Lucčiny myšlenky – úterý 20. února 2142
Signalizace morseovkou podle Lenčina návrhu sice funguje, ale nejde to tak hladce, jak jsem si původně představovala. Já znám morseovku z dob svého radioamatérského vysílání, Lenka zase zřejmě z různých her na dětských táborech – a podle toho to vypadá. Já mám pořád tendenci tisknout telegrafní klíč a výměna informací mi připadá šíleně pomalá, přestože Lenka rukama skvěle signalizuje. Dokonce velice vynalézavým způsobem – všimla jsem si totiž, že rozlišuje písmena bez diakritických znamének od písmen s diakritickými znaménky, a to tak, že u prvních ‚vysílá‘ jejich tečky pravou rukou, kdežto u druhých levou. Například znak – – • • představující v češtině při běžném telegrafním vysílání buď písmeno ‚Z‘ nebo ‚Ž‘, představuje v Lenčině pojetí písmeno ‚Z‘ v případě, že signalizuje jeho tečky pravou rukou. Pokud je signalizuje levou, jedná se o písmeno ‚Ž‘. Když se mi podařilo toto vylepšení odhalit, byla jsem přímo nadšena. Jediná dvě písmena, kde toto nelze použít, jsou ‚O/Ó‘ a ‚T/Ť‘ – ‚O‘ jsou tři čárky, ‚T‘ je jedna čárka – ale v případě ‚Ó‘ a ‚Ť‘ se v češtině jedná o tak řídce se vyskytující znaky, že to nestojí za řeč… Rovněž tak nelze rozlišit písmena ‚É‘ a ‚Ě‘, neboť písmeno ‚E‘ je představováno jen jedinou tečkou.
Dalo mi tedy trochu práce zvyknout si na ‚vysílání‘ máváním rukou, tedy metodu pro mne značně neobvyklou. Proto včera ‚vysílala‘ převážně Lenka. Já jsem si pak nacvičovala signalizaci sama v cele před zrcadlem-dveřmi podle jejího vzoru. Jestli ten můj ‚tělocvik‘ pozoroval někdo prostřednictvím těch dvou špiclovacích kamer nebo průhlednými dveřmi z atria, které z mé strany slouží jako zrcadlo, tak musel nutně dospět k názoru, že jsem cvok.
Celý den je jinak stereotypní nuda. Ráno odběr moči, rozcvička, sprcha a snídaně v jídelně, kde se nesmí beztrestně ani špitnout. Pak nástup v atriu a veřejné udílení tělesných trestů různě se provinivším zajatkyním. Za tím účelem je ve středu atria instalována masivní trestná lavice a každá hříšnice si může zvolit, zda chce tvrdší výprask přes záda a hýždě nebo mírnější přes prsa a břicho plus poloviční počet ran. Dnes byly k trestu určeny tři ‚hříšnice‘ – jedna za pasivitu při včerejší rozcvičce – šest ran karabáčem, a dvě za kladení odporu při vyšetření rodidel, každá osm ran, jak informovala všechny zúčastněné vedoucí směny dozorkyň. Tělesný trest je automaticky spojen se zákazem ranních rozcviček na tři následující dny, takže se chuděrky nedostanou ani na chvíli ven… Všechny tři si vybraly kupodivu druhou možnost – tedy poloviční počet mírnějších ran přes prsa a břicho. Je to opravdu nechutná podívaná, kterou musíme povinně sledovat. Trestané dívky musejí rány nahlas počítat a za každý omyl přidává exekutora dvě rány navíc. Podle úpěnlivých výkřiků musí výprask značně bolet, avšak na jejich tělech kupodivu nezanechává žádné stopy.
Po této veřejné exekuci nás zavřeli zpátky na cely. Někdy během dopoledne vtrhly na mou celu dvě dozorkyně, vyvedly mě do atria, kde byly mezitím instalovány tři gynekologické stoly. Na jeden jsem musela ulehnout, ony mě zafixovaly a provedly mi odběr semene – zase tím odporným způsobem, kdy mi přes konečník brutálně dráždí prostatu vibrátorem! Na zbývajících dvou stolech se střídaly dívky, kterým byl odebírán vaginální sekret.
Po této trapné a hluboce ponižující proceduře mě dozorkyně znovu odvedly do sprch a pak na celu, kde jsem byla nucena trčet až do oběda.
Následuje znovu nahnání do sprch, případné odběry moči – komu se chce. Sprchování, odchod do jídelny, oběd. Po obědě zpátky do cely.
Před večeří zase pobyt v atriu na gynekologickém stole – tentokrát jsou přítomni i doktoři a odběru semene předchází důkladná prohlídka prsou a genitálií. Kvůli mně musí být přítomna ještě taky extra doktorka, která má licenci k vyšetřování mých mužských orgánů, zatím co prsa mi prohlíží některý z gynekologů. V tomto světě opravdu panují přímo kocourkovské poměry.
Děvčatům na sousedních stolech se děje podobné příkoří. Vypozorovala jsem, že během vyšetření i odběrů jsou stoly v provozu vlastně bez zastavení. Proti každému z nich je vždy připravena nová adeptka a je na něj připoutána ihned, jakmile jsou dozorkyně s tou předchozí hotovy.
Následuje sprcha a večeře.
Po večeři znovu nástup v atriu. Gynekologické stoly jsou uklizeny a místo nich je znovu připravena trestná lavice. Vedoucí směny nám sdělí, které dívka, za co a kolika ranami bude ráno potrestána, a jdeme na cely. Krátce poté se setmí a nezbývá, než ulehnout a spát… Jenže to se mi nedaří. Znovu a znovu probírám v duchu jednotlivé body zdejšího denního režimu. Musím si uvědomit každou – i sebenepatrnější maličkost, jak navrhuje Lenka, abychom nebyly ničím zaskočeny v případě, že by se nám podařilo naplánovat nějakou osvobozovací akci.
Hmm, a zítra je jedenadvacátého února. To je Lenky svátek, nesmím jí zapomenout popřát. Příslušné signály jsem trénovala několikrát před zrcadlem-dveřmi a teď si je ještě v duchu přehrávám v myšlenkách.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – středa 21. února 2142
Ještě štěstí, že při rozcvičce si může každý cvičit, co chce – nikdo nic nepředcvičuje, jen dozorkyně sledují, zda se některá z dívek zbůhdarma nepoflakuje. Proto, když Lenka zrovna ‚vysílá‘, já se rukama přidržuji zábradlí terasy a usilovně si procvičuji nohy. Když je pak řada na mně, předstírám, že důkladně ‚procvičuji‘ ruce. Tak si můžeme s Lenkou signalizovat docela nerušeně. V první řadě jsem odvysílala přáníčko k svátku, které jsem si včera pečlivě natrénovala i s tím Lenčiným vylepšením – rozlišováním písmen s diakritickými znaménky, což je pro mne, zběhlou v obvyklém amatérském radiotelegrafickém provozu, docela nezvyk. Pak sleduji její odpověď.
„Díky moc, ani jsem na to nevzpomněla,“ signalizuje Lenka. „Zmizela totiž Luisa. Ať dělám, co dělám, nikde ji nevidím.“
„To je hloupé,“ odpovídám, „aby tak byla potrestána. To pak nemá na rozcvičku tři dny nárok, a tudíž se ven vůbec nedostane.“
„Jak to víš?“
„Aha – u vás v chatě zřejmě dnes ani včera nebyl nikdo potrestán.“
„Asi ne… nevím o tom,“ signalizuje Lenka rozpačitě, „ale taky se mohlo stát, že…“
„Konec rozcvičky!“ řve dozorkyně.
Pravda. Signalizace morseovkou je sice jednoduchá, ale rukama je to dorozumívání na můj vkus příliš zdlouhavé. Jo, při radiotelegrafickém provozu to jinak sviští. Za tu čtvrthodinku si můžeme vyměnit jen pár myšlenek. Nebo budeme muset vést svou konverzaci v holých větách jen o tom nejdůležitějším a zbytek si domýšlet. V každém případě jsem po výzvě okamžitě přestala ‚cvičit‘ a zařadila se do houfu odcházejících. Za žádných okolností si nemohu dovolit neposlušnost nebo dokonce odpor. Kdyby mi zarazili na tři dny rozcvičky, ztratily bychom s Lenkou kontakt a tím i spoustu času. Teď mohu jen přemýšlet o tom, co mi chtěla Lenka sdělit tou poslední nedokončenou větou…
Jenže na přemýšlení mi nezbyl čas – aspoň tedy, co se této záležitosti týče. Pokračuje totiž obdobný program, jak už jsem ho poznala včera – sprcha, snídaně, nástup a udílení trestů. Pak odchod na celu a očekávám, kdy budu znovu vyvedena do atria a položena na gynekologický stůl. Jenže dnes se program změnil – tedy aspoň pro mne. Tři dozorkyně mne totiž vedou do vrátnice a pak ven z chaty. Nejprve jsem se domnívala, že jdu opět k nějakému soudu, ale když jsme příslušnou budovu minuly a pokračovaly jsme dál k jezeru, za kterým už je hlavní budova SSE – nebo bývalé SSE? Nevím, to všechno budu muset nějak vypátrat. K mému údivu jsme dorazily k plotu ze žiletkového drátu! Tak to asi nebude SSE taková, jak ji znám!
Jedna z dozorkyň otevřela spojovací branku a prošla jí, druhá mě brankou provedla na druhou stranu. Třetí dozorkyně jdoucí za mnou branku zavřela. Vedou mě tedy do hlavní budovy nebo ještě někam jinam? Nakonec se ukázalo, že se nemýlím. Procházíme vstupním portálem, který tak důvěrně znám. Tady se nezměnilo nic. Vlevo jsem uviděla známé dveře do místnosti dispečinku, kde jsem kdysi při službách strávila spoustu času. Vpravo pak dveře výtahů a před sebou dvě chodby vedoucí do nitra stanice. Jdeme k výtahu a vyjíždíme do devátého patra. Tehdy v něm byly vyšetřovny…
Nemýlila jsem se! Dozorkyně mě zavedly do jedné z nich, uložily mě na vyšetřovací stůl a zafixovaly mi ruce i nohy k ramenům polohovacího zařízení.
“Wait for doctor!” sdělila mi jejich velitelka špatnou angličtinou.
I kdyby mi to neřekla, stejně by mi nic jiného nezbývalo.
Čekám tedy na doktora (nebo doktorku?). Nevím, angličtina je v podstatě velice chudý jazyk a informace tohoto druhu nelze z běžného hovoru nebo psaného textu zjistit. Pak jsem ale postřehla, že dozorkyně spolu vedou tichý rozhovor – v arabštině. Proto je ta jejich angličtina taková podivná – jen krátké, téměř holé věty s gramatickými chybami a navíc mizerně vyslovované. Napínám uši, abych z toho jejich arabského brebendění vytěžila nějakou smysluplnou informaci.
„… domů posílám, ale vrátit se nemohu. Ukamenovali by mne už jenom proto, že tady nesmím chodit zahalená. Vypátrali, jak to tady chodí, a…“
„To není pravda,“ přerušila její lamentování mladší dozorkyně. „Slíbili nám přece, že…“
„Sliby – chyby! Budeš se divit, ale je to tak,“ přesvědčuje ji kolegyně. Peníze jim nesmrdí, ale ani já nesmím rodině přijít na oči – hlavně otci. Kdyby ještě ke všemu věděli, že se tady musíme zúčastňovat modloslužebnických orgií, do půl těla vysvlečené, dvakrát měsíčně, tak by…“
„Právě, že vědí i to,“ ujímá se slova třetí dozorkyně – podle insignií na uniformě jejich velitelka. „Oni totiž pravidelně posílají naše fotografie našim rodinám, takže…“
„Jaké fotografie?“
„Všechny možné – ranními rozcvičkami a pravidelnými lékařskými prohlídkami počínaje a těmi náboženskými orgiemi konče.“
„Nééé, to není pravda,“ hrozí se nejmladší z nich.“
„Je, sestro, je to pravda. Naše rodiny mají pravidelný přísun našich nahatých fotografií. Pro ně je to nejspolehlivější způsob, jak nám zabránit v útěku, chápeš to?“
„Hrůza! A já se k tomu chystala…“
„A to ještě nevíš všechno. Až povýšíš a budeš mít přístup do knihovny, tak…“
Co zajímavého v té knihovně najde, jsem se už nedozvěděla, protože všechny tři naráz zmlkly, jako kdyby je někdo očaroval. Vzápětí vešla do vyšetřovny postarší doktorka a za ní suita osmi mladých spolupracovníků – šest mužů a dvě ženy. Všichni v bílých pláštích a baví se spolu anglicky.
„Tak tady máme SheMale – vidíte?“ obrací se doktorka k jednomu ze členů skupiny.
„SheMale… Tak ony takové bytosti opravdu existují… Kvůli tomu jste nás sem vytáhla?“
„Nechejte si ty pichlavé poznámky od cesty a ustupte kousek, ať se mohu věnovat práci. Avšak pečlivě sledujte.“
“Have you ever produced milk?”
Pochopila jsem, že otázka patří mně.
“No, I haven’t.”
Přece jí nebudu přiznávat pravdu. Co je jí do toho…!
„Ne… Takže budeme muset udělat nejprve odběry a po kultivaci uvidíme, zda bude vhodná dárkyně. Co se týče mléčných žláz…“ Doktorka uvedla do chodu polohovací zařízení, vzpažila mi ruce a tvrdě mi prohmatala prsa, „… jsou slušně vyvinuté, tady by problém být neměl. Pojďte si sáhnout.“
Na ta slova poněkud ustoupila od stolu a všichni členové její skupiny mi osahávají prsa. Někteří váhavě a nesměle, jiní mi je tvrdě prohmatávají, jak to před tím viděli u doktorky. Zvlášť neomaleně si počínají kupodivu obě studentky. Měla jsem co dělat, abych se udržela a nepoctila je elektrickým šokem.
„Teď jí vyvoláme erekci, ejakulaci a orgasmus, abychom viděli, jak bude reagovat. Zároveň provedeme odběr semene. Kdo se toho ujme?“ zeptala se doktorka.
Přihlásily se obě studentky. Musela jsem zase strpět zavedení vibrátoru do konečníku a tvrdou masáž prostaty, přičemž doktorka pečlivě studuje moje sexuální reakce, jemně mi prohmatávajíc scrotum.
„Ještě se vyčůrej a máš to pro dnešek za sebou,“ pronesla ke mně chlácholivě, když studentka vyměnila vzorkovnice u mého penisu.
„A to proč zrovna teď?“ zeptal se jeden ze studentů.
„Asi jste nedával příliš pozor při přednáškách, že?“ poznamenala doktorka uštěpačně. „Kdo mu odpovíte?“
„K přípravě laktogenního séra pro SheMale potřebujeme moč kontaminovanou semennou tekutinou. Močení těsně po ejakulaci je nejvhodnější způsob k jejímu získání, paní docentko,“ odpovídá studentka, která mi právě přidržuje vzorkovnici u penisu.
„Správně. Neodpovídáte však mně, ale tady tomu ignorantovi,“ souhlasí docentka.
Tedy – to je ale neomalenost. Nechá na mě pracovat mediky – bez mého svolení! Jenže – já jsem vlastně zajatkyně – tak co by se ptala… S největším sebezapřením jsem moč pustila – nerada bych byla vycévkována, k čemuž by zřejmě došlo – a ještě navíc by si to na mně nejspíš zkoušeli medici. Otřásla jsem se hrůzou.
„Pěkně jsi spolupracovala,“ pochválila mě posléze docentka. Poplácala mě po zadečku a pokynula dozorkyním, aby mě odpoutaly od stolu.
„V pondělí ráno bychom měli mít výsledky, tak mi ji zase předveďte,“ nařídila dozorkyním před svým odchodem.
Byla jsem vrácena zpět na celu a mám zase spoustu látky k přemýšlení. Škoda, že nemohu komunikovat s Lenkou. K nejdůležitějším skutečnostem bych zařadila to, že naše dozorkyně jsou vlastně taky zajatkyně – i když trochu jiného druhu: Bojí se utéci domů – a vůbec kamkoliv jinam jen proto, že nedodržují ustanovení islámské víry. Doma by je za jakési orgie ukamenovali – a všude jinde by si je pravděpodobně našli, takže by hroznému trestu stejně neušly. Nedalo by se toho nějak využít? Získat je na naši stranu… Hned zítra to musím signalizovat Lence. Možná, že bychom společně na něco přišly.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – pátek 23. února 2142
Jsem docela zmatená, protože Lenka se na terase protější chaty už druhý den neobjevila. Že by byla potrestaná? Ale to mi u ní nesedí, chová se vždy velice uvážlivě. Kdyby na jejím místě byla Nikolka, věřila bych, že vybuchla a provedla nějakou nepředloženost. Jenže u Lenky mi to tak nějak nesedí… Ledaže… Aha! Ano, to bude ono! Tou druhou příčinou, kdy je dívkám zaražena rozcvička, je menstruace! Zjistila jsem to jen čirou náhodou dnes ráno, kdy se jedné spolutrpitelce spustila krev ve sprchách při čůrání do vzorkovnice. Dozorkyně ji okamžitě kamsi odvedla, nebyla pak na rozcvičce a ani v jídelně na snídani a nezúčastnila se ani ranního nástupu. Možná, že mi toto chtěla Lenka sdělit ve středu tou nedokončenou větou. Budu tedy předpokládat, že se u Lenky objevila menstruace. Je to mnohem pravděpodobnější, než že něco vyvedla.
Také je fakt, že od té mé prohlídky tou docentkou se suitou mediků – tedy od středy, nejsem ze své cely vyváděna do atria na pravidelná vyšetření ani na odběry semene. Jediné, co musím odevzdávat, je moč. Zřejmě je to na příkaz té docentky. Má to na jedené straně výhodu, že jsem ušetřena řady velice ponižujících úkonů, ale na druhou stranu je to i nevýhoda – jsem poněkud více vytržena ze společnosti a nemám už tak velkou možnost studovat podrobnosti denního režimu a důkladněji ho analyzovat. Mé věznění je tak mnohem nudnější…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – sobota 24. února 2142
Příšernost! Zhovadilost! Zvrhlost! Skutečně nevím, jakým výrazem označit to, co jsem zažila dnes po setmění. Asi dvě hodiny po večeři se otevřely dveře mé cely a dovnitř vstoupily dvě dozorkyně, kupodivu svlečené do půl těla. Bez jakékoliv výzvy mě popadly každá za jednu ruku a vyvedly mě do atria. V atriu je šero, neboť je osvětleno pouze řadou svící černé barvy a v jeho středu – namísto gynekologických stolů či trestné lavice – je instalována podivná konstrukce připomínající lešení se šibenicí, pod níž je umístěna rakev. Hák šibenice je přimontován na kladkostroj skládající se ze dvou pevných a dvou volných kladek. Druhý konec lana kladkostroje je namotán na rumpálu s dvoumužnou klikou vedle lešení. Nad šibenicí pak se jakoby ve vzduchu vznáší lidská lebka, v jejíchž očních důlcích plápolají rovněž mihotavé plaménky svíček, a zkřížené hnáty pod ní podtrhují úděsnou scénu.
Teprve tady, v šeru, jsem postřehla, že prsní bradavky ‚mých‘ dozorkyň podivně světélkují. Zřejmě je mají natřeny nějakou fluoreskující barvou. Kradí jsem se rozhlédla a spatřila jsem spoustu různobarevně světélkujících bodů.
Z úvah mě probudil ostrým tónem pronesený rozkaz: „K úlitbě Bohu nastoupit!“
Hlas zaznívá z jakéhosi reproduktoru u stropu a zní velice neosobně – strojově s nepříjemnou ozvěnou, asi jako když mluvíme do roury, jejíž stěny rezonují. Vzápětí mě někdo šlehl důtkami přes stehna. Teprve teď jsem si všimla, že ostatní dívky utvořily kolem podivné konstrukce kruh, přičemž každá z nich položila ruce na prsy svých sousedek po každé straně. Další šlehnutí mě donutilo k tomu, abych se zařadila mezi ně a rovněž své sousedky uchopila každou za prs bližší ke mně. Totéž učinily ony se mnou a kruh je spojen.
Sotva se tak stalo, ozval se z reproduktoru další neosobní povel: „K úlitbě připravit!“
Ucítila jsem, jak mi moje sousedky prsy silně stiskly, a učinila jsem totéž. Nerada bych byla potrestána – ať už fyzicky nebo odnětím práva na rozcvičky. Moje sousedky jsou s největší pravděpodobností dárkyně mléka, protože při hnětení jejich prsů cítím mezi prsty teplou kapalinu vystřikující z jejich bradavek.
Za nějakých deset až dvacet sekund se ozval z reproduktoru proud velice pochmurných tónů, naprosto neharmonických a kvílivých, do nichž je mixován text modlitby. Je však téměř nesrozumitelný, neboť tísnivá kakofonie ho docela úspěšně přehlušuje. Jediná slova, kterým je rozumět, jsou srdceryvné výkřiky „Baale, ach, veliký Baale!“
Po tomto úvodu, když utichl příliv oněch odporných hudebních splašků, za něž by se nemusela stydět žádná metalová techno skupina, byly na ‚popravčí‘ lešení přivedeny dvě obyvatelky místnosti sousedící přímo s vrátnicí, kam byly – jak se mi náhodou podařilo vypátrat – umísťovány menstruující dívky. Obě vstoupily do otevřené rakve. Oprátka na šibenici – naštěstí! – slouží k uvázání jejich rukou. K rumpálu teď přistupují dvě dozorkyně, rovněž svlečené do půl těla a se světélkujícími prsními bradavkami. Zdá se, že jsou takto ‚nalíčeny‘ všechny dozorkyně, které se ‚bohoslužby‘ účastní.
Každá se chopila jedné kliky. Rumpál vrže, jako když se otevírají dveře do sklepení starého hradu, a tento vskutku strašidelný zvuk je záměrně zesilován reproduktory se zpětnou vazbou, takže vytváří mnohonásobnou ozvěnu. Do ní zlověstně klape západka ráčny. Ruce obou dívek jsou pomalu vytahovány vzhůru tak, aby byla jejich těla napjatá. Z poměrně mělké rakve jsou vidět jejich zoufale stepující nohy od kolen nahoru. Jejího dna se zřejmě dotýkají jen špičkami nohou, což musí být pro ně poloha velice nepohodlná.
Nahá těla obou nešťastnic jsou osvětlena silnými reflektory a následně jsou jim hluboko do konečníku zavedeny vibrátory a spuštěny. Z jejich vagín začíná vytékat krev. Došlo mi, že právě tak, jako mně dráždí vibrátorem prostatu, aby u mě dosáhli ejakulace, dráždí oběma nešťastným dívkám podobným způsobem dělohu a urychlují tak u nich odtok menstruační krve. Ta je zachycována do obrácených lidských lebek, které mají obě dívky upevněny mezi nohama koženými řemínky. Nelze určit, zda se jedná o pravé artefakty, nebo jen o umělé napodobeniny, ale usuzuji spíš na první variantu…
Toto nechutné a hrůzu vzbuzující divadlo je opět doprovázeno příšernými hudebními splašky, tentokrát doprovázenými proslovem o tom, že „s láskou a pokorou obětujeme velikému Baalovi, tvůrci všehomíra, nejvzácnější dary svých těl.“ Ani ve snu by mě nenapadlo, že i já sama se stanu přímou účastnicí těchto ohavných orgií.
Když byly obě menstruující dívky ‚vytěženy‘ (vhodnější výraz mě nenapadá, ale tento se zdá být nejvýstižnější), odvedly je dozorkyně zpět do menstruační místnosti a místo nich vyvedly na lešení jinou nešťastnici – nevím jak vybranou – zřejmě náhodně – z ‚našeho‘ kruhu. Na její tělo byl právě vyzískanou menstruační krví namalován symbol boha Baala a následně byla nucena ulehnout do rakve. Dozorkyně jí roztáhly nohy a zajistily je rozporkou. Pak jí nohy za rozporku zvedly do výše a zafixovaly ji na háku kladkostroje.
A pak došlo na mou maličkost. Dvě dozorkyně vyvlekly na lešení i mne. Využila jsem situace a otřela jsem se jedné z nich loktem o nahá prsa. Nemýlila jsem se – i na mém lokti se teď objevila fluoreskující šmouha. Avšak na další úvahy není čas Dozorkyně mi nařídily, abych se nad tělem dívky v rakvi rozkročila a připoutaly mi ruce k rozporce, na které má ona uvázané nohy. Chopily se klik rumpálu a znovu se ozývají strašidelné zvuky skřípějících vrat starého hradu doprovázené klapáním západky. Jenže tentokrát jsem nahoru za ruce tažena já. Ne však tolik, jako moje předchůdkyně, protože je současně se mnou tažena za nohy i dívka ležící v rakvi – a dozorkyně se spokojily s tím, že má jen nadzvednutou pánev.
Pak dívce pode mnou zasunuly do vagíny velkou černou svíci a zapálily ji. Svíce hoří, vosk se roztéká a odkapává. Jelikož je dívčina vagína v téměř svislé poloze, část horkého vosku po svíci stéká do jejího klína.
Pak to ovšem přišlo! Jedna z dozorkyň se přiblížila ke mně zezadu a cítím, jak mi do konečníku zasouvá vibrátor a uvádí ho do chodu. Teprve teď mi došlo, proč mě nechali tři dny na pokoji – potřebovali, abych byla co nejvíce ‚nadržená‘! Brutálnímu dráždění prostaty nelze vzdorovat a v několika málo minutách u mě dochází k řadě mohutných výstřiků, kterým nedokážu zabránit, a dívka, nad kterou stojím, je bohatě skropena mým ejakulátem po celém těle.
Celá nechutná scenérie je ovšem podbarvena další dávkou hudebních splašků. Spejblem popisovaný koncert pro klavír, housle, vrzající vrata a tři motocykly musel proti té vřavě být skutečně balzámem pro duši.
Jestli toto jsou ty ‚náboženské orgie‘ zmiňované jednou z dozorkyň ve vyšetřovně před příchodem paní docentky, tak tedy musí být ten Baal Segul odporný zvrhlík a deviant, patřící do péče uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny i s celou svou skvadrou. Budu se na něj muset podrobněji vyptat Sněhurky, jen co se odsud dostanu.
Naštěstí hned po té, kdy u mě ustaly výstřiky, dozorkyně vytáhly dívce svíčku z vagíny a nahnaly nás všechny nejprve do sprch a následně na cely.
Celou noc jsem nemohla spát. Pořád se mi před očima míhaly ty odporné příšernosti…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – pondělí 26. února 2142
Sláva, Lenka je na světě. Správně jsem odhadla, že se venku neukázala kvůli menstruaci, což mi také jako první věc odsignalizovala. Já jsem jí naopak signalizovala stručný obsah arabského rozhovoru dozorkyň, protože to považuji za informaci nesmírné důležitosti – tedy aspoň pro naše plány. Rovněž jsem jí sdělila, že jsem byla v hlavní budově SSE a že dnes po snídani tam půjdu znovu.
Jenže – skončila rozcvička a skončila také doba, po kterou můžeme komunikovat. Dnes jsem zase pro změnu skoro celou dobu vysílala já a Lenka se jen omezila na občasný signál, že rozumí.
Po snídani mě tři dozorkyně odvedly do vyšetřovny v hlavní budově – ani jsem se nezúčastnila nástupu a následného vykonávání tělesných trestů. Upoutaly mě k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu a zase se nerušeně baví mezi sebou.
„Za dva týdny bude úplněk a ty u nás budeš sloužit šestým měsícem,“ sděluje velitelka dozorkyň té nejmladší. „Navrhla jsem tě na povýšení.“
„Ale… proč? Já, já… Nechci!“
„Proč nechceš?“
„Protože…Ten hrozný obřad při tom…“
„Jenže se ti automaticky zvýší plat a budeš moci lépe podporovat rodinu…“
„… jejíž členově se chystají mě ukamenovat, kdybych se náhodou vrátila! Nechci!“
„Už je to schválené a na bohoslužbu přijede dokonce sám…“
Nepodařilo se mi zjistit, kdo sám přijede na nějakou jejich bohoslužbu, protože dozorkyně náhle uťaly hovor uprostřed věty. Zřejmě už přichází docentka…
Nemýlila jsem se. Docentka přišla – tentokrát v doprovodu ještě jedné kolegyně. Mediky už s sebou nepřivedla.
„Testy vypadají dobře, laktogenní sérum půjde hladce vyrobit, i když tedy u ní se bude jednat jen o mléko jako surovinu. Poživatelné nebude, protože nemáme pupečníkovou krev a plodovou vodu dcery, kterou by zplodila,“ sděluje jí, jako kdybych nebyla přítomna. „Jen bych potřebovala, abys jí pečlivě vyšetřila genitálie, protože já k tomu nemám licenci, takže jsem tak učinila jen orientačně. Do závěrečné zprávy to ovšem uvést nemohu, to bych měla na krku disciplinárku.“
Tedy – je pravda, že poživatelné mléko jsem produkovala jen díky tomu, že se mně a Nikolce narodila Míšenka a že mimozemští přátelé měli oba jmenované produkty k dispozici. Takže jestli se mi nepodaří utéci před aplikací laktogenního séra, které oni pro mě teď připravují, bude moje mléko zřejmě účinkovat podobně, jako to Lenčino a Nikolčino v internačním táboře…
Tyto myšlenky mi bleskly hlavou vteřinu před tím, než se druhá doktorka usadila mezi moje nohy a uvedla do chodu polohovací zařízení, které mi je doširoka roztáhlo. Pak už jsem zaslechla charakteristický zvuk natahovaných vyšetřovacích rukavic a její prsty stiskly má varlata. Trhla jsem sebou, protože jsem na takový zákrok nebyla předem připravena – další velký rozdíl mezi touto doktorkou a profesorem Amynillem, který mě na každý svůj hmat předem upozornil.
Vyšetřuje mě tedy opravdu důkladně a některé její stisky a hnětení jsou občas dosti bolestivé. Po asi desetiminutovém prohmatávání scrota a zevrubném hodnocení orgánů v něm uložených se pustila do mého penisu. Stáhla mi předkožku tak, že obnažila žalud v celé délce, tiskne ho, provádí stěry a dráždí ho jemnými doteky nějakým ostrým předmětem – zřejmě jehlou – což je krajně nepříjemné a mám co dělat, abych se neprozradila.
Nakonec, nechávajíc obnažený žalud penisu, mi zavádí dva prsty do konečníku, masíruje mi prostatu a studuje moje reakce – erekci, ejakulaci a orgasmus jako celek.
„Myslím, že z hlediska stavu a funkčnosti genitálií nebrání nic aplikaci laktogenního séra – i když tedy potvrzuji, že jeho vlastnosti budou odpovídat tomu, co jste už deklarovala před tím, paní kolegyně.“
„Dobře. A kdy navrhujete k aplikaci přikročit?“
„Co nejdříve. Jak daleko jste s jeho přípravou?“
„Čekali jsme na vaše vyjádření, ale když souhlasíte, můžeme proces přípravy ukončit… ve středu? To by se myslím dalo stihnout.“
„Dobře, tak stanovíme termín aplikace na čtvrtek. Ať ji vyhladoví a dokonale vyprázdní.“
To byla poslední slova, která jsem zaslechla. Obě doktorky totiž vzápětí pokynuly dozorkyním, že mě mají odvést zpátky do chaty, a zmizely ve dveřích. Je tedy jasné, že ve středu se mnou budou provádět psí kusy, připravovat mě na čtvrtek. Ten den mi aplikují sérum, které se v mém případě vstřebává jak sliznicí tlustého střeva, tak i sliznicí močového měchýře, to ovšem znamená zavedení katétru – což bytostně nesnáším. U mimozemských přátel jsem takový odporný zákrok připustila s největším sebezapřením jen proto, abych také mohla kojit Míšenku. Avšak teď – jen pro potřeby mých věznitelů – ani náhodou! Toto musím oznámit Lence a sdělím jí, že takový zákrok nepřipustím. Tedy jinými slovy – do dvou dnů se musíme spolu na nějakém plánu domluvit, jinak hrozí, že budu jednat na vlastní pěst!
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – úterý 27. února 2142
Hned ráno při rozcvičce jsem Lence signalizovala, co mi hrozí, a že takový zákrok nemíním v žádném případě podstoupit.
„Ale to by se mělo odehrát v hlavní budově, ne?“
„Ano,“ potvrzuji kamarádce.
„Tak je klidně odrovnej a pak se pokus o útěk. Tam by ses k teleportu mohla dostat. Já tady taky vyvolám revoltu, abych se mohla spojit s Luisou a mohla ji chránit. Ty se pak neprodleně spoj se Sněhurkou a pokuste se zakročit v náš prospěch.“
„Konec rozcvičky!“ řve dozorkyně.
Odsignalizovala jsem Lence pozdrav na rozloučenou a hned jsem se pustila do uskutečňování svého plánu, kterým jsem se v duchu zabývala celou noc.
Záměrně jsem se opozdila natolik, že se pro mne dozorkyně vrátila od vstupu na schodiště – k mému velikému překvapení a zároveň uspokojení je to jejich velitelka s nejvyššími insigniemi na náramenících uniformy. Švihla mě důtkami přes stehna a osopila se na mě svou špatnou angličtinou: “Didn’t you heard my commanded for exercise finished?”
Zřejmě předpokládala, že se jí omluvím a neprodleně se odeberu zpět do chaty. Zmýlila se.
„Má být,“ odpověděla jsem jí sladce, záměrně mršíc anglickou výslovnost jejím stylem a dopouštějíc se podobných gramatických chyb. „Tak jste řekla nařídit konec rozcvičkou, no. Jenže mně dolů pořád nechce, furt mně tady líbit!“
Musela to okamžitě poznat a její reakce byla bleskurychlá. Znovu se rozpřáhla a švihla mi důtkami po nohách. Jenže teď už jsem kolem sebe vytvořila ochranné pole. Řemínky důtek se od něj odrazily a letí zpět takovou rychlostí, že se jí kolem nohou omotaly. Toho jsem okamžitě využila a přiskočila jsem k ní. Uchopila jsem ji za ruku a uštědřila jí notný elektrický šok. Jeho intenzitu jsem odměřila správně. Sesula se k zemi v bezvědomí.
Teď ovšem musím jednat rychle: Svlékla jsem ji z uniformy, kterou jsem si okamžitě přivlastnila – naostro, bez spodního prádla, pochopitelně. Následují její boty, které si obouvám naboso. Je to sice nepříjemné, ale nedá se zatím nic dělat. Nakonec i její hodinky. Strhla jsem svůj plastový náramek, abych je měla kam dát. Při tom mě napadla docela dobrá taškařice: Svůj náramek jsem jí přiložila na zápěstí levé ruky, kde před tím měla hodinky. Jeho roztržené konce jsem svařila tepelným výbojem. Sice jsem jí mírně popálila ruku, což jsem opravdu nechtěla, avšak jiným způsobem plastový řemínek náramku opravit nešlo – nemám k tomu vhodné prostředky. Důležité je, že jí můj identifikační náramek na ruce drží.
Následně jsem prozkoumala kapsy její uniformy. V jedné z nich jsem objevila malý zápisník a tužku, v další pak kapesník. Pak jsem ji zbavila i spodního prádla. Teď leží přede mnou na podlaze terasy v Evině rouše.
Chvíli studuji její nahé tělo. Je všude pečlivě vyholená – dokonce i v klíně – a navíc všude rovnoměrně opálená, což znamená, že je nucena pohybovat se i venku na sluníčku, jak ji pánbůh stvořil. To je samozřejmě u Arabky naprosto nezvyklé. Proto asi se teď nesmí doma ani ukázat. Hrozilo by jí ukamenování, protože se na veřejnosti nezahaluje – ba právě naopak! Když je pak tento ‚zločin‘ podepřen důkazem v podobě několika pikantních fotografií, tak to má chudák holka doma spočítané nadosmrti.
Rovněž mě zaujaly její vyrýsované svaly. Znamená to, že dozorkyně zřejmě procházejí dosti náročnou fyzickou přípravou – vůbec bych se nedivila, kdyby ji absolvovaly úplně nahé – i když na druhou stranu neztratila nic ze své ženskosti. Její oblé boky i pevná kulatá prsa s velkými tmavě pigmentovanými dvorci a růžovými bradavkami působí velice svůdně.
Její kalhotky, podprsenku i ponožky jsem ukryla ve vnitřních kapsách blůzy uniformy. Pak jsem ji zvedla se země, uchopila jsem ji pevně v podpaží a vleču ji ke schodišti. Cestou cítím záškuby jejího svalstva – pomalu se vrací z říše snů do syrové reality, ale zatím si plně neuvědomuje, co se s ní vlastně stalo. Podařilo se mi ji – stále napůl omráčenou – dostat dolů po schodech a zavést ji do mé cely. Tam jsem ji uložila na lůžko, opustila jsem celu a zavřela jsem za sebou dveře.
V uniformě dozorkyně procházím volně atriem a zvědavě nahlížím do jednotlivých cel průhlednými dveřmi-zrcadly. Cely jsou však prázdné – ‚delikventky‘ jsou právě v jídelně na snídani. Vstoupila jsem i tam a přehlédla jsem všechny čtyři stoly. Pět míst je volných. V duchu počítám: Dvě jednolůžkové cely jsou neobsazené, dvě dívky menstruují – no a já jsem během deseti minut ‚povýšila‘ na velitelku jedné z dozorčích čet. V mé cele je však za mě náhrada – i s mými identifikačními znaky. To jsem zvědavá, co se teď bude dít.
Vytáhla jsem z kapsy zápisníček a zalistovala v jeho stránkách. Hned na začátku je menstruační kalendář, následuje diářík, kde si děvče vede přehled svých služebních povinností. Podstatná část je věnována předepsané anglické frazeologii – přesné znění povelů, kterých mají dozorkyně vůči delikventkám používat. ‚Moje‘ dozorkyně si k nim dopsala arabské ekvivalenty.
Nejprve jsou uvedeny ‚standardní‘ povely tak, jak jdou za sebou od rána do večera v běžném režimu – vstávej, budíček, do sprch, vyčůrat do vzorkovnice, osprchovat, odchod na rozcvičku, pohyb, neflákej se, konec rozcvičky, odchod na snídani, polož se na stůl, ruce za hlavu, nohy do třmenů…
Následují ‚nestandardní‘ fráze a povely: co si to dovoluješ, budeš potrestána, počítej nahlas, neřvi, dostaneš roubík…
Pak následuje přehled šarží pro dozorkyně s vyobrazením insignií. Podle toho mám na sobě uniformu ‚velící dozorkyně se zvláštními pravomocemi‘ – hmm, ale to je šarže někde u spodu škály, něco jako praporčice. Pak ještě následuje ‚velící dozorkyně – supervizorka‘ a teprve pak jsou na řadě důstojnické hodnosti. Budu si muset dávat pozor, s kým přijdu do styku.
Mým hlavním úkolem ovšem je dostat se ven z chaty a pak do hlavní budovy SSE. Jak to provést? Podle rozpisu v diáři mi dnes služba končí ve čtrnáct hodin. Protože ji budu muset zřejmě nějakým předepsaným způsobem předat – a já nemám ani tušení, jak a kde se to dělá – musím se odsud vytratit co nejdříve. Je půl desáté…
„Fatimo, prosím tě…“
Zamyslela jsem se a nedávala jsem pozor na to, co se děje kolem mne, když vtom mě oslovila jedna z ‚mých‘ podřízených. Naštěstí stojí z boku a za mnou, takže mi nevidí do obličeje.
„… té transce z osmičky máme odebrat semeno. Právě před chvílí volala docentka, že ještě potřebují k dokončení práce.“
„Tak odeber. Co být problém?“ ptám se, snažíc se napodobovat Fatiminy gramatické chyby i mizernou výslovnost.
„Potřebuji pomoc, protože Aida byla mimořádně uvolněna.“
„Proč – já nevědět…“
„Má být přece povýšena, sama jsi to navrhla – tak musí absolvovat lékařskou prohlídku druhé náročnosti, přece… Ale… Co tady vlastně děláš? Vždyť máš být u toho jako její přímá nadřízená! Za půl hodiny začnou!“
„Díky, že připomněla. Našla si jinou pomocnici, já tam hned letět!“
Vyrazila jsem směrem k vrátnici. Letmo jsem se po své kolegyni ohlédla a všimla jsem si, že je o dvě šarže níže – tedy ‚starší samostatná dozorkyně‘. Aida tedy bude při úplňku povýšena na ‚mladší samostatnou dozorkyni‘ – samozřejmě projde-li jakousi náročnou lékařskou prohlídkou.
Proletěla jsem vrátnicí jako vítr – jen jedna z členek strážní čety za mnou vykřikla: „No, to je dost! Máš nejvyšší čas, už jsem myslela, že tě dám vyhlásit…“
Přeběhla jsem táborové náměstíčko, minula jsem správní budovu a blížím se k brance v plotě ze žiletkového drátu. Co teď? Vztáhla jsem k brance ruce – a světe, div se, ta se přede mnou poslušně otevřela. Zřejmě mám někde v uniformě identifikační čip – ale kde? To by mě moc zajímalo, protože přijde okamžik, kdy se ho budu potřebovat zbavit, abych nebyla sledována.
Konečně jsem u hlavní budovy. Vcházím dovnitř, míjím vstup do dispečinku a mířím k vestibulu s výtahy. Dveře jednoho z nich se pohostinně otevřely, sotva jsem k nim přiložila ruku. Nastoupila jsem do něj a dveře se za mnou ihned zavřely. Výtah jede nahoru a zastavuje v desátém patře – tedy v patře A. Ano, i tady jsou vyšetřovny.
Vystoupila jsem a uhnula jsem do chodby vpravo. Vtom se ozval nepříjemný skřípavý zvuk odkudsi z mé levé ruky. Udělala jsem ještě jeden krok a ucítila jsem na levé ruce zřetelné vibrace. Aha – to se bouří Fatiminy hodinky. Zřejmě v nich má naprogramováno, kam má kdy jít – a já jdu jinam, než je určeno. To znamená, že ten identifikační čip by v nich mohl být zabudován. Hmm, zbavit se jich, nebo ne? A když ano, tak jak? Nejprve si vyzkouším, kam mě dovedou…
Když jsem tedy šla slepě tam, kam mě hodinky dovolí právě teď jít, dostala jsem se k jedné z vyšetřoven v levé chodbě od výtahového vestibulu. Jenže dovnitř jsem se neodvážila vejít. Předně proto, že bych se tu střetla se svými spolupracovnicemi, které mě znají nejen podle identifikačního čipu – minimálně tedy s Aidou – a za druhé: nestojím o to stát se svědkyní něčí náročné lékařské prohlídky, či jak to ta dívčina v chatě nazývala. Mým cílem přece je teleportační sál, kde jsou k dispozici teleportační lůžka s administrátorskou pravomocí.
Vyrazila jsem tedy zpět k výtahům – i přes to, že se hodinky zbláznily, vydávají příšerné zvuky a vibrují tak mocně, že se mi až třese ruka. Možná, že i někam něco signalizují. Jenže – když se jich zbavím teď tady… někde… bude mi umožněn pohyb po základně? Nakonec – po zvážení všech pro i proti – jsem usoudila, že ty hodinky jsou zřejmě zrádnější, než si dovedu představit. Bude lépe pohybovat se po areálu bez identifikačních znaků. Vběhla jsem do přísálí první otevřené vyšetřovny a vhodila jsem hodinky do otvoru na odpadky. K výtahům jsem pak došla volným krokem.
Sázím na jednu kartu – buď a nebo: Přistoupila jsem k prvnímu výtahu a navolila jsem svůj bývalý identifikační kód. Zázrak! Funguje to! Výborně! Můj kód, jako stálé spolupracovnice mimozemských přátel, je spojen s obrovskou škálou práv. Jestli zůstal nastaven podle původních parametrů, tak mám na 99 procent vyhráno! Než někdo zjistí, co se stalo, budu dávno hodně daleko!
Vstoupila jsem do výtahu a sjíždím do Informačního střediska. Výtah mě poslušně vyklopil v žádaném patře. Ještě pár kroků a jsem v přísálí Informačního střediska. Není zde živé duše. Stojím přede dveřmi s důvěrně známou tabulkou:
| DEMETU ĈIUJN VESTAĴOJN. ENIRU TUTE SENVESTITAJ. |
Tak. Teď už jde opravdu do tuhého! Zula jsem boty a svlékla uniformu dozorkyně. Vše jsem naházela do otvoru na odpadky – i se zápisníčkem. Pak jsem navolila svůj kód na evidenční klávesnici. Dveře se otevřely. Teď musím projít až dozadu – do teleportačního sálu.
Přistoupila jsem ke komunikátoru. Hmm – ale kam zmizet? Spustila jsem seznam adres. Objevuji teleport náš, Janin, Irenin – ale chybí adresa teleportu Lenčina… To je dobře, ten neznají. Nevím proč – ale neznají… Uchovám ho tedy v tajnosti. Je mi jasné, že čím dříve odsud zmizím, tím lépe. Bleskově jsem se rozhodla a navolila jsem adresu našeho teleportu. Je to sice poněkud nebezpečné, protože nevím, jak to u nás doma vypadá, ale risknu to. Nařídila jsem časovací zařízení na dvě minuty a ulehla jsem nahá na teleportační lůžko…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah