantku, a šaty jsme si oblékaly, jen když jsme musely jít ven. Úplně jsem jim odvykla.“
„Nu, to já jsem jim zase dost rychle přivykla, i když na tu dobu taky ráda vzpomínám. Ale ten dnešek stál opravdu za to. Na CPLE jsme byly prohlíženy a vyšetřovány několikrát denně, ještě k tomu takhle, docela nahé, jak tu teď spolu zrovna sedíme, a jen jednou to bylo nepříjemné a dost to bolelo…“
„Já vím, to když dělali to vyšetření dělohy,“ poznamenává Jana, „já jsem tenkrát docela i omdlela, ale to jen proto, že jsem nenašla odvahu říci si napoprvé o přestávku…“
„…kdežto já dneska… myslela jsem, že se studem propadnu,“ pokračuje Nikolka. „Ten Rummler je hrozně nepříjemný a ani ta jeho zdravotní sestra mi nepomohla…“
„Já vím, oni jsou známá dvojka, jenže kdo to neví… a to jdu k němu na zkoušku! Aspoň že vím, koho budu vyšetřovat a co ho bude nejvíc zajímat. Ukaž, ještě ti to mléko hodně teče?“
A Jana jemně prohmatává Nikolčina prsa, „jako kdybys fakt kojila, no to se Rummler vyřádí.“
„Janičko,“ Nikolka hledí kamarádce upřeně do očí, „slib mi, že při tom vyšetření nebudeš do mne strkat ty hrozné věci… Docela to bolelo, a potom…“
„Nikolko, to ti nemohu slíbit, protože při té zkoušce musím předvést, že s těmi zrcadly umím zacházet. Ale co ti mohu slíbit už dopředu a docela jistě, že se k tobě budu chovat jako kamarádka Jana – a ne jako nějaký hulvát Rummler. Několikrát jsem si ta zrcadla zkoušela zavést sobě samotné, takže vím, jak se to musí udělat, aby to bylo co nejméně nepříjemné.“
„Tak takhle si to pan asistent Rummler opravdu nacvičit nemůže, i kdyby se rozkrájel.“ A Nikolka se od srdce zasmála.
Pak sklouzl její pohled na Janina prsa: „A jak to vypadá u tebe?“ Nikolka rovněž stiskla Janin prs a sleduje krůpěje mléka objevující se na bradavce. Náhle však pocítila touhu laskat Janina prsa stále a nepřestat. Ona má vlastně stejně stavěná prsa jako já nebo Lucka, uvědomuje si Nikolka, vždyť kvůli tomu jsme byly přijaty na CPLE – a snaží se prozkoumat Janina prsa podobně, jako to dělala Jana ostatním dívkám v jejich ‚výzkumné skupině‘ tenkrát, když ji Sličné Akvabely svým postřehem navedly na správnou cestu.
Jana složila ruce za hlavu a instinktivně se uvolnila. Nikolčino počínání jí působí očividnou rozkoš. Za těch osm měsíců zná Jana vlastně moje tělo docela zpaměti, kdežto já to její objevuji teprve dnes – a Nikolka přejíždí s prsou na břicho a do klína.
„Počkej, moment,“ a Jana se sesmekla se židle na lůžko, „takhle to bude pohodlnější.“
Nikolka okamžitě pochopila a přijala hru. Bude si hrát na paní doktorku a bude Janu vyšetřovat. Cítí pod svýma rukama Janiny nervové záchvěvy při doteku erotogenních zón, cítí zrychlený tlukot jejího srdce. Položila si hlavu na její prsa a chvíli ho poslouchá. Pak se opět přesouvá k Janinu klínu, vniká dvěma prsty do její vagíny a jemně dráždí klitoris. Po chvíli si však lehla vedle Jany a začaly se spolu mazlit.
„Za celých osm měsíců mě ani nenapadlo, že bychom si to mohly dělat navzájem,“ šeptá jí Jana roztouženě do ucha, „a přitom je to s tebou tak krásné…“
„Mně se to taky líbí, vzdychá roztouženě Nikolka, „jsi taková heboučká, jemná… Zkoušela’s to vůbec někdy s dívkou?“
„Ne-e, vrtí Jana zamítavě hlavou, „to je můj dnešní objev…“
„A co Lenka? Dělala ti figurantku…“
„Cožpak o to, Lenka je báječná figurantka, ona si v tom vyšetřování a prohlížení libuje – ale ona je jinak na kluky. Párkrát jsme se spolu sprchovaly, to ano, ale na mazlení ona příliš není. – Sprchovaly! My se taky musíme osprchovat a musíme jít! Máme nejvyšší čas – a to jsem si to chtěla ještě v rychlosti nastudovat…“
„Vždyť sis to nastudovala – přímo na mně, na své figurantce,“ směje se Nikolka a vleče Janu do koupelny.
„Ty znáš Lenku dlouho,“ ptá se Nikolka Jany ve sprše vytvářejíc na jejím těle bohatou pěnu ze sprchového šampónu.
„To je moje kamarádka od mateřské školky. Rozdělily jsme se až po základce. Já na zdrávku a pak na medicínu, ona na gymnasium a na filosofii – je blázen do antiky, sbírá obrazy, sošky – tedy repliky, pochopitelně – a k tomu studuje romanistiku.“
„Vždyť je to taková Antická Bohyně – jen si vzpomeň, jak ji vyháněli nahou z jídelny,“ a Nikolka se znovu zasmála.
„Jenže já jsem měla v hlavě hrozný zmatek na klinice i po návratu,“ svěřuje se Jana Nikolce, „ten transdimensionální teleport nám dal opravdu zabrat! Na klinice jsem Lenku vůbec nepoznala, musely jsme se navzájem představit, a ona ani nevěděla, že bydlí v jedné vesnici poblíž Ostravy. Tedy, na její omluvu musím říci, že se tam přestěhovala teprve nedávno, když zdědila domek po dědečkovi.“
„Po dědečkovi! Janičko, já ti musím něco povědět! Já mám sestru, Lucku, a…“
„Nikolko, nezlob se, ale musíme vyrazit. Podívej se, kolik je hodin!“
- × - × - × -
„Teorii ovládáte znamenitě,“ oznámil asistent Rummler Janě, „takže teď se podíváme, jak si budete počínat prakticky. Vyšetřete pacientku.“
Na ta slova otevřela sestra dveře kabinky a do ambulance vstoupila podle Janina očekávání Nikolka. Podstupuje dnes již druhou gynekologickou prohlídku – s tím rozdílem, že ji neprovádí neurvalec Rummler, ale jemná a citlivá kamarádka Jana.
Ta Nikolku znovu změřila, zvážila a ukázala na gynekologické křeslo:
„Vyhrňte si halenku a položte se, prosím, tady, do křesla.“
Nikolka se bez dlouhého rozmýšlení uložila do předpisové polohy a zcela spontánně uvolnila břišní stěnu, aby si vychutnala rozkoš důvěrně známých Janiných doteků.
Jana si v první řadě všímá krevních podlitin na pacientčině břiše, neklamných to známek Rummlerova ranního ‚úřadování‘. Když položila ruku na Nikolčino břicho a ucítila záchvěvy bezvadně uvolněného svalstva, uvědomila si, že Nikolka se chová jako na CPLE. Nesmím, nesmím dát najevo, že se známe!
Jana pečlivě prohmatává uvolněné břicho pacientky a předpisově diktuje sestře protokol. Nikolka Janin proslov nevnímá. Je soustředěna na její hmaty a s rozkoší je prožívá.
Asistent Rummler ustupuje do tmavého kouta místnosti a nevěřícně zírá na bravurní Janinu práci, při které jí Nikolka vydatně a ochotně pomáhá.
„Teď, když dovolíte, slečno, provedeme vyšetření v zrcadlech. Pokud možno se snažte uvolnit pochvu, aby to pro vás bylo co nejméně nepříjemné…“ a Jana opatrně zavádí zadní lžíci zrcadla zakřivenou podle poševní klenby. Kdykoliv ucítí stah, se zaváděním přestává a čeká, až se pacientka znovu uvolní. Aha, takhle se to dělá – a ten Rummler to do mne rval mocí… a Nikolka se zachvěla, vzpomenuvši na nepříjemné zážitky z rána, jaký to rozdíl mezi ‚nezkušenou‘ medičkou a ‚ostříleným‘ odborným asistentem – jejím učitelem. Ať se jde celý pan asistent vycpat! Tady – z Jany by si měl vzít příklad… a Nikolka ani nepostřehla, že Jana skončila vyšetření v zrcadlech a nástroje z ní už vytáhla.
„… že to nebylo tak hrozné?“ zaslechla Janin hlas, „teď ještě provedeme vyšetření kolposkopem, to je takový optický přístroj na pozorování děložního čípku,“ vysvětluje medička pacientce držíc jí přístroj před očima, aby si ho mohla prohlédnout, „takže, kdybyste dovolila…“ a Jana opatrně zavádí i toto zařízení do Nikolčiny vagíny. …jak opatrně zavádí vyšetřovací přístroje a nástroje, aby nezpůsobovala zbytečně bolest nebo zranění, běží myšlenky Nikolčinou hlavou.
Když Jana vytáhla z Nikolky poslední přístroj, požádala sestru, aby jí ukázala protokol. „Chvilku si odpočiňte, než budeme pokračovat,“ obrátila se k Nikolce a jala se prohlížet zápis. Když skončila, sklonila se opět nad svou figurantkou. „Ještě si vás opatrně prohmatám, když dovolíte, abych měla představu o vnitřním uspořádání vašich orgánů.“
Nikolka přikývla.
„Tak začneme…“
Nikolka cítí v sobě jemné a citlivé Janiny prsty, které jí na CPLE vždycky dokázaly působit rozkoš. Jana si počíná opravdu ohleduplně, jak je jejím zvykem. Nikolka diktování protokolu vůbec nevnímá. Janiny hmaty na ní působí jako droga.
Asistent Rummler jen tupě zírá na praktiky, které tato medička, která se s ním několikrát pohádala při demonstracích, předvádí teď u zkoušky. Zatím jí nemůže vytknout jedinou nepřesnost, jediný chybný pohyb, jediné slovo, které zatím nadiktovala do protokolu. Ale moje chvíle přijde! blesklo mu hlavou, když uslyšel poslední Janinu větu:
„Ještě mi, prosím, ukažte prsa, slečno, abychom mohly prohlídku dokončit…“ slyší zasněná Nikolka Janin hlas.
„Cože?“
„Ještě bych vám chtěla vyšetřit prsa, slečno, kdybyste dovolila…“
„Aha, ano…“ a Nikolka roztržitě odkládá halenku a podprsenku.
Nikolka udělala chybu, že se vysvlékla úplně do naha! Už se to však nedá vrátit. Musím si počínat opatrně…
A Jana bez jakýchkoliv známek rozpaků nebo údivu, jako by pro ni byly zcela vysvlečené pacientky naprostou samozřejmostí, vyzvala Nikolku, aby se postavila před ní a vzpažila ruce.
Sama sedí na židli a má Nikolčina prsa ve výši očí.
„Ukloňte se vlevo… vpravo…“
Když po několika minutách Jana zhodnotila stavbu Nikolčina hrudníku a tvar a uspořádání prsou, požádala ji, aby se položila na vyšetřovací stůl. Pak se jala Nikolčina prsa systematicky prohmatávat diktujíc opět podrobný protokol.
Když stiskla dvorec pravého prsu a z bradavky vystříklo mléko, poznala Jana ve skrytém, změněném tónu examinátorova hlasu, že teď přišla rozhodující chvíle zkoušky:
„Jak si vysvětlujete laktaci u nulligravidy, slečno kandidátko?“
Teprve teď si Nikolka uvědomila, že Jana není v ambulanci sama. Během inspekčního vyšetření prsou stál v tmavém koutě u dveří a Janinu práci jen mlčky pozoroval. Když teď promluvil, uvědomila si Nikolka, že se svlékla do naha i před ním, a polila ji vlna studu.
Udělala jsem chybu! Nesmím ale dát nic najevo, Janě jde o všechno! běží Nikolce hlavou myšlenky závratnou rychlostí, neboť i ona postřehla změnu v zabarvení asistentova hlasu, vycítila nebezpečí a silou vůle se opět uklidnila.
Jana postřehla záblesk neklidu v kamarádčiných očích a všimla si, že Nikolka v okamžiku, kdy Rummler promluvil, silně zčervenala v obličeji. Instinktivně se postavila tak, aby Rummler do Nikolčina obličeje neviděl.
Přece mu neřeknu, že je to následek aplikace laktogenního séra na CPLE. Ale když jsem věděla dopředu, co mě u praktické zkoušky bude čekat, měla jsem téměř tři hodiny na to, abych si všechny možné poruchy – hormonální, psychické, alergické a další – uvědomila. Ani do těch skript jsem nemusela nahlížet…
„Příčin může být několik. Všechny se vztahují k některé z možných hormonálních poruch, ať už se jedná o nadbytek prolactinu nebo nedostatek gonadotropinu, což jsou příčiny nejpravděpodobnější. Také se může jednat o alergickou reakci poševní sliznice nebo … …
Aby bylo možno rozhodnout, která z nich to je, doporučuji provést nejprve laboratorní vyšetření a na základě výsledků rozhodnout o postupu terapie.“
Janin více než dvacetiminutový proslov asistenta Rummlera téměř vyděsil: „Dost, dost, to stačí, nemám dnes zkoušet jen vás. Už přetahujeme skoro o deset minut. Vyplňte tedy ještě žádanku do laboratoře, já ji podepíšu a slečna se zastaví ráno v suterénu na odběry a odpoledne u mne v ambulanci.“
Jana požádala Nikolku o průkazku pojišťovny a vyplnila žádanku do laboratoře.
„Dejte mi index,“ požádal asistent Rummler Janu, když zkontroloval úplnost vyplněné žádanky, „a vy můžete odejít, slečno. Tady s tou žádankou ráno do laboratoře. Nalačno.“
„Samozřejmě, pane asistente, budu se těšit…“ a Nikolka odchází do kabinky s pocitem dobře odvedené práce. Určitě se sem budu ještě zítra obtěžovat, ty hulváte. Trhni si levou zadní…
- × - × - × -
„Tak jak?“
„Díky tobě ‚eminenter‘ – za jedna! Ale pojď někam pryč, ať nás nevidí spolu. On je totiž hrozný podrazák, a i když už zkoušku mám… Doufám, že zítra už k němu nepůjdeš?“
„To si piš, že ne. Řekla jsem to jenom proto, aby si v poslední chvíli ještě na tobě nezchladil žáhu. Když na tobě chtěl, abys vysvětlila tu laktaci, řekl to takovým hlasem, až mi zatrnulo…“
„Proč jsi se jen svlékla úplně do naha…“
„Protože on zalezl do kouta a sledoval tvou práci bez jakýchkoliv poznámek. A já jsem se znovu začala cítit v tvé přítomnosti jako před dvěma hodinami tam na koleji. Konec konců, vždyť jsi na to zvyklá z CPLE – a taky nevím, co bych asi tak před tebou mohla skrývat,“ obhajuje se Nikolka.
„To je … bylo … zvykem na CPLE, ale ne tady! Vždyť … teď mě napadlo … nenechala ses nahá vyšetřovat už ráno?“
„Nenechala. To jsem si moc dobře uvědomovala změnu prostředí. Ale teď jsem se nechala tebou ukolébat. Když ty vyšetřuješ tak jemně, ohleduplně, příjemně… A já jsem se zase cítila jako na CPLE a v duchu jsem si přála, aby to vyšetření ještě neskončilo…“
„Tak tedy! To jsem měla opravdu obrovské štěstí, že si to v záplavě mé řeči neuvědomil! Musíme rychle zmizet. Dřív než vyjde na chodbu a uvidí nás spolu. Bylo by zle!“
„Tak pojď k východu, nebo ještě lepší nápad: Co teď máš v plánu?“
„Dnes večer už nic. Zítra musím do knihovny, abych našla vhodné materiály pro Lenčinu seminárku…“
„Pro Lenku – Antickou Bohyni – vždyť já jsem ti chtěla sdělit něco hrozně důležitého! Pojď teď se mnou na nádraží. A bez odmlouvání,“ utahuje si z kamarádky.
„Ano. Na nádraží. A co tam?“
„S někým tě seznámím,“ a Nikolka vleče Janu z budovy kliniky.
- × - × - × -
„Lucko, to je moje kamarádka, Jana. Dělala jsem jí tu figurantku při zkoušce z gynekologie.“
„A to je moje sestra.“
Lucka,“ a Lucka podává Janě ruku.
„My jsme byly spolu s Janou na léčení. Osm měsíců…“
Lucce se zase mírně zatočila hlava z toho časového paradoxu, ale hned se uklidnila.
„A já bych si moc přála,“ obrací se Nikolka k Janě, „abys zavolala Lence. Ať zítra přijede za tebou a večer přijedete spolu k nám. Budu vás čekat na nádraží.“
„A proč máme za tebou zítra jet?“ ptá se udivená Jana.
„Protože chci, abyste se spolu s námi podílely na průzkumu kufru Lucčina dědečka. Obsahuje moc zajímavé materiály. A mimochodem, víš, že v oblasti centrální Sahary bylo pozorováno přistání UFO? A že před tím byly zničeny čtyři špionážní družice?“ Nikolka informuje Janu o nejžhavějších novinkách s úsměvem pozorujíc rostoucí údiv v jejích očích.
- × - × - × -
Ta holka mě zase převezla! Ale – já idiot! Že jsem si toho všiml a nezareagoval! Ta mokvající skvrna na jejích prsou! Ona trpí stejnou poruchou! Takže to měla nastudováno na sobě… Ale to by musela být strašlivá náhoda, aby…
Asistent Rummler vyhledal protokol o Janině zkoušce a do svého diáře si pečlivě opsal všechny dostupné personálie – jak zkoušené kandidátky, tak i její figurantky.
Ta figurantka – „…ale gynekologické prohlídky nepatří k mým zálibám …“ – a pak se svlékne do naha před studentkou. Jako by ty dvě… A ta jejich vzájemná spolupráce… To její jméno už jsem viděl i jinde, nejen dnes u zkoušky. Pak jakoby si vzpomněl, přihlásil se k Internetu a po několika minutách hledání našel – ano to je osoba hledaná FBI – OBĔ jsou hledané! A asistent Rummler, nekritický obdivovatel země ‚strýčka Sama‘, poznav mezi šestatřiceti zveřejněnými fotografiemi obě dvě své dnešní návštěvnice, uložil svůj diář do kufříku a vyrazil z pracovny, aby ještě ten večer navštívil jistou služebnu, která byla v Praze nedávno otevřena…
- × - × - × -
„Ještě že v téhle zatracené zemičce máme tolik úslužných lokajů,“ informuje poručík Brian svého kolegu po odchodu asistenta Rummlera. „To jsou dvě z těch, které cestovaly těmi záhadnými lůžkovými vozy. Případ koordinuje CIA a my pro ně hledáme lidi. Takže – toho … jak se jmenuje … Rummlera … na čas ukliďte, aby něco neprozradil, a ty dívky … zatím jen sledovat, třeba nás přivedou na stopu dalších. Zařiď to!“
„Rozkaz, veliteli!“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah