Kapitola 4

„Ta ženská jezdí sem a tam jako pominutá,“ sděluje seržant komisaři.

„Nepovídejte – a kam?“

„No podívejte. Nejprve si vyrazila do Třince, vrátila se do Ostravy. Ale současně taky je ve Frýdku a teď ji zachytil jeden hlásič v Olomouci… U čerta starého – tak kde ona vlastně je? Přece se neroztrhla na tři kusy!“

„Poslyšte, seržante, co kdybyste na ta místa zavolal a nechal to prověřit? To vás nenapadlo?“

„Provedu, pane komisaři…“

- × - × - × -

Krátce po šestnácté hodině se náhle úplně setmělo bez jakéhokoliv soumraku, neboť se obloha zatáhla těžkými černými mraky, ze kterých se začal sypat další příděl sněhu. Lucka rozsvítila silné světlomety směrem k přístupové cestě a čím dál tím netrpělivěji vyhlíží z okna kuchyně, které je tím směrem situováno, příchod kamarádek. S přibývajícím časem její obavy o jejich osud rostou. Cožpak Lenka – ta je schopna se sama ubránit téměř čemukoliv, ale Luisu asi s sebou brát neměla – zvlášť tedy do takové hrozné nepohody… Jenže to děvče tolik chtělo podívat se ven… na sníh… Proč ne, ale měla zůstat tady, se mnou, v okolí hájovny – a ne si vyrazit hned na poprvé pěšky do čtyři kilometry vzdálené vesnice… Jako potvrzení Lucčiných obav zesílil vítr a sníh se lepí na okno.

„Nezbývá, než abych zrušila ochranné pole,“ oznamuje bratru zahradníkovi, „protože za tohoto příšerného počasí není vidět na jeho hranici a kamarádky by se nedostaly přes něj domů, protože Lenka nemá možnost, aby se se mnou spojila.“

„Kdo jiný by sem v takové slotě vážil cestu?“ odpověděl bratr zahradník otázkou.

„Vlastně máš pravdu,“ povzdechla si Lucka a ochranné pole kolem hájovny zrušila. Teď už jenom přechází po kuchyni, občas se marně pokouší prohlédnout sněhovou clonu. Chumelenice je tak hustá, že nepomáhá ani otření okna…

A teď… konečně… konečně! Je slyšet otevírání příšerně vrzající branky! Lucka vběhla do předsíně a otevřela vchodové dveře. Tam na zápraží stojí vyčerpaná kamarádka, bosa a bez kabátu, jen v bikinkách. Sama!

„Lucko… Lucinko…“ vydechla a rozplakala se.

Lucka ji beze slova uchopila jemně za ruku, vtáhla ji dovnitř a vší silou přibouchla dveře. I ta chvíle stačila, aby se v předsíni vytvořila závěj sněhu…

„Co se stalo? Kde je Luisa?“

„Nevím… já, já… nic nevím,“ vyráží ze sebe Lenka zoufale.

„Nevím, nevím,“ hartusí Lucka. „Něco snad přece víš, ne?“

„Luisa se mi ztratila v Ostravě na nádraží Svinov… vlastně… G. W. Bushe…“

„KDE??“

„No, nádraží Ostrava-Svinov se jmenuje kdoví proč nádraží G. W. Bushe… A tak, když se to stalo, požádala jsem o pomoc policii, jenže jsem se dostala do soukolí tak byrokratického přístupu, že se mi o tom nezdálo ani v nejstrašnějších snech. Toho policajta vůbec nezajímal její popis nebo okolnosti, za kterých se to stalo… On chtěl znát nějaké moje a její identifikační znaky… No, podívej se na ten formulář…“

„Ale, dej teď pokoj s formulářem! Pověz mi nějak souvisle, co se s Luisou stalo.“

„Tak dobře… Ale, udělej mi kafe… smrťáka… já už nemohu dál…“

„Lucka strávila asi dvě minuty u automatu přípravou silné kávy a Lenka spustila svoje vypravování. O zataraseném ústí cesty na silnici, o podivné cestě vlakem, o nákupu časopisů… „No a tam se mi Luisa ztratila! Asi ji s sebou strhli ti rozdivočelí fanoušci – no a než jsem se vzpamatovala, tak byla pryč. Vyběhla jsem ven z nádraží – tam nebyla… Nemohla jsem se dostat zpátky do haly… No, představ si, že se tam musí platit za každou krávovinu – dokonce i za vstup do nádražní haly nebo za přechod ulice!“

„No to je hrozné!“ zvolala Lucka nevěřícně. Tak Luisu strhne s sebou rozvášněný dav hokejových fandů – a ty se vpodstatě nemůžeš hnout, protože se musí platit i za přechod ulice! No, to je snad zlý sen!“

V té chvíli Lence znovu vytryskl z očí proud slz, „…ale já, já za to přece nemohu – vlastně – měla jsem ji lépe hlídat – jenže jsem v té chvíli byla zaujatá funkcí toho automatu, chtěla jsem zjistit, jak se vlastně za ty noviny platí. Potřebovala jsem je koupit… A ti fandové… Pochop – najednou… Jako stádo buvolů…“

Chudák Lenka! Bláhově si zřejmě myslí, že jí chci ještě ke všemu vynadat za ztrátu Luisy.

Lucka k ní natáhla ruce, stiskla ji do náručí a tiše ji konejší: „No, tak, klid, klid. To se zrovna tak mohlo stát i mně – a kdoví, jak bych sama pořídila na tvém místě, možná i hůř. Musíme přece něco udělat, abychom Luisu našly. Pojď, tady si dáme spolu to kafe, ty mi vypovíš všechny podrobnosti a budeme přemýšlet o dalším postupu. Nadměrné emoce by nás mohly zavést na špatnou cestu.“

Lenka už se uklidňuje, Lucka jí utírá zbylé slzičky a sedají si vedle sebe ke stolu.

„… zřejmě se platí i za použití výtahu na té policejní stanici,“ končí Lenka líčení své anabáze, „ale to nevím úplně jistě, protože mě oběma směry ‚svezl‘ ten pán… ten šofér.“

„Šofér?“

„No, on se mi představil jako řidič autobusu a tvrdil mi, že jeho kolega vezl někam Luisu – tedy aspoň podle popisu… Zítra mám jít na tuhle adresu a pokračovat dalším veršem.“

„Jakým dalším veršem?“

„Vlastně – to jsem ti zapomněla říci – ten šofér si všiml mé esperantské hvězdičky na kabátě a spustil polohlasně začátek jedné básničky Julia Baghyho. Tamto »Verda stelo sur la brusto…« – víš, co myslím…“

„Ne…“

„Cožpak vy jste se to v kursu neučili? Verda stelo sur la brusto – iom palas pro la rusto…“

„Já jsem do kursu esperanta nechodila, já jsem samouk,“ skáče Lucka Lence do řeči.

„Ach tak…“

„No, dobře. Já tam vyrazím zítra s tebou. Uvidíme, co se od kolegy toho šoféra dozvíme.“

„Jenže – my se tam nedostaneme! Auto je nepojízdné a na vlak nemáme peníze. Platí se nějakými… Globály? – ani nevím, jak to vypadá. Já mám v peněžence sice koruny i eura – mince i bankovky – a dokonce i čtyři platební karty. Ale ty už budou zřejmě propadlé…“

„No tak s sebou vezmeme pár těch stříbrných jeruzalémských denierů a prodáme je v nějakém starožitnictví, co říkáš,“ navrhuje Lucka.

„No jasně! Vždyť my máme s sebou hotový poklad,“ raduje se Lenka. „Avšak – co cesta do Ostravy? Tu zaplatíme – jak?!“

„Riskneme ji zase na černo,“ navrhuje Lucka, „a až budeme mít peníze, tak to dráze zaplatíme dodatečně. Třeba i ten dnešek, abys neměla výčitky svědomí. Jak ses vlastně teď dostala domů?“

„Ach, to byl taky zážitek…“ povzdechla si Lenka. „Nejprve jsem vběhla do cizího vlaku. Tam jsem jako ‚zapomněla‘ kabát – podle rady toho šoféra – a vyběhla jsem ven jen v bikinkách. Pak mě napadlo, že by mi mohli ty čipy narvat i do bot, tak jsem je zula a vhodila každou do jiného vlaku. No – a pak konečně přijel ‚můj‘ vlak. Vecpala jsem se do dveří vagónu s cestujícími a jela jsem znovu na černo – ale pak ten horror dostat se ven ve Lhotě. On tam nikdo nevystupoval a já jsem nestačila postřehnout, co se má udělat. Tak mě to převezlo až do další stanice. Pak jsem musela jít tím sněhem skoro šest kilometrů pěšky…“

„Hrůza… to musíš být úplně vyčerpaná…“

„Taky že jsem,“ potvrdila Lenka.

„Běž se nabít – a půjdeme spát. Ráno bývá moudřejší večera…“

Lenka shodila bikinky a odebrala se do nabíjecí místnosti, zatímco Lucka chlácholí bratra zahradníka. Ten, dozvěděv se o zmizení své neteře, se už o další podrobnosti nezajímal. Poklekl jen v rohu svého pokojíku a tiše se modlil…

- × - × - × -

Následujícího dne, hned po ránu, se chystají veliké přípravy na ‚dobrodružnou‘ cestu – aspoň jak se chmurným hlasem vyjádřila Lenka. Obě dívky jsou důkladně nabité energií, oděny v miniaturní bikinky, které právě nechala Lucka speciálně vyrobit automatu, protože sama žádné neměla k dispozici a navíc si přála, aby měly s Lenkou stejné – jako sestry. Přes ně pak dlouhé kabáty z Lenčina šatníku se zapínáním na suchý zip. Každá má v kabelce několik stříbrných jeruzalémských denierů.

„Co naše satelitní telefony?“

„Ano, máme je,“ hlásí Lucka. „Včera odpoledne je Sněhurka poslala, ale zase nefungují plnohodnotně. Lucie I, II, ani III se nechce spojit – hlásí to nesprávné přihlašovací jméno nebo heslo. Jediné dvě družice, na které se můžeme připojit, jsou ty dvě starší, které tu fungovaly před Luciemi… Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Hlavně, že nějak fungují,“ oponuje Lenka. „Aspoň o sobě budeme vědět, kdybychom se navzájem ztratily.“

„Taky pravda,“ přitakává Lucka, „i když tedy – raději, ať se to nestane…“

„Až odejdeme,“ instruuje Lucka bratra zahradníka, „nastavíš ochranné pole… Takhle, naprogramovala jsem to na tuhle jedinou klávesu na komunikátoru. A až nás uvidíš přicházet, stiskneš ji znovu, ano?“

„Ano…“

„Nezlob se, bratře zahradníku, ale říkáš to nějak nejistě.“

„Promiň, sestro Lucie, mám starost o Luisu…“

„Dobrá, tak my jdeme.“

„Svatá panna vás opatruj,“ rozloučil se s nimi bratr zahradník. Provázel je až na zápraží a když za nimi zaklapla branka, nastavil ochranné pole podle Lucčina návodu.

…

„Podívej, no. Tady ústí naše cesta na silnici – ale ta je takhle pitomě oplocena. Na hřebeni plotu je vodič pod napětím…“

„No opravdu – tedy, kdo tohle vymyslel… Docela bych doporučila nechat přezkoumat jeho duševní zdraví,“ komentuje stav Lucka.

Lenka se mezitím přehoupla přes plot a Lucka ji následuje. Jdou po silnici směrem k nádraží.

„Nedá se říci, že by ta silnice byla nějak dobře udržovaná. Zase napadal sníh, ale po pluhu ani památky,“ poznamenává Lenka.

„No tak… nám to nevadí,“ míní Lucka, „my pěšky snadno projdeme.“

Ale to už se blíží k nádraží. Tam je poněkud rušněji než včera, neboť na vlak čeká celých pět pasažérů, kupodivu samí muži.

„Máme štěstí,“ šeptá Lenka, „protože kdyby tu nikdo nebyl, tak nemám představu, jak bychom se do toho vlaku dostaly – tedy po včerejších zkušenostech… Je 8:20, to znamená, že nejbližší vlak pojede v 8:38 – za 18 minut…“

Lucka mezitím pozorně prohlíží plot oddělující perón od hrany nástupiště. „Zdá se, že tady jsou branky každé dva metry po celém nástupišti. Podívej… dva metry plot, metr široká branka … a tady zase…“

„No, to ano,“ souhlasí Lenka. „Jenže: JAK se ta branka otvírá?“

„To opravdu nevím, ale zkusíme to vypozorovat…“

„Vypozorovat…“ povzdechla si Lenka beznadějně. „Včera jsem sledovala provoz na nádraží skoro hodinu – a nevypozorovala jsem nic. Vždycky přijel vlak, cestující se k němu nahrnuli a branky se před nimi otevřely. Kdežto přede mnou … zůstala každá zavřená…!“

Lucka využila čas čekání k zevrubné prohlídce zařízení zastávky, ale kromě vyvěšených jízdních řádů neobjevila nic, co by se nějak k provozu zastávky vázalo. Jen spoustu poutačů s debilními reklamami na všechny možné a nemožné výrobky a služby.

„Už přijíždí vlak,“ upozorňuje ji Lenka, když se rozblikalo žluté světlo a zazněl zvonek.

Cestující se postavili k brankám – a ty se před nimi jako zázrakem otevřely. Lucka s Lenkou proběhly spolu jednou z branek, která se právě otevřela – před asi dvacetiletým mladíkem. Ten, když zjistil, co udělaly, usmál se a naznačil jim palcem pravé ruky, že jsou jedničky.

„Včera si ten chlápek poklepal na čelo – jako že jsem blbá…“ poznamenala Lenka k Lucce.

Ale to už vlak vjel do stanice. Obě dívky se postavily za mladíka, který jim vyjádřil sympatie, a vběhly do vagónu v závěsu za ním.

„Okamžitě si někam sedni a připoutej se,“ varuje Lenka Lucku, „nebo…“

Sotva cvakly karabinky bezpečnostních pásů, vlak vyrazil závratnou rychlostí vpřed.

„Opravdu to řídí nějaký cvok,“ poznamenala Lucka. Než se stačila nadechnout k další větě, vlak brzdí v následující stanici.

„No nazdar – to je opravdu šílená jízda…“

„Budeme tam za deset minut,“ informuje Lucku Lenka.

Skutečně – po deseti minutách divoké jízdy vlak staví v nádraží Ostrava-Svinov – čert ví proč přejmenovaném na nádraží G. W. Bushe… Cestující se vyhrnuli ven. Hrana nástupiště je oddělena od vlastního perónu opět plotem. Cestující procházejí brankami. Naše dívky opět využily ‚služeb‘ onoho mladíka, který je provedl i touto brankou. Jdou za ním až do nádražní haly. Tam teprve se zastavil, otočil se k nim a zeptal se: „Promiňte, děvčata, nic mi do toho sice není, ale jen tak pro zajímavost… ze zvědavosti, víte…? Jak dlouho už tenhle sport provozujete?“

„Sport?“

„Myslím ten nonpaiding…“

„Sport… nonpaiding… to je jako co?“ ptá se Lenka udiveně.

„No – jako neplacení, jízda na černo…“

„Tak pozor… My bychom rády zaplatily – ale nevíme JAK a KDE,“ ohradila se Lucka.

„COŽE??“

„Jak – cože? Zkrátka – peníze máme, ale nenašly jsme dosud místo, kde je možno jimi platit.“

„Ach tak… Vy jste dlouho pobývaly mimo Civilizovanou Zónu a teď…“

„Mimo jakou Civilizovanou Zónu?“ Lenka na mladíka vytřeštila oči.

„No… mimo Civilizovanou Zónu… Ale to je blbost – to by vás museli zadržet na hranicích, a pokud neznáte pravidla, tak byste skončily v lágru… Odkud jste vůbec přijely?“

„Z Jeruzaléma,“ sdělila Lucka po pravdě.

„Z Jeruzaléma… tam je hraniční přechod, pravda – ale jak se na vás tak koukám, panuje tam asi tak trochu bordel, že? Nuž co, já s tím nic nenadělám. Ať vám to dlouho vydrží.“

Mladík pohlédl na hodiny a vyrazil svižným krokem k východu z haly.

„Mám takový dojem,“ povzdechla si Lenka, „že ač umíme česky, asi se tady budeme těžko domlouvat…“

„Taky mám takový dojem,“ souhlasí Lucka. „No, ale my musíme najít tu ulici Generála Custera. Nebo se na ní někoho doptat…“

„Stejně tu panují divné poměry. Nádraží G. W. Bushe, ulice Generála Custera… jako v nějaké americké kolonii…“ Lenka je celá rozladěná.

„No, ještě, že se tu nemluví rovnou i anglicky…“doplňuje Lucka. „Ale teď už dost filosofování. Navrhuji důkladně prohlédnout nádražní halu a najít nějakou mapu nebo informační středisko nebo tak něco podobného…“

Lence nezbývá, než souhlasit, takže se dívky pustily do obhlídky nádražní haly. Ta je nabita prodejními automaty na všechno možné i nemožné zboží a navíc ze všech stran útočí reklamní plakáty. Reklamou jsou polepeny stěny, reklama je namalována na podlaze i na stropě. Dokonce i každé hlášení o příjezdu či odjezdu vlaku je orámováno reklamou na začátku i na konci. Dívky se dozvídají, že nejsvěžejším nápojem je SuperCola Cool, po pár minutách je jim do hlavy vtloukáno, že nejzdravějším nápojem je HealthCola a nakonec se dozvídají, že není nad HairyColu Extra Strong s přidaným enzymem BaldKiller podporujícím růst vlasů.

„Pokud je tu někdo nucen čekat na vlak delší dobu,“ poznamenala Lucka, „tak má zaděláno na přímou cestu k docentu Chocholouškovi. Mně už jde z těch žvástů hlava kolem…“

„Taky si myslím,“ souhlasí Lenka.

Procházejí halou a marně hledají nějaké opravdu užitečné informace. Teprve asi po půl hodině Lucka chytila Lenku za ruku a přitáhla ji k jednomu prodejnímu automatu.

„No sláva – tady to je!“

MAPY, ATLASY, PRŮVODCE, TIPY NA VÝLET, INFORMACE PRO CESTOVATELE A TURISTY – hlásá nápis na automatu.

„No, to je sice hezké,“ souhlasí Lenka, „avšak – jak z toho krámu chceš tu mapu vydobýt?“

Lucka čte mezitím instrukce k obsluze automatu.

„Tak! A teď jsi ve stejné situaci, v jaké jsem byla včera já, když jsem bezradně stála u automatu na noviny a časopisy,“ oznamuje Lenka Lucce.

Lucka se beze slova začetla do seznamu titulů na čelní straně automatu.

„Co třeba tohle – KAPESNÍ PRŮVODCE OSTRAVOU – 12. aktualizované a přepracované vydání s mapou, indexem ulic a popisem pamětihodností.“

„Ale – proč ne? Tak mi teď předveď, jak ten zázrak dostaneš ven…“

Lucka namačkala na klávesnici příslušný kód a na monitoru se objevil nápis 2G018.

„Dva Globály a osmnáct tisícinek, kamarádko. Kde je vezmeme a kam je strčíme?“

„No, … to … to opravdu nevím.“ Lucka prohlíží automat ze všech stran, pak dokonce hmátla i do otvoru, odkud by měl po zaplacení průvodce vypadnout.

„Pozor!“ sykla Lenka, ale to už Lucku chytil za ruku jakýsi chlápek v uniformě.

Lucka ovšem zareagovala instinktivně – uvolnila část elektrické energie. Zřízenec se válí na špinavé podlaze haly… A světe, div se! – z automatu vypadl navolený průvodce!

„No tohle!“ Lucka pohotově vstrčila průvodce do kabelky a obrátila svou pozornost k šokovanému chlápkovi.

„Promiňte, pane. Neublížila jsem vám moc?“

„Co… cože… vy… mně… ublížila… neublížila… nevím… proč?“ blekotá vstávaje vrávoravě se země.

„No tak, uklidněte se! Ukažte tu ruku. Můžete s ní hýbat?“

Konečně se postavil a udiveně na Lucku pohlédl. „Co… co se to se mnou stalo?“

„Nezlobte se, pane, ale vy jste mě chytil znenadání za ruku … no a tohle je můj spontánní obranný reflex… Lekla jsem se… Promiňte…“

„No, víte, slečny,… Já jsem člen ochranky společnosti Global Automatic Super Trade Ltd., která i ve zdejší hale provozuje prodejní automaty – a zdálo se mi, že tady provádíte něco nekalého, tak jsem se chtěl jen přesvědčit – a vy…“

„Přišel jste o dva Globály,“ vložila se do hovoru Lenka podávajíc mu jeden stříbrný jeruzalémský denier. „Když tak místo nich přijměte tohle. Já vím, že je to nesrovnatelně víc, ale my jiné peníze nemáme…“

„Moment, moment! Proč myslíte, že jsem přišel o dva Gé?“

„No – my jsme měly vybranou knížku – a když jste chytil tady kamarádku za ruku, tak ta knížka vypadla,“ zdůvodňuje Lenka svůj úsudek.

„COŽE?? Ženské zatracené! Koho si myslíte, že máte před sebou?“ spustil náhle chlápek. „Vy si snad myslíte, že jsem nějaká lůza? Nějaký nuzák, bezdomovec – nebo snad dokonce kriminálník? Koho si myslíte, že před sebou máte? Vy si snad myslíte, že jsem nějaký póvl, nějaké očipované dobytče?“

Začal sice klidně, ale čím déle mluvil, tím více se začal rozohňovat a jeho hlas přibírá na síle. Teď už vyřvává na celou halu. „Kdo si vůbec myslíte, že jsem? Nějaký pouliční povaleč, chátra, nemakačenko? Sociální případ pro charitu? Vy si snad dokonce myslíte, že tady na nádraží žebrám? Já! Já! Já, člen ochranky největší globální společnosti provozující prodejní automaty na všech kontinentech. Na nádražích. V parcích. Na náměstích. Ve školách. Ve fabrikách. Na ministerstvech! Dokonce i ve Sněmovně! Považte! Ve Sněmovně!! A vy si myslíte, že já…“

Kolem obou konsternovaných dívek i rozhořčeného člena ochranky už se začíná tvořit rozrůstající se hlouček zvědavců. Hlavní aktér si toho povšiml a začal mluvit k divákům. „No podívejte se na tady ty dvě! Ony si snad myslí, že si nedovedu vydělat na živobytí. Já jsem snad pro ně nějaká bezvýznamná nula! Já, člen ochranky třetí globální společnosti s největším obratem za poslední tři roky! Já, který se podílím na ochraně majetku za miliardy! Já, který pracuji pro společnost, která má síť svých automatů rozmístěnou po celém civilizovaném světě. Na letištích! V přístavech! Všude, kde si vzpomenete! Mě! ony považují za… za…“

Hlouček zvědavců mezitím přerostl v dav.

„Co se to tady děje?!“

Cestu davem si razí dvojice policistů.

„Tyhle dvě, pane konstáble,“ spustil okamžitě rozhořčený ‚ochránce automatů‘, „manipulovaly nějakým nedovoleným způsobem tady s tím automatem – a mě se snažily uplatit nějakou cetkou. Podívejte se! A dokonce mě nařkly z toho, že jsem lůza a očipované dobytče! Já! Člen ochranky GAST! Taková neomalenost… urážka, pane konstáble!“

„To vám řekly přímo?“

„Ne, pane konstáble. Ale navolily si tady nějakou knihu a tvrdily, že jim vypadla, když já jsem tam strčil ruku. Prohlásily, že jsem tím způsobem zaplatil! No představte si to! Jako bych byl nějaký očipovaný kriminálník, či co! Taková sprostota!!“

„No dobrá. Tak, slečny, pojďte laskavě s námi. Doufám, že nebudete klást odpor. A vy…“ obrátil se k členovi ochranky automatů, „dejte zkontrolovat funkčnost automatu, zajistěte si za sebe náhradu a dostavte se k výslechu na dvě stě jedenáctku… Víte, kde to je?“

„Samozřejmě!“

Ochránce automatů kamsi odešel, dav se rozplynul a Lucka s Lenkou následují policisty ven z nádražní haly.

„Zajímavé,“ poznamenala Lucka, „po sněhu ani památky…“

„No jo… vesničanky… to se dalo čekat,“ odpověděl pohrdavě jeden z policistů. „My jsme velkoměsto, jestli jste to doposud nepostřehla, slečno. A z toho titulu máme klenbu. To mrkáte na drát, co?“

„Aha, klenbu… to jako ‚klenbu nebeskou‘, či co?“

„Jo. Něco na ten způsob. Ale teď se nás každá jednoho chyťte za ruku, budeme přecházet…“

Jsou právě na témže přechodu, kde včera zažila Lenka při přecházení tolik dobrodružství. Lucka se zájmem sleduje signály na semaforu, otevření brány a zatarasení jízdní dráhy.

„Opravdu zajímavé postupy…“ poznamenala.

Policisté jí však už nevěnují pozornost a vedou obě dívky mlčky do budovy Služebny. Vstoupili do výtahu, vyjeli do čtvrtého patra, prošli dlouhou chodbou a skončili ve dveřích označených 422. Jedná se o halu podobnou té za dveřmi 118 v 1. patře. Jeden z policistů zavedl Lucku ke dveřím jedné z kójí, otevřel je a pokynul jí, aby vstoupila. Vzápětí za ní dveře zaklaply. Policista otočil klíčem a vstrčil ho do kapsy. Lucka zjistila, že se ocitla ve vězeňské cele.

Mezitím druhý policista vede Lenku k jiným dveřím, dosti vzdáleným od těch, kam byla uvedena Lucka, otevřel je a rovněž jí pokynul, aby vstoupila dovnitř. Lenka si však stačila všimnout, že Lucka byla uzavřena za jinými dveřmi, a policista, který toto učinil, se prochází halou – čekaje zřejmě na svého kolegu.

„Hned, hned,“ říká policistovi, „jenom by mě zajímalo, proč jste kamarádku poslali jinam.“

„To je cela předběžného zadržení, slečno. A rozdělili jsme vás proto, abyste se nemohly domlouvat před výslechem.“

„Cože? Cela předběžného… zadržení?“

Lenka hraje navenek udivenou, ale ve skutečnosti horečně přemýšlí, jak ven z prekérní situace, snažíc se získat čas.

„Jenže… víte, já bych potřebovala to…“

„Co byste potřebovala?“

„No… víte… já… TOHLE!!“

V nestřeženém okamžiku se otočila, popadla policistu za rameno, vstrčila ho do cely a přibouchla dveře. Vzápětí otočila klíčem v zámku, vytáhla ho a vložila si ho do kapsy svého kabátu.

„Co to má znamenat, slečno?“ vrhl se na ní druhý policista, snaže se ji zpacifikovat a získat klíč od cely, kam byla zavřela jeho kolegu. Jakmile se však Lenky dotkl, jeho ruku zkroutila křeč. S bolestným výkřikem se zhroutil na špinavou podlahu.

Lenka hmátla do jeho kapsy, vytáhla z ní klíč od Lucčiny cely, odtáhla zpacifikovaného policistu k příslušným dveřím a otevřela je.

„Pojď ven, Lucinko, vstrčíme ho tam místo tebe…“

Stalo se.

„Klíče od vašich cel odevzdáme poctivě na vrátnici, pánové. Zatím se mějte,“ zvolala Lenka a vede Lucku na chodbu k výtahu.

„Jenže – co teď?“ uvažuje bezradně Lenka. „Asi budeme muset počkat, až se tu někdo objeví, a přinutíme ho, aby s námi sjel dolů…“

„Buď… anebo…“ uvažuje Lucka nahlas.

„Co … nebo?“

„No podívej… Mně pořád nejde na rozum, co se vlastně stalo tam u toho automatu… Víš, jak nám vypadla ta kniha. Když ten … no… víš koho myslím… tvrdil, že ON NEZAPLATIL…“

„Aha. Tak jestliže ON nezaplatil, tak jsi musela nějakým způsobem zaplatit ty sama…“

„No právě – a mě by zajímalo, JAK! Jedinou možnost vidím tuto…“

Lucka místo odpovědi stiskla přivolávací tlačítko výtahu – a ten kupodivu opravdu přijel a dveře se pohostinně otevřely.

„Téééda! Tohle kdyby viděli jeruzalémští mniši, okamžitě by tě označili za čarodějnici,“ směje se Lenka. „Jenže já tedy jeptiška nejsem – takže bych ráda slyšela nějaké vysvětlení…“

„No tak… stisk tlačítka jsem doprovodila elektrickým výbojem, no!“

„… kterým jsi donutila ten výtah, aby přijel… a ten automat, aby vydal knihu. No dobrá – zkusíme ještě ‚koupit‘ stejným způsobem noviny,“ navrhuje Lenka.

„Správně,“ souhlasí Lucka. „Tedy vzhůru na nádraží G. W. Bushe!“

Výtah mezitím dosáhl přízemí. Kamarádky vystoupily a namířily si to k recepci.

„Tady jsme našly nějaké dva klíče,“ oznámila Lenka samozřejmě a obě vyběhly ven na ulici.

„Tak, teď vpravo za roh – na přechod,“ naviguje Lenka Lucku. „To jsem zvědava, zda se nám podaří přejít na druhou stranu.“

„Tak jdem’ na to… branka je tady, takže…“

Z Lenčiny ruky vyletělo pár namodralých jisker a semafor skutečně začal zastavovat dopravu. Pak se dala do pohybu obě křídla branky, která nakonec zatarasila jízdní dráhu.

„Jak prosté, Watsone,“ poznamenala Lucka.

Týmž způsobem si otevřely dveře do nádražní haly a dokonce se jim podařilo u automatu na noviny a časopisy ‚zakoupit‘ několik titulů.

„No nazdar!“ zvolala Lucka pohlédnuvši na titulní stranu Ostravského ilustrovaného deníku, „my máme dnes středu 14. února … 2142! – to ta Sněhurka tak trochu přehnala, ne?“

„No… to přehnala. Jenže… dokud nenajdeme Luisu, nemůžeme se vrátit tam, kam bychom potřebovali. Takže teď musíme najít tu adresu … Generála Custera … Lucka prolistovává rejstřík ulic v Průvodci a proklíná vydavatele, který skloubil informativní texty s reklamními oznámeními takovým nemožným způsobem, že Lucka nemá představu o tom, co je vlastní text Průvodce a co je placená inzerce. Například ten index ulic vypadá tak, že u každé ulice jsou uvedeny tři – a někdy i čtyři firmy, které v té ulici sídlí a které příslušné heslo sponzorují.

„Tak – tady je např. ta ‚naše‘ ulice –

»Generála Custera – sponzorují: Czech and Moravan Bakers’ Co. 40%; Global Turist Travel Agency Ltd 30%; První ostravsko-opavská advokátní poradna, s.r.o. 22%; 12 3 B«

Najdeme si list 12 čtverec 3 B … hmm, to je tady…“

Lucka našla ulici na mapě snadno. „Tak, ještě musíme najít, kde jsme teď … hmm, tak to máme cestu skoro na druhý konec města. Jak se tam dostaneme… městská doprava…“ Lucka listuje v průvodci… „aha, tady… od nádraží tramvají 18 na … No to snad ne!“

„Kam?“

„Ani se neptej … na náměstí Císaře Ferdinanda II. … a tam…“

„Cože?!“

„No – podívej,“ ukazuje Lucka jméno na mapě konsternované Lence. „A tam musíme přestoupit na čtyřiadvacítku.“

„Hmm, teď ještě, jestli se taky povozíme…“ poznamenala Lenka, ale už se sama rozhlíží, kde že je stanice tramvají. „Támhle…“

Vyrazily Lenkou naznačeným směrem. Našly stanici, která je – jak jinak! – také oddělena od chodníku plotem s brankou. Dívky se přesvědčily podle vyvěšeného jízdního řádu, že stojí na správné straně a že tramvaje jezdí v intervalu 6 minut. Otevřely si branku elektrickým výbojem a vstoupily na nástupiště. Osmnáctka se objevila ani ne za dvě minuty. Nastoupily a v první řadě se přesvědčily, že se musí posadit a připoutat se bezpečnostními pásy. „Jedeme šest stanic,“ poznamenala ještě Lucka.

Náměstí Císaře Ferdinanda II. se ukázalo jako obrovská přestupní stanice, kde se sjíždí a rozjíždí 12 tramvajových linek na čtyřech různých nástupištích, takže dívkám chvíli trvalo, než se zorientovaly. Asi za deset minut však našly správné nástupiště i směr, kde bylo nutno počkat na čtyřiadvacítku.

„Naštěstí jedeme až na konečnou,“ informuje Lucka Lenku.

Konečně jsou na místě.

„Tak – Generála Custera 18… To musíme podle mapy támhle… ano, je to tak… ale po druhé straně ulice. Tady jsou lichá čísla…“

„Stejně musíme jít tudy, dokud nenajdeme přechod,“ poznamenala Lenka, ukazujíc plot oddělující jízdní dráhu od vozovky.“

„Ono to snad ani jinde přejít nejde,“ souhlasí Lucka. „Tady se ta auta řítí přímo pekelnou rychlostí…“

„No právě…“

Přechod se objevil asi 150 m za zatáčkou.

„Tady je…“

Lucka spustila semafor elektrickým výbojem a ten opět začal zastavovat dopravu. Asi za dvě minuty byl přechod nastaven pro chodce.

„Jdeme! Teď číslo 18… Támhle!“

Domovní dveře jsou zavřené. Lenka se je snaží otevřít… „Asi to bude zase za ‚poplatek‘,“ poznamenala a vydala elektrický výboj.

Skutečně! Dveře se otevřely! Vstoupily do domu.

„Druhé patro, byt 8… Aha, musíme výtahem… a v něm zase ‚zaplatit‘ elektrickým výbojem,“ uvažuje Lenka nahlas. „Moc by mě zajímalo, jak ‚platí‘ lidé, kteří nejsou bioenergeticky senzitivní.“

„Asi nějakým čipem,“ míní Lucka. „Jak to říkal ten ‚gramofon‘ na nádraží…?“

„Buď čipem, nebo ještě jinak,“ doplňuje Lenka Lucčiny úvahy. „On přece výslovně tvrdil, že není očipované dobytče…“

„Třeba se to za chvíli dozvíme… Tady je byt č. 8.“

Lenka zazvonila. Po chvíli se ozvalo z reproduktoru vedle dveří: „Kdo je?“

„Kuŝas ie sub tegmento…“ {Leží kdesi v podkroví…} spustila Lenka místo představení.

„… Netuŝebla Fundamento,“ {nedotknutelný základ = Fundamento de Esperanto – základ esperanta, kniha obsahující 16 základních (fundamentálních) pravidel esperantské gramatiky, která musí být dodržována při dalším rozvoji jazyka} navázal hlas z reproduktoru.

„Tuŝu ĝin nur La Mefisto,“ {Nechť se ho dotkne jen Mefisto = Mefistofeles – ďábel z Goetheova Fausta} pokračuje Lenka samozřejmě.

„Estas mi esperantisto,“ zakončil hlas v reproduktoru druhou sloku a dveře se otevřely.

„Vítám vás, pojďte dál…“

Autor: © Éósforos, 2014

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah