„No teda… ty vypadáš…!“
…an unidentified flying object was observed…
Lucie (36) se vrhla k televiznímu přijímači a bedlivě se zaposlouchala do právě vysílané zprávy CNN.
„Tak, a na zítřek máme o program postaráno,“ otočila se k naprosto neupravené a téměř nahé Nikolce, která se – kdo ví jakým – řízením osudu ocitla právě před chvílí ve dveřích místnosti.
„Jen se divím, CNN, taková seriózní stanice, a vyrukují s takovou kachnou. Ráno toho bude plný bulvár a pak se nám v ústavu celý den telefony netrhnou… No to snad ne… Zaběhni rychle do kuchyně a zamíchej to tam na té pánvi, nebo máme po večeři…“
Co se to s tou Luckou děje? Osm měsíců jsme se neviděly – a ona se mnou jedná, jako bychom se rozloučily před týdnem…
Nikolka beze slova vyrazila přikázaným směrem a Lucie se zmocnila divoce vyzvánějícího telefonu. „Cože? Už zase? To je ale za dnešek čtvrtá. Znovu na 16°50′ severní šířky? Ale tam poblíž… Poslouchal jsi CNN? Ne? Vlastně… samozřejmě že ne, když tam nemáš televizi, to dá rozum… Zítra budeme mít veselo!“
„Co je to tady za blázinec,“ ozývá se Nikolka z kuchyně.
Lucie si uvědomila, že poklidný večer, kdy si začala chystat večeři poslouchajíc zpravodajství CNN, nenadálým příchodem neupravené, téměř nahé Nikolky, senzační zprávou CNN o pravděpodobném přistání neidentifikovaného létajícího objektu kdesi na Sahaře a hlášením jejího kolegy z observatoře o zániku další špionážní družice, se rázem mění v kovbojku. Neboť vařit večeři, sledovat bláznivé zprávy, poslouchat zmatená hlášení kolegů a ještě se postarat o sestru, která… raději ani nedomýšlet…, to už je trochu moc i na ředitelku státní observatoře!
Doufám, že jsem se nezbláznila…, opakuje si Lucie v duchu, vypínajíc televizor, aby tak zlikvidovala aspoň jeden z rušivých elementů. Pak vstoupila za Nikolkou do kuchyně.
„Tak tě vítám z léčení…“ Pak zjistila, že Nikolčina pravá ruka už nevisí bezvládně na šátku … „no, neříkej, že ti dali tu ruku dohromady za pět dní…“
„Za jakých pět dní?“ ptá se udivená Nikolka. „Pět týdnů mi ji léčili … a dalších sedm měsíců rehabilitace,“ oznamuje své sestře.
Nikolka stojí nahá zády ke sporáku, přes opěradlo nejbližší židle je přehozen župánek, který měla při svém nenadálém příchodu přehozen volně přes ramena, a nechápavě pozoruje Lucku, která na ni zírá jako na nějaký přízrak.
Nebo že by Nikolka…, medituje si Lucie v duchu.
Nikolka, aniž by tušila, jaký vnitřní boj se právě v Lucce odehrává, s neobyčejnou lehkostí odsunula vyléčenou rukou poněkud stranou těžkou, vyřezávanou židli, která jí stojí v cestě, aby Lucce předvedla, jak úspěšně léčení zvládla, a stanula pár centimetrů od své sestry. Pak ji pevně sevřela do náručí, aby se s ní jak se sluší a patří konečně přivítala.
„To, abys viděla, že nepřeháním…“
„Tak dobře,“ vydechla Lucka, když se konečně vymanila z Nikolčina sevření, „vysvětli mi, jak ses mohla někde půl roku léčit a rehabilitovat, když jsi na to léčení odjela 4. ledna večer a dnes máme devátého. A proč se vracíš nahá a neučesaná a bez zavazadel a …“
„Zadrž, zadrž s těmi otázkami, všechno se dozvíš. Napřed se dám trochu to pořádku.“ A Nikolka zmizela v koupelně.
Než se vrátila přepásaná osuškou, Lucka prostřela stůl a předložila Nikolce večeři.
„To snad byla tvoje večeře, ne?“ rozhořčila se Nikolka, když se konečně vynořila z koupelny.
„To nevadí, já jsem měla svačinu a tobě po cestě jistě vyhládlo,“ chlácholí Lucka sestru.
„Tak to tedy ne – leda, že by sis vzala se mnou.“
A tak obě dívky sedí vedle sebe u stolu a pojídají z jednoho talíře Kung Pao, které se Lucce dnes obzvlášť vydařilo. Po Lucčině kuchyni se mi taky moc stýskalo, a Nikolka láskyplně vzhlíží na svou sestru, kterou už osm měsíců neviděla…
„Tak říkáš, že dnes máme devátého ledna…,“ uvažuje nahlas Nikolka, „to znamená, že mě vrátili o půl roku zpět a že jsem tak získala nejen zdravou ruku, ale i mi vykompenzovali časovou ztrátu, kdy jsem pracovala pro ně. Musím přiznat, že je to od nich opravdu velkorysé řešení,“ pochvaluje si Nikolka.
„Pro … koho … jsi …“
„Pro koho? Pro mimozemšťany, přece – pro Jošuu a Amynilla …“
Blouzní…, pomyslela si Lucie zděšeně a sáhla Nikolce kradmo na čelo. „Ještě ty začínej! Napřed ti Američané, pak ty družice a teď…“
„Jací Američané?“
„No ty jsi neslyšela tu zprávu o UFO – hlásili to zrovna v ten moment, jak ses objevila ve dveřích…“
„Promiň, přeslechla jsem to… co se kde stalo s UFO? A o jakých to mluvíš družicích? Koukám, že jsem se vrátila rovnou do blázince.“
„Asi jo. Na CNN hlásili, že nad centrální Saharou bylo pozorováno pravděpodobné přistání neidentifikovaného létajícího objektu. A představ si, že během dneška byly zničeny už nejméně čtyři špionážní družice. Nevím jaké – zda americké, ruské, čínské, ale čtyři. Dvě zkázy jsem viděla na vlastní oči v teleskopu, jedna je vyfotografovaná a o poslední mě informoval kolega právě před chvílí telefonem. A všechny došly zkázy právě nad Saharou. Agentury o nich pochopitelně mlčí. Teď do toho přijdeš ty s těmi svými báchorkami a…“
„Jenže to nejsou báchorky,“ oponuje Nikolka. „Včera v noci došlo ke katastrofě a k roztržení celého areálu kliniky tlakem vnitřní atmosféry. Těsně před tím byl vyhlášen poplach a já jsem utekla tak, jak jsem vstala z postele. Jen jsem přes sebe přehodila župan, ani jsem ho pořádně nezapjala a nepřevázala… A najednou, z ničeho nic – jsem zjistila, že stojím tady v předsíni opřená o futro…“ Nikolka stáhla župan se židle a začala prohrabávat jeho kapsy, „… dokonce jsem ztratila jeden blok s poznámkami, kdepak těm bude asi konec…“
„No ne, obleč si to na sebe…“
Nikolka odložila osušku, do které se před tím v koupelně zabalila, a oblékla si rozkošný, téměř průsvitný sexy župánek – dědictví to po zničené CPLE.
„… to je fantazie,“ rozplývá se Lucka nad výstřelkem ‚poslední mimozemské‘ módy, „půjč mi to, jak v tom budu asi vypadat…“ a Lucka, která ještě před chvílí pochybovala o duševním zdraví svém i Nikolčině, chvatně svléká veškerý svůj oděv včetně spodního prádla a navléká se do Nikolčina jediného kousku oděvu, který má momentálně k dispozici. „… senzační,“ rozplývá se před zrcadlem.
Pak si však vzpomněla na sestru, která stojí nahá opodál a usmívá se nad Lucčiným dětinským chováním: „Ty jsi tam spala nahá? Vždyť nemáš ani noční košili…“
„Jistě,“ vypráví nadšeně Nikolka uvědomujíc si skutečnost, že kromě klinického župánku vlastně žádný jiný oděv nemá, „a kdybys věděla, jak je to pohodlné, chodila bys tak spát taky.“
„A kde že’s to vlastně byla na tom léčení,“ ptá se Lucka stále pózujíc rozverně před zrcadlem.
„Na CPLE – to je Clinica Puellaris Exoterra, víš?“
Poslední Nikolčina slova připomněla Lucce syrovou realitu – Jedna z nás je cvok!
„A kde se nachází takové zázračné zařízení?“ zeptala se rozechvělým hlasem odkládajíc konečně Nikolčin župánek.
Odpovědi se však nedočkala, protože Nikolka, sama nahá, spatřivši zcela svlečenou sestru, sevřela ji znovu ve svém objetí a donutila ji, aby se posadila na kuchyňskou lavici.
„Těch osm měsíců jsi mi moc chyběla,“ šeptá jí tiše do ucha hladíc její vlasy. Ale i Lucka si uvědomila, že s její sestrou se stalo cosi záhadného.
„Ale vyplatilo se to, viď? Já už jsem ani nedoufala, že ta tvá ruka…“ a Lucka něžně prohmatává Nikolčinu pravou ruku a paži od konečků prstů až k rameni. Nikolka instinktivně uvolňuje svaly a s rozkoší vnímá sestřiny podněty. Lucka rovněž vycítila Nikolčinu touhu pomazlit se. Jemnými doteky jí přejíždí dále po ramenou a masíruje jí krční páteř. Pak její ruka sklouzla na Nikolčina prsa a na břicho a do klína. Proniká prsty jemně do štěrbiny mezi stydkými pysky a cítí, jak sestřina vagína povoluje. Ještě chvíli bloudí v nitru její pochvy, a když ucítila na svých prstech teplý proud vaginálního sekretu, jala se jí dráždit klitoris. Celým tělem vnímá sestřino vzrušení, zrychlující se tep, prohlubující se dech a vstřícné pohyby vagíny.
Nikolka opětuje sestřiny podněty a její ruka si pohrává s Lucčinými bradavkami. Jejich rty se spojily a jejich hmaty nabývají na intenzitě. Lucka, rovněž slastně oddechujíc, opustila Nikolčin klín a opět laská její prsa, která už vyloženě hněte, když tu náhle zjistila, že má mokrou ruku. Zpočátku se domnívala, že se jedná o zbytek sestřina vaginálního sekretu, ale poznenáhlu si uvědomuje, že vlhkost pochází přímo z Nikolčiných prsou. Záhy se o tom přesvědčila, když schválně jednu bradavku intenzivněji stiskla a teplá tekutina jí vystříkla do obličeje.
Lucka slízla pár kapek, a zjistila – že chutnají sladce!
„Co se to s tebou stalo?“
Ale Nikolka vůbec nevnímá. Umlčela sestru další vlnou vášnivých polibků a její ruka nahmatává Lucčiny genitálie…
Ta se opět plně oddává sestřiným něžnostem a sama nabývá pocitu, že Nikolčino laskání, hlazení, hnětení a líbání už jí hrozně dlouho chybělo. Jejich těla se spojila v jedno a Nikolka cítí tlak Luciina penisu na své děložní hrdlo. Začala přirážet a přestala vnímat své okolí. Její pochva vydává kvanta ‚milostné šťávičky‘ jak obě sestry nazývají něžně Nikolčin vaginální sekret, a její prsa se slastně zachvívají, intenzivně hnětena Lucčinýma rukama.
Lucka naštěstí vycítila svým šestým smyslem okamžik ejakulace a včas vytáhla svůj penis z Nikolčiny vagíny. Několika mohutnými výstřiky skropila sestřina prsa svou semennou tekutinou a Nikolka si začala Luciin ejakulát láskyplně roztírat po celém těle.
Ale něžnosti ještě nekončí… Lucka se znovu zmocnila Nikolčiných prsou, líbá je a prohmatává, nemůže se od nich odloučit. Ale co to? Její ejakulát na Nikolčině těle dávno zaschl, zatímco Nikolčina prsa jsou kupodivu stále mokrá. Lucka stiskla mezi rty jednu sestřinu bradavku – a znovu ucítila tu zvláštní sladkou chuť… Tentokrát už je jí tento úkaz značně podezřelý. Zvedla hlavu a pozorně se zahleděla na sestřina prsa.
„Nikolko, sestřičko!“
Teprve teď Nikolka opět začíná vnímat skutečnost, že její sestru trápí nějaký problém, který je příčinou konce něžností.
„Copak?“
„Podívej se…“ a Lucka zvedla Nikolku s lavice a postavila ji před zrcadlo.
„Na co se mám podívat?“
„Na prsa… Ne, ne na moje! Na svá se podívej…“
Nikolka pohlédla do zrcadla a spatřila několik krůpějí mléka.
„To nic, to přejde. To byla součást léčby…“
„Cože? Součást léčby? Na té mimozemské klinice?“
„Ano, na Mimozemské dívčí klinice!“
„Můžeš mi aspoň konečně prozradit, kde se takové zázračné léčebné zařízení nachází?“
„Už se nenachází, protože vybouchlo,“ prohlašuje Nikolka sebevědomě.
„Tak dobře. Kde se tedy nacházelo a proč vybouchlo?“
„Nacházelo se v mimoprostoru, do kterého se cestuje transdimensionálním teleportem,“ sděluje Nikolka samozřejmě, „a vybouchlo proto, že zkapalněl venkovní vzduch a vnitřní vzduch svým tlakem…“
Lucka strnula.
„Co se ti stalo?“ Nikolka se skokem vrhla do koupelny a vzápětí se vrátila s mokrým ručníkem, který přiložila Lucce na čelo.
„Ty víš … o písemnostech … mého dědečka,“ vyráží ze sebe Lucka přerývaně.
„Tvého nebo našeho?“ naráží Nikolka na skutečnost, že obě sestry mají společného dědečka jen z matčiny strany.
„Mého,“ zdůrazňuje Lucka, že se jedná opravdu o nejzáhadnějšího člena rodiny.
„Ne, o jakých … spisech? Ani nevím, že ti po tvém dědovi něco zůstalo, tvrdila jsi, že při nějakém požáru…“
„Ano. Při požáru. Ale zachránila jsem kufr. Takový veliký, dřevěný, pobitý měděnými pásky… Je na půdě… Ráno ti ho ukážu. A tam… transdimensionální teleport … mimoprostor, … inerciální transportní skříň, … a spousta dalších podivných výrazů.“
„Autofarmaka, hemiatriny, xenofarmaka, lactiatriny … to taky?“
„Taky!“ Lucka už je na pokraji sil.
„Tak se podívej do mých poznámek,“ nabízí Nikolka Lucce své čtyři poznámkové bloky, které se jí podařilo zachránit.
„Co to je?“
„Tak tohle je popis areálu kliniky. Vidíš? Místnosti byly šestiúhelníkové, délka strany 4,683 m, Většina místností pochopitelně bez oken. Stavební materiál – fantastická izolace zvuková i tepelná, tloušťka stěny necelé tři milimetry…“
„Přesněji 2,71 mm jsi chtěla říci, ne?“
„Jak jsi na to přišla,“ žasne Nikolka.
„Víš ty co, Nikolko? Vezmi si tady jednu noční košilku a jdeme spát, nebo se z toho asi zblázním.“
„A nešlo by to bez těch košilek? Mně se po tobě moc stýskalo…“
Nikolka si vlezla k nahé Lucce pod deku a něžně se k ní přitulila. „Dobrou noc, sestřičko…“
- × - × - × -
„A s tím výtokem půjdeš hezky k doktorovi! Nepovažuji za normální, abys…“
„To je jen mléko – a při nejbližší menstruaci to zmizí,“ prohlašuje Nikolka druhého dne ráno po té, když jí z prsou opět začalo stříkat mléko při mazlení se sestrou.
„Nechápu, proč máš o mě takový strach? Vždyť na to léčení jsem jela s totálně ochrnutou rukou, vrátila jsem se úplně vyléčená, zdravá a cítím se skvěle,“ a pózuje před sestrou nahá, jak vstala z lůžka, aby Lucka viděla, že ruka Nikolku bezvadně poslouchá, ale že i její postava značně nabyla na půvabu.
Její skutečně nádherné tělo je příčinou tentokrát Lucčina vzrušení. Objala znovu Nikolku, přitiskla se k ní a začala ji líbat po celém těle. Nevynechala ani čtvereční centimetr. Její vzrušení pak znovu opadlo, když na svých rtech ucítila sladkou tekutinu vytékající ze sestřiných prsou:
„Mléko! Tím mi chceš naznačit, že během toho ‚půlroku‘ léčení s rukou jsi také počala a porodila – nebo jak tomu mám rozumět?“
„Tak dobře, půjdu s tím k doktorovi, ať se trochu potrápí,“ prohlásila Nikolka rezignovaně, cítíc, že Lucka by se po tom večerním šoku mohla také nervově zhroutit, a rozhodla se, že už ji nebude dál zbytečně dráždit.
„Patnáctého jedu do Prahy na služební cestu. Vezmu tě s sebou a předám tě na klinice docentu Mámilovi. To je můj spolužák z gymnasia…“
Není on také mimozemšťan a nejmenoval se původně Mammill – senzační ‚nomen omen‘ pro odborníka na prsa, chtělo se Nikolce zeptat Lucky, ale udržela se.
„Dobře, pojedu s tebou na kliniku, ale teď dovol, abych se osprchovala. Potřebuji si zajít do knihovny a ke kadeřnici. A odpoledne se společně podíváme na ty poklady po tvém dědečkovi. Víš, že’s mi to slíbila…“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah