Sběrný tábor
GATAOCFO
vybudovaný na části pozemků byvších součástí původní SSE v srdci Sahary slouží k internaci těžce se provinivších mladých žen a dívek schopných produkce mateřského mléka, jehož prodejem jsou hrazeny jejich náklady na pobyt. Místo nebylo vybráno náhodně, neboť zachované laboratoře bývalé SSE slouží jak k přípravě laktogenního séra pro delikventky, tak i jako zpracovatelský závod pro výrobu finálních produktů z této vzácné suroviny.
Tábor působí ponurým dojmem. Ohyzdné přízemní chaty o půdorysu 12 × 18 metrů a vysoké tři a půl metru s plochou střechou, zbudované z plastické stavební hmoty, jejíž vynikající vlastnosti zevrubně popsala Nikolka kdysi ve svém referátu na CPLE, jsou uspořádány do víceřadé podkovy ve vzdálenosti 2 km od protější strany jezera-bazénu.
Vnitřní členění každé chaty je uniformní. Vstupuje se jedinými vchodovými dveřmi v levém rohu užší strany směrované dovnitř podkovy. Hned zde je kombinovaná vrátnice-strážnice o rozměrech 4 × 4 metry obsazená strážní četou – šesti po zuby ozbrojenými ženami ve vojenských uniformách. Celý prostor je ohraničen stěnami – poloprůhlednými zrcadly orientovanými tak, aby strážné měly přehled o celém prostoru, který je obklopuje.
Stěna po pravé straně vrátnice-strážnice odděluje další místnost o výměře 3 × 4 metry vybavené třemi lůžky a sloužící k odběrům menstruační krve – v hantýrce personálu všeobecně označována jako period room (angličtina zde vládne jako úřední jazyk globalizovaného světa). Stěny této místnosti jsou rovněž postaveny z poloprůhledných zrcadel, takže je do ní vidět ze všech stran – z atria i z vrátnice-strážnice. Z druhé strany přiléhá k této místnosti prostor strmého schodiště vedoucího na plochou střechu chatky. Ta je upravena jako terasa a slouží k provádění ranních rozcviček delikventek. Pod schodištěm se nalézá technický prostor chaty – je zde rozvaděč elektrické energie a datové sítě. Metr široký prostor vedle schodiště je vlastně chodbička, z níž vedou dveře do dvou ze šesti vězeňských cel situovaných v pravé části chaty.
Druhé dveře z vrátnice, situované v pravém rohu ve stěně proti vchodu, nás zavedou do atria.
Atrium je prostor o rozloze 8 × 6 metrů. Slouží jednak jako shromáždiště delikventek pro ranní a večerní nástup a rovněž jako trestnice pro udílení veřejných tělesných trestů. Dvakrát měsíčně – v den novu a v den úplňku – se atrium mění v kapli, kde se pak konají bohoslužby na počest boha Baala.
Po obou stranách atria vidíme řadu dveří vedoucích do cel internovaných delikventek. Vlevo čtvero dveří, vpravo šestero, z nichž dvoje jsou situovány v 1 m široké chodbičce proti schodišti na střechu. Celkem tedy deset cel, každá o výměře 2 × 3 metry. Šest cel vpravo je vybaveno dvoulůžkovými patrovými palandami, stolkem a dvěma židlemi. Čtyři cely vlevo jsou určeny pro ‚prominentní‘ delikventky – jednolůžkové a jen s jednou židlí. Ve všech celách bez rozdílu jsou instalovány sledovací kamery a mikrofony, jejichž obraz i zvuk je možno vidět i poslouchat na strážnici a je zaznamenáván do informačního systému. Rovněž tak všechny dveře do cel jsou tvořeny z poloprůhledných zrcadel, takže může do cely nahlížet z atria kdokoliv a kdykoliv, aniž by o tom měly obyvatelky cel tušení.
Čelo atria tvoří dvě větší prostory, jejichž vchody nejsou dveřmi vůbec vybaveny:
Vpravo je vchod do společné jídelny o výměře 6 × 6 metrů. Zde se nacházejí čtyři čtvercové stoly, u každého pak čtyři židle – přesně pro 16 delikventek, které je možno v chatě uvěznit.
Vlevo je umístěno sociální zařízení – místnost 6 × 4 metry bez jakýchkoliv přepážek, vybavená devíti toaletními mísami po pravé delší stěně a osmnácti sprchovými růžicemi – vždy devět a devět proti sobě podél levé stěny a prostředkem. Na stěně za dveřmi je namontováno šestnáct skříněk s kódovými zámky, do kterých jsou delikventky povinny ukládat vzorkovnice s močí. Skříňky otevírají přiblížením čipu s identifikačními znaky.
Z pravé strany k této místnosti přiléhá šest ‚korekčních cel‘ – kobek o výměře 1 × 1 metr, bez oken, sloužících jako samotky pro zvlášť vzpurné nátury. Dveře těchto kobek – rovněž poloprůhledná zrcadla umožňující komukoliv pohled dovnitř – jsou přístupné z 1 m široké chodbičky ohraničené levou stěnou jídelny.
Proti podkově chatek je situováno několik patrových budov sloužících jako technické a provozní zázemí tábora – rozvaděče elektřiny, vody a komunikační sítě, kuchyně, sklad materiálu. Jednou z nejdůležitějších místností je ovšem rozlehlá kombinovaná vyšetřovna, sloužící jak k vyšetřování lékařskému, tak i policejnímu a soudnímu, a je podle toho také vybavena. V hantýrce personálu se pro ni užívá označení exam room nebo též honosného názvu court room – v závislosti na tom, co se v ní má právě konat.
Příslušnice strážních čet jsou ubytovány v hlavní budově bývalé SSE, kterou už čtenářská obec zná z předchozích dílů.
V táboře jsou uvězněné delikventky obviněné z přípravy ‚teroristických útoků‘ nebo podobných na roveň postavených zločinů – výroby, držení a šíření drog včetně tabákových produktů a alkoholu, pornografie a dalších nezákonných činností směřujících dle dobrozdání právních expertů a dalších odborníků k destabilizaci politicko-ekonomického řádu globalizovaného světa, nebo dokonce ke svržení ‚demokratické‘ globální vlády. Mezi nejzávažnější trestné činy patří samozřejmě též vniknutí do Civilizované Zóny bez celní kontroly či úmyslné skrývání vlastních identifikačních znaků před detekčními čidly.
Delikventky jsou ve sběrném táboře drženy v těch nejpřísnějších podmínkách. Jsou zbaveny soukromí, důstojnosti i veškerého osobního majetku. Nemají dokonce právo ani na jakýkoliv oděv včetně spodního prádla. Nemohou tedy před ostřížími zraky dozorkyň či objektivy všudypřítomných sledovacích kamer a mikrofonů cokoliv skrývat. Jejich nahá těla jsou kdykoliv a okamžitě přístupná jak prohlídkám – lékařským i osobním – tak i fyzickým trestům udíleným okamžitě a bez předchozího varování za sebemenší prohřešky proti železné kázni, která v táboře vládne.
Do tábora je přísně zakázán vstup mužům bez doprovodu ozbrojených žen v poměru tři dozorkyně na jednoho muže. Vedle strážních čet, kterými jsou obsazeny vrátnice-strážnice jednotlivých chatek, jsou ve službě další čtyři dvanáctičlenné čety mající základnu v jedné z provozních budov. Jejich úkolem je střežit tábor jako celek a konat pravidelné obchůzky uvnitř i vně. Obvod tábora je pak ohraničen laminátovou ohradou vysokou čtyři metry, jejíž hřeben je opatřen ostnatým drátem pod vysokým napětím. Ohrada je též elektronicky monitorována. Kombinace mechanické zábrany, elektrické zábrany, elektronického hlídání a strážní služby tvoří nepřekonatelnou hranici jak pro internované ženy uvnitř, tak pro případně nezvané návštěvníky zvenčí.
- × - × - × -
„Tato delikventka je obviněna ze dvou zločinů: Distribuce drog – v kapsách jejího oděvu byly objeveny dva balíčky extra čistého heroinu. A příprava teroristického útoku – v její vagíně byla při lékařské prohlídce objevena ampule s kapalnou výbušninou značky EXPLOSINEX, vyrobena zřejmě podomácku podle návodu, který byl před dvěma měsíci nelegálně šířen Internetem příslušníky teroristické skupiny TERAGO. Ačkoliv jsou obě skutečnosti prokázány, neboť v okamžiku zatčení měla obě látky ve svém držení, odmítá obviněná komunikovat – ať už anglicky nebo česky – v tomto regionu byla zadržena.“
Soudce vyslechl obžalobu a zkoumavě pohlédl na nahou Luisu, která je uvázána ke kříži tvaru písmene X uprostřed vyšetřovací místnosti a sleduje vyděšeným pohledem dění kolem sebe, nerozumějíc jedinému slovu. Za posledních několik dní si prožila spoustu příšerných věcí: Jízdu narvaným autobusem, zadržení policejní hlídkou, osobní prohlídku, lékařskou prohlídku (od této chvíle na sobě neměla vůbec žádný oděv, transport na letiště, podivuhodný let vzduchem, uvěznění v malé cele ještě s jednou dívkou (rovněž bez oděvu), ale navzájem si nerozumějí. A teď je uvázána k jakémusi pranýři…
„Odmítá-li komunikovat, nezbývá nám, než se řídit zavedeným pravidlem ‚Kdo mlčí, souhlasí‘, a postupovat tak, jako by byla vinna. Měli bychom tedy na ni pohlížet jako na drogovou překupnici a sebevražednou atentátnici,“ souhlasí soudce s obžalobou, „avšak ten protokol o lékařské prohlídce je poněkud zmatečný. Je sice hezké, že byla v její vagíně nalezena ampule razantní výbušniny, jenže – proč až při lékařské prohlídce? Jak je možné, že si tak nebezpečného předmětu nepovšiml někdo, kdo prováděl odběry vaginálního sekretu, které jsou v případě zadržení nelegální imigrantky nařízeny zákonem? Vždyť – kdyby tomu tak bylo! – musela by výbušnina reagovat už na vibrátor, kterým je obvykle odběr vynucován!“
„Nevím, ctihodnosti,“ odpovídá prokurátor se známkami nejistoty v hlase. „Žalobu jsem vypracoval standardním způsobem na základě protokolů, které máte k dispozici i vy.“
„Nechť jí prohlédne vagínu soudní lékař. Ihned!“ nařídil soudce.
Dvě dozorkyně odvázaly Luisu od pranýře a přemístily ji na gynekologický stůl. Mezitím dorazil i soudní lékař. Ten si natáhl sterilní rukavice, přistoupil k roztažené delikventce a bez jakéhokoliv úvodu jí rozevřel velká i malá labia. Drahnou chvíli zkoumá dívčin poševní vchod, pak dovnitř zavádí zrcadlo.
„Určitá čerstvá poranění zde vidím,“ informuje soudce. „ovšem… hmm…“
„Co si pod tím ‚ovšem… hmm‘ představujete, doktore?“
„Ta poranění by mohla být způsobena manipulací s ampulí – tedy za předpokladu, že by ta ampule byla nevhodně vyrobena a měla nějakou ostrou nebo špičatou část, což zní dosti nepravděpodobně. Nebo – a to zní v jejím věku rovněž značně nepravděpodobně…“
„Jakou druhou možnost máte na mysli, doktore?“
„… že by byla… Ale to je přece blbost!“
„Co je blbost?“ naléhá soudce.
„No… že by byla čerstvě deflorována, ale…“
Zbytek doktorovy věty zanikl ve sborovém hurónském smíchu soudcově, zapisovatelčině, prokurátorově i všech přítomných ozbrojených dozorkyň. Jediný, kdo si udržel vážnou tvář, je obhájce ex offo, který byl Luise formálně přidělen, avšak jeho role je zanedbatelná, neboť není naprosto schopen se domluvit se svou mandantkou.
„Co – ale?“ zeptal se soudce, když se přítomní dostatečně uklidnili.
„Ale přesto bych rád viděl tu ampuli a rovněž bych rád kontaktoval doktora, který delikventku prohlížel jako první po té, kdy byla zadržena.“
„To snad nemyslíte vážně, doktore? Nevím, jak vy, ale já jsem o sedmnáctileté panně slyšel naposledy v jakési pohádce – ani si už nepamatuji na její název… ha, ha!“
„Avšak,“ vzal si slovo obhájce, „v zájmu spravedlnosti by se měly obě doktorovy hypotézy důkladně prověřit. To, že moje mandantka nekomunikuje, ještě neznamená, že komunikovat odmítá. Také musíme vzít v úvahu, že nám opravdu nerozumí.“
Nový výbuch smíchu v ‚soudní síni‘.
„Ha, ha, ha,“ řehtá se prokurátor jako smyslů zbavený, „vy jste skutečně ochoten uvažovat o tom, že v Civilizované Zóně může existovat dospělý člověk neznalý angličtiny, nebo že sem může někdo takový ze zbytku světa proniknout přes celní ochranu?“
„Sice je to krajně nepravděpodobné,“ míní obhájce, „ale to neznamená, že je to nemožné!“
„Dobře, pane obhájce, uznávám vaši námitku. Soud se odročuje do doby, než bude možno získat svědectví lékaře, který jí dělal prohlídku hned po zatčení. Avšak ve vazbě zůstane nadále. Do té doby by však mohla být využita k produkci mléka. Jen tak pro nic za nic nebyla odeslána právě do našeho sběrného tábora. Doktore, zjistěte, zda…“
„Zajisté,“ souhlasí doktor a přistupuje znovu k vyšetřovacímu stolu, tentokrát proto, aby prozkoumal Luisina prsa.
„Neuvěřitelných 61 lobi glandulae mammariae,“ prohlašuje doktor po dvacetiminutovém soustředěném prohmatávání dívčiných mléčných žláz.
„Co to znamená, doktore?“
„To znamená, ctihodnosti, že se jedná o opravdu výjimečnou anomálii. Tato dívčina je k produkci mléka přímo předurčena a bylo by vhodné ji pro tuto funkci získat natrvalo i v případě, že by byla zproštěna všech obvinění, Až do pokračování soudního přelíčení ji dejte na samostatnou celu a já nebo někdo z mých kolegů u ní zařídíme v nejkratší možné době vyvolání laktace. Teď zaveďte pravidelné odběry všech biologických produktů – nejlépe zajistěte veškerou její moč, vzorky slin a vaginálního sekretu odebírejte aspoň dvakrát denně a hlavně pohlídejte její menstruaci.“
Doktor poplácal Luisu povzbudivě po zadečku a opustil ‚soudní síň‘. Dozorkyně Luisu odpoutaly od gynekologického stolu a odvedly ji do jedné z chatek. Ne však do té, kde přebývala doposud. Tam ji předaly spolu s dokumentací příslušné strážní četě. Poté byla umístěna na jednu z cel pro ‚prominentní‘ delikventky a dveře za ní zaklaply. Zůstala sama.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – sobota 17. února 2142
Divné to poměry panují roku 2142 ve světě, který si říká ‚civilizovaný‘… Včera hned ráno naložili osm vybraných dívek – mj. i mne a Lenku – do čtyř dodávek bez oken a převezli nás na ruzyňské letiště, které se bůhví proč jmenuje po exprezidentu Havlovi. Tam svlékli z papírových plášťů i ty dívky, které je měly náhodou zachovalé na sobě, a donutili nás nahé a se svázanýma rukama nastoupit do letadla. Naštěstí se mi podařily dvě úžasné věci – předně usadit se na místo u okénka mimo křídlo, takže mám výhled dolů, a pak se mi podařil další přímo husarský kousek – upozornit na sebe Lenku, kterou právě protahovali kolem. Spontánně se posadila vedle mne na sousední sedačku!
Pak prošli kolem nás znovu po zuby ozbrojení dozorci, uvolnili nám pouta na rukou, zapnuli nám bezpečnostní pásy a ruce nám připoutali k zadní části opěradel sedaček před námi.
Opatrně jsem položila svou pravou nohu na Lenčinu levou. Jemně se zachvěla. Ačkoliv jsme málo nabité, kalihapický efekt se nám podařilo přece jen vyvolat. Po několika sekundách jsme si navzájem vyměnily informace, které se nám podařilo získat – hlavně tedy od hovorného doktora Fötzleina. Zároveň jsem byla nucena Lence s politováním sdělit, že od té doby nic nového neznám. Ač jsem byla maximálně vstřícná, milá a usměvavá, jak se to osvědčilo právě u tohoto gynekologa, vůči dozorcům se veškeré moje snažení minulo účinkem.
Vzlétli jsme bez dlouhých odkladů a nabrali jsme kurs na jihojihozápad. Asi jsem usnula. Lenka mě probudila, když jsme se ocitli nad Středozemním mořem. Pod sebou rozeznávám velké ostrovy: Korsiku, Sardinii, Sicílii – ale to už se blížíme k africkému pobřeží. Po krátké době se pod námi rozkládá Sahara… Tak přece jen ty řeči o nějaké saharské stanici nebyly plané! Z výšky mám možnost přehlédnout rozsáhlý vzrostlý les, ve který se velká část bývalé pouště změnila. Pak jsem uviděla několikakilometrový písečný pás, kterým je lesní porost oddělen od mimozemské stanice. Za chvíli už bychom ji měli vidět. Klesáme… Klesáme a přistáváme. Kde? Ke svému velkému překvapení zjišťuji, že na území SSE!
Lehce jsem se dotkla Lenčiny nohy. Ano, i ona si uvědomuje, kde vlastně jsme. Co se tady muselo za těch více než sto let stát, že se stanice našich mimozemských přátel proměnila v základnu nepřátel? Přeletěli jsme nízko nad hlavní budovou i jezerem a dosedáme kdesi na okraji území SSE, tam, kde končí oáza…
V několika minutách je letadlo obklopeno celou armádou dozorců. Vlastně – dozorkyň! Dveře jsou otevřeny a my vystupujeme. Každou z nás okamžitě obklopují čtyři ženy v lehkých tropických uniformách, avšak po zuby ozbrojené, bez jediného slova nám spoutávají ruce za zády a vedou nás pryč z prostoru letiště, kde je připraven opancéřovaný autobus. Nastupujeme a odjíždíme směrem k jezeru. Jenže asi v polovině cesty odbočujeme stranou a objíždíme jakousi vysokou ohradu. V dáli se sice už leskne hladina jezera, jenže v tu chvíli autobus uhnul ostře vpravo. Už, už jsem se začala děsit, že do té podivné ohrady narazíme, když vtom se před námi prudce otevřela široká vrata, kterými jsme projeli dovnitř. Autobus zastavil na rozlehlém prostranství. Vypadá to tu jako na nějakém táboře – i když chatky jsou o dosti rozměrnější, než je obvyklé…
Nestačila jsem se zorientovat v novém neznámém prostředí, neboť se otevřely dveře autobusu a dozorkyně nás vyvedly ven, každou ale do jiné chaty. Ani nevím, do které odvedly Lenku, protože se mi ztratila z dohledu.
Vstoupily jsme do místnosti tak 4 × 4 metry obsazené jinými dozorkyněmi. Tam mě ‚moje‘ dozorkyně předaly těm novým spolu s jakýmsi lejstrem.
“A novice!”
První slova, která jsem od dozorkyň slyšela… Nová dozorkyně přiložila snímač k mému náramku a pohlédla na monitor počítače. Tam se zjevila série mých fotografií – celá postava v plné nahotě zepředu, zezadu, zleva, zprava a detail obličeje, ve třech záběrech jako se to u zločinců obvykle dělá. Vůbec si neuvědomuji, že by mě byl kdo fotografoval – zřejmě se tak stalo bez mého vědomí při té večerní prohlídce po příjezdu do Prahy.
Dozorkyně si mě pozorně prohlédla ze všech stran a zkontrolovala mou podobu podle fotografií. To jí však zřejmě nestačilo, protože mi přiložila skener k palci u ruky a kontroluje ho proti otiskům vyobrazeným na další sérii snímků.
“Thanks!”
Po tomto opravdu obsažném rozhovoru ‚moje‘ dozorkyně zasalutovaly, udělaly čelem vzad a odpochodovaly kamsi pryč. Dozorkyně, které jsem byla předána, za nimi zavřela dveře a konečně mi uvolnila ruce.
“Oh, yes. A single bed room. Follow me!”
Angličtina je zde nejspíš úředním jazykem, ale není to její mateřština – aspoň usuzuji podle její nedokonalé výslovnosti.
Prošly jsme protějšími dveřmi do jakési haly. Přešly jsme ji celou a dozorkyně mne uvedla do místnosti vybavené řadou sprch a toaletních mis.
Podala mi vzorkovnici.
„Čůrej!“
Vykonala jsem rozkaz pod jejím dozorem, načež ona mě vzala za ruku a odvedla mě k řadě skříněk namontovaných na zdi za dveřmi. Pak mou ruku s náramkem zvedla k jedné ze skříněk. Cvakl zámek a skříňka se otevřela.
„Tvoje skříňka.“
Přikývla jsem, že rozumím.
Uložila do ní vzorkovnici a zavřela dvířka.
„Tak budeš čůrat. Kakat budeš tam. Osprchuj se.“
Mluví v krátkých, povětšině holých větách, které má zřejmě naučené nazpaměť. Angličtina určitě nepatří mezi její koníčky.
Vstoupila jsem do prostoru sprch a polil mě proud studené vody.
„Osuš se!“
Voda přestala téci a ze sprchových růžic zasyčel proud horkého vzduchu.
„Pojď!“
Vyšly jsme do haly. Otevřela jedny ze čtvero dveří po mé pravici a zavedla mě do pokojíku o rozměrech 2 × 3 metry. Je vybaven lůžkem, stolkem a židlí.
„Tvůj pokoj!“
„A co nějaký oděv?“ zeptala jsem se.
„Nepotřebuješ!“
Dozorkyně opustila pokoj a zavřela za sebou dveře.
Posadila jsem se ke stolku, podepřela jsem si hlavu rukou a jala jsem se uvažovat o své – respektive naší situaci. Jsme tedy na území SSE, ale ne v budově vlastní stanice. Tenhle tábor byl vybudován poněkud mimo plán a z estetického hlediska musí působit jako pěst na oko. Asi bych se měla trochu seznámit s prostředím… Vstala jsem a přistoupila ke dveřím. Samozřejmě – zamčené a bez kliky. Okno – zamřížované, ‚výhled‘ na sousední chatu a úzkou, asi dvoumetrovou uličku mezi ní a chatou, kde jsem ‚ubytována‘. Stůl a židle – obé přišroubováno k podlaze. Nábytkem nelze pohnout. Polstrované lůžko, docela pohodlné, ale bez jakýchkoliv lůžkovin, rovněž napevno přišroubované. Jediné, co s ním lze dělat, je polohování podhlavníku.
Rozhlédla jsem se ještě po stěnách a po stropě. No samozřejmě! Dvě špiclovací kamery těsně pod stropem a proti sobě. Není před nimi úniku. To znamená, že ani moje cela – nazývejme tento ‚pokojík‘ pravým jménem – neskýtá žádné soukromí. Tak s tím už jsem se také setkala… To bylo tenkrát, když jsem probouzela k novému životu Nancy. Tehdy jsem taky upozorňovala mimozemské přátele, že absence soukromí je jednou z hlavních příčin jejího neutěšeného zdravotního stavu. Tou druhou příčinou byla její hrůza z doktora Zemilla, který jí nepokrytě sdělil, že je předurčena jako pokusný objekt…
Ach jo… Doktor Zemill… Rozporuplná osobnost! Nepochybně i jeho zásluhou se teď s námi děje to, co se s námi děje… Ale zase na druhou stranu – nebýt jeho, už bych tu asi nebyla. Mám mu být vděčná, nebo ho mám nenávidět? Kdo se v něm má vyznat?
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – neděle 18. února 2142
Ráno – odběr moči, sprcha, pak po schodech nahoru na terasu a rozcvička. Sláva! Jsem přímo na sluníčku a mohu se do sytosti nabíjet. Jako další potěšující skutečnost jsem zaznamenala příjem synchronizačních impulsů nutných k tvorbě ochranného pole! To je velice důležité zjištění, ale musím si důkladně promyslet, jak toho využít. Zatím nesmím dát nic najevo, dokud nebudeme domluveny s Lenkou. Jenže – jak se s ní domluvit, když ani nevím… Vlastně – už vím! Už ji vidím! Je ‚ubytována‘ o tři chaty dál v sousední řadě! Právě teď jsem ji zahlédla. Také tam mají rozcvičku na terase. Zábradlí – vlastně laminátová ohrada – je průhledná a jen asi půl druhého metru vysoká, takže je po sousedních střechách takřka nerušený výhled.
Ale rozcvička končí. Jen jsme na sebe s Lenkou zamávaly, abychom si daly najevo, že o sobě víme. Scházím dolů se schodů jako poslední a sleduji průvod ostatních dívek. V chatě je nás ubytováno dvanáct – to znamená, že ne všechny cely jsou jednolůžkové. Jdeme znovu do sprch a potom do jídelny na snídani. V místnosti jsou čtyři stoly po čtyřech místech. Vybrala jsem si stůl, kde už tři dívky sedí, abych se pokusila navázat nějaký kontakt.
K snídani se podává rohlík, jogurt a hrnek mléka. V anglicky mluvících zemích to sice není zvykem, ale přesto jsem svým spolustolovnicím popřála dobrou chuť. Reakce dozorkyň však byla téměř neadekvátní dané situaci.
“Shut up!”
Zároveň mi přistála na nahých zádech rána důtkami.
Aha, takže komunikace mezi uvězněnými není dovolena. Při té příležitosti jsem zjistila neblahou věc – v chatě jsou synchronizační impulsy odstíněny, takže se ranám nemohu bránit, i kdybych chtěla. Nemilé poznáni…
Režim v táboře je však ubíjející. Po snídani jsem zase zavřena na cele. Pak opět odchod do sprch, odběr moči, oběd – a na celu. Večer se celá procedura opakuje – a na celu – a spát, protože tu není po nějakém umělém osvětlení ani památky. Konec konců – k čemu, že? Do blba se dá čumět i potmě, povzdechla jsem si v duchu…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – pondělí 19. února 2142
Něco se asi bude dít. Ráno mi byla odepřena rozcvička i snídaně. Místo toho se mě zmocnily tři dozorkyně, odvedly mě do sprch a napumpovaly do mě klystýr. Vlastně… Je pondělí, první pracovní den v táboře, takže mě asi čeká nějaká vstupní prohlídka… No to mám radost! Nemýlila jsem se – jenže to jsem ještě netušila, co všechno budu muset absolvovat. Asi dvě hodiny jsem byla nucena vegetovat v cele. Pak si pro mne přišly tři dozorkyně a vyvedly mě ven z chaty. Jdeme přes náměstíčko, kde jsme vystupovaly z autobusu, a vcházíme do jedné z patrových budov situovaných proti podkově chatek. Vystupujeme po schodech do patra a končíme v rozlehlé místnosti vybavené z části jako lékařská ordinace, z části mi zařízení nic neříká. Dozorkyně mě dovedly právě sem a uvázaly mě za ruce i za nohy ke kříži tvaru písmene ‚X‘. Jelikož jsem pořád nahá, jsem dokonale roztažená a všechny mé tělesné partie včetně těch intimních jsou bez jakýchkoliv zábran vystaveny pohledům všech přítomných.
Asi tři metry přede mnou se nachází dlouhý stůl pokrytý modrým ubrusem. Začíná se scházet i společnost, jejíž jednotliví členové ke stolu usedají – šest mužů v talárech a zapisovatelka. Za nimi napochodovala celá armáda dozorkyň, které se rozmístily po dvojicích kolem dokola.
Jeden z mužů poté vstal, obešel stůl, postoupil asi metr přede mne a oznámil mi, že se jmenuje Hans Totenkopf a že mi byl určen jako obhájce ex offo.
„Es freut mich, Sie kennenzulernen. Ich heiße Lucie,“ odpověděla jsem mu automaticky německy, i když on mě oslovil anglicky. Svůj přízvuk však nezapře.
„Mluvíte anglicky?“ zeptal se mě překvapeně.
„Ale zajisté, jenže vám to dělá poněkud potíže. Myslela jsem, že…“
„Tak mluvte anglicky. Tady je to úřední jazyk.“
„Dobře.“
„Nejprve si vyslechneme obžalobu, protože ani já nevím, proč jste vůbec tady.“
Zdá se, že v tomhle ‚civilizovaném‘ světě se ujaly postupy obdobné haagským procesům, kdy úspěšní váleční zločinci soudili neúspěšné válečné zločince. Až tedy na to, že já si žádného zločinu vědoma nejsem, natož pak válečného… Ale to už se ujal slova prokurátor. Podle všeho je angličtina jeho mateřštinou, tudíž je jeho proslov většině přítomných opravdu těžko srozumitelný:
„Toto individuum, vydávající se za ženu, se ocitlo nějakým záhadným způsobem uprostřed Civilizované Zóny, a to bez identifikačních znaků a bez prostředků k živobytí. Spolu se svou kumpánkou, která bude stát před tímto soudem odpoledne, přicestovaly do Ostravy – jednoho ze statutárních měst středoevropského regionu – neznámo odkud vlakem – a to bez řádné přepravní smlouvy. Byly zadrženy na tamním nádraží G. W. Bushe a předvedeny na služebnu městské policie. Tam napadly dva muže zákona, uvěznily je v celách předběžného zadržení a uprchly. Poté odcestovaly městskou hromadnou dopravou – rovněž bez řádně uzavřené přepravní smlouvy – do ulice Generála Custera, lstí vnikly do bytu č. 8 v domě č. 18 a tamního obyvatele nutily k vyzrazení služebního tajemství. Ten po jejich odchodu informoval příslušné orgány. Obě podezřelé osoby se mezitím vrátily na nádraží G. W. Bushe. Následně poctily svou návštěvou World Railway Travellers’ Hotel, kde se ubytovaly. Na jejich počin upozornil tamní jednotku zvláštního nasazení Globální policie hotelový automat, zjistiv, že nedisponují identifikačními znaky. V hotelu byly také zadrženy.
Lékařskou prohlídkou bylo zjištěno, že toto individuum disponuje nadprůměrně vyvinutými mléčnými žlázami a specialista-gynekolog doktor Felix Fötzlein doporučuje, aby si odpykalo trest jako dojnice ve zdejší chovné stanici.“
Tak pan prokurátor o mně mluví ve středním rodě, odkazuje se na mou osobu zájmenem ‚it‘. Ale právě když zmínil celé jméno gynekologa, který mi vyšetřoval prsa, neudržela jsem se a vyprskla jsem smíchy. Všimla jsem si, že úsměv přejel i po tváři mého německého ‚obhájce‘ – i když tedy nevím, jak mě asi bude obhajovat, když jsme ani neměli možnost se poradit.
„No prosím, pane předsedo!“ vypěnil prokurátor. „Ono je jí to ještě k smíchu! Původně jsem chtěl navrhnout trest při dolní hranici sazby – v trvání pěti let, ale budu uvažovat o sedmi!“
„Dobře, ale měl by se na to podívat náš specialista,“ ujal se slova jeden ze soudců, jehož mateřštinou je rovněž angličtina, „protože, jak známo, čím více jdeme na východ, tím nespolehlivější informace dostáváme. Ten Fötzlein, nemýlím-li se, je sice erudovaný odborník, ale civil. A věřte civilovi…“
Zdá se, že tedy stojím – vlastně jsem přivázaná k pranýři, před nějakým vojenským – ne-li přímo válečným soudem. Jinak by se tady ten nafoukanec o prostých občanech – civilech – nemohl tak pohrdavě vyjadřovat. I když … kdo tedy obývá tu ‚Civilizovanou‘ Zónu? Ne snad civilové – občané? Tedy – napadají mne opravdu zajímavé asociace, jen co je pravda…
„Uznávám vaši námitku, pane kolego,“ připustil předseda, „ale soudní lékař je momentálně zaneprázdněn. Budeme muset přelíčení odložit na odpoledne.“
„Souhlasím,“ poznamenal prokurátor. „Odpoledne tady budeme mít i její kumpánku, můžeme je konfrontovat. Kromě toho – i u ní hlásí ten Fötzlein anomálii mléčné žlázy. Bylo by tedy vhodné, aby se na ni soudní lékař taky podíval.“
„Líčení je odročeno na 13 hodin odpoledne,“ oznámil předseda.
Dvě dozorkyně přistoupily ke mně a chystaly se mě odvázat.
„Nezdržujte se s tím,“ obrátil se na ně předseda. Ty tři hodiny tady snad vydrží. Aby se nenudila, udělejte jí odběr moči a semene.“
Vzápětí na to celá suita opustila místnost a já jsem zůstala sama se dvěma dozorkyněmi, připoutána ke kříži.
Jedna z nich si navlékla latexovou rukavici, uchopila můj penis a přehrnula předkožku. Druhou rukou mi u něj přidržela vzorkovnici. „Když se hezky vyčůráš, tak tě položíme aspoň na stůl, abys tu nemusela tři hodiny stát…“
Raději jsem ji uposlechla. Mohlo by ji ještě napadnout mě vycévkovat, na což opravdu nejsem zvědavá. Kupodivu splnily svůj slib, a když jsem vyprázdnila měchýř do vzorkovnice, odpoutaly mě od pranýře a převedly mě do části místnosti vybavené jako ordinace. Tam mi nařídily, abych si lehla na vyšetřovací stůl, „… nohy do korýtek, zadečkem přes okraj a ruce za hlavu. To už znáš…“
Znovu mi přehrnula předkožku a přidržela vzorkovnici, zatímco druhá mi zavedla do konečníku vibrátor a provádí mi brutální masáž prostaty. Ta vyvolala u mě ejakulaci během několika málo minut… Je to opravdu odporný způsob a doufám, že jim to budu moci oplatit stejnou mincí. Potřebovala bych se však nutně nějakým způsobem domluvit s Lenkou na nějakém společném postupu. Ale jak…?
Dozorkyně mi otřela penis a vrátila mi předkožku do původního stavu. Pak mi uvolnila ruce od stolu, ale hned mi je zase k němu připoutala, tentokrát podle těla. Také zmírnila roztažení třmenů, nohy mi však v nich nechala zafixované.
„Tak, a teď už tě necháme. Můžeš si odpočinout.“
Poplácaly mě po zadečku a odešly.
Zůstala jsem sama. Ležím připoutaná na gynekologickém stole, dívám se na strop a intenzivně přemýšlím. Mohla bych přepálit řemen u jedné ruky a osvobodit se. Jenže jsem málo nabitá a navíc nemám promyšlený plán. Bylo by hloupé předčasně se prozradit. Kromě toho – potřebuji se nutně setkat s Lenkou. K tomu dojde dnes odpoledne. Kdybych udělala nějakou nepředloženost, mohla bych vyvolat poplach a nemusely bychom se setkat. Na chvíli jsem zavřela oči, ale neusnula jsem. Hned jsem je totiž zase otevřela, protože jsem si uvědomila, že na tom stropě… Ano. Skutečně! Uprostřed stropu je lustr ve tvaru… symbolu NATO!
Ale – proč zrovna NATO? Cožpak tato vojenská aliance… No, je to možné. Vždyť to byl v naší době jeden z garantů globalizace a tak zvaná ‚Civilizovaná Zóna‘ je různými institucemi s přívlastkem ‚globální‘ v názvu přímo prolezlá. Vrcholem všeho je pak název nové měnové jednotky – Globál!
…
Tři hodiny zřejmě uplynuly, protože se začíná něco dít. Do místnosti byla přivedena Lenka, pochopitelně zcela nahá. Dozorkyně ji připoutaly k témuž kříži, kde jsem byla dopoledne vystavena já. Následuje suita soudců, prokurátor a advokát obklopeni hejnem dozorkyň. Já zůstávám připoutána na gynekologickém stole.
Opakuje se další scéna z dopoledne – před Lenku předstupuje advokát Hans Totenkopf a představuje se jí jako obhájce ex offo.
„Cože?“
Lenka promluvila na advokáta česky. No jasně! Ačkoliv má polyglotické sklony a jazykům se učí obdivuhodně lehce, je jí angličtina protivná a nikdy se s ní neskamarádila. Ačkoliv za ty tři týdny v internačním táboře ledacos pochytila a této řeči bez problémů rozumí, zásadně jí nemluví! To jsem tedy zvědavá, co se teď bude dít – a hlavně – kam až chce Lenka zajít. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na jednu epizodu z Dumasova Hraběte Monte Crista, kdy prokurátor de Villefort v přestrojení za policejního prefekta navštíví lorda Wilmora – což je ve skutečnosti zase přestrojený Monte Cristo – a ten ho přivítá asi takto: «Vous savez, monsieur, que je ne parle pas français.» {„Víte, pane, že nemluvím francouzsky.“}
Advokát ustoupil dva kroky zpět a dlouze pohlédl na předsedu soudu.
„No, prosím! Další neomluvitelné selhání celní služby,“ ozval se mezitím prokurátor. „To už je druhý případ během tří dnů, kdy do civilizované zóny proniklo individuum neznalé angličtiny. Moc by mne zajímalo, kdo se pod touhle fušeřinou podepsal!“
„To je teď vedlejší,“ krotí jeho emoce předseda soudu, „my musíme v první řadě zjistit, jakou hatmatilkou tady ta na nás mluví a sehnat licencovaného tlumočníka.“
„Mluví na vás česky,“ ozvala jsem se spontánně ze ‚svého‘ stolu.
Jedna z dozorkyň ke mně přiskočila a přetáhla mě důtkami přes stehna. „Budeš mlčet? Nikdo se tě na nic neptal!“
„Jen klid, samostatná dozorkyně,“ ozval se tentokrát sám předseda. „Předveďte ji sem!“
Dozorkyně, která mě tak neomaleně a bez varování šlehla, uvolnila moje pouta, převedla mě do první části místnosti a tam mě za pomoci svých kolegyň přivázala k sousednímu pranýři – samozřejmě tak, abych byla co nejvíce roztažená a vystavená.
„Je čeština tvoje mateřština?“ otázal se mě předseda, když dozorkyně ustoupily do pozadí.
„Ano.“
„A jsi ochotna tlumočit?“
„Ano.“
„To je nepřípustné!“ namítá prokurátor. „Podle paragrafu 188, odstavce c) globálního trestního řádu nemůže delikvent podezřelý z trestného činu teroru sloužit jako tlumočník pro další podezřelé ve svém vlastním procesu!“
„Ale paragraf 268 odstavec g) umožňuje výjimku v případě, že je líčení neveřejné, koná se mimo území, kde se obecně regionálním jazykem mluví a je obtížné najít vhodného tlumočníka v rozumně krátké době,“ namítá advokát. „Kromě toho – na mateřský jazyk se licence nevztahuje.“
„To je pravda,“ ustupuje prokurátor.
„Zeptej se delikventky, zda je ochotna přijmout tvé tlumočnické služby,“ obrátil se předseda vzápětí ke mně.
„Poslyš, Lenko,“ spustila jsem obrátivši se ke kamarádce, „jelikož jim zřejmě rozumíš, využijeme toho a já ti budu povídat, co potřebuji. Ty mně konec konců taky a já potom tvé obsáhlejší věty nějak květnatě ‚jako‘ přetlumočím.“
„To je dobrý nápad,“ usmála se Lenka.
„Delikventka s mými službami souhlasí a těší ji, že mě poznává,“ ‚přetlumočila‘ jsem náš rozhovor.
„Pište, přikazuje následně předseda soudu zapisovatelce. „Delikventka … souhlasí s tlumočnickými službami paní/slečny … “
Tam, kde se předseda odmlčel, přejela dozorkyně jakousi sondou po náramku nejprve Lence a následně mně.
Před Lenku znovu předstoupil advokát Totenkopf, představil se jí a sdělil jí, že ani on zatím neví z čeho je obžalována a že si nejprve vyslechneme obžalobu. Klasika.
„Nevíš nic o Luise?“ zeptala jsem se kamarádky, tváříc se, že ‚tlumočím‘ advokátovo sdělení. „Včera ráno při rozcvičce jsem přehlížela všechny střechy, které mám v dohledu, a objevila jsem jenom tebe.“
Délku svých proslovů se snažím přizpůsobovat délce toho, co mám ‚tlumočit‘.
„Viděla jsem tebe i Luisu. Ale ona je ubytována o dvě řady chat dál, takže pro tebe už mimo zorné pole.“
„Delikventka se podivuje nad tím, jak nestandardním způsobem soud probíhá,“ ‚překládám‘ drze. „Hlavně si není vědoma žádného zločinu.“
„Dobrá,“ zamručel předseda, a aniž by ‚Lenčin podiv nad průběhem soudu‘ komentoval, udělil slovo prokurátorovi.
Prokurátor přednesl Lence téměř doslova tutéž obžalobu, jako mně ráno, jen s tím rozdílem, že označení ‚toto individuum‘ nahradil slovním spojením ‚tato žena‘ a odkazoval se na ni zájmenem ‚she‘.
Hledím upřeně do Lenčiny tváře a třesu se hrůzou, co udělá, až uslyší celé gynekologovo jméno. Aby tak vypadla z role a rozchechtala se…!
Lenka je však vynikající herečka – o tom jsme se mohly konec konců přesvědčit tenkrát v internačním táboře, když perfektně sehranou mdlobou spojenou s odhalením svých prsou přilákala k sobě pozornost stráží, abychom mohly my s Nikolkou nerušeně provádět průzkum ostrova.
Teď taky. I když mně je jasné, že napjatě poslouchá, aby jí neuniklo ani slovo, má v obličeji naprosto znuděný výraz. Nedovedu pochopit, jak to může dokázat.
„Poslyš, Lenočko,“ spustila jsem, jakmile prokurátor skončil, „zjistila jsem, že venku je snadno zachytitelný příjem synchronizačních impulsů a na sluníčku se můžeme báječně nabíjet, jenže zatím dělám všechno pro to, abych se neprozradila, dokud nebudeme vzájemně domluvené. Souhlasíš s tímto postupem?“
Lehce přikývla.
„Postřehla jsi, jak se jmenuje ten doktor Fötzlein celým jménem? Felix…“
Teprve teď se Lenka rozchechtala a není k zastavení. Ztichla, až když jí dozorkyně uštědřila dvě rány důtkami – jednu přes stehna, druhou přes bříško.
„Co se stalo?“ zeptal se soudce udiveně.
„No, co asi?“ odsekla jsem nevrle, protože mě reakce dozorkyně docela rozhodila, „dozvěděla se jméno toho pražského gynekologa…“
„Aha. Tomu ses nezřízeně chlemtala taky, i když nechápu, proč…“ mručí udiveně předseda.
„Mohu pokračovat?“
„Pokračuj.“
„Mě tady ‚soudili‘ už dnes dopoledne,“ ‚tlumočím‘ dále obžalobu, „a na základě posudku právě doktora Fötzleina rozhodli, že mi sem přijde nějaký jejich specialista vyšetřit prsa. Tebe to bude zřejmě čekat taky. Ale teď k naší věci – měly bychom se zamyslet nad tím, jak spolu komunikovat, protože takových příležitostí, jako je tato, asi mnoho mít nebudeme.“
„No, cožpak o to… nějak komunikovat. Umíš signalizovat semaforem?“
„Ne,“ vrtím lehce hlavou.
Lenka se ujala slova, je mi jasné, že teď musím jednak pečlivě naslouchat jejím nápadům a jednak musím vymýšlet ‚překlad‘, který by byl adekvátní délce její řeči.
„Škoda… a morseovku znáš?“
Lehce jsem přikývla.
Lenčina řeč plyne dál: „A víš, jak se signalizuje rukama?“
Znovu jsem lehce přikývla – nebo spíš jen jako mimoděk jsem trhla hlavou. Nesmím dát ostatním přítomným najevo, že se spolu vlastně domlouváme na úplně něčem jiném, než je předmět obžaloby.
„No tak je to jednoduché, ne? Každé ráno v rámci rozcvičky… Co ty na to?“
Znovu jsem lehce trhla hlavou.
Lenka se usmála na znamení, že skončila. Teď je to na mně…
„Delikventka se podivuje nad nesmyslností obžaloby, zvláště tedy nad tím, že k cestování vlakem nebo MHD je nutno uzavírat s dopravcem nějakou přepravní smlouvu. Rovněž tak jí není jasné, podle čeho usuzujete, že nemáme žádné prostředky k živobytí. To by konec konců moc zajímalo i mě. Dále jí není jasné, proč je s námi zacházeno v rozporu se Všeobecnou deklarací lidských práv, proč nám byly odebrány všechny osobní věci včetně oděvu a jak si vůbec můžete dovolit užívat vůči nám tělesných trestů, když jsme zatím pouze obviněné, ale nejsme potrestané, protože nám zatím žádná vina nebyla prokázána.“
„Vina vám prokázána byla, neboť soud má k dispozici záznamy sledovacích kamer jak z ostravského nádraží, tak i z policejní stanice. Tyto důkazy budete asi popírat velmi těžko. Kromě toho jste se v Civilizované Zóně pohybovaly bez identifikačních znaků a vaše kumpánka ještě navíc neovládá angličtinu. To je pro celníky jeden ze základních důvodů pro zadržení na hranicích nebo na letišti. Člověk bez znalosti angličtiny nemá v Civilizované Zóně co pohledávat!“
„Mám takový dojem,“ obrátila jsem se po tomto proslovu k Lence, „že s těmi tupci po dobrém asi nic nezvládneme. Mají-li v zákonech takové nehoráznosti, jak jsi právě slyšela, tak nechápu, jak o sobě mohou tvrdit, že jsou civilizovaní. Vždyť tady panují poměry srovnatelné se středověkem. Už chybí jen to upalování čarodějnic a bylo by to dokonalé.“
„Taky si myslím,“ souhlasí Lenka. „Navrhuji nejprve, abychom se bez odporu podrobovaly všemu, co si na nás vymyslí, abychom ukolébaly jejich pozornost. Při tom si ale musíme všímat úplně všeho. Každé maličkosti, i když se nám bude zdát bezvýznamná. Až budeme mít podrobně zmapován režim tábora a života v něm, teprve potom můžeme přejít do protiútoku.“
„Když už mluvíš o maličkostech – všimla sis například toho lustru ve tvaru symbolu NATO?“ zeptala jsem se kamarádky, předstírajíc, že chci, aby mi blíže cosi objasnila.
Lenka zvedla oči ke stropu a chvíli nenápadným pohledem zkoumá inkriminovaný předmět. Pak upřela oči na mě. „Lucinko… to není symbol NATO – i když se mu hodně podobá. Chybějí tam ty čáry navazující na jednotlivé cípy toho kříže za kruhem. Ten lustr představuje něco úplně jiného – symbol fénického boha Baala!“
Její odhalení na mě zapůsobilo tak mocně, že ty nesmysly, které jsem soudu ‚tlumočila‘ jako Lenčinu řeč, jsou naprosto bezvýznamné. Nevnímala jsem ani diktát doktora, který mi na gynekologickém stole důkladně prohmatával prsa. Před očima jsem měla po celou dobu jen ten lustr ve tvaru symbolu boha Baala… Baala Segula! Baal Segul!! Tak! Teď teprve jsem pochopila, co se tady za posledních více než sto let stalo! Zemi ovládl Baal Segul, šéf expedice, se kterým se Sněhurka ve zlém rozešla a kterou on za trest uvrhl do vyhnanství na jeruzalémskou stanici!
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah