U novinového automatu se Luisa přece jen trochu uklidnila a pustila Lenčinu ruku. Dokonce se odvážila přistoupit k sousednímu automatu a se zájmem sleduje mladou dívku kupující si horkou čokoládu. To se jí stalo osudným. V té chvíli se totiž z nástupiště vřítila do haly první smečka zdivočelých ‚fandů‘ a Luisu strhla s sebou. Sice vyděšeně vykřikla, ale Lenka je právě zabrána do rozhovoru s onou postarší paní, které pomáhá s nákupem Zahrádkářského poradce, a Luisin výkřik zanikl v řevu rozvášněného davu. Když se konečně ohlédla po své svěřenkyni, bylo pozdě… Dav už dávno vynesl Luisu z haly a ta je proti své vůli vmáčknuta do jednoho z autobusů jedoucích na stadión.
Dveře se zavřely a autobus se rozjel šílenou rychlostí vpřed. Jedná se o jednu z mnoha mimořádných jízd objednaných hokejovou federací. Autobus cestou nikde nestaví – jede rovnou od nádraží ke stadiónu. Luisa je přitisknuta na kabinu řidiče a jen vyděšeně zírá na jeho počínání. Na jedné z křižovatek, když autobus prudce zabrzdil na červenou, dokonce Luisa narazila hlavou na neprůstřelné sklo, kterým je kabina oddělena od prostoru pro cestující. Řidič se k ní otočil a jejich oči se setkaly. Mile se usmál a jeho rty se pohnuly, jako by se chtěl dívky na cosi zeptat nebo jí něco sdělit. Přes sklo však není nic slyšet a Luisa neumí odezírat. Po pravdě řečeno – i kdyby to dokázala, stejně by nerozuměla… V té chvíli však naskočila zelená, a řidič, přesvědčiv se, že dívka není po nárazu viditelně zraněna, jal se opět věnovat situaci na silnici.
Konečně jsou u cíle cesty a vyděšená Luisa doslova vypadla z otevřených dveří autobusu. Znovu je však pohlcena zdivočelou smečkou a dostává se až k bráně stadiónu. Teprve tady se smečka zastavila. Každý jednotlivě musí projít bezpečnostním turniketem, kde je kontrolován, zda má platnou vstupenku a zda na stadión nevnáší nebezpečné předměty. Před Luisou se turniket zaklapl a fronta do ní narazila.
„Kam se sem cpeš, krávo, když nemáš vstupenku?!“ rozkřikl se na ní vztekle hromotluk stojící za ní, přičemž ji loktem tvrdě přimáčkl k postrannímu zábradlí. To v té chvíli povolilo a Luisy se zmocnili dva uniformovaní strážníci. Než se nadála, cvakly jí náramky na rukou.
„Tak, jednu hříšnici už bychom měli – teď kde je ta druhá…“ poznamenává jeden policista k druhému. Pak se otočil k Luise: „Kdepak jsi nechala svou kamarádku?“
Luisa pochopitelně nerozumí ani slovo z toho, co kdo kolem ní nebo přímo jí říká. Jen upřela na strážníka své bezelstné oči…
„Tedy, šéfe… Ona je skutečně BEZ identifikačních znaků. Vidíte? Nemá u sebe žádný nosič. Ani kartu, ani náramek, dokonce ani není čipovaná. Kde se tu k ďasu vzala?“
„Nuž co, vezmeme ji k nám na stanici,“ míní druhý strážník. „Tohle něčím smrdí. Musíme ji buď vyslechnout – nebo ji pošleme rovnou na Antiteror, tam už to z ní dostanou…“
V několika sekundách k nim přirazila policejní dodávka, Luisa vstrčena do zadní části bez oken a řidič zapnul maják. Na centrální služebně jsou během několika minut.
„Máme jen jednu, inspektore,“ hlásí seržant. „Vyrazily si na hokej, slečny. Jenže tady ta neměla vstupenku. Zřejmě ji tam chtěla dostat ta druhá nějakým podvodem, jako už jely tím vlakem, ale nějak jim to nevyšlo. Dav je zřejmě rozdělil. Předpokládám, že když budeme hlídat u stadiónu, dostaneme ji hned po skončení zápasu.“
„Dobrá, jeďte tam – i když tomu příliš nevěřím. Ale dostat ji musíme, protože taky nemá žádnou identifikaci,“ zdůrazňuje inspektor.
Strážníci odešli a inspektor se obrátil k Luise: „Tak, slečno. Konečně vás máme! Prosil bych nějaké vaše doklady a vysvětlení, jak jste se dostala do Civilizované Zóny bez identifikačních znaků!“
Luisa se rozplakala.
„To ti nepomůže, děvče…“ pronesl inspektor měkčím tónem.
V té chvíli před ním Luisa padla na kolena, sepjala ruce a promluvila svou starofrancouzštinou: „Slitování, vzácný pane…“
„COŽE??!!“ Inspektor na nešťastnou dívku jen tupě zírá, jednak proto, že se ještě nikdy nesetkal s podobným jednáním, a pak – nerozumí zadržené delikventce ani slovo…
“Do you speak English?”
Luisa se místo odpovědi znovu rozplakala.
Inspektor k ní přistoupil, zvedl ji se země a usadil ji na židli uprostřed místnosti. Vzápětí stiskl tlačítko zvonku. Vstoupil službu mající seržant.
„Kdy odjíždí transport na Antiteror?“
„Za půl druhé hodiny, šéfe.“
„Tak ji tam přidejte. Je bez dokladů a bez identifikačních znaků a neumí česky ani anglicky. Oni si tam s ní už poradí…“
Luisa, tentokrát spoutaná na rukou i na nohou, cestuje znovu v zadní části policejní dodávky bez oken – tentokrát na jiné ostravské nádraží, kde je jako balík naložena ještě s dalšími delikventy do speciálně upraveného nákladního vagónu. Vlak se dal do pohybu…
- × - × - × -
Krátce před půlnocí dojel vlak na nákladovou část pražského nádraží císaře Zikmunda, kde byl vagón s delikventy oddělen a přetažen po vlečce k rampě budovy Úřadu pro boj proti teroru a organizovanému zločinu. Delikventi v počtu pěti mužů a čtyř žen vyloženi a přemístěni do přijímacích hal v přízemí – muži a ženy zvlášť.
Do haly, kam byla umístěna i Luisa, vstoupily tři ženy – jedna v policejní uniformě, druhá v uniformě zdravotní sestry a třetí – upjatá megera v civilním kostýmu – doprovázené čtyřmi ‚gorilami‘ – dozorci z ochranky.
„Ty nám právě poslala Ostrava,“ sděluje velitel eskorty ženě v policejní uniformě. „Všechny jsou bez jakýchkoliv dokladů – a dokonce i bez identifikačních znaků…“
„… jinak by je sem neměli důvod posílat, ty mezuláne!“ odsekla vztekle komisařka, kterou kvůli nim vytáhli z postele, protože její kolegyně, která měla mít noční službu, zmeškala odpolední expres z Londýna kvůli dopravní zácpě. „Tak nezdržujte a předveďte první.“
„Rozkaz, paní komisařko.“
Dva vojáci uchopili Luisu, zbavili ji pout na rukou i nohou a předvedli ji před komisařku sedící za masivním stolem hned vedle zapisovatelky.
„Vylož obsah kapes a svlékni se!“ nařídila jí komisařka tvrdě.
Ticho. Luisa jen zmateně přechází pohledem po lidech kolem sebe.
„Tak bude to?“
Ticho.
„Hmm, slečna drží bobříka mlčení. No tak ji svlečte a prohledejte – na vybavování bude čas zítra, až se na ni podívá felčar…“
Jeden dozorce rozepnul Luisinu bundu, svlékl ji a prohledal její kapsy. „Jen kapesník, paní komisařko, a… a…“
„Co tam k čertu máte?“
„Dva sáčky čehosi!“
„Cože??“
„No podívejte se…“
„Tak opatrně s tím… Zaprotokolovat a zítra nutno kontaktovat pyrotechnika a drogovou službu! Teď pokračujte!“
Voják postupně odebírá Luise další oděvní součásti, které jsou pečlivě prohledány a následně zaprotokolovány upjatou úřednicí, a ukládá je do očíslovaného průhledného igelitového pytle. Když pak Luisa stojí uprostřed místnosti vysvlečená úplně do naha, navlékl jí plastový náramek s týmž číslem – CZ9F00125879114.
„Je vaše. Odeberte sliny, krev, moč a vaginální sekret, jako obvykle,“ obrátila se komisařka ke zdravotní sestře, zatímco dva dozorci přerovnávají Luisiny oděvní součásti tak, aby její kalhotky a podprsenka byly vystaveny u průhledné stěny pytle.
„No jo – hračičkové…“ hartusí navztekaně komisařka. „Na to vás užije! Předveďte místo těch pitomin další zadrženou!“
Mezitím třetí dozorce odvedl zcela nahou Luisu do kouta vybaveného gynekologickým stolem, křeslem a minilaboratoří, a posadil ji do křesla.
„Natáhni ruku!“ nařídila jí sestra.
Z Luisiných očí znovu vytryskly slzy.
„Podržte mi ji,“ požádala sestra dozorce.
Stalo se. Vzápětí sestra zaškrtila Luisinu ruku gumovým obinadlem a natřela jí žílu desinfekcí. Pak jí žílu napíchla a odebrala dvě zkumavky krve. Luisa je úplně konsternovaná a třese se po celém těle jako osika.
„Teď se vyčůrej, děvče, ať to máš rychle za sebou,“ promlouvá k ní chlácholivým hlasem sestra podávajíc jí vzorkovnici.
Luisa však naprosto nechápe, co po ní ta podivně oblečená žena vlastně chce, a na vzorkovnici jen tupě zírá.
„Nu, když nechceš, nechceš. Budu tě muset vycévkovat…“
Ticho.
„Hoďte mi ji na stůl,“ obrátila se sestra k členům eskorty. „Zadeček přes okraj, nohy do třmenů, upoutat a pořádně roztáhnout. Ruce za hlavu a rovněž upoutat!“
Dvě ‚gorily‘ se zmocnili zcela nahé vystresované dívky, která navíc nerozumí ani slovo, a posadili ji na gynekologický stůl. Ve chvíli ji uvedli do sestrou požadované polohy.
Sestra si navlékla nové rukavice a přistoupila ke stolu. Usadila se na stoličku mezi Luisiny doširoka roztažené nohy a rozhrnula její závojíčky. Zarazila se.
„Nějaký problém?“ zpozorněl jeden z dozorců.
„Ale… vlastně nic. To bude práce zítra pro doktora,“ odbyla ho podrážděně. Vzápětí hmátla do zásobníku po straně stolu, vytáhla katétr a jala se jej zavádět Luise do močové trubice. Luisa, jelikož nečekala takový zásah, vykřikla hrůzou a částečně i bolestí, protože sestřino počínání má do ohleduplnosti opravdu daleko. Když cévka překonala odpor svěrače a vnikla do močového měchýře, zavedla sestra její druhý konec do vzorkovnice, která se počala plnit Luisinou močí. Počkala, až se Luisin měchýř vyprázdní, vytáhla cévku a potřela jí ústí močové trubice lihovou desinfekcí. Luisa znovu vykřikla bolestí a rozvzlykala se.
„Kdyby ses byla vyčůrala sama, byla bys toho ušetřená,“ utrhla se na ni sestra netrpělivě. „Ještě ti odeberu vaginální sekret, ale za těchto okolností…“
Sestra přiložila odsávačku k Luisinu poševnímu vchodu a jala se jí dvěma prsty jemně dráždit klitoris. Luisa pocítila vzrušení, ale není schopna se bránit. Vzpíná se v poutech a vydává neartikulované skřeky. I ‚její‘ dozorce se zájmem sleduje průběh orgasmu ‚své‘ svěřenkyně.
Sestra, ač překvapena rychlostí, s jakou Luisa vyvrcholení dosáhla, využila jejího stavu jak k odběru vaginálního sekretu, tak i slin.
„Muslimky si sexu příliš neužijí, když je holka takhle nadržená,“ poznamenává dozorce.
„Tak dost už o tom! Ukliďte ji – a připravte další!“ nařídila komisařka.
Dva dozorci odpoutali Luisu od stolu a postavili ji na zem. Sestra jí podala pruhovaný vězeňský plášť z papíru, který si Luisa váhavě navlékla, a pak jí odvedli do separátní cely v pátém suterénu. Ulehla na pryčnu. Dveře zaklaply, zhaslo světlo a osamělou vězeňkyni obklopilo ticho a hrobová tma. Luisa se znovu rozplakala, ale po chvíli vyčerpáním usnula.
- × - × - × -
Úderem sedmé hodiny ranní nastoupila v Úřadu nová směna a krátce na to vtrhly do každé cely dvě ‚gorily‘, budí zajatkyně a rozespalé je vyvážejí výtahem do třetího suterénu, kde se nacházejí vyšetřovny. Na ‚ženách‘ se zde ocitá vedle čtyř ostravských přírůstků přibyvších kolem půlnoci dalších pět delikventek z ostatních míst. Všech devět má na sobě pruhované papírové pláště a jsou s rukama za zády připoutány k masivním kruhům ve zdi.
„Delikventky v počtu devíti přivedeny k lékařské prohlídce,“ hlásí seržant – velitel pětičlenné eskorty – komisaři, kterého doprovázejí dvě zdravotní sestry.
„Tak ty pláště dolů, odběr krve a moči pro kontrolu proti včerejšku, klystýr, sprcha – a které nejsou vyholené, tak vyholit, jako obvykle. Felčar dorazí během půl hodiny, tak sebou koukejte hodit, ať jsou připravené včas!“ rozkázal komisař.
„Kdo přijde, šéfe?“
„Myslím, že doktor Fötzlein, seržante. Nemýlím-li se…“
„No nazdar – to zas bude rodeo,“ povzdechl si seržant a jal se plnit rozkaz komisaře, který vzápětí odešel a nechal všechny procedury v režii svých podřízených.
„Je jich devět na nás pět,“ upozorňuje seržant, (obě sestry do svého týmu nepočítá) „proto postupně!“
Jeden dozorce z eskorty přistoupil k první dívce, robustní blondýně s vodově modrýma očima, odvázal ji od kruhu, uvolnil jí pouta na rukou a nařídil jí:
„Tak, krasotinko, ten pláštík pěkně dolů, ano?“
„Co si to dovoluješ, ty zmetku!“ obořila se na něj dívka a zle po něm loupla očima.
„Zatím to s tebou zkouším po dobrém,“ pronesl dozorce měkce, „takže se zkus svléknout sama. Kdyby to ovšem nešlo, tak bychom ti pak museli pomoci. To už je však horší…“
„Jen se opovaž, ty dobytku – a nahlásím tě Úřadu pro ochranu lidských práv!“
„To klidně můžeš, holčičko! My jsme ale Úřad pro boj proti terorismu a organizovanému zločinu a máme z dodržování lidských práv výjimku. Takže?“
„Jestli jsou tu někde nějací teroristé a organizovaní zločinci, tak jste to právě vy!“ odsekla dívka rozhořčeně a svůj proslov doplnila dobře mířeným plivnutím do dozorcova obličeje.
„Asi to po dobrém nepůjde…“ poznamenal dozorce utíraje si rukávem potřísněnou tvář.
Po těchto slovech ji obstoupili hned tři. Dva ji chytili za ruce a třetí roztrhl její plášť na dva kusy. Vzápětí ji vojáci uvolnili ruce a stáhli z ní i rukávy, které následují oba předchozí cáry rovnou do odpadkového koše.
„Jen tak mimochodem… Pro každého delikventa je počítáno s jedním pláštěm na den,“ oznámil jí škodolibě jeden z dozorců. „Dnes už jsi svůj příděl vyčerpala, takže…“
Větu nedokončil. Blondýna využila své chvilkové volnosti k tomu, aby ho pohotově profackovala. Nakonec ji museli zpacifikovat hned čtyři spojenými silami. Opět stojí připoutána ke kruhu s rukama za zády, tentokrát však už v plné nahotě.
„Teď se vyčůrej,“ vybídl ji další dozorce, přidržuje jí mezi nohama vzorkovnici.
Dívka váhá.
„Tak co, pustíš to sama a dobrovolně, nebo si počkáš, až tě vycévkujeme?“
Pak se obrátil ke svým kumpánům a poznamenal: „Slyšel jsem, že některé holky cévkování docela rajcuje…“
„Mě ne, ty idiote,“ poznamenala blondýnka na jeho adresu a pustila moč.
Dozorce však nedával pozor, žertuje s kumpány, takže mu část ‚zlaté sprchy‘ natekla do rukávu.
„No počkej, ty huso, to si odskáčeš…“
„Neodskáče,“ zasáhl velitel eskorty. „Sám sis to zavinil. Měl ses soustředit na práci a nečumět kolem, kde co lítá. Napřed jí nařídíš, aby se vyčůrala, a když to udělá, tak by ses jí chtěl mstít za to, že jsi nemehlo!“
„Ale šéfe, přece…“
„Nic! Už jsem řekl. Teď si jdi převléknout blůzu, a pospěš si, mezuláne!“
„Pokračujeme,“ rozhodl seržant, když postižený dozorce zmizel ve dveřích. „odvažte ji od kruhu, nechejte jí spoutané ruce a otočte ji, ať jí může dát sestra ten klystýr. Na to snad stačíte vy dva – a my jdeme na další, nebo nás Fötzlein sežere. Pět minut nám trvá svléknout jednu holku z blbého papírového pláště! Hrůza!“
Přistoupil ke druhé dívce v řadě, plnoštíhlé brunetce s vlnitými vlasy a hnědýma očima.
„Co ty? Svlékneš se sama a dobrovolně, nebo budeš také vyžadovat naši asistenci?“
„Raději sama,“ špitla plaše, „přece se s vámi nebudu prát…“
Uvolnili jí ruce. Obrátila se k nim zády a váhavě svlékla plášť. Ten jí vzápětí dozorci odebrali a pověsili na věšák.
- × - × - × -
Doktor Fötzlein byl rozladěn hned po ránu. Jednak musel na rozkaz Úřadu provést prohlídku několika pochybných ženštin podezřelých z přípravy teroristického útoku, zřejmě zase nějakých potenciálních sebevražedných atentátnic z řad tzv. černých vdov, čímž pochopitelně trpí jeho privátní praxe. A za druhé – on funguje jako externista, nemá tedy právo na parkování v podzemních garážích Služebny, a protože uvízl jako obvykle v dopravní zácpě, nenašel už na povrchu žádné vhodné místo k parkování, leda na draze placeném parkovišti. Takže to zase půjde z mé kapsy! Celých 0G012 za minutu. Čert aby to spral!
K bráně Služebny dorazil s půlhodinovým zpožděním.
„Kdybyste jel metrem, doktore, tak jste těch problémů se zácpou a parkováním ušetřen,“ dorazil ho službu mající strážný ve vrátnici, když si přečetl omluvu zapsanou doktorem do databáze docházky.
„Metrem! To snad nemyslíte vážně, chlape? Já, doktor Fötzlein, budu jezdit s nějakou chátrou!“ utrhl se Fötzlein zle na vrátného a jal se cválat dlouhou chodbou k výtahu.
„Jó, komu není rady…“ zaslechl ještě dozorcův komentář.
„Metrem! Jako nějaký případ pro sociálku! Fujtajbl…“ vyráží ze sebe vztekle ještě ve výtahu.
„Třetí suterén,“ hlásí automat a dveře výtahu se otevřely.
Doktor vyběhl do chodby. Jeho pohled spočinul na hodinách visících na stěně proti výtahovým dveřím. Skoro půl osmé! K ďasu! Za dvě hodiny mi začnou chodit prominentní pacientky, zatímco já tvrdnu tady! A co víc – ještě jsem ani nezačal!! Ó veliký Baale, dej, ať jich dnes moc není, nebo se z toho zjevím….
Do haly vtrhl jako velká voda. Vzápětí však zkoprněl úlekem, protože v hale je připravováno hned devět delikventek! Čtyři už jsou svlečené do naha: Dvě z nich jsou uvázané ke kruhům – zřejmě připravené pro něj, třetí právě dostává klystýr a čtvrtou druhá sestra vyholuje na gynekologickém stole. Zbývajících pět má na sobě pořád ještě ty papírové nesmysly.
Kdyby je nechali bez nich, ušetřila by se spousta prostředků – teplo je tady dost a na nahotu si stejně budeme zvykat všichni díky letecké dopravě… Jenže zase by přišla firma některého ministrova kamarádíčka o kšeft… Baal i Satanáš se proti mně dneska spikli! K sakru, to je nadílka! Zrovna, když jim tady omarodí dvě sestry, takže mi tam budou muset asistovat ta nemehla z eskorty, protože tyhle dvě budou potřeba tady! Jestli dneska neskončím v blázinci, tak dám na modlení!
Ve spěchu odemkl opancéřované dveře vyšetřovny a vběhl dovnitř. Dveře za ním hlučně zaklaply. Za pět minut je otevřel znovu, převlečen do bílého.
„Tak mi sem naservírujte první,“ ozval se z opancéřovaných dveří rozmrzelý doktorův hlas.
„Moment, moment, doktore. Tady ta se vzpouzí, musíme tam s ní jít aspoň tři, a tady ty by zůstaly bez dozoru, protože kamarád se nechal od ní počůrat a musel se jít převléknout…“
„Tak tu druhou – vždyť na pořadí přece nezáleží!“
„To taky nejde, doktore. Má v sobě ještě klystýr a není osprchovaná…“
„Cože?! Já nevěřím vlastním uším! Oni tu mají devět zpacifikovaných holek a nejsou schopni je za celou hodinu svléknout do naha a připravit k prohlídce! Zrovna, když mám naspěch. Tedy seržante, v pondělí budu mluvit s náčelníkem – a to, co mu o vás řeknu, si za rámeček nedáte. To si pište, že nedáte! Víte vy, kdo já jsem? Víte vy, kdo je to doktor Fötzlein? Nevíte! Tak já vám garantuji, že v pondělí se to dozvíte! Jak dlouho se bude ten darmošlap převlékat?“
„Nevím, pane doktore, už je pryč asi dvacet minut…“
„Nevíte! Víte vy vůbec něco? Víte vy aspoň, jak se jmenujete a kam si máte chodit pro výplatu?“
Na doktorovu posměšnou otázku už seržant nestačil odpovědět, neboť opancéřované dveře znovu s rachotem zapadly. V té chvíli se právě vrátil ‚nehodou postižený‘ člen eskorty.
„No sláva! Panáček se nám vrátil z módního salónu…“ Pak se otočil k dalším dvěma svým podřízeným: „Vezměte tu vzpurnou kobylu, zazvoňte na doktora, a buďte mu tam k ruce, kdyby ji nezvládal. Ale to vám povídám: Chovejte se k ní tvrdě, ale ne surově. A nepřejte si mě, dozvím-li se něco jiného!“
Vojáci odpoutali blondýnčiny ruce od kruhu, ale nechali jí je spoutané. Rovněž tak jí nechali spoutané nohy. Uchopili ji každý z jedné strany v podpaží a odvlekli ji před opancéřované dveře. Třetí zazvonil. Zvonek sice není přes dveře slyšet, ale ty se po několika sekundách otevřely. V nich stojí doktor Fötzlein s kyselým výrazem v obličeji.
„No, to je dost! Šoupněte ji rovnou na stůl – a dělejte! Fofr!! Prý vás obšťastnila zlatou sprchou…“ poznamenal kousavě k třetímu dozorci, „a pak jste se půl hodiny převlékal, jako nějaká primadona! Tak teď koukejte švihat!!“
…
Pátou dívkou v řadě je ovšem – Luisa! Jeden člen eskorty se před ní postavil a zeptal se jí, zda je ochotna svléci se dobrovolně.
„Ona neumí česky,“ poznamenala další dívka v řadě – také dovezená z Ostravy – když dozorce položil otázku podruhé.
„Ach jo… Can you undress yourself, or…“
„Namáháte se zbytečně, pánové, ona neumí ani anglicky…“
„Coooo? Ona neumí … ANGLICKY??? Odkud je? Jak je možné, že byla vpuštěna do Civilizované Zóny bez znalosti jazyka? Jak se s ní mám vlastně domlouvat, když neumí česky ani anglicky! Co to je za bordel? Jak je vůbec možné, že v civilizovaném světě může existovat někdo, kdo NEUMÍ anglicky?“
„To je asi důvod, proč nám ji sem poslali, ne? Kdo jiný je kompetentní k takovému vyšetřování!“ přilévá olej do ohně seržant.
Dozorce se znovu otočil k Luise a vztekle roztrhal na ní plášť, aniž by ji odpoutal od kruhu. Cáry pláště pak odhodil do odpadkového koše.
V té chvíli se otevřely opancéřované dveře vyšetřovny a tři strážci vyvlekli vzpouzející se blondýnku, kterou vzápětí připoutali ke kruhu ve zdi za ruce spoutané za zády.
„To vám nedaruji, vy úchylové! Prasata nečistá!“ častuje blondýnka eskortu nevybíravými tituly. Z očí jí vyletují blesky.
„Zmlkni, potvoro! V saharském lágru už si s tebou poradí – a mazlit se tam s tebou nebudou, to ti mohu garantovat,“ varuje ji jeden z dozorců.
„Ty debile! Nikdo se tě neprosí o tvé komen…“
Dozorce se k blondýnce vrhl a ucpal jí pusu roubíkem. „Už budeš konečně zticha, mrcho!“ poznamenává ke svému úkonu.
„Tak další, další! Jak dlouho budu čekat?!“ ozývá se z vyšetřovny navztekaný doktorův hlas.
„Jdi tam s ní,“ nařídil seržant jednomu ze svých podřízených.
Ten odpoutal druhou dívku v řadě a vede ji do vyšetřovny. Cestou si neodpustil poplácat ji po zadečku s poznámkou „To je ženská, jak se patří, tu když člověk poplácá, neudělá si modřinu…“
„Radil bych ti, aby ses choval jako profesionál,“ napomenul ho seržant. „Tady nejsme v bordelu!“
„Ale vždyť jo, pořád…“ zamručel dozorce nevrle, tiskna tlačítko zvonku.
Zbylí dozorci mezitím odpoutávají od kruhu šestou dívku, zatímco seržant bezúspěšně drží vzorkovnici mezi Luisinýma nohama. Ta se místo čůrání rozplakala.
„Hoďte ji tam k sestrám na stůl, ať ji vycévkují a odeberou krev,“ nařídil seržant dvěma dozorcům a přistoupil k šesté dívce v řadě.
Luisa tedy opět připoutána ke gynekologickému stolu prodělává tytéž procedury jako v noci po příjezdu. Na rozdíl od noční sestry, tato se k ní chová nanejvýš ohleduplně. Rozevřela její závojíčky a zahleděla se na okamžik do jejího poševního vchodu. Pokývala hlavou, opatrně natřela ústí její močové trubice a opatrně zavádí cévku. „Tak, děvenko, ještě ti vypláchneme střeva a budeš připravená pro pana doktora,“ poznamenala, když se jí podařilo vyprázdnit Luisin měchýř. „Otoč se hezky na bříško…“
Luisa leží zničeně na stole se zavřenýma očima. Vnímá, že k ní někdo mluví, ale nerozumí.
„Otočte ji!“ nařídil seržant dvěma dozorcům.
Stalo se a Luisa ucítila nepříjemný tlak v konečníku. Pak hubice přístroje překonala odpor svěrače a sestra pustila vodu.
„Budou stačit tři litry?“
„Měly by,“ míní její kolegyně, „ale budeš ji muset ucpat, protože ona ti neporozumí, že to má deset minut držet…“
„Asi máš pravdu,“ přikývla. Když napustila do střev sténající Luisy tři litry vody, vytáhla hubici a druhou rukou jí vrazila do konečníku gumovou zátku.
„Zatím ji uvažte ke kruhu a hoďte mi sem další na klystýr… Á, ta bude i na holení, tak mi ji uvažte nejprve v poloze na zádech…“
Luisa cítí tlak v útrobách a zároveň sleduje ‚příšerné‘ procedury provozované na ostatních dívkách.
Otevřely se dveře vyšetřovny, strážný vyvedl vzlykající brunetku, uvázal ji za ruce ke kruhu a přistoupil k Luise. „Tak jdeme, krasotinko… Hmm, nejsi špatná…“ přejíždí jí rukama po nahých prsou a stehnech, „na tobě si felčar opravdu smlsne…“
„Kruci fix, chlape!“ osopil se na něj znovu seržant, „Už nebudu opakovat, že nejsme v bordelu ani na arabském tržišti! Ještě jednou si něco podobného dovolíš – a seberu ti prémie za celý kvartál! A ber je po řadě, ne na přeskáčku! Tady ta má v sobě právě klystýr, to by se ti felčar poděkoval!“
„Aspoň by byla psina,“ poznamenal dozorce.
„Asi chceš přijít o prémie za dva kvartály, ne? To by byla dvojnásobná psina!“
Dozorce po seržantovi jen zle loupl očima a vybral jinou dívku.
…
„Přiveďte mi sem tamtu němou,“ požádala sestra dozorce asi po čtvrthodině.
Stalo se. Sestra jí vytáhla z konečníku zátku a posadila ji na toaletní mísu, která je součástí haly. Luisa s úlevou vypustila obsah střev.
„Nu, teď už jen sprcha – a může jít k panu doktorovi,“ oznámila sestra strážnému.
Ten Luisu zavedl do klece, uvázal ji k rampičce, pak uchopil ovladač a spustil program. Rampička se pomalu otáčí Luisa je od hlavy k patě prosprchována ledovou vodou. Po dvou minutách je vodní proud zastaven a nastává fáze sušení v proudu teplého vzduchu. Program končí, Luisa odpoutána a znovu odvedena ke kruhu. Vzápětí se otevřely dveře vyšetřovny, strážný vyvádí další vzlykající dívku, připoutal ji ke kruhu a pohlédl na Luisu.
„Tak co? Teď už může?“
„Může,“ potvrdila jedna ze sester.
Strážný se dlouho nerozmýšlel, odpoutal Luisu od kruhu a vstrčil ji do opancéřovaných dveří, které za nimi hlučně zaklaply.
„Tak dělej, mezuláne, na stůl s ní,“ vzteká se doktor nervózně pošilhávaje po hodinách.
„Šéfe, chtěl bych vás upozornit…“
„Cože? Co si to vůbec dovoluješ? TY mě nemáš co upozorňovat! Řekl jsem »na stůl« – tak na stůl!“
„Jenže ona to…“
„Mě nezajímá, jestli se jí prohlídka líbí! Koukej, už ať je na stole!“
„Ale, šéfe, ona neumí to…“
„Zatímco tu blekotáš, už mohla být uvázaná a roztažená!“ obořil se doktor na strážného. „A ty mě tady jen zdržuješ – a já mám být za hodinu někde úplně jinde!“
Šéfe, ale když ona neumí česky. Ani anglicky.“
„Sakra, chlape – tak proč to neřekneš rovnou? Jak se s ní tedy domlouváte? A podle čeho jste usoudili, že je to sebevražedná atentátnice?“
„V Ostravě ji sebrala patrola, je bez dokladů a bez identifikačních znaků. Službu mající inspektor v Ostravě na centrále zjistil, že se s ní nedomluví – tak ji poslali sem. No, a při orientační prohlídce tady při příjezdu u ní našli nějaký prášek – poslali to na drogové a pyrotechnikům…“
„Nu dobrá, podíváme se na to. Šup, na stůl s ní. Zadeček přes okraj, nohy do třmenů, upoutat a pořádně roztáhnout. Ruce za hlavu a rovněž upoutat. A švihej!“
Dozorce uchopil vystresovanou dívku, která navíc nerozumí ani slovo, v pase a posadil ji na gynekologický stůl. Během dvou minut se mu podařilo uvést ji do doktorem požadované polohy.
„Podívejme se,“ poznamenal doktor, „jak je pečlivě vyholená. To je vaše práce?“
„Ne, šéfe. Tak už byla…“
„Aha, tak už byla. Neslyšel jsem o tom, že by se muslimky vyholovaly. Kdopak byl zase tak iniciativní, že…“
„To vyholení by mohla být kamufláž…“
„Tááák, kamufláž… Uvidíme! Dobrá, jdem’ na to… Sedněte si k mašině, budu vám diktovat…“
Dozorce se posadil ke klávesnici, doktor se postavil nad nemohoucí nahou dívku a uvedl do chodu měřicí přístroje, kterými je stůl vybaven. Pak spustil: „Delikventka pohlaví ženského, prozatímní identifikační znaky…“ doktor pohlédl na její náramek: „CZ-999-214-566, odhadovaný věk 17 let, výška 168, váha 600, Queteletův index 212,59.“
Uvedl v činnost měřicí sondy.
„Prsa 92/75, košíčky C; pas 58; boky 89; teplota 37,2°C rektálně.“
Stiskl Luise nos a donutil ji otevřít pusu, do které jí vzápětí vrazil roztahovák. „Zuby zdravé, osmičky nevyrostlé, sliznice hladká bez viditelných známek poranění, jazyk růžový.“
Pak, aniž by jí roztahovák z pusy vyňal, pustil se do soustavného prohmatávání jejích tělesných partií: „Svalstvo slušně vyvinuté, podkožní tuk v normě, pokožka hladká bez známek poranění, bohatě pigmentována, pigmentace rovnoměrná. Prsa souměrná, pevná, mléčné žlázy obzvlášť bohatě vyvinuté, dvorce mírně vystouplé, silně pigmentované. Bradavky růžové, citlivé na dotek, nevpáčené, ochotně se topoří. Břicho měkké, snadno prohmatné, játra k oblouku, slezina hmatná, žlučník čistý, bez cholelithiasy. Vagína… k sakru! Ona je panna! Takže piš – virgo intacta! Ten hymen jí musím odstranit. Jednak mi to nařizuje § 722 Antidiskriminačního zákona, a za druhé abych mohl důkladně vyšetřit její rodidla… Konec konců, jestli je to mohamedánka, tak se aspoň nedostane čistá do toho Alláhova ráje.“
Doktor se škodolibě zachechtal a uchopiv středně velký falus se zaoblenou špičkou, natřel ho gelem a zajel s ním prudkým pohybem do Luisiny pochvy. Konsternovaná dívka ucítila ostrou bolest ‚tam dole‘ a vydala srdceryvný výkřik.
„Asi to bude musulmanka – poznala, co jsem právě teď udělal, a pochopila, že je jí cesta do ráje navždy uzavřena,“ poznamenává doktor, ošetřuje Luisinu defloraci lihovou desinfekcí.
„Do protokolu napiš: Deflorována v souladu s § 722 ADA, tedy gravidní není a nikdy nebyla. A pokračuj…“
V té chvíli pronikavě zadrnčel zvonek u dveří.
„Kdo to k sakru otravuje… Podívej se tam!“
Dozorce postoupil ke dveřím, otevřel je a s kýmsi se baví. Pak zavolal: „Pane doktore, na recepci máte telefon od vás z ordinace…“
Doktor bleskurychle vyběhl stahuje si cestou krví potřísněné rukavice. U dveří je vyhodil do koše.
Dozorce s Luisou ve vyšetřovně osaměl. Chvíli ťuká do klávesnice, pak vstal a přistoupil k bezbranné dívce. Posadil se na doktorovo místo a pozoruje nepatrný pramínek krve, který Luise vytéká z čerstvě deflorované vagíny. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní plastovou ampulku a jemně ji zasunul mezi Luisiny závojíčky tak, aby byla její krví potřísněna. Potom ampulku uložil do plastové krabičky, kterou si vstrčil zpět do kapsy. Celá procedura trvá jen pár sekund – a teď už zase sedí na svém místě u protokolu, očekávaje doktorův příchod.
Ten dorazil asi za dvě minuty celý udýchaný. Chopil se fonendoskopu a přejíždí Luise po prsou. „Dech zrychlený, ale pravidelný a čistý, puls zrychlený – 90 tepů za minutu. Srdeční akce pravidelná. Zvýšená dechová frekvence a puls zřejmě vlivem stresu.“
Pak odložil fonendoskop a pokračoval. „Než se jí to tam uklidní, vyšetřím jí přes konečník.“
S těmito slovy si opět navlékl rukavice a zajel Luise do konečníku dvěma prsty. Druhou rukou se jal prohmatávat její břicho. „Děloha hmatná, ve správné poloze, hmm… Ještě se jí koukneme dovnitř zrcadlem… Sliznice čistá, nezjizvená, dobře prokrvená – až kam je vidět. Vrátíme se k rodidlům…“
Vyměnil si rukavice a zajel dvěma prsty tentokrát do Luisiny vagíny. „Vaječníky hmatné, velikost a uložení v normě. Teď ještě zrcadlo… I tady sliznice zdravá a nezjizvená, pěkně růžová. Klitoris…“
Doktor stiskl Luisin poštěváček mezi prsty a hladce přetáhl předkožku. Pak se obnaženého žaludu opatrně dotkl ostrou jehlou. Pod rukama cítí bouřlivou Luisinu reakci.
„Reakce v normě. Zkusíme u ní vyvolat orgasmus.“
Doktor vytáhl vibrátor a zavedl ho hluboko do Luisiny pochvy. Trn určený ke stimulaci klitorisu nasadil na obnažený žalud a stiskl vypínač. Rukojeť zacvakl do držáku na kraji stolu. Pak si zasunul do uší sluchátka fonendoskopu, kterým poslouchá střídavě Luisin přerývaný dech a zrychlující se tlukot jejího srdce. Druhou rukou jí tvrdě hněte prsa.
Luisa pocítila něco neskutečného, co nikdy v životě nezažila. Celým rozumem se bouří proti počínání toho podivného muže, ale její vlastní tělo ji zrazuje. Zaplavila ji vlna rozkoše a série slastných vzdechů a výkřiků vychází z jejího hrdla proti její vůli. I přes pevné připoutání se snaží spontánně přirážet. Dokonce i roztahovák v puse se pro ni stává erotickým stimulátorem…
„Nu, výborně, je hotová,“ oznámil doktor policistovi. „Ještě odsajeme vzorek jejího poševního sekretu a jsme hotovi. Do protokolu napiš ZÁVĚR: Delikventka je schopna podstoupit všechny druhy výslechových metod a rovněž je plně způsobilá k případnému zařazení do pracovního tábora. DOPORUČENÍ: Vzhledem k její nulligraviditě a bohatě vyvinutým mléčným žlázám splňuje všechny předpoklady jako wetmaid.“
Vyňal jí z pusy roztahovák a z vagíny vibrátor. Odpoutal ji od stolu. Dozorce mezitím vytiskl protokol a doktor ho bez čtení podepsal.
„Odchod – a přiveďte další!“
Autor: © Éósforos, 2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah