Tábor se ponořil do tmy a svět kolem utichl. Dozorkyně na Lenčin pokyn zastavily všechny táborové rituály. Zajatkyně jsou v rámci možností opatřeny oděvem (i když se na většinu nedostalo), večeře rozdány a snědeny, dveře všech cel jsou zotvírány a zajatkyně se mohou spolu beztrestně bavit.
Lenka se nechá provázet dvěma supervizorkami, které jsou schopné zajišťovat chod tábora v nepřítomnosti členek důstojnického sboru, po zařízeních hlavní budovy. Jedna z nich je naštěstí Alžířanka a je ochotna s Lenkou mluvit francouzsky.
„Předně je důležité, že zde funguje rozdílová elektrárna a kupodivu je zde také instalován výrobní automat. Jsme tedy na okolním světě nezávislé,“ libuje si Lenka. „Teď ještě musíme nějak zajistit obranu.“
„Pokud donutíme některou z velitelek, aby podávala pravidelná hlášení, tak několik dní vydržíme,“ míní jedna z průvodkyň, „avšak v momentě, kdy dojde k výměně zajatkyň… Nevím, jak budeme postupovat.“
„Co je výměna zajatkyň?“
„Vycvičené jsou předávány do práce a nové jsou přijímány. To se děje jednou, dvakrát týdně, popřípadě i vícekrát – podle momentální potřeby.“
„Dobrá, teď nejprve počkáme do půlnoci na paní kapitánku,“ míní Lenka. „Jaká je? Co mi o ní povíte?“
„Kapitánka… no, myslím, že je z nich nejrozumnější. Dokonce jí byl kvůli tomu zaražen postup. Jednou dokonce…“
„Moment,“ přerušila ji Lenka, „asi by nebylo dobré, abych při jejím příchodu měla na sobě majorčinu uniformu. Předpokládám tedy, že ona bude spíš očekávat setkání se svou asistentkou – poručicí, ne?“
„To je pravda,“ souhlasí supervizorka. „Jenže – ona je Američanka, a ty se prozradíš hned první větou. Kromě toho – poručice je blonďatá, ty jsi černovláska… a vůbec. Nemáš šanci skrýt před ní, že nejsi ta, kterou očekává. Takže je to vlastně jedno…“
„Dobře, tak pokračuj. Jak se vlastně jmenuje?“
„Kapitánka? Barnesová… Petra, nemýlím-li se…“
„Cože? Petra Barnesová?“
„Ano, Petra Barnesová. Co je na tom divného?“
„A je to… vdaná?“
„Ne, není. To je podmínka pro službu ve sboru dozorkyň. Proč?“
„Zdá se mi to jméno povědomé,“ odpovídá Lenka roztržitě. „Dalo by se o ní zjistit něco bližšího? O její rodině?“
„To, já asi těžko,“ povzdechla si zklamaně supervizorka, „ale paní majorka by mohla vědět, je její nadřízená…“
„Pravda! Jdeme za ní!“
Vyrazily do ztemnělé chatky a vstoupily do majorčiny cely.
„Was willst du… du…“ blekotá majorka rozespale mžourajíc očima, když se náhle rozsvítilo mdlé světlo u stropu a zajatkyně před sebou rozeznala nahou Lenku a za ní supervizorku v uniformě.
„Jen pár drobností, majorko,“ přepnula Lenka hladce do jejího rodného jazyka.
„Co je ti známo o rodině kapitánky Petry Barnesové?
„Co… je ti do toho!“ utrhla se majorka zle na tazatelku.
„Nu, dobrá,“ obrátila se Lenka k supervizorce, tentokrát zase francouzsky, „paní majorce se zřejmě pobyt v této cele nezamlouvá. Co kdybychom ji přestěhovaly do korekce…“
Supervizorka přeložila spontánně Lenčin návrh do angličtiny a chystá se přivolat pomoc k majorčinu eskortování.
„Ne… do korekce ne!“
„Na ja, ale to bys mi musela napřed něco povědět, víme?“
„Dobře… Petra Barnesová, 32 let, dcera Bertrama Barnese, plukovníka Národní Gardy Spojených států…“
„A jeho otec?“
„Peter Barnes, major… nevím už čeho…“
„Aha. A jsme doma!“ raduje se Lenka. „Jeho otec pak opět Bertram Barnes, kapitán US Army a jeho otec Peter Barnes, styčný důstojník NSA – zřejmě ten, který skončil ve vězení za zneužití pravomoci v boji proti tzv. ‚vesmírným vetřelcům‘, co?“
„Tak dalece její rodokmen ani neznám,“ zvolala vyděšeně majorka.
„To mně stačí, jdeme…“ prohlásila nakonec Lenka francouzsky k supervizorce, a obě majorčinu celu promptně opustily. „Teď už skoro přesně vím, s kým budeme mít tu čest.“
…
Krátce před půlnocí se otevřela branka v plotě ze žiletkového drátu a do tábora vstoupila mladá žena v kapitánské uniformě. Udiveně se rozhlédla, neboť ve ztichlém táboře panuje nepřirozená tma.
Okna strážnic v jednotlivých chatách přece musí svítit… Jenže… Dokonce i Maggie má v kanceláři zhasnuto… Co je to za způsoby?
Zcela zmatená velitelka stočila své kroky k hlavní budově.
“Hey, Pet,” ozvalo se náhle tiše za ní.
„Jsi to ty, Maggie? Co se děje?“
„Ne, mi ne estas Maggie, sed vere nenio neordinara okazas…“ {„Ne, já nejsem Maggie, ale skutečně nic neobvyklého se neděje…“} spustila Lenka žertem esperantem, netušíc, jakou bouřlivou reakci u kapitánky Barnesové vyvolá.
„Kion vi diris?“ {„Co jste řekla?“} vykřikla udiveně kapitánka a otočila se po hlase, avšak byla okamžitě oslněna ostře svítící kapesní svítilnou.
Po její esperantské reakci však Lenka lucernu sklonila.
„Kial vi uzas tiun malpermesitan lingvon!?“ {„Proč užíváte tohoto zakázaného jazyka!?“} rozkřikla se znovu kapitánka, spatřivši nahou delikventku obklopenou třemi dozorkyněmi se supervizorkou v čele.
„Ĉar mi alimaniere ne kapablas interkompreniĝi kun vi,“ {„Protože se s vámi jinak nemohu domluvit,“} odpověděla Lenka samozřejmě.
„Jen, ĉ-ĉu tion diris ci?“ {„C-co, to jsi řekla ty?“}
„Kompreneble, ke tion diris mi, kiun alian ci pensis?“ {„Samozřejmě, že jsem to řekla já, koho jiného jsi myslela?“} přešla Lenka automaticky do tykání po kapitánčině vzoru, i když to v esperantu není zvykem.
„Kiel ci nepre aŭdacas…“ {„Jak se vůbec odvažuješ…“}
„Sed – jen, ke ci ne freneziĝus,“ {„Ale – no tak, jen, aby ses nezbláznila,“} snaží se Lenka mírnit emoce, ale zatím jen přilévá oleje do ohně.
„Jen, kiel ci nepre povas aŭdaci ekparoli per tiu ĉi lingvo? Al mi ŝajnas, ke…“ {„Jak se vůbec můžeš opovážit tímhle jazykem promluvit? Mám takový dojem, že…“}
„Trankviliĝu!“ {„Uklidni se!“} přerušila ji Lenka ostře. „Ĝis nun tio funkcias, kiel ci povas vidi. Ni povas facile interkompreniĝi. Kaj plu: Kiel eblas, ke ci regas Esperanton, malgraŭ ĝi estas malpermesita?“ { „Zatím to funguje, jak vidíš. Můžeme se snadno domluvit. A navíc: Jak je možné, že esperanto ovládáš, přestože je zakázané?“}
„Ne aŭdacu ekparoli tiun nomon laŭte kaj publike! Jen, eĉ tio estas punebla! Mi regas ĝin kiel la lingvon de la malamiko, ĉu ci komprenas?“ {„Neopovažuj se vyslovovat toto jméno nahlas a na veřejnosti! Už i to je trestné! Já ho ovládám jako jazyk nepřítele, jasné?“}
„Pěkné poměry tady panují,“ obrátila se Lenka k supervizorce francouzsky. „Majorka má potíže s užíváním své mateřštiny – nemá dovoleno jí mluvit, kapitánka zná esperanto – jazyk míru a přátelství! – jako jazyk nepřítele…“
Její pozornost při tom poněkud ochabla – a kapitánka pohotově tasila pistoli, míříc na Lenčinu hlavu!
„Ne pafu! Ne pafu, aŭ ci troviĝos en la faŭko de la morto!“ {„Nestřílej! Nestřílej, nebo jsi dcerou smrti!“} zvolala Lenka varovně, vytvořivši kolem sebe ochranné pole, které odhodilo kolem stojící dozorkyně skoro dva metry od ní do písku.
Kapitánka v údivu sklonila pistoli a zkoumavě na Lenku pohlédla: „Ĉu ci apartenas al… ci estas… eksterteranino?“ {„Ty patříš… ty jsi… mimozemšťanka?“}
„Jes!“ {„Ano!“}
Nemějme Lence za zlé tuto – mírně řečeno – nepřesnost. Jak víme, sice čistokrevná mimozemšťanka není, ale je pravnučkou astronavigátorovou a navíc manželkou doktora Agilla, takže její odpověď nemůžeme brát jako vyloženě lživou…
Kapitánčina reakce na toto slovo je však vyloženě bouřlivá. V šíleném zmatku odhodila pistoli do písku a rozběhla se k brance v žiletkovém plotě.
Lenka ji však pohotově následuje. Dohonila ji na poloviční cestě a strhla ji k zemi, uštědřivši jí dosti silnou elektrickou ránu. Během několika sekund jsou obklopeny všemi třemi dozorkyněmi.
„Postarejte se o ni… Asi bude pár minut v bezvědomí,“ dodává Lenka roztržitě.
Esperanto je jazyk nepřítele – ‚vesmírných vetřelců‘. Tak proto jsem byla těm policajtům podezřelá se svou esperantskou hvězdičkou na kabátě hned prvního dne v Ostravě, když jsem se snažila pátrat po Luise. Proto oni mi nasadili do kabátu ten sledovací čip – tedy vedle toho, že jsem nebyla schopna se prokázat nějakými ‚identifikačními znaky‘ – ba, dokonce jsem ani nevěděla, co to je, když po mně chtěli vyplnit ten debilní formulář na hledání osob…
„Co s ní dál?“ vytrhla Lenku z rozjímání supervizorka.
Kapitánka Barnesová je už svlečená do naha, ruce má spoutané za zády a na nohou má krátký řetěz, aby mohla dělat jen malé kroky. Z bezvědomí se sice už probrala, ale stejně ji musí jedna z dozorkyň podpírat.
„Máme problém,“ spustila Lenka znovu francouzsky. „Potřebujeme, aby jedna ze tří důstojnic, které nám padly do zajetí, vydávala pravidelně hlášení, že v táboře je vše v pořádku. Která z nich by byla podle vašeho názoru nejpřístupnější?“
„Zkusila bych majorku,“ uvažuje nahlas supervizorka. Barnesová a Harlotová jsou obě Američanky, kamarádky až za hrob – dokonce se mi donesla nezaručená zpráva, že jsou ve skutečnosti lesbický pár, a Tussiová je kvůli tomu úspěšně nesnáší, protože je na chlapy…“
„Ale – jestli je toto pravda, tak…“
Lenka si vzpomněla na jeden ošklivý zážitek z pobytu v internačním táboře, a v hlavě jí zraje přímo ďábelský plán. Jestliže se Barnesová naučila esperanto jako ‚jazyk nepřítele‘, proč bychom zase my nemohly použít metod nepřítele…
„Odveďte ji do ‚soudní síně‘ a uvažte ji tam k pranýři. Pak přiveďte slečnu Harlotovou. Já si mezitím promluvím s Petruškou mezi čtyřma očima, ano?“
„Mi havis la aferon kun cia pra-praavo, kontakta oficero de NSA, kiu – kiel konate – finis en la prizonejo, kiam li kune kun James Bird kaj John Mayer preparis kaj faris la forkondukon je certa direktorino de observejo sen konscio de Usonaj aŭtoritatoj, sed fine la tuta kanajlaĵo fiaskis,“ {„Měla jsem tu čest s tvým pra-pra-dědečkem, tehdy se styčným důstojníkem NSA, který – jak známo – skončil ve vězení, když společně s Jamesem Birdem a Johnem Mayerem zosnovali únos jedné ředitelky observatoře bez vědomí amerických úřadů, avšak v závěru skončila celá ta lumpárna fiaskem,“} spustila Lenka, když dozorkyně odešly pro poručici Harlotovou. „Ĉu mi pravas?“ {„Mám pravdu?“}
Petra Barnesová, uvázaná k pranýři ‚wearing only her birthday suit‘, jak Angličané žertem nazývají plnou nahotu, mlčí, jen zle koulí očima.
„Kiu silentas, tiu konsentas,“ {„Kdo mlčí, souhlasí,“} poznamenává Lenka, „do, mi pravas. Nur parenteze: diru, kial vi ekkaptis la ideon lerni Esperanton – ‚la lingvon de la malamiko‘, kiel vi almenaŭ diras?“ {„takže pravdu mám. Jen tak mimochodem: Pověz, proč tě napadlo naučit se esperanto – ‚jazyk nepřítele‘, jak aspoň říkáš?“}
„Rodinná tradice,“ procedila Barnesová vztekle skrz zuby. „Začal s tím můj pradědeček. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že toho paskvilu budu nucena použít!“
„Víš, Petinjo, (Lenka záměrně užívá esperantské zdrobněliny – domácké podoby jejího jména v esperantu), my bychom od tebe něco potřebovaly. Jak jsi asi pochopila, podařilo se nám zmocnit tábora. Avšak – máme problém. Ani nejvýše zde postavená dozorkyně v hodnosti supervizorky neví, jakým způsobem nutno podávat pravidelná hlášení o tom, že běh tábora je v pořádku a bez závad. Jsi ochotna to pro nás dělat?“
„Kdy jsi byla na poslední kontrole u psychiatra?“ reaguje Barnesová posměšně na Lenčinu až příliš zdvořilou žádost.
„Nuž dobrá. Vyzkoušíme to s tvou kamarádkou, jen co ji děvčata přivedou…“
Trvalo ještě několik minut, než se znovu otevřely dveře, ve kterých se objevila svita dozorkyň vedoucích mezi sebou nahou poručici Harlotovou. Bez zbytečných řečí ji uvázaly k sousednímu pranýři.
„Zeptej se jí,“ spustila Lenka francouzsky ke své tlumočnici, „zda je ochotna podávat pravidelná hlášení o řádném běhu tábora.“
Odpovědí na vážně míněnou otázku byl jen pohrdavý úšklebek.
„Dobrá. Uložte slečnu Harlotovou na gynekologický stůl, záda jí podložte támhle tím trámkem, … ne tak. Tou užší stranou dolů, ano… aby měla prsa hodně napjatá a hlavu zvrácenou dozadu… Skvěle odvedená práce. Úžasně nepohodlné, není-liž pravda? Tak, to je ono. Teď ji pevně připoutejte, aby se nemohla ani hnout. Do pusy jí dejte roubík, ať nám do toho nekecá,“ požádala Lenka dozorkyně. „Rozsviťte světla naplno a stůl natočte tak, aby na něj slečna Barnesová opravdu dobře viděla.“
Stalo se.
„Milá Petruško,“ obrátila se Lenka vzápětí ke kapitánce Barnesové, „byla jsem kdysi unesena spolu s dalšími pětatřiceti kamarádkami do internačního tábora USA v tropickém Atlantiku. Ty dívky byly z celého světa – od Číny až po Peru a od Tahiti až po Mali, a ne všechny uměly anglicky – ba dokonce mnohé z nich znalost angličtiny záměrně zapřely. Proto sloužila jedna z kamarádek jako tlumočnice. Ta však odmítla podílet se na práci vyšetřovací komise. Nakonec byla ke kolaboraci donucena jedním takovým způsobem… Sice zvrhlým, ale velice účinným. Nu, a jelikož ty ses naučila esperanto jako ‚jazyk nepřítele‘, tak mě napadlo, že bych zase já mohla použít metod nepřítele. Co tomu říkáš?“
„Nevím, o čem je řeč,“ odsekla Barnesová vztekle.
„Podívej, Petinjo. Támhle na gynekologickém stole leží tvoje nejlepší kamarádka. Připoutaná, roztažená, bezmocná, nahá a ještě k tomu v úžasně nepohodlné poloze… Vidíš?“
„Jo!“
„Nu, a my teď vezmeme támhle ten karabáč…, ano, ten (supervizorka ho mezitím sňala s věšáku a teď s ním jen tak cvičně pošvihává ve vzduchu) – a uštědříme tvé nejlepší kamarádce opravdu důkladný výprask. Přes prsa – přesně tak, jak to bylo určeno i tenkrát pro nejlepší kamarádku té tlumočnice. (Barnesová nemusí vědět, že Lucka a Nikolka jsou sestry…) A budeme ji řezat tak dlouho, dokud ty nedostaneš rozum. Jasné?“
„To snad nemyslíš vážně!“
„Připrav se,“ obrátila se Lenka francouzsky k supervizorce, nehodlajíc dále s Barnesovou diskutovat.
Supervizorka cvičně zamávala karabáčem, tentokrát přímo nad tělem nahé Harlotové. „Rozuměla jsi? Budeš bita přes prsa tak dlouho, dokud tvá nejlepší kamarádka, slečna Barnesová, nepřistoupí na naše požadavky.“
Poručice jen zakoulela vztekle očima a přes roubík vydala pár tlumených neartikulovaných skřeků.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – pátek 2. března 2142
„Dobrý den, co si přejete,“ zeptala jsem se mladé ženy, která mně na ulici zastoupila cestu.
„Vy… vy bydlíte… ve svatyni… velikého Baala – budiž velebeno jeho jméno?“
„Ano, to jsem já,“ odvětila jsem pohotově, majíc ještě v paměti události posledních dnů.
„Včera… víte… přišli si pro mého muže… a… a…“ Rozplakala se.
„Přišli si pro vašeho muže? Kdo? A jak já vám mohu pomoci?“
„Máme tři děti, velebná paní, a… a…“ najednou přede mnou padla na kolena a sepjala ruce.
Uchopila jsem ji pohotově v podpaží a postavila ji zpět na nohy.
„Aha! Vy jste žena konstábla Maxe, ano?“
„Ano…“
„No, tak tím jste měla začít, a ne mi tady hrát tenhle nechutný tyátr. Kde máte děti?“
„Hlídá je… babička. Já… já…“ Znovu se rozplakala.
„Jdeme pro ně!“
„Cože? Co s nimi chcete dělat? K čemu vám budou moje děti? Vy jste pracovnice GOCWS? Já… já… nechci!“
„O tom se nebudeme bavit! Zkrátka seberete své děti a přestěhujete se ke mně. Tam budete v bezpečí, dokud se to všechno nevysvětlí, jasné?“
„Jenže… co když… Víte, vzácná paní, Ferdu… přece to… Zabilo ho to… Bojím se!“
„Ferda se zabil sám. Neopatrně zacházel se svou vlastní zbraní. Tím už se nezabývejte. Raději mi řekněte, kdo si přišel pro vašeho muže a kam byl odveden?“
„Kdo, kdo… agenti GSIB, kdo jiný. A těm kdo se dostane do spárů…“ Znovu ji zachvátila vlna pláče. „Koho… sebrali… Nikdy už… se nevrátil… A… A… Můj Max… a moje děti! Co, když mi je seberou agenti GOCWS?“
Z očí jí kanou slzy jako hrachy a nedaří se mi ji utišit.
„Ruce vzhůru! Jste zatčené! Obě dvě. Vše, co od této chvíle řeknete, může být použito proti vám!“
Během rozhovoru – dá-li se tak vůbec nazvat výměna názorů vedená výše popsaným způsobem, jsem poněkud polevila ve své ostražitosti – a najednou zjišťuji, že jsme obklíčeny celou četou mužů v šedých uniformách a okovaných botách, kteří na nás míří svými zbraněmi – zřejmě samopaly. No, to je nadělení! Nešetrně jsem srazila Maxovu ženu zase na kolena, aby se ‚zmenšila‘ a nebránila mi ve volném příjmu synchronizačních impulsů, a přitiskla jsem si ji obličejem ke svému nahému břichu. Ještě štěstí, že ven vycházím z bezpečnostních důvodů zásadně v bikinkách, ačkoliv opět klesla teplota a je šest stupňů pod nulou. Vzápětí jsem kolem sebe vytvořila ochranné pole, jehož je Maxova žena samozřejmě součástí, neboť s ní udržuji přímý tělesný kontakt.
„Táhněte si po svých, vořeši!“ houkla jsem na agenty zostra. „Nebo z každého z vás udělám čtyři malé do mateřské školky!“
„Půjdete s námi dobrovolně, nebo máme použít donucovacích prostř…“
…edků už nedořekl, neboť jsem v jeho směru rozšířila silové pole a maník se náhle válí ve sněhové závěji, odletěv dobré tři metry dozadu.
„To je útok na veřejného činitele globální agentury,“ obořil se na mě další ozbrojenec. Za to je dvacet let těžkého žaláře. Osobně se postarám, aby…“
„Nejprve se osobně postarej sám o sebe, holoubku!“ přerušila jsem jeho proslov a odhodila jsem ho opačným směrem.
Další člen skvadry už nevydržel – a stiskl spoušť… Série střel, které proti mně vypálil, se pochopitelně odrazila od silového pole, a nešťastný střelec včetně dvou kumpánů, stojících po jeho stranách, se kácejí k zemi!
„Takhle dopadne každý, koho by náhodou napadlo po mně vystřelit,“ poznamenávám nevzrušeně ke zbývajícím agentům.
„I Ferda tohle naneštěstí udělal,“ poznamenávám polohlasně k Maxově ženě, zatímco se prořídlá četa agentů radí, jak budou proti mně postupovat dál. No, jsem zvědava, jakou novou blbost ještě vymyslí.
„Já se… bojím…“ ozývá se polohlasně Maxova žena, „to… to jsou oni… Agenti GSIB… Ti… ti se nezastaví… před ničím…“
„Klid, děvče, klid. Přede mnou se zastavili, ani nevědí, jak. Vidíš?“
Další dobrodruh totiž proti nám vystřelil síť, do které nás chtěl chytit. Ta se pochopitelně odrazila od silového pole a přikryla hned čtyři útočníky, kteří se do ní parádně zamotali, a teď se před námi válí ve sněhu. Zbylí tři jejich kumpáni se snaží je z nenadálé pasti vymotat ven.
„Tak, kde máme ty děti?“ ptám se zkoprnělé Maxovy ženy. „Zatím pro ně dojdeme, ať jsme doma dřív, než se tihle hašašírové vzpamatují z té pohromy, kterou si sami zavinili.“
„Jenže… Opravdu budeme u vás v bezpečí? Ten Ferda přece… V televizi hlásili, že… že…“
„Klid, děvče,“ přerušila jsem další proud jejích litanií, „v televizi ať si žvaní, co chtějí. Faktem je, že Ferda na mě vystřelil – a stal se sám obětí svého útoku. Právě tak, jako támhle ti tři pánové. Jak to vypadá, když někdo proti mně vystřelí, jste viděla na vlastní oči, tak o čem pořád ještě pochybujete?“
„Tak dobře… Věřím vám, vzácná paní. Jdeme pro děti… Musíme tam být dřív, než lidé z GOCWS…“
„Stůjte! Ani hnout!“ zařval na nás jeden z agentů, který se právě vyhrabal ze závěje, a namířil na nás svůj samopal.“
„Jen si vystřel, blbečku,“ krotím jeho iniciativu, „a dopadneš, jako támhle ti tři tví kumpáni. Raději by ses měl podívat, zda jsou opravdu mrtví, nebo jen ranění, a případně jim poskytnout pomoc – místo, abys tu strašil s tím tvým samopalem. Co říkáš?“
Můj proslov ho však rozpálil do běla. Stiskl spoušť a vzápětí padl do chumlu svých kumpánů snažících se vymotat ze sítě.
„Jdeme. Co s nimi, když jsou nepoučitelní…“
Zvedla jsem Maxovu ženu opět na nohy a postavila jsem se tak, abych byla blíž zuřící smečce agentů. „Veď mě…“
Během asi půl minuty jsme zahnuly za roh a o osud agentů GSIB jsem se přestala zajímat.
„Taky bychom se měly seznámit, poznamenala jsem ke své průvodkyni, když nám agenti zmizeli z dohledu. „Přece ti pořád nebudu říkat ‚děvče‘ a ty mně ‚vzácná paní‘. To se k nám ani trochu nehodí. Já jsem Lucka.“
„Dita,“ sdělila mi polohlasně tisknouc mou ruku. Neustále se však ohlíží.
„Klid, klid, Dito, oni teď mají hlavně práci sami se sebou.“
„Myslíš…? Vždyť… Zase jsou za námi!“
Opravdu! Tři agenti nás pronásledují dál!
„Hmm, nedají si pokoj, debilové… Zase si klekni a přitiskni se obličejem ke mně. Tak budeš v bezpečí…“
Stalo se. Ve chvíli jsme zaujaly týž obranný postoj, jako před pár minutami, a já jsem kolem sebe znovu vytvořila ochranné pole.
„Jménem Civilizované Zóny přestaňte klást odpor a pojďte s námi dobrovolně. V opačném případě…“
„Mám takový dojem,“ přerušila jsem agentův nacvičený proslov, „že jste to právě vy, kdo se tu chová krajně necivilizovaně. Bylo by tedy dobré, abyste se pozatýkali sami navzájem a přestali nás otravovat, nebo se stane něco nepěkného vám – respektive: už se stalo. Co je s těmi čtyřmi vašimi kumpány, kteří proti nám použili těch… jak vy tomu říkáte… ‚donucovacích prostředků‘? Už jste je ošetřili?“
„Co je ti do toho, couro?“ osopil se na mě agent. „Chodíš po městě oblečená – neoblečená, jako kdybys právě utekla ze šantánu, a mě budeš poučovat o morálce?“
Tak to už přestává všechno! Chápu, že mě pronásledují především proto, že žádná z řady čteček, kolem kterých jsem zřejmě několikrát prošla, nezaznamenala moje identifikační znaky, a také vědí, že Dita je ženou zatčené osoby, protože ona zase identifikační znaky vysílá, ale to neznamená, že se od nich necháme bezdůvodně šikanovat a urážet. Navíc jsem si všimla, že agent, který se mnou právě hovoří, má na uniformě důstojnické výložky.
„Co je to za šarži?“ zeptala jsem se Dity, mávnuvši rukou směrem k důstojníkovi.
„Štábní kapitán… dost velké zvíře,“ špitla Dita roztřeseným hlasem.
„Tak sleduj…“
Pozvedla jsem trochu Ditu, abych ji nevláčela po kolenou, a vyšla jsem směrem k onomu ‚dost velkému zvířeti‘ dělajíc při tom jen drobné krůčky.
„Nejprve bych prosila omluvu za tu couru, pane štábní kapitáne, a pak abyste i se svými kumpány udělali ‚čelem vzad‘, ‚pochodem v chod‘, a dali nám svatý pokoj. Počítám do tří. A pak na vás opravdu přestanu brát ohledy!“
„Kdo se tě prosí o jaké ohledy, ty jedna…“
„Netykejte mi, pane štábní kapitáne! Nepamatuji se, že bychom spolu pásli husy!“
„Co to meleš za nesmysly? Nevím, co je ‚husy‘ – asi nějaká tvá přezdívka pro lehké ženštiny, ne? Když jsi je pásla, a podle všeho bez příslušné licence… U soudu ti to připočtou k tíži!“
„Je to možné, tohle? Tak dospělý člověk – a neví, jak vypadají husy…“
„Já to taky nevím…“ špitla Dita.
„Hmm… To je jedno. V každém případě to znamená, že jsem vám nenabídla kamarádství – a proto mi netykejte, nebo začnu taky. Jasné?“
„To si můžeš zkusit!“
„Tak podívej, ty ignorante. Řeknu ti to naposledy a úplně srozumitelně: Seber se i se svými kumpány a jděte nám z cesty, nebo s tebou zatočím tak, že budeš proklínat svou matku, že tě vůbec porodila. Rozuměl jsi?“
„Ty vyhrůžky se ti budou taky počítat, ty…“
Ulice, kterou právě procházíme, je poměrně úzká, bez jakékoliv zeleně, a po obou stranách se táhnou dlouhé domovní bloky. Slovní výlevy páně kapitánovy jsem přestala vnímat a postupuji proti němu tak, aby měl jeden z dlouhých domovních bloků v zádech, přičemž ho zepředu tlačím ochranným polem. Nezbývá mu, než aby nemotorně couval. Jeho dva nohsledové ho jen tupě pozorují s otevřenými pusami. Ještě pět kroků… čtyři… tři… dva… jeden poslední krok… a pan štábní kapitán je nucen přitisknout se zády k betonové zdi domovního bloku. Teď se nemůže ani hnout!
„Tak, to bychom měli. Teď vy dva…“ obrátila jsem se ke kapitánovým podřízeným. „Seberete se a půjdete zkontrolovat své kumpány. Zjistíte, kdo je zraněn a kdo už to má za sebou. Zraněným zajistíte první pomoc a pro potřebné zavoláte záchranku. Mrtvé necháte odvézt. Je vám to jasné?“
Agenti stojí dál a čumí jako telata. Naprosto nechápu, co je tohle za lidi. Připadám si, jako kdybych byla znovu v Jeruzalémě roku 1118. Tihle tvorové snad ani nemají tušení, co to je ‚první pomoc‘…
„Vy jste nerozuměli?!“
„Rozuměli,“ poznamenal jeden z nich, „ale velet nám může jen velitel nebo jeho zástupce. Nemůžeme uposlechnout příkazů cizí osoby, protože to by byl přestupek, a za ten by nás mohli potrestat až…“
„Aha! Přestupek… Avšak neposkytnutí pomoci býval ne přestupek, ale dosti závažný trestný čin, pamatuji-li se ještě dobře!“
„To jistě… Jenže my podléháme vyššímu velení, a…“
„Teď podléháte velení mému – a já jsem vám nařídila…“
„Ty jim nevelíš, couro… aúúúú… áááá!“
„Tak jim to koukej rozkázat ty, nebo z tebe udělám fašírku. Nadívanou!“
Na důkaz svých slov jsem pana štábního kapitána přitiskla ke zdi ochranným polem ještě pevněji, takže znovu táhle přidušeně zavyl bolestí. Vzápětí jsem stisk trochu povolila, aby mohl mluvit.
„No tak, co bude s tím rozkazem? Čekám…“
„S jakým… rozkazem…“ vyráží štábní kapitán ze sebe přerývaně, lapaje při tom po dechu.
„Aby udělali, co jsem jim nařídila.“
„A… a… co jako… jsi jim… to…“
„Víš co? Uděláme to jinak,“ podávám panu štábnímu kapitánovi ‚zlepšovací návrh‘. „Ty jim nařídíš, aby poslouchali mé rozkazy. Jednak si přestaneš hrát na blbečka, a za druhé nám to půjde rychleji, co říkáš?“
„To nejde! Ty si to představuješ, jako… Aúúúú, óóóó… öööööö…“
Nevím, jako co jsem si to měla představovat, ale po dalším přidušení pan štábní přece jen vydal rozkaz podle mých představ.
„A… a co bude se mnou…?“ zeptal se nejistým tónem, když jeho kumpáni zmizeli za rohem.
„Posloužíš nám jako rukojmí – záruka, že se v pořádku vrátí konstábl Maxim, tady Ditin manžel. Uděláme to takhle…“
Nárazem silového pole jsem ho povalila na zem. Vzápětí jsem pole zrušila a vrhla jsem se k němu. V první řadě jsem mu sebrala samopal a pistoli a odhodila jsem je z jeho dosahu. Pak jsem si mu sedla na nohy a ruce jsem mu sevřela jako do svěráku. Až mě samotnou udivilo, do jaké fantastické fyzické kondice jsem se dostala díky pobytu na mimozemské klinice…
„Dito, prohledej ho. Hlavně najdi náramky…“
Dita – manželka policisty – jen hmátla do jeho brašny a vytáhla požadovaný předmět.
„Nu, prosím… výborně!“ pochválila jsem její pohotovost a spoutala jsem panu štábnímu ruce za zády.
„Teď vstávej, lumpe. A jdeme!“
„Kam?“
„Poznáš…“
„Je v té brašně ještě něco zajímavého, co by se nám hned teď mohlo hodit?“ zeptala jsem se Dity.
„Možná…“
Chvíli v brašně hrabala a vytáhla – psí obojek i s vodítkem! Pobaveně jsem se zasmála a připnula jsem obojek na páně kapitánův krk.
„Tak, a můžeme vyrazit,“ oznámila jsem samozřejmě, když byla operace hotová a my máme své rukojmí na vodítku.
Obrátila jsem kroky boční ulicí zpět k mému domku – samozřejmě tak, abychom se znovu nestřetli s kapitánovými kumpány.
„Co děti…“ špitla tiše Dita.
„Potom. Nejprve si uklidíme pana štábního. Ještě ho budeme potřebovat a při stěhování dětí by nám překážel… A – vezmi támhle ty jeho zbraně s sebou, ať se tu nepovalují, mohl by je najít někdo nepovolaný – a přece jen se jedná o velmi nebezpečné předměty. Doma je ekologicky zlikvidujeme.“
Dita jen přikývla.
Manévr se zdařil jen tak-tak… Právě jsme prošli brankou a míříme k hlavnímu vchodu, když tu se za plotem objevili dva kapitánovi agenti.
„Rychle dovnitř!“ zvolala jsem poplašně.
Dita uposlechla spontánně, panu kapitánovi jsem musela pomoci mohutným kopancem do jeho sedacího ústrojí. Ochranné pole jsem uvedla v činnost ve chvíli, kdy agenti počali lomcovat klikou branky. Odhodilo je to na druhou stranu ulice. Jediné jejich štěstí byla měkká sněhová závěj, ve které přistáli…
„Dobře to dopadlo,“ vydechla jsem s ulehčením, vidouc, že se pánové ze závěje v pohodě vyhrabali. „Teď uklidíme pana kapitána… pardon… štábního kapitána – aby si neublížil – no, a vyrazíme pro děti,“ oznamuji nevzrušeně Ditě.
„Jak – uklidíte…?“ ozval se vyděšeně kapitán.
„Bezpečně, neboj…“ chlácholím ho měkce vedouc svou nenadálou návštěvu do ložnice.
Zamkla jsem dveře a klíč jsem pro jistotu uložila do spodní zásuvky nočního stolku, chráněné kódovým zámkem. Nerada bych, aby naše rukojmí nějakou nepředvídanou náhodou uprchlo. Celá operace musí klapnout do posledního detailu!
„Nejprve ty tvé zbraně,“ oznamuji mu vhazujíc samopal i pistoli do otvoru na odpadky, „hmm… náboje taky… a vůbec celý obsah té tvé brašny.“
Do otvoru na odpadky letí tlaková nádobka se slzotvorným plynem, pendrek a vůbec celá jeho výbava určená na potlačování demonstrací a k zatýkání lidí. Ponechala jsem jen dva řetězy se zámky a klíči, ještě jeden pár náramků a několik dalších drobností, protože jsem usoudila, že takové věci by se nám mohly hodit…
„Fajn. Obsah brašny by byl zlikvidován, teď se ještě podíváme, co nosí důstojníci GSIB po kapsách…“
„No, to snad nemyslíš vážně!“ zařval štábní kapitán vztekle.
„Představ si, že myslím. A nejen na to…“
Kapitán má na sobě zimní uniformu, na které je kapes spousta – bunda, blůza, kalhoty… Vedle tužky a zápisníku jsem objevila dva balíčky cigaret – ty letěly do odpadků bez dalšího rozmýšlení i se zapalovačem. V dalších kapsách svítilna – ta dostala milost. Šest plastikových kartiček, o kterých Dita prohlásila, že se jedná o osobní identifikační karty.
„Jedna z nich je možná pravá, ostatní pak jsou falešné, sloužící jako speciální služební průkazy určené k matení veřejnosti.“
Prohlédla jsem si kartičky dost pečlivě. Jsou vystaveny na různá jména, a jelikož nevím, jak zjistit, která z nich je ta pravá a které jsou falešné – a protože to z pana štábního těžko dostaneme, budu v těchto zápiscích o něm referovat jeho vojenskou hodností beze jména.
Dva mobilní telefony, ‚švýcarský‘ armádní nůž. Všechny tyto věci – včetně svítilny a nože, o kterých Dita poznamenala, že by v sobě také mohly mít sledovací čipy! – jsem uzavřela do odstíněné hliníkové schránky.
„Inventura kapes je hotová,“ oznámila jsem panu štábnímu kapitánovi mile, „takže už zbývá poslední drobnost – inventura oděvu. Svlékneš se sám a dobrovolně, nebo se o to máme postarat my dvě?“
„No… když mi uvolníš ruce…“
Ruce jsem mu tedy uvolnila, ale až po té, kdy jsem mu osobně zula okované boty a stáhla ponožky. Zůstávám ve střehu, protože pán se rozhodl k takto choulostivé ‚spolupráci‘ až nečekaně ochotně.
Ještě štěstí, že jsem tato předběžná opatření učinila, protože…
Ale nejprve si zopakujeme několikero informací… Náš domek je vybaven mimozemskou technikou – a to včetně nábytku, a také koberců s fotoplastickými vlákny.
Takže – když se pan štábní kapitán vrhl po Ditě a chytil ji pod krkem, a když mně nařídil, ať si lehnu na podlahu na břicho, obličejem dolů, jinak, že ji uškrtí, nemohl mít ani tušení, co se mu také může stát…
Využila jsem toho, že: 1. Já ležím na fotoplastickém koberci pouze v bikinkách; 2. Pan štábní kapitán je bos – no a 3. Dita má na sobě stále zimní boty…
Koberec najednou pálí jako rozžhavená plotna. Milý kapitán chvíli stepuje jako šílenec, pak v pudu sebezáchovy Ditu pouští a sám si na koberec lehá ve svém zimním odění, aby se od žáru izoloval. Toho jsem okamžitě využila. Hmátla jsem po jeho bosé noze a elektrickým šokem jsem ho poslala do náruče boha Morfea…
„Nezbývá, než abychom ho svlékly samy,“ oznamuji Ditě, když jsme pana štábního přenesly do jedné ze sklepních kójí, kde byl předevčírem také vězněn její Max – než jsme se spolu spřátelili…
„A to jako… jak svléknout? Jenom uniformu, nebo i prádlo…?“
„Všechno, Dito. Úplně do naha. Nesmí mít na sobě ani nitku!“
„Tak dobrá, jdeme na to…“
Šéf agentů je v několika minutách zbaven veškerého odění a leží před námi na holé zemi v rouše Adamově.
„Za trest ho trochu roztáhneme,“ navrhuji Ditě.
„Jak?“
„Takhle, podívej…“
Sebrala jsem dva řetězy z jeho výzbroje, každou nohu jsem mu uchytila do jednoho a druhý konec jsem upevnila k jedné straně regálu, kam na podzim ukládáme ovoce. Obdobným způsobem jsem uchytila jeho druhou nohu a připoutala ji ke druhé straně regálu, který teď zastává funkci rozporky. Ruce jsem mu spoutala za hlavou jeho vlastními náramky a jejich střed jsem ukotvila k protějšímu regálu.
„Ten bude mít radost, až se z toho elektrického šoku probere…“ komentuji aranžmá, které mi Dita pomohla vytvořit.
Intimní oblasti pana štábního jsou nám bez zábran vystaveny. Ještě jsem posunula řetězy po regálech o jedno patro výš, abychom měly vedle pohlavních orgánů nerušený výhled i na jeho konečník, a pořídila jsem několik dokumentárních fotografií celku i detailů.
„Dito, teď si trochu odpočiň, já se musím důkladně nabít, protože jsem ztratila spoustu energie rozpalováním toho koberce. Pak, až skončím – asi tak za hodinku – vyrazíme pro tvoje děti, ano?“
„Dobře. A mohu zůstat tady? Ráda bych věděla, co se stane, až se probudí.“
„Ha, ha… To hned tak nebude, uspala jsem ho opravdu důkladně. Pojď se mnou nahoru, tam se můžeš umýt a najíst, zatímco já se budu nabíjet, ano?“
Ochotně souhlasila, avšak když jsem se vrátila z nabíjecí místnosti, stejně jsem ji našla ve sklepě – a to dokonce jen v kalhotkách a v podprsence. Musím uznat, že její křivky jsou dokonalé… Se zájmem pozoruje stále spícího kapitána.
„Nu, co mu říkáš? Líbí se ti?“
Trhla sebou leknutím, protože nezaregistrovala můj příchod.
„Ani ne, pro mne je moc starý, ale figuru má pořád docela obstojnou…“
„Copak, že jsi tu jen ve spodním prádle?“
„Asi jsi mne nakazila, jenže já tu nemám bikiny…“ omlouvá se Dita, „no, a když jsem se vysprchovala, tak už jsem se oblékla jen takhle spoře, protože je tu teplo – dokonce i ve sklepě… Nevím, jak ti tu může nějaké ovoce vydržet.“
Zasmála jsem se. „Teď tu žádné není, tak jsem nastavila zvýšenou teplotu kvůli tady tomu individuu…“
„Aha… to je fajn, to se ti opravdu povedlo…“ pochválila mě Dita.
„Tak, ale teď pojď, obleč se a půjdeme pro děti. Až se vrátíme, tak ti vyrobím nádherné sexy miniaturní bikinky na míru a pana štábního ti nechám na hraní. Aspoň do doby, než se nám podaří vyjednat podmínky propuštění tvého muže…“
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah