Theresin služební deník – 20. června
Pan poručík denně usilovně cvičí kopulační pohyby – dávám mu opravdu zabrat! Hodinu dopoledne, hodinu odpoledne a hodinu před spaním. Vždycky po třech dnech si ho důkladně roztáhnu na gynekologickém stole, zdlouhavě se probírám jeho (naštěstí!) ubývajícími zásobami tělesného tuku a pečlivě kontroluji jeho sexuální reakce na dráždění erotogenních zón, které jsem na jeho těle objevila. Pak mu přetáhnu předkožku, tvrdě mu prohmatám a prohnětu penis, pohlavní žlázy i prostatu. Nakonec mu milostivě dovolím, aby se vystříkal. Jeho semennou tekutinu zachytávám do vzorkovnice a teleportuji ji na Kurupiru – právě tak, jako veškerou jeho moč. Už mi tímto způsobem vydělal pěknou řádku dolarů…
Ode dneška jsem se rozhodla, že mu trochu upravím režim, aby to neměl tak jednotvárné. Jeho kopulační tělocvik rozšířím o další hodinu, a taky mu přidám hodinu ‚plavání‘ – napustím mu celu vodou do výšky 8 stop. Sice bude mít k dispozici ‚bazének‘ jen 12 × 12 stop, ale zabrat mu to dá. Vodu mu tam taky nebudu napouštět zrovna nejteplejší!
Avšak i já musím dbát svých povinností…
Kvapem se blíží čtvrtý červenec a mou stěžejní povinností je agitace… Agitace na ‚protiteroristický den‘ – kdy vyjdou nejen po celých Spojených státech, ale i v celé Evropě a v dalších spojeneckých zemích do ulic tisíce žen a dívek v rouše Evině, aby tak donutily islámské přistěhovalce k sebevraždám. Sice v nějaký obzvláštní úspěch takové akce nevěřím (tedy – co se týče počtu těch sebevražd…), ale musím udělat vše, co je v mých silách, aby se dostavily aspoň nějaké výsledky.
- × - × - × -
Další vystoupení šíleného fanatika
Santa Fé – 21. června – (SAN) – Od našeho stálého zpravodaje ve Spojených státech:
Náměstí Plaza National včera navečer poctil svou vzácnou návštěvou Lucas Malinger, jediný pravý prorok boha Baala. Ve své plamenné řeči nabádal všechny, kdo se na náměstí ocitli, k bdělosti před teroristy, agitoval pro již notoricky známou protiteroristickou akci chystanou na čtvrtého července a svou propagandistickou činnost demonstroval názornými ukázkami – šest mladých chlapců ve věku kolem dvaceti let posedávalo v kruhu na trávníku a každý z nich měl při sobě kartón vychlazené whisky. Všichni se svorně veselili a bavili – kupodivu rusky. Nevím, proč zrovna rusky, ale bylo tomu tak.
Vzápětí na trávník napochodovala celá svita mladých dívek vedená – nemýlím-li se – bývalou diplomatickou zmocněnkyní Theresou Rayenovou. Lepé děvy nejprve předvedly umělecky vysoce zdařilý veřejný striptýz, a když byly zcela svlečené, jaly se spořádaně pochodovat kolem náměstí za jásavé podpory popíjejících Rusů.
Na tomto místě musím napsat, že jsem se jen ze zvědavosti vetřel do jejich těsné blízkosti a jako Slovan jsem jim docela dobře rozuměl – což o svých amerických spoluobčanech pochopitelně říci nemohu. Měl jsem co dělat, abych se nesmál, protože chlapci docela otevřeně komentovali tělesné přednosti a půvaby účinkujících dívek. Jen na okraj poznamenávám, že komentáře byly vesměs pozitivního charakteru a vyzdvihovaly v první řadě jejich sexappeal.
Posléze však pánové zanechali své ušlechtilé zábavy a jali se zvát lámanou angličtinou a docela obstojnou španělštinou všechny kolemjdoucí muže k přípitku, zatímco nahá Theresa Rayenová agitovala všechny ženy, které se ať už náhodou nebo záměrně ocitly na náměstí, k tomu, aby se také svlékly a připojily se k nácviku demonstrace. Malingerova plamenná řeč se změnila – přešel k recitaci poezie podbarvené kakofonickou ‚hudbou‘.
K mému velkému údivu slavily úspěch obě skupiny. Nevím, čím to bylo způsobeno, ale ‚prorokův‘ hlas zněl z reproduktorů tak podmanivě, že ani mně nezbylo nic jiného, než se zúčastnit veřejné pijatyky (zvláště tedy i proto, že jsem byl Rusům jako první na ráně, když už jsem se k nim byl tak neomaleně vetřel, a moje asistentka Dorothy se bez nějakých zvláštních rozpaků připojila k Theresině skupině – samozřejmě též tak, jak ji pánbůh stvořil. Při té příležitosti se musím přiznat, že jsem až dosud netušil, jakou má Dorothy senzační figuru…
Celá seance trvala asi tři čtvrtě hodiny. Na náměstí v té době dorazily čtyři policejní hlídky – dvě motorizované, jedna pěší a jedna jízdní. V očekávání policejního zásahu jsem měl kameru i mikrofony v pohotovosti – na Dorothy samozřejmě nebylo spolehnutí, protože mezitím odpochodovala wearing her birthday suit na druhý konec náměstí, avšak policisté se docela spontánně připojili k popíjejícímu davu a dvě policistky, které byly v jejich řadách, jako na povel odložily své uniformy i ostatní odění a následovaly ostatní nahé ženy.
Prorok Malinger vedl svou řeč kupodivu v češtině, takže jsem mu občas i rozuměl – tedy s ohledem na příšerné akustické poměry, které na náměstí vládly, protože celé jeho vystoupení bylo podbarveno tvrdou metalovou hudbou, která jeho projev spolehlivě přehlušovala. Avšak přece jen jsem několik slov zaslechl – a musím se smát, protože on neustále dokola recitoval sérii říkanek pro děti předškolního věku, typu Antonín veze kmín, veze Káču na trakaču, posadil ji za komín. Samozřejmě, že pro naprostou většinu obyvatel Nového Mexika, kteří se dorozumívají anglicky nebo španělsky, se jednalo o zcela nesrozumitelné bláboly. Jediným jeho komunikačním prostředkem tedy byla zpěvavá forma přednesu, intonace a ještě něco, co nedokážu popsat a je to pro mne velikou záhadou.
Asi po pětačtyřiceti minutách Malinger přestal ‚recitovat‘ a utichl i ten příšerný řev vydávaný za hudbu. V té chvíli však došlo k hroznému zmatku, protože si téměř všichni zúčastnění uvědomili, že se stali zajatci jakési podivné psychické manipulace.
Přiznám se, že mně to konec konců nijak zvlášť nevadilo, protože abstinent rozhodně nejsem a nabízená whisky byla opravdu vynikající, avšak někteří účastníci – mimochodem oblečení jako muslimové – byli opravdu zděšeni. Jednak se notně napili ‚nenáviděného‘ alkoholu, a za druhé – nahými ženami byli obklopeni ze všech stran. K sebevraždě se však nehotovili. Jen poklekli a obráceni tváří k východu se vroucně modlili bijíce hlavami o zem.
Ještě větší zmatek nastal v řadách žen. Pravda – více než polovina z nich vzala celou demonstraci s humorem, v klidu se oblékly a odešly. Avšak spousta jiných podlehla strašlivé panice. Mnohé z nich utíkaly pryč z náměstí tak, jak byly, nestarajíce se o své oblečení a osobní věci, jiné zase navlékly na sebe to nejnutnější, zbytek vzaly jen tak do náruče nebo svázaly do uzlu – a snažily se náměstí co nejrychleji opustit.
Je pochopitelné, že v nastalém zmatku některé ženy o svůj oděv i přišly – ať už se tedy jednalo o záměrné krádeže nebo o nechtěnou záměnu. Úsměvné je, že takto neslavně dopadly i obě policistky, kterým zmizelo prádlo i uniformy – a dokonce i brašny. Tři jejich kolegové se zpili tak, že se neudrželi na nohou. Zbývající policisté však dokázali pít s Mírou, takže se jim dokonce podařilo zachránit jednu – rovněž nahou – muslimskou ženu, kterou se chystal ztrestat její mužský poručník zřejmě podle práva šarijá.
Zjednat klid a pořádek na náměstí se podařilo teprve čerstvým policejním posilám, které sem dorazily až po skončení Malingerovy seance. Avšak hlavní viníci – Malinger i Rayenová, včetně Rusů zahájivších pijatyku a dívek-striptérek, někam zmizeli dávno před příjezdem nových policejních hlídek.
Nutno však přiznat, že si policisté počínali opravdu profesionálně. Situaci na náměstí uklidnili naprosto nenásilnou formou. Velice oceňuji především to, že byli ‚vyzbrojeni‘ ponejvíce značnými zásobami velkých papírových ručníků, které rozdávali nahým ženám, jež přišly neznámo jak o své odění, aby se do nich mohly zabalit.
Jeden z ručníků obdržela i Dorothy. Poté, když se situace na náměstí uklidnila, jsem svou asistentku odvezl k sobě domů, aby mi pomohla se sepsáním této zprávy. Nakonec jsme si udělali hezký večer, když už jsme měli k němu odpoledne tak inspirativní předehru…
Celá událost, které jsem se stal očitým svědkem, pochopitelně vyvolává spoustu otázek: Pod působením jakého vlivu Malinger (vl. Malina!) s Rayenovou dokázali přinutit stovky náhodně kolemjdoucích žen, aby se svlékly do naha a účastnily se nácviku demonstrace? Jak je možné, že se hlavním aktérům podařilo nenápadně zmizet z přeplněného náměstí? Co se vlastně chystá na čtvrtého července? Kdo tak rozsáhlé přípravy financuje?
Pátráme dál, sledujte náš list.
George Novak
- × - × - × -
„Už byl nalezen aspoň jeden pár agentů jdoucích po stopách té ‚blonďaté potvory‘ – jak o ní vyprávěl ten náš prorok?“
„Nebyl, šéfe,“ oznamuje Baalu Segulovi inženýr Verdelet. „Podle posledních poznatků si vyrazila na výlet kamsi na Ostravsko. To jsme zjistili tak, že nám naše spolupracovnice Theresa předala seznam adres tamních teleportů, no a pak se nám podařilo ji náhodou objevit retrospektivem, a to ve společnosti dalších tří kumpánek. Další sledování onoho místa už bylo hračkou. Následně jsme zarušili rozsáhlé území tak, aby na něm nebylo možno přijímat synchronizační impulsy, abychom jim ztížili obranu, a vyslali jsme po jejich stopě jednoho z těch vysloužilých agentů CIA, angažovaných do našich služeb spolupracovnicí Theresou Rayenovou. On má prý znát tu ženštinu osobně. Dali jsme mu k ruce jednoho emigranta znalého tamního jazyka a poměrů. Ten byl v rámci CIA cvičen k výkonu speciálních úkolů právě na tamním území a byl také opatřen čipem RFID, čehož jsme využili k jeho sledování. Jenže jsme od této dvojice nedostali více jak šest hodin žádné hlášení. Podle souřadnic, odkud se nám čip hlásil, jsme podle jejich mapy zjistili, že se jedná o zrušený kamenolom kdesi západně od Prahy. Poslali jsme tam tedy tu druhou dvojici, kterou nám zatím Rayenová stačila zajistit. Oni však také o sobě nepodávají zprávy, ale podle toho, že asi dvě hodiny se oba čipy hlásily ze stejného místa, lze usuzovat, že se sešli a zřejmě se i domluvili. Jenže teď už jsou každý jinde. Jeden čip se momentálně nachází v prostoru obce zvané Černý Kříž a druhý cestuje ve směru na Uherský Brod. Vzhledem k tomu, že poslední hlášení první dvojice nám došlo z nádraží ve vesnici Nučice, tedy západně od Prahy poblíž místa, kde se oba páry agentů zřejmě setkaly, a spojka nám oznámila, že pronásledují čtyři dívky oděné v miniaturních bikinkách, z nichž jedna je ona ‚blonďatá potvora‘ označená Malinou za nesmírně chytrou a nebezpečnou…“
„Dost, dost,“ přerušil Baal Segul rozsáhlé Verdeletovo hlášení. „Jde mi z toho hlava kolem. Zkraťme to. Obě dvojice agentů se sešly v jakémsi kamenolomu – a teď se pohybují různými směry. Jedna na jih, druhá na východ. Je to tak?“
„Ano, šéfe. Tedy… ne tak docela. Ten pár, který odešel nebo odjel k jihu, je už asi přes půl dne na jednom místě, kdežto ten druhý pár se pořád ještě pohybuje… Podívej… Teď už minul i Uherský Brod a směřuje dál ke slovenské hranici…“
„Aha. Jedou autem, vlakem, nebo jak?“
„Hmm, to mě nenapadlo zkoumat… Když si to podložím mapou… Šéfe! Ona tam není ani dráha, ani silnice. Jdou volně terénem… Vlastně: běží! Na chůzi je ten pohyb přece jen příliš rychlý…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. června
Desátým dnem držíme ve sklepě čtyři zajatce – dva americké důstojníky a jejich dva české podržtašky, očipovaná nesvéprávná individua, která se pomalu ani neodvažují mluvit svou mateřskou řečí. Jana se však domnívá, že jejich údiv nad vyoperovanými RFID čipy nebyl hraný, což by znamenalo, že bychom je mohly přivést k hovoru.
Po důkladné poradě jsme se však rozhodly, že pány necháme ve sklepě trochu ‚uležet‘ – aby pak byli možná trochu sdílnější, až zjistí, že jim pomoc nějak nepřichází. Navíc by asi pro nás byla přínosnější výpověď obou amerických důstojníků, protože pochybujeme silně o tom, že by jejich čeští poskoci byli přesněji informováni o podstatě úkolu, který mají provést. Na dnešní večer – hned jak se Janička vrátí z práce – tedy plánujeme první výslech.
…
„Začala bych bývalým Brandonovým výslechovým specialistou,“ navrhuji kamarádkám. „Přece jen ho tak trochu známe a víme, čím ho eventuálně postrašit. Podle vyprávění Mořské Pěny si na své funkční ‚nádobíčko‘ nedopatřením i sáhl, ha, ha, ha.“
Můj návrh je jednomyslně přijat. Stačí si jen rozdělit funkce ve ‚vyšetřovací komisi‘.
„Je nás pět,“ spustila Jana. „Navrhuji Nikolku za předsedkyni, já se ujmu funkce lékařky a Magda mi může dělat sestru. Vy dvě můžete dělat dozorkyně…“
„Mám lepší nápad,“ oponuje Magda. „Já se ujmu funkce dozorkyně a sestru ať ti dělá Conchita. Sally pak může fungovat jako tlumočnice.“
Proti Magdinu návrhu už nikdo neprotestuje, nechala jsem tedy automat vyrobit příslušné rekvizity.
Magda a Sally si oblékly své uniformy z minula – se šaržemi seržantek. Podobné výložky má i Conchita na své sesterské uniformě, ale my s Janou jsme si nechaly vyrobit výložky důstojnické – já jako předsedkyně komise plukovnické a Jana coby doktorka má na bílém plášti výložky kapitánské – to aby pan poručík viděl, že nejsme žádná ucha, ha, ha, ha.
„Když tedy jsme teď ‚vyšetřovací komise‘, tak jdeme do vyšetřovny,“ rozhodla Janička navlékajíc si kapitánský plášť.
„Kam jinam,“ přizvukujeme všechny souhlasně.
Usadily jsme se v Janině soukromé vyšetřovně, kde jsou všechny rekvizity pohotově, a já, ujavši se oficiálně své předsednické funkce, jsem vydala naší dozorkyni první rozkaz: „Přiveďte zajatce!“
Magda bez okolků vyrazila do sklepa, berouc si s sebou tlumočnici Sally, aby jí delikvent rozuměl. Během necelých pěti minut přivádějí bývalého Brandonova výslechového specialistu, který nedávno, povýšil ze seržanta na poručíka. To však víme jen z jeho zadržených dokumentů, protože teď se před námi krčí v rouše Adamově, snaže si rukama zakrývat intimní tělesné partie.
„Do pozoru!“ zavelela mu Sally, a Magda rozkaz doprovodila dvěma ranami obuškem přes jeho sedací ústrojí, neboť se jí zazdálo, že nezareagoval příliš pohotově.
„Malgraŭ ke ni konas unu la alian nur malmulte, via laŭtenanta Moŝto, bonvolu permesi, ke mi vin plenkore bonvenigu en nia bazo,“ {„Přestože se známe jen tak od vidění, slovutný pane poručíku, dovolte, abych vás co nejsrdečněji přivítala na naší základně,“} spustila jsem slavnostním tónem, jako bych vítala diplomatického zmocněnce OSN.
Sally poctivě překládá do angličtiny.
„Cože? Děláte si ze mne blázny?“ utrhl se na mě poručík nerudně.
„Ale vůbec ne,“ uvádím věc na pravou míru. „Dlouho jsme se neviděli, nedivte se proto, že máme ze setkání s vámi opravdu radost. Než se však pustíme do nějaké přátelské debaty, přece jen by bylo dobré, aby vás vyšetřila tady paní profesorka. Aspoň vidíte, že péči o vaše zdraví nebereme na lehkou váhu a že vás svěřujeme do péče jedné z největších kapacit, kterou má lidstvo momentálně k dispozici.“
Sally překládá s největším sebezapřením, aby moje řeč vyzněla pokud možno vážně. Avšak pohled na Magdu za poručíkovými zády je opravdu úchvatný. Drží se oběma rukama za pusu, aby se nerozesmála, a svíjí se jako žížala na udici. Čekám každou chvíli, že situaci neustojí – a vyprskne.
„Kapacitě – ale v oboru gynekologie,“ utrhl se poručík vztekle. „Cožpak vypadám jako nějaká ženská? – Jauauauau-úúú!“
Poručíkova pohrdavá replika na adresu žen vrátila Magdu do střehu a několik ostrých ran pendrekem na poručíkových hýždích udělalo své.
„Nadále se o ženách budeš vyjadřovat jen s úctou, jasné?!“
„J-jasné…“
„No, proto… Teď dostaneš klystýr, ale pořádný – a pak budeš důkladně vyšetřen. Odchod do koupelny!“ zavelela Jana.
Conchita, Magda a Sally odvedly pana poručíka do vedlejší místnosti a my jsme s Janou ve vyšetřovně osaměly.
„Přestává se mi to líbit, Janičko,“ poznamenala jsem polohlasně.
„Co se ti přestává líbit? A, jen tak mimochodem – můžeš mluvit normálně. Pan poručík – pokud vím – česky neumí…“ přerušila Jana můj monolog.
„Ten výpadek synchronizačních impulsů už trvá nějak moc dlouho. Docela bych řekla podezřele dlouho. Jsme bez spojení, nevíme, co je s ostatními… Kdyby to byla nějaká přechodná porucha, tak snad by už Gabriel nebo některý z techniků…“
„To právě se mi taky nelíbí,“ souhlasí Jana. „Snad se něco dozvíme při výslechu pana poručíka. A když ne, tak tu máme ještě toho druhého. O jejich českých průvodcích předpokládám, že toho moc vědět nebudou… Spíš bych řekla, že nic. Ale zase bychom u nich mohly vsadit na skutečnost, že nic nevědí o tom svém očipování, takže by mohli prozradit minimálně to, co se s nimi dělo během jejich výcviku. Mohly bychom si pak udělat aspoň rámcovou představu…“
Jana už neodpověděla, protože se právě vrátily naše ‚seržantky‘ vedouce mezi sebou pana poručíka s vyprázdněnými útrobami.
„Měl docela solidní zácpu,“ sděluje nám Conchita, „musely jsme ho vypláchnout dvakrát.“
„To je dobře,“ raduje se Jana, „aspoň budeme mít jistotu, že se nám tu nepodělá, až mu budu důkladně vyšetřovat konečník a genitálie. Ale teď na váhu! Šup!“
Sally pečlivě překládá – ba co víc – přímo deklamuje s úžasnou hereckou erudicí, až její intonace poručíka vyloženě děsí. Všimla jsem si, že po jejích posledních slovech – týkajících se ‚důkladného vyšetření‘ jeho intimních tělesných partii – mu na čele vyrazily krůpěje potu. K aktivitě ho probudilo až další poškádlení hýždí pendrekem. Zmateně se otočil a vstoupil na váhu.
„Tak to máme 192 cm a 88 kg,“ hlásí Magda Conchitě do protokolu.
„To mám Queteletův index 23,872,“ informuje Conchita vypočetši příslušnou hodnotu.
„Nutno říci, že se pan poručík na svůj věk docela solidně udržuje,“ hodnotí Jana jeho postavu.
„Rozkroč se! Víc! Ještě víc… A ruce za hlavu!“
Sally tlumočí rozkazy s ještě větší vervou, než je Jana udílí, a poručík poslušně pózuje, předváděje nám všechny intimní detaily svého nahého těla.
„Teď se předkloň… Nechej ty nohy roztažené od sebe… Víc! Ještě víc! A ten předklon bych prosila trochu hlubší… Ano, tak se mi to líbí…“
Janička se k němu postavila bokem a teď mu pomalu a soustředěně prohmatává páteř obratel po obratli – od zátylku až po kostrč.
„Zůstaň v tom předklonu! A teď si rukama roztáhni hýždě… Víc… Ještě víc, abych si mohla prohlédnout anus! Ano, to je ono…“
Jana si navlékla chirurgickou rukavici, natřela si dva prsty gelem a zavádí je poručíkovi do konečníku, který mu zdlouhavě prohmatává.
„Hmm, máme trošku zvětšenou prostatu, ale zatím by to nemělo obtěžovat. Postav se – poslechnu ti srdce a plíce… Dýchej zhluboka… teď na chvíli dech zadrž… a dýchej volně.“
Conchita poctivě dopisuje protokol, zatímco Jana už velí poručíkovi, aby si lehl na vyšetřovací stůl.
„Budeme pokračovat,“ spustila Jana, když Conchita doklepala poslední písmenka. Jen připomínám, že psaní protokolu na obstarožním mechanickém psacím stroji má pouze psychologický efekt. Celý průběh vyšetření včetně videozáznamu, výsledků a Janiných poznámek podrobně dokumentuje automatika.
Ale to už mu Sally s Magdou poutají nohy a ruce k polohovacímu zařízení. Sally tedy oficiálně funguje jako ‚tlumočnice‘, ale když je třeba, ochotně přiloží ruku k dílu.
„Uděláme to kombinovaně, co říkáš?“ navrhuje mi Jana. Já ho budu vyšetřovat a ty vyslýchat. Když se bude vzpouzet, tak trochu ‚přitvrdím‘ – tedy v rámci lékařských možností, pochopitelně…“
Přikývla jsem na souhlas a Jana přistoupila k vyšetřovacímu stolu. Vzhledem k tomu, že část prohlídky už provedla u stojícího pacienta, pustila se rovnou do prohmatávání poručíkova břicha.
„Tak nám pověz, kdo tě sem poslal a s jakým úkolem,“ položila jsem mu první otázku, kterou Sally briskně přeložila z esperanta do angličtiny.
Ticho.
„Nebudu otázku opakovat. Až uznáš za vhodné, tak můžeš spustit sám.“
Ale to už mu Jana roztahuje nohy, aby si bez zábran zpřístupnila jeho nejintimnější tělesné partie. Vydržel až do rozštěpu, je vidět, že američtí agenti procházejí opravdu náročnou fyzickou přípravou.
„Penis lehce ztopořený,“ diktuje Jana monotónním nevzrušeným hlasem Conchitě do protokolu, což Sally pohotově překládá. „Je vidět, že vyšetření pana poručíka začíná vzrušovat. Přetáhneme předkožku…“
Poručík zavyl bolestí.
„Aha, máme tu uzdičku, tu musíme uvolnit… Dezinfekci a skalpel, prosím…“
Conchita vstala od psacího stroje, pečlivě si umyla ruce a přistoupila ke skříni s nástroji. Postupně vybírá požadovaný materiál a nástroje – lihovou dezinfekci, tampón, misku a malý skalpel, přičemž vše provádí tak, aby mohl poručík její počínání sledovat. Jana si mezitím natahuje chirurgické rukavice.
„Co je to – ta uzdička?“ zeptala jsem se Jany.
„Tohle, podívej…“ ukazuje mi srůst na poručíkově předkožce, který brání jejímu přetažení přes hlavu žaludu.
Ale to už Conchita natírá panu poručíkovi inkriminované místo lihovou dezinfekcí, kterou z tampónu přímo ždímá. Bolestné vytí poručíkovo už je souvislé.
„Nechceš přece jen raději zodpovědět moje otázky, lumpe?“ oslovila jsem ho znovu.
Vytí je nepřerušované a táhlé…
„Ten skalpel bych prosila,“ ozvala se Jana.
Obdržela od Conchity žádaný nástroj, namočila jeho čepel do misky s lihem a jedním švihem přeťala srůst na pacientově předkožce. V té chvíli poručík zařval jako raněný lev a mocně se zazmítal v poutech.
„Buď rád, lumpe, že jsem ti to napravila,“ snaží se ho překřičet Jana. „Uvidíš, jak se ti teď bude fantasticky souložit. Vždyť ty jsi z toho sexu dosud nemohl mít ani žádný požitek!“
Na špičce poručíkova penisu se objevilo pár krůpějí krve, které Conchita briskně setřela novým tampónem, přičemž pacientovu penisu dopřála další bohatou lihovou lázeň. Ten ji za to odměnil dalším táhlým bolestným jekotem.
„Budeme pokračovat,“ pokynula Jana Conchitě k psacímu stroji a sama se usadila mezi pacientovy nohy.
„Dnes už vyšetříme jen pohlavní žlázy, ten penis si necháme na příště,“ diktuje Conchitě do protokolu. „To se za pár dní zahojí…“
„Magdo, můžeš mu občas natřít operované místo dezinfekcí?“ obrací se vzápětí k Magdě – druhé diplomované sestře, momentálně ale ve funkci ‚dozorkyně‘.
„Nééé… už žádnou… dezinfekci,“ vyjekl poručík zoufale.
„Podívej, když odpovíš na otázky, které jsme ti položily – a které ti ještě položíme, samozřejmě, tak použijeme místo lihu jinou dezinfekci, která nepálí,“ nabízí Jana lumpovi ‚kompromis‘.
„Nebudeš-li však odpovídat,“ doplňuje Magda pomstychtivě, „přidám do toho lihu esenci z feferonek – a to si potom opravdu užiješ…“
„A – co… co vlastně ode mne potřebujete vědět? Měli jsme vás chytit, svázat a unést.“
„To víme,“ sdělila jsem mu známou skutečnost. „Ale pověz nám, kdo ti k tomu dal příkaz a kam jste nás měli unést?“
„Ten rozkaz… Theresa Rayenová… A unést jsme vás měli do její rezidence v Novém Mexiku.“
„Cože? Theresa? Ta přece je zapsána na seznamu kolaborantů s ‚vesmírnými vetřelci‘, ne?“
„Je. Ale já jsem byl předčasně pensionován. Ona mi pak nabídla…“
„Ach tak! Ty jsi dostal toho poručíka ‚na rozloučenou‘, dovtípila se Sally.
„Jo. Jenže… ale… co je vám, vy CENZUROVÁNO, do toho! Jauauauau-úúúú-ááááá!“
Odporný vulgarismus, kterým agent dívky právě počastoval, totiž nezůstal bez následků – Magda pohotově obdařila jeho čerstvě odoperovanou předkožku další vydatnou lihovou lázní – a to ještě dříve, než stačila Sally jeho invektivu přeložit.
„Máš štěstí, lumpe, že jsem ještě nestačila připravit tu feferonkovou esenci, ale hned jdu na to – a opovaž se pak vrhnout na nás jen křivý pohled, natožpak použít na naši adresu nějakou další nadávku, nota bene sprostou!“
Po těch slovech Magda vyrazila k výrobnímu automatu, zatímco Jana soustředěně prohmatává poručíkovo scrotum.
„Mírná abnormalita v místě nasazení levého nadvarlete na varle, avšak nelze hodnotit jako patologickou změnu,“ diktuje Conchitě nevzrušeně, zatímco poručík sebou vztekle zmítá v poutech.
„Zdá se, že v tomto místě… moment…“ Jana stiskla vyhmataný bod znovu a poručík zavyl bolestí, „… ano, zvýšená citlivost na dotek a bolestivý stisk… zopakujeme pro kontrolu…“
„Ju-a-a-ááááúúúúú-óóóóó!“
„Ano, nemýlila jsem se. Ještě se podíváme, jak bude pan poručík reagovat vpravo…“
„Aúúúú-óóóóó-áááu-úúú“ zařval poručík znovu.
„Stejná abnormalita… Domnívám se, Magdo, že sis mohla ušetřit práci s tou esencí…“ poznamenává Jana k vrátivší se kamarádce.
„Už ji mám připravenou a namíchanou, nevadí, nevadí. Předpokládám, že by mohla najít uplatnění i jindy.“
„Fajn. Teď už víme, jak na lumpa jít, pokračujeme ve výslechu,“ ujala jsem se opět své funkce.
„Že sis nedal pokoj a neužíváš si penze?“
Ticho do doby, než Jana lehce stiskla citlivé místo na poručíkově ohanbí.
„Jau-úúúú-ááá!“
No, tak povídej, povídej, nenechávej se nutit,“ ‚povzbuzuje‘ ho Magda, stojíc nad ním s feferonkovou esencí rozpuštěnou v lihu, „nebo si chceš ten lektvar vyzkoušet?“
„Ne, nechci… Tu… nabídku… jsem přijal … z ješitnosti… přiznávám se.“
„Co to meleš za nesmysly – z ješitnosti!“ utrhla se na něj Magda. „Mám tě tímhle trochu pomazat?“
„Jo, z ješitnosti. Docela mě CENZUROVÁNO, že jsem nikdy žádného mimozemšťana ani nikoho z jejich spřeženců nedostal – auúúúú-óóóó-áááúú – co… aúú-áááá – proč?“
„My nejsme žádní spřeženci mimozemšťanů, lotře, ale jejich přátelé,“ poučuje ho Magda skrápějíc jeho předkožku paprikovou esencí. „To si pro příště zapamatuj a hodně si rozmysli, než nějakou další nepředloženost vypustíš z té své nevymáchané huby, jasné?“
„Jednak jsem byl po tom čínském fiasku omezen jen na působení na území USA – tam jsem ovšem nemohl provozovat svou profesi podle vlastních představ. A také jsem byl vydán na pospas posměchu kolegů, když se dozvěděli, jak jsem si tam… no, víte, kde… neopatrně sáhl na ty elektrody pod proudem… A taky za to, jak mě sebrali Číňané nahatého v té chatě tam… no, taky víte, kde…“
„Aha. A copak ti Theresa nabídla za náš únos?“
„Co… rehabilitaci… zadostiučinění… a… a…“
„A co ještě? Mluv, lumpe!“
„A vládu nad částí území, které prý koupí za nějaký kus zlata. Slíbila mi…“
„No, povídej, povídej – dál! Copak ti ta tvoje Terezka slíbila?“
„Moje… Není moje. Škoda, je moc pěkná… Kdybyste viděly ty křivky…“
„Neutíkej od tématu,“ zarazila jsem jeho chvalozpěv na Terčiny tělesné přednosti. „Co ti ještě paní Rayenová slíbila?“
„Slíbila… Ale… když ono je to takové… ne!“
„Ja-aaa-úúúú-ááááá!“
To mu zase Jana lehce stiskla jeden z jeho citlivých bodů na genitáliích.
„No, povídej, povídej, ať víme, co máš slíbeno od Terezky…“
„Jmenuje mě veleknězem… Veleknězem církve… té… no…“
„Malingerovy církve?“ ujišťuji se.
„Ano, Malingerovy… A že to tam bude jako v ráji… To by pak…“
„Aha. Jako v ráji… To si představuješ – jak?!“
„Spousta krásných mladých žen…“
„Nahých – bez šatů, a ty tě budou obletovat, ano?“
„Vidíte – víte to, a mně tady kvůli tomu děláte příkoří.“
Magda už nevydržela a vypadla z role. Svíjí se v koutě a chechtá se na celé kolo.
„Odveďte ho zpátky do sklepa a přiveďte dalšího pána na holení,“ nařídila jsem z titulu předsedkyně komise, protože se mi zdá, že jednak z poručíka už nic zajímavého nevytěžíme, a za druhé je nutné, aby se Magda trochu uklidnila.
„A koho teď?“ ptá se Conchita tak trochu nerozhodně.
„Toho druhého Američana,“ rozhoduji jako předsedkyně komise. „Předpokládám, že ti jejich čeští podržtaškové jim slouží jen tolik, aby se tu pánové dorozuměli. Už to, že si je očipovali jako psy, o něčem svědčí…“
Zatímco děvčata odvádějí pana poručíka, rozevřela jsem si na stolku desky s doklady našeho druhého zajatého amerického důstojníka. Pět, šest minut, které uplynuly do odchodu eskorty a jejího návratu ze sklepa, mi postačilo k tomu, abych si připomněla základní data týkající se dalšího zajatce. Ten se přede mnou zjevil v rouše Adamově právě ve chvíli, kdy jsem dočetla poslední řádky v jeho pase.
„Estu bonvenita en nia bazo, via kapitana Moŝto,“ spustila jsem podobně obřadně, jako v případě páně Brandonova výslechového specialisty.
„Jen, mi tute ne akceptas vian entuziasmon…“ {„Avšak já vůbec nepřijímám vaše nadšení…“} odpověděl dřív, než stačila Sally přeložit, čímž mě poněkud vyvedl z rovnováhy.
„Výborně, výborně,“ ujala se místo mě slova Conchita, „pan kapitán ovládá esperanto, budeme mít poloviční práci.“
„Podle dokladů, které byly u vás nalezeny, jste kapitán Bertram Barnes, příslušník US Army, souhlasí?“ pokračuji ve výslechu, když jsem se trochu vzpamatovala ze zajatcovy reakce na moje – pravda ironické – přivítání.
„To asi nezapřu, že?“
„Asi těžko, když máme k dispozici veškeré vaše doklady – tedy: ty pravé, abyste rozuměl. Falešné bychom měly taky k dispozici, uvažujeme však, že je předáme orgánům činným v trestním řízení, co myslíte?“
Kapitán jen neurčitě něco zahuhlal a pokrčil rameny.
„Jen pro zajímavost, kapitáne… To esperanto…“
„… jsem se naučil proto, abych nebyl mezi vámi ztracen, kdyby… No, právě se to stalo.“
„Dobře, tím lépe, aspoň se snáze domluvíme,“ konstatuji s uspokojením. „Podívejte se, pane kapitáne, vyslechli jsme vašeho výslechového specialistu…“
„Moment, moment… Promiňte, že vás přerušuji, paní plukovnice,“ zarazil mě kapitán hned při první větě. „Pan poručík… on není mým výslechovým specialistou. Vím, že se touto činností zabýval jako příslušník CIA, ale teď už je pensionován – tedy předčasně, pochopitelně. Ale my jsme dvě nezávislé skupiny a měli jsme mu vyrazit na pomoc, když se neozval podle plánu.“
„Ach tak… Dvě nezávislé skupiny pod velením Terky Rayenové – rozumím-li tomu dobře.“
„Ano.“
„Líbí se mi, kapitáne, že s námi spolupracujete ochotněji, než váš předchůdce.“
„Hmm… spolupracuji… Zrovna mě to moc netěší, ale když jsem viděl, jak jste ho zřídily… Nechtěl bych dopadnout podobným způsobem. Ještě mu tekla krev z ptáka, když ho tam tady ty tři uvazovaly – a lily mu na to líh… Fujtajbl…“
„Aha, krev z ptáka… No, ono šlo o trochu něco jiného, pane kapitáne. Za můj zákrok mi nakonec bude vděčen,“ ozvala se tentokrát Jana, „protože s vadou, kterou jsem mu právě před chvílí napravila – i když tedy přiznávám, že trochu středověkým způsobem – si sexu dosud naplno neužil. A propos… má nějakou přítelkyni?“
„Nevím o tom…“
„Nevadí. V každém případě, pokud budete i nadále ochoten vypovídat dobrovolně, budete mít možnost absolvovat i velice důkladnou lékařskou prohlídku. Taky dobrovolně. V opačném případě budete k oběma aktivitám – tedy k prohlídce i k výslechu – donucen,“ navrhuji mu obě varianty.
„Zajímavá nabídka… A ta prohlídka by byla skutečná, nebo jenom ‚jako‘?“
„Skutečná, pane kapitáne. Tady Jana je universitní profesorka medicíny a k ruce má hned dvě diplomované zdravotní sestry.“
„Hmm, s něčím se vám svěřím – i když tedy nerad…“ spustil kapitán váhavým hlasem. „Já bych důkladnou prohlídku docela potřeboval. Abyste věděly, nedávno jsem se vrátil ze srdce amazonského pralesa. Ta místa jsou právem nazývána ‚zeleným peklem‘ – a já jsem tam pobýval se svou jednotkou několik měsíců. Bez spojení se světem a s civilizací. Nakonec jsme byli zachráněni právě mimozemšťany, se kterými – jak mi je známo – vy úzce spolupracujete.
Jenže po naší záchraně nám začalo nové peklo. Několik našich kluků – dosud vím o pěti vojínech a dvou seržantech – se stalo oběťmi automobilových havárií, náhodných přestřelek na ulici a podobně. Podrazárna obdobného kalibru byla nalíčena i na mě, jenže jsem byl včas varován naším feldkurátem. Uprchli jsme spolu zpátky do Brazílie, avšak i tam si nás čmuchalové z ICG našli. Víte vy vůbec, co je to ICG?“
„Víme, pane kapitáne,“ ujistila jsem ho.
„Nezbylo nám, než zmizet v pralese,“ pokračuje tedy kapitán ve své výpovědi. „Prodrali jsme se až pod Kurupiru, na místo, kde jsme před tím tábořili. Zalezli jsme do zapomenutého stanu, který tam čirou náhodou přežil… A ráno jsme byli zavřeni v jakési cele – úplně nazí, jak nás pánbůh stvořil. Podivné obludy ve skafandrech nám pečlivě prohlédly genitálie a pak jsme usnuli.
Po probuzení se nad námi skláněla Theresa Rayenová. Sice jsem ji před tím nikdy neviděl, ale znám ji z fotografií. Ta nám sdělila, že jediný způsob, jak přežít, je vstup do jejích služeb. Toho dne jsem viděl feldkuráta Chasera naposled, protože jsem byl okamžitě vyslán sem.“
„Jak?“
„Taky záhada, paní plukovnice. Jednoduše jsem se probudil v jakémsi domku poblíž Brna. Krátce po mně se tam objevil i chlápek, kterého neznám. Představil se jako John Newman, prohlásil se mým průvodcem – prý zná zdejší jazyk, což ale nemohu posoudit – a vzápětí se mi na telefonu objevil SMS rozkaz od Rayenové, abychom se přesunuli blíže k hlavnímu městu, kde prý bude naše přítomnost žádoucí. Svěřil jsem se tedy do péče mého ‚průvodce‘. Ten mě dovezl kamsi vlakem, odkud jsme pak pokračovali pěšky, až jsme došli k vašemu pozemku. Zbytek už znáte…“
„Všechno? Nebo nám chcete říci ještě něco důležitého?“
„Já už skutečně víc nevím… Naším úkolem bylo zjistit, co se stalo s první skupinou a případně jim pomoci s vaším únosem do sídla Rayenové.“
„Váš průvodce, kapitáne, byl očipován jako dobytče. Víte o tom?“
„Cože?“
„Vyoperovala jsem mu z nosu čip typu RFID,“ oznámila mu suše Jana. „A průvodci pana poručíka rovněž…“
„Ale to… to znamená, že… že jsme byli jejich prostřednictvím sledováni!“
„Nepochybně,“ souhlasím s kapitánem.
„A ty čipy jsou teď… kde?“
„To opravdu nevím,“ ozvala se opět Jana, „ale věřte, že jsme vaše špicly určitě dokonale zmátly.“
„Dobře, dobře…“ pobrukuje si kapitán pod fousy, jenže otázka je, zda ty čipy jim do nosu vpálila Rayenová – nebo zda byli očipováni některou z našich tajných služeb. Obojí je totiž možné…“
„A ještě tedy vyvstává otázka,“ vložila se do debaty Sally, „zda je Rayenová naverbovala náhodou, nebo zda jí byli pánové některou z tajných služeb cíleně nastrčeni.“
„Ano, to je taky opravdu zajímavá otázka,“ souhlasí kapitán. „Kdyby o těch čipech Rayenová nevěděla a oba chlápci jí byli podstrčeni CIA nebo NSA…“
Na kapitánových rtech se objevil náznak úsměvu.
„Vzhledem k tomu, že oba pánové neměli o čipech ani ponětí,“ míní Magda, „mohli by spolupracovat právě tak ochotně, jako vy, kapitáne…“
„Dobrá, vyslechneme je zítra,“ navrhuje Jana. „Dnes vám udělám ještě tu prohlídku, abychom se přesvědčili, že ten pobyt v pralese na vás nezanechal nějaké nežádoucí zdravotní následky, a pak můžete být našim hostem.“
Kapitán se očividně zarazil.
„S tou prohlídkou tedy rád souhlasím. Ale být vašim hostem… nezlobte se, ale to přijmout nemohu – už s ohledem na svého otce, který kvůli vám hnije dvanáctým rokem ve vězení.“
„Fajn, tak račte tady s našimi sestřičkami do koupelny. Dostanete klystýr a budete se moci osprchovat. Avšak po prohlídce budete znovu umístěn v cele (jak ‚honosně‘ nazývám onu sklepní kóji…) a budete sdílet osud ostatních našich zajatců,“ přistupuji na jeho odmítavý postoj.
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah