Kapitola 9

„Šéfe, za ranní směnu máme podle inventurního výpisu nečekaně značný přebytek – celých 206G424…“

„To bude nějaká blbost, ne? Přece nula od nuly pojde, tak mi vysvětlete, jak by mohlo k přebytku dojít, když…“

„Podívejte se sám, když mi nevěříte…“

Referentka přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik kláves. Na monitoru před zraky vedoucího směny vyvstaly příslušné cifry.

„Za prvé se jedná o 188G014 u automatu CZ722458220 a druhý přebytek ve výši 18G410 se ukázal na automatu CZ722458201.“

„Dobře – ale KDY k takovým rozdílům mohlo dojít?“

„Tady jsou detaily. Ten první se ukázal po nákupu Ilustrovaného průvodce Ostravy v 9:12:33 a k tomu druhému došlo po nákupu několika různých titulů denního tisku ve 12:10:44.“

„Ale… to přece… Zavoláme si šéfa ochrany, aby nám zpřístupnil kamerové záznamy,“ rozhodl vedoucí směny.

Stalo se a na obrazovce komunikátoru se objevil mírně neostrý obraz dvou dívek okukujících automat ze všech stran.

„Zřejmě nějaké vesničanky, které se sem dostaly nedopatřením,“ komentuje dění na obrazovce šéf ochranky.

V té chvíli se za zády jedné z nich mihl stín a na vedlejší obrazovce, která ukazovala požadovanou částku 2G018, naskočila suma – 188G014. Dění na hlavní obrazovce mezitím pokračuje.

„Podle uniformy je to váš člověk. Sežeňte ho. Ať sem přijde!“ požádal vedoucí směny šéfa ochranky.

„Jsem tu,“ oznámil po chvíli ve dveřích zvučný hlas.

„Tak pojďte sem a podívejte se na obrazovku… jste to přece vy!“

„A-ano… to jsem…“

„Co nám k tomu řeknete?“ položil šéf ochranky další otázku.

„Co vám k tomu řeknu? Viděl jsem ty dvě, jak se u toho automatu ometají nějak podezřele dlouho a okukují ho ze všech stran, jako kdyby takovou věc v životě neviděly. Šel jsem se tedy podívat, co jsou zač. Tu, která se skláněla u výdejního ústí, jsem chytil za ruku.. a pak… pak… Najednou jsem zjistil, že ležím na zemi a ony se staraly, jestli mi neublížily. Pak tvrdily, že jsem přišel o dva Gé a vnutily mi za to nějakou cetku. Kde já to jen mám? Ach, ano… tady.“

Sáhl do levé kapsy saka uniformy a ukázal třem vyjeveným kolegům stříbrnou minci.

„Tvrdily, že to má určitě větší cenu, než 2 Gé, ale že žádné jiné peníze nemají, čemuž jsem nějak neporozuměl. Mezitím došlo ke srocování a vložili se do toho dva hlídkující policisté… Tady ti,“ ukázal na obrazovku, „Vidíte? Odvádějí je na dvě stě jedenáctku a já jsem se tam měl dostavit k výslechu po prohlídce automatu. Zjistil jsem, že ho nijak nepoškodily a šel jsem na služebnu, jenže tam mi řekli, že o žádných dvou zadržených ženách nevědí. Tak jsem se vrátil a pustil jsem to z hlavy.“

„Dobrá. Ještě se podívejte na tohle…“

Šéf ochranky spustil záznam z kritické doby u druhého automatu.

„Ale… To jsou zase ty dvě! Tak to je ti policajti pustili nebo jim holky utekly – jinak si to nedovedu vysvětlit…“

„Hmm, spíš to druhé,“ poznamenal posměšně šéf ochranky. „Tak běžte domů… Jo, a to kovové kolečko… Zastavte se s ním pro jistotu u nějakého klenotníka…“

„A co ty dvě? Budeme to hlásit?“ otázal se šéf ochranky, když inspektor odešel.

„Ne, proč? Máme 200G navíc, tak se o ně rozdělíme a budeme zticha,“ míní vedoucí směny.

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – středa 14. února 2142

Byt, do kterého jsme vstoupily, není příliš rozsáhlý. Úzká kuchyně, ložnice, obývací pokoj a příslušenství – aspoň podle toho, co je vidět několikerými otevřenými dveřmi z předsíně, kam jsme vstoupily. Náš hostitel nás požádal, abychom si odložily. S úsměvem jsme se vyzuly ze zimních bot a odložily jsme dlouhé kabáty. Skutečnost, že v zimě máme rovnou pod nimi pouhé bikinky ho pochopitelně značně vyvedla z míry, avšak jeho poznámky v tomto směru jsme přešly bez komentáře. Uvedl nás tedy do prostě zařízeného obývacího pokoje a pokynul nám, abychom se usadily do křesel.

„Dáte si něco k pití? Čaj, kávu?“

Požádaly jsme o kávu. Předpokládala jsem, že návštěva u tohoto – ač nám zatím neznámého muže – se poněkud protáhne. Vedle toho, že zřejmě ví cosi o nešťastné Luise, se ho potřebujeme zeptat na spoustu věcí. Otázkou ovšem je, zda bude ochoten nám odpovědět. Vzhledem k tomu, že jsme se proti svému záměru dostaly o více než sto let do budoucnosti, budeme zřejmě potřebovat dalšího ‚učitele občanské výchovy‘ – něco podobného, jako pro nás dělal bratr zahradník ve středověkém Jeruzalémě.

Přinesl tři šálky kávy z kuchyně a položil je v obývacím pokoji na stolek.

„Omlouvám se, dámy, ale nemám k dispozici žádné zákusky. Manželku mám v nemocnici a cestou z práce jsem nestačil nic obstarat.“

„Nemusíte se omlouvat, pane…“

„Promiňte, nepředstavil jsem se. Rudolf.“

„… pane Rudolfe. Já se jmenuji Lenka a toto je moje kamarádka Lucka.“

Podali jsme si ruce.

„Fajn, takže teď se známe. Jenom, děvčata, toho ‚pana‘ si můžete odpustit, ano?“

„Dobře, Rudolfe,“ ujala se slova Lenka. „Zanecháme tedy těch komplimentů a půjdeme rovnou k věci.“

„Jak si přejete, Lenko.“

„Sdělil mi včera váš kolega… víte který?“

„Ale, ano, Karel…“

„Tak Karel se jmenuje…, že jste vezl autobusem naši kamarádku Luisu. Poznal to jen podle mého slovního popisu, který mimoděk vyslechl.“

„Ano, to je pravda – jestli se tedy jedná o to vyděšené děvče, které mi rozvášněný dav fanoušků nacpal do autobusu. Aspoň tedy podle výrazu její tváře jsem usoudil, že jede na stadion nechtěně.“

„To jistě,“ souhlasí Lenka, „ale povězte nám, co bylo dál?“

„No, protože stála těsně vedle mé kabiny a přesto nevysílala žádné identifikační znaky, usoudil jsem, že se děje něco mimořádného. Skoro celou cestu jsem uvažoval o tom, jak ji v autobuse zadržet a zeptat se jí, co se jí přihodilo, jenže ti fandové jsou snad šílení. Sotva jsem přijel ke stadionu a otevřel jsem dveře, vynesli ji ven. Já jsem se musel ihned vrátit pro další várku těch fandů na nádraží. Když jsem projel obratištěm, zahlédl jsem ve zpětném zrcátku, že se stala kořistí policejní hlídky. Podle jejich uniforem a výložek se jedná o státní policii – nikoliv o městskou. O to je to horší…“

„Co je horší?“ zeptala jsem se tentokrát já.

„Kdyby se jí zmocnila městská, tak by byla naděje, že je pořád ještě někde v Ostravě. Ale státní policie ji s největší pravděpodobností nechala odvézt do Prahy, protože mají hlavní sběrný tábor tam.“

„Do Prahy… No to je pěkné! Takovou dálku…“ vydechla Lenka zděšeně.

„To není tak hrozné,“ oponuje Rudolf. „Kdyby se dostala do spárů Globální policie, tak by ji mohli deportovat kdoví kam. Ti mají sběrné tábory po celém světě a není pravidlem, že by každého deportovali vždy do toho nejbližšího. Zvláště pak člověka bez identifikačních znaků… “

„Asi bychom měli začít od začátku,“ spustila Lenka. „Co jsou to ty identifikační znaky?“

„Cože? Vy nevíte, co jsou identifikační znaky?“

Údiv v Rudolfově tváři je až komický.

„Nevíme…“

„Nevíte, ach jo! Tak podívejte se. Každý člověk, který žije v Civilizované Zóně nebo se do ní chystá vstoupit…“

„Co je to ta ‚Civilizovaná Zóna‘?“

„Tedy, děvčata… To přicházíte z Měsíce nebo odkud…?“

„Z minulosti, Rudolfe,“ oznamuji mu syrovou pravdu.

„Z minulosti… Ale tím hůř. Cesty časem jsou v rámci Civilizované Zóny zakázány pod trestem nucených prací… Ne, nebojte se, já to na vás neprozradím, avšak raději o tom před neznámými lidmi pomlčte. Ale abychom se dostali dále: Civilizovaná Zóna – označovaná zkratkou CZ – je oblast Evropy ohraničená z východu ukrajinskou a běloruskou hranicí, z jihu tureckou hranicí. Dále pak celá Severní a Střední Amerika bez karibských ostrovů, Jižní Afrika, Austrálie, Nový Zéland a řada pacifických ostrovů – ale ne všechny. Každý, kdo v CZ pobývá – ať už trvale nebo jen na krátkodobé návštěvě – musí mít svoje identifikační znaky. Jedná se o písmena CZ, za nimiž následuje číslo vytvořené podle určitých pravidel. Identifikační znaky jsou každému občanu nebo návštěvníku CZ vygenerovány na elektronickém čipu. Tento čip je povinen každý nosit neustále s sebou. Čipy jsou obvykle součástí identifikační karty. Nepřizpůsobivým živlům jsou zaváděny pod kůži na zápěstí…“

„A těmi identifikačními čipy se taky platí?“

„Ano,“ odpovídá Rudolf na Lenčinu otázku. „Na identifikační čipy je navázáno úplně všechno, nač si vzpomenete: Bankovní účty, práva vstupu do prostor zaměstnavatele, řidičská oprávnění, zdravotní dokumentace, trestní rejstřík, kvalifikační certifikáty, živnostenská a licenční oprávnění, údaje o manželce, dětech a rodině a mohl bych jmenovat řadu dalších oblastí života, kde se bez identifikačních znaků neobejdete. Například i to, že jste tady u mne, je zaznamenáno kdesi v databázích tím, že se spojí identifikační znaky moje s vašimi a se souřadnicemi našeho společného pobytu i s datem a časem, od kdy a do kdy…“

„To asi těžko,“ míní Lenka, „když my žádné čipy s identifikačními znaky nemáme.“

„Ach ano, zapomněl jsem. Vy a to děvče, které jsem včera vezl… Ani nemám představu, co se teď v té sledovací mašinérii děje, protože jsem se ještě nikdy nesetkal s někým, kdo by identifikační znaky neměl… Zřejmě budu předvolán k výslechu.“

„Asi vám působíme nepříjemnosti, že?“ míní Lenka.

„To ne… Zkrátka a dobře po vašem odchodu oznámím, že se u mne zastavily dvě osoby bez identifikačních znaků, abych byl kryt. Vás nemají šanci najít, takže se vám taky nic nestane – no a celá věc bude vyřízena. Kromě toho – oni už o tom beztak vědí. Měly byste teď rychle zmizet. Zítra ráno opět přijeďte na Bušák. Někdo se tam s vámi spojí pomocí dalších veršů. Ale teď už máte nejvyšší čas…“

„Jenže – co se s vámi stane, až přijdou na to, že jsme u vás byly?“

„Nic moc. JÁ jsem vás přece nezval – to VY jste za mnou přišly a nezdržely jste se přece příliš dlouho. Vaší návštěvě já nemohu zabránit. Preventivně oznámím, že jsem přišel do styku s osobami bez identifikačních znaků, takže oni sem sice přijdou, vyslechnou mě, ale odtáhnou s dlouhým nosem. Vy, protože nikde identifikační znaky nezanecháváte, jste podezřelé i bez mého oznámení, a kromě toho vás mohou hledat jen podle záznamů bezpečnostních kamer, což jim velmi ztěžuje situaci, protože osoby se u nás hledají především podle tzv. identifikační stopy. To je metoda spočívající ve sledování záznamů čtecích zařízení, která zachytila identifikační znaky cestou. Teď však už se nezdržujte. Nebylo by moudré ani bezpečné, kdyby vás u mne zastihli.“

Spěšně jsme se rozloučili a Rudolf za námi zavřel dveře. Vyrazily jsme po chodníku ke stanici tramvaje. Chvíli po té, kdy se nám podařilo přejít na stanici, uslyšely jsme houkání sirén a dvě dodávky s blikajícími majáčky projely zatáčkou směrem k Rudolfovu domu. Současně přijela i ‚naše‘ čtyřiadvacítka. Spěšně jsme do ní nastoupily, dveře se zavřely a souprava se rozjela směrem k Ferdinandovu náměstí.

Jak správně postupovat při cestování veřejnou dopravou jsme se už zeptat nestačily, ale vzhledem k tomu, že Náměstí císaře Ferdinanda II. i nádraží G.W. Bushe jsou důležité stanice, kde nastupuje i vystupuje spousta lidí, nestalo se nám, že bychom nedobrovolně přejely.

Vystoupily jsme před staniční budovou a elektrickým výbojem jsme si vynutily vstup do nádražní haly. Prohlížíme jízdní řád a zjišťujeme, že náš vlak před pár minutami odjel. Máme tedy skoro hodinu čas.

„Co kdybychom se nevracely a přespaly někde tady v Ostravě,“ navrhuje Lenka. „Stejně nás tady bude někdo ráno hledat, tak si můžeme ušetřit problémy s cestováním domů a zpět…“

„Přespat tady? A kde?“

„Co třeba v hotelu,“ míní kamarádka.

„Hmm, v hotelu… Zkusit to můžeme.“

Prohlížím mapu v našem průvodci. Poblíž nádraží jsou vyznačena hned čtyři tato zařízení.

„Tak byl by tu hotel Tourist Forum, nebo Global Inn, pak je tu World Railway Travellers’ Hotel a Global Trade Union Hotel.

„Tak zkusíme ten železniční, když jsme přicestovaly vlakem,“ medituje romanticky založená Lenka hledíc mi přes rameno do mapy. „Konec konců, stejně je nejblíže k nádraží.“

Opustily jsme nástupní halu a vyšly jsme před budovu.

„Támhle je to. Hned přes ulici a trochu vlevo,“ ukazuje Lenka.

Vynutily jsme si už známým způsobem přechod přes ulici a zamířily jsme k hotelu. Dveře se otevřely, sotva jsem šlápla na rohožku. Zajímavé, tady se za vstup neplatí. Lenka jde v závěsu za mnou. Rozhlížíme se po vstupní hale, ale něco jako recepci nevidíme. Jen řadu prodejních automatů. Podivný hotel…

„No, podívej… Automat na nápoje, noviny a časopisy, cigarety, rychlé občerstvení, květiny… á – tady! Hotelové služby,“ čte Lenka nahlas nápisy nad přístroji.

Přistoupily jsme k automatu a zběžně jsme si přečetly návod. Jedná se v podstatě o podobný blábol jako u všech ostatních automatů, jen přibyl ještě jeden bod navíc:

„Moc nám to nepomohlo,“ míní Lenka, „ale jdeme na to…“

Vybrala kód Ubytování bez rezervace.

Počet nocí? Zadejte počet na klávesnici a ukončete znakem #. – objevil se nápis na monitoru.

„Stačí jedna,“ míní Lenka.

Stiskla na klávesnici jedničku a vzápětí za ní znak #.

Počet pokojů?

Lenka opět stiskla ‚1#‘.

Počet lůžek?

Lenka stiskla ‚2#‘ a monitor na pár sekund pohasl. Vzápětí se objevil nápis:

Dvoulůžkový pokoj, počet 1, počet nocí 1. 8G044. Zaplaťte a odeberte kartu.

Lenka sáhla do otvoru pro odběr služby a donutila automat elektrickým výbojem k plnění. Z otvoru vytáhla kartu s logem hotelu, adresou a číslem pokoje 722 a odstoupila od automatu. V té chvíli začala karta pípat.

„Snad to něco někam nevysílá?“ mudruje kamarádka.

„Ukaž, taky si to prohlédnu.“

Lenka mi podala plastovou kartičku do ruky. Ta v té chvíli pípat přestala. Obrátila jsem ji proti světlu. Znovu začala pípat. Postoupila jsem blíže k oknu. Pípání zrychlilo a zesílilo.

„Jako kdyby se vztekala, co?“

Lenčin komentář mi vnuknul nápad. Postoupila jsem tři kroky od okna, pípání se zmírnilo. Pak dva kroky vlevo. Pípání opět zesílilo. Obrátila jsem se a udělala dalších několik kroků. Pípání ustalo. Pohlédla jsem na stěnu před sebou…

„Tak je to jasné, Antická Bohyně, ona ta karta funguje i jako navigace,“ sděluji Lence.

„Podle čeho usuzuješ?“

„Tak se koukni támhle před sebe. Co vidíš?“

„To vypadá… jako dveře od výtahu…“

„Ano, správně. Když půjdeme směrem k výtahu, kartě se to bude líbit a bude zticha. Jakmile se odchýlíme, přestane se jí to líbit a bude řvát.“

Svou teorii jsem hned vyzkoušela. Vykročila jsem směrem k výtahu, karta je zticha. Sotvaže jsem udělala krok stranou, karta zapípala.

„Jo, funguje to,“ souhlasí Lenka a vyrazily jsme teď přímo k výtahu. Dveře se otevřely, jakmile jsem k nim kartu přiblížila.

Vstoupily jsme do kabiny, dveře se tiše zavřely a pocítily jsme, že se výtah dal do pohybu směrem vzhůru. Po několika sekundách se dveře otevřely a my jsme vystoupily někde v sedmém patře. Rozhlížím se, abych našla správný směr k našemu pokoji. Stačí dva kroky, aby se karta v mé ruce zase rozeřvala.

„Aha, musíme na druhou stranu chodby,“ míní Lenka.

Má pravdu. Sotva jsem se otočila, karta ztichla a bezpečně nás dovedla až k pokoji 722, jehož dveře se před námi automaticky otevřely.

Pokoj je kupodivu dosti prostorný. Hned za dveřmi vlevo vstup do prostoru WC a koupelny s velkou vanou, sprchovým koutem a umyvadlem. Vpravo pak je vlastní pokoj s manželským dvojlůžkem, u okna stůl se třemi židlemi, v koutě proti lůžku stolek televizí. Stěnu vedle dveří zabírá šatní skříň.

„Nu dobrá, mohly jsme se vykoupat a pak se podíváme na televizi,“ navrhuje Lenka. Aspoň se dozvíme, jakými radostmi a slastmi žije lidstvo v roce 2142.“

„To by šlo,“ souhlasím s kamarádkou. „Ale podívej se do programu, ať víme, kdy začínají nějaké zprávy.“

Lenka rozložila na stole noviny, které jsme ráno zakoupily na nádraží v automatu, a jala se studovat stránky s televizním programem.

„Hmm, to je zajímavé… Tady jsou samé filmy, hudební a zábavné pořady. Nějaké zprávy… ne! Nikde takový program nejde najít – nebo aspoň není v těch novinách uveden.“

Nahlížím Lence přes rameno.

„Opravdu! Nikde nic,“ podivuji se s ní.“

„No tak nic. Zatím se můžeme vykoupat a pak uvidíme, co se nám tam zjeví, až to pustíme,“ rozhodla se Lenka.

Odložila kabát do skříně, zula boty, shodila bikinky a zamířila do koupelny.

„Počkej, půjdu s tebou…“ zavolala jsem na ni.

Než jsem však stačila svléci oděv, ozývá se už z koupelny hukot sprchy. V rychlosti jsem Lenku napodobila a už jsme pod sprchou obě. Jen koutkem oka jsem zaregistrovala, že kamarádka stačila ještě pustit vodu do vany, která se teď také napouští.

„Koukám, že tu očistu bereš nějak důkladně…“

„Proč ne,“ směje se Lenka. „Vždyť – kdypak jsme měly naposledy příležitost takhle se vyřádit jen samy dvě?“

Vzájemně jsme se důkladně namydlily a vysprchovaly. Pak jsme zamířily do vany, ze které už odtéká voda nouzovým odpadem. Lenka zavřela vodu a do napuštěné vany nalila koupelovou pěnu. Pak jsme se v ní uvelebily…

Tulíme se k sobě. Nemohu si pomoci, ale nádherná Lenka mě fascinuje vždy, když ji vidím nahou, natožpak když se jí mohu dotýkat a mohu se s ní mazlit. Jezdím jí něžně rukama po prsou a po bříšku, stále níž a níž… a ona moje doteky opětuje. Milování ve vaně plné teplé vody je tak krásné… Koupelová pěna tak nádherně voní. Teď už jen vnímám, jak se Lenka jemně zmocňuje mých genitálií a já pokládám hlavu do žlábku mezi jejími ňadry…“

Zasnila jsem se. Je mi dobře… krásně… nádherně…

Naše idylka však netrvala dlouho. Nevím, jak se to stalo, ale v jeden moment jsem ucítila neznámý dotek. CVAK! A měla jsem ruce spoutané za zády! Otočila jsem se, ale než jsem stačila cokoliv zjistit, měla jsem na hlavě neprůhlednou kuklu!

„Lenko!!“

„Co se děje?“ zaslechla jsem její tlumený výkřik. „Kdo jste a co to děláte?!“

Někdo v gumových rukavicích mě rve ven z vany. Podle šplouchání vody usuzuji, že kamarádce se děje totéž příkoří.

Ale to už jsem vytažena z vany. Kdosi se zmocnil mých nohou a rovněž mi je spoutal. Pak jsem byla položena na postel obličejem dolů.

“Yes, that’s the couple without any identification codes,” ozval se za mnou mužský hlas špatně vyslovovanou angličtinou.

„Dobrá práce, seržante,“ odpovídá týmž jazykem, ale poněkud lepší výslovností druhý hlas. „Tak je naložte a pošlete je prvním vlakem do Prahy na Antiteror. Oni už si tam s nimi poradí. Doufám, že to stihnete ještě dnes!“

„Mají vůbec nějaký oděv? Snad sem nepřišly jen v těch plavkách… teď, v zimě?“

To už mluví kdosi česky.

„Nestarej se, žádný nepotřebují. V autě i ve vlaku je teplo. Ty jejich plavky a boty sbal do pytle a pošli to s nimi na expertizu jako spoluzavazadlo. Aspoň budeme mít ušetřenou práci s jejich svlékáním.“

„Rozkaz!“

Pokouším se vyvolat ochranné pole, ale ke svému zděšení zjišťuji, že se mi nedaří přijímat synchronizační impulsy. Je tedy pravda, že ani já ani Lenka jsme dosud ochranné pole vyvolat nepotřebovaly, takže jsme ani nepostřehly jejich nepřítomnost. Silové pole na svou ochranu použít tedy nemůžeme. Zbývá tedy jen obrana teplem nebo elektřinou. To bychom se ale musely nějak dostat k jejich částem těla nechráněným oděvem – ruce, obličej… Ale oni mají na sobě ty gumové maškarády… Nezbývá tedy, než trpně snášet jejich počínání a vyčkávat na vhodnou příležitost. Právě teď cítím, že někdo manipuluje s mýma nohama. Chrastí tam nějakým řetězem…

„Vstaň!“ promluvil mi někdo hlasitě u ucha, a aby nebylo pochyb, že se jedná o rozkaz pro mne, šťouchl mě neomaleně do žeber nějakou neidentifikovanou tvrdou věcí.

Vzápětí slyším obdobný rozkaz – ale bez dloubání do žeber. Ten je zřejmě adresován Lence.

Vstala jsem, postavila jsem se na nohy – a zjistila jsem, že mi je skutečně spoutali jinak – tak, abych mohla dělat krátké kroky.

„Vidíte, jak jste poslušné… Ó! Co to je? To je roucho Adamovo, nebo Evino?“

Otázka je pochopitelně určena mně, ale aby nebylo pochyb, musela jsem strpět nový dloubanec do žeber.

„Co je ti do toho, mezuláne?!“ odsekla jsem nakvašeně.

„Tedy, šéfe…“

‚Mezulán‘ už větu nedokončil.

„To není tvoje věc, pane poeto. To ať vypátrají v Praze. Tam na to mají specialisty. Teď ji odveď k výtahu… A nebo ne! Vezmi si na starost tu druhou, já se postarám o tuhle osobně. To abys na svou pitomou zvědavost nedoplatil!!“

Hmm, tak ‚mezulán‘ má i přezdívku – poeta – podívejme se… Jenže na podobné úvahy není vhodná chvíle. Vzápětí mě totiž kdosi uchopil pod paží a tlačí mě směrem ke dveřím. Nezbývá mi, než abych šla… Opravdu nezáviděníhodná situace. Jsem vlastně úplně nahá a bosá, jak mě vytáhli z vany. Na hlavě mám neprůhlednou kuklu, ruce mám spoutané za zády a nohy mám spoutané krátkým řetězem tak, abych mohla dělat jen krátké kroky. V podpaží mě drží kdosi v gumovém obleku a vleče mě chodbou k výtahu. Za sebou slyším chrastění dalšího řetězu. To zřejmě nakládají stejným způsobem i s Lenkou. Zkusím se s ní nějak domluvit, ale jak?

Vsadila jsem na latinu a zeptala jsem se, zda náhodou někoho neviděla, než jí nasadili kuklu.

„Ale ano, zahlédla jsem pár chlápků v uniformách, jenže než jsem stačila zareagovat…“

Hloupá situace. Jsem jen překvapena, že nás naši průvodci nechali, abychom se spolu bavily, i když pochybuji, že nám rozuměli.

Sjíždíme výtahem dolů. Dveře se otevírají a přecházíme kamsi nějakou chodbou. Asi po padesáti krocích (těch mých, krátkých) mě můj průvodce uchopil v podpaží oběma rukama, někdo další mě popadl za nohy, uvedli mě do horizontální polohy a vstrčili mě nohama napřed do nějakého úzkého prostoru. Pak mi stáhli kuklu s hlavy a vzápětí zapadly dveře – zřejmě jsem ‚naložena‘ v zavazadlovém prostoru nějakého auta. Kuklu sice nemám, ale nic nevidím, je tu tma tmoucí. Za okamžik slyším tlumeně další klapnutí dveří. To zřejmě do dalšího auta ‚naložili‘ Lenku…

Teď cítím, že jedeme zatáčkami někam do kopce – zřejmě vyjíždíme odněkud z podzemních garáží nebo parkoviště. Auto jede tiše, motor neslyším, jen vnímám chvění způsobené jízdou. Po jedné ze zatáček se auto vyrovnává… a teď cítím značné zrychlení. To znamená, že už jsme na ulici a někam jsme se rozjeli. Jedeme ale dost daleko. Měli nás podle rozkazu vstrčit do nějakého vlaku na Prahu… A nádraží Svinov… pardon – G.W.Bushe – přece slouží i k cestám do Prahy… Nebo aspoň sloužívalo… Zřejmě ten vlak, kterým nás tam chtějí poslat, jede jinudy… přes Vítkovice – nebo jak se to tam teď jmenuje… Nebo tady mají ještě nějakou jinou trať… kdo ví, co se tu za těch více než sto let mohlo stát…

Z rozjímání o naší situaci mě vyrušilo prudké brždění. Zřejmě jsme na místě… Sjíždíme serpentinami pomalu někam dolů. Dveře auta e otevřely a já jsem poprvé spatřila své průvodce. Čtyři muži v ‚maškarádách‘ – jak kdysi tyto obleky nazvala Jana – stojí před dvěma dodávkami. Z jedné vytahují mne, z druhé Lenku. Rozhlížím se. Kolem je šero, jsme zřejmě na nějakém podzemním parkovišti. Zase není čas na dlouhé uvažování, natožpak na prohlížení okolí. Zase mi totiž nasadili tu ohavnou kuklu – a „jdeme, jdeme…“

Vedou nás nějakou chodbou, pak do výtahu. Jedeme nahoru, vystupujeme… Ovanul mě studený vzduch. Zřejmě jsme teď někde venku – ale jen na chvíli. Opět mě jeden průvodce uchopil oběma rukama v podpaží, druhý za nohy a zvedli mě trochu do výšky.

„Držíš?“

Otázka je určena komusi, kdo mě uchopil v pase.

„Jo!“

V té chvíli mě tamti dva pustili a já jsem byla vtažena někam na vyvýšené místo. Konečně mi stáhli tu kuklu a já se mohu znovu rozhlédnout. Jsme na nějakém nákladovém nádraží a otevřenými dveřmi krytého nákladního vagónu vidím, jak z nákladní rampy podávají do vagónu Lenku, kterou přivezli druhou dodávkou. Zjišťuji, že část podlahy uprostřed vagónu je polstrovaná a po obou stranách jsou úzké uličky. Když nás obě naložili, chytil mě jeden chlápek za nohy, druhý v protější uličce mě popadl v podpaží – a poponesli mě vagónem trochu víc dozadu. Je tady víc lidí ležících na polstrované podlaze, jsou svázaní podobně jako já a Lenka, a jsou k podlaze připoutáni za ruce i za nohy. Jejich oblečení je různé – od úplně nahých a polonahých až po zimní oblečení. Zřejmě je naložili tak, jak právě sebrali. My s Lenkou jsme měly zřejmě tu smůlu, že nás zrovna vytáhli z vany. Ke své nelibosti zjišťuji, že Lenku upoutali na druhý konec vagónu, takže si nemůžeme vyměňovat informace. Řvát přes skoro celý vagón mi připadá poněkud nevhodné…

„Vyrážíme asi za půl hodiny,“ slyším ode dveří hlášení, „tak jestli ještě nějaké delikventy máte, musíte si pospíšit, nebo počkat do zítřka.“

Po avízované době se dveře vagónu zavřely a vlak se dal do pohybu. Jede šílenou rychlostí, podobně jako ten příměstský, kterým jsme ráno přibyly do Ostravy. Odhaduji, že tímto tempem bude cesta trvat necelé tři hodiny. Škoda, že si čas nemohu zkontrolovat. Já sama hodinky zásadně nenosím a Lenčiny skončily v pytli s naším skromným oblečením. Tomu, kdo ví, kde je konec…

- × - × - × -

„Poslyšte, seržante, proč jste vlastně nepředvedli toho chlapa… toho šoféra?“

„To nemělo cenu, pane inspektore, protože on beztak skoro nic neví. Ty dvě osoby bez identifikace k němu přišly náhodou – tomu on zabránit nemůže. A vypakoval je během pár minut. Ony pak šly směrem ke konečné čtyřiadvacítky, o tom podala důkaz bezpečnostní kamera. Jenom jsme se obávali, aby někam zase neujely vlakem, ale ony si to namířily z nádraží rovnou do hotelu. Ten ubytovací automat samozřejmě zjistil, že jsou bez identifikačních znaků, a vyhlásil tichý poplach – tedy – vydal jim kartu a nechal je zajít do pokoje, no a vyslal poplašné hlášení…“

„Tak dost, seržante! Nedělejte ze mne blba! Myslíte si, že nevím, co je to tichý poplach, nebo co?“

„Promiňte, pane inspektore, to jsem nechtěl… Ale podívejte se na záznam akce v hotelu – to stojí za to. Vytáhli jsme je rovnou z vany, dočista nahaté – a tak jsme je taky poslali na Antiteror. Aspoň s nimi nebudou mít v Praze tolik práce při tělesných prohlídkách. Jo, a to jedno individuum je transsexuál jako vyšitý. Náš poeta k tomu měl hned jednu ze svých poetických připomínek…“

„Poslyšte, seržante… Nechtěl byste už přestat? Vaše hlášení mi docela stačí a tím žvaněním okolo mě jen připravujete o čas. Jděte si po další práci!“

„Rozkaz!“

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – středa 14. února 2142 – pokračování

Ve vlaku jsem nakonec usnula. Probudilo mě až nové dloubnutí do žeber. Nade mnou stojí dva zakuklenci, ale jiní, než ti, kteří mě ‚nakládali‘ do vagónu. Než jsem se nadála, byla jsem znovu vytažena na nákladní rampu. V davu jsem zahlédla Lenku, ale nedostalo se mi příležitosti jí cokoliv říci. Vedou mě s ostatními zadrženými k výtahu. Tam jsme byly znovu rozděleny, protože se Lenka dostala do jiné skupiny. V kabině je nás devět – tři ‚delikventi‘ a ke každému dva dozorci. Obávala jsem se, že jsou v ‚maškarách‘ kvůli tomu, že já a Lenka jsme bioenergeticky senzitivní, ale zdá se, že je to tady norma. Pochybuji o tom, že by naráz zadrželi tolik bioenergeticky senzitivních osob.

Sjíždíme dolů. Teď už nemám na hlavě kuklu, takže mohu sledovat indikátory ve výtahu. Vystupujeme v osmém suterénu. Chvíli po nás tu zastavuje i druhý výtah, ale ani v něm Lenka není. Asi se dostala do nějaké jiné skupiny.

Ve vestibulu u výtahu nás přivítal chlápek v důstojnické uniformě a zapředl s našimi průvodci rozhovor.

„Kolik jich máte?“

„Dnes hodně, šéfe. Jedenáct kousků. Z toho osm z Ostravy.“

„Tam je jich nějaká velká úroda, ne? Včera jste jich od tamo taky převzali celé hafo…“

„Já to neovlivním…“

„To chápu. Tak zatím rozdělte tyhle, než dorazí druhá várka.“

„To ano, ale s tím rozdělováním…“

„Nějaký problém?“

„Jistě, podívejte…“

Průvodce kývl směrem ke mně.

„Aha, transsexuál… No, to už tady dlouho nebylo. Máte víc žen nebo mužů?“

„Dnes převládají ženské…“

„Tak tohle individuum přidejte k chlapům, ať je to vyrovnanější. A může jít hned jako první na řadu, když už je bez šatů.“

Tím pádem je o mém osudu rozhodnuto. Lenku asi hned tak nespatřím. Co teď? Asi bych se neměla zbytečně prozrazovat – hlavně tedy bych měla zatajit svou bioenergetickou senzitivitu a vyčkat vhodné příležitosti. Předpokládám, že uvážlivá Lenka bude jednat podobně a že neprovede žádnou zbrklost. Jednak jsme někde hluboko v podzemí, nevím, jak obsluhovat výtahy a kde všude jsou stráže. Jsme tak hluboko, že vůbec necítím synchronizační impulsy nutné k vytvoření ochranného pole – i když tedy… V hotelu to taky nešlo! Možná, že to bude i něčím jiným, než tím pobytem hluboko v podzemí… A taky musím co nejvíce šetřit energií. Sice jsme se s Lenkou ráno důkladně nabily, ale kdoví kdy se zase k nějakému pořádnému zdroji dostanu.

Průvodci se mě znovu chopili a vedou mě kamsi dlouhou chodbou. Asi po sto metrech jsme dorazili do značně prostorné zešeřelé haly, která je pomyslně rozdělena na několik značně odlišných sektorů. V jednom koutě je psací stůl s počítačem, protilehlý vypadá jako lékařská ordinace, stěna za dveřmi je opatřena kovovými kruhy. K jednomu z nich mě průvodci přivedli a připoutali mě k němu za ruce, které mám pořád svázané za zády.

Ale nezůstávám tu sama. Hala se začíná plnit. K sousedním kruhům jsou připoutáni – rovněž s rukama za zády – další tři muži, vlastně spíš chlapci, všichni vzhledově kolem dvaceti let. Několik průvodců zůstává. Jako poslední přišel ten důstojník, se kterým se průvodci bavili u výtahu, a tři dívky. Dvě v uniformách zdravotních sester se usadily v části ‚ordinace‘, třetí – rovněž v nějaké policejní či jaké uniformě – se usadila k počítači. Důstojník vedle ní.

Přípravy na příjem jsou krátké. Byl zapnut počítač a rozsvícena světla. Hala je teď jasně osvětlena.

„Začneme,“ oznámil důstojník, „předveďte prvního delikventa.“

Dva průvodci mě odpoutali od stěny a předvedli mě asi tak půldruhého metru před stůl, za kterým sedí důstojník se zapisovatelkou.

„Jméno, věk, bydliště?“ vyštěkl důstojník.

„Lucie, dvaadvacet let (vypadám na ně a tomuhle neurvalci se přece nebudu zpovídat, že je mi už pětapadesát), Brno,“ odsekla jsem stejným tónem.

„Přesná adresa?“

Mlčím a on na mou odpověď nenaléhá. Místo toho pokračuje otázkou další, která je z jeho hlediska nejspíš mnohem důležitější – možná že i nejdůležitější:

„Jak to,“ otázal se mě týmž štěkavým hlasem, „že se pohybuješ v Civilizované Zóně bez čitelných identifikačních znaků?“

„Žádné nemám.“

„Ne? Tak si uděláme identifikaci biometrickou a genetickou. V databázi si tě už najdeme.“

„Těžko…“ poznamenala jsem.

„Aha, takže černý imigrant. O to to budeš mít těžší… Prozatímní náramek, otisky prstů, orientační odběr slin, krve, moči a semenné tekutiny. A zítra důkladná lékařská prohlídka. Pak uvidíme, co s tebou dál. Odchod!“

‚Odchod‘ ovšem znamená ‚návštěvu‘ kouta haly s ordinací, kde se mě ujala jedna ze sester, které asistuje jeden z mých průvodců. Ten mi uvolnil pouta na rukou i nohou a pokynul mi, abych se posadila do gynekologického křesla.

„Dovol, abych tě požádal o ruku…“

Než jsem se nadála, uchopil mou pravou ruku, na zápěstí mi nasadil plastový náramek a zacvakl jeho uzávěr.

„To je tvůj prozatímní identifikační náramek,“ poučil mě. „Nepokoušej se ho zbavit, nebo do tebe vpálíme čip jako do dobytčete.“

Opravdu milé. Teprve teď jsem plně pochopila jisté výroky ochránce automatů.

„Rozumíš? Výborně, ještě poprosím o otisky prstíků a pak už se ti bude věnovat sestřička. Budeš-li ji poslouchat, bude s tebou zacházet velice něžně. Jinak…“ poučuje mě dále, tiskna jednotlivé prsty obou mých rukou i nohou ke skeneru.

„Teď se laskavě posuň pozadím přes okraj a dej nohy do korýtek!“

Asi nemá cenu odporovat. Učinila jsem podle rozkazu.

Vzápětí mi nohy ve třmenech zafixoval, poté mi připoutal ruce k opěrkám křesla a pokynul sestře, aby se mě ujala.

„Věnuj mi laskavě vzorek slin, ano?“ požádala mě medovým hlasem přidržujíc mi u pusy vzorkovnici.

Stalo se. Pár kapek se ocitlo v nádobce. Utřela mi pusu kusem buničité vaty a odložila vzorek na stolek po mé levici. Vzápětí mi bez okolků zaškrtila nohu nad kolenem gumovým obinadlem, vyhledala vhodnou žílu, natřela ji desinfekčním roztokem a uchopila do ruky prázdnou injekční stříkačku s jehlou.

„Teď se nelekni, trošku to píchne…“ poznamenala tónem jako by se mi omlouvala.

Odebrala mi dvě zkumavky krve. Uvolnila obinadlo a vpich postříkala nějakým sprejem, nejspíš něčím na způsob tekutého obvazu.

„Tak, zlato, a budeme pokračovat,“ oznámila mi, když uložila zkumavky do stojanu.

Roztáhla třmeny křesla tak, že si bez zábran zpřístupnila mé genitálie a konečník, přisunula stoličku a posadila se mezi mé nohy. Navlékla si rukavice, uchopila můj penis, přetáhla předkožku a druhou rukou mi u něj přidržela asi dvoulitrovou vzorkovnici.

„Tak co, vyčůráš se sám, nebo tě mám vycévkovat?“

Při představě cévkování jsem se otřásla hrůzou. „Raději sama…“

To se sice snadno řekne, ale hůř provede. Představa, že mám nezakrytě čůrat před úplně cizím člověkem – byť i se jedná o zdravotní sestru… a navíc ještě na mne civí ten dozorce… Jenže – čůrat se mi chce a nechat se cévkovat se mi nechce. Ze dvou zel jsem si nakonec vybrala to menší a s obrovským sebezapřením jsem moč pustila. Ale bylo to hrozné. Místnost je plná lidí – důstojník, zapisovatelka, dvě zdravotnice, další tři ‚delikventi‘ a ke každému z nich dozorce. Navíc čtyři strážní u dveří – a já mám pocit, jako by na mě všichni zírali…

Teprve když jsem vyprázdnila měchýř do vzorkovnice a sestra ode mne na chvíli odstoupila, uvědomila jsem si, že podstatná část personálu se zaobírá dalším ‚delikventem‘, který odmítá svléci se do naha a zaměstnává hned tři dozorce. Dva ho drží, třetí z něj strhává jednotlivé části oblečení. Horní polovinu těla už má obnaženou. Právě teď ho dva vyzdvihli do výšky a třetí z něj obdivuhodně zručně stáhl kalhoty i se slipy. Přes svou neutěšenou situaci jsem se musela zasmát, protože to vypadalo, jako když se had svléká z kůže…

„Výborně, máš dobrou náladu,“ poznamenala sestra navlékajíc si nové rukavice. „Tu teď budeš potřebovat, protože musíme ještě odebrat vzorek spermatu. Ale neboj, protože spolupracuješ, použijeme vibrátorek, ano?“

Aniž by vyčkala jakékoliv mé reakce, vytáhla z přihrádky vibrátor, natřela ho gelem a zavedla mi ho do konečníku.

„Přidrž to,“ požádala přihlížejícího dozorce.

Ten uchopil vibrátor za rukojeť a uvedl ho v činnost, zatímco sestra mi znovu přehrnula předkožku u penisu a druhou rukou u něj přidržuje zkumavku se širokým hrdlem.

Prožívám cosi úděsného. Masáž prostaty koná své dílo, penis mi nabíhá proti mé vůli a během necelých dvou minut dosahuji vyvrcholení. Vzorkovnice se sice plní požadovaným produktem, ale že by mi tento způsob sexuálního ‚ukojení‘ přinášel potěšení a pohodu, se říci nedá. Jaký to rozdíl mezi odběry biologického materiálu na CPLEN, kde jsem byla zahrnována něžnostmi kamarádek, a tímto přímým brutálním útokem zneužívajícím základních fyziologických reakcí. Jsem zhnusena a uvažuji o strašlivé pomstě všem zúčastněným – sestře, dozorci i tomu důstojníkovi, který tohle nařídil! Doufám, že se ještě příležitost najde.

Sestra mi omyla penis a dozorce mě odpoutal od křesla.

„Tohle si oblékni a jdeme,“ nařídil mi dozorce podávaje mi pruhovaný trestanecký plášť.

Navlékám se do něj a zjišťuji, že je jen papírový.

„Hmm, to asi moc dlouho nevydrží…“ medituji nahlas.

„Každý den večer máš právo na nový. Záleží na tobě, jak s ním budeš zacházet. A teď už jdeme, jdeme. Nezdržuj!“

Odvedl mě k výtahu, sjeli jsme ještě o dvě patra níž a prošli jsme dlouhou chodbou s řadou dveří po obou stranách. Stačila jsem si všimnout, že je architektura tohoto patra podobná tomu, co už jsem viděla v sedmém suterénu SSE – dveře jsou posunuty tak, aby v chodbě nebyly proti sobě.

Dozorce mě vstrčil do jedněch z těchto dveří.

„Tady je tvá cela. Teď se vyspi, zítra se na tebe podívá paní doktorka trochu důkladněji.“

Místo pozdravu se škodolibě se zachechtal a dveře za ním hlučně zaklaply.

Rozhlédla jsem se. Cela obdélníkového půdorysu dvakrát dva a půl metru, lůžko stolek, umyvadlo a záchodová mísa. Na dveřích věšáček. Na lůžku polštář a deka, papírové povlečení. Na stole plastová dvoulitrová láhev minerálky a papírový kelímek.

Zdá se mi to, nebo ne? Světlo u stropu pomalu ale viditelně pohasíná. Za chvíli bude úplná tma… Povlékla jsem lůžkoviny, napila jsem se minerálky, plášť jsem pověsila na věšáček a uložila jsem se na lůžko. Po chvíli světlo zhaslo docela a já se nacházím v hrobové tmě…

Jsem zavřená v cele, sama, potmě… Co se asi stalo s Lenkou? Co s Luisou? Jestli se dostala do spárů této nelidské byrokraticko-mocenské byrokracie jako my s Lenkou, tak se zblázní…

- × - × - × -

Nakonec Lucka usnula neklidným spánkem…

Autor: © Éósforos, 2015

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah