Z Nikolčina deníčku – 2. července
Jelikož jsme se od kapitána Barnese dozvěděly v podstatě vše, co jsme potřebovaly, a protože dnes, když se Janička vrátila z práce a provedla panu ‚výslechovému specialistovi‘ orientační prohlídku operovaného penisu s velice uspokojivým výsledkem, rozhodly jsme se, že všechny čtyři pány propustíme na svobodu – pochopitelně, že zcela bez prostředků.
„Snad dostaneme aspoň nějaký oděv? Přece odtud neodejdeme takhle – jak nás pánbůh stvořil…“ protestuje kapitán Barnes.
„A proč ne? Myslely jsme, že jste na tento úbor docela zvyklí,“ škádlí ho Magda. „Aspoň tedy své zajatce takto vyslýcháte velmi často – od koho si myslíte, že jsme se to naučily?“
„Ale když náhodou ty zajatce propustíme, tak jim oděv vrátíme…“
„Budiž tedy,“ ustupuje Jana. „Miniaturní plavky a sandály na cestu dostanete.“
„Hmm… a aspoň nějaké peníze, abychom se odsud dostali…“ pokračuje kapitán ve vyjednávání.
„Ne, peníze nedostanete a telefony rovněž ne,“ zasáhla jsem tentokrát já. „Jen každý své doklady – ty pravé (falešné jsme pochopitelně zlikvidovaly), a balíček jídla na cestu. Pokud chcete peníze, musíte si někde najít práci a vydělat si je.“
„Kde ale tu práci máme hledat?!“ vyštěkl na mě pan Pokorný.
„Však ona se nějaká příležitost vždycky najde,“ chlácholí ho Magda. „Třeba zrovna v těchto dnech si můžete udělat žňovou brigádu…“
„Máme bankovní karty,“ oznamuje vítězoslavně pan ‚výslechový specialista‘, prohrabav se svými doklady. „Kde je tady nejbližší bankomat?“
„Možná, že v Nučicích na poště,“ informuje pohotově Jana. „A když ne, tak v Rudné a při nejhorším v Berouně – ale to je trošku dál.“
„Dobrá, tak jdeme,“ rozhodl kapitán Barnes, oblékaje si plavky.
„Teď, pozdě odpoledne? Nechcete raději přespat a odejít až ráno?“
„Ne! Odejdeme hned!“ odsekl pan poručík docela navztekaně. „Do rána byste si to mohly ještě rozmyslet – a mně dvoutýdenní pobyt ve sklepní kóji docela stačil!“
„Prosím, prosím… Nikdo vás nedrží…“
…
„Mohli by stihnout vlak v 16:18,“ medituje Jana nahlas, když pánové zmizeli ostrým krokem za ohybem cesty.
„Jsem ale moc zvědavá, jak tím vlakem pojedou, když nemají peníze. Jo, a ty jejich bankovní karty jsem jim znehodnotila,“ poznamenala Magda pomstychtivě.
Neubránila jsem se a vyprskla jsem smíchy…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. července
Probudila jsem se z jakéhosi divokého snu, ve kterém pořád kamsi prchám pronásledována tajnými službami celého světa. Sluníčko se dere oknem do mého pokoje, avšak z hrůzného snu se stále nemohu vzpamatovat. K dovršení všeho slyším rázné klepání na dveře.
„Bonvolu eniri…“ {„Račte vstoupit…“} pronesla jsem rozmrzele ospalým hlasem.
Dveře se zprudka otevřely a v nich stojí Janička v Evině rouše.
„Vstávat! Vstávat a cvičit!“ haleká na mě místo pozdravu.
Její výzvy nelze neuposlechnout. Rozradostněna tím, že se příšerná noční můra ve slunečních paprscích rozplynula, vyskočila jsem z lůžka a sleduji Janičku, která mě vede ven – na zahradu. Tam už čekají Magda s Conchitou – rovněž ve ‚sportovním‘.
„Cožpak – ty nejdeš dnes do práce?“
„Ne. Vzala jsem si tři týdny dovolenou, abych si vás trochu užila.“
„Vzala sis dovolenou – a taháš nás kvůli tomu z postele v pět hodin ráno?!“ podivuji se.
„No právě – chci si té dovolené užít,“ odpověděla se smíchem.
V té chvíli se ve dveřích objevila Sally – zřejmě probuzená naším hlaholem.
„Impulsy!“ zvolala místo pozdravu.
Opravdu! Teprve teď jsem si uvědomila, že opět cítím synchronizační impulsy pro tvorbu ochranného pole! Tak dlouho jsme s ‚výzkumem‘ otálely, až se jejich vysílání obnovilo jaksi samo od sebe…
…
„Tak fajn, uděláme si plán dovolené,“ navrhuje Magda po vydatné rozcvičce.
„Mám takový dojem,“ spustila jsem váhavě, „že ti agenti, které jsme včera pustily na svobodu, přibyli z Ameriky mým teleportem. Aspoň bych si dovolila tak usuzovat podle páně kapitánových slov…“
„Ach tááák – teď už bych pochopila, proč bylo vysílání impulsů přerušeno,“ uhodila se Magda do čela. „Bylo nutné, aby pánové mohli volně projít na nádraží, aniž by jim bylo prozrazeno tajemství ochranného pole. Znamená to, že Rayenová a její kumpáni ze základny Kurupira svým ‚spojencům‘ příliš nedůvěřují.“
„Hmm, to není špatná úvaha…“ souhlasí Sally. „Ovšem znamená to, že se budou snažit dostat do tvého domku zpět. Jenže přes ochranné pole, které se zřejmě automaticky obnovilo, nemají šanci projít.“
„V každém případě je čeká nesnadná cesta,“ poznamenávám. „Bez peněz, obuti v sandálech, na sobě jen plavky-adamky…“
Magda se škodolibě zachechtala.
„Docela by mě zajímalo, co tam budou vyvádět, až se s obtížemi dostanou na místo – a zjistí, že je teleport nedostupný.“
„Navrhuji,“ spustila Sally, „abychom se k tobě teleportovaly – a můžeme je pak pozorovat…“
„Teleportovaly… To by asi bylo nebezpečné, ne?“ oponuje Conchita.
„Nic jiného nám nezbývá,“ přesvědčuje Sally. „Jestliže se do vašeho domku nedostanou oni, nedostaneme se tam ani my, protože jsme telefony nechaly v Lenčině hájovně…“
„Ale tady Jana svůj satelitní telefon má,“ upozorňuje Magda, „tak snad…“
„To bych nedoporučovala,“ uťala jsem její nápad hned v zárodku. „Musíme si uvědomit, že se děje něco moc podivného. Baal Segul a jeho kumpáni dokázali zrušit vysílání synchronizačních impulsů – a Jošuova skupina nedokázala chybu napravit celých čtrnáct dní. Obávám se tedy, že v momentě, kdybychom požádaly o uvolnění silového pole u našeho domku, mohlo by se taky stát, že…“
„Navrhuji kompromis,“ vložila se do diskuse Jana. „Já jsem tu stejně ‚profláknutá‘ – takže se teleportuji sama, a vy si tedy jeďte vlakem. Já potom – až přijdete – uvolním pole zevnitř a pustím vás dál.“
„Jenže u nás nikdo není,“ namítám.
„To nevadí,“ chlácholí mě Jana. „Já mám teleport s administrátorskými pravomocemi. A kdyby něco, tak Irenka tady zůstává – jako moje zástupkyně, co se chodu kliniky týče.“
„Ano, ano… To je nápad,“ raduje se Magda. „My pojedeme vlakem! A navrhuji cestovat zase jen v miniaturních bikinkách, ať to máme s pořádným dobrodružstvím. Když teď fungují opět impulsy, tak je to o důvod víc, abychom se snáze mohly bránit, kdyby se zase někdo rozhodl nás obtěžovat. Představte si, jak…“
„Ale ano, ano, ty provokatérko,“ utíná Sally její vodopád řeči, „taky mě to napadlo.“
„V tom případě ale máte co dělat,“ upozorňuje Jana. „Poslední ranní vlak ze zdejší zastávky vám odjíždí za deset minut sedm. Další jede až odpoledne ve čtvrt na čtyři, nebo byste musely jít zase až na nádraží v Nučicích – přes celou vesnici…“
Přípravy na cestu za daných podmínek nám naštěstí příliš času nezabraly. Sprcha, bikinky, sandálky, doklady, peníze – a v šest čtyřicet sedm už spořádaně stojíme na zastávce.
Je doba dovolených, takže je tu s námi jen pár lidiček. Mezi nimi i několik mladíků, kteří na nás mohou oči nechat. Oslovit se nás však neodvažují. Ostatně – za několik okamžiků do zastávky přijíždí náš vláček.
Jedná se opět o Regionovu – dokonce tutéž, kterou jsme před dvěma týdny přijely (usuzuji tak podle nedržících dveří oddílu). Vzápětí jsem se přesvědčila, že jsem se nemýlila. Do našeho oddílu vstoupil průvodčí – tentýž starý pán, který nás na Smíchově upozorňoval, že vlak až do Berouna nejede.
„Dobré ráno, děvčata, tak kampak to bude?“
„Dobré, dobré… Moravský Krumlov pro čtyři osoby… A první třídu bychom prosily.“
Opět udávám stanici dále na trati, než kam skutečně potřebujeme.
„Moravský Krumlov… A to jedete takovou dálku jen takhle, nalehko?“
„Zakázané to není, že ne?“ ptá se provokativně Magda.
„No – to není… Konec konců – vy jste takhle přijely až odkudsi z Ostravy. Pamatuji se. A včera odpoledne si podobně vyrazili čtyři pánové… Taky jen v plavkách a taky na jižní Moravu… To je teď nějaká nová móda nebo sázka – či co?
„Nevím, jak oni, ale my to bereme jako adrenalinové dobrodružství…“ odpovídá pohotově Magda. „Moc nás baví provokovat pány, víte?“
„Aha… Adrenalinové dobrodružství a provokujete pány. Děvčata, děvčata! Jen, aby se vám to nakonec šeredně nevymstilo,“ snaží se nám domlouvat.
„Jen klid, klid, pane průvodčí,“ chlácholí ho opět Magda. „My máme pro strach uděláno…“
„Tak Moravský Krumlov, říkáte… Pro čtyři osoby… první třídou…“ průvodčí zručně manipuluje s minipočítačem. „Tak to máme 2054 korun, děvčata.“
„Můžeme zaplatit kartou?“ ptám se spíše ze zvědavosti.
„Kartou? Můžete. Tenhle počítač už má čtečku. Ale upozorňuji vás, děvčata, že pro mne to bude premiéra – tedy, pokud se to povede…“
„Premiéra? Tak to ne. To my raději zaplatíme hotově,“ oznámila jsem průvodčímu podávajíc mu tři tisícikorunové bankovky.
„To je opravdu škoda… Včera odpoledne se totiž pokoušeli zaplatit kartou ti čtyři ‚plavkoví‘ pánové. Jenže to byli nějací podvodníci. Karty byly neplatné a oni žádné peníze neměli. Tak mi nezbylo, než jim je zadržet a předat je na Smíchově policii – i jako černé pasažéry.“
„Copak to, že máte službu dva dny za sebou,“ zeptala jsem se ze zvědavosti.
„Ale – to víte… Doba dovolených… Musím občas zaskakovat i za kolegy,“ vysvětluje tiskna požadovanou jízdenku.
„Zbytek si nechte…“
Vytřeštil na mě oči jako na zjevení. „Cože? Skoro celých tisíc korun si mám nechat?“
„Proč ne? Zasloužíte si je.“
Další rozhovor s příjemným panem průvodčím byl přerušen vjezdem vlaku do nučického nádraží.
„Ten ‚tuzér‘ jsem mu nechala proto, že nám řekl víc, než jsme potřebovaly,“ vysvětluji tlumeným hlasem kamarádkám.
…
Rychlík na Brno odjíždí ze Smíchova, nemusíme tedy na hlavním nádraží v Praze přestupovat, což je fajn. Vůz první třídy je řazen hned jako první za lokomotivou. Cesta ubíhá docela pokojně. Jen nás trochu rozhodila průvodčí – taková postarší matróna, která měla pár nejapných poznámek ohledně našeho odění. Nuž, co se dá dělat. I tací lidé se vyskytují.
Zato po posledním přestupu – na vlak z Brna k nám domů – mě čekalo překvapení jako hrom.
„Revize jízdenek! Připravte si své cestovní doklady…“
K našemu oddílu přistoupil revizor – prošedivělý pán ve středních letech – a bedlivě zkoumá naši skupinovou jízdenku.
„Ano, v pořádku,“ prohlásil, ozdobiv ji červeným revizorským razítkem.
Pak nás všechny čtyři holky v miniaturních bikinkách přehlédl zkoumavým zrakem a náhle se zastavil u mě.
„No nééé! Jsi to ty, Niki, nebo se pletu?“
„Šeredně se pleteš, Míro! To vůbec nejsem já, to je někdo úplně jiný!“
Můj spolužák ze základky se po mých slovech srdečně rozesmál. Ještě chvíli si mě zkoumavě prohlíží a pak se s údivem v hlase zeptal:
„Jak to, holka, děláš, že nestárneš?“
„Knabino, kiel vi faras tion, ke vi ne maljuniĝas?“ Magda svědomitě překládá do esperanta, aby i Sally a Conchita zůstávaly v obraze.
„Co ti na to mám, Míro, říci… Kdo umí, umí, no…“
„Zdržíš se aspoň nějaký čas? Jsi pořád někde pryč, ani posledního třídního srazu ses nezúčastnila…“
„Ale ano, pár dní pobudu – i s kamarádkami, tak předpokládám, že se ještě uvidíme. Co je vůbec doma nového?“
„Blázinec, Niki. Bohnice hadr…“
„Jak to – blázinec?“
„No, to uvidíš… Víš o tom, že zítra slaví Američané Den nezávislosti?“
„To, ano… 4. července…. Jenže nechápu, proč by kvůli tomu měl být u nás blázinec?“
„Ty nevíš, co se na zítřek celosvětově plánuje?“
„Ale vím, vím, Míro,“ ujišťuji bývalého spolužáka.
„Tak ty o tom víš…“ spolužák na mě zírá jako by mě rentgenoval… „A zúčastníš se?“
„No… těžko, Míro,“ odvažuji pomalu slova. „Tady kamarádky by možná nebyly proti…“
Jeho oči přeměřují nádherná těla mých kamarádek oblečených v miniaturní bikinky – konec konců – stejně jako já…
„Jenže víš… Celou tu opičárnu s ‚protiteroristickým dnem‘ chystá ten lump – Lukáš Malina – s tou svou povedenou církví, a toho se mi zrovna moc podporovat nechce. Proč… to ti snad ani nemusím vysvětlovat.“
„Cože? Ten Lucas Malinger je…“
„… je, Míro, je. Je to ten sígr, kterému stará paní učitelka Pilná prorokovala, že roste pro kriminál. A taky si tam řadu let odseděl – a nejen u nás, dokonce i v Americe – nemýlím-li se…“
„Tak on to organizuje Malina… To jsem tedy netušil. Ale! Skoro celé město se chce zúčastnit, jen městská rada v čele se starostkou je proti. A tak tady máme hádky na denním pořádku.“
„No tak… jestli paní starostka ví, kdo je to ten Malinger a co je zač, tak se jí ani nedivím…“
„Ale, prosím tě! Ta ví o Malinovi starou belu. Přistěhovala se sem dávno po tom, co on odsud odešel.“
„Hmm, zajímavé… A kdo je ta starostka? Přiznávám se, že poslední dobou…“
„To nevíš? Přece bývalá ředitelka školy Štefková. Ale tu bys měla znát, protože…“
„Tak Štefková protestuje… Tedy, Míro…“
„Dokonce iniciovala městskou vyhlášku, že na náměstí před městským úřadem se takové satanistické orgie zakazují. Uvedla kvůli tomu do pohotovosti městskou policii.“
„Aha. A jaký je stav věci teď?“
„Místní organizátoři – tedy jako můj nejstarší syn a jeho přítelkyně – usilovně hledají jiné vhodné místo…“
„Podívej, Míro… Původně jsem o účasti neuvažovala, ale má-li to být natruc Štefkové…“
„Cože? Tak ty bys… vy byste do toho šly?“
„Jasně, že jo,“ vložila se do hovoru Magda. „Sežeňte pití, my obstaráme jídlo. Jo – a svému klukovi a jeho slečně vyřiďte, ať jiné místo nehledají. Zítra v sedm večer to na náměstí před městským úřadem roztočíme, ať se to Štefkové líbí nebo ne!“
„Jenže – ona může skutečně nasadit městskou policii…“
„To může!“ pronesla Magda takovým tónem, až jsem si všimla, že se spolužák zachvěl.
„Tak – a je po revizích,“ povzdechl si Míra, když náš vlak vjel do našeho nádraží, kde má konečnou stanici.
„Nu což,“ poznamenala Magda jízlivě, „zachránily jsme několik černých pasažérů před mastnou pokutou…“
…
Jana už nás vyhlížela oknem a zrušila ochranné pole v momentě, kdy jsme přicházely k brance.
„Je všechno v pořádku,“ byla moje první otázka.
„No, v pořádku… Teď už ano, ale… Byli tu. Opravdu sem přicestovali tvým teleportem. Zůstal tu po nich dáreček, i když úklidový robot zaúřadoval. Tohle totiž není v jeho kompetenci. Podívej…“
V hale vedle dveří ke sklepu stojí dva objemné kufry. Když jsme otevřely první z nich, objevila se obrovská spousta špionážní techniky. Druhý pak obsahoval několik tlustých fasciklů dokumentů. Mezi nimi řada sérií retrospektivních snímků. Na několika z nich jsem zachycena já i kamarádky – na dvoře Lenčiny hájovny! Pod snímkem je datum 16. června a geografické souřadnice. Já se Sally jsme na snímcích zcela nahé, zatímco Magda a Conchita mají na sobě vojenské uniformy. To by odpovídalo…
„Ach takhle tedy se dozvěděli, kde nás mají hledat – a proto taky byly vypnuty nebo rušeny synchronizační impulsy,“ zvolala Sally, sotva na tuto sérii pohlédla. „Mně pořád vrtalo hlavou, jak nás mohli vyčenichat – a oni retrospektivem.“
„Tak to je poslední kamínek do té mozaiky – ale ti čtyři naši pronásledovatelé nemají zřejmě ani tušení o této technice, protože nebyli schopni nám vysvětlit, jak se dozvěděli, kde nás mají hledat. Rayenová jim poskytla instrukce a fotografie bez dalšího vysvětlení,“ uvažuje nahlas Magda.
„Ale Rayenová v tom případě musela taky vědět, kde nás má hledat,“ namítá Jana. „To by musela být strašlivá náhoda, aby…“
„Klid, klid, Janičko. Podívej se na další série…“
Skutečně! Moje podezření dostává jasný rámec. Terka – dlouholetá obyvatelka SSE – jak se zdá, nezahálela. Zatímco my jsme si myslely, že se po stanici jen tak bezcílně poflakuje a sem-tam vezme nějakou tu dispečerskou službu, ona ve skutečnosti provozovala cílenou špionáž! Zaznamenávala si adresy teleportů instalovaných v domovech našich děvčat a pak jen stačilo sledovat retrospektivem tato místa. Tak se stalo, že nás Baal Segul objevil po pár dnech, předal Terce informace…
„A teď vy,“ přerušila moje rozjímání Jana. „Jaká byla cesta?“
„Docela pěkná – a dozvěděly jsme se spoustu informací, to budeš koukat,“ ujala se slova výřečná Magda. „Tak předně: Ti čtyři naši lumpíci skončili v rukou smíchovských policistů, protože si vyrazili vlakem na černo. A – představ si – tady Nikolka se rozhodla zúčastnit zítřejší ‚protiteroristické demonstrace‘. To koukáš, co?“
„No – to teda koukám! Přímo zírám, valím bulvy a nestačím se divit,“ žasne Jana. „Co tě přivedlo k takovému rozhodnutí? Vyjadřovala ses k tomu vždycky spíš skepticky…“
„Představ si,“ nenechala mě Magda ani promluvit, „zlanařil ji k tomu nějaký její bývalý spolužák. Dělá revizora na dráze. Ale já bych řekla, že on nás spíš chce vidět v Evině rouše – tedy aspoň usuzuji podle těch jeho mlsných pohledů…“
„To určitě chce, o tom já jsem docela přesvědčená,“ ujala jsem se konečně slova, „ale ať se podívá, no. Panna už nejsem a on panic také ne. Má tři děti se dvěma ženami a po straně se šušká ještě o jednom nemanželském. Jenže – já jsem se tak rozhodla ne kvůli jeho chlípným choutkám a mlsným pohledům, ale hlavně na truc té pomatené Štefkové. Nesnáším ji od té doby, co se pokoušela deptat Míšenku ve škole kvůli těm svým debilním náboženským fantasmagoriím, a nebýt Lenočky – Antické Bohyně – kdo ví, jak by to bylo skončilo. Takže: když se mi povede hnout jí pořádně žlučí…“
„No sláva! Konečně jsi dostala rozum,“ chechtá se Magda potměšile. „Já jsem pořád přemýšlela, jak tě přesvědčit, abys do toho s námi šla – a ejhle! Stačí jedna Štefková…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 4. července
Přípravy na večer začínají už ráno. Musíme přichystat spoustu vepřového masa na grilování, chleba, hořčici, steakové omáčky a další nutné potřeby – papírové tácky, ubrousky, kalíšky… Výrobní automat se po celé dopoledne nezastavil.
„Co taky nějaké pití?“ strachuje se Conchita.
„Klid, s tím si nedělej starosti,“ chlácholím ji. „Mirkův táta je vášnivý vinař, nemusíš se bát, že by byla o dobré pití nouze.“
„No – ale co já? Mám už druhý den menstruaci,“ poznamenává lítostivě Sally.
Tedy – je pravda, že ona se na nahatou promenádu těší jako malé dítě – vzpomněla jsem si při té příležitosti na její předvánoční extempore v kostele, ha, ha, ha – a teď by se jí neměl splnit její sen o ‚boji proti terorismu‘… Proto ona tu už od rána pobíhá v kalhotkách, zatímco my ostatní jsme se s oblékáním ani nezdržovaly. Vtom jsem si vzpomněla na svůj pobyt v Řecku.
„Mám to,“ oznámila jsem jí po chvilce přemýšlení. „Podívej. Vyrobíme ti kalhotky z fotoplastu – to automat dokáže. Když si zavedeš tampón a oblečeš se do nich, tak nikdo nic nepozná.“
Chvíli manipuluji s výrobním automatem hledajíc šablonu fotoplastických kalhotek, jak ji Lucka před devatenácti lety připravila – aspoň tedy doufám, že ji uložila do centrální databáze – aha, tady je!
„No prosím, hotovo, můžeš si je vyzkoušet,“ vybízím kamarádku, když vtom se ozval venkovní zvonek. Vyhlédla jsem ven. Koho to sem teď čerti nesou – ještě, abychom se musely narychlo oblékat… (V tu chvíli mě nenapadlo, že je to vlastně vcelku jedno, protože za pár hodin nás v rouše Evině stejně spatří celé město…) Ke své úlevě jsem spatřila před brankou našeho starého souseda. Sám má na sobě pouze šortky a široký slaměný klobouk na hlavě. Ani tričko si nevzal, protože teploměr ve stínu už atakuje třicítku. Předpověď meteorologům zatím perfektně vychází – další tropický den je na obzoru. Neprodleně jsem zrušila ochranné pole a otevřela jsem branku. Když se jeho kroky ozvaly v předsíni, ochranné pole jsem opět obnovila.
„Vítám vás, strycu, povídejte, jak se daří? Zdravíčko slouží?“
„Slouží, slouží, děvčica. Myra se o mě stará – někdy bych řekl, že až přehnaně… Ale mně se její péče docela líbí… A jéje, ty tady máš návštěvu… Magdičko, nazdar… No né… Sally a Conchita…“ přepíná starý pán automaticky do esperanta, „vás už jsem neviděl – “
„No, a co já? Já jsem vosk?“ hlásí se mu Jana za zády, zatímco se starý pán s námi bouřlivě vítá.
„No, samozřejmě, že ne, Janičko. Pojď, pojď, ať tě taky obejmu…“
Pak jeho pohled padl na stůl zavalený kempingovým nádobím.
„Téééda, vy tady ale máte výbavu,“ vydechl údivem, „k čemu se tady chystáte? Nepřišel jsem nakonec nevhod?“
„Ne, strycu, vy nikdy nepřicházíte nevhod. Jenom je mi divné, proč jste přišli venkem, když máte zřízenou branku rovnou k nám přes zahradu?“
„No, právě…“ spustil starý pán váhavě. „Protože v minulých dnech se tady vyskytovala podivná individua, která jsem odhadl na vycvičené špióny – a já jsem jim nechtěl padnout do drápů. Tak jsem se napřed chtěl přesvědčit, kdo je tady dnes. Ani nevíš, děvčica, jakou jsem měl radost, když ses mihla v tom okně právě ty…“
„Aha – ta individua. Tak s těmi už jsme měly tu čest a víme, kdo to je,“ informuji starého pána. „Opravdu se jedná o špióny a je dobře, strycu, že jste se jim vyhnuli. Mohli byste špatně dopadnout.“
„Ach jo. Hlavně, že to vím. To je vlastně to, proč jsem přišel – abych vás o těch podivínech informoval. Tak já zase půjdu, abych nerušil…“
„Jen zůstaňte, strycu, pomůžete nám s tímhle…“
„S čím potřebujete pomoci?“
„No přece – s tímhle vším. Musíme to odstěhovat na náměstí před městský úřad, protože v sedm večer…“
„Cože? Vy se chcete zúčastnit té blázniviny? Vždyť já jsem slyšel, že paní starostka…“
„Ano, strycu, slyšeli jste dobře – je vidět, že vám Myra ta ouška skvěle vyléčila,“ zažertovala jsem. „Avšak – ta paní starostka je bývalá ředitelka Štefková – a tu já osobně chci důkladně vytočit.“
„Cóóó? Vytočit tu starou čarodějnici? Tak to jdu do toho s vámi,“ rozhoduje se soused bleskurychle. „Štefková mi pije krev už půl druhého roku. Fanatička jedna bláznivá! Málem nechala přestavět náš zámek na katedrálu. Chtěla tu zřídit biskupství! Dokonce sehnala i peníze z Vatikánu. Naštěstí ji klepli přes prsty z Památkového úřadu… V poslední chvíli!“
„Přiznám se, strycu, že posledních komunálních voleb jsem se neúčastnila. Byla jsem služebně v Konakry a pak se to stalo s Lucinkou a Lenkou…“
„Aha – tak to ona s tou svou SKO dokázala oblbnout půlku města, jenže když vyhrála volby, tak teprve vyjevila své záměry. Během čtvrt roku si dokázala znepřátelit tři čtvrtiny města, skoro každý ji teď nenávidí. Jenom mám obavy, abyste pak v tom nebyly samy. Pár zdejších ženských – hlavně ty pobožnější – jsou ještě pořád pod jejím vlivem. Ty budou asi až přespříliš puritánské.“
„Uvidíme, snad se nám je podaří strhnout příkladem na naši stranu,“ vysvětluje starému pánovi Magda naši strategii. „Vycházíme svlečené už odsud, aby se další nechaly zlákat.“
„Fajn, s čím potřebujete pomoci“
„Nu, strycu, vezměte dvoukolák – a nakládáme, nakládáme…“
„Ještě moment,“ zaráží Magda naši iniciativu. „Musím starého pána namazat opalovacím krémem. Není bioenergeticky senzitivní – a mohlo by to špatně dopadnout!“
Celá procedura dopadla k oboustranné spokojenosti, protože Magda pracuje pomalu a pečlivě – a starý pán dává slastným úsměvem najevo své dobré rozpoložení. Ostatně – Magda si s ním nehraje poprvé…
Je teprve půl šesté. Navážíme tedy zatím potřebné náčiní. Na náměstí začíná být docela rušno, několik desítek chlapů už staví grily po celém obvodu náměstí – chodníky jsou skoro všechny obležené. Rozdáváme naše nádobí tak, aby u každého grilu byla dostatečná zásoba. Míra s tátou instalují stánek na víno.
Nutno tedy přiznat, že nás pět dívek, vysvlečených zcela do naha, jsme vzbudily značný rozruch, protože jsme první, avšak několik dalších děvčat, přítomných v tu chvíli na náměstí, rovněž shazuje své odění. Jediný rozdíl mezi nimi a námi je ten, že my na sobě nemáme opravdu ani nitku, kdežto ony si nechávají obuv. Povrch ulice je totiž rozpálen jako plotna, což nám – bioenergeticky senzitivním nevadí, pochopitelně…
„Paráda,“ raduje se starý pán, „ještě s něčím potřebujete pomoci?“
„Ale ano, jistě. Musíme sem ještě navést potraviny – máme tam v mrazácích dva metráky vepřových řízků, chleba, hořčici…“
„Tak to já dám demižon slivovice,“ rozhodl se spontánně starý pán.
Vyrazili jsme zpět. Jen tak cvičně jsem se rozhlédla po náměstí. Nahých dívek už je zde aspoň tucet – a městští strážníci? Ti stojí v kordónu před městským úřadem a jen tupě zírají na ten rej. Zasáhnout do klidné demonstrace se však neodvažují.
„Zůstanu tady s Magdou a Janou, strycu,“ upozorňuji souseda, „abychom mohly policisty odříznout od účastníků, kdyby se přece jen o něco pokusili.“
Jen přikývl na souhlas a vyrazil s Conchitou a Sally pro další zásoby.
Nakonec se ukázalo, že jsme udělaly dobře. Krátce po jejich odchodu vystoupila na balkón radnice starostka Štefková s megafonem a rázným hlasem upozornila účastníky, že akce není povolena a požádala je, aby se rozešli.
Sice mi v tu chvíli vytanula na mysli sousedova slova o starostčině choulostivém postavení, avšak reakce účastníků – vlastně účastnic! – mi opravdu vyrazila dech! Jako na povel se totiž svlékly všechny dívky a ženy mladších ročníků, jako by se starostce vysmívaly. Jen asi tři, čtyři postarší dámy, zahalené doslova jako jeptišky (naprosto nechápu, jak mohou v těch nemožných černých hábitech ta vedra vydržet), se pokřižovaly a poměrně chvatně náměstí opustily, hrozíce při tom ostatním zdviženými ukazováčky.
Spontánní reakce přítomných dívek a žen starostku opravdu vytočila.
„Pane poručíku, konejte svou povinnost!“
Velitel městských strážníků vydal jakýsi rozkaz, avšak jeho lidé se daleko nedostali. Chytily jsme se totiž s Magdou a Janou za ruce a roztáhly jsme se před nimi jako živý řetěz, vytvořivše ochranné pole. Takto připravená akce vyžaduje značnou spotřebu energie, ale všechny příznivé okolnosti jsou na naší straně: Počasí nám přeje, sluníčko pálí jako zjednané a naše nahá těla lačně nasávají jeho nekonečnou energii. Téměř bez námahy se nám podařilo zmařit dva soustředěné výpady, zato téměř všichni policisté, kteří se odrazili od námi vytvořeného silového pole, se válejí jeden přes druhého v prachu ulice.
„Co to tam vyvádíte za alotria, vy bando neschopná?“ běsní na balkóně starostka. „Celá četa chlapů nedokáže zpacifikovat tři drzé žáby. Za co si myslíte, že jste placeni z městské pokladny, vy budižkničemové? Koukejte je sebrat a už ať jsou v cele předběžného zadržení. Osobně chci být přítomna jejich výslechu!“
Policisté zmateně vstávají se země, pokoušejí se znovu sešikovat, avšak každou chvíli některý z nich narazí do námi vytvořeného pole. Magda, která stojí uprostřed mezi mnou a Janou a má tím pádem snazší manévrovací schopnosti, vždycky polem pohne směrem k neopatrnému policistovi – a ten se pochopitelně proti své vůli znovu poroučí k zemi, přičemž strhává s sebou své nejbližší sousedy.
Asi po dvaceti minutách se vracejí kamarádky se starým pánem, vezouce na dvou dvoukolácích připravené potravinové zásoby. Sally s Conchitou okamžitě pochopily situaci a bez dlouhých cavyků se k nám připojily. Městští policisté jsou tak dokonale izolováni před vchodem do radnice a nemohou plnit starostčiny rozkazy. Ta konečně opustivši balkón, seběhla dolů a stanula ve dveřích. Kordón policistů se na její povel rozestoupil – to jsme zúžením ochranného pole umožnily – a paní starostka Štefková se ocitá rovnou proti nám.
Zmateně se rozhlédla a nakonec její zraky ulpěly na mně.
„Tedy – paní architektko! K jaké společnosti jste se to přidala? Že vám není hanba – předvádět se nahatá na veřejnosti!“
„Klid, paní starostko, klid. Společnost, ke které jsem se přidala, je velice vybraná. Dovolte, abych vám své kamarádky po řadě představila: Diplomovaná zdravotní sestra Conchita, diplomovaná zdravotní sestra Magda, universitní profesorka doktorka Jana a bývalá korespondentka americké ambasády, slečna Sarah. Doufám, že uznáte, že nejsme nějaká lůza nebo buranská sebranka, jak jste se zřejmě původně domnívala.“
„Tím hůř! Tím hůř!“ zvolala Štefková rozhořčeně. „Protivit se městské samosprávě…“
„No tak… pokud je mi známo, paní Štefková (záměrně ji od této chvíle neoslovuji titulem ‚starostka‘), vy jste provedla mnohem horší věc – zpronevěřila jste se – tedy vy a vaše SKO – svému volebnímu programu. Ono vám nestačí, že je církvi už zaprodána místní škola. Vy jste chtěli převést do církevních rukou i zdejší nejvýznamnější kulturní památku, což jste odhalili až po vyhraných volbách. Pokud je mi známo, tak ve volebním programu jste tuto podlost záměrně neuvedli. Nevím tedy, kdo se tu má za co stydět…“
„V každém případě to nejsem já, kdo se tu předvádí, jak ho pánbůh stvořil,“ odsekla jízlivě.
„Co není, může být,“ pokrčila jsem jen rameny…
…
Výměna názorů s paní Štefkovou způsobila, že jsem přestala sledovat dění na náměstí za svými zády. Proto mě překvapil hlas z amplionu vítající účastníky shromáždění, kteří se sešli na náměstí v hojném počtu. Zvlášť vřelý dík a obdiv ženám a dívkám, které se účastní v rouše Evině a dokonce s sebou vzaly i své psy.
Ohlédla jsem se – a skutečně: Náměstí se zaplnilo, do nosu mě uhodila vůně doutnajícího dřevěného uhlí. Pánové na chodnících začali grilovat. A uprostřed náměstí už se utvořil kruh asi dvaceti děvčat. Ženy a dívky svlečené do naha pomalu obcházejí náměstí, některé z nich mají na vodítcích své mazlíčky…
„Neslýchané! Provokace!“ ječí vztekle Štefková. „Pane poručíku! Dělejte s tím konečně něco! Rozpusťte tuhle satanistickou seanci! Vždyť je to hotová černá mše! Kriste Pane, Svatá Bohorodičko, Ty vidíš, jaké ohavné orgie se tady dějí…“
Její litanie však už nikdo nebere vážně. Namísto toho se pojednou z amplionu ozvalo… Je to vůbec možné? Vždyť tenhle proslov… Ale ano! Je to ono! Z amplionu zní španělský projev oné studentky, jež byla vyšetřována v té podivné podzemní kobce, který způsobil skandál v Informačním středisku SSE, na jehož základě jsme s kamarádkami inkognito opustily stanici a uchýlily se do azylu v Lenčině hájovně.
A účinky se projevují okamžitě. Během prvních pronesených vět shazují se sebe svůj oděv i ženy a dívky dosud oblečené – Štefková pak mezi prvními!
Rozesmála jsem se. „Tak co, paní starostko, jak se vám líbí předvádění se na veřejnosti, jak vás pánbůh stvořil?“
„Je to prima,“ hlaholí nadšeně.
Uvolnily jsme prostor před radnicí a Štefková se ochotně zařadila do průvodu pochodujících nahých žen, zatímco městští policisté se rozešli ke grilům a ke stánku s vínem, kam náš starý soused umístil i svůj demižon slivovice.
„Óbčerstvenííí! Grilovaná krkovička! Marinované steaky! Děvčata, pojďte si s námi dát…“ ozývá se střídavě z několika stran.
Pochopitelně, že nabídky nezůstávají bez odezvy. Kempové stoličky u jednotlivých grilů se zaplňují účastnicemi promenády a hoduje se, pije se! Dokonce i starostka Štefková, ta puritánská náboženská fanatička, pojídá grilovanou krkovičku, zapíjí ji vínem a bezstarostně laškuje s jedním z městských policistů, nechávajíc se od něj líbat na ústa i na nahá prsa.
Ani my jsme neodolaly a usazujeme se každá u některého z ‚občerstvovacích míst‘ – mě například pozval bývalý spolužák Míra – onen revizor z vlaku, takže jsem u nich chvíli poseděla, a nutno přiznat, že jeho otec věnoval na slavnost opravdu víno nejvyšší kvality.
Na náměstí přicházejí postupně další lidé – zřejmě tedy ne cíleně za tímto druhem ‚zábavy‘, ale hlas vycházející z amplionu je tak podmanivý, že se všechny přicházející ženy a dívky spontánně svlékají a muži zaujímají svá místa ‚fanoušků‘ u grilů a u stánku s vínem.
Když jsme po asi dvacetiminutové občerstvovací přestávce vyrazily znovu na promenádu, Conchita nás ‚vytáhla‘ daleko mimo náměstí, skoro až ke hřbitovu, kde už není slyšet vtíravý hlas z amplionu. Tam jsme se teprve vzpamatovaly z podivné extáze.
„Co se stalo, že’s nás vyvedla až sem?“
„Všimla jsem si jedné zvláštní věci,“ upozorňuje nás kamarádka na závažnou skutečnost. „Z celého rozsáhlého španělského textu je vybráno jen několik úryvků, které jsou naaranžovány do neustále se opakující smyčky v trvání osmnáct minut. Jedná se jen o ty části, které u žen vyvolávají nutkání svlékat se a nechávat se pozorovat. Jsou vynechány rozsáhlé pasáže vyvolávající touhu nechávat se důkladně prohmatávat a vyšetřovat, i když několik takových krátkých úseků je tam také lehce vmontováno – to vysvětluje chování té… jak se jmenuje… Štefkové.“
„Zřejmě je jako náboženská fanatička k takovým podnětům vnímavější,“ usuzuje Jana.
„To je možné,“ míní i Magda. „Bylo by proto zajímavé zjistit, co se stane, až ten blábol vycházející z toho amplionu skončí…“
„Všimla jsem si, kam odhodila své oblečení,“ vydechla jsem vzrušeně. „Pojďte, sebereme jí ho – a uvidíme, co se stane potom…“
Můj návrh je okamžitě přijat a vracíme se zpět – tedy i s vědomím, že se opět dostaneme pod vliv onoho vtíravého hypnotizujícího přednesu. Veškeré oděvní součásti paní starostky jsme objevily snadno – hned na schodech před vchodem do radnice. Bleskurychle jsme sebraly blůzku, sukni, kalhotky i podprsenku – a Magdu nenapadlo nic lepšího, než okamžitě vyrazit z náměstí pryč. Když jsme se opět dostaly mimo vliv přednesu, jala se Magda nahlas uvažovat nad naší ‚kořistí‘: „Zničit, nezničit… vrátit, nevrátit…“
Tím ovšem u mne vyvolala záchvat smíchu: „Loupit, neloupit… sežrat, nesežrat…“ vyrážím ze sebe.
Teď už se neudržela ani Jana a chechtá se na celé kolo. Sally s Conchitou na nás jen udiveně zírají…
„Magda medituje jako loupežníci z Mrazíka,“ uvádím kamarádky do obrazu, když se mi podařilo uklidnit.
„Mám nápad,“ spustila Magda záhadně. „Podívejte se, kde jsme…“
„Kde bychom byly… U hřbitova – a co má být?“
„Správně. A ten kříž na podstavci vidíš?“
„Samozřejmě…“
„Vylezu na ten podstavec,“ navrhuje Magda, „a do těch jejích hadříků obleču Pana Ježíše tam nahoře na tom kříži.“
Než jsme se stačily rozhodnout, Magda už je na podstavci – a teď šplhá nahoru po kříži. Shora navlékla sukni a pasovku upevnila k bedrům sochy šňůrkou, kterou z ní vytáhla. Pak Spasitele opatřila podprsenkou, blůzičku navlékla rukávy na ramena kříže, ale nechala ji rozhalenou, tak, aby bylo podprsenku vidět – a nakonec mu nasadila na hlavu kalhotky místo čepice. Pak bleskově sjela dolů a seskočila s podstavce na zem.
„No, řekněte, holky! Není to nádhera?“
„Je to opravdu senzační,“ chválí její výkon Jana, „ale teď fofrem zpátky na náměstí. Je za deset minut devět, takže seance co nevidět skončí – aspoň podle oficiálních propozic!“
Dorazily jsme právě včas. Úderem deváté kdosi přednes vypnul – a došlo přímo k božímu dopuštění. Je pravda, že víno není ani zdaleka vypito a všechno maso ještě není snědeno – takže spousta účastníků pokračuje dál v zábavě, včetně velkého množství dosud nahých dívek a žen. Avšak mnohé z nich, které se svlékly až pod vlivem záhadného přednesu, si náhle uvědomily svou ‚prekérní‘ situaci – a začaly vyvádět, jako by je někdo vraždil…
Bylo docela zajímavé sledovat dění na náměstí: Zatímco většina účastnic vysedává dál u grilů v Evině rouše, pojídajíc další porce grilovaných vepřových řízků, asi dvacet žen zmateně pobíhá po náměstí jako vyplašené slepice a shánějí své oblečení. Mnohým se to podařilo, chvatně se oblékají a urychleně mizí z náměstí. Nakonec zůstává z celého ansámblu stydlivek pouhá čtveřice vyplašených dam, kterým se ne a nedaří své odění najít… Mezi nimi i paní starostka Štefková.
„To jsou členky městské rady, všechny z řad SKO,“ upozorňuje nás starý pán, kterého jsme objevily stojícího opodál – zdá se, jako by na nás čekal. Koutky se mu cukají.
„Co vás tak rozesmálo, strycu?“
„No, víte, děvčata… Já jsem si všimnul, jak se tady Magdička zmocnila starostčiných hadříků – no a napadlo mě, že by bylo škoda neudělat něco podobného i těm ostatním svíčkovým bábám. Tak jsem posbíral také jejich šatstvo a prádlo a naházel jsem všechno do jednoho z těch charitativních kontejnerů u kostela…“
„No, tedy, strycu… Vy se nezdáte, ale taky recesista, že? A pořádný…“
Rozesmál se docela nahlas, takže neušel pozornosti paní starostky, která se ocitla právě nablízku. Zle po něm loupla očima, snažíc se zakrývat jednou rukou klín a druhou prsa, což se jí však vůbec nedaří, neboť na této její tělesné partii si dal pánbůh opravdu záležet, ha, ha, ha.
„Tedy, paní starostko,“ oslovil ji starý pán hlasitě, „že vám není hanba předvádět se docela nahatá na veřejnosti! Víte, že Adam s Evou byli v ráji sami – a styděli se, že jsou nazí, ač neměli, před kým? A vy takhle – uprostřed náměstí plného lidí… Za to vás peklo určitě nemine!“
Musela jsem se otočit a zakrýt si pusu rukou. Starý pán jí dal kapky nejen za to, že mě před pár hodinami veřejně kárala, ale vrátil jí to i s úroky za Míšenku, které tenkrát odmítla odpovědět na tutéž otázku při hodině náboženství.
Nezmohla se ani na slovo.
„Nu, nic, paní starostko,“ poznamenávám s úsměvem. „My jsme mysleli, že půjdeme domů, ale nakonec zůstaneme ještě chvíli s vámi, když si to tu tak pěkně užíváte.“
Jako kdyby nás někdo tajně poslouchal, ozval se od restaurace řízný pochod plechové muziky. To místní kapela opanovala pole, když skončil onen záhadný projev.
„Strašné, příšerné, skandál, hnus,“ snaží se Štefková překřičet buben a trumpety. „Zato já jdu domů – ihned!“
Uvědomila jsem si, že ona bydlí až na druhém konci města, takže se bude muset nahá plížit postranními uličkami dobrých dvacet minut. Než jsem však o tom stačila poreferovat kamarádkám, převzal iniciativu starý pán.
„Domů? Už teď, paní starostko? Nu, co se dá dělat. Tak vás aspoň doprovodíme s veškerou pompou, jak se sluší a patří pro nejprvnější veřejnou činitelku ve městě…“
Kývl na kapelníka: „Pojďte, odvedeme domů paní starostku!“
I přes její protesty a houževnatý odpor ji dva pánové popadli mezi sebe, každý ji uchopil za jednu ruku tak, aby si jimi nemohla zakrývat intimní tělesné partie, a postavili se s ní do čela průvodu. Muzika spustila a my jsme vyrazili z náměstí. Místo postranními uličkami ji vedeme ulicemi hlavními a záměrně volíme cestu různými oklikami, abychom navštívili co nejvíce městských částí. Lidé zvědavě otvírají okna i dveře a dívají se, co se děje. Někteří se k nám přidávají a náš průvod se prodlužuje. Když jsme konečně došli před dům, kde Štefková bydlí, začíná se smrákat.
„Dobrou noc a někdy zase na shledanou na další nahaté party…“ loučí se s ní starý pán.
Cestou domů jsme to vzali kolem hřbitova. Sice jsme si trochu zašli, ale starý pán, vida v posledních záblescích denního světla výzdobu na hlavním kříži, smál se už hlasitě celou cestu – a my s ním…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah