Sarkofág se konečně otevřel. Doktor Azizill ztlumil osvětlení, aby Baalu Segulovi ochránil zrak před oslněním, ale zatím ho nechal uvnitř připoutaného. Baal Segul otevřel oči, chvíli jen mžourá, pak se v rámci možností rozhlíží.
„Co se stalo? Proč jsem v sarkofágu a ještě k tomu připoután?!“
„Klid, Seggi, klid! Chytil tě jeden z těch tvých záchvatů zuřivosti, tak jsme tě jen trochu zpacifikovali…“
„Cóóóžéééé!!?? Vy jste si dovolili mě…! No tééédy! To vám přijde draho! Všem! Jak jste se vůbec mohli opovážit vztáhnout na mě ruku? Okamžitě mě odpoutej! Slyšíš? Okamžitě!“
„Jen klid, klid, Seggi,“ chlácholí ho doktor Azizill, „slib mi, že se zdržíš trestů za částečný neúspěch posledních výzkumů a že se vzdáš pomsty – a pustím tě. V opačném případě jsem připraven opět zaklapnout víko – ale tentokrát už by to bylo navždy!!“
„Cóóó? Částečný… neúspěch? Částečný? Vždyť to bylo absolutní fiasko, ty ignorante! Téměř všechny, opakuji – TÉMĚŘ VŠECHNY pokusné objekty jste ztratili! V jeden den! Během pár hodin! A ty budeš mluvit jen o částečném neúspěchu! Nejraději bych vás všechny zašlapal do země jako obtížný hmyz!“
„MY jsme ztratili? A ty snad ne? Ty se jako do týmu nepočítáš, či co?“
Po Azizillově námitce Baal Segul zbrunátněl a mohutně zalomcoval pouty, avšak to bylo vše, na co se zmohl.
„Nevím, kdo dal ty dvě samice vysadit na vrchol mesety!“ cedí vztekle mezi zuby.
„Ale ano, to uznávám, že byl můj nápad, jenže Zemill mě k tomu vyprovokoval. Toho samce, kterého jsi nasadil do té smečky venku, sis však měl hlídat sám, nemyslíš? A co se týče toho zmizelého párečku z chovné stanice…“
„Cóóó? Jestli mi řekneš, že ani ten nemáš…!“
„Ten taky nemáme – odchod jim umožnila Prossi a…“
„Proseprina! Ta zmije! Rozcupuji ji na milimetry! Jen co se mi dostane do ruky! A ty kousky pak naházím do řeky krokodýlům!“
„Tak to máš smůlu, Seggi. Prossina zmizela s nimi. Jediný, koho se nám podařilo zadržet, je Zemill. A abys měl na ty svoje bolesti aspoň nějakou náplast, máme taky zpátky toho tvého preparovaného samce a tu tvou věrnou informátorku, tu…“
„Theresu?“
„Jo, Theresu… Oba jsou v karanténní cele.“
„No sláva, tak aspoň něco se vám podařilo zachránit, ale ze zbytku nadšen nejsem… Nemám důvod, to snad uznáš, ne?“
„Ale jo, uznám. Teď mi však řekni, zda tě mám pustit, nebo zda mám zaklapnout víko…“
„Nevím. Rozmyslím si to… Ještě mě nechej v klidu přemýšlet a přijď za hodinu.“
„Dobrá…“ povzdechl si Azizill a opustil hibernační sál.
- × - × - × -
První porada posádky základny Kurupira po probuzení Baala Segula je kupodivu krátká a věcná. Baal Segul překvapivě přistoupil na podmínky kladené doktorem Azizillem, vzdal se choutek na pomstu i na potrestání svých kolegů a teď řídí schůzi, jako by se nic nestalo.
„Jakým směrem tedy chcete vést další výzkumy, když myslíte, že doposud uplatňované metody selhaly?
„Asi takhle, šéfe,“ spustil Azizill povzbuzen nečekanou šéfovou vstřícností, „ mohli bychom opustit naše dosavadní postupy a pokusit se o aplikaci metod navrhovaných Proseprinou a doktorem Zemillem…“
„Cože?!“ utrhl se Baal Segul na Azizilla. „Snad si nemyslíš, že bych připustil zrovnoprávnění těch primitivů nižšího řádu…“
„Ale, Seggi! Vždyť někteří z nich jsou nositeli naší genetické výbavy. Přece ta samice, kterou jsme měli v chovné stanici…“
„Samice, které jsou nositelkami naší genetické výbavy, jste nechali upláchnout!“ rozkřikl se Baal Segul vztekle. „A ta, která nám zůstala – tedy – lépe řečeno – která se nám nějakým šťastným řízením osudu vrátila, ač mohla upláchnout taky – tak ta NENÍ nositelkou našeho genetického kódu už jen pro tu mizerně vyvinutou mléčnou žlázu. Jen nechápu, proč se ta zatracená Jošuova skupina namáhala s vybavením takové bezcenné chamradi bioenergetickou senzitivitou! To by nám třeba mohl vysvětlit Zemill… časem…“
„Dobře, časem se ho na to vyptáme,“ souhlasí Azizill, „ale tys mě nenechal domluvit. Tedy… Přistoupil bych na metody popisované Zemillem – avšak provedl bych určité modifikace. Ta spolupráce s nimi – tedy myslím ta na poli kulturním a vzdělávacím, by byla jen takovou zástěrkou, takovou kamufláží, která by maskovala naše skutečné cíle. My od nich budeme jednak získávat informace, kterých využijeme k tomu, abychom co nejvíce těch tvorů ovládli a využili ve svůj vlastní prospěch, a navíc – námi vycvičení a vyškolení jedinci nám budou v tomto směru maximálně nápomocni i svým následným působením přímo v terénu. Chápeš?“
„Jaké informace chceš od nich získávat? Myslím, že informačních kanálů máme dost – můžeme sledovat jejich rozhlas, televizi, Internet a dokonce i odposlouchávat…“
„Jenže to jsou veřejné informace,“ odráží Azizill námitku Baala Segula, „kdežto my musíme proniknout do jejich osobní sféry, pochop – do jejich ‚intimna‘ – my z nich musíme dostat i to, co se neodvažují říci ani sami sobě. Teprve tehdy máme naději na úspěšné plnění našich cílů směrem k ovládnutí planety.“
„Ach tak… A jakým směrem chceš ten výzkum vést?“
„To už jsem taky uvážil – tímto světem hýbou čtyři základní síly – především sex, pak touha po moci, touha po penězích – no a to vše je svázáno naprosto nesmyslnými náboženskými předsudky. I když tedy nezastírám, že k těm jejich náboženským představám jsme jim tak trochu dopomohli i my – tedy myslím naši civilizaci jako celek, ne jen naši skupinu…“
„No… vidím, že jste po dobu mé nečinnosti nezaháleli,“ chválí Baal Segul své spolupracovníky. „Ještě tak, kdybys mi nastínil, čím chceš začít?“
„Vyvoláme prolomení všech intimních zábran nejprve u těch dvou exemplářů, které teď máme právě k dispozici. Pod vidinou sexuálních radovánek a pohádkového bohatství je musíme přivést k absolutní poslušnosti. Nesmějí mít před námi vůbec žádná tajemství. Musejí zapomenout na pojmy ‚soukromí‘ a ‚intimita‘. Budou pod neustálým dohledem – ať už naším osobním či sledovacích zařízení. Zároveň z nich budeme intenzivně těžit veškerý možný biologický materiál.“
Dále pak budeme získávat pro tento program další exempláře – především samozřejmě samice, protože z těch je větší užitek. Až projdou drezúrou, kterou budeme ovšem před nimi nazývat ‚výcvikem‘, a až z nich vytěžíme co nejvíce informací a dostatečné množství biologického materiálu, vyšleme je do terénu se dvěma hlavními úkoly: získávat pro nás další spolupracovnice a ovlivňovat významné činitele pozemského dění, aby pracovali v náš prospěch.“
„No… není to špatně vymyšleno. Ale je tu jeden zádrhel. Ten samec je snadno ovladatelný, dokonce jsi říkal, že i na čtyři tisíce kilometrů, takže tam nic prolamovat netřeba.“
„To je ovšem málo,“ přerušil Azizill šéfovy úvahy. „My musíme jeho akční rádius rozšířit na celou planetu. Inženýre…“
„Takhle, šéfe,“ ujal se slova Verdelet, „vpálíme mu do těla ještě jeden čip, který nám umožní jeho ovládání přes satelit. Pak z něj uděláme svého ‚proroka‘ – v podstatě něco jako ‚tiskacího mluvku‘ – či jak se ta funkce jmenuje…‘“
„Tiskového mluvčího,“ opravila ho Nihasa.
„…dobře – tedy tiskového mluvčího, který bude šířit další náboženské nesmysly. Ty budou pochopitelně společnost rozdělovat – no a my je pak budeme ‚usmiřovat‘… Chápeš to?“
„To chápu. To by byl tedy úděl toho samce. Jenže – jak chceš zapojit tu samici?“
„Ta samice… no, napřed ji zlákáme nějakou nabídkou – popřípadě i hrozbou – to podle toho, jak zareaguje. Pak jí dáme přečíst Statut spolupracovnice vypracovaný tady Nihasou, no a když to odsouhlasí standardním způsobem, vyplní za naší asistence takový detailní formulář plný intimností a perverzností, abychom měli představu, kam až je ochotna při spolupráci s námi zajít. Předpokládáme totiž, že úplně nahá, maximálně ponížená a pod dozorem nejspíš na sebe prozradí i to, co neví. Následovat bude důkladné lékařské vyšetření provedené i s ohledem na její odpovědi v dotazníku. Jen tak mimochodem – přestože během té prohlídky se Zemillovou asistencí jsme se mnoha výsledků nedobrali, v každém případě bych se držel aspoň některých Zemillových doporučení – tedy myslím hlavně té zásady, aby ‚dobrovolně spolupracovala‘ za nabídnuté kompenzace. No, a pak se uvidí, k čemu všemu bude svolná – a za co, samozřejmě.“
„Ukaž ty dokumenty…“
Baal Segul přelétl očima oba několikastránkové elaboráty a potměšile se zachechtal.
„Tak co? Líbí? Nelíbí?“ vyzvídá s napětím Nihasa.
„Cožpak o to – líbí, nelíbí… Až ty návrhy zpracuješ do finální podoby, bude to opravdu ďábelské,“ pochválil šéfku laboratoře.
Pak se obrátil opět k Azizillovi: „Jenže – co potom, až budeš mít tu samici prozkoumanou až do takovýchto detailů, zbavenou zábran, soukromí i důstojnosti a připravenou provádět naprosto cokoliv?“
„No – co pak… Jak už jsem říkal. Zřídíme jí nedobytný opěrný bod s teleportem – něco podobného, jako se do toho dostal ten… ten… Malina. Pověříme ji, aby udělala vhodnou náborovou kampaň. Popřípadě si některé vhodné samice pochytáme a uneseme sami. Připravíme je stejným způsobem a vypustíme je do té jejich ‚civilizace‘, aby zapracovaly v náš prospěch. Budou vlastně ‚zavádět do praxe‘ ty nesmysly hlásané tím naším ‚prorokem‘ Malinou,“ rozvádí Azizill nápad, který dával dohromady celý kolektiv stanice po dobu šéfova spánku.
„Ach tak, aby zapracovaly v náš prospěch,“ opakuje Baal Segul mechanicky Azizillova slova. „A o přípravě dalších samců neuvažuješ?“
„Několik dalších potřebovat budeme, pravda, ale ti tady pak zůstanou už k vytěžování biologického materiálu, především semene, v pozici zajatců, pokud možno doživotně. Zatím nevidím důvod k tomu, abychom jich měli v terénu víc. Kdyby to bylo náhodou potřeba, tak si můžeme dalšího snadno připravit.“
„Jaký důvod tě vede k takovému uvažování, doktore?“
„Víš, Seggi, v jejich ‚civilizaci‘ jsou předmětem obchodu se sexem v naprosté většině samice – a to v takové většině, že se právem domnívám, že příprava samců za takovým účelem je bezpředmětná. Jeden ‚prorok‘ bude bohatě stačit. Zato naše ‚spolupracovnice‘ musí být krásné, svůdné, vlivné, bohaté, povznesené nad náboženské předsudky a hlavně perfektně vycvičené na poli sexu a erotiky. Žádné praktiky jim nesmějí být cizí. V plnění jejich úkolů je nesmí naprosto nic blokovat. Musí umět překonat společenské konvence, stud, rozpaky a vůbec jakékoliv zábrany, které by je za – z jejich hlediska – normálních okolností mohly zbrzdit. Pak budeme mít reálnou naději na úspěch. Jediná překážka, se kterou si zatím nevím rady, je existence těch dvou základen zřízených tím zatraceným Jošuou. Ti by nám mohli dělat potíže, protože Jošua pojal svou misi sice v souladu s tím jejich ‚Etickým kodexem‘ – jenže ten se s našimi cíli v mnoha bodech neslučuje…“
„V mnoha bodech… Ve většině bodů!“ opravil ho důrazně Baal Segul.
„Pravda, ve většině,“ souhlasí doktor Azizill, „jenže – co s tím? To jsme tak nějak… poněkud nedomysleli…“
„Možná, že by stálo za to,“ ozval se inženýr Verdelet, „abychom se pokusili zmocnit některé z jejich stanic. Nemýlím-li se, tak se nám podařilo získat přístupové kódy – osobní i dispečerský – ‚naší‘ samice, která tam řadu let působila. Není to sice nic moc, protože tam měla v některých směrech přece jen značně omezené pravomoci, ale zase tam žila natolik dlouho, že ta její oprávnění nejsou k zahození. Máme aspoň nějaký základ, přes který lze pokračovat. Musíme to však udělat rychle – dříve než je napadne její přístupové kódy zablokovat.“
„Pokud je už nezablokovali,“ poznamenal sarkastickým tónem Baal Segul.
„Zatím je nezablokovali, šéfe,“ ujistil ho Verdelet. „Na to oni jsou dost lempli. Ještě před hodinou jsem se docela bez zábran brouzdal jejich Informačním systémem a vytahal jsem tady pro doktora zdravotní dokumentaci ‚naší‘ samice za celých 18 let.“
„Dobrá, tak se do toho pusťte, pánové a dámo,“ svolil Baal Segul milostivě a ukončil poradu.
- × - × - × -
Theresa se probudila uprostřed černočerné tmy. Posadila se na lůžku a opatrně spouští nohy dolů. Bosými chodidly se dotkla měkkého koberce a kolem ní se začalo ‚rozednívat‘. Když se světlo více rozjasnilo, zjistila, že se nalézá v místnosti půdorysu pravidelného šestiúhelníku připomínající vězeňskou celu na SSE, jen s tím rozdílem, že místnost je opatřena dveřmi – ne mříží, ale jinak by všechny příznaky na celu ukazovaly: Lůžko, na kterém sedí, jak ji pánbůh stvořil, je bez pokrývky a v celé místnosti není ani kousek něčeho, čím by mohla zakrýt svou nahotu. Dalším rozdílem je ostatní nábytek, kterým je místnost vybavena. Místo malého pevně ukotveného stolku a židle je tu šest pohodlných křesel kolem masivního šestiúhelníkového stolu. Avšak ten je ukotven k podlaze. Pohybovat se dá jen křesly. Rovněž hygienické vybavení je přímo součástí místnosti bez jakékoliv přepážky nebo zástěny, podobně jako v cele v sedmém podzemním podlaží na SSE, kde jsem měla tu čest strávit pár měsíců…
Theresa se pustila nejprve do podrobného průzkumu místnosti. U jedné stěny její lůžko, u druhé hygienické zařízení – záchod, sprcha a umyvadlo, uprostřed další se rýsuje obdélník širokých dveří. Pak dvě sousední zrcadlové stěny – a tady ta šestá… několik masivních ocelových kruhů zapuštěných v různých výškách do zdi. Dva těsně u země, nad nimi další dva asi o 30 cm výš a nad nimi další dva a další, ve dvanácti řadách až do stropu. Kruhy na stejné úrovni jsou od sebe vzdáleny asi pět stop. S podivem zjistila, že u této stěny není podlaha pokryta kobercem. Jsou zde jen dlažební kostky připomínající ‚kočičí hlavy‘, jako někde venku na ulici – i když tedy… jejich povrch je čistě vyhlazen, uvědomila si. Nakonec se zahleděla na strop a zjistila, že i do něj jsou zabudovány železné kruhy – nad hrbolatou dlažbou, nad stolem i nad lůžkem jsou jich vždy tři páry.
Pojednou si uvědomila, že pociťuje hlad a žízeň, což je neklamným signálem toho, že by se také měla důkladně nabít. Nezbývá mi, než abych se tu trochu porozhlédla a našla buď něco k snědku, nebo zdroj energie…
Váhavým krokem přistoupila ke dveřím a pokusila se je otevřít. Jde to! Neslyšně se otočily v závěsech a Theresa spatřila před sebou klikatou chodbu. Vstoupila do ní a dveře cely – vlastně pokoje, uvědomila si, když měla možnost bez zábran vyjít – se za ní tiše zaklaply.
Pohlédla na ně a polekala se. Jak se dostanu zpátky? Nějaká klika nikde, jen na stěně evidenční klávesnice…
Navolila svůj poslední osobní kód platný pro SSE – a stal se zázrak. Dveře se otevřely! Vešla zpět do místnosti a posadila se tentokrát do jednoho křesla u stolu.
Damn it – jak je to možné? Ti lumpi znají i můj osobní přihlašovací kód? Vždyť měl být držen v tajnosti! Ledaže bych jim ho prozradila někdy nevědomky… Ale tady se dějí takové věci, že už mě nic nepřekvapuje…
Z chmurných úvah ji vytrhlo nové otevření dveří, v nichž se objevila dvojice lidí. Muž ve stříbřité kombinéze a žena v uniformě zdravotní sestry. Theresa nezná ani jednoho.
„Dobré ráno, drahá Thereso, vítáme tě na základně Kurupira,“ oslovil ji muž anglicky.
Theresa, neočekávajíc po předchozích zkušenostech takový – doslova obřadný – vstup členů zdejší posádky, jen zmateně pohlédla na příchozí a otevřela údivem pusu, aniž by odpověděla na pozdrav. Jen podle hlasu odhadla, že k ní zřejmě promlouvá její Mistr.
„Můžeme se posadit?“ pokračuje žena pokoušejíc se navázat konverzaci na druhý pokus.
Ukazuje se, že opět neúspěšně. Theresa jen přikývla na souhlas. Dvojice se usadila do křesel proti ní.
„Jak jsi spokojena s ubytováním?“
Třetí pokus o navázání konverzace se – zdá se – Nihase podařil, protože Theresa konečně promluvila.
„Ubytování by ušlo, i když tedy plně nechápu, proč je část pokoje vybavena támhle tím,“ – Theresa ukázala na dlažbu, kruhy ve stěně a na stropě – „stravování jsem zatím neměla možnost posoudit a o možnostech odívání se raději ani nezmiňuji…“ pokračovala velice nepříjemným – dutým a ochraptělým hlasem.
„Milá Terry,“ spustil Baal Segul medově, „na tento způsob ‚odívání‘ jsi – pokud mně je známo – navyklá více než dobře, takže bych ti vřele doporučoval, abys při něm zůstala i po celou dobu pobytu u nás na základně. Na rozdíl od pravidel na SSE můžeš dokonce i do jídelny vstupovat wearing only your birthday suit – jak se u vás říká.“
„Co se stravování týče,“ navazuje Nihasa neponechávajíc Therese čas reagovat na slova Baala Segula, „vyhladověli jsme tě záměrně, neboť ti potřebujeme udělat důkladnou lékařskou prohlídku, jelikož ta předchozí dopadla velice neslavně, jak si jistě pamatuješ. Využili jsme pro to tvého dvoudenního pobytu v karanténní cele.“
„Opravdu hezké vyhlídky,“ odtušila Theresa otráveně. Vzápětí však přešla do ostřejšího tónu: „Jinými slovy mi tady vlastně sdělujete, že nemám právo na oděv – stejně tomu bylo, když jsem byla v trestu experimentace na SSE, a rovněž tak chcete ze mne udělat nějaký pokusný objekt. Rozumím tomu dobře!? Já přece…“
„Podívej, Thereso,“ přerušil Baal Segul její výlev rozhořčení, „máš v podstatě dvě možnosti. Buď budeš s námi spolupracovat dobrovolně, budeš mít zde na základně volnost pohybu a tvůj pobyt zde bude patřičně honorován. Nebo spolupráci odmítneš – pak ovšem budeš skutečně uvězněna a k výzkumu tě stejně donutíme – ovšem bez nároku na odměnu. Smíš si vybrat…“
„Zajímavý výběr,“ hudruje agentka nespokojeně. „Co mi vlastně ještě zbývá…“
„Zatím ses nějak jasně nevyjádřila,“ přerušil proud jejích myšlenek Baal Segul.
„Co tedy obnáší ta … spolupráce?“
„V první řadě si přečteš Statut spolupracovnice a potvrdíš nám souhlas s jeho dodržováním. Následně vyplníš pod naším dozorem Intimní vstupní dotazník a potom půjdeš tady se sestrou Nihasou do vyšetřovny. Už tam na vás netrpělivě čeká doktor Azizill.“
„Dobrá,“ povzdechla si otráveně Theresa, „dejte sem ty dokumenty…“
Převzala z Nihasiných rukou
Statut spolupracovnice
a formulář
Intimního dotazníku,
o jejichž elaborátech se byl Baal Segul nedávno tak pochvalně vyjádřil, a zahleděla se do nich. Chvíli v dokumentech nevěřícně listuje a pak je zhnuseně odložila na stůl. „TOHLE chcete, abych vám odsouhlasila a vyplnila?!“ zvolala rozhořčeně, pohlédnuvši hněvivě na své ‚návštěvníky‘. Z očí jí šlehají blesky.
„Tedy, Terry,“ oslovil ji Baal Segul hlasem napůl chlácholivým, napůl jízlivým, „kdyby mohl pohled ublížit, asi bychom už nebyli mezi živými. Nejprve se uklidni a pak si dobře rozmysli, zda budeš s námi spolupracovat dobrovolně, za což budeš patřičně honorována, či zda tě máme považovat za zajatkyni a pracovat s tebou jako s pokusným objektem. V prvním případě odhoď své rozhořčení i zlobu a potvrď svůj souhlas se Statutem. V opačném případě bychom museli…“
Gesto, kterým Baal Segul doprovodil nedokončenou hrozbu, je natolik výmluvné, že Theresa znovu uchopila Statut a začetla se do něho. Po nějakých dvaceti minutách znovu váhavě vzhlédla k oběma svým ‚návštěvníkům‘ a zeptala se: „Jakou odměnu mi tedy nabídnete, jestliže přistoupím na vaše podmínky? A jedná se o jednorázové vyrovnání, nebo o pravidelné výplaty?“
„Konečně rozumné otázky,“ usmál se Baal Segul úlisně. „Za účast na výcviku obdržíš jednorázový honorář. Za práci, kterou pak budeš pro nás konat v terénu, budeš placena podle jejího množství a kvality.“
„Aha, a jak dlouho bude ten výcvik trvat?“
„To záleží na tvé učenlivosti. Dva měsíce? Tři…“
„V jaké měně honorář vyplácíte?“
„V žádné. My vyplácíme zásadně ve zlatě,“ šokuje agentku Baal Segul. „Jen tak na úvod – za účast ve výcviku obdržíš tolik zlata, kolik sama vážíš! Tedy přesněji – kolik budeš vážit teď, při vstupní lékařské prohlídce, aby tě náhodou nenapadlo záměrně přibírat…“
„To zní sympaticky,“ míní Theresa. „A… a mohla bych požádat i o speciální službu?“
„Záleží na tom, v čem by ta služba záležela,“ odpověděl Baal Segul, snaže se nedávat do svého hlasu ani stín údivu.
„Dobře. Nádavkem vydáte do mých rukou poručíka Brandona, pobývajícího toho času na SSE. Mám s ním nevyřízený účet a velice mi na tom záleží!“
„I to bychom měli dokázat,“ souhlasí Baal Segul po chvilkovém zamyšlení, „ale s podmínkou, že bude zbývající honorář o třicet procent krácen.“
„O deset!“ oponuje Theresa.
„A co o dvacet?“ slevuje Baal Segul.
„Dobře, o dvacet,“ souhlasí Theresa s kompromisem. „V tom případě jsem ochotna se stát vaší ‚spolupracovnicí‘ – i když tedy ty podmínky… Ale budu-li mít možnost vyřídit tu sketu Brandona, který mě tak odporným způsobem podrazil…“
„Souhlasíš tedy se spoluprací?“
„Ano.“
„Věděl jsem, že se dohodneme. Tady máš nový přihlašovací kód – tentokrát už ne ten ze SSE, ale náš. A součástí Statutu je kód, po jehož zadání budeme považovat naši dohodu za uzavřenou. Jakmile však ty kódy zadáš na kterékoliv evidenční klávesnici, stáváš se bez výhrad naší spolupracovnicí a jsi bezpodmínečně povinna se řídit Statutem..“
Theresa sebrala oba dva listy papíru se stolu a rozhlédla se.
„V pokoji není žádná evidenční klávesnice. Musíš na chodbu před dveře. Hned si vyzkoušej, zda se ti dveře otevřou, abys měla jistotu, že kód správně funguje,“ nabádá ji Nihasa.
Agentka zamířila váhavým krokem ke dveřím, otevřela je a vyšla na chodbu. Dveře se za ní tiše zaklaply.
„Zadá? Nezadá?“ zeptala se s napětím v hlase Nihasa.
Baal Segul vstal a nervózně přecházeje místností sem a tam, sleduje napjatě monitor svého náramkového komunikátoru. „Zadala,“ zvolal po chvíli vítězoslavně. „Je naše!“
„Výborně. Máme první ‚spolupracovnici‘,“ raduje se Nihasa, mnouc si ruce.
Vstala také a Baala Segula spontánně objala.
Vzápětí se dveře otevřely a Theresa vstoupila. Bez okolků se usadila za stůl a začetla se do formuláře Intimního dotazníku. „Ještě nějakou tužku,“ poznamenala polohlasně.
„Co si to dovoluješ?!“ osopil se na ni Baal Segul.
Theresa k němu udiveně zvedla oči.
„Vstaň! Což nevidíš, že tvůj Mistr stojí?“ napomenula ji Nihasa.
Theresa zmateně vstala.
„Předpisově!“ štěkl Baal Segul.
„Cože?“
„Rozkroč se tak, abys nám ukázala své stydké pysky, a slož ruce za hlavu,“ připomíná Nihasa.
Theresa váhavě poslechla.
„Ty vlasy si odhrň na záda, abys měla bez zábran odhalená prsa!“
„Tak. A teď odpros svého Mistra za nevhodné chování!“ nařizuje Nihasa, když Theresa splnila i tento rozkaz.
„Promiňte…“ špitla Theresa.
„Co to bylo?“ obrátila se Nihasa udiveně k Baalu Segulovi.
„Nu, slečna asi pořádně nepřečetla Statut, odsouhlasila jeho bezpodmínečné dodržování – a teď nezná své povinnosti. Nechtěla byste jí je trochu připomenout, drahá kolegyně?“
Nihasa se obrátila k Therese: „Klekni!“
„Co? Proč?“
„Kleknout! Tak bude to?“
Theresa váhavě poklekla.
„Tady ne! Támhle, na dlažbu si klekni!“ ukázala Nihasa ke stěně s kruhy a jízlivě dodala: „Doufám, že už je ti jasný účel této výbavy i bez vysvětlování…“
Theresa – celá zmatená z náhlé změny chování svých ‚návštěvníků‘ – přešla pomalu ke stěně s kruhy a dotkla se bosýma nohama hrbolaté dlažby.
„Tak už konečně klekni!“
Stalo se. Dlažební kostky jsou sice vyhlazené, ale tak hrbaté, že tlačí Theresu nepříjemně do kolen, holení i nártů.
„Předpisově!“
Theresa upřela na Nihasu zmatený pohled.
„Stehna roztáhnout! Vlasy odhrnout! Prsa vypnout! Ruce za hlavu!“ štěká Nihasa podrobné rozkazy.
Theresa mírně roztáhla stehna a složila ruce za hlavu. Tváře se jí začervenaly studem a ponížením. Z očí jí šlehají blesky hněvu.
„Ta stehna více od sebe! Abychom měli nerušený pohled na tvé stydké pysky!“ štěká Baal Segul. „Budeš klečet podle předpisu. Ne tak, jak je to pro tebe pohodlné. Rozumíš?“
„No tak… Rozumíš? Odpověz!“ dotírá na ni Nihasa.
„Ano.“
„Ještě jednou odpověz!“
„Rozumím…“ vydechla Theresa vyděšeně, snažíc se stehna ještě více roztáhnout.
„Na něco jsi v té odpovědi zapomněla, nezdá se ti?“ upozorňuje ji Nihasa.
„A-ano, můj… můj Mistře…“
„Ještě jednou odpověz! Jasně, zřetelně, nahlas a bez koktání!“ štěkl znovu Baal Segul.
„Ano, můj Mistře!“
„Tak. A teď odpros svého Mistra za své nevhodné chování!“ nařizuje Nihasa.
„Promiňte…“ vydechla zoufale.
„Poníženě prosím za odpuštění, můj Mistře!“ napovídá jí vzápětí Nihasa.
„Po-poníženě p-prosím z-za o-odpuštění, m-můj m-Mistře…“ opakuje Theresa nevěřícně.
„Co to bylo? Naposledy ti opakuji, že máš se mnou mluvit nahlas, jasně, zřetelně a bez koktání!“ kárá ji Baal Segul zvýšeným hlasem.
„Poníženě prosím za odpuštění, můj Mistře!“ zařvala Theresa vztekle.
Pohled Baala Segula ztvrdl: „Uděluji ti trest napomenutí za pohrdavý tón a zapisuji jeden trestný bod do tvého rejstříku trestů. Pro tentokrát. Příště to bude horší!“
„Poděkuj!“ napomenula ji Nihasa.
„Za co?“
„Jak to s námi mluvíš? Uděluji ti důtku za nezdvořilost a připisuji ti další dva body do tvého rejstříku trestů!“ oznámil jí samozřejmě Baal Segul.
„Tak poděkuj, přece,“ nabádá ji znovu Nihasa.
„Děkuji, můj Mistře.“
„No proto. Teď se pustíme do toho dotazníku.“
Theresa se chystá vstát, ale Baal Segul ji zarazil: „Nedovolil jsem ti, abys vstala! Zůstaň klečet! Hodně roztáhni stehna! Víc! Ještě víc!! Prsa vypnout! Pořádně! A ruce za hlavu!!“
„Ano, můj Mistře,“ reaguje Theresa předpisově na rozkaz snažíc se poctivě stehna ještě více roztáhnout. Klečí v opravdu velice nepohodlné pozici vystavujíc svá prsa i pohlaví pohledům přítomných. Stydké pysky se jí mírně pootevřely, ale neodvažuje se pohlédnout ‚tam dolů‘.
„Sestra Nihasa ti bude jednotlivé otázky předčítat, ty budeš nahlas odpovídat a při tom se mi budeš dívat neustále do očí! Rozuměla jsi?“
„Ano, můj Mistře!“
Ale to už Nihasa spustila: „Jméno?“
„Theresa Rayenová.“
„Ještě jednou!“ osopil se na ni Baal Segul výhrůžně.
„Theresa Rayenová, můj Mistře,“ opravila se Theresa.
„Věk?“
„Čtyřicet osm let, můj Mistře.“
„Zdáš se mi na svůj věk docela zachovalá. Nelžeš?“
„Nelžu. Všechny ženy, které pobývaly delší dobu na SSE jsou takto stále mladé, můj Mistře.“
„Dejme tomu.“
„Věk první menstruace?“
„Asi 11 let… už si nevzpomínám přesně, můj Mistře.“
„Dejme tomu. Menstruuješ pravidelně?“
„Ano, můj Mistře.“
„V jakém intervalu?“
„Šestadvacet dní, můj Mistře.“
„A kdy naposledy?“
„Nevím, můj Mistře. Ztratila jsem přehled o čase, protože…“
„To chápu. Ale já chci slyšet přesné datum. To si snad pamatuješ, ne?“
„Sedmnáctého února, můj Mistře.“
„Tedy před deseti dny,“ poznamenal Baal Segul.
…
„Kdy sis poprvé vyšetřovala prsa?“
„V sedmnácti, můj Mistře.“
„Vyšetřuješ si prsa pravidelně?“
„Teď už dlouho ne, můj Mistře.“
„Proč ne?“
„Protože až do své teleportace ze SSE mi je tamní lékaři vyšetřovali dvakrát týdně. A potom už k tomu nebyla příležitost, můj Mistře.“
„Dejme tomu.“
Nihasa pokládá otázku za otázkou.
…
„Potraty celkem?“
„Jeden, můj Mistře.“
„Kdy?“
„V šestadvaceti, můj Mistře.“
„Spontánní? Legální? Ilegální? Z tvého rozhodnutí? Na doporučení lékaře?
„Legální, z mého rozhodnutí, můj Mistře.“
„Proč?“
„Jako seržantka jsem byla těhotná s nadřízeným. Těhotenství by mi bránilo ve služebním postupu, můj Mistře.“
„Dobře. Další otázku.“
„Operace prsou provedené gynekologem.“
„Ne, můj Mistře.“
„Operace prsou provedené plastickým chirurgem.“
„Ano, můj Mistře.“
„Oč se jednalo?“
„Nejprve jsem měla silikonové implantáty. To mi bylo dvaadvacet, můj Mistře. A v jednatřiceti mě jich zbavil nějaký doktor Gavrill na SSE, můj Mistře.“
„Doktor Gavrill… Poznač to tam, Nihhy, to je důležitá informace,“ upozorňuje Baal Segul.
Nebudeme teď pokračovat v dalším ‚výslechu‘ nahé Theresy klečící v předpisové poloze na tvrdé hrbaté dlažbě (zájemci si mohou všechny její odpovědi přečíst
v úplně vyplněném dotazníku). Zastavíme se jen na chvíli u poslední otázky.
„Vzrušila ses při vyplňování tohoto dotazníku?“
„Ne, můj Mistře!“
Malá loužička vaginálního sekretu na dlažbě pod klečící agentkou však hovoří o něčem jiném a Baal Segul ji pochopitelně nepřehlédl.
„Lžeš!“
„Nelžu, můj Mistře…“ vydechla Theresa.
„Podívej se na podlahu pod sebe! Ještě nám budeš vykládat, že ses nevzrušila?“
„Ano, můj Mistře. Vzrušila jsem se…“
„Uděluji ti další důtku za lhaní a připisuji další dva body do tvého rejstříku trestů!“
„Děkuji, můj Mistře.“
Nihasa mezitím zavřela desky s dotazníkem a vstala od stolu.
„Vstaň!“ nařídil Therese v té chvíli Baal Segul.
Theresa s úlevou vstala z ponižujícího kleku na hrbolaté tvrdé dlažbě a mne si rukama namáhané části svých dolních končetin.
„Jak to stojíš?“
Theresa nechápavě pohlédla na Nihasu, která na ni tak zle vyštěkla.
„Co…“
„Klekni!“
Theresa se vyděšeně poohlédla po Baalu Segulovi.
„Tak bude to?“ Baal Segul je – jak se zdá – s Nihasou zajedno.
Theresa si znovu klekla na tvrdou kamennou dlažbu.
„Roztáhnout stehna! Pořádně! Ještě víc, abychom viděli tvé stydké pysky! Odhrnout vlasy! Prsa pořádně vypnout! Ruce za hlavu!“
Konsternovaná Theresa plní úsečné rozkazy jako automat.
„Uděluji ti důtku za porušení pravidel Statutu a připisuji ti do rejstříku trestů další dva body,“ oznámila jí Nihasa, když konečně uznala Theresinu pozici za uspokojivou.
„Ale… ale… proč?“
„A napomenutí za to, že jsi nepoděkovala za udělení trestu!“
„Děkuji, Paní…“
„Nahlas! Neslyšela jsem!“
„Děkuji, Paní!“
„No proto! Jestlipak víš, kolik trestných bodů už máš na kontě?“
„Myslím, že… osm, Paní…“
„Ano, správně. Teď vztyk a postav se předpisově. Pro tentokrát ti ještě tvé povinnosti připomenu – ale už naposled!“
„Děkuji, Paní!“
Theresa vstala a zaujala předpisový stoj.
„Osprchuj se a půjdeme do vyšetřovny,“ poručila jí Nihasa.
„Ano, Paní!“
Když se Theresa osprchovala, vyrazila za Nihasou ze dveří. Procházejí klikatou chodbou.
„Až vstoupíme do vyšetřovny,“ poučuje Nihasa agentku, „klekneš si před doktorem Azizillem, uctivě ho pozdravíš a poprosíš ho, aby udělal důkladnou prohlídku tvého nahého těia. Vstát smíš, až ti to dovolí. Je ti to jasné?“
„Ano, paní. A… a… jaký si mám navrhnout… trest?“
„Žádný. Lékařská prohlídka je garantovaná služba,“ uklidňuje ji Nihasa.
„Děkuji, Paní.“
Chodba náhle ústí do rozlehlé haly – a Theresa strnula údivem. Tady jsou dvě stěny pokryty obrovskými zrcadly, stěny proti nim a část stropu jsou posety masivními kruhy, podobně jako jedna stěna v Theresině pokoji/cele. Podlaha haly je dlážděna stejnými kostkami, na kterých Theresa ještě před chvílí klečela. Uprostřed jsou instalovány dva gynekologické stoly.
„To… to je… vyšetřovna, Paní?“ děsí se Theresa.
„Ne. To je atrium, kde se provádějí veřejné tresty,“ ‚uklidňuje‘ ji Nihasa.
„Atrium…“ otřásla se Theresa hrůzou.
Avšak Nihasa agentku nenechala, aby si atrium prohlédla důkladně. Vede ji k ústí protější chodby.
„Tam, odkud jsme přišly,“ poučuje ji cestou, se nacházejí pokoje ‚spolupracovnic‘ ve výcviku. Teď přecházíme do technických prostor. Tady najdeš jídelnu, knihovnu, klubovny, vyšetřovny… a také trestnici!“
„Trestnici…“ hlesla Theresa vyděšeně.
„Neboj, tam teď nejdeme. Ta je až na konci chodby. Ale tady ty dveře by tě mohly zajímat…“
„Ano, Paní. Děkuji, Paní.“
Theresa stočila zrak ke dveřím, na které ji Nihasa upozornila. Na nich spatřila nápis:
| EXAMINING ROOM |
Autor: © Éósforos, 2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah