Kapitola 2

„Jsme všichni,“ raduje se Lenka, když se konečně i Lucka zhmotnila na teleportačním lůžku.

Odeslala Sněhurce zpět narychlo napsanou zprávu o zdárném průběhu celé akce a jala se manipulovat s komunikátorem.

„To snad není pravda! Taky nefunguje, jak má…“

„Co je s ním?“ sklání se Lucka nad monitorem. „Hmm, Síť nedostupná! Podivné, jako u Sněhurky. Proč je síť nedostupná?“

Lucka se posadila ke klávesnici a pustila se do rutinní kontroly systému, jak byla zvyklá z dispečerské služby.

„Nehlásí se mi ani jedna družice – a to i tehdy, zadávám-li jejich adresy a souřadnice ručně. Dokonce i adresář teleportů na SSE a CPLEN je mrtvý. Je zázrak, že funguje spojení se Sněhurkou…“ vstává po asi dvouhodinovém trápení z křesla.

„No, to je mrzuté … i když tedy … synchronizační impulsy cítím, to znamená, že ochranné pole funguje a že nějaká – aspoň jedna – družice v provozu být musí,“ konstatuje Lenka.

„Pravda, to musí,“ souhlasí Lucka.

„Asi bych měla vyjít ven a trochu se tu porozhlédnout. Hlavně pak zjistit, kolikátého opravdu máme,“ navrhuje Lenka.

„Taky řešení,“ míní Lucka, „docela by stačilo zajít tam k tomu tvému sousedovi, co ti sem chodil topit, když tu ještě nebylo mimozemské zařízení, ne?“

„To těžko… Ten už dávno zemřel a jeho syn usedlost prodal nějakému lufťákovi z Ostravy. Jezdí sem jen v létě na víkendy, ani ho pořádně neznám. Nějak jsme si nepadli do oka…“

„Venku je sníh,“ poznamenala Lucka vyhlédnuvši z okna. „To tady i tak nebude, to znamená, abys vzala auto a zajela dolů do vesnice. Rovnou jsi tam mohla koupit nějaké noviny, abychom se seznámili se situací doma, když ani nevíme, kam jsme se dostali.“

„Dobrá,“ hrne se Lenka ke dveřím.

„Počkej, ty ztřeštěná! Kam se ženeš? Obleč se! Přece nepojedeš do vesnice, jak jsi slezla z teleportu! A venku je zima!“

„Zima by mi nevadila,“ směje se Lenka své zbrklosti, „ale lidi by na mě asi koukali divně…“ Otevřela šatník a jala se oblékat. Nejprve bikinky a na ně si navlékla jen svůj oblíbený zimní kabát. (Pozn. autora: Věrným čtenářkám snad nemusím vysvětlovat proč ☺)

„Sestro Lenko,“ ozvala se pojednou Luisa, „vezmi mě s sebou… Už takovou dobu jsem zavřená ve sklepeních a v různých budovách… Ráda bych zase jednou vyšla ven… A sníh… ten já vůbec neznám a nikdy jsem ho neviděla. Jen jsem o něm slyšela…“

„Ale jistě, proč ne? Jenom se musíš teple obléci. Na rozdíl ode mne…“

Lenka vybírá ze svého šatníku nejprve spodní prádlo. Kalhotky Luise padnou, podprsenka je sice trochu větší, ale svůj účel přesto plní. Spodní košilka, punčochové kalhoty, vlněné ponožky, džíny, svetřík a teplá zimní bunda patří k další nutné výbavě.

„Nu, ještě boty… budou ti? Hmm, sice trochu větší, ale když je pořádně utáhneme… Dobrá. Až se vrátíme, nechám ti udělat oblečení na míru. Nasaď si čepici, tady máš rukavice – no a můžeme jít…“

„No nazdar… Sněhu po kolena, počkej tu, něco na to přinesu…“

Lenka se brodí sněhem za hájovnu, kde je stará stodola, sloužící teď jako garáž, a dvě stáje – jedna dříve pro koně, druhá pro krávy – teď však slouží místo kdysi zbořené kůlny jako skladiště nářadí a vůbec všeho možného harampádí, které se v bývalém lesním hospodářství vyskytovalo. Řadu věcí Lenka uchovává z piety a ze sentimentu, avšak většina toho už měla být dávno ve sběru…

Lenka potřebuje v první řadě lopatu, kterou by proházela sníh z lesní cesty k silnici. Nefungující komunikátor mi znemožňuje objednat si na SSE diskolet s příslušnou technikou, budu tedy muset odházet sníh jako za starých časů, abych projela autem. Ale na to jsem zvyklá, nic se neděje…

Pohled na hospodářské budovy ji však zarazil. Stodola je zhroucená a propadlá střecha neskýtá věcem uloženým vevnitř téměř žádnou ochranu. Bývalé stáje jsou sice v trochu lepším stavu, ale sklo v oknech je rozpraskané a plné pavučin, omítka oprýskaná leckde až na cihlu, zrezivělé okapy visí se střechy dolů, naprosto neplníce svou funkci.

Lenka vzala za kliku, ale ta je tak zrezlá, že jí zůstala v ruce. Nezbývá než dveře vyrazit. Lenka se do nich jen lehce opřela a dveře samy povolily. Vypadly však ze zkorodovaných závěsů a s hlukem plácly o zem.

„Téééda – tady to vypadá…“

Luisa uslyšela Lenčino zvolání. Sice nerozumí, ale brodí se sněhem za ní.

„Co se stalo, sestřičko?“

„Naprosto nechápu, jak je možné, že obytná část tady těch staveb je zachovalá, jako by byla včera postavená, a tady je taková strašná spoušť… Jako by sem nikdo řadu let nevkročil… Podívej, ty pavučiny, hromady prachu a myšího trusu, popraskaná okna, většina kovového nářadí zkorodovaná… No teda – to jsem zvědavá, čím ten sníh uklidím…“

Lenka nakonec našla jednu lopatu rzí kupodivu jen mírně dotčenou. „No, tím to půjde…“

Vyšly ven a Lenka prohazuje úzkou cestičku ke stodole. Odtud musí proházet širší cestu pro auto. Jen tak zběžně se pokusila otevřít vrata od stodoly-garáže… ale nejde to!

„Proč…? Aha, zkřížený a zarezlý pojezd a ulomená dvě kolečka na horním závěsu. Nedá se nic dělat, musíme tam vniknout hrubou silou…“

Lenka vraty jen mírně zalomcovala – a ta vypadla z pojezdu úplně. Ulomila se i zbývající čtyři kolečka…

„Uhni!!“

Luisu však nikdo nemusí pobízet. Jakmile uviděla, že jsou vrata vyvrácena, uskočila stranou stejně jako Lenka.

„S tímhle nikam nedojedeme… ach jo!“

Lenka prohlíží vrak obstarožního Spartaka z přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století, dědictví to po dědečkovi, který jí slouží pouze k dopravě z hájovny na nádraží nebo do vesnice. Dále už se s ním neodvažuje.

„To je ale divný kočár,“ podivuje se Luisa. „Kam se zapřahají koně? Nebo voli…?“

„Ten má koně pod kapotou,“ směje se Lenka, zatímco Luisa na ni nedůvěřivě valí své bezelstné oči.

„Jenže – podívej ta kola! Vždyť ty pneumatiky jsou zpuchřelé a úplně prázdné… Nádrž je vyschlá a rez tím hýbe… Je mi líto sestřičko, ale tímhle ‚kočárem‘ už se nikdy nikam nesvezeme.“

Lenka proházela zase jen úzkou cestičku ke vchodu do hájovny, zavolala na Lucku, aby jí podala kabelku.

„Auto je nepojízdné, půjdeme do vesnice pěšky. Nic jiného nám nezbývá,“ vysvětluje. „No představ si, že auto se mi rozpadlo na kusy, jako by jím nikdo padesát let nejezdil a vůbec ho neudržoval. Rovněž tak nářadí – koukni na tu lopatu – ta je jediná aspoň trochu schopná. Jak je možné, že tady je to pořád jako nové – a tam…“

„No, nevím… Asi jsme se dostali o kousek dál do budoucnosti, než jsme měli naplánováno. Samotná hájovna je obložena mimozemskou stavební hmotou zevně i uvnitř a pořádek tu denně udržuje úklidový robot. Vysává koberce, utírá prach, myje okna, udržuje koloběh vody v koupelně, hlídá teplotu. Kdežto v chlévech a ve stodole…“

„Asi máš pravdu,“ připouští Lenka, „ale ten ‚kousek‘ do budoucnosti bude zřejmě spíš pořádný kus… Když tak pošli Sněhurce vzkaz, aby nám poslala naše satelitní telefony. Třeba se té družice chytnou aspoň tak, jako v Jeruzalémě.“

Lenka ani nepočkala na Lucčinu reakci, zkontrolovala obsah kabelky a nahlédla do peněženky. „Hmm, peněz mám dost a karty taky, tak jdeme. Tou lopatou si proházíme cestu k silnici a tam ji ukryjeme někde na kraji lesa. Vezmu ji, až půjdeme zpátky.“

Lucka zrušila ochranné pole a obě dívky, vyzbrojeny lopatou, vyrazily k silnici. Lenka prohazuje cestu, Luisa jde za ní.

„Půjči mi to taky,“ požádala Lenku po půlhodinové chůzi.

Lenka jí půjčila lopatu a Luisa proházela také kus cesty. Avšak její fyzická kondice se nedá s Lenčinou srovnávat – průprava u mimozemšťanů se nezapře. Sníh je mokrý a těžký a Luisa s ním opravdu nemá zkušenosti, takže se Lenka po deseti minutách k lopatě opět vrátila. Za necelou hodinu jsou obě dívky na kraji lesa a před nimi se vine stuha silnice. Lenka ukryla lopatu v dutině vykotlaného dubu a k silnici se obě dívky brodí opět závějemi.

Tam je však čeká nemilé překvapení. To, co Lenka považovala za ‚mantinely‘ po průjezdu pluhu, je ve skutečnosti asi metr vysoký souvislý laminátový plot!

Nějaký ignorant nám zatarasil přístupovou cestu, pomyslela si a dotkla se horního okraje plotu chtějíc ho přelézt. Co to? Hřeben plotu je nabit elektřinou! No tohle…

„Tak to uděláme takhle, sestřičko,“ oslovila Luisu po krátkém uvažování. „Já tě přehodím přes plot. Snaž se dopadnout na nohy. A NEDOTÝKEJ se plotu, ano?“

Luisa sice nechápe, ale přikývla na souhlas. Lenka ji uchopila do náruče, přehodila ji přes plot tak, aby se ho nedotkla, pak ji pustila nohy a přidržujíc ji v podpaží pustila ji dolů. Luisa šťastně dopadla na nohy a zůstala stát. Vzápětí Lenka sama plot přeskočila opírajíc se jednou rukou o jeho hřeben.

„Hmm, pluh tady projel naposled asi včera,“ míní Lenka, „ale toho čerstvého sněhu není mnoho. To projdeme i bez lopaty.“

Vyrazily po silnici dolů k nádraží. Další půlhodina cesty. Za celou dobu po silnici nic neprojelo. Ani já bych tu neprojela, uvažuje v duchu Lenka. Leda tak někdo terénňákem nebo na sněžném skútru…

Na nádraží – vlastně jen na zastávce na trati – je mrtvo. Domek, ve kterém se dříve prodávaly jízdenky, je zavřený a zpustlý. Místo něj je však celé nástupiště i s kolejištěm zastřešeno laminátem, takže sníh nemá šanci. Na peróně podupává nohama jen jeden jediný cestující – chlapík ve středních letech zabalený do zimního kabátu a vlněné šály.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila Lenka.

„… brej…“ odpověděl muž na půl úst a odvrátil se k přišedším dívkám zády.

„Promiňte, pane… Můžete mi říci, kolik je hodin?“

„Půl…“ odpověděl muž, aniž by se ohlédl.

Morous k pohledání, pomyslela si Lenka, a už se ani nesnaží o navázání nějakého kontaktu. Pohledem na vyvěšený jízdní řád zjistila, že na trati je zavedena taktová doprava a vlak tady jezdí jednou za hodinu, vždy osm minut po půl. Zajedeme tedy rovnou do Ostravy. Budeme tam dřív, než bychom došly tím sněhem pěšky do vesnice. Tam na nádraží najdu všechno, co potřebujeme, a hned zase pojedeme zpátky, uvažuje horečně.

„Máme štěstí,“ poznamenala k Luise, „vlak pojede za osm minut…“

„Vlak… co to je?“

„Poznáš.“

Avšak sama Lenka je zmatena, protože přístup k trati je obehnán podobným plotem, jako silnice, po která sem přišly, a nikde není vidět nějaký otvor – dveře či branku – kudy by se dalo jít na nástupiště.

Sice jsem tudy už dlouho nejela, uvažuje v duchu Lenka, ale nepamatuji se, že…

V té chvíli se pod přístřeškem rozblikalo žluté světlo a zazvonil zvonek. Luisa sebou trhla a vykřikla leknutím. Muž, aniž by se po děvčatech ohlédl, přistoupil k plotu. Vtom se před ním otevřela branka, on jí prošel a branka se za ním zavřela. V dálce je slyšet houkání vlaku…

Lenka popadla Luisu za rukáv a táhne ji k témuž místu, kde se před chvilkou otevřela branka. Jenže před nimi zůstává plot uzavřen. Znovu se ozvalo zazvonění pod přístřeškem a v dáli je už vidět čelo vlaku, který se k zastávce přibližuje neobvykle rychle. Lenka se chytla vršku plotu, aby ho přelezla. Ucítila elektrický proud. Jí pochopitelně nevadí. Popadla tedy Luisu do náruče a přehodila ji na nástupiště podobně, jako před tím na silnici. Dopadla na nohy.

„Nedotýkej se plotu,“ varuje ji Lenka opět. Vzápětí plot sama přeskočila. Právě včas! Vlak vjel do zastávky a prudce brzdí. Nemluvný cestující se postavil ke dveřím jednoho vagónu, Lenka s Luisou se pohotově postavila za něj. Dveře se otevřely a muž nastupuje. Lenka popadla vyděšenou Luisu v podpaží, nadzvedla ji, vecpala ji za ním do dveří a vzápětí vskočila do vagónu sama. Nemluvný muž se jen otočil a poklepal si prstem významně na čelo. Usedl na nejbližší sedadlo a připoutal se bezpečnostním pásem. Dveře se zavřely a vlak se rozjel takovou rychlostí, že Lenka stěží udržela rovnováhu. Luisa upadla na podlahu. Lenka jí podala ruku, pomohla jí vstát a usadila ji na nejbližší volné sedadlo. Sama se posadila proti ní. Luisa v hrůze sepjala ruce a tiše se modlí. Ale to už vlak prudce brzdí – vjíždí do další stanice. Modlící se Luisa vylétla ze sedadla a padla na Lenku. Teprve teď si Lenka povšimla, že i ostatní cestující jsou připoutáni bezpečnostními pásy. V rychlosti připoutala Luisu i sebe. Vlak se opět dal do pohybu úděsnou rychlostí, ale vzápětí brzdí. Další stanice… Strojvedoucí je šílenec, projelo Lence hlavou.

Cestou si Lenka uvědomuje absurdnost situace. Její družná povaha dostává ‚na frak‘. Ve vlaku je zvyklá navazovat hovory se spolucestujícími – a tady všichni skoro nehnutě sedí, zírají do prázdna a jsou zticha jako zařezaní.

Ještě třikrát s nimi vlak takto ‚zacvičil‘ a jsou na konečné. Za celou cestu se ani průvodčí neukázal… Lenka si s hrůzou uvědomila, že vlastně poprvé v životě cestovala vlakem ‚na černo‘. Odpoutaly se a vystoupily z vlaku. Lenka zjišťuje, že každý cestující musí po výstupu z vlaku projít brankou v plotě, podobně, jako když nastupovaly. Těch branek je v plotě spousta – odhadem tak každé dva metry, ale před Lenkou a Luisou se kupodivu žádná nechce otevřít. Lenka tedy použila stejný manévr, jako už dvakrát před tím – přehodila Luisu přes plot a sama přeskočila. Teprve teď pohlédla na tabuli nad nástupištěm – a strnula:

No, to ho tedy pojmenovali po tom pravém, pomyslela si. Vždycky se to tu jmenovalo Ostrava-Svinov, to by mě zajímalo, komu se to zase znelíbilo. Nebo to někomu připomínalo ‚svini‘. Tak i tak… Pak ji však zarazily hodiny vedle tabule – 13:48!

No, to snad není možné… Osmnáct kilometrů za deset minut – a s pěti nácestnými stanicemi – to tedy byla opravdu ďábelská jízda!

Nařídila si hodinky, pak chopila Luisu za ruku a vede ji do nádražní haly.

- × - × - × -

V šeru inspekční místnosti Centrální městské služebny znovu zazněl varovný signál a rozblikala se kontrolka nad jednou z mnoha obrazovek.

„Seržante, ty dvě jsou buď rebelky nebo provokatérky nebo jim před výplatou došel kredit. Podívejte… Přijely na černo vlakem, a teď se vyhnuly i zaplacení vstupu na perón. A navíc to mohou být i masochistky, když je nezastavila ani ta elektrická ochrana…“

„Jistě, pane inspektore, vrhnu se na to… Ale budu žádat povolení k jednání s četníky, protože musím zjistit, odkud přijely. Žádné z detekčních zařízení, kolem kterých prošly, je neidentifikovalo. To znamená, že…“

„Vím, vím, seržante, zařídím to, jenom zase nehledejte zdůvodnění, proč nemůžete pracovat!“

Inspektor přistoupil ke komunikátoru a vyťukal na klávesnici potřebné kódy. Chvíli čekal, než se naváže spojení. „No, a máme to! Ve vlaku se objevily na zastávce Lhota. Rovněž zde nezaplatily vstup na nástupiště a dokonce… no podívejte! Ušly minimálně dva kilometry po soukromé silnici, aniž by zaplatily mýtné. Pěkně se jim to sčítá. Vezměte si dole auto, dva muže a šoféra – a ať jste na Busháku. Přestupků už nadělaly tolik, že to vydá na trestný čin!“

- × - × - × -

„To je ale veliké tržiště,“ hodnotí Luisa nádražní halu vyděšeným hlasem.

Lenka se zmateně rozhlíží, protože nemůže najít ani jednu otevřenou pokladnu. Tedy – nejen otevřenou, ale vůbec nějakou pokladnu! Nechce se totiž vyptávat cizích lidí, kolikátého dnes máme – a který že je rok, aby nevypadala jako debil nebo utečenec z těžkého kriminálu. Koupě jízdenky jí připadala nejrozumnější – jednak jízdenky potřebují na zpáteční cestu, a za druhé: tam si datum jednoduše přečte.

Rovněž by mohla koupit nějaké noviny, jak doporučovala Lucka. Jenže novinový stánek taky nikde. Všude jen spousta automatů – na limonády v plechovkách, na cigarety, na teplé nápoje, á… tady máme automat NOVINY A ČASOPISY, sláva! Lenka k němu přistoupila a jala se studovat instrukce.

Hmm, ZAPLAŤTE – ale kde? Lenka hledá otvor ke vhození mincí nebo k zasunutí platební karty, ale kde nic, tu nic.

„Budete něco kupovat?“

„Zatím si vybírám,“ odvětila Lenka mladíkovi, který stojí za ní.

„Tak dovolte, já spěchám…“

„Ale prosím, poslužte si…“ Lenka je ráda, že aspoň uvidí automat v činnosti.

Mladík vyťukal na klávesnici jakési číslo zpaměti – asi tady nakupuje pravidelně, pomyslela si Lenka – pak jednoduše hmátl do otvoru ve spodní části automatu, vytáhl jakýsi časopis svinutý do roličky a odkvačil směrem k nástupišti.

Nechápu, jak ZAPLATIL! Nebo taky má možná předplaceno a automat to pozná podle toho kódu… Lence se z toho, co právě viděla, začínají přehřívat závity…

Než stačila automat znovu   podrobit dalšímu zkoumání, přistoupila k němu postarší žena a jala se studovat seznam nabízených titulů. Pak se bezradně rozhlédla a spatřila Lenku. „Děvenko, mohla byste mi trochu pomoci?“

„Ráda, bude-li to v mých silách…“

„Ale bude, máte mladé oči a já jsem si zapomněla brýle… Najděte mi Zahrádkářského poradce…“

Lenka se zahleděla do seznamu, zjistila, že tituly jsou seřazeny podle abecedy – tedy žádaný časopis bude až někde na konci. „Aha, tady: kód CZ52810,“ sděluje ženě.

„Ještě mi to naťukejte, prosím. Oni ty klávesnice dělají jako pro prstíčky batolat…“

Lenka navolila požadovaný kód, žena sáhla dolů do otvoru, vyňala z něj časopis a poděkovala Lence za pomoc.

„Mohu se vás taky já na něco zeptat?“

„Ale ano, samozřejmě…“

„Jak se vlastně za ty časopisy platí?“

Žena na ní vyvalila oči jako by Lenka byla monstrum z fantastického filmu made in USA: „Jak by se za ně mělo platit? Normálně, jako všude.“

Jako všude… Než se Lenka vzpamatovala z této ‚samozřejmé‘ odpovědi, žena zmizela v davu. Ale ten dav… To není obyčejný dav, uvědomila si najednou Lenka. „Luiso!“

Luisa zmizela! Lenka se rozhlíží po hale, ale jediné, co vidí, je ten neobvyklý dav valící se směrem od nástupišť halou ven, před nádraží. Zřejmě s sebou nešťastnou Luisu strhl… Vyrazila stejným směrem, ale je nucena jít s tím podivným – zdá se, že rozvášněným – davem ven z haly na ulici. Ale ani tam se nelze z davu vymanit. Teprve teď si Lenka uvědomila podle jejich řevu, že se jedná o hokejové ‚fanoušky‘, kteří právě odkudsi přijeli a teď se hrnou někam na stadion. Část z nich se cpe právě do jednoho autobusu, který přirazil k chodníku. Kraj chodníku je sice od vozovky oddělen plotem – podobně jako nástupiště nebo silnice u Lhoty. Tady je však jedna branka otevřena – právě proti dveřím autobusu – a ‚fanoušci‘ se do něj dobývají neobyčejně bezohledně. Lenka jen tak, tak stačila uhnout stranou, jinak by do autobusu byla nedobrovolně vnesena. Jeden narvaný autobus odjíždí, ale vzápětí je přistaven další a nechutné divadlo se opakuje.

Lenka se snaží zjistit, kde by Luisa mohla být, avšak dav ‚fandů‘ je snad nekonečný. Autobus za autobusem odjíždí, ale ‚fandů‘ neubývá…

„Luiso! Luiso! Sestřičko!“

Její volání zaniká v řevu rozvášněného davu.

- × - × - × -

„Tuhle chásku nám byl čert dlužen,“ ulevil si seržant vida nekonečný dav valící se z nádraží. „Jestli ty dvě taky vyrazily na hokej, tak je budeme hledat dlouho a těžko. Inspektor nás sežere.“

„To nemá fakt cenu, šéfe. Nejraději bych to vzal rovnou na stadión. Tam bude spíš naděje, než tady. Ty dvě tu byly dost brzo, zřejmě odjely některým z prvních autobusů,“ míní šofér.

„Tak jeď…“

- × - × - × -

Konečně odjel poslední autobus a Lenka s hrůzou zjistila, že Luisa zmizela! Co teď? Česky neumí, nedomluví se. Jestli se stane obětí dopravní nehody… Nejlépe by bylo oznámit případ na policii a požádat o pomoc, rozhodla se nakonec. Jestlipak je na nádraží nějaká služebna? Vstup do haly je uzavřen a Lenka se marně dobývá dovnitř.

„Copak, copak, slečna je plonková?“ ozval se za ní posměšný hlas.

Otočila se a spatřila muže v uniformě.

„Promiňte, pane, potřebovala bych vaši pomoc. Ztratila se mi sestra Luisa. Je tady cizí, vůbec to tu nezná…“

„No – ale to musíte na policii, ne na nádraží – a ještě k tomu bez zaplacení vstupu do haly!“

„A vy… vy nejste policista?“

Muž se srdečně rozesmál. „Ne, slečno, to opravdu nejsem. Cožpak nevidíte, že jsem železničář?“

„Aha, železničář… A na nádraží není policejní služebna?“

„Není, slečno. Musíte támhle přes ulici a za roh. Jenže se tam asi nedostanete, když nemáte peníze…“

„Peněz mám dost… Ale k čemu to?“

„Za přechod musíte přece zaplatit…“

„Cože? Za přechod…“

„No jo, já zapomněl… Vy jste vesničanka, že jo? A dlouho jste nebyla ve městě. Přechody byly před půl druhým rokem kompletně zprivatizovány, takže…“

Cosi mu píplo v kapse.

„Promiňte, už musím… Přišel bych pozdě do práce a zítra bych skončil na pracáku…“

Lehce se opřel do dveří, kterými Lenka ještě před chvílí zoufale lomcovala, vstoupil do haly a dveře za ním hlučně zaklaply.

Kdo to kdy slyšel, platit za přechod… pomyslela si Lenka a vydala se rychlým krokem naznačeným směrem. Přechod našla snadno, avšak oplocení chodníku je, zdá se, jednolité. Prohlédla si okolí přechodu pozorně a zjistila, že plot je v těchto místech označen červenou přerušovanou linkou. Nu, počkám si, až bude někdo přecházet, abych viděla, co se bude dít.

Ulice je značně frekventovaná a auta po ní jezdí šílenou rychlostí. Lenka se děsí jen toho, jak budou u přechodu stavět, protože jejich proud je plynulý. Padesátku několikanásobně překračují, letí Lence hlavou. Jen pro forma se dotkla hřebene plotu. Nemýlila se. Hřeben je pod proudem. Aspoň toho mohu využít k nabíjení, než někdo půjde, napadlo ji. Postavila se k plotu čelem, chytila se jeho hřebene oběma rukama a se zájmem sleduje provoz na ulici. Semafor u přechodu signalizuje zelenou pro auta, která se před jejíma očima míhají jako žíznivé čáry. Náhle si také uvědomila, že na ulicích i chodnících není po sněhu ani památky. Jak je to možné?

„Budete přecházet, mladá dámo, nebo tu jen tak okouníte?“

Za ní stojí skupinka tří mladíků.

„Ach, promiňte…“ omluvila se Lenka odstupujíc stranou.

Kluci postoupili na její místo. A začaly se dít věci…

Na semaforu se rozblikala vedle svítící zelené žlutá. Auta z obou stran začala zpomalovat. Pak zelená zhasla a rozsvítila se červená. Žlutá však stále bliká. Auta se zastavují. A pak se otevřela brána v plotě – tak, že zároveň zatarasila jízdní dráhu. Žlutá přestala blikat. Teprve teď skupinka mladíků vstoupila na přechod. Lenka neváhala. Využila příležitosti a vběhla na přechod za nimi. Sice se šťastně dostala na druhou stranu, ale ti kluci, když zjistili, co udělala, zůstali na druhé straně přechodu stát a čekají na ni.

„To’s mohla říci rovnou, že jsi plonková, a my bychom tě převedli. Nejsme hyeny…“

„Cožpak o to,“ omlouvá se Lenka, „já peníze mám. I karty. Nenašla jsem však žádný otvor pro vhazování mincí nebo vkládání karet…“

„Nevíte, co to blábolí?“ zeptal se jeden svých dvou kamarádů.

„Ale, prosím tě… pojď, necháme ji být. Zřejmě uprchla z psychiatrie a možná je nebezpečná. Nerad bych se do něčeho namočil.“

Vrhli na Lenku soucitné pohledy a vykročili po chodníku opačným směrem, než naznačoval Lence železničář.

Lenka pokračuje udanou cestou. Zahnula za roh – a skutečně objevila to, co hledala.

hlásá tabule vedle dveří.

Lenka vstoupila a hned za dveřmi narazila na recepci.

„Co si přejete, mladá dámo?“ zeptal se jí dosti nevlídně vyhlížející recepční v uniformě.

„Potřebuji pomoc, ztratila se mi tady sestra a…“

„Jste u nás v této záležitosti poprvé nebo už je pátrání rozjeto?“

„Jsem tu poprvé…“

„Tak prosím do prvního patra, dveře 118. Výtah je támhle.“

„Děkuji.“

Lenka vyběhla do prvního patra po schodech, ale narazila na zamčenou mříž. Vrátila se.

„Řekl jsem vám snad, že výtah je támhle! Sakra! Schodiště je určeno jen jako nouzový únik!“

„Promiňte…“

„Zase jedna, která chce ušetřit na výtahu… Ach jo…“ povzdechl si vrátný polohlasně.

Lenka přistoupila k výtahu a stiskla přivolávací tlačítko. Nic se neděje.

„Chcete, já vás povozím?“ ozval se za ní hluboký hlas.

Otočila se. Za ní stojí postarší robustní chlápek v jakési uniformě a přívětivě se usmívá.

„Když vás to nebude obtěžovat…“

„Bodejť by mě obtěžovalo povozit takovou pěknou mladou dívčinu,“ poznamenal a stiskl sám přivolávací tlačítko. A hle! Dveře se otevřely. Kabina je ve stanici.

„Kam máte namířeno, slečno?“

„Poslali mě do prvního, číslo 118.“

„Skvělé, máme stejnou cestu…“

Výtah vyjel do prvního patra a oba vstoupili do dveří 118. Lenka strnula. Ocitla se v obrovské hale, kde sedí nebo postává spousta lidí. Někteří sedí u stolků a vyplňují jakési formuláře. Vzápětí její průvodce stiskl jedno z tlačítek vyvolávacího zařízení umístěného hned za dveřmi, odebral lístek s číslem a formulář. Posadil se k nejbližšímu volnému stolku a jal se ho soustředěně vyplňovat. Lenka si uvědomila, že musí udělat něco podobného. Zahleděla se na vyvolávací zařízení a čte seznam případů – Dopravní nehody – Loupeže a loupežná přepadení – Znásilnění – Podvody – Vraždy – …

Chvíli uvažuje, pak stiskla tlačítko Pohřešované osoby, odebrala lístek a formulář, posadila se k dalšímu volnému stolku a začetla se do něj. Hmm, zajímavé rubriky…

Zavrtěla nechápavě hlavou, opustila stolek a usedla na místo vedle chlápka v uniformě, který ji před tím tak ochotně svezl výtahem, a se zájmem sleduje provoz. Jelikož je v hale absolutní klid, je slyšet jen šustění papírů, neodvažuje se někoho na cokoliv zeptat.

Nejprve si zběžně prohlédla zařízení haly. Vedle vyvolávacího zařízení, spousty sedaček a stolků jsou zde i dva automaty na nápoje. Protilehlá stěna proti vstupním dveřím je pak vybavena řadou dveří. Lenka jich napočítala kolem patnáctera. Možná je jich vícero, ale dál nevidí pro shluk lidí.

Každou chvíli se některé dveře otevřely, někdo z nich vyšel – a vzápětí se objevil policista a někoho dalšího zavolal dovnitř. Na Lenku se dostala řada asi po půldruhé hodině.

„Číslo 61302!“

Lenka vstala a přešla ke dveřím, v nichž stojí policista, který její číslo vyvolal.

„Pojďte dál, slečno,“ zve ji do kabinky připomínající odkládací kabinku u doktora. „Ten kabát si odložte tady na věšák, zujte se, přezujte se, nebo si vezměte návleky a pojďte dál.“

Lenka se marně rozhlíží po nějakých přezůvkách nebo návlecích.

„No tak se zujte. Takové věci si máte nosit s sebou. Už jste snad dost stará na to, abyste věděla, co se sluší a patří.“

Lenka se tedy zula.

„Vy chodíte v zimě NA BOSO?“ zeptal se nevěřícně policista. „Tedy vy jste ale případ… Ještě ten kabát si odložte a jděte dál.“

Lenka tedy odložila i kabát a zůstala jen v plavkách.

„Vy pracujete jako tanečnice v šantánu?“

„No dovolte…“

„Promiňte, ale vyběhnout v zimě ven jen v plavkách a v kabátě… I když u dnešní zvlčilé mládeže se fakt nelze divit ničemu…“ poznamenal policista a naznačil jí, že může jít dál.

Lenka vešla do zadní části kóje. Tam zjistila, že dojem soukromí je mylný, neboť zde jsou jen nízké tenké přepážky a je až nepříjemně dobře slyšet, co se projednává v sousedních kójích.

„Posaďte se a povězte, co vás k nám přivádí,“ oslovil ji další policista v zadní části kóje. „Zadala jste Pohřešované osoby…“

„Ano, ztratila se mi tady sestra Luisa. Ona neumí česky, těžko se tu domluví a nezná to tady. Je 168 cm vysoká, štíhlé postavy, osmnáctiletá, ale vypadá na šestnáct, husté černé rovné vlasy až na ramena, hnědé oči…“

„Zastavte, zastavte, prosím vás. Co to tu blábolíte? Vy snad žijete ještě v době rady Vacátka, ne? Máte vyplněný formulář? Ukažte…“

„No, musím vám ji popsat, když ji máte najít a já nemám její fotografii, ne? Na sobě má zelenou zimní bundu se žlutými pruhy a kapucou…“

„Držte už hubu, sakra, a pusťte mě konečně ke slovu!“ rozkřikl se na ni policista neomaleně.

„No prosím, ale jak ji tedy najdete, když…“

„Jak, jak! Jako každého jiného! Tady vyplňte formulář – Uveďte identifikační znaky svoje vlastní jako osoby hledající, dále identifikační znaky vaší sestry jako osoby hledané, vyznačte přesně váš vzájemný příbuzenský poměr a hlavně uveďte adresu a čas s přesností na minuty, kde a kdy je poslední její známý pobyt. Nechápu, co jste v té čekárně půl druhé hodiny dělala. Jenom zdržujete! Upozorňuji vás, slečno, že poplatek za podání žádosti činí tři G dvě stě sedmdesát osm, za každou minutu hledání pak nula G tři sta dvacet šest. Za úspěšné nalezení hledané osoby pak činí poplatek dva G. Pokud nalezená osoba nebude ochotna se s vámi kontaktovat, zaplatíte ještě tři G sedm set dvacet tři navíc. Zjistíme-li, že nejste v uvedeném příbuzenském poměru, hledání bude zrušeno a vy zaplatíte pokutu ve výši 25 G. Je vám to jasné?“

„NE!“ vykřikla Lenka zoufale, vstala ze židle a hrne se zpět do přední části kóje. Vjela do bot, popadla kabát, přehodila si ho jen tak přes rameno a stiskla kliku. Dveře jsou zamčeny.

„Otevřete mi, prosím,“ požádala prvního policistu, který ji před tím vyzval ke vstupu a teď sedí rozvalen v křesle za dveřmi.

„Já vám neotevřu a bez zaplacení 0G008 asi neodejdete. Bezplatně pouštíme jen prokázané oběti trestných činů. Za ty pak platí pachatelé, budou-li objeveni a usvědčeni.“

„Cože??“

„Slyšela jste dobře. Zaplaťte osm tisícinek a dveře se otevřou samy!“

„Jakých tisícinek…?“

„Tisícinek Globálu – čeho jiného jste jako myslela?“

„Dalšího!“ ozval se mezitím policista ze zadní části kóje.

„Odmítá zaplatit, šéfe…“

„Tak ji pusť bez placení, vrátí to později i s úroky. Podívej, co je tam ještě lidí a já potřebuji být večer včas doma!“

Policista tedy vstal a otevřel dveře. „Tak plavte, než si to šéf rozmyslí…“

Lenka na nic nečekala, prošla halou na chodbu, oblékla si kabát a vyrazila k výtahu. Před ním se bezradně zastavila a rozhlédla se po chodbě. Vtom se znovu otevřely dveře haly a z nich vyšel k nesmírné Lenčině radosti onen postarší pán v uniformě, který už ji jednou ‚zachránil‘.

„Tak co, taky jste vyřídila svou záležitost?“

„Spíš bych řekla, že ne,“ povzdechla si Lenka smutně.

„Ale, no tak. Ten mrak v očích vám vůbec nesluší. Víte co? Když se mile usmějete, tak vás zase povozím výtahem…“ a aniž by čekal na Lenčinu reakci, stiskl přivolávací tlačítko.

Dveře se otevřely a muž nastoupil. Lenka váhavě za ním.

Výtah zastavil v přízemí a Lenka i její ‚spolucestující‘ prošli chodbou až na ulici. Lenka zamířila za roh a zpět k přechodu, aby se dostala na nádraží. Možná, že tam Luisa pořád někde je a celá zoufalá mě hledá…

Muž v uniformě jde stále za ní. U přechodu se oba zastavili. Zahleděli se na sebe.

„Verda stelo sur la brusto…“ {Zelená hvězda na hrudi} pronesl náhle muž tiše, ale zřetelně.

„Iom palas pro la rusto…“ {trochu bledne korozí} špitla Lenka automaticky další verš satirické básně Julia Baghyho, který se jí automaticky vybavil. Uvědomila si, že je to jedna z prvních básniček, které se kdysi učila v kursu esperanta, ještě jako malá holčička…

On si všiml mé zelené esperantské hvězdy na kabátě a zřejmě testuje, zda…

A skutečně! Muž pokračuje dalším veršem: „Mi ne estas purigisto…“ {Nejsem čistič}

„Estas mi esperantisto…“ {Jsem esperantista} vydechla Lenka opět automaticky.

„Těšilo mě, na shledanou,“ rozloučil se s Lenkou podávaje jí ruku.

Stiskla ji a ucítila v dlani složený papírek – zřejmě vzkaz…

„Budete přecházet?“ uslyšela za sebou zase nervózní hlas.

Rozhlédla se, ale muž v uniformě, který jí předával tajně vzkaz, zmizel. Za ní teď stojí žena ve středních letech se dvěma těžkými nákupními taškami.

„Chtěla bych, ale nemám peníze…“ sdělila ženě s lítostí v hlase.

„Hmm, když mi pomůžete s těmi taškami, tak vás převedu…“

„Ráda,“ usmála se Lenka a chopila se obou tašek. „Kam to bude?“

„Na nádraží… k vlaku.“

„Tak to máme společnou cestu,“ zaradovala se Lenka a nechala se zavést ženou až na nástupiště. Ta za ní zaplatila všechny poplatky – aniž by Lenka věděla, jak to vlastně udělala.

Na nástupišti také konečně rozbalila tajemný lístek.

Lenka uložila lístek do kabelky a zamyslela se. Sledovací čip… Tak proto on tak vehementně trval na tom, abych si odložila… No, počkejte, vy lumpi, já vám dám sledovací čip, že na to dlouho nezapomenete…

K nástupišti právě přijel jakýsi vlak. Není to ten její, ale nevadí. Lenka se protlačila proti proudu vystupujících cestujících, strhla kabát, pověsila ho na nejbližší věšáček nad sedačkou a zase vyběhla ven – tentokrát proti proudu nastupujících cestujících. Avšak jedná se převážně o muže, kteří pohledné dívce v bikinkách ochotně uhnuli z cesty.

Tak – a teď se musím nějak dostat do toho správného vlaku – a domů a poradit se s Lucinkou, jak se v této nenadálé situaci zařídit…

Autor: © Éósforos, 2014

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah