Lucčiny myšlenky – čtvrtek 15. února 2142
Byla jsem náhle probuzena jasným světlem a instinktivně jsem si zakryla oči rukama. Kde to jsem? Aha – oni nás s Lenkou sebrali a… a…
„Vstávej, nezdržuj, už je sedm pryč,“ slyším nad sebou neznámý mužský hlas.
Promnula jsem si oči a mžouravě pohlédla vzhůru. Přede mnou stojí asi dvoumetrové bidlo v uniformě. Toho neznám… asi jiná směna…
„Tak co bude s tím vstáváním,“ zvyšuje dozorce hlas a stahuje se mne deku.
Uvědomila jsem si, že jsem byla pod pokrývkou úplně nahá. Váhavě jsem se posadila a snažím se přikrýt choulostivé tělesné partie rukama, což se mi příliš nedaří. Levou ruku jsem si totiž přeležela, mám ji jako hadrovou a odmítá mě poslouchat. Začala jsem s ní zuřivě třepat, odhalujíc tak svá prsa dozorcovu zkoumavému pohledu.
„Vstávej! Nezdržuj! Jdeme, jdeme!“ pobízí mě, neustále upíraje svůj pohled na partii mezi mými rameny.
Konečně mě začala ruka jakž-takž poslouchat. Znovu jsem si promnula oči, vstala jsem a otočila jsem se k dozorci zády. Postupuji k napůl otevřeným dveřím, na nichž visí můj trestanecký plášť, a natahuji po něm ruku.
„Tím se nezdržuj, teď jdeš pod sprchu a doktorce se předvedeš rovněž v plné nahotě.“
Dozorce hmátl po mých rukou a spoutal mi je za zády. Pak mě popadl pod paží a vleče mě ven z cely. Jdeme chodbou k výtahu a vyjíždíme do čtvrtého suterénu. Tam mě zavedl do podobné haly jako včera a přivázal mě za spoutané ruce k prvnímu kruhu ke zdi. U dalších kruhů je už připoutáno pět dalších ‚delikventů‘, jeden z nich – čtvrtý v řadě – rovněž nahý, zbylí v pláštích.
Ani jsem se nestačila zorientovat a prohlédnout si vybavení haly, když do ní jako velká voda vtrhly čtyři ženy v uniformách zdravotních sester doprovázené další ženou v důstojnické uniformě. Dvě vzápětí zmizely za pancéřovanými dveřmi po mé levici, označenými dvojjazyčnou tabulkou EXAM ROOM / VYŠETŘOVNA. Druhá dvojice sester obsadila ‚zdravotnický kout‘ haly, jak jsem v duchu nazvala podobně zařízenou část ze včerejška.
Žena v důstojnické uniformě pak začala ‚pérovat‘ dozorce.
„Koukám, že se zase flákáte! Ti zadržení už měli být dávno svlečeni. Doktor dorazí co nevidět a pak bude zase všechno na mně. Přestává mě to bavit, víte?“
„Jistě, jistě, ale…“ snaží se ospravedlnit jeden z dozorců zpoždění.
„Nic nechci slyšet!“ zarazila ho důstojnice zvýšeným hlasem. „Všichni delikventi pláště dolů a posílejte je k sestrám. Odběr slin, krve, moči, spermatu. Vyholit, klystýr, sprcha…“ ať se to hýbe. Jestli na vás zase uslyším stížnosti, tak si mě nepřejte!“
„Promiňte,“ ozvala jsem se rozhořčeně, uvědomujíc si, že bych měla právě teď znovu podstoupit stejně nechutné martyrium jako včera, „ale všechny ty odběry jsem absolvovala už včera. Přece…“
„Mlč!“ přerušila mě důstojnice ostře. „Od kdy tady delikventi rozhodují o postupech předepsaných řádem pro černé imigranty? Jak si vůbec můžeš dovolit mě poučovat o vyhlášce vydané Globálním ministerstvem vnitřní bezpečnosti! Kdo vůbec jsi, že si dovoluješ…“
Ženě v uniformě zle naběhly žíly na krku a lapá po dechu. V té chvíli mi vytanul na mysli obraz nadporučíka Rogerse, zástupce kapitána Jeffa Austina v internačním táboře. Ten rovněž často vybuchoval podobným způsobem.
„Klid, paní majorko,“ snaží se ji uchlácholit jeden z dozorců, „vždyť se to dá v klidu vysvětlit…“
„Já jsem major, ty ignorante!“ odsekla důstojnice, „takové zženštilosti si nechej pro milenku do postele! Ať už se to víckrát neopakuje!“
„Tak promiňte, paní majore… zapomněl jsem, že…“
„Po kolikáté už jsi zapomněl? V tomhle týdnu nejméně třikrát! Tak drž hubu, nebo ti seberu prémie za celý kvartál. A tomu drzému individuu nic nevysvětluj. Co je mu vůbec do toho? Ať mu dají dvojitý klystýr! Tak! Škoda, že jsou v CZ tělesné tresty zakázány! Jinak bych…“
„Co se to tady děje?“ přerušil majorčin slovní vodopád, ostrý hlas ode dveří.
„Dobrý den, paní doktor,“ pozdravila uctivě majorka. „Máme tady problém s jedním delikventem, protože odmítá…“
„Jestli vám to nevadí, majorko, tak já v těch dveřích stojím už dobré tři minuty a slyšela jsem dost! Tož za prvé: Čeština přechyluje. Budete tedy o mně mluvit jako o ‚doktorce‘ a budete mě oslovovat ‚paní doktorko‘. To, že se za své ženství stydíte, je váš problém. A za druhé: Lékařské zákroky slouží k léčebným nebo k vyšetřovacím účelům – ne jako tresty. Tož žádný dvojitý klystýr nebude a dozvím-li se, že byste někdy podobnou zvrhlost provozovala, zařídím, abyste ho dostala sama, jasné? A pamatujte si, já se pravdy vždycky dopátrám!“
„Promiňte, paní doktorko…“
„Tak už dost! Jak to, že není připraven k vyšetření ani první pacient? Mám takový dojem, majorko, že vy místo práce, za kterou jste placená, tady řešíte své osobní mindráky. Tak švihejte, švihejte! Máte na to… deset minut!“
Doktorka pohlédla na hodinky a zmizela za pancéřovanými dveřmi.
„Snad to zvládnete beze mne,“ poznamenala majorka vstupujíc do dveří. „Musím si udělat kafe! To je šok! Co si ta kráva o sobě myslí…“
„Tak pojď,“ přistoupil ke mně jeden z dozorců a uvolnil mi ruce. „Slyšel jsem, jak jsi o sobě mluvila. Ty se považuješ za děvče?“
„Ano.“
„Na doktorku jsi udělala zřejmě dobrý dojem, protože se tě zastala,“ mluví dozorce tiše, fixuje mi nohy do korýtek gynekologického křesla. „Posuň si zadeček víc přes okraj… Tak, to je ono. Ty odběry se dělají dvakrát za sebou proto, aby bylo možno srovnat výsledky. Zvláště u drogově závislých.“
Dozorce ke mně dál tiše mluví, připoutávaje mi ruce k opěrkám křesla.
„Tak, hotovo, teď se tě ujme sestřička. Neboj, je něžná a šikovná. Taky bych si přál, aby mě někdy ošetřovala…“
„Ale jdi, ty žvanile,“ směje se sestra zaslechnuvši jeho poslední slova.
Pak se obrátila ke mně: „Postup znáš ze včerejška, tak pěkně spolupracuj, ať to máme brzo za sebou, a budeme kamarádky, ano?“
Být kamarádka s někým, kdo bude ode mne chtít, abych na veřejnosti nahá čůrala, a pak u mě bude vibrátorem vyvolávat orgasmus… hmm… Ale zase lepší, než kdyby mi dávali dvojitý klystýr. On bude určitě stačit ten normální… A vůbec! Co když to bylo jen divadlo? Co když si jenom hrají na ‚hodného‘ a ‚zlého‘ policajta? Taky jsme to s Lenkou praktikovaly v Jeruzalémě. A docela úspěšně… Jenže když už jsem se dostala do takovéhle prekérní situace… Proč toho nevyužít, když tu zůstali už jen ti ‚hodní‘?
Když však při odběru moči a spermatu sestra s dozorcem zaujali takový postoj, aby mě pokud možno ochránili před zvědavými pohledy ostatních, dospěla jsem k názoru, že to s tím kamarádstvím je zřejmě myšleno vážně. Bez obav jsem si pak nechala dát i klystýr a sprchu.
„No, a máme hotovo, teď půjdeš k paní doktorce, ano?“
Přikývla jsem a nechala jsem se odvést jako první do vyšetřovny.
„Trvalo vám to skoro půl hodiny,“ poznamenala doktorka kousavě.
Postřehla jsem, že má na plášti výložky o dvě šarže vyšší než majorka, která před chvílí řádila v hale, a rázem mi bylo jasné, proč si mohla dovolit tak strašlivě ji seřvat.
„Ale ona zase v sobě udržela ten klystýr skoro dvacet minut,“ namítl dozorce.
„Ano? Tak to je ovšem přijatelná omluva. Polož se na stůl děvče.“
Stalo se a dozorce, který zůstal ve vyšetřovně, mě k němu připoutal – nohy do třmenů a ruce za hlavu. Pak ke stolu přistoupila doktorka, přesvědčila se, že jsou jí všechny mé tělesné partie přístupny bez jakýchkoliv zábran a spustila činnost přístrojů spojených se stolem. Jedna ze sester se ujala zápisu protokolu. Její prsty hbitě kmitají po klávesnici a první údaje o mně zaplňují protokol podle doktorčina diktátu:
„Delikventka Lucie, prozatímní identifikační znaky… (doktorka přiblížila jakousi sondu k mému náramku), údajný věk 22 let by vzhledově odpovídal, transsexuál – SheMale. Biometrické údaje: Váha … 702 … výška 175…“
„Queteletův index 229,22…,“ hlásí pohotově sestra od počítače.
„Sedm set dva… čeho vlastně vážím, paní doktorko,“ zeptala jsem se udiveně.
„Samozřejmě hektogramů. Nebo navrhujete jinou jednotku, vážená?“
„Hektogramů? Cožpak jsme někde v norském uzenářství? Nestačilo by 70,2 kilogramu…“
„Nenechám se zavřít do kriminálu kvůli tvému rozmaru,“ odsekla doktorka.
„Ale co je na kilogramech tak choulostivého? Přece…“
„Tiše, nezdržuj! Ještě zbývající míry …“
Cítím pohyb různých sond po svém těle a jedna mi vniká i do konečníku.
„Prsa 104/85 cm, košíčky D; pas 69 cm; boky 95 cm, penis v klidu 8,5 cm, teplota rektálně 37,2°C…“ hlásí doktorka sestře do protokolu.
Uvědomuji si, že jsem se proti příchodu na CPLEN zúžila v pase o dvacet centimetrů a moje postava nádherně zženštěla.
„Promiňte, paní doktorko,“ zeptala jsem se, „proč ty hodnoty diktujete? Ony se nezaznamenávají automaticky?“
„No jo… Zvědavá Eva,“ pobrukuje si doktorka pro sebe. Pak nahlas dodá: „Psychologický efekt… Uvolni břišní stěnu, trošku si tě prohmatám!“
Dospěla jsem k názoru, že bude pro mne lépe uposlechnout jejích příkazů. Aspoň budu mít tu trapárnu dříve za sebou…
Doktorčiny ruce se vnořují do mého břicha. Cítím, jak obratně vyhmatává jeden orgán za druhým, pečlivě ho vyšetřuje a diktuje sestře do protokolu nekonečné latinské proslovy, které téměř nevnímám. Prohmatávání postupuje v kruzích od slabin k pupíku. Podařilo se mi odhadnout doktorčiny záměry a zřejmě se mi daří i spolupracovat – odhaduji aspoň podle spokojeného tónu doktorčina hlasu. Doktorka provádí vyšetření opravdu zevrubně. Podařilo se jí vyhmatat i několik erotogenních zón, takže mi vyvolává silnou erekci a asi kvůli tomu svou práci často přerušuje. Zřejmě si nepřeje, abych se ‚udělala‘. Přestávek využívá druhá sestra k tomu, aby mi odsála do vzorkovnice vzorek slin.
„… penis v erekci 24,8 cm,“ uvědomuje si Lucka další hlášení.
Stůl stoupl trochu výš a sestra zvedla třmeny s mýma roztaženýma nohama do výše.
Cítím, jak doktorčiny prsty pronikají análním otvorem do rekta, přičemž mi druhou rukou současně prohmatává břicho. Opět to příjemné vzrušení při vyhmatání jednotlivých orgánů, teď zvláště prostaty, a jejich pečlivém vyšetřování. Proti své vůli se soustřeďuji na lékařčiny pohyby. Její proud latinských vět takřka nevnímám – lépe řečeno – část terminologie mi není povědomá.
Od prostaty přechází doktorka plynule ke zkoumání mých genitálií. Jemně tiskne varlata – každé zvlášť mezi palcem a ostatními prsty, zkoumá jejich tvar, velikost, tvrdost, citlivost a vzájemnou polohu ve scrotu. Některé hmaty jsou dosti nepříjemné, zvláště když mi tiskne varlata v pólech. Všimla si toho a několikrát se k tomuto nepříjemnému stisku vrací. Pak vyhmatává místa nasazení nadvarlat. Znovu velice nepříjemné hmaty – a znovu se k nim několikrát vrací… aúú – teď to dost nepříjemně zabolelo… Doktorka ovšem zaregistrovala mou reakci i zasténání a stiskla mě v těchto místech ještě několikrát, vždy s větší intenzitou.
„Klid, klid, už tě tam nebudu trápit,“ chlácholí mě doktorka, když jsem znovu bolestně zasténala.
Teď už doktorka zkoumá vyústění pohlavních žláz do chámovodů a postupuje ke kořeni penisu. Nakonec mi jemně přehrnuje předkožku, stahuje ji hodně dolů a důkladně mi prohmatává obnažený žalud. Je to dost nepříjemné, ale na druhou stranu musím uznat, že si počíná opravdu zručně a velice šetrně a ohleduplně. Nakonec mi zase uvádí tento ‚španělský límec‘ do původního stavu.
Znovu mi zavádí dva prsty do konečníku a jemně mi masíruje prostatu. Nepříjemné pocity se proti mé vůli opět mění v příjemné. Trvá to jen několik minut a už zase cítím, jak se mi penis vzpíná. Bude-li doktorka ještě chvíli pokračovat, dosáhnu orgasmu…
Vycítila ten okamžik a pokynula sestře, aby mi přiložila k penisu vzorkovnici, do které jsem pod vlivem dráždění šestkrát vystříkla. Sama poslouchá fonendoskopem mou srdeční činnost.
„Nu, a tady jsme skončili,“ obrátila se doktorka k dozorci. „ Omyj jí genitálie a odveď ji na gynekologii, aby se jí tam podívali na prsa. Na to nemám licenci. Protokol ať si vytáhnou na síti, je zpřístupněn.“
Dozorce mě odpoutal od stolu a vyvedl mě ven z vyšetřovny.
„Na shledanou, paní doktorko,“ stačila jsem ještě pozdravit.
„Spíš sbohem, děvče,“ stačila doktorka odpovědět dřív, než se za námi zaklaply dveře.
„Počkej, počkej, kampak?“
Majorka se totiž mezitím vrátila do haly a podivuje se, kam mě dozorce vede.
„Ještě musí na gyndu s tímhle,“ sděluje své nadřízené dozorce, lehce pohladiv má prsa.
„Aha. Tak jděte… A pro příště: Neříká se ‚gynda‘, ale ‚gynekologie‘. Jsme ve službě a ne v hospodě, jasné?“
„Jasné!“
Znovu jsme vstoupili do výtahu a vyjeli o patro výš. Zamířili jsme do haly, ve které je ke kruhům uvázáno devět dívek, většinou už svlečených z plášťů. Jako poslední v řadě stojí – Lenka! Dozorce se zahlásil tamnímu veliteli a připoutal mě Lence po pravici k dalšímu volnému kruhu.
„Co je tam dnes za doktora?“ zeptal se jednoho ze svých kolegů.
„Zase ten morous Fötzlein, prosím tě…“
Vyprskla jsem smíchy.
„Koukám, že jsi nějaká veselá kopa, co?“ obrátil se ke mně velitel dozorců.
„No, ha, ha, když se gynekolog, ha, ha, jmenuje ha, ha, Fötzlein, ha, ha… Nedivte se!“
V té chvíli se i přes vážnost situace nezadržitelně rozchechtala také Lenka.
„Tedy, ženské zatracené, co to do vás vjelo? Kdybyste věděly, co vás při té prohlídce čeká – a pak hlavně po ní!, tak by vás to veselí hodně rychle přešlo!“
„Jenže… gynekolog… a jmenuje se Fötzlein…“ vyráží se sebe Lenka mezi záchvaty smíchu. Stojí přivázaná ke kruhu, samozřejmě nahá (to by ani nebyla Lenka – pozn. autora) a její prsa i hrudní a břišní svalstvo se vlivem záchvatů smíchu rozkošně zachvívají.
„Veliký Baale! Tak je to gynekolog a jmenuje se Fötzlein, no. A co má být?“
Teď už jsou vyvedeni z míry všichni dozorci a dokonce i část delikventek s napětím očekává, kam tato výměna názorů dospěje.
„Jenomže, ha, ha, ha, Fötzlein, ha, ha, Fötzlein – gynekolog – a Fötzlein, ha, ha, ha.“
Lenka svým nezadržitelným smíchem už nakazila většinu přítomných. Ti se spontánně smějí, aniž by věděli čemu.
V té chvíli se otevřely pancéřované dveře ordinace a jeden dozorce vyvedl právě vyšetřenou nahou dívku. Uvázal ji ke kruhu a předal veliteli protokol.
„Další!“ ozvalo se zpoza dveří.
„Odveď tam přednostně tu svou chechtalínu,“ vybídl velitel ‚mého‘ dozorce. „Když po tom Fötzleinovi tak touží…“
Dozorce mě – ještě rozesmátou – odpoutal a vede mě do pancéřovaných dveří.
„No ne, co tě tak rozveselilo, děvče?“ zní první otázka doktorova. „Ještě se mi nestalo, aby SEM – právě SEM – přivedli na prohlídku někoho v tak báječné náladě. Smím se s tebou o to tvé optimistické rozpoložení podělit? Také bych se rád zasmál.“
„Raději ne, pane doktore. Ve vlastním zájmu…“
Opět jsem zvážněla a vrhla jsem na dozorce kradmý prosebný pohled.
Nuž dobrá, polož se na stůl.“
„Pane doktore,“ ozval se dozorce.
„No, copak? Povíš mi snad ty něco veselého?“
„Já jen, že nás sem posílá doktorka – plukovnice Kulová. Máte se jí podívat na prsa.“
„Doktorce Kulové? Hmm, té se na prsa podívám moc rád, má výstavní figuru, té bych prsa vyšetřoval s potěšením a důkladně. Kdy za mnou ráčí přijít?“
Zase se dusím zadržovaným smíchem. Tak chlapy tu vyšetřuje doktorka Kulová, dívky doktor Fötzlein. Doufám, že si myslí, že mě rozesmálo dozorcovo nepřesné vyjádření.
„Ale ne doktorce Kulové – i když tedy uznávám, že i ve čtyřiceti má prsa přímo výstavní, jak už jste ráčil zmínit. Tady té dívčině se máte podívat na prsa.“
„Tak se příště vyjadřujte poněkud srozumitelněji, mladý muži.“
Doktor Fötzlein obrátil pozornost k vyšetřovacímu stolu, na který už jsem si mezitím lehla.
„A hele transsexuál – SheMale. Hmm, ale já zase nemám licenci k vyšetřování mužských pohlavních orgánů…“
„Právě. Doktorka Kulová už tato vyšetření provedla, posílá ji sem jen…“
„Aha – tak to není problém. Připoutej ji ke stolu, vytáhnu si zatím její protokol… Jo, mladý muži, transsexuál – tak takový případ mám v ordinaci prvně. Já mám vůbec samé zajímavé případy… Včera jsem tady měl například děvče – hmm – jen si představte: neuměla ani česky, ani anglicky… takových šestnáct, sedmnáct let… a byla to panna. Představte si to! Sedmnáctiletá panna. No to jsem ještě neviděl…“
„Tak ta němá byla panna? Říkali kluci z protišichty, že…“ spustil dozorce připoutávaje mě znovu na gynekologický stůl – zadeček přes okraj, nohy do třmenů, ruce za hlavu. To už je dnes potřetí…
„Ha! Protokol nám naběhl…“ přerušil dozorcovu poznámku doktor, „no, pěkné výsledky… laboratoř… biometrie… břišní orgány, konečník, penis, varlata, prostata … dobrá. Podíváme se na ten hrudník. Nejprve srdeční činnost a dýchání, pak vlastní žláznatá tělesa.“
Doktor mě poslouchá, měří krevní tlak a tep. Pak se soustředil na prohlídku a prohmatávání prsou.
„Tedy tohle… obzvlášť bohatě vyvinuté mléčné žlázy! To už je druhý podobný případ – ta včerejší němá panna je měla taky tak bohatě vyvinuté… Kde ty holky berete?“
„Kluci z protišichty říkali, že byla z Ostravy… jako tahle!“
„Tak v Ostravě se nám líhnou děvčata s extrémně vyvinutými mléčnými žlázami? Podívejme se! Kdo by to byl řekl.“
„Smím vědět, proč se podivujete nad sedmnáctiletou pannou, pane doktore?“ zeptala jsem se tichým hlasem.
„Hmm, u tebe nějaké panenství nepřipadá v úvahu – avšak v CZ to je dnes veliká vzácnost, víme? Ale teď se ještě na chvíli uvolni, děvče, musím vyšetřit citlivost tvých bradavek.“
Sice jsem ztichla, ale důvod vzácnosti sedmnáctiletých panen v Civilizované Zóně je pro mne záhadou. Doktor mi zatím dráždí bradavky a prsní dvorce wartenbergským kolečkem a sleduje moje nervové a sexuální reakce.
Můj penis znovu povstal a doktor pokynul sestře. Ta k němu přiložila vzorkovnici právě ve chvíli ejakulace. Doktorovo dráždění u mě vyvolalo k mému velkému překvapení další čtyři výstřiky. Dnes už je to můj třetí orgasmus během dvou a půl hodiny…
„Nu, a jsme hotovi, děvče. Že to nebylo tak hrozné. Běž se osprchovat a šťastnou cestu, i když…“ Doktor podal dozorci protokol, aniž by dokončil načatou větu.
Dozorce mě odpoutal od stolu a vyvedl mě z ordinace zpět do haly. V té chvíli jsem si plně uvědomila, co všechno se vlastně se mnou za včerejší odpoledne a večer a za dnešní dopoledně dělo – a jsem z dosavadního počínání dozorců, sester i obou doktorů totálně konsternovaná.
„Má se osprchovat,“ oznámil jedné ze sester majících v hale službu.
Ta mě uchopila jemně za loket a odvedla mě do příslušné části místnosti.
„Tedy, řeknu vám, boys,“ téměř vyřvává ‚můj‘ dozorce na celou halu, „že ten morous byl jako vyměněný. Nejdřív chtěl vědět, čemu že se ta holka pořád směje a dokonce jí odpověděl i na řadu otázek. No, já zíral…“
Sestra mě přivedla ze sprchy a dozorce mě opět připoutal ke kruhu vedle Lenky. Mezitím byla do vyšetřovny odvedena další dívka, zřejmě podle původního pořadí.
„Mám dojem,“ poznamenal velitel k mému dozorci, „že tady ta zůstane už u nás. Zpět na muže ji nepřeváděj. Vyplývá to z doktorova protokolu a Kulová to taky doporučuje.“
„Luisa tu byla vyšetřována včera,“ odvážila jsem se špitnout latinsky směrem k Lence.
„Odkud to víš?“
„Od doktora. Tvrdil, že vyšetřoval asi sedmnáctiletou pannu, která neuměla česky ani anglicky…“
„Ticho, vy dvě,“ přerušil mou řeč velitel dozorců.
„Sedmnáctiletá panna je prý veliká vzácnost…“
„Buďte ticho!“ rozkřikl se tentokrát velitel. „Ještě slovo – a nasadíme vám roubíky!“
Raději jsem ztichla. To nejdůležitější už jsem Lence řekla a o roubík skutečně nestojím… Rozhlédla jsem se znovu po místnosti. Teď už jsou všechny dívky vysvlečené z plášťů a v plné nahotě podstupují podobné martyrium u sester, kterému jsem byla podrobena já sama hned ráno o patro níž. Jen místo odběru semenné tekutiny je dívkám odebírán vaginální sekret. K orgasmu jsou přiváděny rovněž vibrátorem. Lenka, ač byla svlečená zřejmě mezi prvními, podstupuje přípravné procedury jako poslední.
- × - × - × -
Ve vyšetřovně se kompletně nahé a podle důkladných předpisů připravené dívky střídají jedna za druhou. Dovnitř vcházejí v doprovodu dozorců zasmušilé a se sklopeným zrakem. Ven vycházejí buď smutné a rezignované, mnohdy uplakané, nebo vzteklé a rozlícené, častujíce své dozorce těžkými urážkami, takže končí obvykle s roubíkem v puse.
Konečně, asi za tři hodiny, přišla řada na poslední z nich – na Lenku.
„Nezapomeň, že pan doktor-gynekolog se jmenuje Fötzlein,“ poznamenala k ní hlasitě a česky Lucka, když ji dozorce odpoutával od kruhu.
Lenka se znovu nezadržitelně rozesmála.
„Ta už je poslední, pane doktore,“ oznamuje dozorce, jakmile za nimi zaklaply dveře.
„A podívejme – taky v dobré náladě,“ libuje si doktor, „ještě aby taky tak pěkně spolupracovala, jako ta transsexuálka. Polož se na stůl, děvče. Zadečkem přes okraj, nohy do třmenů a ruce za hlavu, ano?“
„S radostí, pane doktore.“
Lenka rázem pochopila, že Lucčina dobrá nálada – vyvolaná tedy gynekologovým jménem – a následně též ochota spolupracovat při vyšetření způsobily u doktora stav rozšafnosti a ochotu bavit se s pacientkou o věcech, které by měly zůstat za ‚normálních‘ okolností tajemstvím. Rozhodla se proto doktorovi ve všech směrech vyhovět, jen aby ho přiměla k dalšímu hovoru. Mohla by tak o Luise získat další důležité informace. Ulehla proto na vyšetřovací stůl přímo vzorově.
„No prosím,“ raduje se doktor, „kdyby všechny dívky spolupracovaly takhle ochotně a vzorně, tak máme poloviční práci.“
Dozorce přistoupil k ležící Lence a zafixoval jí ruce i nohy. Pod vlivem doktorovy poznámky si při tom počíná opravdu velice jemně a pozorně – ne tvrdě a bezohledně, jako obvykle, když je nucen zpacifikovat vzpurnou a vzpouzející se rozlícenou delikventku, mnohdy i za přispění samotného doktora a obou sester, případně též dalšího z dozorců přivolaného na pomoc. Když skončil, zaujal jeho místo doktor Fötzlein a jal se diktovat zapisovatelce:
„Delikventka jménem Lenka, věk 22 let by vizuálně odpovídal. Svobodná? Vdaná? Děti?“
Lenka pochopila, že tyto otázky jsou určeny jí. „Ano, jsem vdaná a mám tři děti…“
„Cože? Tři děti? Ve dvaadvaceti?“
„Je to tak,“ přesvědčuje Lenka doktora, „s tím už se budete muset smířit.“
„To máte… trojčata?“
„Ne. Mám jednu dceru starší a mladší dvojčata – chlapce a děvče.“
„Hmm, to už zní rozumněji,“ uvažuje doktor, „i když… ve dvaadvaceti… Hmm… Datum poslední menstruace?“
„To je opravdu těžká věc,“ vydechla Lenka nepřipravená na takovou – u gynekologa běžnou – otázku. „Víte, já přicházím z roku 1118 a tehdy jsem naposledy menstruovala… kdy vlastně? Někdy začátkem prosince. Jenže jsem tam prodělala řadu časových skoků… Hmm, nezlobte se, ráda bych vám odpověděla, ale sama to nedovedu vypočítat…“
„Takže ty přiznáváš cesty časem…“
„Jistě. Je na tom něco špatného?“
„Samozřejmě! Ale máš štěstí… Tady děvčata určitě nic neslyšela…“ vrhl významný pohled na obě sestry, „a mladý muž taky ne, že?“
Dozorce neznatelně přikývl.
„Datum poslední menstruace si nepamatuje,“ nadiktoval doktor do protokolu a spustil přístrojový arzenál vyšetřovacího stolu.
„Biometrické údaje: váha … 680 … výška 179…"
„Queteletův index 212,23,“ hlásí sestra-zapisovatelka od počítače.
„Prsa 98/79, košíčky D; pas 62; boky 96; teplota 37,3°C rektálně.“
Sestra naťukala další část protokolu a pohlédla na doktora.
„Hotovo? Tak pokračujeme. Otevři pusu…“
Doktor vsunul do Lenčiny pusy roztahovák, aby jí mohl v klidu prohlédnout zuby a ústní sliznici. Když skončil, opatrně ho zase vytáhl. Sestra údivem vstala od počítače.
„Něco se vám nezdá, sestro?“ zeptal se doktor.
„No… já jen… že ten roztahovák tam obvykle necháváte až do konce prohlídky, a … a…“
„To je pravda, ale jen těm, které se mnou nespolupracují. Tady ta dívčina však spolupracuje vzorně. Kéž bych měl více takových pacientek, viď?“ Poslední ‚řečnická‘ otázka platí Lence, kterou doktor přátelsky poplácal po zadečku.
„Že teď pěkně uvolníš bříško, abych si tě mohl důkladně prohmatat?“
Lenka se jen přívětivě usmála a snaží se vyhovět doktorovu přání, jak nejlépe umí, doufajíc, že by se jí mohlo podařit získat další informace. Při tom horečně přemýšlí, jak stočit hovor na Luisin případ. Jenže teď na hovor není čas, neboť doktor právě začal prohmatávat Lenčino břicho proti prstům ve vagíně, při kterém se dívka značně vzrušila, a navíc Fötzlein diktuje sáhodlouhý protokol. Vhodný okamžik nastal, teprve když došlo na Lenčina prsa.
„Hmm, i u téhle nacházím nadměrně vyvinuté mléčné žlázy… Poslyš, děvče, nejsi ty taky z Ostravy?“
„No, z Ostravy přímo ne, ale zatkli mě tam, proč?“
„Protože toto už je třetí případ… Včera ta němá, dnes ráno ta transsexuálka a teď navíc ještě ty.“
„Cože? Ta ‚němá‘ taky?“
Lenka údivem vypadla z role, protože naprosto netuší, že i Luisa je poznamenána mimozemským genetickým kódem, avšak doktor Fötzlein – naštěstí! – přisuzuje její náhlý zájem spíš tomu, že se tady vyskytla nějaká ‚němá‘ delikventka. Nad původcem bohatě vyvinutých mléčných žláz sám zřejmě uvažuje jen povrchně.
„Jo, ta němá taky. A navíc byla ještě panna, ačkoliv vypadala aspoň na sedmnáct. Ale to u tebe, která už dvakrát rodila, nepřipadá v úvahu…“
Při těch slovech ještě jednou pečlivě prohmatal Lenčinu vagínu, jako by se chtěl o svém ‚geniálním‘ závěru přesvědčit.
„Nechápu,“ poznamenala Lenka, „proč se nad jejím panenstvím pozastavujete. Přiznávám tedy, že já jsem v sedmnácti panna dávno nebyla, ale i tak…“
„Ze kterého roku že jsi přibyla?“ zeptal se doktor s podtónem prozrazujícím zájem.
„Z roku 1118 – ale to je nepodstatné. Představovala bych si, že některé dívky – zvláště pokud jsou religiózně založené – si i dnes uchovávají své panenství až do svatby, ne?“
„Ach děvče, děvče… to jsou opravdu názory hodné středověkých předsudků. Předně – něco jako svatba existovalo naposledy před nějakými šedesáti, sedmdesáti roky. A potom – podle paragrafu 722 ADA jsou povinně deflorována už malá děvčátka při první gynekologické prohlídce. Ta zákonem předepsána před zápisem do školy.“
„Aha – ale PROČ?“
„Proč… proč… Protože to nařídil Globální antidiskriminační výbor. Aby prý nastávající ‚tchýně‘ nehleděly na deflorované partnerky svých synů jako na použité zboží. Takhle má každá dívka jistotu, že u ní došlo k defloraci v ordinaci gynekologa někdy v šesti, sedmi letech, a ne při pohlavním styku s některým z předchozích sexuálních partnerů.“
Lenka nevěří vlastním uším.
„Ale to přece…“
„O zákonech se nesluší diskutovat,“ uťal její pokus o námitku doktor Fötzlein.
„Teď se podíváme na ta tvá prsa trochu důkladněji, protože mě to začalo zajímat. A, mládenče,“ oslovil dozorce, „ať mi sem přivedou pro kontrolu i tu transsexuálku a ať sem přijde velící seržant.“
Stalo se. Za necelou minutu byla do vyšetřovny znovu přivedena Lucka a hned za ní vstoupil velitel dozorců.
„Přál jste si, pane doktore?“
„Já? Přál? Něco? … Ach, ano! Je tu ještě k dispozici ta němá ze včerejška? Rád bych si chtěl u ní ještě něco ověřit.“
„Nevím, pane doktore. Neměl jsem službu, ale zjistím to.“
„Dobře. Jděte to zjistit – a pokud tu ještě je, tak ať mi ji sem neprodleně přivedou.“
„Včetně příprav, pane doktore?“
„Vyprázdněná být nemusí, odběry taky dělat nemusíte,“ zamýšlí se doktor. „Ale ať je nahá a důkladně osprchovaná!“
„Dobře, zařídím to.“
Když za seržantem zapadly dveře, pustil se doktor znovu s vědeckým zaujetím do pečlivého prohmatávání Lenčiných prsou, tentokrát i s Lucčiným svědectvím.
„Hmm, šestašedesát. Neuvěřitelné!“
„Co je na tom nepochopitelného,“ poznamenala Lucka, „já jich mám dvaasedmdesát…“
„Cože? Ty… ty víš, o čem je řeč?“
„Samozřejmě,“ prohlásila Lucka hlasem s podtónem lhostejnosti.
„Tak se sem polož, ať se mohu přesvědčit,“ požádal doktor Fötzlein Lucku, když byl sám vlastnoručně odvázal Lenku.
Lucka ulehla na vyšetřovací stůl a sama složila ruce za hlavu. Doktor přistoupil k ležící dívce, aniž by se obtěžoval jejím fixováním.
V té chvíli se ozvalo zazvonění u dveří. Jedna ze sester otevřela. Dovnitř vešel seržant a s politováním doktorovi oznámil, že ona ‚němá‘ delikventka už byla deportována do sběrného tábora GATAOCFO.
„To je mi líto…“ poznamenal doktor. „No, štěstí, že mám před deportací k dispozici aspoň tyhle dvě…“
„Co je to GATAOCFO?“ zeptala se udiveně Lenka.
„Global Anti Terrorist and Against Organized Crime Force Office,“ odpověděl doktor udiveně, „jak je možné, že neznáte jednu z nejdůležitějších institucí civilizovaného světa?“
„Globální úřad boje proti terorismu a organizovanému zločinu? Tak o takové instituci slyšíme skutečně poprvé,“ potvrzuje Lucka. „Co je to vůbec zač?“
„Poznáte, poznáte,“ ubezpečuje je jeden z dozorců. „Všichni delikventi jsou deportováni do sběrného tábora, kde je nejprve vyšetřena jejich podvratné činnost proti svobodě a lidským právům a pak jsou rozděleni do pracovních táborů podle profesí.“
„Se dvěma výjimkami,“ upřesňuje druhý dozorce. „Totiž – ženy ve fertilním věku jsou posílány do chovných stanic, kde fungují buď jako rodičky nebo jako dojnice, případně obojí – podle posledního usnesení Sněmovny musí být za tímto účelem ovšem vypracován zevrubný lékařský posudek…“
„Tak dost už toho filosofování,“ zarazil jeho výklady doktor. „Podívej se, kolik už je hodin!“
Lucka s Lenkou se na sebe jen vyděšeně podívaly, ale to už se doktor začal věnovat Lucčiným prsům. Nejprve je jen ze všech stran prohlíží, pak je opravdu pečlivě prohmatává.
„Tak – a pro dnešek zřejmě končíme,“ oznámil dozorcům, když se dopočítal neuvěřitelných dvaasedmdesáti hlavních laloků mléčné žlázy v každém Lucčině prsu. „A ještě jedno doporučení: Zacházejte s nimi obzvlášť ohleduplně. Jedná se o nesmírně vzácné exempláře, které budou ozdobou chovné stanice.“
Dozorci vyvedli obě dívky z vyšetřovny do haly, kde stále ještě čekají ostatní delikventky – nahé a připoutané za zády za ruce ke kruhům ve zdi.
„No konečně – to vám to dnes trvalo nějak dlouho,“ okomentoval jejich příchod seržant. „Ještě některou z nich ten felčar chce?“
„Ne, už končí,“ oznámil seržantovi jeden z dozorců.
„Tak odvázat, která má plášť, tak obléknout, a na cely. Dostanou najíst a pak spát. Zítra je čeká deportace,“ nařídil seržant dozorcům otevíraje dveře haly.
Dozorci odvázali každý ‚svou delikventku‘ od kruhů a uvolnili jim ruce. Několik dívek sáhlo po svých pláštích, ale většina zůstala bez jakéhokoliv oděvu.
„Která se nechtěla svléci dobrovolně, na té plášť prostě roztrhali,“ šeptá Lenka Lucce. „Já jsem si nechala plášť na cele a tebe sem přivedli už svlečenou…“
„Taky mne vytáhli z cely rovnou bez pláště,“ opáčila Lucka rovněž šeptem.
„Hej, vy dvě! Co si to tam tak tajemně šuškáte,“ rozkřikl se na ně seržant. „Nechcete se s námi tak trochu podělit o svá moudra?“
„O jaká moudra?“
„No, tak by mě například zajímalo, proč vám připadá k smíchu doktorovo jméno?“
Lenka se znovu nezadržitelně rozchechtala, zatímco Lucka upřela na seržanta oči.
„No přece Fötzlein, chápete? Gynekolog – a jmenuje se Fötzlein, ha, ha!“
„Co se to tady děje, seržante? Na můj vkus je tu až příliš veselo. Jste ve službě a ne v kabaretu!“
Ve dveřích haly se objevila majorka – velitelka směny, se kterou už jsme měli čest se seznámit.
„Promiňte, paní majorko…“ spustil ‚Lucčin‘ dozorce.
„Paní majore, ty ignorante!“ ohradila se majorka.
„Jenže podle nařízení paní plukovnice-doktorky…“
„Paní plukovníka-doktora! V její nepřítomnosti, mě oslovujte tak, jak jsem vám nařídila!“
„Jak je vám libo, majore! Ale tyhle dvě se rozesmály, jakmile uslyšely doktorovo jméno. Tak se snažíme zjistit proč.“
„A zjistili jste to?“
„Ne, majore. Právě, když už jsme skoro dospěli k cíli, přerušila jste nás.“
„Aha. Tak proč vás rozesmálo doktorovo jméno?“ zeptala se tentokrát dívek majorka.
„Protože, ha, ha, je to, ha, ha, gynekolog, ha, ha, a jmenuje se, ha, ha, Fötzlein, ha, ha,“ odpovídá tentokrát chechtající se Lenka.
„Dobře. Tak je to gynekolog a jmenuje se Fötzlein. Co je na tom k smíchu?“
„No co… vy to nechápete? Ha, ha, das Fötzlein je přece německé slovo a znamená…“
„Dost! Ticho!“ zarazila Lucku majorka.
„… znamená…“
„Ticho! – jsem řekla,“ zarazila ji znovu majorka.
„Takže vy už víte, ha, ha, a nepřejete si, aby to věděli i ostatní, ha, ha?“
„Nevím!“ obořila se majorka na rozchechtanou Lenku, „ale – ty máš licenci na překladatelské a tlumočnické práce v oboru němčiny?“
„Cože? Co je to za blbost?“
„Podle globálního zákona o svobodě informací jsou všechny regionální jazyky licencované. Takže buď licenci máš – a jsi povinna takovou práci fakturovat a příjem zdanit. Nebo licenci nemáš – a pak porušuješ Globální podnikatelský kodex, protože okrádáš o příjem licencované tlumočníky a překladatele – a tím pádem způsobuješ Civilizované Zóně daňový únik. Odkud ses tu vzala, že neznáš ani základní pravidla svobodného trhu a poctivé hospodářské soutěže?“
Po tomto šokujícím proslovu se majorka obrátila k ‚Lucčinu‘ dozorci: „Co bude vlastně s touhle kreaturou?“
„Podle dobrozdání doktora Fötzleina má být přiřazena k ženám a deportována do chovné stanice. Tady to stojí v protokolu.“
„Dobrá, tak ji zaveď do cely na ženském oddělení.“
Majorka opustila halu a průvod delikventek doprovázených dozorci v čele se seržantem ji následuje. Výtahem do pátého suterénu sjely Lucka s Lenkou sice společně, ale pak byly znovu rozděleny. Lenku zavřeli dozorci do její cely hned na kraji chodby za vestibulem výtahu, Lucka dostala až jednu z posledních cel v chodbě. Uvědomila si, že svůj plášť nechala v původní cele, ale už bylo pozdě. Dveře s rachotem zapadly a chodbou zní ozvěna rychle se vzdalujících těžkých kroků dozorcových…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah