Z Nikolčina deníčku – 18. června – pokračování
Porucha vysílání synchronizačních impulsů, nás dosti vyvedla z míry. Stojíme totiž před problémem, jak zjistit, co se stalo, aniž bychom se musely prozradit na SSE nebo CPLEN. To znamená, že komunikátor zapnout nesmíme. Jen tak-tak jsem kamarádky zadržela před neuváženým činem, když jsme k němu doběhly.
„Moment – proč vlastně nesmíme zapnout komunikátor? Výzkum je přece z větší části hotov, tak snad…“
„Dokud jsme tady inkognito,“ oponuji Conchitě, „nikdo o nás neví – ani přátelé, ani nepřátelé, rozumíš?“
„Jací nepřátelé?“
„Pochop, že výpadek vysílání impulsů může být nějaká technická závada, nebo záměr. No, a ten záměr mohou mít na svědomí buď naši přátelé – nebo skupina Baala Segula. Situace je nepřehledná, nebylo by proto dobré se prozrazovat.“
„Jenže ten komunikátor je naše jediné spojení se světem, to znamená, že nemáme jinak šanci dozvědět se, co se stalo…“
„Můžeme zaběhnout dolů do vesnice a zatelefonovat z veřejného automatu Janě, jestli ona nemá nějaké zprávy,“ navrhuje Magda.
Její návrh zní rozumně, ale zase – „porucha vysílání impulsů znamená, že ani Lenčina hájovna není chráněna. Nemůžeme přece vyrazit do vesnice všechny čtyři. Někdo musí tady zůstat a hlídat,“ namítám.
„Myslím, že je to zbytečné,“ nesouhlasí Magda. „Hájovna stojí v lese, na samotě, Lenka se sem ještě nestačila přihlásit, takže úřady o ní nevědí. Myslím, že ji můžeme s klidným svědomím opustit a kdykoliv se sem zase vrátit – pokud se neprozradíme samy.“
K Magdě se přidaly Sally i Conchita – a tak jsme vyrazily svorně všechny čtyři. V jedné zásuvce jsme našly zásobu hotových peněz včetně mincí – nechceme se prozradit ani voláním přes Telekonto, kterého tenkrát použila Jana, když se ocitla bez prostředků. Část peněz jsme tedy sebraly a vyrazily jsme.
„Dokud jdeme tady mimo civilizaci,“ navrhuje Conchita, „měly bychom se svléknout a pořádně nabít.“
Všechny jsme uznaly, že má pravdu. Vyrazily jsme sice jen v plavkách, ale i ty jsme tedy sbalily každá do kabelky a jdeme lesem k silnici, jak nás pánbůh stvořil. Ba dokonce ani po vyjití z lesa a příchodu k silnici jsme se neoblékly. Magda, která Lenku často navštěvovala s Janou, zná cestu dokonale. Navrhla nám silnici prostě přejít a seběhnout dolů přes pole až k trati a pak jít na zastávku, kde se také nachází jeden telefonní automat, podle kolejí. Tak se vyhneme brzkému vstupu do vesnice a můžeme se déle nabíjet. Rády jsme souhlasily, i když tedy cesta přes řepkové pole není žádný med a také tam nejsme tak dobře chráněny před zraky případných zvědavců, jako tomu bylo právě cestou lesem, i když zase tam jsme si sluníčka příliš neužily. Asi za patnáct minut jsme spatřily koleje.
„Ani tady se nemusíme oblékat,“ míní Magda. „Trať je elektrifikovaná a vlaky tu jezdí dost rychle.“
„Jenže kousek odtud je zastávka, tak bych na tu rychlost tolik nespoléhala,“ namítám oblékajíc si své bikinky.
Kamarádky, ač nerady, moje počínání napodobují. Právě včas, protože se blíží osobní vlak od Ostravy a brzdí před zastávkou. Kolem nás projíždí sotva třicítkou. Samozřejmě, že ve svém skrovném odění jsme se staly objekty zájmu mužské části pasažérů. Mávají na nás a cosi pokřikují, jenže hukot brzdící soupravy a skřípot kol je dokonale přehlušují.
„No, prosím,“ poznamenávám k děvčatům, „ to je skutečně pekelná rychlost…“
Když jsme konečně dorazily na zastávku, vlak už byl dávno pryč a cestující se rozešli. Zatím je zde pusto, ale příliš času nemáme, neboť vlak na druhou stranu jede za nějakých dvacet minut, jak jsem v rychlosti zjistila z vyvěšeného jízdního řádu.
Mincovní telefonní automat je naštěstí funkční. Voláme Janu na oficiální telefon její kliniky – ne na komunikátor, abychom se neprozradily. Ozvala se spojovatelka. Máme štěstí, Jana je k dispozici.
„Ano, zjistila jsem taky, že přestalo vysílání impulsů. Komunikátor jsem okamžitě vypnula – samozřejmě, napadlo mě totéž, co vás,“ svěřuje se Jana.
„To je správné rozhodnutí,“ schvaluji její počin, „avšak – co budeme dělat? Máš nějaký plán?“
„Nemám. A vy?“
„Zatím taky ne,“ přiznávám.
„Hmm. Po telefonu je to nevhodné… Měly bychom se sejít a poradit se v klidu,“ míní Jana, a nám nezbývá, než s ní souhlasit.
„Dobře tedy. Teleportuješ se ty k nám, nebo máme my k tobě?“
„Na teleport zapomeňte,“ zrazuje nás Jana. „A bude lépe, když přijedete vy ke mně. Tady je snazší spojení se světem, než z Lenčiny samoty. Kromě toho – vy jste na dovolené, zatímco já tady mám spoustu práce.“
„Domluveno, jedeme hned!“
Rozloučila jsem se s Janou a zavěsila. Právě včas, neboť zastávka se zase začíná plnit lidmi. Vlak na Ostravu přijede už za pár minut.
„Takže až do Prahy si vyjedeme vlakem jen tak v bikinkách,“ poznamenává Magda. „Ty jsi ale dobrodruh…“
„Zrovna od tebe to sedí,“ zasmála jsem se, uvědomivši si naši situaci.
Avšak – vracet se zpět do hájovny pro nějaké oblečení by byla zbytečná ztráta času a trocha toho mírně adrenalinového dobrodružství nám snad vadit nebude. Někdy se holt ve mně probudí provokatérka – a jak zjišťuji, kamarádky taky nejsou proti. Konec konců, cestujeme ve čtyřech. Jsem zvědava, zda budeme budit pozornost žádoucí, či nežádoucí, ha, ha, ha.
Přijela souprava dvou spřažených zrenovovaných CityElefant. Docela samozřejmě jsme nastoupily do oddílu první třídy. Zastávka je bez obsluhy, jízdenky musíme koupit, až se objeví průvodčí. Stalo se tak pár minut po vyjetí ze zastávky.
„Dobrý den, kdo přistoupil?“
„My tady…“
„Vy…“ Mladíček v uniformě na nás vytřeštil oči. „Kam to bude, děvčata?“
„Do Berouna, chlapče,“ odpovídám ve stejném duchu, „skupinová pro čtyři.“
Záměrně kupuji jízdenku dál, než ve skutečnosti potřebujeme – protože – co je komu do toho, kam přesně jedeme…
„Cože? Až do Berouna?“ Konduktér – bůhví proč – mluví až zbytečně hlasitě.
„JENOM do Berouna,“ zdůrazňuji první slovo.
„A… a… to… tak tedy… jenom… do Berouna… Ale to jedete na opačnou stranu…“
„Já jsem snad říkala Moravský Beroun?“ opáčila jsem.
„Takže přece jen… AŽ DO Berouna, ano?“ zvýšil ještě více hlas – zřejmě pro jistotu.
„Budiž tedy – AŽ DO Berouna. První třídu bych prosila, ano?“
„A první třídu… dobrá…“ opakuje mladík stále zbytečně hlasitě, laboruje se svým přenosným počítačem. „To máme… 3168 korun…“
Podala jsem mu dvě dvoutisícovky. Vrátil mi drobné a požadovanou jízdenku.
„Vy… vy…“ zírá na nás, div mu oči nevylezou z důlků, „vy…“
„Máte nějaký problém?“ ujímá se slova Magda.
„No… že nemáte žádná zavazadla. To cestujete přes čtyři sta kilometrů jen takhle, na lehko?“ Jeho baryton se rozléhá v poloprázdném oddíle první třídy jako dunění bubnu.
„Kio okazas?“ {Co se děje?} naklonila se ke mně Conchita.
„Ale, nic zvláštního, jenom pan konduktér má starost, že jedeme tak daleko jen v plavkách a bez zavazadel,“ uklidňuji ji, zatímco Magda se ujala konverzace s průvodčím místo mne.
„Je to snad zakázané?“ ptá se s předstíraným údivem v hlase.
„No zakázané… to není, ale je to poněkud… nezvyklé…“
„Však si brzo zvyknete,“ chlácholí ho kamarádka.
Průvodčí, zdá se, chtěl ještě něco říci, ale vlak už brzdí před další stanicí. Nakonec jen mávnul rukou na pozdrav a vyrazil ke dveřím, protože předpis je předpis a průvodčím nařizuje, že jsou povinni v každé stanici vystoupit, aby mohli dávat pozor na výstup a nástup cestujících. Během dvacetiminutové cesty do Ostravy však naším oddílem prošel několikrát – řekla bych, že docela zbytečně – a pokaždé se zastavil, aby s námi prohodil několik slov.
V Ostravě-Svinově máme na přestup dvaadvacet minut, přičemž musíme přejít z druhého na čtvrté nástupiště. Tam čekáme na příjezd našeho expresu. Při příjezdu má asi deset minut zpoždění. Magda – ještě větší provokatérka, než já – záměrně vybrala předposlední vůz – kombinovaná velkoprostorová první třída v první půli, ve druhé pak restaurační prostor.
Vlak vyráží ihned po nástupu cestujících. Čeká nás cesta do Prahy – podle jízdního řádu tři a půl hodiny. Jako průvodčí pro náš vagón funguje postarší paní. Sice se na nás podívala dost podezíravě, ale naše odění-neodění nekomentuje. Zato zaznamenávám zkoumavé pohledy pánů jdoucích kolem nás do restauračního prostoru. Všimla jsem si, že někteří tudy procházejí až podezřele často, ha, ha, ha.
S potěšením zjišťuji, že v České Třebové máme zpoždění už jen tři minuty, tedy je naděje, že nám v Praze přípoje neujedou. Konec konců – podle jízdního řádu máme asi dvacet minut na přestup. Dopadlo to dobře, dokonce jsme chytly rychlík na Mariánské Lázně a Cheb. Ačkoliv na Smíchově musíme přestoupit, obsadily jsme opět kupé v první třídě. Po průjezdu vinohradským tunelem a přejezdu vyšehradského mostu přes Vltavu vystupujeme na třetím nástupišti, aniž bychom se dočkaly průvodčího, a nastupujeme do předpotopní osm set čtrnáctky – dvouvozové ‚Regionovy‘ na protější koleji. Musela jsem se zasmát, protože toto je jediný komfortní přestup ‚hrana-hrana‘ na naší dlouhé cestě.
Náš poslední vlak je tedy tvořen touto jedinou stařičkou soupravou složenou z motorového a řídicího vozu, po nějaké první třídě ani památka – pochopitelně. Vybraly jsme si řídicí vůz, který je přece jen útulnější.
„Jízdenky, prosím…“
Zadními dveřmi, ze strojvůdcovy kabiny vstoupil do našeho oddílu průvodčí – pán v důchodovém věku. Protější dveře do střední – nízkopodlažní části vagónu se při tom samovolně otevřely. Pohlédl zkoumavě nejprve na nás, pak se teprve začal věnovat jízdence.
„Ale, děvčata, my nejedeme až do Berouna. Vlak končí v Nučicích!“
Což je ovšem zrada, protože my potřebujeme jet o stanici dál. Sice se jedná jen o dva tarifní kilometry, ale pro nás to znamená přejít celou vesnici, čemuž bychom se za těchto okolností rády vyhnuly. Jenže – co teď? Nechce se mi prozrazovat skutečný cíl naší cesty…
Z rozpaků mě vysvobodila Magda. „To nevadí, my ten zbytek dojdeme pěšky…“
„Celých šestnáct kilometrů? Nu, to máte výlet na celý den. Nebo pokračujte autobusem, nechcete-li v Nučicích čekat dvě a půl hodiny na další vlak.“
Průvodčí mluví až zbytečně hlasitě, takže se po nás otáčejí ostatní cestující, i když jich v tomto oddíle vozu není přespříliš.
„Dobrá, něco vymyslíme,“ poznamenala Magda na závěr.
Průvodčí sestoupil do nízkopodlažního oddílu vozu. Dveře se pokusil za sebou zavřít, pravda, ale ty špatně drží a znovu se samovolně otevřely.
„No prosím – to je totéž. Slyšeli jste. My až do Berouna nejedeme,“ ozývá se hlas průvodčího ze střední části vagónu.
Nakonec, když zkontroloval všechny jízdenky, usadil se na sedátko proti nám přes uličku tak, aby na nás měl dobrý výhled. Na dalších stanicích lidé pouze vystupují, takže průvodčí – kromě svých povinných výstupů – nemá v podstatě nic jiného na práci. Po pětadvaceti minutách jsme na konečné. Z vlaku nás vystupuje šest – my čtyři a dva pánové v černých kožených kombinézách. Každý z nich vleče v jedné ruce velký kufr a v druhé aktovku.
„Aha – tak ti zřejmě chtěli jet do Berouna, a…“
Větu jsem nedokončila.
„Ti musejí být upečení v tom vedru,“ poznamenává Sally ohlídajíc se za nimi.
„To asi ano, ale – holky! Mně se zdá, že nás sledují,“ špitla Conchita.
„Máš pravdu,“ přizvukuje jí Magda. „Všimnula jsem si jich už na nádraží ve Svinově…“
Vytáhla jsem z kabelky zrcátko a zahleděla jsem se do něj, mírně ho pootočivši…
„Skutečně! Sledují nás už z Ostravy… Dost možná, že se na nás nabalili už v tom opavském vlaku. Vzpomínám si, že… Jasně! Nastupovali hned za námi a usadili se přes uličku. Takže podle té hlasité mluvy průvodčího snadno zjistili, kam máme namířeno, a mohli nás sledovat docela pohodlně bez obav, že nás někde ztratí.“
„Tak to měli dost štěstí, když jsme přestupovaly na Smíchově. Mohli přece zůstat v tom chebském rychlíku. Ten také staví v Berouně – a navíc jede po jiné trati,“ míní Magda.
„To je sice pravda, a pravda taky je, že ani v expresu do Prahy ani v chebském rychlíku jsem si jich nevšimla. Ale na tom Smíchově měli přece jen z pekla štěstí – i když tedy – my v těch bikinkách jsme nepřehlédnutelné. Oni nás zřejmě zahlédli, když jsme přecházely to třetí nástupiště. Přece jen jsme jely první třídou – tedy v posledním vagóně – a pak jsme musely přejít podél celého rychlíku, když ten motorák stál až na konci třetího nástupiště, vlastně proti té lokomotivě…“
„Úvahy o tom, co bylo, jsou nám na nic,“ přerušila naši ‚učenou‘ debatu Sally. „My musíme v první řadě vymyslet, co uděláme TEĎ!“
„Právě TEĎ nemůžeme udělat nic,“ krotím vyplašenou kamarádku. Ale až vyjdeme z vesnice, uvidíme, jak se pánové zachovají. V každém případě – jsme čtyři, a všechny bioenergeticky senzitivní. Sluníčko do nás pere, jsme tedy důkladně nabity energií. Mohli by si něco zkusit. Zle by se jim vedlo!“
Už je na dohled vlaková zastávka, kde bychom byly vystoupily, kdyby ten vlak jel ještě o kus dál, a oba záhadní pánové stále dvacet metrů za námi. Ještě pár kroků a uhýbáme po silnici k jihu. Míjíme tabuli označující konec osady a kousek za ní silnici opouštíme. Jdeme nevýraznou polní pěšinou vedoucí nejkratším směrem k zadní brance Janiny rezidence. Musíme jít za sebou, tedy ‚husím pochodem‘, neboť cestička je úzká. Magda jde první a já průvod uzavírám, neustále sledujíc oba podezřelé chlápky ve svém improvizovaném ‚zpětném zrcátku‘. Asi po dvou stech metrech mi náhle zmizeli ze zorného pole. Otočila jsem se právě včas! „Disiru! Rapide!“ {Rozejděte se! Rychle!}
Kamarádky naštěstí na můj povel zareagovaly okamžitě a rozprchly se po poli. Já, která jsem stála těm dvěma nejblíže, jsem byla chycena do sítě. Pokusila jsem se síť k sobě přitáhnout, aby mě nedostali, ale manévr se mi nezdařil. Útočník ji má totiž připnutou k opasku! Strhli mě k zemi a přitáhli k sobě.
“At last we’ve caught you, bitch! Don’t try to escape!”
Po tomto vpravdě zdvořilém pozdravu si lump odepnul síť od opasku, zabalili mě do ní a svázali ji tak, že jsem se nemohla téměř pohnout. Položili mě na zem obličejem dolů a připravili si další síť, domnívajíce se, že se čtyřmi holkami v bikinkách si snadno poradí. Jenže kamarádky jsou už ve střehu. Sice nelze vyvolat ochranné pole, ale jsou přece jen tři na dva. Magda se obratně vyhnula druhé vystřelené síti, zatímco Sally se dostala lumpovi do zad a pověsila se mu oběma rukama na krk. Druhý se pokouší přispět mu na pomoc, ale Conchita mu zezadu podrazila nohu. Vzápětí mu Magda skočila na záda, přitiskla mu obě ruce k zemi a zaryla mu koleno do páteře takovou silou, až zaúpěl bolestí. Pak už šly události rychle za sebou. Conchitě se podařilo hmátnout rukou do nechráněného obličeje útočníka, který se marně pokouší setřást Sally, a elektrická rána ho na místě zparalyzovala. Rychle se obrátila k druhému lumpovi, kterého Magda drží jako ve svěráku, a dokonala dílo. Pak mě vyprostily ze sítě.
„Co je to za individua,“ zeptala se mě Magda, když jsem se s jejich pomocí ze sítě vymotala.
„Nevím. Promluvili na mě anglicky, ale aspoň jeden z nich musí rozumět česky, protože se vší pravděpodobností vyslechli náš rozhovor s průvodčím v tom opavském vlaku. Doporučuji vzít je s sebou. U Jany je samy vyslechneme a případně i potrestáme. Na policii bych to nehlásila, možná, že jsou s nimi spřaženi. Pamatujete přece na ten únos Lucky!“
Proti mému návrhu nejsou námitky. Zabalily jsme každého lumpa do jedné sítě a neseme je jako ulovené ryby. Teď jsme ovšem docela obtěžkány, protože každá neseme v jedné ruce jeden konec sítě a v druhé jedno z jejich zavazadel. Navíc se pánové po chvíli probrali a začali sebou v sítích házet.
„Přestaň, lumpe, nebo tě umravním!“ spustila Magda zhurta.
Chlapík sice neřekl ani slovo, ale přece se raději zklidnil. Česky zřejmě rozumí. Druhý se však mele dál. Odložila jsem kufr, který nesu v levé ruce, a lehce jsem se dotkla jeho nosu. Zapraskalo pár fialových jisker a lump se přestal mlít.
„Tak, to bychom měly. Jdeme dál,“ poznamenala jsem k děvčatům.
Cesta, kterou obvykle ujdeme za necelých deset minut, nám s nenadálými břemeny trvá skoro půl hodiny. Konečně jsme na místě. Prošly jsme úzkou brankou mistrně maskovanou v plotě, vlekouce s sebou oba útočníky i jejich zavazadla. Pak přes zahrádku a dvorek do Janina domku, ve kterém sama bydlí.
Domek je prázdný, což svědčí o tom, že Jana je v práci – tedy na své klinice. Domek je s ní spojen podzemní chodbou.
Odtáhli jsme oba lapené ptáčky do sklepa, kde jsme je konečně důkladně prohledaly, abychom věděly, s kým máme tu čest.
Začaly jsme jejich aktovkami., kde jsme nalezly doklady a osobní věci. Jeden z nich – ten, který mě nazval děvkou, je držitelem amerického pasu na jméno John Smith, ten druhý pak na jméno George Brown.
„No, to jsme se toho dozvěděly,“ poznamenala Sally odhodivši oba dokumenty na stolek.
„Co se ti na tom nelíbí?“ zeptala se Magda kamarádky.
„Pasy jsou zřejmě falešné a jména anonymní – něco jako u nás Josef Novák…“ vysvětluji.
„Nu co, budeme pokračovat v prohlídce,“ navrhuje Conchita.
Rozvázaly jsme první síť a jaly se pána svlékat.
„No jasně – izolační oblek. Zřejmě věděli, do čeho jdou – nebo to vědí ti, kteří je na nás poslali,“ komentuje Magda materiál černé kombinézy.
Vybraly jsme mu kapsy – a tady jsme našly jiný pas, zřejmě ten pravý.
„No, prosím!“ zvolala Sally držíc v ruce dokument znějící na jméno Bretislav Pokorny.
„Takže Břetislav Pokorný,“ uvedla jsem jméno na pravou míru. „Ještě uvidíme, zda je skutečně pokorný, nebo jestli nám bude klást odpor, ha, ha, ha!“
Conchita mezitím svlékla kombinézu druhému útočníkovi.
„Nu, a toho druhého si můžeme identifikovat samy, i kdyby měl na každém prstě deset falešných pasů,“ oznámila jsem kamarádkám pohlédnuvši mu upřeně do zcela odkrytého obličeje. „Dovolte, abych vám představila páně Brandonova výslechového specialistu. Sice už je to postarší pán, ale nezměnil se natolik, abych ho bezpečně nepoznala.“
„To by ale znamenalo, že v těch kufrech…“
Magda nedopověděla a otevřela jeden z nich. Před našima očima se objevila ještě jedna vystřelovací síť na chytání lidí, několikery náramky, gumové roubíky a řetězy na nohy. Druhý kufr obsahuje podobný sortiment.
„No jasně! Měli nás chytit, spoutat, ucpat nám pusy a někam nás odvléci,“ konstatuje Sally. „Jen počkejte, vy lumpi, my už si s vámi pohrajeme, až vás to bude mrzet…“
„Co teď s nimi provedeme?“ ptá se Conchita.
„No, vězeňské cely tady Janička nemá, ale několik sklepních kójí na ovoce zeje prázdnotou, tak bychom jich mohly využít. Pro jistotu oba pány svlékneme do naha, spoutáme je jejich vlastním materiálem, každého strčíme do jedné kóje a všechny jejich věci a šaty odneseme pryč, co říkáte?“
Magda se ihned pustila do práce a během tří minut je pan Pokorny oděn v Adamově rouše, ruce má svázané za zády, na nohou řetězy a v puse roubík. S druhým si obdobně poradila Conchita. Každého z nich jsme odnesly do jiné sklepní kóje a nechaly je tam, než se z elektrických šoků vzpamatují. Jejich oděvy jsme pečlivě prohlédly, vybraly jsme všechny kapsy a veškeré nalezené věci jsme uložily do příslušných aktovek. Jejich kufry i aktovky jsme ponechaly ve třetí kóji a sklep jsme opustily, pečlivě zamknuvše dveře, jejich izolační kombinézy i ostatní oděvní součásti včetně spodního prádla nesouce s sebou. Vystoupily jsme po schodech nejprve do přízemí, kde jsme jejich oděvy naházely do otvoru na odpadky, a pak do prvního patra, kde jsme se samoobslužně ubytovaly v Janiných pokojích pro hosty. Jelikož nemáme žádná zavazadla, nezabralo nám to mnoho času, ha, ha, ha. Za pět minut na to jsme se sešly v hale.
„Je půl čtvrté,“ konstatuje Magda, „navrhuji počkat na Janu, až se vrátí z kliniky. Pak se budeme zabývat těmi dvěma tam dole ve sklepě. Zatím jsme mohly zajít ven, na zahradu k bazénu, a zahrát si plážový volejbal.“
Jelikož Jana končí obvykle v šest hodin večer, byl Magdin návrh jednohlasně přijat. Po našem dobrodružství s těmi dvěma agenty si nějaké odreagování zasloužíme. Shodily jsme bikinky a vyrazily jsme ven ve ‚sportovním‘. Zahrada se nachází na Janině soukromém pozemku, který je od areálu kliniky oddělen vysokou zdí, můžeme si takové počínání bez obav dovolit.
Sehraná dvojice Magda – Sally mě a Conchitu po půlhodince hladce porazila.
„To nemá cenu,“ povzdechla si Conchita.
Jednak je z nás nejmenší a za druhé – já a Conchita nejsme sehraný pár…
„Pojďme se prohodit,“ navrhuji.
V dalším utkání tedy já hraji s Magdou a Conchita se Sally. Hra je okamžitě vyrovnanější a začíná mě víc bavit. Po hodině má každá strana po jednom vyhraném setu. Právě jsme začaly třetí, rozhodující set, když vtom Sally míč proti všem pravidlům chytila a podržela.
„Co to děláš?“ zeptala se udiveně její parťačka.
„Podívejte…!“
Ohlédly jsme se všechny směrem, kterým ukazuje.
Zadní branka do zahrady, kterou jsme nedávno samy přišly, je otevřena a v ní stojí další dva maskovaní chlápci v navlas stejných kombinézách, jaké jsme před půldruhou hodinou vhodily do odpadků! Došlo mi, že ochranné pole stále nefunguje a že branka nebyla zamčena při našem příchodu – a my samy že jsme ji nedopatřením za sebou taky nezamkly. Za tohoto stavu věci má do Janiny rezidence volný přístup kdokoliv!
„Síť!“ vykřikla Conchita.
Bleskově jsme s Magdou uskočily do pole soupeřek. Právě včas! Síť je vystřelena – a to opravdu přesně tak, aby nás pokryla všechny čtyři. Jenže pánové zapomněli na jinou síť – totiž na tu, která je napjata napříč volejbalovým hřištěm. Možná, že předpokládali, že se jedná jen o nějaké její provizorní upevnění a že váha sítě, do které nás mínili chytit, ji strhne dolů. Jenže – nestalo se tak. Volejbalová síť, vyztužená pevnými vlákny z fotoplastu a pevně zavěšená na ocelových sloupcích zabetonovaných do země, náraz vydržela a zachytila ji.
Když oba vetřelci zjistili, že jejich manévr nevyšel, pokusili se lapací síť stáhnout zpět k sobě, avšak Magda bleskurychle uchopila její okraj a přidržela ji. Okamžitě jsme jí všechny tři přispěchaly na pomoc a s vetřelci se o ni přetahujeme. Jelikož jsme čtyři, nemají proti nám šanci a nezbývá jim, než postupovat směrem k nám, neboť jeden z nich ji má – jak jinak! – připnutou k opasku, a protože je napjatá, nedokáže ji uvolnit. Ač se oba snaží sebevíc, zmocňujeme se čím dál tím větší části jejich lapací sítě a přitahujeme si je k sobě. Měli by i možnost použít proti nám střelné zbraně – bez pochyby mají aspoň pistole, jako měli ti lumpové námi už zneškodnění. Jenže to by musel aspoň jeden pustit síť, což by znamenalo pro toho, který ji má připnutou u opasku, okamžitý pád na obličej…
„Co to tady vyvádíte?“
Za námi stojí Jana, právě se navrátivši z práce. Aniž by jí některá z nás odpověděla, pochopila vážnost situace. Oběhla hřiště a stanula vetřelcům v týle. Pánovi, který má síť připnutou k opasku, podrazila nohu, a druhému hmátla rukou do nechráněné části obličeje.
„Paráda!“ raduje se Magda, když jsme druhého lumpa přitáhly až k sobě a paralyzovaly jsme ho stejným způsobem, jako Jana před chvíli toho prvního.
„Ve sklepě máme ještě další dva podobné dárečky,“ informuji kamarádku.
„Tak tam zatím tyhle přidáme a poradíme se, co budeme dělat,“ rozhodla Jana bleskově.
Během několika okamžiků jsou oba pánové nazí, spoutáni, opatřeni roubíky a uklizeni do sklepních kójí. Veškerá jejich zavazadla včetně obsahu kapes uložena k předchozím a jejich oděv vhozen do odpadků.
„Nejprve musíme provést základní bezpečnostní opatření, když nefunguje ochranné pole,“ rozhodla Jana. Obešly jsme všechny vnější dveře – jak u zahrady, tak i u domu, pečlivě jsme je zavřely a zamkly. Pak teprve jsme se opět sešly v hale.
„Stejně si myslím, že to nestačí a že budeme muset držet noční hlídky,“ poznamenala Sally.
A tak – místo řádného uvítání a obvyklých oslav našeho opětovného shledání, rozvíjíme bojový plán – ale proti komu, vlastně?
„Jedním z vetřelců je bývalý Brandonův výslechový specialista,“ upozorňuji. „To ukazuje na tajné služby USA. Ale skutečnost, že ustalo vysílání synchronizačních impulsů nutných pro tvorbu ochranného silového pole, svědčí o něčem vážnějším. Je zajímavé, že zájem o nás ze strany CIA, či kterého čerchmanta, byl obnoven krátce po tomto záhadném výpadku. Mají tyto dvě události příčinnou souvislost, nebo je to shoda náhod?“
„Ač se přikláním k první zmiňované možnosti,“ spustila Sally, „bylo by dobré nespouštět ze zřetele i tu druhou hypotézu, dokud nebude dokázána její nepravdivost.“
„Asi bychom měly vyslechnout ty pány,“ míní Magda. „Dokud to neuděláme, tak se budeme jen planě dohadovat a nikam to nepovede.“
„Fajn, kým začneme?“
„Podíváme se, jak na tom pánové jsou. Ti dva noví se z mrákot jen tak neproberou, ale tam ten první páreček, ti už by mohli být při vědomí,“ míní Conchita.
„Výborně, tak si sem jednoho z nich předvedeme,“ souhlasí Jana, ale kterého?“
„Nejlépe pana Pokorného,“ navrhuji. „Česky určitě umí, a já budu překládat do esperanta pro vás dvě,“ obracím se o souhlas k Conchitě a Sally.
Smluveno, odsouhlaseno a Magda s Conchitou vyrazily do sklepa.
„Moment, moment!“ zadržela je na poslední chvíli Jana. „Napřed se, holky, oblečte! Přece se jim nebudete předvádět, jak vás pánbůh stvořil!“
„V tom případě by to ale chtělo nějaké uniformy,“ navrhuji.
„Pravda,“ souhlasí Jana a přistupuje k výrobnímu automatu.
Během čtvrt hodiny máme k dispozici slušivé vojenské sexy uniformy – blůzky s odvážnými dekolty zcela odkrývajícími žlábky mezi ňadry, krátkými rukávy, s důstojnickými prýmky na ramenou a replikou medaile Řádu Mléčné žlázy – pardon – dráhy, samozřejmě (ze setrvačnosti jsem užila Magdiny zkomoleniny, ha, ha, ha) – na prsou. K nim pak ‚nebezpečně‘ krátké sukně se širokými opasky a blyštivými přezkami. Když jsme se do té parády ustrojily, kamarádky vyrazily znovu do sklepa pro vyhlédnutého zajatce.
Asi po třech minutách je slyšet chrastění řetězu po schodech a za další tři minuty se zjevil pan Pokorný před námi, v plné nahotě, spoutané ruce za zády, nohy v řetězech. Snaží se pokud možno skrýt před našimi zraky intimní partie svého těla. Neúspěšně se pokouší překřížit nohy tiskna úzkostlivě stehna k sobě.
Conchita k němu přistoupila a uvolnila mu roubík.
“Water, please…”
„Vzpomenete-li si na svou mateřštinu, pane Pokorný, tak tu vodu třeba i dostanete,“ pronesla s pečlivou výslovností Jana.
“Water, please… Staff regulations prohibit me to use the Czech on duty affairs…”
„Aha, ve službě se řiď těmi svými regulemi, Břéťo, ale tady jsi u výslechu, Jasné?“ Přešla jsem na tykání, protože – konec konců – mám před sebou ‚sprostého podezřelého‘, jak učil inspektor Trachta svého praktikanta Hlaváčka v jedné z nezapomenutelných cimrmanovských divadelních her, ha, ha, ha.
Podíval se na mě dosti přezíravě, což mě docela dopálilo.
„Dokud si nevzpomeneš, jak tě učila mluvit máma, vodu nedostaneš,“ oznámila jsem tvrdě.
„Vodu, prosím…“
„Dvě deci,“ rozhodla Jana a pokynula Conchitě, aby našeho zajatce obsloužila.
Když se napil, zostra jsem se na něj podívala a zeptala se ho: „Proč jste nás přepadli?“
Ticho.
„Na čí rozkaz jste tak jednali?“
Ticho.
„Aha, pán si hraje na němého… Nuž dobrá, uvidíme, kdo to déle vydrží…“
„Opravdu nechcete vypovídat, pane Pokorný? Byla by to pro vás polehčující okolnost,“ ujala se výslechu Jana.
Automaticky jsme si rozdělily role. Ona hraje toho ‚hodného policajta‘, já toho ‚zlého‘.
Ticho.
„Však ony vás ty srandičky přejdou,“ odsekl drze. „Pak se uvidí, kdo s koho!“
„Nevidím to jinak, než že budeme nuceny užít mimořádných prostředků… Něco na způsob, ve kterém si libuje tvůj kumpán,“ dodala jsem na vysvětlenou. „Nevím sice, čím se živí dnes, ale doufám aspoň, že znáš jeho minulost.“
Nenechaly jsme ho, aby na má slova nějak reagoval. Magda s Conchitou se ho ujaly a vlečou ho do Janiny vyšetřovny. Tam jsme ho uložily předpisově na stůl, zafixovaly jsme mu ruce i nohy a Jana upravila polohovací zařízení podle jeho tělesných proporcí.
„Nejprve si vás trochu vyšetřím, pane Pokorný,“ oznámila mu v zápětí, nasazujíc si do uší sluchátka fonendoskopu.
„Mám psát protokol?“ zeptala se Conchita.
„Dobrý nápad,“ souhlasí Jana. „Do záhlaví zadej jeho personálie z pasu – toho pravého, pochopitelně.
A tak se rozjíždí docela rutinní práce, na kterou už jsem si za dobu působení u mimozemšťanů zvykla – jenže teď tu není ani jeden.
„Břetislav Pokorný, 27 let, narozen v Příbrami, nyní občan USA, bydliště Devils Lake, stát Severní Dakota,“ předčítá Conchita hlavičku protokolu.
„Pro lumpa bydliště docela příznačné,“ zasmála jsem se.
„To jistě,“ souhlasí Jana přejíždějíc mu kornoutkem fonendoskopu přes prsa.
„Dech pravidelný, avšak značně zhrublý, mírná tachykardie. Pán je zřejmě dosti silný kuřák,“ diktuje Jana do protokolu.
„No tak… pár krabiček cigaret jsme v jeho kapsách a aktovce našly,“ poznamenává Magda hlasitě. „Vše ekologicky zlikvidováno. Oba zapalovače rovněž.“
„Ještě otevřete pusu, podívám se vám do krku,“ požádala Jana pacienta.
Ten však pevně stiskl rty, posměšně se ušklíbl a vrhl na nás vyzývavý pohled plný opovržení.
„Nu dobrá, když to nejde po dobrém…“
Jana mu dvěma prsty stiskla nos a druhou rukou ho mírně přiškrtila, aby ho k otevření úst donutila. Náhle však svůj násilný manévr ukončila a udiveně se zeptala: „Co to máte s tím nosem?“
„Nic, co by!“ odsekl Pokorný navztekaně.
„Magdo, Conchito… pojďte si sáhnout!“
Obě kamarádky – zdravotní sestry – přistoupily k pacientovi a prohmatávají zdlouhavě a pečlivě jeho čichový orgán.
„No… něco tam je… Ale co?“
„Mohu si taky sáhnout?“ zeptala jsem se.
„Jistě, proč bys nemohla…“
Přejíždím mu jemně prsty po nose – a najednou jsem to ucítila. Cosi jako drátek nebo úzká plochá destička se mu rýsuje pod kůží přímo na špičce.
„To je opravdu zvláštní…“
„No tak se na to podíváme zblízka,“ rozhodla Jana, hmátla do příručního stolku pro silnou lupu a jala se mu prohlížet špičku nosu podrobně.
„Ach ano! On tam má takovou jemnou jizvičku – to by mohl být nějaký implantát.“
„Čip!“ vykřikla jsem vzrušeně.
„Možná máš pravdu,“ míní Jana, „ale v tom případě…“
„V tom případě je sledovatelný, a ten, kdo ho sleduje, přesně ví, kde se nachází. Dost možná, že ti dva další už šli po stopě. My jsme je zneškodnily – ale předpokládám, že oni nejsou tak blbí, aby sem posílali agenty po dvojicích. Dříve nebo později musíme očekávat masivní útok!“ chrlím ze sebe katastrofický scénář.
„No, to by ještě tak scházelo,“ děsí se Conchita.
„Já bych Nikolkou nastíněné nebezpečí nepodceňovala,“ varuje Sally.
„Hmm, ale co s tím,“ uvažuje nahlas Magda. „Nešlo by to vyoperovat?“
„Asi nám nic jiného nezbude,“ přizvukuje Jana.
„No – ale… jak to chceš udělat?“
„Snadno. Nezapomínej, že jsem gynekoložka. A gynekologie je jeden z chirurgických oborů. Tohle zvládnu také.“
„Ale jak? Bez narkózy…“
„Má to jen pod kůží, bude stačit lokální umrtvení,“ rozhoduje Jana bleskově. „Píchneme mu tam Mesocain, pak šmik skalpelem, pinzeta, jeden steh. Žádný problém v tom nevidím.“
Bavíme se sice v esperantu, ale potvora Magda pečlivě překládá každé slovo do češtiny. Pohled na pana Pokorného je opravdu komický. Mění barvu v obličeji přes červenou a zelenou až po sinavě bledou. V očích hrůzu a přerývaně dýchá.
„Asi bychom mu měly dát klystýr a trochu ho vycévkovat, aby ti to tady všechno nepodělal,“ míní Magda.
„Jistě, pusť se do toho,“ souhlasí Jana.
„Ale já u toho zrovna být nemusím,“ poznamenala jsem odvracejíc se s odporem od padouchova nahého těla zmítajícího se bezmocně v poutech na vyšetřovacím stole.
„Nemusíš,“ souhlasí Jana. „Ale… víš co? Zajdi do sklepa a podívej se, zda tam není ještě někdo z nich očipovaný. Víš, co a kde máš hledat…“
Beze slova jsem se sebrala a vydala jsem se po schodech dolů. Janin návrh není k zahození…
Nejprve jsem prohmatala nos panu výslechovému specialistovi. Nic. Pokračuji tedy v další kóji. Tento zajatec rovněž nic v nose nemá. Ale ve třetí kóji slavím úspěch! Chlápek má patrný implantát v nose na první pohmat.
„Mluvíš česky?“ zeptala jsem se nazdařbůh.
Sice má v puse roubík, ale aspoň přikývl na souhlas.
Vrátila jsem se do předchozí kóje a položila jsem tamnímu zajatci tutéž otázku. Nic. Zopakovala jsem ji anglicky. Tentokrát zareagoval. Odmítavě.
Když jsem se vrátila do vyšetřovny, abych oznámila výsledek svého pátrání, byla Jana právě uprostřed operace, vytahujíc padouchovi z nosu pinzetou podezřelý implantát. Na obličeji roušku, na rukou rukavice. Podobně oblečená Magda jí dělá instrumentářku.
„Misku!“
Magda bleskově podává nádobku a Jana do ní upouští pinzetu i s čipem.
„Ještě mu to zastehuji a končíme. Dej mu na to obvaz a led.“
Děvčata pracují opravdu sehraně, celá akce netrvala ani deset minut.
„Tak, a co ty, jak jsi dopadla,“ byla první Magdina otázka, když si strhla roušku.
„Ještě jeden chlápek je tam očipovaný. Čech. Oba rodilí Američané jsou čistí.“
„Podívejme se! Tak oba páni důstojníci jsou bez čipu. A každý má k sobě jednoho očipovaného otroka sledovaného na dálku. Kolaboranta, který se uvolil jim sloužit poníženě jako pes. Ach ty ubožáku…!“
Poslední Magdina slova jsou určena lotrovi vzpamatovávajícímu se z Janiny minioperace.
„Nu což, tak ho vrátíme do sklepa a přednostně odoperujeme toho druhého, ne?“
„Jistě, nic jiného nám nezbývá,“ souhlasí Jana.
„Dobře, jdeme pro něj,“ rozhodla Magda.
Odvedly jsme současného pacienta zpět do sklepa, znovu jsme ho spoutaly, opatřily roubíkem a uložily jsme ho do ‚jeho‘ kóje. Do vyšetřovny jsme přivedly druhé očipované individuum.
„Položte ho na stůl a připravte ho k operaci. Klystýr, vycévkovat a všechno, co k tomu patří,“ vydává Jana instrukce Magdě a Conchitě. Mluví záměrně hlasitě a česky, aby padouch rozuměl. Magda pilně překládá ostatním kamarádkám do esperanta.
“What a surgery?” vyjekl zděšeně, jakmile jsme ho zbavily roubíku.
„Ach jo, další ubožák zapomněl mluvit, jak ho máma naučila,“ povzdechla si Jana.
„Trepanace lebky,“ sděluje mu Magda samozřejmě, přetahujíc mu obratně předkožku, aby mu mohla zavést cévku do močové trubice. „Obnova centra mateřského jazyka.“
Prudce sebou zazmítal v poutech.
„Já jsem nezapomněl česky, já jen… my, my nesmíme…“ zařval přerývaně jako raněné zvíře.
„Aha, vy nesmíte,“ poznamenává Jana soucitně. „Klid, my vás jen zbavíme toho čipu, co vám vpálili do nosu. To je rychlé a ne příliš bolestivé.“
„Co to meleš za nesmysly? Jakého čipu? Já o žádném nevím…“
„Ne? Tak se o něm dozvíš. Během čtvrt hodinky ho uvidíš in natura… A netykej mi, ano?“
„A ty můžeš?“
„Ano, my můžeme, protože jsi v naší moci, lumpe,“ ubezpečila ho Magda, tisknouc mu nacvičeným hmatem varlata. Vzhledem k jeho drzému vystupování si záměrně počíná poněkud neurvale, takže padouch bolestně zaúpěl. „Doufám, že teď už je ti to jasné!“
„J-jasné…“ vykoktal ze sebe.
„No proto! Ještě do tebe napumpujeme klystýr, tak pěkně drž…“ informuje ho Magda, zatímco Conchita mu zavádí trysku do konečníku.
Operace začíná hned po té, kdy obě naše sestry odklidily jeho výkaly a čistě mu omyly penis i konečník.
„Teď to trochu píchne a bude to chvíli nepříjemné, ale dá se to vydržet,“ upozorňuje ho Jana sklánějíc se nad ním s injekční stříkačkou.
Přesto sebou trochu trhl, neboť nečekal, že ho Jana píchne přímo do nosu.
„No, a teď už nebudeš cítit nic,“ poznamenala navlékajíc si roušku a rukavice.
„Skalpel, prosím,“ obrátila se vzápětí k podobně vymóděné instrumentářce Magdě.
„Výborně, vidím ho… Pinzetu!“
„No, a teď misku… Fajn, jsme hotovy. Že to nebylo tak strašné?“
„N-nebylo…“ pronesl Janin pacient zastřeným hlasem.
„Vidíš? Tohle jsi tam měl,“ ukazuje mu Jana krátký plochý drátek.
„Opravdu? Ale… jak se mi to tam dostalo?“
„Hmm… to nevím, to bys měl spíš vysvětlit ty, ne?“
„Opravdu… Nevím… Nevzpomínám si…“
„Nu, už to máš venku, tak ti to může být jedno. Teď se vrátíš do cely. Zítra uvidíme.“
Odvedly jsme ho do sklepní kóje, spoutaly a opatřily roubíkem.
„Co s těmi čipy?“
„Mám nápad,“ reaguje Magda na mou otázku, „připevníme je na nějaké divoké zvíře. Až si je pánové z CIA zaměří, budou z toho divocí taky.“
Odpovědí na Magdin návrh je výbuch smíchu.
Jenže – návrh je jedna věc, provedení už je obtížnější. Chytit nějaké divoké zvíře a nezranit je – to není jen tak jednoduchá záležitost… Nakonec celou situaci vyřešila Janička velice prostě. Vložila každý čip do jednoho pouťového balónku, nafoukla je vodíkem a vypustily jsme každý zvlášť volně do prostoru. První hned a druhý za půl hodiny, když se poněkud změnil směr větru…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah