Celým táborem zběsile houká siréna. Její jekot je tak úděsný, že je cítit vibrace ve stěnách všech chatek. Nad areálem poletují dvě helikoptéry a tři čety po zuby ozbrojených strážkyň pročesávají okolí.
„Kdy zmizela?“
Někdy ráno, mezi rozcvičkou a snídaní, paní majorko,“ oznamuje starší samostatná dozorkyně velitelce tábora. „Pamatuji se ještě, že jsem Fatimu požádala o pomoc při odběru semenné tekutiny té transky, ale ona musela spěchat k lékařské prohlídce Aidy jako její přímá nadřízená. Řekla mi tedy, že si mám požádat o pomoc někoho jiného, a vyběhla ven z baráku. Tak jsem si našla jinou pomocnici a šly jsme tedy na osmičku, jenže tam byla zavřená nahá Fatima s provizorním evidenčním náramkem té transky na ruce!“
„Opravdu pěkné! A jak vám to Fatima vysvětlila?“
„Jak to vysvětlila? Neví… Pamatuje si jen, že ta transka zůstala po rozcvičce na terase jako poslední. Když ji upozornila, že se opozdila, drze prohlásila, že na terase zůstane, neboť prý se jí tam líbí… nebo tak nějak v tom smyslu. Víte, že Fatima s angličtinou příliš nekamarádí, takže zřejmě nerozuměla dobře nebo to nedokáže správně interpretovat. V každém případě my jsme ji našli na osmičce nahou, s cizím náramkem na ruce. A navíc byla něčím zřejmě omámená. Chovala se totiž jako opilá, ale z jejího dechu nebylo nic cítit. Tvrdí, že neví, jak se v té cele mohla ocitnout… Pak se zhroutila a musela být převezena na ošetřovnu v Centru. Tam si ji nechali…“
„Vím, vím… A teď otázka… Dobře si rozmysli, co mi odpovíš. Požádala jsi o pomoc opravdu Fatimu? Nebyla to náhodou ta transka převlečená do její uniformy?“
„No…“ uvažuje starší samostatná dozorkyně, „do obličeje jsem jí zrovna neviděla, pravda, ale ta její mizerná angličtina se nedá přeslechnout…“
„Opravdu jsi nemluvila s tou transkou?“
„Paní majorko! Ta transka přece mluví takovou tou angličtinou z poloviny dvacátého století – tou… oxfordskou, jak říká náš gynekolog. Víte, on to má jako koníčka… a říkal, že tak už se dávno nemluví a že…“
„Tím hůř!“ zarazila velitelka nešťastnou zástupkyni šéfky směny v půli věty. „Jestliže mluvila nějakou ‚oxfordskou‘ angličtinou z poloviny předminulého století, kterou dneska už nikdo nemluví, tak to znamená, že ona má podobného koníčka, jako pan doktor. A to taky znamená, že jí asi nedělá potíže, aby napodobila Fatimu i s její směšnou výslovností a s nesmyslnými gramatickými chybami. To tě nenapadlo, viď?“
„Nenapadlo…“
„To by ovšem znamenalo,“ uvažuje nahlas velitelka tábora, „že Fatima, která podle záznamů identifikačních čteček přešla do hlavní budovy Centra, kde potom záhadně zmizela na podlaží ‚A‘…“
„… zřejmě nebyla Fatima, ale ta transka, která jí vedle uniformy sebrala i hodinky,“ doplňuje dozorkyně myšlenku své velitelky.
„No, právě! Jenže její hodinky zmizely právě v tom desátém patře, a od té doby o ní nemáme zpráv!“
„Jenže v těch hodinkách měla Fatima svůj identifikační čip. Jak by se ta transka mohla pohybovat po budově Centra bez identifikačních znaků, neřku-li, že by se jí nějak podařilo dokonce i vyjít ven?“ oponuje dozorkyně.
„No právě! To pro mě zůstává záhadou. Vždyť bez identifikačních znaků se nemůže v tom baráku vyskytovat vůbec nikdo! První dveře, kterými by chtěla projít, by ji nepustily – a navíc by vyhlásily poplach!“
„Jenže… Ona měla na čipu naprogramovanou i cestu,“ upozorňuje dozorkyně. „To znamená, že by ji ten čip nepustil ani tam, kam ona nesměla.“
„Správně,“ souhlasí velitelka. „A prověřil někdo, zda tou cestou prošla?“
„Jistě,“ potvrzuje dozorkyně, „dokonce… Vlastně ne, paní velitelko! Ona došla až ke dveřím té vyšetřovny, avšak do přísálí už nevstoupila, protože čtečka uvnitř ji nezaregistrovala. No, a tam taky její stopa končí. Hodinky se nenašly a vůbec nikde o sobě nedávají vědět.“
„No, a tím pádem naše pátrací možnosti končí,“ rozhoduje velitelka tábora. „Nezbývá, než oznámit detektivnímu oddělení Centra, co se stalo, aby mohli oni využít svých rozsáhlejších pravomocí a uprchlici nalézt svými speciálními metodami.“
„Ne, to ne… Prosím, paní majorko, nedělejte to… To by znamenalo mimořádnou událost – a trest pro všechny členky naší čety…“
„Paní starší samostatná dozorkyně! O rozhodnutí nadřízených se nediskutuje, jasné? Uvědomte si laskavě, že její zmizení vážně narušilo běh jednoho medicínského experimentu, takže je už jedno, zda nahlásím její zmizení dnes, zítra nebo až pozítří. To je totiž čtvrtek – a ona měla ten den absolvovat jakýsi zákrok. Čím déle budu tuto mimořádnou událost tutlat, tím hůř i pro mne. Jasné?“
„Jasné… Takže mám holky připravit na pranýř, veřejný výprask a výplach vagíny pálivým olejem,“ povzdechla smutně starší samostatná dozorkyně.
„Sama jsi trest určila,“ osopila se na ni zle majorka. „Navíc bude veřejný – a nejen to. Jestli se ta delikventka nenajde, tak bude Fatima degradována o dva stupně a vy všechny budete mít zaražený postup na pět let. Počítejte s tím!“
- × - × - × -
Po včerejším incidentu panuje v táboře velice napjatá atmosféra. Dozorkyně jsou otravné jako vosy, důtky mají hostinu i při sebemenší nepřesnosti plnění rozkazů a neobvykle přísné tělesné tresty jsou rozdávány jako na běžícím pásu. Jediná Lenka tuší, co se asi stalo. Včerejší manévry a dnešní podrážděné chování dozorkyň ji nenechávají na pochybách. Lucce se zřejmě podařil útěk. Teď je na ní, aby vymyslela nějaké pokračování.
Potvrdila si své tušení hned po ránu, když Lucku nezahlédla na rozcvičce, a jala se uskutečňovat svůj vlastní plán. Přeskočila zábradlí terasy a jala se šplhat po hromosvodu dolů.
„Co to děláš? Vrať se! Okamžitě!“ řve na ni shora dozorkyně.
Avšak Lenka nedbá. Je venku. Je nahá. Sluníčko do ní pere svou energii a navíc cítí synchronizační impulsy. Venku je tedy absolutně bezpečná. Seskočila na zem a vydala se k baráku, kde je vězněna Luisa.
Cestu jí zatarasily čtyři členky strážního oddílu, které mezitím zalarmovala ‚její‘ dozorkyně.
„Stop!“ zvolala na ni jejich velitelka, mávajíc proti ní obuškem.
Lenka si jich nevšímá a jde dál svou cestou.
„To je ta… no, co neumí anglicky,“ upozorňuje velitelku jedna ze členek oddílu.
„Kušuj, prosím tě,“ obořila se na ni velitelka, „slovu ‚STOP‘ přece rozumí každý blbec, i kdyby anglicky tisíckrát neuměl… STOP!“
Velitelka stráže švihla po Lence obuškem. Ten se však odrazil od silového pole, které byla Lenka před momentem vytvořila, a uhodil velitelku rovnou do prsou.
Velitelka zavrávorala. Rychle však nabrala rovnováhu, znovu se rozpřáhla a provedla proti Lence další výpad. Druhá rána se však od pole odrazila ve větší blízkosti a nový zásah do prsou velitelku povalil na zem.
Dvě členky jejího oddílu se k ní sehnuly, aby jí pomohly na nohy, zatímco třetí Lence zastoupila cestu. Silové pole ji však odmrštilo stranou, takže padla na své kolegyně zvedající se země konsternovanou velitelku, a teď se válejí v písku všechny čtyři v jednom chumlu.
„Co to vyvádíš, ty nemehlo,“ vzteká se velitelka.
„Na totéž jsem se chtěla zeptat já vás…“
„Co si to dovoluješ,“ soptí velitelka jako Vesuv, „dej si pozor, abych tě nenechala vypláchnout, feferonkovým nálevem!“
„To si zkus, ty potvoro, a oplatím ti to při nejbližší příležitosti,“ utrhla se na ní osočená členka oddílu, porušujíc všechny řády a předpisy.
„Co si to dovoluješ, ty nulo? Připrav si močák a těš se na večer!“
„A ty si pak připrav…“
Lenku gradující hádka členek strážního oddílu nezajímá. Jde dál svou cestou – k baráku, kde je držena Luisa, aniž by se dozvěděla, kterou tělesnou partii si má paní velitelka připravit na pomstu své podřízené.
Zahnula do následující uličky, chopila se hromosvodu ‚Luisiny‘ chatky a jala se šplhat nahoru. Díky své gymnastické průpravě a plnému nabití sluneční energií jí stačily na zdolání překážky pouhé tři přírazy. Luisa si ji ale nevšimla, neboť zdejší dozorkyně právě vyhlásila konec rozcvičky a Luisa se hrne ke schodišti mezi prvními.
Lenka se zamíchala mezi poslední čtyři dívky a sestupuje po schodišti jako předposlední. A právě teď nastal další problém, který si Lenka při vší své pozornosti a rozvážnosti neměla šanci uvědomit. Čtečka u dveří vedoucích na schodiště zaregistrovala Lenčiny identifikační znaky, které vyhodnotila jako cizí osobu, a vyhlásila tichý poplach. Zatím se však nic neděje, jen dozorkyně dostaly echo, že mají v baráku vetřelce.
Lenka se zatím také nijak zvlášť neprojevuje. Vstoupila s ostatními do sprch, ale nevyčůrala se do vzorkovnice. Jednak na ni žádná nevyšla – je zde přece přebytečná! – a za druhé: asi by svými identifikačními znaky těžko byla schopna otevřít některou z odběrních skříněk. Když si ulevila na záchodě a osprchovala se, vstoupila samozřejmě do jídelny. Nic nového pod sluncem… Čtyři stoly, u každého čtyři židle, avšak dívek jen osm.
Buď není chatka plně obsazená, nebo hodně dívek menstruuje, pomyslela si Lenka a usedla na volné místo – přímo proti Luise.
Teprve teď si jí nešťastná kamarádka všimla. Sice ze sebe nevydala hlásku, ale zírá na ni jako uhranutá.
Samozřejmě, že i porcí jídla je osm – to znamená, že na Lenku nic nezbývá. Té je to samozřejmě jedno, protože se dostatečně nabila na sluníčku, avšak Luisa jí naznačuje, aby se s ní rozdělila.
„Ne, díky. Já nepotřebuji,“ špitla Lenka tiše starofrancouzštinou.
Vzápětí jí na zádech přistála rána důtkami.
“Shut up, bitch!”
Dozorkyně snad slyší trávu i růst…
Konec snídaně, dívky se rozcházejí do svých cel. Luisa obývá sice dvoulůžkovou celu, ale je v ní sama, jak záhy poznala Lenka, když do ní za Luisou vklouzla a zavřela dveře.
„Sestřičko, co se to s námi děje,“ zašeptala konečně Luisa.
„Nevím, nevím, milá Luiso, to právě s Luckou zjišťujeme. Ty jsi tady pořád sama?“
„Ne, jsem tu ještě s jednou dívkou, ale ta včera začala krvácet…“
„Aha – tak ona je na menstruační cele. To znamená…“
Lenka větu nedokončila, neboť se rozletěly dveře a v nich stojí hned čtyři dozorkyně.
Jedna z nich popadla Luisu za ruku a i přes odpor, který dívka klade, ji vleče ven z cely. Zbylé tři obklíčily Lenku. Ta si ovšem uvědomila, že se jedná o celý personál ve službě – respektive o tu část, která pracuje přímo s vězeňkyněmi. Další čtyři jsou na strážnici u východu z baráku, ale ty dovnitř obvykle nechodí. Stačilo jí tedy, aby se dvakrát ohnala – a všechny tři dozorkyně se válejí v křečích na podlaze Luisiny cely.
Lenka zjišťuje, že jedna je v bezvědomí. Přidala tedy dvěma zbývajícím po jedné elektrické ráně, aby se též odebraly do náruče boha Morfea, a uvažuje, co podnikne dál.
Po několika sekundách se rozhodla a začala horečně jednat. Svlékla všechny tři dozorkyně úplně do naha, vybrala si uniformu té, která jí přibližně odpovídala postavou, a oblékla se do ní naostro – bez spodního prádla. Následně nacpala do kapes ‚své‘ uniformy vše, co našla po kapsách ve zbývajících dvou uniformách. Očesala dozorkyním všechny šperky a ozdoby, které jim zůstaly na těle: Prstýnky, náramky, hodinky, náušnice… Nevím, kde mají ukryté své čipy s identifikačními znaky – a ty by se mi mohly zpočátku hodit…
Pak natavila plastový náramek se svými identifikačními znaky, stáhla si ho a vzápětí ho navlékla na ruku jedné z omráčených dozorkyň. Naposledy přehlédla své dílo, sebrala obě zbývající uniformy včetně spodního prádla té ‚své‘ a opustila Luisinu celu. Zavřela za sebou dveře a jala se pátrat po Luise. Nikde ji však nevidí. Není ani v atriu, ani ve sprchách nebo v jídelně, není ani v některé z korekčních cel. Tam v jedné z nich Lenka zanechala obě přebytečné uniformy.
Z toho lze usoudit, že ji ta dozorkyně vyvedla někam ven.
Lenka vyšla z chatky přes strážnici, zamávala na pozdrav děvčatům ve službě a sebejistě zamířila směrem k budovám stojícím v čele tábora proti podkově chatek. Právě včas. Ještě si stačila všimnout, že čtvrtá dozorkyně zapadla s Luisou do dveří hlavního vchodu.
Přidala do kroku a dosáhla cíle za několik málo sekund. Otevřela dveře a uslyšela ozvěnu kroků na schodech. Vydala se tím směrem a spatřila další právě se zavírající dveře. Když do nich vkročila, poznala okamžitě soudní síň kombinovanou s vyšetřovnou a mučírnou. Dozorkyně právě přivazuje nebohou Luisu ke kříži, který je proti šeru v místnosti jasně osvětlen.
Lenka za sebou zavřela dveře. Jejich klapnutí však dozorkyni neušlo, a otočila se.
„Tak co, podařilo se vám tu vetřelkyni zpacifikovat?“
Arabka mluví pomalou školskou angličtinou, které Lenka bez potíží rozumí. Přikývla na souhlas.
„Takže ti Aiša dovolila zúčastnit se soudu?“
Lenka znovu přikývla na souhlas.
„A ona sama nepřijde? Vždyť taky chtěla vědět…“
„Rozmyslela si to,“ poznamenala Lenka polohlasně.
Do soudní síně už ale vcházejí další účastníci líčení a diváci, mezi jinými i velitelka tábora, majorka Inge Tussiová, asi čtyřicetiletá brunetka, sice stále ještě velice přitažlivá a atraktivní, avšak – i přes přitažlivé příjmení – zlý pohled vycházející z jejích pronikavých očí spolehlivě odrazuje každého muže, aby si s ní začal nějaký románek. Nakonec se objevuje doktor Totenkopf, Luisin advokát, který usedá na lavici vedle kříže, na němž je uvázána jeho mandantka.
„Můžeme začít,“ spustil předseda soudu. „Máte slovo, pane doktore,“ obrátil se vzápětí k advokátovi, „protože toto mimořádné přelíčení se koná na vaši výslovnou žádost.“
„Ctihodnosti,“ ujal se doktor Totenkopf bez okolků slova, „vykonal jsem týdenní služební cestu do Prahy – a zjistil jsem řadu závažných skutečností.
Předně: Moje mandantka byla panna. Defloroval ji doktor Fötzlein během gynekologické prohlídky. V protokolu o té prohlídce to sice není zaznamenáno, ale skutečnost potvrdily dvě zdravotní sestry, které s mou mandantkou přišly před vyšetřením do styku.“
„Proč nemáte svědectví samotného doktora Fötzleina?“
„Doktor Fötzlein, vážení, se stal obětí atentátu – a to v den, kdy moje žádost o konzultaci dorazila do Prahy. Jedná se zřejmě o spiknutí a o komplot proti této dívce. Ona nemohla ve své vagíně přechovávat žádnou třaskavinu, protože byla panna, chápete to?“
„Tebe defloroval doktor Fötzlein?“ obrátil se předseda soudu k nahé delikventce uvázané na vyšetřovacím kříži. „Odpověz, přece… Sama vidíš, že se pan doktor Totenkopf snaží najít pro tebe pomoc…“
Vystresovaná Luisa se jen roztřásla hrůzou. Pak zvolala zoufalým hlasem: „Sestro Lenko, co po mně chtějí… Prosím…“
Lenka už nevydržela stát v přítmí sálu a vstoupila do světla.
„Potřebují vědět, sestřičko, zda jsi byla před tou prohlídkou u doktora panna.“
„Co to je? Kdo jsi a jak ses sem dostala,“ osopila se na Lenku velitelka soudní stráže.
Přistoupila k ní blíže a znovu zvolala: „Jak to, že máš tři různé identifikátory? Ctihodnosti! Tato ženština je podle mé čtečky jednak velící dozorkyně – supervizorka Aiša, starší samostatná dozorkyně Dina a mladší samostatná dozorkyně Sarah. Ta poslední se kryje s insigniemi na uniformě.“
„Svléknout, odvést, vyšetřit, potrestat!“ rozhodla okamžitě majorka Tussiová.
Na Lenku se vrhly tři členky soudní stráže. Jedné z nich se podařilo strhnout její halenu od uniformy, druhé pak i sukni.
„A ještě k tomu je »naostro« – bez spodního prádla,“ zvolala v tom okamžiku majorka pohoršlivě.
Jenže stržení sukně byl taky poslední zákrok, který se dozorkyním podařilo provést – a to především proto, že jim ho Lenka dovolila. Nahá se přece jen cítí bezpečněji. Když pak velitelka čety položila ruku na její rameno jako akt zatčení, Lenka ji s úsměvem poslala k zemi. Stejně se daří i dvěma zbývajícím útočnicím.
„Když dovolíte, vážený pane,“ spustila směrem k doktoru Totenkopfovi německy, ujala bych se funkce tlumočnice.“
„Vy máte licenci na němčinu… a na ten podivný jazyk, kterým má mandantka hovoří?“
„Jakou licenci, pořád? Anglicky neumím, německy ano a ten jazyk, kterým vaše mandantka mluví, se nazývá starofrancouzština a užíván byl někdy ve dvanáctém století.“
„Dobře, ale vaše mateřština se jmenuje čeština, nemýlím-li se…“
„To je pravda…“
„No tak musíte mít na ty další jazyky povolení a licenci. Máte je?“
„Vůbec vám nerozumím, pane doktore. Vysvětlete mi to… asi jako dětem ve škole, ano?“
„Nechápu, co je na tom nepochopitelného. Mluvit můžete buď svou mateřštinou, nebo anglicky. Chcete-li studovat jiný jazyk, potřebujete k tomu povolení od Globálního úřadu pro kulturu a vzdělávání. No, a pokud se chcete živit jako překladatelka nebo tlumočnice, musíte mít vyřízenou potřebnou licenci pro každý jazyk na základě certifikátu o studiu, abyste byla oprávněna přijímat za takové služby honoráře, ze kterých pak platíte daně.“
„Já vám budu překládat zadarmo, nic za to nechci. Takže nebude ani honorář, ani daně… Co říkáte?“
„Nelze! Nelze, dostali bychom se do konfliktu se zákonem! Jednalo by se o dumping a o nekalou soutěž, neboť takovým jednáním připravujete licencované jazykovědce o výdělek a Civilizovanou Zónu o daně. Za to je kriminál, vážená slečno…“
„Jsem tedy zvědava, kde a jak seženete licencovaného tlumočníka na starofrancouzštinu, kterou se už tisíc let nemluví a i já jsem ji donedávna znala jen v literární podobě. Hovorovou formu jsem pochytila až tady od Luisy.“
Během nanejvýš zajímavé diskuse se probraly členky soudní stráže a znovu se pokusily Lenku ‚zatknout‘.
Ta je ovšem umravnila další sérií elektrických výbojů a se slovy „spěte dál, ještě máte čas,“ je znovu poslala do říše snů.
„Ctihodnosti,“ oslovil doktor Totenkopf předsedu soudu, „dovolíte, vzhledem k těmto zvláštním skutečnostem, aby zde přítomná slečna pracovala jako tlumočnice bez nároku na honorář?“
„To je obtížně řešitelné, pane doktore. Ona je, nemýlím-li se, taky vaše mandantka, což by mohlo působit dojmem podjatosti, chápete?“
„Já to chápu, ctihodnosti, avšak… Kde vezmeme tlumočnici ze starofrancouzštiny? Té němčiny se samozřejmě ujmu sám, je to moje mateřština, licenci nepotřebuji…“
„Ale její ne…“
„Poslyšte, ctihodnosti,“ obrátila se k předsedovi tentokrát Lenka, „já jsem žila od dětství v českém pohraničí, a přeshraniční styk byl pro mě tak běžný, jako třeba pro vás … co já vím… luštění křížovek, no. Berte to tak, že němčina je moje druhá mateřština – jako bych pocházela ze smíšeného manželství…“
Doktor Totenkopf s úsměvem přeložil Lenčin proslov do angličtiny.
„Avšak – tady se jedná o dvojí tlumočení, oboje ze strany obhajoby – počítám-li zde podivným způsobem přítomnou slečnu rovněž za vaši mandantku, pane doktore. Jenže to je situace, kterou trestní soudní řád už nepřipouští ani jako výjimku!“
„Z němčiny budu tedy tlumočit já sama,“ ozvala se v té chvíli velitelka tábora, majorka Tussiová. V ten moment si Lenka uvědomila její zvláštní přízvuk, ještě mnohem výraznější než ten, kterým mluví anglicky i advokát. Došlo jí, že majorka je také rodilá Němka.
„Dobře,“ rozhodl nakonec předseda. „Zapište do protokolu, že slečna pochází ze smíšeného manželství a má tedy dva rodné jazyky. Z němčiny bude překládat majorka Tussiová. Spokojen, pane doktore?“
Rozzářený úsměv na doktorově tváři je předsedovi odpovědí.
„Ale trvalo vám to. Opravdu úděsná byrokracie…“ poznamenala Lenka uštěpačně.
„Pozor na jazyk, slečno,“ varuje ji doktor Totenkopf. „Teď jste byla ustanovena do funkce soudní tlumočnice a paní majorka je povinna přeložit do angličtiny vše, co vy řeknete německy, přičemž každé slovo musí být zaprotokolováno, jasné?“
Do soudní síně vtrhla celá četa strážkyň z vrátnice ‚Luisiny‘ chaty.
„Kde je ta delikventka?“ zeptala se velitelka, přehlušivši poučení, které doktor Totenkopf uděluje Lence.
„Tady, ale byla právě ustanovena soudní tlumočnicí, takže nás teď nechejte pracovat,“ krotí strážkyně sám předseda soudu. „Odvedete si ji, až skončíme. Teď nerušte.“
„Jenže – ona spáchala trestný čin útoku na veřejného činitele, a to opakovaně. Dokonce se jedná i o zneužití cizích práv, protože se vydávala za mladší samostatnou dozorkyni, tři naše příslušnice oloupila o oděv a osobní věci, svévolně opustila jí vykázaný prostor, …“
„Vy jste nerozuměla, supervizorko? Teď tady funguje jako tlumočnice. Na její zatčení a potrestání je času dost!“
„Jak myslíte, ctihodnosti. Vy jste tady pánem, avšak pokud jde o čistotu právních úkonů…“
„Tady mě nebude nějaká seržantka poučovat o čistotě právních úkonů,“ utrhl se na ni předseda soudu. „Uklidněte se, nebo vás dám vyvést. Tuto osobu my tady nutně potřebujeme, chápete to?“
Teprve po ostrém napomenutí členky strážní čety pochopily, že soudní líčení má vyšší prioritu, než příkladné potrestání vzpurné delikventky, a Luisa mohla být konečně v klidu vyslechnuta. Lenka se všemožně snažila vydobýt z ní potřebné informace, ale nakonec Luisa i přes stres, pláč a několik sérií vroucích modliteb potvrdila, že po jistou dobu zůstala v ordinaci doktora Fötzleina sama s oním dozorcem – a že ten s čímsi manipuloval v její vagíně. Rovněž potvrdila, že až do této gynekologické prohlídky byla virgo intacta – deflorována byla opravdu až doktorem Fötzleinem, jak advokát ostatně předpokládal už z výpovědí obou sester, které Luisu k prohlídce připravovaly a nahrávky jejich výpovědí předvedl jako přímou svědeckou výpověď.
„Soud se odebere k poradě,“ oznámil po dvouhodinovém jednání předseda.
…
„Poslyšte rozsudek jménem Civilizované Zóny,“ pronesl předseda soudu slavnostním hlasem úderem třetí hodiny odpolední.
Všichni přítomní se na ta slova postavili do pozoru, jen nešťastná Luisa je pořád ještě přivázána ke kříži.
„Obžalovaná delikventka jménem Luisa, provizorní identifikační znaky CZ9F00125879114, se zprošťuje viny ohledně přípravy teroristického útoku i překupnictví drog, neboť tato podezření byla vyvrácena jak svědeckými výpověďmi, tak i znaleckými posudky.
Je však shledána vinnou, že nezákonně vstoupila na území Civilizované Zóny a pohybovala se zde bez identifikačních znaků, bez prostředků k obživě a bez znalosti základů anglického jazyka. Za tyto činy je jí uložen souhrnný trest nucených prací v délce dvou let a šesti měsíců. Na základě lékařského posudku soud nařizuje, aby si trest odpykala jako certifikovaná kojná, ke kteréžto profesi zde budiž připravena. Po odpykání trestu může požádat přednostně o udělení licence pro provozování této profese a pokračovat v práci za příslušný honorář – to však za předpokladu, že rovněž zvládne angličtinu na požadované úrovni. Jazyková výuka i přípravy na laktaci buďtež provedeny intenzivní cestou – vzhledem k výjimečné vhodnosti delikventky k produkci mateřského mléka.
Proti tomuto rozsudku se lze odvolat ve lhůtě 18 pracovních dní ke Globálnímu soudnímu dvoru, avšak případné odvolání nemá odkladný účinek ohledně všestranné přípravy odsouzené na plánovaný druh práce.“
…
„Mohla bych požádat slavný soud, abych byla ubytována spolu s Luisou?“ zeptala se Lenka doktora Totenkopfa, když byl rozsudek vynesen.
Advokát předložil můj návrh, avšak podle očekávání se nesetkal s kladnou odezvou.
„Není důvod,“ oznámil předseda soudu.
„Luisa se tu však beze mne nedomluví,“ pokouší se Lenka argumentovat.
„Základy angličtiny jsou součástí přípravy. Ostatně – ty jsi na tom stejně,“ zabíjí její návrh předseda. „Jedině, že byste se bavily jen vy dvě mezi sebou. To je však podle táborového řádu přísně zakázáno. Tím spíš nepřipustím, abyste se vy dvě dostaly k sobě.“
…
„Budete se odvolávat, pane doktore?“ zeptala se Lenka advokáta, doufajíc, že by tak získala aspoň jakous-takous možnost dalšího legálního styku s Luisou.
„Nebudu, to nemá cenu,“ oznamuje advokát div ne vítězoslavně. „Dokázal jsem skoro nemožné – vyvrátit dva ze tří bodů obžaloby. To je skvělý úspěch. Proti poslednímu bodu obžaloby však nevidím žádnou možnost obrany. Navíc se obávám, že by odvolací soud mohl právě z tohoto důvodu trest zpřísnit.“
Nepostřehla při tom, že předseda soudu pokynul velitelce tábora a cosi jí pološeptem sdělil.
…
Dozorkyně odvázaly Luisu od kříže a odvedly ji pryč ze soudní síně, zatímco Lenku obklíčily dvě čety členek soudní stráže, mezi něž se přimíchala i velitelka tábora.
„Půjdeš s nimi dobrovolně?“
„Záleží na tom, kam…“ opáčila Lenka znuděně – ve skutečnosti však horečně promýšlejíc další plán své ‚podvratné‘ činnosti.
Je hloupé, že nemohu být v Luisině společnosti. Avšak – mohu si k ní přístup kdykoliv snadno vymoci silou a také je důležité, že Luisa má povědomí o mé přítomnosti. Pokud tedy budu zde v táboře, tak mi zatím odloučení od ní nevadí.
„Do své cely – kam jinam?“
„Ale jo, klidně…“
„To jsem ráda, že jsme se domluvily. Mám ještě jinou práci.“ ukončila velitelka tábora své německé extempore a spěšně opustila svitu vedoucí Lenku na místo určení, odcházejíc směrem k žiletkovému plotu.
Lenka však nespěchá a členky soudní stráže, vědomy si jejích schopností, jichž se některé z nich staly nedávno obětí, neodvažují se nutit ji ke zvýšení tempa. Lenka využívá pomalé chůze, procházejíc táborem ‚křížem krážem‘, především k tomu, aby si důkladně vryla do paměti všechny důležité orientační body areálu tábora, takže se jejich cesta protáhla z původně ‚plánovaných‘ deseti minut na více než hodinu, což dozorkyně Lence benevolentně trpí z obavy před dalšími jejími elektrickými ranami. Eskorta právě prochází středem táborového náměstíčka (po kolikáté již?), když v tom Lenka uviděla docela zajímavé divadlo:
Tři dívky v uniformách dozorkyň, ruce spoutané za zády a nohy spojené krátkým řetězem, aby mohly dělat jen malé kroky, jsou vedeny dvanáctičlennou eskortou jiných dozorkyň právě proti ní. Po straně je doprovází velitelka tábora, která byla před tím spěšně odešla ‚za jinou prací‘. Lenka si všimla strhaných výrazů v obličejích spoutaných děvčat a neušlo jí ani, že jedna z nich má slzy na krajíčku.
„Moment,“ poznamenala k velitelce ‚své‘ eskorty a zastavila se. Pohlédla směrem, kterým jsou spoutané dívky vedeny, a uviděla tři kříže nainstalované proti vchodu do hlavní budovy. Maně si vzpomněla, že v době jejího příchodu zde nic takového nebylo.
Ty tři kříže ve tvaru písmene ‚X‘ zde tedy byly nainstalovány nejvýš před několika desítkami minut a paní majorka se chce zřejmě pobavit na úkor těch tří děvčat. Jsou to sice také dozorkyně, avšak podle toho, co mi Lucka signalizovala…
V té chvíli jí v hlavě uzrál opravdu šílený plán! Obrátila se a vykročila směrem, kterým se ubírá eskorta vedená velitelkou tábora. Její dozorkyně ji poslušně následují – jako by ona vedla je. Sice jdou za sledovanou eskortou v uctivé vzdálenosti, avšak majorka Tussiová si jich záhy všimla a zle se na Lenku obořila:
„Slíbila jsi, že se spořádaně vrátíš do cely, jak to, že se touláš táborem už přes hodinu? Já jsem za tu dobu stihla…“
„Klid, majorko. Jenom mě zajímá, co se tu zase chystá za lumpárnu…“
„Co si to dovoluješ! Koukej se otočit a už ať tě tu nevidím!“ soptí velitelka.
Pak se zle osopila na dozorkyně mající Lenku eskortovat do její cely.
„Vás si taky podám. Kliďte se odsud i s touhle delikventkou a odveďte ji okamžitě, kam patří, nebo dopadnete stejně, jako tyhle tři!“
„Klid, klid…“ chlácholí je Lenka. „Já mám času dost, tak se chci nejprve podívat, co se tu bude dít za nemravnosti…“
„Tak to tedy uvidíš! Ale půjdeš na pranýř s nimi, když jinak nedáš!“ rozhodla majorka.
Vzápětí pokynula dvěma členkám eskorty, ty odhrnuly písek hned vedle posledního kříže – a objevil se kovový poklop. Ten otevřely a než se Lenka nadála, vytáhly z něj další kříž, který vztyčily do jedné řady se třemi už stojícími.
„Koukáš, co, jak jsme tu skvěle vybaveni,“ zeptala se posměšně majorka Lenky.
„No, to teda koukám, jen co je pravda,“ hraje Lenka udivenou.
Vzápětí pokynula jedné z členek eskorty, aby dívkám uvolnila ruce. Pouta na nohou jim však i nadále ponechána.
„Svlékejte se, potvory! Ty hadry dolů! Chci vás vidět, jak vás sám veliký Baal – budiž velebeno Jeho jméno – stvořil! Všechny tři! Jednu delikventku nedokážete uhlídat! Teď uvidíte, zač je toho loket!“
Takhle mizerně anglicky, jako mluví ona, umím taky, pomyslela si Lenka a její plán začíná dostávat pevné obrysy.
Všechny tři dívky se na povel poslušně svlékly do naha a nechaly se uvázat ke křížům.
„Teď ty,“ ucedila majorka skrz zuby směrem k Lence.
Lenka se jen pousmála a postavila se zády k dívkám uvázaným k pranýřům, do vzdálenosti asi tak dvou metrů od nich.
„Tam ne,“ upozorňuje ji majorka příkře. „Támhle k tomu čtvrtému pranýři bych laskavě prosila.“
„Ale jistě, jak je vám libo, paní majorko.“
Ani jedna z přítomných divaček, včetně oněch tří dívek uvázaných k pranýřům, pochopitelně jejich hovoru, vedenému v jazyce Goethově, v podstatě nerozumí. Nevědí tedy, oč si paní majorka právě řekla. Avšak Lenka zareagovala pohotově. Uchopila milou paní majorku za ramena a prudce s ní smýkla směrem ke čtvrtému pranýři. Její odpor umravnila jednou silnější elektrickou ranou. Přitlačila ji zády ke kříži a obratně jí zacvakla na rukou náramky.
Dvě dozorkyně se na Lenku vrhly, pravda, avšak ta je zpacifikovala jediným mávnutím ruky.
„Ještě někdo má zájem?“ zeptala se zbývajících dozorkyň angličtinou stejně špatnou, jak ji odposlouchala od velitelky tábora.
„Es scheint mir, dass du an den Pranger zuviel angezogen bist,“ {„Mám dojem, že jsi na ten pranýř nějak moc oblečená,“} poznamenala přešedši spontánně na tykání, když všechny dozorkyně ustoupily do uctivé vzdálenosti. „Není ti horko?“
Majorka ovšem příšerně běsní. Trhá sebou v poutech, kope nohama, nemajíc je zatím zafixované, a zasypává Lenku takovou záplavou šťavnatých nadávek jak v jazyce německém, tak i anglickém, že by mohla pomalu vydat docela obsáhlý slovník.
„Klid, majorko, hned to napravíme…“
Nutno podotknout, že majorčina uniforma, ač s důstojnickými prýmky, je velmi jednoduchá a podobná uniformám řadových dozorkyň: Lehká halena s krátkým rukávem a minisukně, obojí v barvě khaki, pod nimi pak jen ponožky, kalhotky a podprsenka, všechno spodní prádlo sněhobílé. Jejich nahé nohy a paže Lence usnadňují práci.
Lenka tedy přistoupila k velitelce tábora, přivázané za ruce k pranýři, a nedbajíc jejích kopajících nohou, stáhla jí sukni. Odhodila ji na zem a několika drobnými elektrickými ranami majorku přinutila, aby nohy přitiskla ke spodním ramenům kříže. Vzápětí jí navlékla okovy na kotníky. Pak teprve jí zula okované boty, které si vzápětí sama obula přímo na bosé nohy, a stáhla jí ponožky.
„Nu, už to vypadá lépe, co myslíš? I když tedy… ta blůza musí také dolů, že ano?“
Lenka obratně rozepnula pozlacené knoflíky důstojnické haleny a doširoka ji rozevřela, odkrývajíc tak pohled na velitelčinu podprsenku. Pak jí uvolnila pravou ruku z náramku a stáhla dolů rukáv. Svlečenou ruku vzápětí zafixovala zpět. Obdobného manévru užila i u ruky levé a ‚vysvobozený‘ horní díl uniformy prohledala. Ke svému milému překvapení objevila v levé kapse multifunkční ‚švýcarský‘ nůž.
„No výborně,“ raduje se odkládajíc halenu na zem k sukni, „lepší nástroj jsem si snad ani nemohla přát…“
Vybrala si z nástrojů ten největší nůž, otevřela ho a zašermovala jím velitelce před nosem.
„Snad mě nechceš podříznout, ty jedna stará odporná CENZUROVÁNO!“ zaječela majorka tak příšerně, že až Lence zalehly bubínky.
„Podříznout… Hmm, docela by sis to zasloužila, ale mně bude stačit jen tohle…“
Po těch slovech zajela Lenka nožem mezi její prsy a jediným prudkým řezem rozpůlila její podprsenku. Dvěma dalšími řezy zlikvidovala ramínka, a než se majorka vzpamatovala, zbavila ji Lenka podobným způsobem i kalhotek.
Ve Fredově stylu, pomyslela si a po jejích lících se rozlil lehký úsměv.
Zavřela nůž a pomalu ho uložila zpět do kapsy haleny. Pak opět věnuje svou pozornost nahé velitelce. Nejprve jí očesala všechny šperky a hodinky a uložila je do kapes haleny. Pak pohledem zhodnotila její stále pěknou postavu, zatím jen nepatrně povislá prsa s velkými, poněkud vystouplými dvorci a ztopořenými růžovými bradavkami, ladnou křivku boků a hladce vyholený klín s mírně pootevřenými stydkými pysky. Důkladně jí prohmatala prsa, břicho, svaly na rukou a nohou a nakonec i zadeček.
„Tedy, řeknu vám, paní majorko Tussiová,“ spustila poté obřadně německy, dávajíc zvláštní důraz na velitelčino příjmení, „že jste skutečně ‚kočka‘ se vším všudy. To jméno nelže a opravdu vám sedne.“
Když majorka zjistila, že jí podřezání nehrozí, jakž-takž se uklidnila, avšak následné Lenčino zkoumání a hodnocení její tělesné schránky ji opět rozpálilo do běla. Vychrlila na její adresu novou snůšku těch nejsprostějších nadávek, které by vydaly na druhý díl pomyslného slovníku.
„Je to možné? Člověk ji pochválí – a ona by ho nejraději sežrala,“ poznamenává Lenka špatnou angličtinou ke zkoprnělým dozorkyním. „Teď mi povězte, co se má dít dál?“
„Vystříkání… vystříkání vagíny pálivým olejem a výprask přes… přes prsa…“ vykoktala ze sebe jedna z dozorkyň.
„Opravdu?“ podivuje se Lenka.
„Opravdu… To je opravdu… dnes na programu…“
„Mám jim věřit, paní majorko?“
Majorka nevnímá. Lenka jen žasne nad jejím květnatým slovníkem vulgarismů…
„Dobrá, tak to hned vyzkoušíme. Kde máte ten olej?“
Jedna z dozorkyň jí beze slova podala flakón s rozprašovačem.
Lenka ho uchopila a přistoupila k majorce, trhající sebou v poutech a chrlící ze sebe třetí díl pomyslného slovníku šťavnatých nadávek na Lenčinu adresu.
„Dovolíte?“ zeptala se zdvořile, zavádějíc majorce trysku rozprašovače mezi stydké pysky.
„Nééééééé!“ zaječela majorka pronikavě.
„Ale ano,“ oponuje Lenka tisknouc ventil. „Zakusíš přesně to, co jsi chystala pro tyto tři dívky. Možná, že kdybys…“
Její další komentář byl přehlušen úžasným hlasovým výkonem majorky Tussiové, za který by se nemusela stydět ani operní pěvkyně.
Když Lenka stiskla ventil podruhé, ucítila prudký záchvěv majorčina nahého těla a vzápětí ji polil mohutný proud moči, který nekontrolovaně vyrazil z majorčiny vagíny.
„Ale, fuj! Počůrávat se – v tvém věku? Že se nestydíš!“
Lenka ještě několikrát stiskla ventil, aby byla majorčina vagína vystříkána opravdu pečlivě. Pak flakón z její vagíny vytáhla. Pohodila ho na zem a rozšlápla ho těžkou botou. Obsah vsál ochotně do sebe vyprahlý pouštní písek.
„Myslím, že ten olej by nedělal děvčatům až tak dobře, jak sis zřejmě představovala – tedy soudě aspoň podle tvé nelibé reakce,“ domlouvá Lenka velitelce otírajíc si zbytky její moči s těla zbytky její rozřezané podprsenky. „Když dovolíš, vyzkoušela bych na tvých prsou ještě ten bičík…“
„Nééééééé!“ zaječela opět majorka přímo srdceryvně.
„Proč řve?“ zeptala se Lenka dozorkyně, která jí stále ještě bičík nepředala.
“Nettles,” pronesla tázaná jediné slovo, kterému Lenka ke své smůle nerozumí.
„Ukaž…“
Lenka přece jen převzala bičík a prohlédla si jeho řemínek. Všimla si jemných ostrých hrotů, kterými je obalen. Jednoho se lehce dotkla prstem. Pronikavá palčivá bolest jí téměř vyrazila dech.
„Ach, tak takový je to tedy bičík,“ zvolala hněvivě. „Žahá to jako kopřiva. Tedy, garantuji ti, ty potvoro, že se tvá prsa opravdu pomějí!“
Odpovědí jí je nový proud sprostých nadávek.
„Ke kolika ranám jsou děvčata odsouzena?“
„Ke… dvaceti…“ vykoktala ze sebe dozorkyně.
„Ale na každý,“ ozvala se nesměle jedna z dívek uvázaných na pranýři.
Vzhledem ke konstrukci bičíku bude úplně stačit pět, šest švihů přes každý prs – a bude mít dost, pomyslela si Lenka, avšak nejprve ji vyzkoušíme z pravdomluvnosti.
„Aha! Takže pověstných muslimských čtyřicet, ano?“ pronesla pomalu německy k majorce.
Ta místo odpovědi na Lenku plivla. Sice se netrefila, ale i tak Lenka své původní rozhodnutí zavrhla.
„Chtěla jsem tě šetřit, ale za tohle si užiješ všech 40 ran, ty potvoro,“ oznámila jí nevzrušeně.
„Počítat a děkovat…“ ozvala se znovu dívka z pranýře.
„Ano, to je dobrý nápad. Rány budeš počítat a za každou poděkuješ,“ poučuje Lenka velitelku tábora.
Ta se místo odpovědi pustila do ‚diktování‘ pátého dílu slovníku.
„Tak začnem’!“ pokouší se ji Lenka překřičet.
Postavila se tak, aby dozorkyně neměly zakrytý výhled, rozpřáhla se a švihla bičíkem majorku přes levý prs.
Ačkoliv rána nebyla příliš prudká, na trestané tělesné partii majorčině se objevil zarudlý pruh a majorka zařvala jako raněné zvíře.
„Počítej!“
Ticho.
„Počítej, nebo ti přidám!“
„Jedna!“ vyštěkla vztekle majorka.
„Poděkuj!“
Opět ticho.
„Poděkuj, nebo ti opravdu přidám,“ hrozí Lenka.
„Děkuji…“
Rány padají jedna za druhou střídavě na levý a pravý prs, majorka, vyjíc palčivou bolestí, poctivě počítá a za každou ránu děkuje. Zpočátku i docela pevným hlasem, avšak jak ran přibývá, její prsa se zvětšují a nabývají fialové barvy a její výslovnost ztrácí na zřetelnosti. Po dvaceti ranách už je docela hotová, schlíple visí na pranýři a místo počítání a děkování už ze sebe vydává jen neartikulované skřeky, vzdáleně připomínající hýkání osla.
„Mám dojem, že už ti to stačí,“ poznamenává Lenka v poločase, „jen se ještě podívám, co takové skvělé masáži říkají tvá prsa… Hmm, zajímavý bičík. Z trojek máš po dvaceti ranách pětky a docela pěkně ti stojí. Silikon hadr, že?“
Lenka jí ještě seřezaná prsa pečlivě prohmatala. Ani majorčino příšerné vytí ji od dalších výzkumů neodradilo – ještě se pustila do testu citlivosti bradavek, které samozřejmě také zakusily několikeré ‚políbení‘ žahavých hrotů.
Sice jsem jí odpustila dvacet ran, ale za to, co připravovala pro svá podřízená děvčata, a za to, jak neuctivě se ke mně chová, by si měla ještě trochu nepříjemností užít…
Lenka hmátla znovu do kapsy majorčiny haleny pro její ‚švýcarský‘ nůž a otevřela tentokrát nejmenší nožík s velmi ostrým hrotem. Tím se lehce dotkla majorčiny levé prsní bradavky v místě, kde je nasazena na dvorec. Sice si počíná velice opatrně, aby trestanou nezranila, avšak dotyk ostrým hrotem na tak citlivém místě – a ještě navíc před tím nepříjemně podrážděném žahavými hroty, vykonal své – z majorčiny vagíny se vyřinul další proud moči. Zřejmě zde ještě zapůsobil silný psychologický faktor v podobě ‚podle sebe soudím tebe‘, který ve velitelce vzbudil hrůznou představu, že se Lenka chystá k amputaci jejích bradavek.
“Untie your fellows. That,” ukazujíc na velitelku, “let her hang there. As a warning. Until sunset. I have to go shower.”
Lenka mluví v krátkých větách, mizernou angličtinou odposlouchanou od dozorkyň, velitelky tábora a advokáta Totenkopfa.
Pak sebrala majorčinu uniformu a chystá se vyrazit směrem k chatkám.
„Ale… co bude dál?“ zastoupila jí cestu dozorkyně s výložkami supervizorky.
„Jak dál? Osvobodila jsem vaše kamarádky. Nestačí?“
„Nestačí,“ promlouvá další dozorkyně. „V šest večer přijde její zástupkyně. Potrestá nás všechny. Neubránily jsme ji.“
„Dobře…“
Lenka vytáhla z kapsy majorčiny haleny hodinky a navlékla si je na ruku. „Jsou teprve čtyři odpoledne. V pět přijdu. Uvidíme, co bude dál.“
…
Lenka váhá, má-li si jako kamufláž obléci uniformu velitelky tábora. Po zvážení všech pro a proti se rozhodla, že zatím zůstane v rouše Evině.
Nejprve se musím celá důkladně umýt. ‚Zlatá sprcha‘, kterou mě paní majorka poctila, sice už oschla, pravda, ale smrad zůstal…
Svázala důstojnickou uniformu do uzlu a vyrazila směrem k Luisině chatce. Proti vůli strážných prochází vrátnicí-strážnicí. Musí je trochu ‚umravnit‘, neboť se jedná o dozorkyně, které odvedly Luisu od soudu, aniž by se zatím dozvěděly, co se po jejich odchodu odehrálo na táborovém náměstíčku.
Lenka si to namířila nejprve do sprch a pak rovnou do Luisiny cely, avšak – ta je prázdná! Zběžně nahlédla do korekčních cel, avšak tam našla jen odhozené uniformy dozorkyň – tak, jak je tam sama uklidila.
Oblékla se tedy do majorčiny uniformy a vstoupila do strážnice.
„Kde je odsouzená?“
„Která, paní majorko… Veliký Baale! Budiž ctěno tvoje jméno! To není majorka! To je…“
„Nejsem majorka,“ zarazila ji Lenka, shazujíc pohotově blůzu uniformy, aby se mohla pohodlněji bránit případnému výpadu. „Ale řekni, kam jste odvedly odsouzenou.“
„Kterou? Všechny zdejší delikventky jsou odsouzené…“
„Tu, co byla dnes u soudu.“
„Tu… odvedli na speciální vyšetření…“
„Lžeš! Jdu z vyšetřovny. Tam není!“
„Do Centra na vyšetření… Tam, za jezerem… Podle nařízení předsedy soudu…“
Teprve teď Lence došlo, že Luisa odsouzená k produkci mléka a navíc ještě jako výjimečně vhodná producentka, je zřejmě objektem mimořádného zájmu – podobně jako Lucka. Byla tedy odvedena na vyšetření přímo do hlavní budovy bývalé SSE!
Pohlédla na hodinky. Čtvrt na šest!
Uvědomila si, že teď bude svádět boj na dvou frontách – jednak musí ochraňovat Luisu, ale také musí udělat něco pro zdejší řadové dozorkyně. Právě před chvílí se přesvědčila o tom, že s nimi je tu zacházeno v podstatě také jako s vězeňkyněmi a že celý trik spočívá v tom, že jsou jedny štvány proti druhým. ‚Rozděl a panuj.‘
„Za čtvrt hodiny na náměstíčku, ano?“
„Máme tam přijít?“ ptá se jedna z dozorkyň.
„Ano.“
„No, počkej! Snad ji nebudeš poslouchat, ona ti přece nevelí,“ krotí svou kolegyni velitelka s výložkami supervizorky, která odváděla Luisu k soudu.
„To sice nevelí,“ souhlasí napomínaná, „ale poslušnost si dovede vynutit. Doporučuji ti vřele, abys učinila podle jejího rozkazu.
„Tak, a ještě něco. Telefonujte do všech strážnic. Svolejte děvčata na náměstíčko.“
…
Krátce po půl šesté se objevily na náměstíčku dozorkyně ze všech chatek a tupě zírají na svou nejvyšší velitelku, majorku Tussiovou, schlíple visící na pranýři. Lenka už je zde také.
„Kolik je tu důstojnic?“
„Čtyři,“ odpovídá jedna z dívek osvobozených z pranýře.
„Které?“
„Tady majorka… kapitánka – její zástupkyně… a dvě poručice, jejich asistentky.“
„Aha, a kdepak má svou asistentku tady majorka Tussiová?“
„Ta má to… dovolenou.“
„Aha, dovolenou. Kapitánka přijde s asistentkou?“
„Buď přijde ona, nebo asistentka. Jedna má službu do půlnoci, druhá od půlnoci,“ promlouvá další dozorkyně, která už měla tu čest okusit Lenčinu moc.
„Dobře. Odvažte ji a uložte v některé chatce ve volné cele. Úplně nahou. Jako delikventku,“ instruuje Lenka řadové dozorkyně. „Pak počkáme na střídání stráží.“
…
Krátce před šestou přišla ze směru od bývalé hlavní budovy asi třicetiletá vysoká blondýna v uniformě poručice a udiveně hledí na neobvyklou scénu. Místo majorky Tussiové, která jí má předat službu, spatřila na táborovém náměstíčku vzorně nastoupený útvar dozorkyň. Všech dozorkyň – dokonce i těch, které mají touto dobou dozírat na podávání večeře!
Proto se také služby dozorkyň mění v osm hodin ráno a ve dvacet hodin večer, tedy v době, kdy je v rámci táborového řádu relativní klid. Navíc výměna služeb probíhá kontinuálně – ne naráz formou nástupu!
“Attention! Platoon, right face!” zavelela Lenka odposlouchanou frází z nástupů vojáků v internačním táboře.
„Kde je majorka Tussiová,“ zeptala se poručice ostře jedné ze supervizorek.
„Zavřená v cele,“ odpovídá za ni Lenka.
Teprve teď si poručice uvědomila, že celému útvaru dozorkyň velí nějaká delikventka. V souladu s předpisy je sice zcela nahá, jak ji veliký Baal – budiž velebeno Jeho jméno – stvořil, avšak pohybuje se zde zcela volně a dozorkyně ji kupodivu poslouchají jako velitelku. A navíc – ta její mizerná angličtina! Poručice se tedy snaží získat čas…
„Toto není vojenský útvar, ale útvar dozorkyň – nelze tedy použít označení ‚platoon‘, ale ‚squad‘. Je to jasné?“
Lenka si uvědomila, že má před sebou rodilou mluvčí – Angličanku nebo Američanku. Proto jí také téměř nerozumí…
„Sice nevím, co jste říkala, avšak…“
Lenka pokynula oněm třem dozorkyním, které měly být odpoledne krutě potrestány. Ty se na poručici bez varování vrhly a přitiskly ji zády k nejbližšímu pranýři. Cvakly náramky.
„To je vzpoura!“ zařvala poručice.
„Ano, správně, paní poručice…“ spustila Lenka.
„Harlotová. Margaret Harlotová,“ doplnila jedna z dozorkyň její jméno.
„… Margaret Harlotová. To je vzpoura,“ doplnila Lenka své sdělení.
„Co… Co ode mne chcete?“
„Nic moc. Jen, abyste se nechala svléci do naha a odvést do cely. Když nebudete klást odpor, nebude vám zkřiven vlásek na hlavě,“ ujala se slova jedna z dozorkyň dobře ovládající angličtinu. „V opačném případě dosáhneme téhož silou – a navíc vám zbičujeme prsa kopřivovým bičíkem. Pálivý postřik do vagíny tady Lenka už naneštěstí zlikvidovala.“
„Ledaže bychom ten bičík použily i ‚tam dole‘…“ poznamenala polohlasně její kamarádka.
Poručice, zcela konsternována nenadálým sledem událostí, jen tupě zírá, jak k ní přistupuje samotná Lenka a zbavuje ji uniformy týmž postupem, kterého užila u majorky Tussiové. Stejně jako prve ji svlékla nejprve do spodního prádla a odebrala jí všechny šperky včetně hodinek.
„Kalhotky a podprsenku si svlečete sama a dobrovolně, paní poručice, nebo máme užít nože, jako v případě majorky Tussiové,“ oslovila poručici Lenčina ‚mluvčí‘.
„Raději… sama…“ vydechla poručice téměř neslyšně.
„Pozor, mistryně v běhu. Zákeřná,“ šeptla jedna z dozorkyň Lence do ucha.
„Hmm, to nebudu riskovat,“ rozhodla bleskově Lenka. „Postup jako u uniformy.“
A tak nejprve uvolnila poručici nohy a stáhla jí kalhotky. Pak jí nohy znovu zafixovala a uvolnila jí ruce.
“And now, remove your bra, please!”
Poručice sice sáhla rukama za záda, ale náhle se bleskurychle sklonila a podařilo se jí uvolnit jednu nohu z fixace.
Druhou už nestihla, neboť k ní Lenka hbitě přiskočila a uštědřila jí několik elektrických ran. Pak jí znovu zacvakla ruce do náramků na pranýři a zafixovala jí uvolněnou nohu.
„Nedá se nic dělat…“ poznamenala a uchopivši nůž zbavila poručici podprsenky osvědčeným způsobem.
Následně se jí jala její nahé tělo pečlivě prohmatávat. Nezbývá jí, než konstatovat, že poručice Harlotová má všechny svalové skupiny slušně vyrýsované, což signalizuje, že se jedná o opravdu dobrou sportovkyní a že může i být onou mistryní v běhu, jak už Lenku varovala jedna z dozorkyň. Nakonec si nechala její prsa, která prohnětla zvlášť důkladně – už ze zvyku, zavedeného kdysi Janou, zkoumajíc, zda v nich není ukryto více laloků mléčné žlázy, než jak je u průměrných pozemšťanek obvyklé.
„Hmm, docela pěkné dvojky… Uděláme z nich na čas čtyřky, ano?“
„Ne, prosím, ne…“
„No tak ne, ale aspoň trošičku ti je za ten úskok poškádlíme,“ ujala se opět slova Lenčina mluvčí.
Další dozorkyně už pošvihává bičíkem.
„Tak dobrá… Pět přes každý a nebudeme tě nutit počítat. Poděkovat pak můžeš nakonec,“ pokračuje Lenčina mluvčí podle dohodnutého scénáře. Výprask je sice krátký a rychlý, avšak řev paní poručice je mnohem úděsnější, než v případě paní majorky.
„Bičík je už unaven a hroty otupěly,“ poznamenává tiše jedna z dozorkyň k Lence.
„Tha-a-nks“ vydechla potrestaná poručice mezi stony, když Lenka odsignalizovala konec exekuce.
Lenka si ovšem neodpustila závěrečné důkladné prohmatání zbičovaných prsou delikventčiných, pomocí kterého dosahuje obdivuhodných sopránových variací.
„Nu, na trojky jsme to docela úspěšně dotáhly,“ poznamenala tiše pro sebe německy. Avšak toto není majorka Tussiová a jazyk Goethův jí nic neříká…
„Bičík je unaven, ale ‚tam dolů‘ by se jí měl taky podívat,“ poznamenala další dozorkyně, pohlédnuvši tázavě na Lenku.
„Ale – tak jo,“ přikývla Lenka. „Neměla zkoušet utíkat. Pět stačí…“
„Ještě taky doufáme, že se nám tu nepočůráš, jako paní majorka,“ poznamenala kousavě Lenčina mluvčí krátce před tím, než se bičík zakousl do nejintimnější tělesné partie slečny Harlotové.
Následné exekuce se tentokrát ujala další z dozorkyň. Zdá se, že má s poručicí nějaký nevyřízený účet, neboť se pustila do opracovávání její vagíny s nebývalou vervou. První dvě rány do polootevřených pysků zahájily nový sopránový koncert opravdu vysoké kvality, avšak už při třetí ráně došlo hned ke dvěma událostem naráz:
Řemínek bičíku se přetrhl a kus ho zůstal zaklíněn mezi pysky. Vzápětí paní poručici povolil svěrač. Mohutný proud zlatožluté tekutiny se vyvalil z její štěrbinky, avšak exekutorka včas uskočila, takže ji páchnoucí sprška nepotřísnila.
„Kdybys byla poslušná,“ oslovila poručici opět Lenčina mluvčí, „tak sis ten výprask mohla ušetřit.“
„Odveďte ji do cely,“ velí nakonec Lenka.
„Teď počkáme do půlnoci na paní kapitánku. Staneme se pány tábora…“ sděluje své uspokojení svým novým spojenkyním.
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah