Lucčiny myšlenky – úterý 27. února 2142
Sláva, jsem doma! Doma po více než sto letech… Nejprve jsem zkontrolovala zabezpečení. Zdá se, že funguje bez závad, mohu tedy projít celý náš domek, abych se přesvědčila o jeho stavu. Jak se dalo předpokládat, je zde čisto a uklizeno, podobně jako na Lenčině hájovně. Jak to vypadá venku – to zatím nevím, protože okna jsou zalepená sněhem.
Ale musím postupovat systematicky. Nejprve jsem se důkladně nabila, pak jsem si nechala vyrobit bikinky, zimní boty a dlouhý kabát. Teprve takto připravena se mohu odvážit vyjít ven. Opatrnosti není nikdy dost – zvláště tedy po nedávných neblahých zkušenostech.
Otevřela jsem dveře… Dovnitř se okamžitě vyvalila půlmetrová závěj! No nazdar! Budu muset najít nějaké vhodné nářadí. Jestli tomu bude podobně, jako u Lenky, budu si je muset dát vyrobit… A vlastně – proč ne hned? Opravdu – času nemám nazbyt! Musím najít pomoc pro Lenku a Luisu. To je teď nejdůležitější! To znamená: Pokusit se o spojení se Sněhurkou – pokud to se povede, tak jí nějak vysvětlit situaci. Z toho plyne, že ven zatím jít nepotřebuji. Ale lopatu potřebuji aspoň k odklizení té závěje, abych mohla zavřít dveře… To celé mě bude stát aspoň půldruhé hodiny…
Sláva! Dveře jsou konečně zavřeny a já se pokouším manipulovat s komunikátorem. Nefunguje – podobně jako u Lenky. Nuž dobrá, tedy… Sepsala jsem rozsáhlý elaborát popisující moje a Lenčiny příhody za posledních 14 dní a odeslala jsem ho Sněhurce teleportem. Teď mi nezbývá, než čekat, takže se konečně podívám ven.
Všechno je pod sněhem, dost těžko mohu posoudit stav zahrady, ale asi bude pořádně zpustlá, neboť sněhová pokrývka pod sebou pohřbila mnoho let nesekanou trávu, jak jsem se přesvědčila na několika místech, kde jsem sníh aspoň trochu odhrabala. Altánek, kde jsme s Nikolkou i s přáteli tak často s oblibou sedávali, je v troskách. Ostatní zařízení a vybavení nemám náladu kontrolovat.
Proházela jsem cestičku k brance a ucítila jsem sílu ochranného pole. Tak – a jsem v koncích. Co teď dál? Abych mohla vyjít na ulici, musela bych vypnout ochranné pole. Nemám však satelitní telefon – ten zůstal zřejmě v tom ostravském hotelu – pokud to tam ti fízlové znovu neprohledali. To znamená vypnout pole a nechat náš domek napospas případným vetřelcům.
No ale co nadělám? Konec konců – nemíním odejít nikam daleko, jen si chci prozkoumat trošku okolí. Tedy: Zruším pole a dveře i branku zamknu jako za starých časů, když jsme s Nikolkou neměly ani potuchy o existenci nějakých mimozemšťanů.
Vyšla jsem na ulici – a strnula jsem! Kde jsem se to vlastně ocitla? Tohle přece není naše ulice! Místo rodinných domků se zahrádkami je prostranství poseto několika desítkami dvanáctipatrových paneláků! Jen náš domek je mezi nimi vyloženě utopen. Ještě štěstí, že máme dosti velkou zahradu. Vrátila jsem se zpět a prohrabávám alba… Hmm, tady je například fotografie s kusem naší ulice s nově přestavěným domkem, jak ji Nikolka pořídila krátce po rekonstrukci mimozemskými přáteli. Pak jsem vyrazila opět ven, abych se podle fotografie v té neskutečné realitě zorientovala.
Nestačím zírat! Paneláky je zastavěna nejen část parcel, kde dříve stávaly domky, ale i zemědělská půda široko, daleko – jak na jih, tak i na východ od našeho domku. Vzniklo tak šest nových ulic pojmenovaných čert ví proč po habsburských císařích: Ferdinanda I., II., III., Karla VI., Leopolda II. a Františka II. Naše ulice, ze které nové ulice vycházejí, pak nese jméno Třída Marie Terezie.
Zmateně obhlížím celou novou městskou čtvrť, dívajíc se při tom na fotografii, avšak po původních orientačních bodech není ani památky. Nechtěně jsem vrazila do postaršího muže jdoucího právě po chodníku proti mně.
„Pardon, pane, promiňte. Přehlédla jsem vás…“
Zkoumavě se na mě zahleděl. „Jó, slečno, to musíte dávat pozor – a ne si při chůzi číst…“
„Víte, pane, já se snažím tady trochu zorientovat. Podívejte. Tady ty domky…“ nastrčila jsem mu před oči fotografii.
„A kde to jako má být? Tady někde?“
„Právě. Tady, podívejte. Tenhle domek je jediné, co tu zůstalo. Všechno ostatní je pryč – místo toho jsou tu ty nevzhledné paneláky…“
Chlápek si prohlíží fotografii, okukuje náš domek se zahradou, který jediný je na ní poznat, a pak se mě zeptal: „Prosím vás, kde jste tu fotku vzala? Vždyť já jsem se tu narodil, je mi pětašedesát, ale tohle opravdu nevím, že by tu někdy bylo.“
„No vidíte – a bylo. Ten jediný domek…“
„… je svatyně velikého Baala, budiž pochváleno Jeho jméno – kulturní památka, která musela zůstat nedotčena – aspoň tak mi to vypravoval kdysi můj děda.“
„Cože? Svatyně… Prosím vás – pojďte se podívat, vždyť je to obyčejný rodinný domek. Jakápak svatyně…“
„A jak se tam chcete dostat, slečno? On veliký Baal, budiž pochváleno Jeho jméno, si svou svatyni dovede dobře ochránit,“ vzpouzí se chlápek a v očích se mu objevuje podivný nepřítomný výraz. „A navíc – každou úplňkovou noc tam nečisté síly pořádají orgie. Hrůza!“
„Orgie… Tak to budu muset opravdu důkladně prozkoumat.“
Lehce jsem otevřela branku a vkročila jsem na cestičku, kterou jsem byla proházela.
Chlápek v hrůze odskočil od plotu.
„Co se děje?“
„Jak… jak to, že… Vždyť…“
„No tak – pojďte dál. Vždyť vidíte, že se mi nic nekalého neděje.“
Chlápek se místo toho dal na panický útěk i s fotografií.
Pro jistotu jsem obnovila ochranné pole a usedla jsem v zamyšlení ke stolu. Tady to ale vypadá. Tak z našeho domku je kulturní památka – Baalova svatyně, kde se každý měsíc při úplňku pořádají nějaké orgie. Zajímavé – tak, kdypak bude nejbližší úplněk? Máme rok 2142, hmm… Po několika výpočtech jsem dospěla k datu 12. března – za 13 dní. No, to se načekám – ale zato tu asi bude po tu dobu klid… Uvidíme! Valem se stmívá, půjdu spát…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – středa 28. února 2142
V první řadě si musím obstarat nějaké noviny a časopisy, abych měla představu o aktuálním dění. Po zběžných zkušenostech z ostravského nádraží je mi jasné, že s žádnými penězi nemám šanci uspět, avšak v těch podivných automatech se dá platit elektrickou energií. Ještě tedy potřebuji zjistit něco o momentální občanské vybavenosti – tedy, dají-li se ty různé automaty takto nazývat. Oblékla jsem se do bikinek a kabátu, obula jsem si zimní boty, odstavila jsem ochranné pole, vyšla jsem ven a zamkla jsem vchodové dveře i branku. Pak jsem se vydala směrem, kterým předpokládám, má být nádraží. Cestou zjišťuji, že nová zástavba se rozkládá až k němu.
Samozřejmě! Všude jen samé automaty. Z jednoho jsem vydobyla turistického průvodce po našem regionu, z dalšího pak množství novin a časopisů různých titulů. Hmm… ještě by to chtělo nějakou tašku. I na takový sortiment jsem objevila automat – a teď rychle domů, do bezpečí, kde bych se mohla v klidu seznámit se situací u nás i ve světě.
Jenže cesta domů se neobešla bez nenadálého dobrodružství. Přicházela jsem už k domovu. Zbývalo mi přejít poslední z nových ulic – myslím, že to byla Františka II., když v tom se z jejího nároží ozvalo:
„To je ona, pane konstáble!“
Jen tak-tak jsem stačila uskočit stranou. Dva vysocí hromotluci v jakýchsi uniformách mi totiž zastoupili cestu. Za nimi stojí onen chlápek, který mi včera utekl i s fotografií.
„Jste zatčena. Máte právo mlčet. Vše, co od této chvíle řeknete, může být použito proti vám!“
Pohlédla jsem bohorovně na podivnou trojici.
„Ale, no tak, uklidněte se, pánové,“ spustila jsem vzápětí medovým hlasem. „Proč byste mě zatýkali, když jsem nic špatného neprovedla…“
„Předně se pohybujete na veřejném prostranství bez identifikačních znaků,“ oznámil mi jeden z nich samozřejmě, a vzápětí dodal: „Navíc jste včera bezprecedentním způsobem znesvětila svatyni velikého Baala, budiž velebeno Jeho jméno.“
Zareagovala jsem instinktivně – roztrhla jsem suché zipy a shodila kabát. Teď proti nim stojím ve svých miniaturních meruňkových bikinkách. Sice cítím synchronizační impulsy, mohla bych vytvořit ochranné silové pole, ale zatím jsem tak neučinila.
„Co to vyvádíte! Ruce nastavte!“
Druhý hromotluk mává policejními náramky.
„Posluž si,“ usmála jsem se.
Uchopila jsem ho za ruku dříve, než tak mohl učinit on mně, a zkroutila mu ji za záda. Náramky se zařinčením padly na zem.
Ten první mu přispěchal na pomoc a uchopil mě v pase, chtěje zřejmě použít nějakého bojového chvatu. Nedala jsem mu však příležitost. Vypustila jsem silný elektrický výboj a oba policisté – či co je to zač – se zároveň zhroutili do sněhu. Udavač, vida to nadělení, aplikoval svou včerejší taktiku a vzal do zaječích.
Sebrala jsem spadlé náramky a horečně uvažuji, co teď s těmi dvěma dárečky? Nenapadlo mě nic lepšího, než že jsem každého vzala za jednu ruku a odtáhla je sněhem ke mně domů. Otevřela jsem branku a vešla jsem na zahradu, táhnouc oba dva za sebou. Pak jsem zase branku zavřela. Při té příležitosti jsem si všimla, že udavač neutekl daleko. Stojí na rohu ulice Ferdinanda II. a s otevřenou pusou sleduje mé počínání.
Více si ho nevšímajíc vstoupila jsem do předsíně a uvedla jsem v činnost ochranné silové pole. Pak jsem teprve začala uvažovat, co se dvěma nedobrovolnými návštěvníky. Předně – nemohu je nechat válet v bezvědomí ve sněhu, aby nenastydli. Avšak – kam je uklidit, aspoň tedy prozatím?
Sestoupila jsem do sklepa – to je tedy prostor, který jsem včera už nestačila navštívit. Minula jsem zamaskovaný vchod do druhého suterénu – tam je instalována rozdílová elektrárna a ostatní strojní zařízení nutná pro provoz mimozemských aparatur (ale to mě teď momentálně nezajímá) – a vstoupila jsem do ‚regulérních‘ sklepních prostor, řádně zakreslených v plánech na stavebním úřadě.
Kde bude nejlépe oba pány umístit? Asi tady – v bývalé prádelně a sušárně. Ty nepoužíváme ode dne, kdy mimozemští přátelé zmodernizovali náš domek. Jenže tyto místnosti nejsou uzpůsobeny k věznění vetřelců, musela bych zde udělat několik zásadních úprav, hmm… Nejprve je však nutné dopravit zajatce do tepla. Dobrá. Uklidím je sem a podle jejich chování uvážím, jak dál.
Oblečena stále jen ve svých bikinkách jsem se vrátila do zahrady. Právě včas. První pán nabyl opět vědomí a snaží se vstát.
„Kde to jsme?“ vyštěkl na mě. Je to ten s vyšší hodností – právě se pokouší vstát se země.
„Podej mi ruku, pomohu ti,“ požádala jsem ho, aniž bych odpověděla na jeho otázku.
Zmateně natáhl ruku. Zvedla jsem ho na nohy jedním tahem a vedu ho do sklepa. Jde vrávoravým krokem, musím ho podpírat. Konečně jsme na místě.
„Kam… kde… já nevím… nevím…“ blekotá zmateně. Ještě se z toho mého elektrického šoku plně nevzpamatoval.
Využívám situace: „Svlékej se! Dělej!“
„Co? Cože…?“
„Úplně! Do naha!“ pokračuji v udílení rozkazů.
Zírá na mě kalnýma očima a pomalu rozepíná zip své zimní bundy. Pak ji svléká a rozhlíží se po nějakém věšáku.
„Hoď ji támhle do kouta. A ostatní oblečení taky!“
Pomalými, trhanými pohyby rozepíná boty. Počíná si jako opilý.
„Sedni si tady na tu židli,“ ukazuji mu, „ať neupadneš a nezraníš se.“
„Poslušně usedl na nabízenou židli a zul boty.
„Výborně,“ pochválila jsem ho, „teď ještě dolů ten zbytek a budeme kamarádi.“
Postupně odkládá košili a kalhoty.
„Jen pokračuj, pokračuj,“ povzbuzuji ho. „Teď ty ponožky a spodky… nu… a tílko a slipy!“
Když stáhl poslední, nejintimnější kousek svého odění a já jsem spatřila jeho napůl ztopořený penis, došlo mi, že ho nejspíš vzrušuji. Oči má totiž fixované na horní díl mých bikinek…
Z kapsy jeho bundy jsem vytáhla náramky, jeden jsem zacvakla na jeho pravém zápěstí, donutila jsem ho, aby se hluboce předklonil a druhý cvakl na jeho levém kotníku.
„Promiň, ale tyhle dveře nemají zámek, takže si tě musím jistit takhle, abys mi tady neprovedl nějakou nepředloženost,“ poučila jsem ho.
Opustila jsem prádelnu odnášejíc s sebou všechny jeho věci. Vhodila jsem je do jedné kóje na ovoce a vrátila se zpět do zahrady. Druhý maník sice už vstal, ale je opřen o kmen statné jabloně, drže se jedné z jejích spodních větví jako klíště.
„Pojď,“ vyzvala jsem ho podávajíc mu ruku.
„Kam?“
„Kam… do tepla, přece. Vždyť tu stojíš jako socha, bez pohybu. Ještě se nastydneš!“
Váhavě se pustil větve. Pak hmátl v nestřeženém okamžiku do své náprsní kapsy, bleskurychle vytasil pistoli a namířil mi ji přímo na hlavu.
Instinktivně jsem vyvolala kolem sebe ochranné silové pole – o zlomek vteřiny dřív, než vyšla rána, kterou vypálil bez varování. Jelikož na mne vystřelil ze vzdálenosti necelých dvou metrů, projektil se od pole odrazil značnou silou a vnikl mu do hlavy – přímo mezi oči. Skácel se mrtev přímo k mým nohám…
Jeho smrt mnou hluboce otřásla. Chvíli jsem nad ním stála jako solný sloup, nevědouc, co počít. Celá nešťastná událost se seběhla tak rychle, že jsem ho ani nestačila varovat před následky jeho neuváženého činu.
Jsem tu v nezáviděníhodném postavení: Bydlím sice ve vlastním domku, ale ten se stal během předchozího sta let nějakým nedopatřením ‚svatyní‘. Já se tu vyskytuji bez dokladů, bez ‚identifikačních znaků‘, nikdo mě tu nezná – a já také nikoho neznám. Navíc jsem považována za znesvětitelku té ‚svatyně‘ a na zahradě mám čerstvou mrtvolu – tedy nehledě k tomu, že ještě v prádelně se nalézá zajatý policista. Vyvstává mi na mysli jakýsi paragraf o útoku na veřejného činitele…
V první řadě se tedy musím nutně dozvědět ty nejdůležitější věci o současných zdejších poměrech. Začnu tedy tím, že prohledám kapsy a brašny obou policistů. Nebo raději ne! Jen toho živého. Mrtvoly se vůbec nebudu dotýkat, aby na ní nezůstaly nějaké moje biologické stopy. Až bude nalezen, nevím ještě, jak, zastřelen vlastní služební zbraní, kterou stále drží křečovitě v ruce, budou muset vyšetřovatelé uzavřít jeho případ buď jako sebevraždu, nebo nešťastnou náhodu.
Vrátila jsem se do sklepa a důkladně jsem prohledala všechny věci mého vězně. Kapsy jeho bundy a kalhot jsem obrátila na rub, vše, co jsem našla, jsem bez ladu a skladu naházela do prázdné přepravky na ovoce, pak jsem sebrala i jeho brašnu a vyběhla jsem po schodech do přízemí. Usadila jsem se v jídelně u stolu a zevrubně prohlížím svou ‚kořist‘.
Pistole, dvě krabičky, každá po tuctu nábojů, obušek, tlaková nádobka se slzným plynem… Vše automaticky odhazuji do otvoru na odpadky. Stejně končí i načatá krabička cigaret a zapalovač.
Plastová kartička s jeho fotografií, nápisem CZ420M220188451 – zřejmě jeho ‚identifikační znaky‘ (usuzuji podle čísla, které jsem sama měla na náramku v saharském táboře – ale jinak na ní není nic jiného – jméno, adresa – nic. Vše je zřejmě nahráno na čipu, který je v kartě zalit.
Kapesní diář, hmm… Ani tady nic zajímavého – jen rozpis služeb do konce března. Už, už jsem chtěla diář odložit, když mě zaujal přehled svátků a významných dnů.
Globální svátky: 1. ledna – Nový rok, 21. března – Den jarní rovnodennosti, 4. dubna – Den NATO, 1. května – Den civilizace, 21. června – Den letního slunovratu, 4. července – Den globalizace, 23. září – Den podzimní rovnodennosti, 21. prosince – Den zimního slunovratu.
Lokální: 12. března – Den vstupu do NATO, 8. listopadu – Den vítězství.
Cožpak o to – že jsou významnými dny rovnodennosti a slunovraty, mě nepřekvapuje. Avšak oslava NATO, ‚civilizace‘ a ‚globalizace‘ je mi docela záhadou. A 8. listopadu – Den vítězství… To má být co? ‚Vítězství‘ v bitvě na Bílé Hoře roku 1620 (jediná spojitost, která mě napadla) – to snad ne!!??
I když tedy – podobnost mezi logem NATO a symbolem boha Baala je do očí bijící a jména ulic podle habsburských císařů také o čemsi svědčí. Zanechala jsem tedy zkoumání policistových věcí a vydala jsem se do sklepa.
„Pojď se mnou,“ vyzvala jsem svého zajatce, když jsem mu odpoutala pravou ruku od levé nohy a spoutala jsem mu ruce za zády.
Odvedla jsem ho do obývacího pokoje a usadila jsem ho na židli.
„Podívej,“ spustila jsem vzápětí, „toto je můj dům a já tady normálně bydlím. Byla jsem dlouho na cestách a po návratu zjišťuji, že si z mého domku někdo udělal nějakou nesmyslnou svatyni a já jsem byla označena za ‚znesvětitelku‘. To si samozřejmě nemohu nechat líbit. Doufám, že to chápeš?“
„Já… já… hmm… já… to chápu… Jenže… ta svatyně je tady odjakživa…“
„To je možné, ale od teď už není. Sám vidíš, že je to normálně vybavený rodinný domek. Byls tu vůbec někdy? Myslím tedy, jako uvnitř?“
„Ne-e… Nebyl! Sem má přece přístup jen velekněz!“
„Aha, velekněz. Kdepak bych toho velekněze našla?“
„Já… nevím. Objevuje se tu jen o úplňkové noci, ale nevstupuje brankou. To ani nejde, a já nevím, jaks to dokázala. On se tu náhle zjeví, odslouží tu obřad a… a… pak zase zmizí.“
„Objeví se a zmizí… Dobrá. Věřím ti, protože vím, že je to možné. Teď však se tě budu vyptávat na spoustu jiných věcí. Třeba se ti to bude zdát divné, protože to vše považuješ za samozřejmé. Ale opakuji: Byla jsem opravdu dlouho pryč a potřebuji se zorientovat ve zdejších poměrech. Než začneme – dáš si něco k jídlu, k pití?“
„K jídlu… k pití… asi ano… Kde je Ferda?“
„Ferda?“
„No ten můj parťák… Ferdinand! Sloužíme spolu…“
„Tak Ferda… Nu, mám pro tebe opravdu smutnou zprávu… Tvůj parťák je totiž po smrti…“
„Cože!??“
Zajatec vyletěl jako neřízená střela směrem ke dveřím. Jedině ruce spoutané za zády mu zabránily v tom, aby je otevřel a vyběhl ven.
„Co blázníš? Vždyť jsi dočista nahý a venku mrzne. Tam teď přece nemůžeš…“
„Já chci pryč! Hned! Teď!“ ječí na mě jako smyslů zbavený. „Vrať mi moje šaty a pusť mě odsud dřív, než mě stihne stejný osud! Mám ženu a tři malé děti!“
„Klid, klid, vždyť se ti nic zlého neděje,“ snažím se ho uchlácholit. „Sedni si. Dáme si spolu oběd a já se tě vyptám na spoustu věcí, které jsou pro mě zatím záhadou. Pak tě samozřejmě pustím k tvé ženě a dětem. Teď chvíli vydrž, připravím jídlo. Na co bys měl chuť?“
„Já… chuť… na blackhorn… s chilli papričkami a routkovou kaší…“ (Poznámka autora: Co my víme, co se bude jíst za sto let…)
„Kristova noho, co to je!!??“
„No, prosím tě… vždyť to je k dostání běžně v každé hospodě…“ obrací policista oči v sloup.
„S politováním musím přiznat, že tohle slyším opravdu poprvé. Je to z masa, ze zeleniny, z mouky? Ať aspoň přibližně vím, co mám připravit…“
„Ach jo… Je to taková pečená zeleninová placka, no. A routek se vaří z mouky a vína…“
„Takže je to vlastně vegetariánské jídlo,“ ujišťuji se.
„No, ano…“
Nechala jsem tedy automat vyrobit slané palačinky se špenátem a servíruji na stůl.
„Hmm, to nevypadá špatně,“ poznamenává můj nedobrovolný host, „ale… jak budu jíst, když mám ruce spoutané za zády?“
„Nu co, uvolním ti je – ale provedeš-li nějakou vylomeninu, zle se ti povede,“ varuji ho předem.
S chutí se pustil do jídla.
„Tak, a teď nějaké to víno, ne? Abys o něj nepřišel.“
Nalila jsem mu do poháru červené víno ze džbánu, který mi naplnil automat. Pro sebe jsem si však nechala vyrobit rybízový džus, jelikož jsem abstinentka. Barvou jsou však oba nápoje shodné.
„Hmm, ale… na co si připijeme?“
„Snad tedy na to tykání, když už jsme s ním spontánně začali, co říkáš.“
„Dobrá, tak na tykání… Já jsem Max.“
„Těší mě, Lucka.“
„Mám strach, Lucko…“
„Prosím tě, z čeho? Já ti přece nic neudělám.“
„Nechci dopadnout, jako Ferda…“
„Ferda… Aha, tvůj parťák… Ale ten se nešťastnou náhodou zastřelil. Vlastní zbraní. To se tobě stát nemůže – tvou pistoli jsem ekologicky zlikvidovala. Náboje taky.“
„Cože?? Vlastní zbraní že se zastřelil? To je nějaká blbost, ne?“ Max na mě zírá s otevřenou pusou.
„Není. Stalo se, co jsem ti řekla. Jak jsi vůbec myslel, že přišel o život?“
„No přece… zásahem sil chránících svatyni před znesvěcením. To už se stalo několika lidem, kteří se sem pokoušeli vniknout i přes zákaz vydaný veleknězem.“
„Vidím, že mi toho budeš muset povědět mnohem víc, než jsem si původně myslela.“
„Mnohem víc… povědět. No… ale… víš, Lucko, nedala bys mi taky něco na sebe? Vždyť jsem tu před tebou úplně nahatý…“
„Je ti tu zima?“
„Ne, to ne, ale…“
„Vždyť já taky nejsem kdoví jak oblečená,“ poukazuji na své bikinky. Je tedy pravda, že jsem pokoj záměrně přetopila na osmadvacet stupňů po vzoru prostor mimozemských interiérů.
„Ale… máš aspoň ty bikinky, kdežto já… nemám nic…“
Beze slova jsem odložila horní díl plavek a vystavila jsem mu na odiv svá obnažená prsa.
„To myslím stačí, ne?“
Jen zmateně přikývl. Všimla jsem si, jak se mu rozšířily zorničky a penis se mu ještě o trochu víc napřímil. Kalhotky však stahovat nemíním – nevím, jak dalece by reagoval na to, že jsem transsexuálka. Možná, že by mě mohl považovat za ďábla nebo zplozence jiných nečistých sil. Varovala mě dost jeho pověrčivost a jeho původní přesvědčení, že jeho parťák přišel o život vinou znesvěcení svatyně.
„Ještě bych potřeboval… no, to…“
„Ach, ano… to,“ opakuji po něm bezmyšlenkovitě.
Pak mi došlo, že se mu chce asi na toaletu.
„Tak pojď…“
Odvedla jsem ho na ono místo a bez obav jsem ho nechala samotného. Je dočista nahý, nemá u sebe vůbec žádné nástroje a místnost je bez oken. Na zápach reaguje čidlo spouštějící ventilátor, kterým se odvětrává vzduch do ventilační šachty, což je úzký komín ústící na střeše. Když byl hotov, sám otevřel dveře.
Následně jsem ho odvedla do koupelny, což přijal s povděkem. Ještě se mě dovolil, zda by mi nevadilo, kdyby se osprchoval.
„To je přece samozřejmé,“ ujistila jsem ho. „Jenom upozorňuji, že nevedeme žádné ručníky. Osušit se musíš tady – proudem teplého vzduchu.“
„Samozřejmě? Když si jen uvědomím, kolik stojí pár litrů vody…“
„O to se nestarej, Maxi. Mám vlastní studnu.“
„No a? Cožpak ty neplatíš licenci za používání spodní vody? Lucko, vždyť je to trestný čin – další důvod k zatčení!“
„No, tak mě zatkni, podaří-li se ti to,“ rozesmála jsem se.
Jen rozmrzele mávl rukou a zavřel za sebou dveře koupelny.
Mezitím robot sklidil nádobí se stolu a já jsem připravila na konferenční stolek kávu a několik zákusků, abychom měli pro následnou debatu co nejpříjemnější prostředí.
„Tady se posaď do křesla,“ ukazuji Maxovi po jeho návratu z koupelny, „udělej si pohodlí, vezmi si kávu a začneme, ano?“
„A, to… cigaretka by nebyla?“
„Nebyla, Maxi. Lituji, ale drogy, lihoviny, zbraně, munici a vůbec žádné škodlivé ani nebezpečné věci a látky tady nevedeme. S tím se budeš muset smířit.“
„Měl jsem jednu načatou krabičku v kapse u bundy…“
„Já vím, ale máš smůlu. Ekologicky jsem je zlikvidovala. Zapalovač taky.“
„Zlikvidovala… Víš ty, co to stojí?“
„Nevím, Maxi, to je tvůj problém, o kolik okrádáš svým zlozvykem vlastní rodinu. Říkal jsi přece, že máš tři malé děti, nemýlím-li se.“
„Mám…“
„No tak… A místo, abys je vzal někam na výlet nebo za kulturou, tak to prokouříš. Styď se.“
„No dobrá… Tak už o tom nebudeme mluvit. Co jsi před tím říkala, že potřebuješ vědět?“
„Spoustu věcí, Maxi. Tak třeba: Proč se nesmí užívat jednotka hmotnosti kilogram? Proč se užívají místo toho ty nesmyslné hektogramy?“
„Ale fuj! To je přece jasné, ne?“
„To je jasné možná tobě,“ ohradila jsem se, „ale mně ne. Tak povídej…“
„No, protože je za to rok nucených prací nebo pokuta půl miliónu Globálů, případně obojí, no!“
„Tedy, Maxi, to jsem se toho dozvěděla! Mě nezajímá, jaký je za to postih, ale proč je to zakázáno. Chápeš to?“
„To já nevím, ale je to lokální záležitost.“
„Vysvětli mi aspoň,“ už jsem z jeho způsobu výpovědi zoufalá, „ jak se pozná, která záležitost je globální a která lokální.“
„Globální… no, to je záležitost platná pro celou Civilizovanou Zónu. Lokální je taková, která platí jen tady, u nás.“
„Tak dobře. Vyjděme tedy z toho, že zákaz používání kilogramů je lokální záležitost. Co když sem přijde nějaký cizinec – Němec, Francouz, Španěl… Ti tedy jako nevědí, že je tu kilogram zakázaný. A najednou ho použijí. Co se stane?“
„Nic… Co by se mělo stát? Oni tu přece mluví anglicky. Pozná se tak, že je to cizinec – a ten to samozřejmě vědět nemusí, když je to lokální.“
„Aha. Tak když budu o kilogramech mluvit anglicky, nic se mi nestane. Když však je použiji v češtině, tak budu potrestaná?“
„Ano,“ souhlasí Max. „Vidíš, že tomu rozumíš…“
„Hmm, rozumím… Moc ne. Jak například víš, že nesmíš kilogramy v češtině používat?“
„Jak, jak… Učili jsme se to ve škole. To je zákaz platící už řadu let. I moji rodiče se to učili ve škole…“
„Aha, ve škole. Ale PROČ je to zakázáno – myslím tím tedy jako důvod toho zákazu… to vám ve škole nevysvětlili?“
„Ne. To je nařízení lokální vlády. A vládní nařízení se nevysvětlují, přece. Jednoho dne o tom zkrátka rozhodli, vyhlásili to, no a platí to. Co ti k tomu mám ještě říci?“
„Ach jo, asi nic. Raději budeme pokračovat jiným tématem. Co musím udělat, abych mohla jezdit veřejnou dopravou?“
„To musíš jít do dopravní kanceláře té společnosti, se kterou chceš jezdit, uzavřeš s nimi přepravní smlouvu, oni ti ji nahrají na identitku, no a pak už máš volný přístup na nástupiště, odkud a kam máš smlouvu uzavřenou, a samozřejmě do jejich dopravních prostředků – vlaků, autobusů, tramvají a tak.“
„Aha – a co když potřebuji cestovat s více společnostmi?“
„Tak musíš uzavřít smlouvu se všemi… Tedy některé mají mezi sebou uzavřenou smlouvu o transferu, tak to potom může jedna společnost uzavřít s tebou smlouvu i jménem jiné společnosti. Třeba kdybys odsud potřebovala jezdit do Brna a tam potom ještě městskou dopravou, tak stačí zajít tady na nádraží, kde je integrovaná dopravní kancelář. Tam s tebou uzavřou smlouvy jak jménem železnice, tak i jménem obou autobusových společností, které dopravu do Brna zajišťují, tak i na brněnskou městskou dopravu. Není to tak složité, jak to vypadá. I když tedy – zase pozor na finance. Paušál totiž musíš platit každé společnosti, se kterou smlouvu uzavřeš. Sice to moc není, ale už od takových tří, čtyř společností to začíná dost lézt do peněz. Můj bratr například jeden čas jezdil do Liberce, měl kvůli tomu uzavřenou smlouvu s osmi společnostmi, no a na paušálech zaplatil přes 12 % platu. Hrůza“
„No, dobrá. To je jasné. Když chci jezdit pravidelně, tak se taková smlouva nožná vyplatí. Ale co když chci jet jenom jednou, třeba zítra, a ani nevím, co mě v tom Brně čeká, a jestli budu nebo nebudu nucena použít městskou dopravu?“
„Na tom nezáleží. Smlouvu musíš mít, i kdybys jela jen jednou a pak už víckrát ne. Jen u jednorázovky neplatíš žádný paušál, pravda, ale jízdné je pak docela mastné.“
„No, to je tedy byrokracie! A někde v automatu to vyřídit nejde? Když se dá v automatech nakupovat všechno možné, od novin po hotelové služby, tak snad…“
„U dopravy to právě nejde! To je tak uděláno v rámci boje proti terorismu. Veřejnou dopravou mohou jezdit jen prověření cestující.“
„Tak! Veřejnou dopravou mohou jezdit jen prověření cestující,“ povzdechla jsem si. „Jenže – co auta? Autem přece…“
„Tam za osazenstvo zodpovídá řidič, který se prokazuje svým řidičským oprávněním.“
„Komu, prosím tě?“
„No, komu… Regionálnímu centru individuální dopravy. Nasedneš do auta na místo řidiče, čtečka zaregistruje tvůj řidičák, odešle tvé identifikační znaky do centra, tam z databáze obdržíš povolení k cestě, no a můžeš jet. Ale běda, kdybys udělala dopravní přestupek nebo kdybys spáchala nějaký trestný čin. Auto se zablokuje, ani dveře neotevřeš. Nejbližší hlídka o tobě dostane echo, přijedou si pro tebe – a jsi vyřízená!“
„No, to je tedy pěkné – ale jak to, že tohle víš, zatímco o těch kilogramech…“
„Ale, prosím tě. To je přece součást pravidel silničního provozu,“ spustil Max skoro rozhořčeně, „podrobně to vysvětlují v autoškole… A já jsem policista, já přece pro takové delikventy jezdím, takže…“
„Aha… A za to povolení k jízdě se taky platí?“
„No, samozřejmě! 0G220 za povolení a pak čtyři tisícinky za kilometr.“
„Dobře. A jak vypadají cesty na větší vzdálenosti? Třeba kdybych potřebovala někam letět…“
„Letět? To záleží na tom, kam by to mělo být…“
„To je jedno – třeba do Ameriky.“
„Do Ameriky… Jižní nebo Severní?“
„Je v tom rozdíl?“
„Je,“ potvrzuje Max, „protože Severní Amerika je součást Civilizované Zóny, kdežto Jižní ne.“
„Aha, tak ono záleží na tom, zda cestuji v rámci Civilizované Zóny nebo ne, ano?“
„Správně. Po civilizované zóně, která je pod přímým vlivem Globální administrativy, stačí uzavřít přepravní smlouvu s některou ze společností, a letíš. Jenom upozorňuji, že od letošního února se letecky přepravují jen nazí cestující. To je opatření kvůli poslednímu teroristickému útoku. Před tím se létalo v plavkách.“
„Moc pěkné,“ pochválila jsem Maxovi výklad. „Ale co v případě cesty do Jižní Ameriky, Afriky a tak…?“
„To je mnohem složitější,“ spustil Max. „Nejprve musíš navštívit pobočku Globální vlády v Praze… nebo v některém jiném hlavním městě v civilizované zóně. Tam vyplníš žádanku… tedy, žádanku – on je to asi osmistránkový dotazník – proč tam jedeš, s kým se tam chceš setkat, kde tam máš zajištěné bydlení, kolik tam hodláš utratit a za co – no a spoustu dalších kolonek. Pak to posoudí nějaká komise, pošlou ti rozhodnutí, zda ano či ne. Když ano, musíš na prohlídku k jejich úřednímu doktorovi. Ale není to žádná formalita. Ta prohlídka prý trvá asi čtyři hodiny. Když ti dá ten jejich doktor kladný posudek, tak jdeš znova na ten Úřad, nahlásíš tam termín odletu, popřípadě odjezdu, ale v tom případě musíš také nahlásit datum a čas přechodu hranice Civilizované Zóny. Na základě toho dostaneš cestovní pas. A když náhodou nejedeš autem, ale veřejnou dopravou, tak musíš s tím pasem do kanceláře některé z dopravních společností, které mají licenci k přepravě do necivilizované zóny. Navíc musíš mít sjednáno cestovní pojištění.
Nakonec potřebuješ vízovou doložku státu v necivilizované zóně, do kterého máš namířeno – jenže o tu můžeš požádat teprve tehdy, až když máš vyřízeno vše ostatní. A taky se může stát, že oni ti z nějakého důvodu vízum nedají – no a pak přicházíš o všechno, co jsi zaplatila – za podání žádosti, za vyřízení žádosti, za lékařskou prohlídku, za lékařský posudek, za…, za… Není to záležitost ani jednoduchá, ani laciná.“
Jenom se mi protočily panenky.
„A ty, Maxi, už jsi někdy v necivilizované zóně byl?“
„Šílíš? To je jen pro blázny, dobrodruhy a snoby, kteří nevědí, co s penězi. Já mám ženu a tři děti!“
„No, že’s mi to líčil tak dopodrobna…“
„Jeden můj bývalý kolega nedávno vyhrál zájezd do Peru v nějaké soutěži a na všechny ty procedury dostal vouchery a tu žádost za něj podala ta cestovka, co to organizuje, on to jenom podepsal, ale viděl, co je to za hrůzinec. Před odletem mi to vyprávěl v hospodě u piva.“
„Ano? A jak se mu tam líbilo?“
„Hmm, jeho sestra mi minulý týden říkala, že psal, že je to zajímavé. Ale on se vrátí ještě až za dva měsíce. To víš – když se cestuje do necivilizované zóny, tak to není na otočku…“
„Myslím, že by to bylo asi tak všechno… Vlastně – ještě ne. Prosím tě, Maxi, co je to za svátky – Globalizace, Civilizace, Den vítězství…“
„No, to se už tak slaví. Je to něco kolem bývalé Evropské Unie, nějakých Spojených Států a tak. Já si to přesně nepamatuji – bylo to ve škole v dějepise, ale to mě moc nebavilo…“
Takže Den Civilizace 1. května je bývalý Den Evropské Unie – ne tedy Svátek práce. Hmm, 4. červenec je tedy Den Nezávislosti. Svátky kolem NATO jsou mi taky jasné, ale ten Den Vítězství…
„Maxi, prosím tě, vzpomeň si aspoň na to, co má být ten Den Vítězství – 8. listopadu…“
„Nevím… byla to nějaká bitva, či co. Ale to už je opravdu dávno. Ani auta na benzín prý tenkrát nebyla.“
„Myslíš… bitvu na Bílé Hoře?“
„Jo, něco takového to bylo…“
„Roku 1620?“
„Nevím. Asi. Nejdřív chceš ode mne něco vědět – a vypadá to, že to znáš líp než já… Lucko, opravdu by nebyla ta cigaretka?“
„Ne, Maxi, nebyla. Myslím, že tě asi pustím domů, k tvé ženě a dětem… Vlastně – počkej! To nejdůležitější bych zapomněla. Co s tím tvým parťákem. Pojď, oblečeš se a podívej se, co se s ním stalo. Já opravdu nevím, jak to řešit…“
Vydala jsem mu jeho prádlo, uniformu a boty. Vše zatím prošlo důkladnou očistou.
Já jsem si opět oblékla svou podprsenku a vyšli jsme do zahrady.
„No, to je nadělení,“ zvolal Max, vida nejen svého parťáka ležet mrtvého pod stromem na sněhu, ale i dav čumilů, držících se v uctivé vzdálenosti od nebezpečného plotu.
Před vraty stojí dvě policejní vozidla s blikajícími majáky.
„Nevím, jak se oni k němu dostanou – a jak já sám se odsud dostanu ven…“ ptá se vyděšený Max.
„Snadno. Zůstaň u něj, já půjdu dovnitř, vytvořím ochranné pole jen kolem domu, a kolem plotu je zruším. Až odejdete, zase ho obnovím. Maxi, pozdravuj ženu a děti.“
„No – ale to… Jak vysvětlím, co se mu stalo?“
„To je pravda – tak chvíli vydrž…“
Vrátila jsem se do obýváku a sepsala jsem krátkou zprávu o smrti konstábla Ferdinanda, který přišel o život nešťastnou náhodou při neopatrné manipulaci se svou vlastní služební zbraní. Zprávu jsem vlastnoručně podepsala, opatřila svou fotografií (v bikinkách, ha, ha, ha) a otisky prstů.
„Tady máš mou svědeckou výpověď, Maxi, a zlom vaz.“
Políbila jsem ho na rozloučenou před celým davem za plotem a zmizela jsem za zavřenými dveřmi hlavního vchodu do našeho domku.
Provedla jsem potřebné manipulace s ochranným polem, a když policisté i s ostatky svého kolegy odjeli, uložila jsem se k spánku – i když tedy vím, že toho moc nenaspím. Mám spoustu látky k přemýšlení…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah