Theresa dosáhla pohodlně mexického břehu a zmizela v porostu. Náramky s rozporkou ji sice omezují v pohybu, ale naštěstí má ruce spoutané vpředu, takže se to dá jakž-takž vydržet. Uvažuje, jak by se mohla náramků zbavit. V první řadě se však musí důkladně nabít, protože ztratila spoustu energie – vždyť dvakrát přeplavala Rio Grande – podruhé právě se spoutanýma rukama – a navíc se dost vyčerpala, když zaútočila na velitele lodi silným elektrickým výbojem.
Co teď, když ten zrádce Brandon nalhal plukovníkovi, že jsem diversantka úkolovaná vesmírnými vetřelci? Nezbývá mi, než se vrátit tam do pralesa, odkud jsem přišla, vstoupit dobrovolně do služeb Baala Segula a přesvědčit ho, aby mi milého poručíka přihrál. Ten lotr! Až se mi dostane do rukou, bude zlořečit své matce, že ho vůbec porodila! Jenže kudy tam? Vždyť napoprvé jsem se tam teleportovala… Když si před mým útěkem ty holky dopisovaly se saharskou vetřeleckou stanicí, tak tam byla zmínka o hranicích Brazílie a Venezuely… Když se budu pohybovat v té oblasti, tak to třeba najdu… Jenže ta zatracená želízka…!
Theresa nechává Rio Grande za zády a postupuje obezřetně lesem do hloubi mexického území. Je jí jasné, že když nefungují synchronizační impulsy pro tvorbu silového pole, musí si počínat obzvláště opatrně a nesmí připustit, aby na ni někdo vystřelil. Proto je neustále ve střehu, i když jí táhnou hlavou opravdu nepříjemné myšlenky. Co to bylo?
Theresa se přikrčila za rozložitý kmen nejbližšího stromu a zahleděla se směrem, odkud zaslechla podezřelý zvuk. Teď se praskání větviček opakuje… Silněji – to znamená, že se kroky blíží.
Pro takové skrývání se cestou lesem nejsem vůbec vybavena… Jsem úplně nahá, ale i přes dokonalé opálení ze Sahary moje tělo příliš ‚svítí‘ – potřebovala bych maskáče, abych splynula s prostředím… Jenže nahá se stejně cítím bezpečněji. A navíc – jsem bosa, přesně cítím, co mám pod nohama a mohu se pohybovat téměř bezhlučně – narozdíl od těchto těžkých bot…
Asi pět metrů před ní se totiž v té chvíli zjevili čtyři vojáci ozbrojení samopaly. Na nohou mají těžké okované boty. Theresa s údivem zjišťuje, že jeden z nich má na sobě uniformu poručíka US Army. Ostatní tři jsou bezpochyby Mexičané.
„Už jdeme skoro dvě hodiny, amigo,“ oslovil v té chvíli jeden z vojáků důstojníka špatnou angličtinou. „Mám pochyby o tom, zda ji v té džungli najdeme. Pomohl by pes, ale my naneštěstí nemáme žádný její předmět, který bychom mu mohli nabídnout jako pachovou stopu…“
„Musíme ji najít!“ osopil se důstojník na Mexičana. „Přece se nepropadla do pekla! Je obviněna z vraždy velitele strážní lodi, hledá ji i vaše policie jako zlodějku aut!“
„Tady toho asi mnoho neukradne… nejbližší vesnice je odsud přes 5 kilometrů jižně – to by musela projít…“
„Pět kilometrů? Asi tři a půl míle? To pro ni není žádná překážka! Třeba už tam dávno je! Třeba už i něco ukradla! Třeba už jede někam pryč – a my ani nevíme kam…“ děsí se důstojník.
„No tak, amigo, nechej mě přece domluvit…“ krotí jeho výbuch Mexičan. „Musela by projít hlubokou strží, což se spoutanýma rukama nedokáže. Říkali jste, že má spoutané ruce, ne?“
„No… to má, pravda. Jenže ona je tak trochu výjimečná, protože ji vesmírní vetřelci vybavili speciálními schopnostmi. Odvážila se skočit do Panamského kanálu z výšky 180 stop, dvakrát přeplavala Rio Grande – přitom podruhé se spoutanýma rukama – a ještě stačila naprosto beze zbraně zabít velitele strážní lodi!“
„No – ale to ji těžko dostaneme živou. Jediný způsob, jak se jí zbavit, je zastřelit, když se jinak dokáže ubránit,“ míní Mexičan.
„Mám k dispozici narkotizační střely, jaké se používají při odchytu plachých zvířat,“ informuje důstojník Mexičana. „Dokonce si myslím, že právě v té strži bychom ji mohli dostat, protože ONA se tam tudy jít odváží. Ta je všeho schopná!“
„Dobrá. Když si pospíšíme, budeme u strže za deset minut. Jenže – co když ji nenajdeme?“
„Nevím. Nejspíš požádáme o vrtulník s termovizí…“ uvažuje nahlas poručík, aniž by tušil, jak pozornou má posluchačku pár metrů od sebe.
Jsou čtyři… Nechám je dojít až ke strži a budu je sledovat z týlu. Pak se uvidí, co bude dál, uvažuje Theresa chladnokrevně. Počkala si, až se vojáci vydali na další cestu, a jala se je sledovat tiše, jako divoká šelma.
Skutečně. Asi po deseti minutách chůze všichni dorazili na pokraj hluboké strže. Vojáci se zastavili.
„Rozdělíme se,“ rozhodl poručík. „Dva půjdeme vlevo, dva vpravo. Strž je skutečně obtížné překonat, takže na ni musíme narazit, i kdybychom nechtěli.“
„Dobře – ale máte aspoň její fotografii?“
„Nemám a ani žádnou nepotřebujete,“ odsekl netrpělivě poručík.
„Jenže – podle čeho ji poznáme? V životě jsme ji neviděli…“ hrozí se jeden z Mexičanů.
„Snadno ji poznáte,“ chlácholí ho důstojník. „Je úplně nahá, nemá na sobě ani nitku, a má ruce spoutané policejními náramky s rozporkou.“
„Ó, takovou delikventku budu chytat obzvláště rád,“ pomlaskává si Mexičan.
„To se ti nepodaří, kamaráde,“ krotí jeho nadšení poručík. „Ona je totiž nesmírně nebezpečná. Pamatuj – dotkneš-li se jí, zahyneš!“
„Co tedy máme dělat?“
„Budete se chovat naprosto tiše a nesmíte prozradit, že jste ji objevili. Jenom dáte signál vysílačkou. To je celý váš úkol!“
Za kterou dvojicí vyrazím? – uvažuje horečně Theresa. Nakonec se rozhodla pro dvojici, jejímž členem je poručík US Army. Je nejnebezpečnější, pokusím se ho zbavit jako prvního…
Skupinka se rozdělila a Theresa se jako stín vydala ve stopách dvojice, kterou si před tím určila – tedy té, jejímž členem je Američan. Kryje se mistrně za bujnou vegetací.
„Pochybuji, že tudy šla,“ míní Mexičan. „To by totiž v té vysoké trávě muselo být znát. Předpokládám totiž, že se snažila najít nějakou schůdnější cestu a tady je ta tráva netknutá. Zřejmě šla na druhou stranu…“
Teprve teď si uvědomil, že poručík jeho úvahy nekomentuje. Otočil se — a strnul!
Poručík leží bezvládně v trávě obličejem k zemi, nad ním stojí nádherná žena v Evině rouše, třímajíc jeho pistoli ve své pravici.
„Ani hnout, amigo,“ pronesla tiše anglicky, vyslovujíc pečlivě všechny hlásky, aby měla jistotu, že jí Mexičan porozumí. „A ani nehlesni, jinak jsi synem smrti!“
Mexičan hledí do hrozivého ústí pistole nejsa schopen slova ani pohybu.
„Lehni si tady vedle poručíka na zem, obličejem dolů,“ nařizuje Theresa.
Mexičan se pokouší odložit svůj samopal.
„Řekla jsem ti, aby sis lehl na zem – ne, abys manipuloval se zbraní!“ obořila se na něj agentka ostře. „Tak k zemi – i s tím samopalem, než napočítám do tří! Jedna… dva…“
Mexičan padl bleskurychle k zemi. Vzápětí na to se mu Theresa posadila obkročmo na záda a nohama mu přitiskla ruce k tělu. Drží ho pevně jako ve svěráku. Nahnula se k poručíkovi, kterého před tím byla omráčila, a jala se spoutanýma rukama prohledávat kapsy jeho uniformy. Její úsilí je korunováno úspěchem. V levé kapse blůzy objevila klíček od náramků.
„Damn it! – nejde to!“ zaklela vzápětí, když zjistila, že rozporka na náramcích jí nedovoluje, aby pouta sama odemkla.
Uvolnila tedy své sevření a nařídila Mexičanovi: „Teď mi to buď odemkneš – nebo se rozluč se životem!“
Mexičan splnil její rozkaz třesoucí se rukou. Theresa vzápětí svého osvoboditele omráčila elektrickou ranou – podobně jako před tím poručíka. Oba bezvládné muže svlékla úplně do naha a náramků použila k jejich vzájemnému spoutání. Jeden náramek zacvakla na poručíkově pravém zápěstí a druhý na Mexičanově levém kotníku. Mexičanovy slipy nacpala poručíkovi do úst a pak obdobným způsobem vyrobila roubík pro Mexičana. Jeho nožem rozřezala poručíkovu košili a oba roubíky zajistila pruhy látky. Mexičanovy ruce pak připoutala jeho vlastním opaskem k mohutnému kmeni blízkého stromu, poručíkovu levou nohu připoutala jeho opaskem k Mexičanově pravé noze, vstala a zálibně přehlédla svoje dílo.
Ještě by to však něco chtělo, pomyslela si. Znovu k oběma mužům přiklekla, ucpala jim uši chuchvalci trávy a oči jim zavázala zbylými pruhy látky z poručíkovy košile.
Prohledala kapsy jejich uniforem. Vysílačku, klíč od náramků a jejich zbraně hodila do strže, ostatní drobnosti včetně jejich dokladů a hodinek vložila do poručíkovy brašny, přehodila si ji přes rameno, sebrala jejich uniformy a vyrazila podél strže hledajíc nejschůdnější cestu. Zjistila, že na protější straně je svah povlovnější, ale tady, kde ona právě je, padá stěna téměř kolmo dolů. Navázala k sobě části ukořistěných uniforem, avšak toto provizorní lano shledala příliš krátkým. Kdyby dole nebyly ty špičaté kameny, mohla bych se potom odvážit skoku, ale takhle bych se s největší pravděpodobností zranila, což teď nemohu potřebovat. Ledaže bych… Ale proč ne?
Theresa ukryla svou kořist do vykotlaného stromu a vydala se za druhou dvojicí. Jde rychle, ale tiše a obezřetně se kryje porostem. Na oba vojáky narazila asi po půlhodinové chůzi. Bezstarostně sedí na kmeni padlého stromu zády k ní a pokuřují.
„Ten Amerikánec si myslí, že se mu tady budeme honit za nějakou jejich potrhlou agentkou,“ poznamenal právě jeden z nich zpotvořenou angličtinou, mistrně napodobuje poručíkův americký přízvuk i dikci.
Jeho kamarád přistupuje na jeho hru a odpovídá mu stejným způsobem. Oba se pak svým komediantským výkonům smějí.
Přejde vás smích, zuří v duchu Theresa. Dělat si blázny z Američanů se nevyplácí…
Přikrčila se za nimi a… Svůj skok si vypočítala mistrně. Uchopila každého za jednu ruku a silný elektrický výboj oba muže sklátil téměř současně. Pak už její akce následovaly ráz na ráz. Zbavila oba vojáky oděvu, ucpala jim ústa slipy vždy toho druhého, rozřezala jednu košili na zajištění roubíků a na zavázání očí. Jejich těla upravila do polohy ‚69‘ a svázala jim navzájem ruce a nohy jejich vlastními opasky. Zbraně a vysílačku hodila do strže, sebrala jejich uniformy a vydala se k úkrytu, do kterého byla schovala uniformy první dvojice. Tam vybrala obsah kapes ‚nových‘ uniforem, drobnosti a doklady přidala do poručíkovy brašny. Navázala další části uniforem a usoudila, že její provizorní lano je už natolik dlouhé, aby se mohla odvážit překonání strže.
Uvázala jednu nohavici ke kmeni stromu čnícího nad samým okrajem propasti, poručíkovu brašnu si hodila přes rameno a jala se slaňovat. Jde to, jde… ale teď už je na samém konci svého ‚lana‘ pod ní je ještě dobrých šest metrů strmé stěny…
To nepůjde. Zranila bych se!
Theresa vyšplhala zpět nahoru a zamyslela se. Leda že… Ale ano! Kdybych si obula poručíkovy těžké boty… Ty by mohly i ten náraz na ostré kameny vydržet…
Theresa koná tak rychle, jak myslí. Vrátila se k první dvojici a obula si důstojníkovy boty. Všimla si, že se oba pánové už probrali z omráčení a melou sebou snažíce se zbavit pout. Zachechtala se, nakopala poručíka okovanou botou do holého zadku a vyrazila zpět k vyhlédnutému místu. Znovu slezla po provizorním laně, otočila se a chvíli zkoumá terén. Pak si vyměřila skok a vrhla se do hlubiny pod sebou. Podařilo se! Dopadla na nohy…
- × - × - × -
„Mám nápad,“ ozvala se nesměle Nihasa.
„Ach, nápad… Jaký, Nihhy?“ zeptal se doktor Azizill s podtónem sarkasmu v hlase. „Šéfa stejně probudit nemůžeme, protože bychom zle skončili, a…“
„No právě!“ přerušila ho Nihasa vítězoslavně. „Ztráta všech pokusných objektů je sice nepříjemná a Seggi by si vylil zlost na nás všech, jenže my se teď můžeme aspoň pokusit tu sérii chyb aspoň z části napravit, nemyslíš?“
„Jak, prosím tě, chceš něco napravovat, když…“
„No přece… když už nevysíláme to dehibernační záření a ether se uklidnil, bude to dálkové ovládání působit na toho… Malinu? Jo, Malinu… opravdu na dálku, i přesto, že není vybaven odrušovačem…“
„Tedy, Nihhy! Ty jsi ale hlava! To musíme prokonsultovat s Verdeletem. Hned! Inženýre… No tak, inženýre, kde jsi? Ozvi se!!“
„Co tady řvete jako na lesy? Myslíte si, že tím snad vzbudíte šéfa, či co?!“
„Podívej, inženýre. Tady Nihhy má nápad…“
„Hmm, sice je jen slabá naděje, že se to podaří,“ míní Verdelet, když ho spolupracovníci seznámili s podstatou věci, „ale pokus učinit můžeme. Chleba to nežere, tak vlastně o nic nejde. Zkazit se na tom nic nedá.“
- × - × - × -
Fortaleza 1. února (SAN) – Od našeho latinskoamerického zpravodaje – Tisková mluvčí psychiatrické léčebny Clínica de Psiquiatria, Av. Dom Luís ve Fortaleze, oznámila tisku, že včera v odpoledních hodinách uprchl z kliniky záhadný pacient, který tam byl hospitalizován před několika málo dny.
Jedná se o muže středního věku, kterého do péče výše jmenované kliniky předal Msgre Henry Chaser, polní kurát jednotky US Army zachráněné na přelomu prosince a ledna mimozemšťany. Jednotka zmizela za záhadných okolností kdesi na brazilsko-venezuelské hranici a tento podivný psychicky narušený muž se jednoho dne objevil v pralese a k vojákům se prý spontánně přidal.
Zdálo by se, že se jedná o naprosto nezajímavou historku pro naše čtenáře, jenže jeho popis i fotografie nápadně připomíná trestance Lukáše Malinu, uprchlého z věznice v Plzni Na Borech v červenci loňského roku.
Připomínáme, že tento mnohokrát soudně trestaný recidivista, který si pobyl několik let za mřížemi dokonce i ve Spojených státech, si právě odpykával desetiletý trest za ozbrojené přepadení banky, když využil chyby dozorce k útěku a záhadně zmizel, jako by se po něm zem slehla. Zatím se nepodařilo zjistit, kde se po celou dobu skrýval, jakým řízením osudu se dostal do srdce brazilského pralesa, ani kam má namířeno po útěku z psychiatrické kliniky. Zpět do pralesa? Domů? Někam jinam? Pátráme dál. Sledujte náš list!
- × - × - × -
„Ti čtyři se ještě nevrátili, pane poručíku…“
„Zřejmě ji pořád ještě hledají, nebo…“
„Ale oni neodpovídají ani radistovi, pane poručíku! Aby tak lezli za tou ženskou i do té strže, jestli se tam odvážila, a mohli se třeba zranit nebo…“
„To by tak ještě scházelo! Amíkům zběhne agentka a myslí si, že se tady všichni kvůli tomu strháme, ne? Teď na noc už nikoho ven posílat nebudu! Jsou čtyři, tak snad…“
„Naši jsou jen tři. Ten čtvrtý je poručík US Army.“
„No a co má být? Je jedna hodina ráno! Řekl jsem jasně, že uprostřed noci do terénu další své lidi posílat nebudu! Nemluvím snad dost srozumitelně, seržante. Co ještě potřebujete?“
„Máme o tom poslat hlášení na velitelství, poněvadž Amíci toho svého maníka shánějí!“
„Ukažte to, prosím vás… Hmm, oni do toho zatahují i ministra – no to už je vrchol! Kvůli jedné zlodějce aut se tady všichni mohou potento! A že my tady máme problémy s drogovou mafií, to asi nikoho nezajímá! Kde ty lidi mám pořád brát? Myslí si snad, že si je tady líhnu na povel?“
„Na mě se nerozčilujte, pane poručíku… Já jsem jenom přinesl tu depeši.“
„Ale… Vždyť já vím… Koho tam teď máme ve službě?“
„Právě, že už jen seržantku Guarézovou a její girls…“
„Hmm, co se dá dělat. Tak je tam pošlete. A psovoda!“
„Rozkaz, pane poručíku!“
…
„Pěkně nás žene,“ poznamenává seržantka Guarézová k psovodovi.
„Buď ráda, holka. Aspoň tam brzy budeme… Jsme už pár metrů od strže… Ha! Copak to tady máme?“
Pes se zastavil nad podivně pulsujícím útvarem.
„Světlo!“ zvolala seržantka.
Silné reflektory ozářily opravdu zajímavou scénu. V trávě poblíž padlého kmene se zmítají dvě úplně nahá mužská těla v poloze 69.
„Co to tady vyvádíte, vy zvrhlíci!?“ zvolala zhnuseně seržantka.
Ticho.
„Vy neumíte mluvit?“
„Oni jsou to… svázaní,“ poznamenala jedna ze členek pátrací skupiny, když se světlo jednoho z reflektorů posunulo trochu dál.
„Opravdu! Svázaní! No, to je tedy nadělení! Rozvažte je!“
Dvě dívky se sehnuly ke spoutaným vojákům a uvolnily je z pout. Vojáci si okamžitě strhli pásku s očí a vytáhli roubíky z úst. Pak si začali čistit uši.
„Kdo vám to udělal?“ zeptala se seržantka. „A kde máte uniformy?“
„Ne-ne-ne… nevím,“ blekotá jeden z vojáků.
„Já-já… taky ne…“ odpovídá druhý. „My jsme měli jít tady podle té strže a hledat stopy nějaké potrhlé americké agentky, která prý pobíhá v džungli docela nahatá. Jenže…“
„Jenže teď jste, jak se tak dívám, nahatí vy dva, ne? To jste ji našli a chtěli jste si to s ní rozdat, nebo co?!“
„N-n-ne-ne,“ ohrazuje se první voják, „my jsme šli, a najednou… Já nevím, jak se to stalo. Najednou jsem se probudil… a-a-a… nemohl jsem se hýbat. Nic jsem neslyšel, nic jsem neviděl. Měl jsem ucpanou pusu… Vůbec nemám představu, co se mi stalo…“
„Snad si nemyslíte, že vám budu věřit takové povídačky. Za trest vás dovedeme na stanici takhle! Jak vás pánbůh stvořil! Aby všichni viděli, kam až může voják klesnout. Tak pohyb, pohyb, jdeme, nezdržujeme!“
„Promiňte, paní seržantko…“ ozvala se jedna z dívek.
„Co ještě?“
„Jim přece záleží hlavně na tom Amíkovi, ne?“
„Pravda! Kde jsou vaši kumpáni?“ zeptala se seržantka zostra dvou nalezených vojáků.
„Ti šli podle strže tam… na druhou stranu.“
„No dobrá. Tak jdeme ještě na druhou stranu. Na cestu nám jeden reflektor postačí. Musíme šetřit akumulátory!“
„Támhle jsou!“ zvolal psovod asi po dvacetiminutové chůzi.
Skutečně! Pátrací skupina narazila na další dva svázané muže. Ti jsou rovněž docela nazí, se zavázanýma očima, ucpanýma ušima a s roubíky v ústech.
„Rozvažte je…“
Stalo se. Během pár minut jsou i zbývající dva vojáci zbaveni části pout, roubíku i oslepujících pásek a usilovně si čistí uši.
„Taky nevíte, co se s vámi stalo?“ zeptala se seržantka posměšně.
„Ne-nevím…“ vyráží ze sebe poručík.
„Ale já vím,“ oznamuje poslední voják.
„Ty víš? Tak povídej!“
„Šel jsem vpředu, tady poručík za mnou. Pořád jsem na něj mluvil. Najednou přestal odpovídat, tak jsem se otočil, a-a-a… On ležel na zemi, nad ním stála ta nahatá agentka, kterou jsme měli najít, a mířila na mě jeho pistolí. Poručila mi, abych si lehnul, pak si na mě sedla, sevřela mě nohama jako do svěráku, prohledala tady poručíka, našla klíč od náramků. Poručila mi, abych je odemkl, jinak že mě zabije. No tak jsem to udělal… a pak už nevím… Když jsem se probudil, nemohl jsem se hýbat, nic jsem neviděl, nic neslyšel, pusu jsem měl zacpanou, nemohl jsem ani volat o pomoc…“
„Dobrá, dobrá. Tak konec tlachání a jdeme!“
„Kam? Musíme ji přece najít a, a…“
„A… a…! Žádné a-a! Jdeme zpátky na stanici. Slezla-li do strže, tak stejně teď v noci nemáme naději. Nejsme na takovou cestu vybaveni!“
„Co si to dovolujete, seržantko? Víte vy, kdo já jsem? Já jsem důstojník US Army! Poručík! Nepřipustím, aby mi rozkazovala nějaká seržantka – a ještě k tomu ženská!“
„Tak za prvé: Já nejsem ‚nějaká‘ seržantka, ale seržantka Guarézová. A za druhé: Ve Státech jste možná poručík. Tady je však Mexiko, jestli jste si toho neráčil všimnout. Tady jste nula! Takže zavřete hubu, nebo vám ji nechám ucpat tím hadrem, který jste v ní měl před tím! Nenechám se přece urážet nějakou nulou, která ani neví, kde má uniformu! Jdeme!“
„Takhle?“
„Takhle! Už jsem řekla!“
„Jenže…“
„Máte snad nějaký problém?“
„No, podívejte se! Já mám ruku připoutanou k jeho kotníku…“
„No a co jako? Myslíte si, že vás snad ponesu? Tak půjdete sehnutý no! Když si ani neumíte ohlídat klíč od náramků!“
- × - × - × -
„Utekl z psychiatrické léčebny a zmizel v pralese,“ oznamuje jeden z techniků Azizillovi. „Právě před chvílí to hlásili v tom jejich zpravodajství. Jenže…“
„Co ‚jenže‘ – “ pobídl Azizill k hovoru zamlknuvšího technika.
„Z té Fortalezy sem je to přes čtyři tisíce kilometrů… Kdyby šel denně osm hodin rychlostí pět kilometrů za hodinu, půjde sem přes tři měsíce, jenže po dálnici pěšky nemůže a cesta pralesem mu takovou rychlost neumožní. Přitom neuvažuji přechod několika veletoků včetně Amazonky!“
„To je nepříjemné,“ zamýšlí se Azizill, „ale on to zvládne. Je ve skvělé fyzické kondici – mimo jiné i díky našim zásahům – tak ať nám předvede, co dovede. Nebo snad máš jiný nápad? Proč ses před chvílí tak odmlčel?“
„No… právě, že ano. Totiž… jak bych to řekl…“
„Hlavně jasně a stručně,“ nabádá váhavého technika Azizill.
„V těch zprávách taky hlásili, že nějaká šílená americká agentka, úplně nahá, se pohybuje opět po středoamerických dálnicích v kradených autech, a nabádali řidiče a majitele především těžkých vozidel, aby…“
„Co to má společného s naším objektem?“
„No… napadlo mě, že on by mohl taky… ukrást nějaké vozidlo, a potom…“
„Počkej, počkej… ukrást nějaké vozidlo… Dobře. Ukradne vozidlo, pojede z Fortalezy směrem na Manaus po dálnici – jenže tam ho chytnou. Cesta pralesem je přece jen bezpečnější…“
„Ani bych neřekl,“ oponuje technik. „My ho můžeme sledovat, vést a dokonce – když už nevysíláme dehibernační záření – můžeme přece…“
„Vlastně máš pravdu. Avšak ta jejich primitivní vozidla jezdí na naftu a nádrž nemají bezednou…“
„To není problém. Udělá to jako ta agentka, co o ní hlásili v těch zprávách. Ukradne jiné vozidlo a pojede dál. Dokonce i jeho můžeme donutit, aby se svlékl a cestoval úplně nahý, takže jejich policie a tajné služby budou mít o čem přemýšlet. Když mu poskytneme na dálku ochranu a zároveň ho budeme nutit, aby se neodkláněl ze směru cesty…“
„Právě. A Manaus je poslední výspa té jejich ‚civilizace‘ před vstupem do sféry našeho přímého vlivu. Jakmile vstoupí do pralesa v této oblasti, bude nenávratně náš…“ raduje se Azizill z technikova nápadu. „Zařiď to. Ihned.“
- × - × - × -
Po zkušenostech z předchozí cesty Theresa opustila dálnici několik kilometrů před vjezdem na most a vydala se k průplavu pěšky. Bez problémů se jí podařilo přeplavat na druhou stranu, kde si našla klidné místo k opětovnému nabití. Po krátkém odpočinku vyrazila na další cestu. Ta zatím probíhá bez problémů. Avšak zanedlouho opustí Panamu a ocitne se na jihoamerickém kontinentě. Přejede Kolumbii a vstoupí na brazilskou půdu.
Ovšem – kam potom dál? Vždyť já ani nevím, na kterém místě v Brazílii jsem vlastně pobývala. Někde na brazilsko-venezuelské hranici – to je poněkud neurčité. Avšak budu-li putovat podél brazilské hranice, musím na to místo narazit. Sice jsem pobývala celou dobu kdesi v podzemí, ale pak nás s tou Jošuovou chráněnkou vysadili na vrchol nějaké osamělé hory… Uvidíme!
- × - × - × -
„Poslyšte, seržante, vy si ze mě utahujete, že? Slyšel jste tu kachnu o té nahé americké agentce a domníváte se, že tady řádí nějaký její odchovanec? Nebo napodobitel?“
„Vůbec ne, šéfe,“ brání se seržant. „Skutečně po dvě stě třicítce jede s ukradeným náklaďákem chlap v Adamově rouše. Dokonce jsme byli svědky té krádeže. On totiž přijel původně jiným vozem, který odstavil v Marabě. Vystoupil z něj skutečně docela nahý. Vzápětí sebral jiný náklaďák a vyrazil po dvě stě třicítce dál směrem na západ. Zjistili jsme, komu patří to odstavené vozidlo a kontaktovali jsme ho. Ten vůz opustil zřejmě proto, že už měl skoro prázdnou nádrž. No, a to je přesně tatáž taktika, kterou praktikuje ta bláznivá Američanka v Kolumbii. Jen tak mimochodem… Šéfe, ona se blíží k hranici a za takové dva – nejpozději tři dny ji tady budeme mít taky!“
„Pěkné věci mi tady vykládáte, seržante… Proč jste toho podivína nezadrželi, když jste viděli, že ten náklaďák krade?“
„Nešlo to, šéfe! Vůbec nebylo možno se k němu přiblížit. Pamatujete se na tu nahou holku, co se před pár měsíci producírovala po Broadwayi?“
„Jo, slyšel jsem o tom, ale to byly jenom řeči a vy tomu samozřejmě věříte. Víte, jak jsou Amíci senzacechtiví! Žádný důkazní materiál přece nebyl předložen…“
„To ano,“ oponuje seržant, „jenže taky nebylo možno se k ní přiblížit. Každého prý odhodila neznámá síla stranou – a tady s tím chlápkem je to totéž. Oba kluky, kteří se ho pokusili zadržet, srazila nějaká neznámá síla k zemi. On si v klidu nasedl do auta a teď pokračuje dál k západu, jako by se nechumelilo. Jediný rozdíl spočívá v tom, že se nám ho podařilo natočit. A tu nahatou americkou agentku nám Kolumbijci poslali rovněž nafilmovanou – rozhodně to není kachna!“
- × - × - × -
„No, a máme ji tu taky! Ani to netrvalo tak dlouho, jak jsem předpokládal, šéfe…“
„Nevím, o čem mluvíte, seržante…“
„O té potrhlé americké agentce, která cestuje v Evině rouše ukradenými auty, přece…“
„Cože?“
„No, je to tak… Právě přišlo hlášení kolumbijské strany. Ta ženská je nezmar! Docela samozřejmě přeplavala Rio Negro v oblasti Guadalupe a pak zmizela v pralese…“
„Co to melete za nesmysly, seržante? Vždyť tam je ta řeka přes kilometr široká, plná piraň, krokodýlů…“
„To pro ni nebyla žádná překážka, šéfe. Prý si počínala jako někde v neděli na plovárně – klid, pohoda – a ti dravci proti ní neměli šanci. Záhadně chcípli, jakmile se jí dotkli… Konec konců – je to natočené, můžete se podívat.“
- × - × - × -
„Daří se?“
„Daří, daří, podívej,“ ukazuje technik Nihase na obrazovce drobnou postavičku putující pralesem. „Sice dalo trochu přemýšlení, jak se zbavit zvědavců, kteří se ho chystali sledovat po příjezdu do Manausu, ale i to se mi podařilo vymyslet.“
„Ano? A co jsi vymyslel,“ vyzvídá laborantka.
„No, hádej…“
„Ale tak mě nenapínej…“
„Nechal jsem ho vystoupit z auta před příjezdem k trajektu a donutil jsem ho přeplavat Rio Negro.“
„Šílenče! Víš ty, co se všechno mohlo stát?“
„Ale jo, vím, vím. Jenže naštěstí se nic nestalo. Držel jsem nad ním stráž,“ chlácholí technik rozlícenou dívku, které na návratu ‚pokusného objektu‘ velmi záleží.
„Doufám, že hlídáš široké okolí, aby nám nakonec v tom pralese…“
„Ale samozřejmě, starosto! Napřed si ho s Azizillem necháte pláchnout a mě teď budeš kvůli tomu komandovat, ne? Podívej se sama. Tady máš ovládání…“
Nihasa se chopila ovladače retrospektivu a jala se ‚pročesávat‘ prales v širokém okolí. „No, pár skupinek lidí se kolem pohybuje, ale není naděje, že by se s ním mohly setkat. Dokonce je tu i několik osamělých dobrodruhů… Co je TOHLE?“
„Ukaž!“
„No, to je taky nějaký ‚dobrodruh‘, jak ty říkáš… Ale…“
„No právě! Ale! Přibliž to… vždyť to světlo se odráží nějak divně…“
„Jako od toho našeho objektu, že jo?“
„No jo. Máš pravdu!“ zvolala Nihasa překvapeně. „Pokud vím, tak nazí se v pralese vyskytují jen příslušníci domorodých kmenů, a ti do této oblasti – opředené hrůzou z pralesního boha Kurupuri – zásadně nevstupují.“
Technik mezitím přiblížil obraz.
„No ne! To je přece ta agentka… Theresa! Bloudí nahá pralesem!“
„Nevykládej nesmysly! Kde by se tu vzala?“
„Tak se podívej sama, když mi nevěříš,“ ohradil se uraženě technik.
„Máš pravdu! Je to ona! Tu sem musíme taky dostat!“
„Musíme, musíme… Ale jak? Ona bloudí, cestu nezná – a my ji ovládat nedokážeme…“ zchlazuje Nihasino nadšení technik.
„Jenže dokážeme ovládat toho Malinu, ne?“
„Jistě, jistě, toho sem taky bezpečně dovedeme, ale tu samici…“
„Poslyš… Což kdybychom toho Malinu nasměrovali k té agentce? On by nám ji mohl přivést, ne? Ta agentka stejně hledá cestu k nám!“
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Co jiného by v pralese sama pohledávala?“ zvolala Nihasa triumfálně.
„Nuž dobrá,“ rezignuje technik, „ať je tedy po tvém. Konec konců – budeme-li mít dva objekty, dosáhneme u Seggiho snáze odpuštění. A stane-li se s nimi něco nepředvídaného, nemusíme ho konec konců probouzet vůbec…“
- × - × - × -
Theresa se snaží kopírovat venezuelsko-brazilskou hranici. Když přeplavala Rio Negro, vyrazila východním směrem, ale bez mapy a potřebných přístrojů spolehlivě bloudí už třetí den pralesem. Právě objevila rozsáhlý polom, kterým proniká do hustého podrostu přímé sluneční světlo, a rozhodla se ho využít k novému nabití, protože cesta neschůdným terénem je namáhavá a značně ji vyčerpává. Usadila se na padlý kmen mohutného stromu, vystavila své nahé tělo sluneční lázni a nechala se ukolébat lehkým vánkem.
Probudil ji podezřelý zvuk. Protřela si oči a uvědomila si, že došlo k prudkému zvratu počasí. Vítr značně zesílil, prales nepřátelsky hučí a obloha se zatáhla těžkými mraky. Theresa pochopila, že se blíží jeden z těch strašlivých tropických lijáků, které na své cestě už několikrát zažila. Vyskočila na nohy a snaží se dostat z prostoru polomu pod koruny pralesních velikánů, aby ji proudy vody nezasáhly v celé své prudkosti.
Rozhlíží se, hledajíc nejschůdnější cestu, když vtom spatřila na jižní straně polomu lidskou postavu mihnuvší se mezi stromy.
Zdá se mi to, nebo se tady skutečně někdo vyskytuje? Pochybuji, že by mě v této pustině hledali celníci… Musím se přesvědčit!
Vyrazila opatrně oním směrem. Vítr ještě více zesílil a hukot se mění v nesnesitelný jekot, takže Theresa ani nemůže na neznámého – nebo snad neznámou? – zavolat. Hradby stromů dosáhla za necelé dvě minuty a snaží se držet směr, kde se podivný stín mihl. Náhle strnula úžasem.
Je to možné? Není to možné? To vypadá jako ten podivín z rezidence té blonďaté potvory, kterého jsem přece teleportovala k Mistrovi… A dočista nahý, jako já!
Theresa se blíží k postavě stojící nehnutě u kmene nedalekého stromu. Zastavila se asi půl druhého metru od něho.
„Kde ses tu vzal?“ snaží se překřičet jekot větru, ale marnost nad marnost… Za tohoto stavu počasí je hovor zhola nemožný. Navíc se spustil lijavec – náhle a v celé své prudkosti, jak to tu bývá zvykem.
Chlápek na mě chvíli zírá nepřítomným pohledem, jako kdyby byl v transu. Pak se vzchopil, odpoutal se od stromu a vykročil pomalým krokem směrem ke mně. Jeden krok, druhý, vztáhl proti mně ruce jako by se mě chtěl zmocnit, ale najednou se podivně zkroutil a rukama si chytil genitálie. Zřejmě při tom i zařval, protože otevřel nepřirozeným způsobem pusu. Po chvíli, když se uklidnil, obrátil své kroky k východu – tedy směrem, kterým se doposud ubírám i já. Jenže – kam on vlastně jde? Že by taky k sídlu Mistra?
Theresa vyrazila v jeho stopách. Její podivný průvodce se co chvíli otáčí a zjišťuje, zda ho Theresa sleduje. Nečas, který právě vládne nad pralesem, jim cestu zle znepříjemňuje. Jdou pomalým tempem, bičováni tropickou průtrží mračen, vinou které je viditelnost snížena jen na několik málo metrů. Theresa se snaží držet v blízkosti toho podivného člověka. Dokonce se jí znovu podařilo přiblížit k němu. Teprve teď postřehla, že muž je docela suchý. Proudy vody se mu vyhýbají!
Jako by měl kolem sebe vytvořeno ochranné pole, napadlo v tu chvíli agentku. Ale to znamená… Theresa se pokusila o vytvoření silového pole, ale bezúspěšně. Přiblížila se k němu ještě víc…
…
„Trochu si s nimi pohrajeme,“ poznamenala Nihasa a stiskla několik kláves na ovladači.
…
V té chvíli ochranné pole na okamžik zmizelo, Lukáš uchopil Theresu za ruku a přitáhl ji k sobě. Jakmile tak učinil, ochranné pole je obklopilo oba a Theresa zjistila, že na ni přestalo pršet, ačkoliv kolem nich zuří už doslovná průtrž mračen.
- × - × - × -
Nihasa s napětím sleduje cestu páru nahých pokusných objektů pralesem a v rámci možností jim odklízí z cesty překážky, které by nedokázali překonat sami. Vzhledem k tomu, že je Theresa bioenergeticky senzitivní, nemusí se tolik starat o to, aby si k ní Lukáš nedovoloval nic nad rámec své ‚průvodcovské‘ úlohy.
„Však si taky ta samice od něj udržuje patřičný odstup. Dovoluje mu pouze, aby ji držel za ruku. Jakmile se pokusí dotknout kterékoliv jiné části jejího těla, čeká ho trest elektrickým šokem,“ informuje Nihasa doktora Azizilla, který právě zavítal do ‚její‘ laboratoře. „Zároveň ho však musím vést tak, aby se neodchyloval od stanoveného směru. To ovšem dokážu udělat jen tak, že v momentě, kdy se ten samec odchýlí z kursu, pošlu mu elektrický impuls do varlat – buď do levého, nebo do pravého – podle toho, kterým směrem se otočil chybně. Ale co! Je stoupencem praktik sado-maso, tak ať si užívá…“
„Jenže, drahá Nihhy, nezapomínej, že i ta samice – ačkoliv se právě teď chová odmítavě – dříve nebo později přece jen podlehne své vlastní sexuální touze,“ varuje svou kolegyni doktor Azizill. „Z hlediska našich výzkumů by pak nebylo dobré, aby došlo k jejímu zapuštění. Doufám, že tento fakt bereš v potaz?“
„Jistě že beru. I kdyby se samice přestala bránit a pohlavní styk by mu nakonec dovolila, jsem připravena překazit jej všemi prostředky. Jenže silně pochybuji, že bych musela k takovému zásahu přikročit. Vždyť jsou už velmi blízko…“
„Kdy tady budou?“
„Za nějakých osm až deset hodin,“ odpověděla šéfka laboratoře, obdařivši Azizilla spokojeným úsměvem. „Docela bys mohl zahájit přípravy na probuzení Seggiho. Jenom prosím pěkně dbej toho, aby se zase nezačalo prostorem šířit dehibernizační záření. Nerada bych nad tím párečkem ztratila kontrolu.“
„Domluvím to s Verdeletem,“ slíbil Azizill a spěšně opustil Nihasino pracoviště.
- × - × - × -
“Where are we going to?”
“I don’t know…”
„Nevím, nevím! Umíš vůbec říci i jinou větu?“
“I don’t know…” opakuje Lukáš stále dokola automaticky, čímž přivádí Theresu postupně od stavu zuřivosti do stavu čiré beznaděje a zase zpět.
“I don’t know…”
Kam jdou? To neví ani jeden z nich…
…
Lukáš se prodral další hradbou hustého porostu a udiveně se rozhlédl.
„Co se děje?“
„Tady… Tady to… to…“
„Co – tady to… to?“
„Tady to… znám!“ zvolal Lukáš, postupuje váhavými kroky doprostřed mýtiny, na níž stál ještě před třemi měsíci zchátralý vojenský tábor.
„No to je skvělé, pán to tu zná… Tak kde tedy jsme?“
„Nevím… Ale pamatuji se, že tady byli ti vojáci, kteří mě pak odvlekli do toho cvokhausu.“
„Do jakého cvokhausu?“
„No přece do toho, ze kterého jsem zdrhnul, přece!“
Theresa, které není nic známo o Lukášově osudu od momentu, kdy ho teleportovala na základnu Kurupira, jen tupě zírá, neschopna slova.
„No, a tady v jedné jeskyni mě před tím ti dva oficíři našli…“
Therese svitlo. Tak tady někde je ta zatracená základna, kam jsem se omylem teleportovala a kde taky tedy byl i tenhle dáreček – i když tedy – my dva jsme se tu nesetkali. Jedinou společnicí mi byla ta Jošuova protekční kráva… Nuž dobrá…
„Kde je ta jeskyně?“
„Ta jeskyně… Támhle, ale…“
„Žádné ‚ale‘ nechci slyšet. Zaveď mě tam! Hned!“ spustila Theresa na Lukáše panovačným tónem.
„Chtěla bys? Já bych ale taky něco chtěl…“
Lukáš se zahleděl Therese do očí a pak ji k sobě prudce přitiskl. Vzápětí přejel rukama několikrát po jejím těle.
„Jsi krásná… nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy v životě měl… Nádherná!“
Theresa, překvapena náhlou změnou chování svého ‚průvodce‘, se přestala jeho počínání bránit. S rozkoší vnímá, jak jí jedna jeho ruka bloudí po ňadrech a druhá po zadečku, aby se nakonec spojily v jejím klíně. Cítí, jak jí jeho tvrdnoucí penis cestuje vzhůru po vnitřní straně stehna, zaklání se a nechává se položit do měkké trávy. Jeho ústa se přisála k její bradavce…
Krásná chvíle je však najednou pryč, jako když utne!
Lukáš se z ní čertví proč odvalil a s bolestným výkřikem se chytil rukama za genitálie – podobně, jako to udělal už několikrát cestou, aniž by Therese vysvětlil, co se vlastně stalo.
„Nějak brzo jsem tě přestala zajímat,“ poznamenala Theresa s výčitkou v hlase, pozorujíc jeho náhle zplihlý penis. „Možná, že bys udělal lépe, kdybys mě odvedl k té jeskyni!“
„Ale vždyť jo… Stejně mě to tam nutí… aúú… jít!“ zařval vztekle Lukáš.
V dalším okamžiku se zkroutil v křeči jako paragraf a znovu se zoufale chytil rukama za varlata. Když podivná křeč pominula, vstal a vyrazil svižným krokem ke skále. Theresa v závěsu za ním. Prošli ústím jeskyně a vzápětí je pohltila zelená mlha. Ztratili vědomí…
Autor: © Éósforos, 2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah