Bratr zahradník znovu stiskl opakovací tlačítko a z výrobního automatu vypadl další horní díl bikinek. Uplynuly dva dny od odchodu sester Lucky a Lenky, nešťastný mnich snědl poslední zbytky jídla, které dívky opomněly vrátit do recyklace, a teď se snaží vydobýt z automatu cokoliv, co by jen trochu připomínalo nějakou pochutinu. Ví, že stiskem opakovacího tlačítka automat opětovně vyrobí produkt, který byl nastaven naposledy – což právě byl tento díl oděvu – jak si laskavý čtenář jistě vzpomene.
Nezbývá mi, než abych vyrazil na průzkum – jenže bez bot a v tomhle podivném oděvu (bratr zahradník má k dispozici pouze župan, který mu nechala vyrobit Lucka, a po měkkých kobercích, kterými jsou pokryty podlahy, chodí bos) mi asi bude zima.
Vyhlédl z okna. Venku opět začíná sněžit. Pustil se do prohlídky Lenčina šatníku a botníku. Zajímá ho pochopitelně pouze teplé zimní oblečení a obutí. Jenže Lenka, jak víme, se obléká velice spoře, takže její šatník snadno a rychle prozkoumal. Našel pouze tři dlouhé kabáty, které si Lenka v zimě obléká rovnou přes plavky (víme proč), a dvoje pohorky.
Zkusil si obléknout kabát.
„Hmm, sestra Lenka je o něco vyšší, než já,“ medituje polohlasně.
Rukávy jsou příliš dlouhé a dolní část kabátu courá po zemi. Ještě zkusil obout pohorky. I ty mu jsou velké, musel si tkaničky pořádně utáhnout.
Takto vymóděný vyrazil ven. Otevřel dveře a spatřil půlmetrovou závěj, která se tu stačila za dva dny vytvořit. Rozhlédl se a spatřil zchátralé hospodářské budovy za domkem.
„Aha… tam odsud zřejmě přinesla sestra Lenka tu lopatu. Nu což, děj se vůle Boží…“ povzdechl si a jal se brodit hlubokým sněhem k chlévům. Cestička, kterou byla Lenka proházela, je už dávno zavátá.
Nejprve nahlédl do polorozbořené stodoly, která má po Lenčině zásahu navíc ještě vyvrácená vrata. Zpočátku nechápavě zírá na vrak automobilu, ale po chvíli pokračuje v cestě. V prvním chlévě, jehož dveře jsou rovněž vyvráceny, objevil bez ladu a skladu přes sebe naházené různé zahradnické, zemědělské a lesnické nářadí – hrábě, rýče, lopaty, srpy, kosy, pily, sekery a další. Vše je však zrezivělé, rozpadající se a dřevěné násady shnilé.
Je zázrak, že sestra Lenka mezi tímto hrozným harampádím dokázala objevit použitelnou lopatu, pomyslel si a vydal se na průzkum druhého chléva.
Dveře jsou sice zavřené, ale stačilo se do nich jen opřít – a vypadly ven ze zrezlých závěsů…
„Panno Maria, bohorodičko blahoslavená, na jakém strašlivém místě jsem se to octnul!“ zvolal, když si prohlédl vybavení místnosti.
I přes sněhovou nadílku, která sem padá děravou střechou, je zcela nezpochybnitelně vidět masivní dubový stůl s namontovaným příslušenstvím pro poutání končetin, zrezivělé kladky a řetězy, ztrouchnivělé řemeny a další podobné předměty – zcela nepochybně bývalá mučírna!
Bratr zahradník se otřásl hrůzou a nemotorně vycouval ven, šlapaje si při tom na šosy kabátu, který se stále courá po zemi a nasává do sebe vlhkost ze sněhu.
Vrátil se do domku, odložil mokrý kabát i boty a opětovně si navlékl župan. Chvíli poseděl na pohovce, aby se vzpamatoval ze záhadných objevů ve zchátralém hospodářském příslušenství. Když se trochu uklidnil, vyrazil na průzkum obytného domku. Prohlédl znovu místnost zařízenou jako kuchyň, ze setrvačnosti znovu stiskl opakovací tlačítko výrobního automatu, ale podle očekávání získal jen další podprsenku, kterou bezmyšlenkovitě odhodil na hromadu těch, které mu automat vyrobil předtím.
Vstoupil do ložnice – a spatřil dopis na teleportačním lůžku! Rozložil papír a začetl se do latinského textu.
Sestro Lenko,
jste tam u vás v pořádku? Už tři dny nemám od vás zpráv. Pokud máte problémy s odesíláním, položte odpověď na lůžko. Pokusím se během zítřka o její převzetí od sebe.
T.
Bratr zahradník pochopil, že toto je jeho zřejmě poslední šance. Jal se tedy hledat kalamář a pero, avšak s údivem zjistil, že v celém domku není nic, co by psací náčiní připomínalo.
Podivné, pomyslel si. Sestry Lucka i Lenka jsou obě vzdělané ženy. Dokonce se rozhodly naučit číst a psát mou Luisu. To tedy znamená, že věci na psaní tady zkrátka být musí!
Znovu se snaží objevit nějaký nástroj, kterým by se dalo psát. Zotvíral spoustu skříněk, s údivem zjistil, že Lenka vlastní tolik knih, že by se nevešly ani do klášterní knihovny, ale psací náčiní nikde.
Pak ho napadlo otevřít zásuvku u psacího stolu. Tam objevil několik poznámkových bloků popsaných Lenčiným úhledným písmem a dvě gelové tužky. Došlo mu, že to bude asi to, co tak usilovně hledá, a jal se jednou tužkou manipulovat. Chvíli mu trvalo, než odhalil její mechanismus, nedůvěřivě jezdí vysunutým hrotem po listě papíru, ale nakonec po několika pokusech zjistil, že psaní tímto podivným nástrojem je mnohem pohodlnější, než obvyklým husím brkem, a jal se sepisovat dopis pro Tanymoiallu.
Salus a Domino Jesu Christo, soror gratissima,
Luisa zmizela. Obě sestry ji šly hledat, ale už jsou pryč třetí den. Já jsem zde zůstal sám a nejsa schopen vydobýt žádného pokrmu z vašeho podivného přístroje, jsem celou tu dobu bez potravy… Vodu naštěstí mám z rozehřátého sněhu. Můžeš u Panny Nejsvětější pomoci?
Pak položil lístek na teleportační lůžko, poklekl před ním a vroucně se modlil.
…
Bratře zahradníku,
lituji velice, že zatím nemohu opustit svoje stanoviště, avšak mohu Ti pomoci ve Tvé svízelné situaci aspoň tak, že Ti budu pravidelně posílat potravinovou pomoc prostřednictvím teleportu. V žádném případě neopouštěj svůj úkryt, neboť se zdá, že ve světě, kam jsme se teleportovali, není tak bezpečno, jak sestry Lucka a Lenka ubezpečovaly.
Každý den mi posílej o sobě zprávy stejným způsobem, jakým jsi odpověděl na můj včerejší dopis. Mně bude ještě několik týdnů trvat, než se aklimatizuji natolik, abych mohla přibýt za tebou.
Srdečně zdraví
T.
…
„Zázraky se dějí,“ zvolal bratr zahradník, když objevil na teleportačním lůžku dopis od Tanymoially a termokontejner s jídlem.
Drahnou chvíli zápasil s uzávěrem, ale nakonec podstatu věci pochopil. Otevřel kontejner obsahující tři oddělené přihrádky. V jedné objevil cosi, co připomíná pečenou rybu, ve druhé bochník chleba a ve třetí láhev vína.
Je vidět, že Tanymoialla se snaží připravovat pokrmy ve stejném duchu, jak činily Lenka s Luckou, aby se vyhnula případným nedorozuměním.
Bratr zahradník v první řadě poklekl před teleportačním lůžkem a pomodlil se k Bohu všemohoucímu. Následně odnesl kontejner do jídelny, usedl ke stolu, požehnal doručeným pokrmům a teprve po tomto složitém obřadu se pustil s neobyčejnou chutí do jídla. Jelikož se mu dávka zdála příliš velká, rozdělil porci na dva díly, z nichž jeden si nechal ještě na večer.
- × - × - × -
Praha 20.2.2142 – (GPSA) – Další teroristický útok byl spáchán včera odpoledních hodinách v podzemních garážích obytného komplexu na Sídlišti Císaře Františka Josefa v Praze. Výbuch razantní trhaviny totálně zdemoloval jeden automobil při startu a následný požár poškodil všech sto osmdesát tamtéž garážovaných vozů tak, že budou muset být ekologicky zlikvidovány. Statika podzemního komplexu naštěstí porušena nebyla, ale škody na stavbě a na garážovaných vozech jsou odhadovány na několik set tisíc G. Majitel vozu byl pochopitelně na místě mrtev.
Obětí je známý pražský gynekolog a sexuolog, MUDr. Felix Fötzlein, Ph. D., jehož ohořelou mrtvolu mohli záchranáři vyprostit teprve po uhašení požáru a odvětrání zplodin.
Doktor Fötzlein je veřejnosti znám především jako autor rozsáhlé populárně naučné Encyklopedie pohlavního života v Civilizované Zóně, jejíž třetí vydání se právě před nedávnem objevilo v prodejní síti GAST. Mimoto proslul i svými rozhlasovými přednáškami a scénářem ke dvěma instruktážním televizním seriálům. Měl i vyhledávanou soukromou ordinaci.
Také úzce spolupracoval s GATAOCFO, kterážto skutečnost je zřejmě příčinou atentátu. Vše nasvědčuje tomu, že za atentátem stojí TERAGO, ač se k tomuto činu zatím nepřihlásila.
- × - × - × -
„Je zajímavé,“ útočí advokát Totenkopf na předsedu tribunálu, „že ten atentát na doktora gynekologa Fötzleina byl spáchán zrovna v den, kdy musela do Prahy dorazit moje žádost ohledně podrobností prohlídky té ‚němé‘ delikventky. Proto bych vás chtěl požádat, ctihodnosti, o odročení dalšího líčení a rozjedu se do Prahy sám. Něco mi tam pořád nehraje!“
„Pro mě, za mě si jeďte, kam chcete. Pochybuji však o úspěšnosti vaší mise, doktore. Zatím se ještě nikdy nestalo, aby delikvent podezřelý z terorismu nebyl obviněn, odsouzen a potrestán. Přesto vám přeji úspěch.“
- × - × - × -
„Dobrý den, paní plukovnice. Seržant Kolomazník. Dovolte mi s vámi promluvit.“
„Mluvte, seržante.“
„Paní plukovnice, dorazila za vámi předem neohlášená návštěva,“ oznamuje seržant podávaje doktorce Kulové navštívenku.
„Ať vejde,“ souhlasí doktorka přehlédnuvši zběžně text na vizitce.
“Come in, please,” vyzval seržant návštěvníka stojícího za ním v předpokoji.
Advokát Totenkopf se nenechal dvakrát pobízet a vstoupil do doktorčiny pracovny hned, jak mu seržant uvolnil cestu.
„Dobrý den, paní doktorko.“
„Vítám vás. Čím vám mohu posloužit?“
„Byl jsem za vámi poslán jako za šéflékařkou zdejší filiálky GATAOCFO…“ sdělil advokát nejistým hlasem připomínajícím spíše otázku.
„Tak to ano, jste na správné adrese,“ potvrzuje doktorka Kulová. „Posaďte se a povězte, jak vám mohu pomoci?“
„Paní doktorko, promiňte, že obtěžuji,“ spustil advokát, usednuv do nabídnutého křesla. „Byla mi svěřena velice zvláštní causa, ve které mi spousta faktů nehraje. Abych byl úplně přesný: Ve středu dne 14.2.2142 byla zde vyšetřována jedna dívčina, které byly přiděleny provizorní identifikační znaky CZ9F00125879114. Podle protokolu ji měl v práci jistý doktor Fötzlein. Potřeboval jsem o ní zjistit nějaké podrobnosti, tak jsem poslal na váš sekretariát dotaz. Jenže! Následujícího dne byl na doktora Fötzleina spáchán atentát. Předpokládám tedy, že si dal někdo práci i s odklizením ostatních protokolů. Potřeboval bych proto nějaké svědky, kteří…“
„Moment, moment, pane doktore. Nejprve se podívám na záznamy, které mám k dispozici.“
Plukovnice hrábla do kláves počítače a nechala si zobrazit záznamy o neznámé dívce s provizorními identifikačními znaky CZ9F00125879114.
„Tak tady to máme, pane doktore. Jednak je tu série fotografií. Pak je tu přijímací protokol – seznam částí oblečení a obsah kapes. Následuje protokol o předběžné prohlídce těla včetně všech tělesných otvorů, protokol z laboratoře, protokol o důkladné prohlídce těla, druhý protokol z laboratoře, protokol o lékařské prohlídce a nakonec předávací protokol na letišti. Přejete si tyto protokoly prohlédnout?“
„Kdybyste mi je mohla vytisknout…“
„S radostí.“
„Jenže je tu drobný problém, paní doktorko. Víte, já mám k dispozici jen ten Fötzleinův protokol – avšak gynekolog tábora, kam byla ta dívčina internována, prohlásil, že se zřejmě jedná o falsifikát nebo že se musel Fötzlein zbláznit, když takovou snůšku nesmyslů podepsal.“
„V jakém smyslu, pane doktore?“
„Nuž, podívejte se…“ a advokát položil na doktorčin stůl kopii Fötzleinova protokolu s komentáři táborového gynekologa.
‚… byla zřejmě čerstvě deflorována, což vylučuje uložení předmětu nahoře uvedených rozměrů hluboko ve vagíně před tímto úkonem.‘
„Tedy… Vážený pane,“ doktorka Kulová vzplála oprávněným rozhořčením, „nedovedu si představit, že by odborník formátu doktora Fötzleina přehlédl při vyšetření hymen a…“
„Uklidněte se, paní doktorko,“ skočil jí advokát doprostřed nedokončené věty. „Já také nepodezírám doktora Fötzleina z nějakého diletantismu. Já totiž, když dovolíte, dávám tyto nesrovnalosti do souvislosti s tím podivným atentátem!“
„Avšak, pane doktore,“ oponuje šéflékařka, zběžně prohlédnuvši i ostatní protokoly, „tyto dokumenty jsou v souladu s tím, proti čemu brojíte. Například tady: ‚Lehce zkrvavený výtok z vagíny zadržené delikventky svědčí o poranění cizím předmětem…‘ nebo tady v tom druhém protokolu o prohlídce těla před vlastním lékařským vyšetřením: ‚Zaschlá krev na poševní stěně není menstruačního původu…‘
„Co chcete víc?“
„Ukažte? Hmm, ale ona byla dvakrát cévkována, jak vidím. Rád bych, abyste mi sehnala ty sestry, které s ní měly něco do činění, protože mně to připadá, jako by si dal někdo tu práci a pokusil se o zfalšování všech dokumentů, které se té delikventky týkají. Sice nevím proč, avšak táborový gynekolog také není žádné ořezávátko, takže bych rád slyšel svědectví přímých účastníků. Ten atentát na doktora Fötzleina se mi totiž zdá čím dál, tím víc účelově provedený právě v souvislosti s případem tohoto děvčete!“
„Aha, chápu. Tak moment…“
Doktorka Kulová prohlédla rozpis služeb ve večerních hodinách 13. února a v dopoledních hodinách dne 14. února. Pak zvedla telefon.
„Je tam sestra Stavinohová? … Aha, nemocná… A sestra Plachá? Výborně. Ať ke mně přijde! Jak, kdy? Ihned!“
Doktorka objednala dvě kávy a upozornila svého návštěvníka, že to bude chvíli trvat, neboť sestra Plachá se právě nalézá ve čtvrtém suterénu vedlejší budovy.
Konečně, asi po dvaceti minutách, se otevřely dveře a seržant Kolomazník ohlásil sestru Plachou.
„Ať vejde!“
„Dobrý den, paní primářko, přišla jsem…“
„To vidím, že jste přišla. Račte se posadit a udělejte si pohodlí. Dáte si také kávu?“
Doktorka objednala třetí kávu, aniž by vyčkala odpovědi své návštěvnice.
„Ale… paní primářko, já musím ještě…“
„Vážená slečno,“ přerušila doktorka sestřin pokus o odmítnutí, „já vám teď položím jednu otázku klíčového významu. Odpovíte-li na ni podle mého očekávání – nebo – lépe řečeno – podle očekávání zde přítomného doktora Totenkopfa, tak už nebudete muset do konce života dělat nic. Tuto dívku jste určitě viděla, že?“
Sestra Plachá se upřeně zahleděla na fotografii, kterou doktorka Kulová vyvolala na monitoru.
„Samozřejmě, na tu si pamatuji velmi dobře.“
„To je prima. Co mi o ní povíte?“
„Záleží na tom, co o ní chcete vědět?“
„Všechno,“ požaduje doktorka. „Pokud možno včetně těch nejmenších detailů, na které si vzpomenete.“
„S radostí. Tato delikventka … já jsem měla minulý týden taky ranní … byla přivezena třináctého v noci – prý odněkud z Ostravy. Já jsem s ní přišla do styku až čtrnáctého ráno před její gynekologickou prohlídkou, na níž jsem ji měla připravit. Ona s námi vůbec nemluvila, pořád jenom plakala a mlela si cosi nesrozumitelného polohlasně jen pro sebe – jazykem, kterému nikdo nerozuměl. A naopak, ona nerozuměla nám – česky ani anglicky. Například ani nepochopila, že se má svléknout – strážný její plášť prostě roztrhal a hodil do koše. Pak ji museli na stůl usadit násilím – vůbec nevěděla, k čemu slouží opěrky pro nohy. Nerozuměla ani, že se má vyčůrat, ač jsem jí umístila vzorkovnici mezi nohy. Musela jsem ji vycévkovat, což pro ni byla opět neskutečná pohroma. Dokonce…“
„Moment, moment,“ zarazil advokát vodopád sestřiny řeči, „nevšimla jste si něčeho zvláštního, neobvyklého – tedy – právě při tom cévkování?“
„Něčeho neobvyklého… hmm… V jakém smyslu, pane doktore?“
„Krev ve vagíně, poranění – nebo tak něco podobného…“
„Krev nebo poranění… ne, to určitě ne… Ale… Jenže… nevím – to by byla opravdu veliká rarita… I když tedy … Mně to připadá u dívky po pubertě jako naprostá blbost…“
„Blbost? Co vám připadá jako blbost?“
„No… zdálo se mi, že ta slečna má…“
„No, co má?“ povzbuzuje sestru Plachou tentokrát doktorka Kulová.
„Já… nevím…“ znejistěla náhle jinak upovídaná dívčina, „asi se mi budete smát… Ale nic bych nedala za to, že to děvče mělo naprosto neporušený hymen. Dokonce jsem měla sto chutí poznamenat takovou raritu do protokolu, ale jelikož jsem to viděla jen jedenkrát v životě – a ještě ke všemu jen na vyučovací figuríně – ne u živého člověka, raději jsem tuto svou domněnku nezaprotokolovala a nechala jsem to na panu doktorovi. Co myslíte? Měla jsem pravdu?“
„To je právě ta otázka,“ vyskočil advokát z křesla, „náš gynekolog soudí, že ano, kdežto doktor Fötzlein…“
Sestra Plachá se, kdo ví proč, rozesmála.
„Čemu se smějete, pro velikého Baala?“
„Já, … já vlastně přesně nevím, paní primářko. Jenom jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která se odehrála o den později. Ke konci šichty k nám do přípravny přivedli jednoho… jednu… tedy … transsexuálku. Nechala se oslovovat jako žena a mluvila jako žena. A, představte si, ta když se dozvěděla, že náš gynekolog se jmenuje Fötzlein, a navíc na to upozornila ještě jednu další delikventku, tak se tomu smály jako cvoci. Ona nám to pak chtěla vysvětlit, že prý je to něco německy. Jenže seržant se jí zeptal, zda má na němčinu licenci, a kdo pak bude ten překlad platit – a tak nevím nic. Jenom, když slyším to jméno, tak se musím smát, ač nevím, proč…“
„Tak to já vím, které dvě to byly,“ usmívá se potutelně advokát, „protože obě jsou i moje klientky, a ta transsexuálka se snažila mluvit se mnou německy. To jsem musel s politováním odmítnout z pochopitelných důvodů. Ta druhá pak neumí anglicky – nechápu, jak se mohla odvážit vstoupit do Civilizované Zóny – a ta transsexuálka jí dělá nouzovou tlumočnici.
Ale… cha, cha, co se týče pana doktora Fötzleina – má pravdu! Tomu se říká ‚nomen-omen‘ – Fötzlein je skutečně německé slovo a znamená…“
„Moment, moment – zarazila ho doktorka Kulová, „vy máte licenci na němčinu?“
„Asi jako vy na češtinu, paní doktorko – vždyť je to moje mateřština! Takže si mohu dovolit překlad bez licence i bez nároku na odměnu za práci, víte?“
„Aha, promiňte. To jsem nevěděla…“
„Tak nám povězte, pane doktore, co to slovo znamená,“ snaží se sestra Plachá využít situace.
„Cha, chááá – to znamená – dámy, promiňte… to… cha, cha, chááá… znamená…“
Advokát sám se dusí smíchy a není s to překlad vyslovit. Navíc svým smíchem nakazil jak sestru, tak i doktorku.
„No tak… hihihi… už nám konečně řekněte…“
“Pussie!” vyrazil advokát ze sebe jediné anglické slovo mezi dvěma záchvaty smíchu. „To je pro gynekologa, cha, cha, chááá – skutečně – cha, chááá, nomen-omen od samotného Baala! Doplníme-li si k tomu překlad jeho jména – Felix – z latiny…“
„Hihihi – šťastná – hihihi – pička – hihihi…“ vyráží ze sebe přerývaně sestra Plachá. „To už je nomen-omen za všechny Globály… hihihi.“
(Poznámka autora: Latinu jsou povinni ovládat všichni tři z titulu svých profesí – není tedy třeba placeného licencovaného překladatele ☺)
„Zato u vás se jméno minulo účinkem,“ snaží se ji trochu zklidnit doktorka Kulová, přestože i ona se musí hodně přemáhat, aby v sobě zadusila smích.
„To je pravda – ale uznejte, že vám vaše jméno sedne jako ulité, paní primářko, hihihi!“
„U mě taky příliš jméno nesedí,“ doplňuje doktor Totenkopf, když si nechal jména obou svých společnic přeložit. „Já se jmenuji v překladu ‚smrtihlav‘ – a vidíte. Dělám advokáta a mouše bych neublížil…“
„Dobrá, zasmáli jsme se. Vraťme se však k vašemu problému, doktore.“
„Ach, ano. Tedy, vy tvrdíte, sestřičko, že ona ‚němá‘ dívka měla neporušený hymen, ano?“
„Netvrdím, pane doktore. Pouze se domnívám.“
„Tedy, pardon – domníváte se,“ opakuje zamyšleně advokát. „Ale stopy krve v její vagíně popíráte, ano?“
„To rozhodně!“
„Tedy žádná krev. Ani v důsledku zranění, ani v důsledku menstruace.“
„Žádná, pane doktore,“ zdůrazňuje sestra Plachá první slovo, „to vím naprosto bezpečně, protože jsem jí vagínu dvakrát vyplachovala – a v obou případech z ní tekla čistá voda. Ani narůžovělý výtok se neobjevil.“
„Jak si tedy vysvětlujete tyto poznámky v protokolech?“ předkládá primářka sestře k přečtení hned tři dokumenty.
„Hmm… tohle psala Marci – tedy kolegyně Stavinohová – třináctého v noci,“ uvažuje sestra nahlas, „to nejsem schopna posoudit. Tenhle protokol je můj… ale… moment! Jak se tam dostaly ty poznámky o té krvi? Blbost!! Tohle jsem JÁ nenapsala!!“
„Skutečně?“
„Vy mi nevěříte, paní primářko? Přece nejsem debil. Tohle to…,“ ukazuje sestra prstem na dva řádky uprostřed dokumentu, „… je volovina!“
„Nebo spíš podvrh, ne?“ ozval se advokát.
„Anebo podvrh,“ souhlasí sestra.
„Jste si tím OPRAVDU jistá, slečno Plachá?“
„Paní primářko…“
„Ne, nezlobte se, že na vás tak naléhám,“ omlouvá se doktorka Kulová, „ale ono je to strašně důležité, víte?“
„Opakuji, paní primářko, že toto jsou nesmysly…!“
„Dobře, Co bylo dál?“
„Dál? No, strážní ji pak uvázali ke kruhu, samozřejmě nahou – podle předpisu, a čekala na prohlídku u pana doktora Fötzleina… hihihi…“
„Kterou sestru měl toho dne doktor Fötzlein v ordinaci?“
„Žádnou, paní primářko. My jsme už tři týdny hluboko pod stav – ale o tom přece víte, ne?“
„Pravda, pravda. Takže – chápu-li to správně, místo sestry byl jako svědek vyšetření některý z dozorců. Pamatujete si, který to byl v případě této delikventky?“
„Který… Myslím, že to byl strážný… Kubeša? Myslím, že to byl Kubeša… A… dokonce… Paní primářko! Ten Kubeša tam zůstal s tou dívkou pár minut docela sám… Ano!“
„Jak je možné, že tam s ní zůstal docela sám?“
„On totiž přiběhl dispečer Jemelka a nechal pana doktora vyvolat k telefonu, protože prý má neodkladný hovor ze své soukromé ordinace.“
„Ach tak… podívejme se. Tak pan Kubeša tam s ní zůstal sám… Proti předpisům! Jak je možné, že to seržant dovolil? Proč ho neodvolal taky do čekárny?“
„Seržant… Ale, paní primářko… On tam seržant v tu dobu zrovna nebyl. Ten Jemelka ho totiž kamsi odvolal právě chvíli před tím, než vyvolal doktora.“
„Tak podívejme se! Dispečer porušuje předpisy, seržant porušuje předpisy a nakonec i strážný Kubeša! To jim přijde draho! Ještě si zjistím, který seržant to takhle zbabral, a…“
„Paní doktorko, na to je času dost, ale mně ho už příliš nezbývá…“ poznamenal s trochou nerozhodnosti v hlase advokát.
„Pravda, pravda. Tak to uděláme takhle…“
Doktorka hrábla do klávesnice a přehlédla pár údajů, které se jí zjevily na obrazovce.
„Pojďte se mnou. Oba.“
„Ale, paní primářko, já se musím vrátit,“ protestuje sestra Plachá. „Mám tam rozdělaného delikventa…“
„Klid!“
Doktorka zvedla telefon: „Sestru Plachou jsem pověřila speciálním případem, seržante. Najděte si za ni náhradu.“
„Spokojená?“ zeptala se sestry zavěsivši mikrotelefon.
Sestra už nic nenamítá a zvedá se z křesla současně s primářkou i advokátem. Vyrazili ze dveří do předpokoje, kde primářka oznámila seržantu Kolomazníkovi, že má jednání mimo a že se dnes už nevrátí.
„Kam vlastně jedeme, zeptal se udiveně advokát, když je primářka naložila do svého auta v podzemní garáži ústavu.
„To hned uvidíte, ale nejprve…“
Primářka otevřela příruční skříňku pod palubní deskou a vytáhla z ní dvě tenké hliníkové dózičky.
„Uložte si sem své identifikační karty,“ požádala své spolucestující, „nerada bych, abychom byli sledováni na společné cestě.“
Sestra jen údivem vyvalila oči, kdežto advokát okamžitě pochopil primářčin záměr. Rozepnul kapsičku svého rukávu těsně u zápěstí, vyňal z ní svou identifikační kartu, uložil ji do dózičky a vložil do kapsy saka. Teprve teď se sestra Plachá rozhoupala k obdobnému činu.
„No, konečně,“ vydechla primářka a jala se manévrovat autem.
Vyjela z labyrintu podzemních garáží a namířila si to k mostu přes Vltavu. Přejela na pravý břeh a zahnula na nábřeží. Ujela několik set metrů proti proudu Vltavy a zaparkovala v jedné zapadlé postranní uličce.
„Tady vystupujeme,“ oznámila svým spolucestujícím uloživši i svou identifikační kartu do hliníkové dózičky.
Provedla je několika dalšími postranními uličkami a vtáhla je do jednoho z nevzhledných domů s oprýskanou fasádou. Vystoupili po schodech do druhého patra a tam zazvonila u dveří krajního bytu.
Nic. Ticho.
Primářka znovu zazvonila a po několika desítkách sekund svůj pokus zopakovala potřetí.
„Moment,“ ozval se po několika minutách čekání zastřený ženský hlas zpoza dveří.
‚Moment‘ ovšem trval dalších několik minut, než se dveře konečně otevřely.
„No nazdar, Plašando, kde se tady bereš?“
„Jééé, pardon, paní primářko, nějak jsem vás v tom šeru přehlédla. No, to je mi návštěva…“
Doktorka Kulová však bez řečí zatlačila sestru Stavinohovou dovnitř bytu a sestru Plachou vtáhla za sebou. Advokát, ač nerozumí ani slova z hovoru vedeného v češtině, automaticky vstoupil za nimi a zavřel za sebou dveře.
„Promiňte, že to trvalo tak dlouho,“ omlouvá se sestra Stavinohová za průtahy s otevíráním dveří, „ale v pátek odpoledne jsem si na lyžovačce zlomila nohu, takže chvíli trvá, než se k těm dveřím dobelhám.“
„Nevadí, nevadí,“ chlácholí ji primářka přešedši do angličtiny. „Důležité je, že jsme se k vám nějak dostali.“
„Co vám mohu nabídnout,“ spustila sestra Stavinohová rovněž anglicky, dovtípivši se, že neznámý muž, kterého její spolupracovnice přivedly s sebou, je cizinec.
„Nic. Nenamáhejte si zbytečně tu nohu, posaďte se a poslouchejte,“ zaráží primářka Kulová její iniciativu.
„Poslouchám.“
Primářka otevřela obálku obsahující papírové kopie nejdůležitějších dokumentů týkajících se Luisy a rozložila před sestrou Stavinohovou několik fotografií – jak celé nahé postavy, tak i detailu obličeje.
„Poznáváte tuto dívku?“
„Tuhle dívku… chmm… ano, samozřejmě. Tu přivezli minulé úterý v noci odkudsi z Ostravy, ale nemohli jsme se s ní domluvit. Vůbec na naše pokyny ani příkazy nereagovala, jenom plakala a mumlala cosi nesrozumitelného. Buď byla němá, nebo mluvila nějakou neznámou řečí. Nevím. Nedovedu to sama posoudit.“
„To by souhlasilo,“ poznamenal advokát.
„Dobře. Teď si přečtěte tento protokol,“ podává jí primářka další výtisk.
„Chmm, vcelku by to souhlasilo, až tedy… chmm… krev ve vagíně? Nesmysl! Vždyť jsem ji musela vycévkovat, nechtěla se sama vyčůrat. Mimoto jsem jí vagínu zběžně prohlédla v rámci svých pracovních povinností – tedy jen pysky, klitoris a poševní vchod. Důkladnou prohlídku dělá samozřejmě doktor až druhého dne ráno. Ale krev… to ne… Opravdu ne!“
„Jenže tento protokol, sestro Stavinohová, byl do systému uložen pod vašimi identifikačními znaky,“ oznamuje jí primářka.
„Pod mými… znaky??“
„Ano. Pod vašimi identifikačními znaky!“
„Tak! V tom případě se tam někdo naboural nedovoleným způsobem, protože takovou blbost jsem já určitě nenapsala,“ vzplanula sestra Stavinohová nefalšovaným rozhořčením.
„Dobře. A teď: Vzpomenete si ještě na nějakou neobvyklost nebo zvláštnost, které jste si třeba jen okrajově všimla při prohlídce vagíny toho děvčete?“
„Zvláštnost… neobvyklost… chmm… Paní primářko… já nevím… abyste se mi pak nevysmála… víte… ono to… no…“
„Jen pokračujte, pokračujte. Povězte klidně, co si myslíte. Ubezpečuji vás, že se vám za to nikdo vysmívat nebude.“
„Tak tedy… no… ale je to možná blbost… Víte, já jsem to viděla jen jednou, když jsem praktikovala na dorostové gynekologii. Jenže… tohle děvče je poněkud přerostlá dorostenka. Opravdu… neodvažuji se to tvrdit s jistotou, ale…“
„Ale, ale… Ale CO?!!“ Primářce už začínají téci nervy z váhavé a zdlouhavé výpovědi její podřízené. Přece jen se tu zdržují až příliš dlouho.
„No, zdálo se mi, že to děvče mělo… chmm… neporušenou…“
„Co neporušenou?“
„Chmm… panenskou blánu, paní primářko…“
„Myslela jsem si to, ale, slečno Stavinohová, trvalo vám moc dlouho, než jste to ze sebe vymáčkla, takže teď budeme mít problémy všichni. Pojďte s námi!“
„To nejde! Jsem v pracovní neschopnosti a chodit pořádně ani nemohu…“
„Slečno Stavinohová! Toho teď nedbejte a pojďte s námi. Ve vlastním zájmu! O zraněnou nohu budete mít postaráno a budete v bezpečí. Tady a teď – po naší návštěvě – jste přímo v ohrožení života.“
„Chmm, když myslíte… Ale trochu se upravím a obleču. Přece nepůjdu někam v noční košili…“
„Prosím vás, nezdržujte se blbostmi,“ nabádá ji primářka. „Natáhněte si kabát nebo bundu přes tu košili a nechejte si i ty pantofle. Do bot se s tím plastovým fixačním obvazem tak jako tak nedostanete.“
Sestra Stavinohová tedy vyrazila ke dveřím.
„Ještě okamžik…“ zarazila ji primářka podávajíc jí hliníkovou dózičku. „Do toho ukryjte svou identifikační kartu.“
„Co? Do toho… Ale, ale to… chmm… to je přece… to… zakázané!“
„Ano, je to sice zakázané, ale v situaci, do které jsme se právě dostali, nám nic jiného nezbývá! Slečno Stavinohová, učiňte, co jsem vám doporučila, a už pojďte. Pojďte, pospěšte si, ať jsme odsud dřív, než…“
„Jenže… já… paní primářko… s tou nohou nemohu nijak rychle… to…“
„Nevadí, pomůžeme vám… pane advokáte, podepřete ji, prosím…“
Dodávka bez oken zastavila se skřípěním brzd před vchodem domu krátce poté, kdy naše pětice zapadla do jedné z postranních uliček.
„Teď rychle k autu!“
Zraněná noha sestry Stavinohové sice pochod zdržovala, ale doktorčino auto není naštěstí zas až tak daleko.
„Nasedněte…“
Nyní doktorce nezbylo, než vyjmout svou identifikační kartu z dózičky, aby vozidlu prokázala svá řidičská oprávnění. (Poznámka autora: Okřídlené rčení, že ‚auto na řidičák nejezdí‘, už několik desítek let neplatí.)
„Kam jedeme?“
„Slečno Stavinohová, prokázaly jste s vaší kolegyní dobrou službu, musím vás uklidit někam do bezpečí,“ sděluje doktorka oběma sestrám.
„Do bezpečí… Ale jak dlouho se budeme muset skrývat? A co bude s vámi, paní primářko,“ uvažuje nahlas sestra Plachá.
„Děvčata, nestarejte se. Čím méně toho budete vědět, tím lépe pro vás i pro nás,“ odbyla je primářka dosti stroze.
Mezitím vozidlo znovu přejelo most přes Vltavu a vjelo na plzeňskou dálnici. Asi po deseti kilometrech doktorka Kulová zastavila na jednom z odpočívadel.
„Tak, teď nám nezbývá, než vystoupit. Doktore, vy pojedete dál na mou identifikační kartu. Tři kilometry odsud je motel ‚Rothschild III.‘ Tam vjedete do podzemních garáží na stanoviště 585. Je v pátém suterénu, pochopitelně. Vypnete motor a mou identifikační kartu uložíte do dózičky. Pak se schoulíte na zadním sedadle tak, abyste nebyl vidět, a počkáte dvě hodiny. Po dvou hodinách si nasadíte tuto paruku, abyste vypadal jako žena, vyjmete mou identifikační kartu, vyjedete na ni ven a vrátíte se sem, na toto místo. Budu tu na vás čekat.“
Advokát přikývl, že rozumí, ženy vystoupily a auto se rozjelo v předchozím směru.
- × - × - × -
„Paní primářka mi sdělila, že má jednání mimo a už se dnes nevrátí. To je vše. Neřekla mi, kam jede,“ informuje seržant Kolomazník už pátého telefonujícího.
…
„Co se stalo, Kubeša?“
„Šéfe, problém! Ta CENZUROVÁNO Kulová se začíná CENZUROVÁNO do našich záležitostí. Dnes krátce po poledni ji kdosi navštívil, krátce po té se ona začala shánět po Stavinohové a Plaché. Tu druhou sehnala a po asi půlhodině oznámila asistentovi, že má jednání někde mimo, a odešla s Plachou i s tím návštěvníkem někam pryč. Ten návštěvník, šéfe – zjišťoval jsem to! – je podle identifikačních znaků advokát Totenkopf!“
„Cože, Kubeša! Snad ne TEN Totenkopf…!“
„Ano, šéfe. Právě TEN Totenkopf!“
„Aha! Právě TEN Totenkopf, co sem poslal tu debilní žádost o přezkoumání protokolu o prohlídce tam té…“
„Ano, šéfe. Nejhorší na tom je, že Stavinohová a Plachá, které jsme ještě nestačili uklidit, jako toho CENZUROVÁNO Fötzleina, s ní přišly do styku. A jestli prozradily těm dvěma, co asi viděly v té její smradlavé CENZUROVÁNO — tak nás samotný Baal ochraňuj!“
„Kubeša! Kontaktoval jsi naše lidi z dopravky, aby aspoň…“
„Zkusil, ale šéfe…“
„V čem je problém?“
„Víte, šéfe, ona podléhá přímo inspekci GATAOCFO. Naše dopravka jí nemůže odebrat řidičská oprávnění bez jejich asistence. Tam až moje kompetence nesahají. Nevím, zda vy…“
„Osle! Debile! To mi říkáš až teď?“
„Promiňte, šéfe, ale…“
„Dost těch výmluv, Kubeša! Kde je ta Kulová teď?“
„Jede z motelu ‚Rothschild III.‘, kde se před tím asi dvě hodiny zdržela. O jejích společnících nemáme z identifikačních senzorů zpráv od chvíle, kdy opustili její kancelář. Ještě bych podotknul, že i přesto se mi podařilo získat obrázky z bezpečnostních kamer umístěných v ulici Maršála Radeckého. Tam – jen pro zajímavost – bydlí ta Stavinohová. Ona má být doma na nemocenské. Poslal jsem k ní zásahovku, hned jak jsem to zjistil, ale ona doma NENÍ, šéfe. Poslední její identifikační stopa je ze včerejšího odpoledne, když si šla v době vycházky nakoupit.“
„Víte co, Kubeša? Od této chvíle přebírám případ já sám osobně. Počítejte s polovičním honorářem! Takhle odfláknutou práci už jsem dlouho neviděl!“
- × - × - × -
„Nahrávky máte, dokumentaci taky. Zlomte vaz,“ rozloučila se doktorka Kulová s advokátem na letišti.
Doktor Totenkopf musí pochopitelně cestovat nahý, jako každý jiný cestující. Jen jeho zavazadla nepodléhají kontrole, neboť je advokát pracující pro HRGO, proto se na něj (jako na každého úředníka pracujícího pro globální úřad) vztahuje diplomatický status. Odevzdal tedy svá zavazadla u diplomatické přepážky a vyrazil do odbavovací haly, zatímco doktorka Kulová zaparkovala svůj vůz na nedovoleném místě, vybrala z něj všechny své věci do velké tašky a vyrazila k zastávce autobusu.
Budu muset pár týdnů jezdit hromadnou dopravou, abych neskončila jako chudák Fötzlein, pomyslela si ve chvíli, kdy bylo její auto objeveno…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah