První se probudila Luisa. Protírá si oči, ale hrobová tma ne a ne zmizet. Za živého boha si nemůže vzpomenout, kde je a co se to s ní vlastně stalo. Vykřikla. Žádná odpověď. Pohnula rukou… nohou… to funguje. Jala se rukama různě rozhazovat a tápat ve svém okolí. V jejich dosahu však není nic, naprosto nic, kromě pohodlného lůžka, na kterém leží. Lůžko je však naprosto holé, bez přikrývky i bez polštáře. Je však dovedně vytvarované podle jejího těla a leží se na něm opravdu velice pohodlně. Posadila se a opatrně spouští nohy dolů, kde tuší podlahu.
Zázrak! Sotva se dotkla nohama měkkého koberce, v místnosti se začíná pozvolna rozednívat. Intenzita světla se zvyšuje plynule, aby nedošlo k oslnění. Asi po deseti minutách je již místnost jasně osvětlena. Luisa sedí na lůžku s hlavou skloněnou k podlaze a pozoruje jednotvárný vzorek na světle zeleném koberci. Konečně zvedla pohled od podlahy – a vykřikla leknutím. Proti ní na lůžku sedí úplně nahá dívčí postava!
Znovu vykřikla – a dívka sedící proti ní rovněž, jenže ji kupodivu neslyší. Vidí jen, jak otvírá ústa. Vykřikla do třetice. Naprosto stejný výsledek. Vstala. Dívčí postava proti ní provedla přesně týž manévr. Vykročila vpřed, dívka proti ní rovněž. Přibližují se k sobě každým krokem… Vztáhla proti ní ruku. Dívka taktéž. Uskočila zpět… Dívka proti ní kupodivu vykonává tytéž pohyby…
Znovu se k ní přibližuje drobnými nejistými krůčky vztahujíc proti ní ruce. Ještě tři kroky, dva… jeden… Už, už se jejich ruce musí dotknout, když vtom narazila špičkami prstů na tvrdou stěnu! Znovu zděšeně vykřikla… Teprve teď si uvědomila, že pozoruje samu sebe v dokonalém zrcadle! Zároveň s tímto poznáním jí došlo, že je to ona sama, kdo je dočista nahá. Nemá na sobě ani nitku. Rozhlédla se. V celé rozlehlé místnosti půdorysu pravidelného šestiúhelníka není nic, naprosto nic, do čeho by se mohla obléci nebo čím by se mohla zakrýt. V hrůze klesla na měkký koberec, schoulila se do klubíčka, přikryla si obličej rukama a rozplakala se…
…
„Á, to je Sněhurka,“ raduje se Lenka pohlédnuvši na mramorově bílou postavu sklánějící se nad jejím lůžkem, „… a vyspinkaná do růžova…“
„Vítám tě v budoucnosti, Lenko,“ usmívá se doktorka Tanymoialla, která si za dobu předchozí spolupráce na přezdívku zvykla.
„Snad v přítomnosti…“ poznamenala Lenka s úsměvem, a nečekajíc na Sněhurčinu reakci, rovnou se zeptala: „Jak to vypadá s ostatními?“
„Lucka a bratr zahradník dosud spí,“ informuje Sněhurka Lenku, „ale Luisa je vzhůru. Zřejmě se probudila už přede mnou a vypadá poněkud vyděšeně. Měla by ses jít na ni podívat. Obávám se, že já bych ji svým vzhledem dorazila.“
Lenka přikývla na souhlas, vstala, pohlédla do zrcadla a zběžně si přičísla vlasy. „Zavedu ji rovnou do sprchy, ta jí udělá dobře.“
„To jistě,“ schvaluje Sněhurka Lenčin nápad, „a pak ji hned přiveď do salónku, připravím zatím pro ni nějaké vhodné občerstvení. Určitě bude šíleně vyhladovělá.“
„Dobře, připrav snídani pro nás tři. Nabíjet se budeme moci stejně jen střídavě, protože ty dva nesmíme nechat bez dozoru. Přece jen by mohli vyvést nějakou nepřístojnost nejsouce obeznámeni s moderní technikou…“ upozorňuje Lenka ještě ve dveřích.
Sněhurka je pro, a Lenka mizí v záhybu klikaté chodby.
Otevřela dveře Luisina apartmá a vstoupila dovnitř. Tma. Počkala, až se rozední, a otevřela dveře do ložnice. Tam na koberci před zrcadlem leží schoulená dívčina, celá uplakaná…
„Ale no tak, to je mi pěkné přivítání… Co ty slzičky, co?“
„Já… já… nevím, kde jsem,“ vzlyká nešťastně Luisa, „a nemám tu ani šaty… Vůbec se na mne nedívej, vždyť jsem dočista hanbatá… nahatá…“
„Z toho si nic nedělej, já taky,“ chlácholí ji Lenka vztahujíc k ní ruku. „Pojď, půjdeme do sprchy, ta ti zvedne náladu. A pak se napapáme, ano?“
„Do… sprchy? Co… co to je?“
„Pojď, poznáš…“
„Ale… do sprchy… já bych potřebovala…“
„Ach tak, ty bys potřebovala… Tak pojď, to tam máme taky.“
Lenka uchopila Luisu za ruku a pomohla jí na nohy. Luisa se po krátkém zdráhání přece jen postavila, ale vzápětí se Lence vytrhla a zakryla si rukama choulostivá místa.
Lenka se rozesmála. „Ale, no tak, dej ty ruce hezky podle těla a podívej se na sebe do zrcadla, jak jsi krásná, vidíš? A ty by ses zakrývala, jako bys byla nějaká příšerka…“
Luisa konečně otevřela oči a pohlédla do zrcadla, kde vedle sebe spatřila i nahou Lenku. Protřela si rukama oči a spustila je podle těla, jak jí Lenka doporučila.
Luise je podle tvrzení bratra zahradníka osmnáct, ale vypadá mladší – tak na šestnáct, uvažuje Lenka zkoumajíc zkušeným pohledem její postavu. Ani hubená, ani při těle, tak akorát. Ploché bříško, slušně vyvinutá ňadra, zadeček taky ujde. Rovné černé vlasy, hnědé oči, úzké rty, rovný nos – ale to už není tak důležité. Ještě bych mohla časem zjistit, jak je na tom pohybově. Třeba ji získám i pro gymnastiku…
„Tak půjdeme,“ navrhuje Lenka, když zjistila, že Luisa sklopila zrak a odvrátila se od zrcadla.
„Kam? Takhle nahá…“
„No – tam, kam potřebuješ jít, by ses stejně musela svléknout – tak to budeš mít bez práce. Tady se posaď… a až budeš hotová, tak zmáčkni tady to… takhle, vidíš? No, a potom se omyj tady tou houbičkou a vyhoď ji tady do toho otvoru na odpadky. Já zatím počkám vedle.“
Luisa zůstala sama za dveřmi, které Lenka za sebou zavřela. Nejprve několikrát vyzkoušela splachování záchodu, pak zřejmě pochopila, k čemu vlastně celé zařízení slouží a správně je použila.
„Už jsem hotová,“ zavolala nesmělým, třesoucím se hlasem na Lenku.
Lenka otevřela dveře. „Tak pojď…“
„A co šaty,“ ozvala se opět nesměle Luisa.
„Říkala jsem, že půjdeme do sprchy, ne? A tam se ani jinak než bez šatů pobývat nedá…“
„Nedá?“
„Opravdu, nedá. Pojď, uvidíš sama,“ přesvědčuje Lenka vyděšenou dívku vedouc ji do sousedního oddílu.
„Co tady?“
Lenka nastavila příjemně teplou vodu a jala se Luisu sprchovat.
„Líbí?“
„A-ano…“
„To je dobře. Teď si dáme sprchový šampón…“
Lenka jemně roztírá houbičkou bohatou pěnu po Luisině těle a nevynechává ani jedno místečko. Luise se po počátečním ostychu sprchování zřejmě zalíbilo. Dokonce spontánně zvedla ruce a roztáhla nohy, zpřístupňujíc tak Lenčiným dotykům své nejintimnější partie. Lenka využila Luisina uvolnění, odložila houbičku a jala se jí roztírat pěnu po těle holýma rukama, provádějíc jí prsty jemnou masáž. Potom Luisu znovu osprchovala.
„Prima, ne? Teď bys zase mohla namydlit ty mě, co říkáš? Vezmi si houbičku…“
Luisa je, zdá se učenlivý tvoreček. Nejprve roztírá houbičkou šampón po Lenčině těle, pak houbičku odkládá a přejíždí po Lence holýma rukama, docela zdařile napodobujíc předchozí Lenčiny pohyby. Jen před dotyky v Lenčině klíně se na moment zarazila. Po chvilce váhání jí přece jen do jeskyňky prsty zajela, ale na Lenčin vkus si počíná poněkud zdrženlivě
„No, vidíš, jak jsi šikovná,“ chválí ji Lenka. „Teď ještě takhle…“
Luisa vyjekla leknutím, když Lenka zarazila teplou vodu a na jejich těla se valí z růžice voda studená. Po chvíli se však rozesmála a sama nastavuje studené vodě jednotlivé tělesné partie.
„Tak, teď se usušíme,“ sděluje Lenka Luise další postup.
Zarazila vodu a spustila proud horkého vzduchu.
„Hmm, a taky bych tě měla vyholit,“ navrhuje Lenka hledíc znovu do Luisina klína. „Tohle strniště není vůbec pěkné. Polož se tady na lehátko… ano, tak, … roztáhni nohy… no, a teď hezky drž…“
Stále ještě vyděšená Luisa není pod vlivem sugestivního Lenčina jednání schopna odporu. Poslušně se položila na lehátko a roztáhla nohy. Ve chvíli ucítila chladivý gel, kterým jí Lenka natírá její nejintimnější tělesné partie, a pak následují lehké tahy ostrou čepelí. Luisa zapomněla na ostych a spontánně se poddává nové, neznámé rozkoši. Zavřela oči…
… tak… Luiso… Luisičko… slyší jakoby z dálky. …ještě chvíli, ještě… vyslovuje neslyšně rty.
„No tak, probuď se přece,“ slyší konečně zesílený Lenčin hlas. „Dej ruce hezky za hlavu, vyholím ti i podpaží…“
Automaticky poslechla a nechala se zaplavit další příjemnou vlnou rozkoše.
„Tak, hotovo,“ raduje se Lenka. „Můžeš vstát a podívat se na sebe do zrcadla, jak jsi krásná.“
Luisa nevěřícně zírá na svůj obraz v zrcadle, které zabírá celou jednu stěnu hygienického modulu. „To… to jsem… já…“ vydechla a snaží se opět zakrýt rukama intimní oblasti svého těla. Zdá se jí, že po odstranění kubického ochlupení už je nahá absolutně dokonale. Lenka ji však nenechala, aby si tuto skutečnost stačila uvědomit do všech důsledků. „A teď půjdeme papat. Sněhurka nám určitě připravila něco dobrého.“
Uchopila Luisu za ruku a vede ji do salónku. Ta je natolik konsternována jejím počínáním, že už se ani neshání po šatech. Prošly klikatou chodbou a vstoupily do salónku. Sněhurka právě prostřela a teď rozkládá na mísy a talířky jídlo z výrobního automatu.
„Vidím, že víte, kdy máte přijít,“ směje se. „Tak se posaďte… Luisičko, jakpak ses nám vyspala…?“
Luisa, zprvu znovu vyplašená – jednak pohledem na mramorově bílou Sněhurku a jednak si znovu uvědomujíc, že je nahá – na Sněhurčinu otázku nereaguje, ale usedla, jakmile tak učinila Lenka. Rozhlíží se po svých společnicích a zřejmě čeká, zda některá z nich začne jíst. Je vidět, že celý život žila jen v podřízeném postavení a že si na pravidla rovnosti bude muset postupně zvykat.
„No, tak si vyber, na co máš chuť,“ pobízí ji Sněhurka.
„To, to nemusím počkat, až…“
„Na nic nemusíš čekat, děvče. Vždyť jsi tady můj host!“
„Váš… host, vzácná paní? A co sestra Lenka?“
„Sestru Lenku klidně počítej jako domácí…“
„Jako domácí… Tak dobře…“ Luisa se nejprve tiše pomodlila, pak uchopila krajíček suchého chleba a s chutí se do něj zakousla.
„Vezmi si k tomu chlebu přece něco,“ přesvědčuje ji Lenka, „snad ho nebudeš jíst jen tak.“
„Ale… když já nevím, co z toho všeho se k němu hodí…“
„No tak… tady to je máslo, to snad znáš. Nebo tohle je sýrová pomazánka… podívej.“
„Tak dobrá…“
Luisa si namazala další krajíc pomazánkou podle Lenčina vzoru a pustila se do něj.
„A taky nějaké pití si vezmi,“ nabádá ji Lenka. „Tady máš mléko, džus, čaj…“
„Když já… já…“
„Nu, copak?“
„Vodu nemáte?“
„Vodu? Ale ano, můžeme dodat i vodu,“ ujišťuje Sněhurka. Přistoupila k automatu a podala Luise sklenici vody.
„Ovšem… co sestra Lucie a bratr zahradník?“ zeptala se Lenka Sněhurky.
„Budeme muset počkat. Mužům trvá probuzení o trochu déle. Na ně máme ještě tak den až dva čas…“
„Lucka přece…“
„Je transsexuálka,“ přerušila Sněhurka Lenčin pokus o námitku, „žena v mužském těle – i když tedy trochu upraveném, přiznávám. Probudí se tedy o pár hodin dříve. Avšak biologický proces se řídí materiálnem, nikoliv duchovnem. Je mi líto.“
„Vzácná paní, uvidím ještě někdy sluníčko,“ oslovila pojednou Luisa nesměle Sněhurku, „nebo už budu navždy odsouzena k životu v podzemí?“
„Neboj, uvidíš,“ chlácholí ji Lenka, „ale budeš muset ještě několik dní počkat.“
„Proč by musela čekat,“ podivuje se Sněhurka.
„Jsme snad pořád ještě v Jeruzalémě, ne?“
„To jistě,“ souhlasí Sněhurka.
„Jenže ‚dnešní‘ Jeruzalém není ‚její‘ Jeruzalém,“ kývla Lenka směrem k Luise. „Sama do města vyjít nemůže – stala by se téměř okamžitě obětí nějaké dopravní nehody, protože naprosto nezná pravidla silničního provozu, a za druhé – v Jeruzalémě je teď dost nebezpečno i z vojenského hlediska.“
„Tak tomu snad bylo i v ‚jejím‘ Jeruzalémě, ne?“
„To je pravda,“ souhlasí Lenka, ale hned dodává: „Jenže dnes se válčí mnohem nebezpečnějšími zbraněmi, než jsou nějaké kuše a meče…“
„Dobře – a co tedy navrhuješ?“
„Počkáme, až se probudí Lucka a bratr zahradník. Pak bychom se teleportovali na SSE, tam budou oba v bezpečí a sluníčka si užijí dle libosti.“
„A to už nikdy nebudu mít šaty?“ ozvala se znovu Luisa.
„Neboj, budeš, budeš, ale teď je přece nepotřebuješ,“ sděluje jí Lenka rozhodně. „Vidíš, že my taky žádné nemáme.“
Proč jí je nedat, když po nich tak touží, ptá se Sněhurka Lenky, vyvolavši kalihapický efekt.
Protože na SSE se povětšině chodí bez šatů. No, a já bych ráda, aby si na to zvykla; nejprve tady – v malém kolektivu. Pak, až bude na SSE, mohlo by jí to dělat ve větším kolektivu značné potíže.
Taky pravda, souhlasí Sněhurka.
Potřebovala bych se nabít, sděluje Lenka stále kalihapicky.
Co ti brání? Klidně běž, já Luisu pohlídám. Pak se vystřídáme, souhlasí Sněhurka.
Lenka vstala a vyrazila ke dveřím. „Zůstaneš tu teď se Sněhurkou, ano? Já se teď musím na chvíli vzdálit…“
„Dobře…“ souhlasí sice Luisa, ale v očích se jí objevil podivný stín.
„Neboj. Sněhurka je taky přítelkyně… Sestra…“
„A-ano…“
Lenka odešla a Sněhurka se na Luisu přívětivě usmála. „Dáš si ještě něco k jídlu?“
„K jídlu… ani snad ne. Vždyť jsem toho snědla dost… Šla bych snad něco dělat… do zahrady. Přece se tady nebudu celý den zbůhdarma povalovat…“
„Pro dnešek si mysli, že je neděle, ano?“
„Neděle? Ale to… to bychom měly jít do… do kostela… V neděli přece…“
„Na kostel budeš muset nadlouho zapomenout, Luiso. Tady nic takového nemáme, a pokud je mi známo, tak na SSE taky ne.“
Luisa upadla do apatie a schoulila se opět do klubíčka, tentokrát však na pohovce.
Lenka se vrátila z nabíjecí místnosti po necelé hodině. „Copak, copak? Nekamarádíte spolu?“
„Snad ano,“ oponuje Sněhurka nejistě, „Luisu jen mrzí, že tady nemáme kostel…“
„Cožpak… cožpak se dá žít… bez Boha?“ ozvala se nešťastná Luisa z pohovky.
„Bez Boha? Nu někteří lidé bez něj žít nemohou, pravda,“ souhlasí Lenka, „ale bez církve a bez kostelů to jde docela snadno, uvidíš!“
„Měla bych se teď taky nabít,“ oznámila Sněhurka Lence využivši odmlky v rozhovoru.
„Když… já bych chtěla něco dělat,“ svěřuje se Luisa, „no, a ta… Sněhurka… mi řekla, abych si myslela, že je neděle…“
„Ach tak, neděle… a ty jsi chtěla jít do kostela, ano?“
„Ano.“
„Hmm, tak kostel – ten tady opravdu nemáme,“ potvrzuje Lenka, „ale jestli chceš opravdu něco dělat, tak se pojď naučit číst a psát. Bylo by velice užitečné, abys to uměla. A můžeme začít třeba hned, teď!“
„Číst a psát… to se snad pro ženu ani nehodí…“ protestuje Luisa.
„Ale hodí, ani nevíš jak. To, že se to nehodí – to jsou jen předsudky a hloupé pověry. Pojď, posaď se tady vedle mě – a pustíme se do toho. Nač ztrácet čas!“
- × - × - × -
Lucka procitla následujícího dne ‚k večeru‘ – bráno tedy relativně vzhledem k probuzení Luisy, Lenky a Sněhurky. Vstala, osprchovala se a vyrazila do salónku, kde si představovala, že už by mohl někdo být, pokud se probudil před ní. Tiše otevřela dveře a spatřila Sněhurku, Lenku a Luisu sedící kolem stolu v družném hovoru, všechny tři, jak je pánbůh stvořil…
Aspoň nebudu vyčnívat z řady, pousmála se v duchu Lucka a tiše přistoupila blíže ke stolu. Prstem přes rty signalizuje Lence, která ji jako první spatřila, aby byla tiše a neprozradila ji. Lenka se jen nepatrně pousmála a přistoupila na Lucčinu hru.
Lucka se nehlučně přiblížila až k Luise, ale Lenka, která okamžitě pochopila, k čemu se Lucka chystá, ji zastavila mírným zavrtěním hlavou a neznatelným gestem jí naznačila, aby se přesunula za Sněhurku. A pak to přišlo!
„Fuj, to jsem se lekla!“ trhla sebou Sněhurka zděšeně, když jí Lucka znenadání zezadu zakryla oči rukama.
Horší to bylo s Luisou. Ta, když zjistila, že se jejich malý kolektiv rozrostl o další členku, zděšeně vykřikla a instinktivně se zakryla rukama, znovu si naplno uvědomujíc, že nemá na sobě žádný oděv a dokonce že je i zbavena ochlupení.
„Ale, no tak, Luisičko, snad by ses mě nebála,“ směje se na ni Lucka přívětivě vztahujíc k ní ruku. „Pojď se taky se mnou přivítat…“
Luisa jí váhavě podává ruku. Lucka si ji za ní přitáhla k sobě, objala ji a přátelsky ji poklepala na rameno.
„Copak tady vyvádíte, vy tři?“ zeptala se vzápětí.
„No co… Čekáme na tebe a na bratra zahradníka. Ten by se měl s největší pravděpodobností probudit někdy zítra. A abychom tady tím čekáním nemarnily čas, tak Lenka učí Luisu číst a psát,“ podává Sněhurka ‚hlášení‘.
„To je dobře,“ raduje se Lucka. „A ještě mi řekněte: Kolikátého dnes máme?“
„Ach, to nemůžeme sloužit. Zatím jsme to nezjišťovaly…“
„Zatím jste to nezjišťovaly! No, to je dobré… Tak vy ani nevíte, kam přesně jsme se dostaly! Víte co? Jdu se nabít a pak se do toho hned pustíme!“
…
„Co že ten komunikátor tak divně blbne?“
„Nevím… Nemesis II se nehlásí…“
„To je v pořádku, o té víme, že zanikla roku 1908,“ připomíná Sněhurce Lucka, „tudíž je jasné, že jsme za rokem 1908. Protože však naši mimozemští přátelé vypustili celkem pět komunikačních družic – tedy aspoň těch, o kterých vím…“
„Nedovedu si ale představit, jak bych se měla k některé z nich napojit svým komunikátorem,“ hrozí se Sněhurka.
„Ale – nějak to přece jít musí,“ míní Lucka a připomíná, že se ke dvěma družicím dalo připojit i komunikátorem pod Chavínem.
„To ano, ale pak se nedařilo připojení z Viejo de Huantár,“ oponuje Lenka.
„Jenže to bylo už v době, kdy selhávalo spojení s celou oblastí – a to i pomocí satelitních telefonů. Kvůli té podivné magnetické bouři,“ upozorňuje kamarádku Lucka.
„Pravda… ta magnetická bouře…“ vzpomíná si Lenka, „ale ta řádila nad částí Ameriky, kdežto tady jsme od ní značně na východ, tady by mělo spojení fungovat uspokojivě, i kdyby ještě trvala…“
„Bez spojení s družicí však datum a čas nezjistíme, protože komunikátor byl vypnutý,“ hrozí se Sněhurka.
„To je nepříjemné,“ míní Lucka. „Mohly bychom však vyjít ven a pokusit se o spojení satelitním telefonem.“
„Dobře, zkus to,“ souhlasí Sněhurka, „avšak v přechodové komoře si musíš obléci skafandr. Nevíme, jak se za tu dobu změnila mikroflóra…“
„Mně by to přece nemělo vadit,“ míní Lucka, „já přece vstupuji do ‚současnosti‘, na kterou jsem zvyklá.“
„To je sice pravda, ale jistota je jistota,“ nabádá ji k opatrnosti Sněhurka. „Kultivační rozbory jsem spustila hned, jak jsem se probudila, takže za dva, tři dny bychom měli vědět, zda bude potřebná nějaká aklimatizace.“
„Mně se to zdá zbytečné,“ přidává se na Lucčinu stranu Lenka. „Podívej, my dvě jsme se přemístily do minulosti – a nic se nám nestalo. Nechápu tedy…“
„Dělejte tedy, jak myslíte…“ rezignuje Sněhurka.
Lucka tedy vyrazila k přechodové komoře, ale po asi půlhodině se vrátila s nepořízenou.
„Vnější dveře nelze otevřít. Nevím proč… Možná tam může být zával, možná je někdo znalý zablokoval úmyslně.“
„To je nemilé,“ poznamenává Sněhurka. „Jediná cesta odsud je tedy možná jen pomocí teleportu. Avšak – dokážeme my se na teleportační síť napojit?“
„Mělo by to být možné,“ míní Lucka, „protože teleporty fungovaly i v magnetické bouři – nebo co to bylo Oba – jak ten pod Chavínem, tak i ten pod Viejo de Huantár – i když ten tedy označil doktor Zemill za zdravotně závadný…“
„No, uvidíme…“ odtušila Sněhurka zasmušile. „Pojďte se podívat.“
Zavedla dívky do vedlejšího apartmá, které je vybaveno teleportačním lůžkem, a zapnula řídící modul.
„No… tak… žádný teleport se nehlásí. Nemám je zavedené v rejstříku. Znáte adresu některého teleportu?“
„Taky jsme si vždycky vybrali v adresáři,“ poznamenává zadumaně Lenka.
„Ale já znám adresu tvého teleportu,“ zvolala náhle Lucka. „Tenkrát, když jsme přes něj chtěly zmizet se Sofií tomu přepadovému komandu, tak jsem ji zadávala ručně. Jenže… tehdy se to nepovedlo, protože my jsme neměly k dispozici teleport s administrátorskými oprávněními…“
„No… to by nevadilo,“ usmála se Sněhurka. „Já teleportem s administrátorskými oprávněními disponuji. Nadiktuj mi tu adresu…“
Lucka nadiktovala Sněhurce poměrně složitý kód představující adresu Lenčina teleportu.
„Vypadá to nadějně,“ vydechla Sněhurka s úlevou, „něco se děje… Hlásí se! Je to dobré, přátelé. Ještě uložím adresu do rejstříku, tak… a je to!“
„Počkáme, až se probudí i bratr zahradník,“ navrhuje Lenka, „a pak se teleportujeme ke mně. Bude to ideální místo pro náš pobyt, protože se jedná o samotu v lese – bývalou hájovnu. Náš příchod nikdo nezaregistruje a ty i Luisa se strýčkem budete v klidném prostředí.“
„Cožpak o to, vymyšleno to máš pěkně,“ pokyvuje smutně hlavou Sněhurka, „avšak já musím ještě pár týdnů… možná měsíců… nevím… zůstat tady. Dennímu světlu se musím zatím pokud možno vyhýbat a na přímé slunce ani nesmím, dokud se důkladně nepřizpůsobím. To ale nebrání vám, abyste se teleportovali tady k Lence domů. V nejhorším případě se můžete kdykoliv vrátit nebo si můžeme posílat dopisy teleportem… Aspoň vidíš, Luiso, jak je důležité umět číst a psát.“
- × - × - × -
„Je čas, aby se probudil i bratr zahradník,“ poznamenala následujícího dne Sněhurka.
„Dobře, půjdu ho pohlídat, aby se hned při probuzení nevyděsil, jako tady Luisa,“ navrhuje Lenka, a aniž by čekala na reakci přátel, vyrazila do jeho apartmá.
Vstoupila dovnitř, vyřadila osvětlovací automatiku a upravila osvětlení v celém apartmá na ‚soumrak‘ – to aby sama viděla a přitom neohrožovala zrak přítele, který se má každou chvíli probudit. Teprve potom nahlédla do ložnice. Tam pokojným spánkem klidně oddechuje bratr zahradník, který dělal jí a Lucce ‚průvodce‘ ve středověkém Jeruzalémě. I on leží zcela nahý pohodlně na ergonomickém lůžku bez jakýchkoliv lůžkovin.
I jeho budeme muset naučit všemu novému jako malé dítě… pomyslela si Lenka, vzpomněvši na to, jak před třemi dny seznamovala Luisu s fungováním toalety a sprchy. Ale nedá se nic dělat, seznámit se s těmito zařízeními musí. Jenom jsem zvědava, jak ode mne školení tohoto druhu přijme on, coby dospělý muž a ještě k tomu vzhledově mnohem starší – vždyť by mi mohl teoreticky dělat i tátu…
Asi po půlhodině se bratr zahradník pohnul a otevřel oči. Mírně zvedl hlavu a rozhlíží se po zšeřelé místnosti. Po chvíli zaregistroval Lenku sedící tiše v křesle. Ta je však zadumaná a pohybu na lůžku si zprvu nepovšimla. Teprve po chvíli se probrala, zvedla hlavu a jejich oči se setkaly.
„Buď vítán v mé přítomnosti, bratře zahradníku,“ promluvila k němu Lenka a vstala z křesla.
„Salus a Domino Jesu Christo, soror,“ pronesl on v odpověď tiše.
Posadil se – a uvědomil si, že je na lůžku zcela nahý.
„Ó nebesa! Já, služebník Boží – a samoten zcela bez oděvu se ženou v jedné místnosti!“ zvolal zděšeně zakrývaje si rukama ohanbí.
„Uklidni se, bratře zahradníku. Nic špatného se neděje. Předně – naše těla jsou výtvory boží, proč je tedy zatracovat a děsit se pohledu na ně. A za druhé: Bůh je všemohoucí, tedy mu netřeba služebníků, neboť vše zvládne sám.“ Anebo nezvládne – pak ovšem by nebyl všemohoucí a nebyl by to tedy žádný Bůh, domyslela Lenka svou úvahu do konce, ale už ji nevyslovila nahlas. Hmátla však po ovladači a znovu zapnula osvětlovací automatiku, takže místnost se pozvolna rozjasňuje.
„Teď je čas, abys vstal a osprchoval se,“ informuje ho Lenka o jeho nejbližším programu, podávajíc mu ruku. „Pak už na tebe čekají ostatní v salónku.“
Bratr zahradník váhavě vstal, aniž by přijal Lenčinu ruku, a rozhlédl se po jasně osvětlené ložnici. Jeho pohled zůstal přikován k zrcadlu, ve kterém zřetelně vidí sebe i nahou Lenku.
„No, to je ale hrozné… Takhle máme spolu vstoupit někam do společnosti? Vyloučeno!“
„Samozřejmě, že takhle ne,“ souhlasí Lenka. „Napřed se musíš vhodně upravit. Tak pojď přece se mnou.“
„Jenom já… se musím upravit?“
„No tak… po tom sprchování se asi budeme muset upravit oba,“ směje se Lenka. Uchopila ho za ruku a vede ho do hygienické části apartmá.
„Ach, ano… než půjdeme do sprchy, bratře zahradníku, předvedu ti funkci zařízení cellae intimae – místnosti úlevy. Určitě její komfort zde oceníš,“ poznamenala vzpomněvši na Luisiny rozpaky před třemi dny.
Předvedla mu splachovací zařízení, zásobník houbiček i otvor na odpadky a nechala ho o samotě.
„Až budeš hotov, tak na mě zavolej, počkám tady vedle…“
Sice to nějakou dobu trvalo – bratr zahradník využil chvíle soukromí zřejmě i k rozjímání, ale nakonec se jeho zvolání ozvalo.
„Spokojen?“ zeptala se Lenka žertem.
„Ach, ano… zajisté…“
Zřejmě svou nevinnou otázkou přivedla bratra zahradníka do značných rozpaků.
„Nu, a tady vedle už máme sprchu. Sleduj… Tady se nastaví teplota vody a pak už se jenom otočí klikou, čímž se nastaví síla vodního proudu. Voda pak na tebe vystříkne tady z té růžice, která proud rozptýlí… vidíš, že si připadáš jako v příjemném teplém dešti? Takhle se tady myjeme a osvěžujeme. K mytí ovšem je vhodné užít ještě sprchového gelu. Takhle…“
Lenčiny doteky však nenechaly bratra zahradníka klidným a v několika málo sekundách se u něj začíná projevovat silné vzrušení. Lenka si jeho stavu nevšímá a koná dál svou práci; bratr zahradník se však cítí velice nesvůj. Pociťuje současně stud i příjemné vzrušení, které v době svého pobytu v klášteře nikdy nepoznal. V okamžiku, kdy se Lenka pustila do šamponování jeho intimních tělesných partií, jeho penis se přímo vzepjal k mohutnému výstřiku. Lenka si však tuto skutečnost včas uvědomila a stiskla jeho penis směrem dolů, aby ji nepotřísnil.
„Oh, promiň, sestro…“ vydechl červenaje se studem a rozpaky jako septimán před deflorací své první lásky.
„Nic se neděje, bratře zahradníku,“ chlácholí ho Lenka, „to se mužům obvykle stává, dotkne-li se jich žena na těchto citlivých místech. Konec konců – ještě řekni, že se ti to nelíbilo…“
„Líbilo – nelíbilo… Cožpak o to… příjemné to bylo, ale v mém případě… Ó, hrůza… zhřešil jsem… porušil jsem slib čistoty a cudnosti… Ó, já hříšník… za to propadnu peklu! Sestro, sestro, cos to učinila!“
„Klid, bratře zahradníku, vždyť se nic neděje. Musela jsem tě přece naučit, jak sprchy používat. Ještě by sis to měl správně vyzkoušet na mně, abych měla jistotu, že si budeš vědět rady příště, až se budeš sprchovat sám a nebude tu nikdo, kdo by ti poradil nebo pomohl.“
„Sprchovat… příště?“
„Jistě. Je přece příjemné sprchovat se denně – třeba i několikrát. Takže se chop tady houbičky a šampónu – a pusť se do mne…“
Konsternovaný bratr zahradník se jal roztírat sprchový šampón po Lenčině nádherném těle. V momentě, kdy jí zajel rukou do klína, pocítil opět mohutnou vlnu rozkoše, avšak k orgasmu už u něj nedošlo.
„Výborně,“ pochválila jeho práci Lenka, když skončil. „Teď smyjeme šampón silnějším proudem teplé vody… tak … a nakonec se musíme důkladně prosprchovat vodou studenou. To se udělá takhle…“ a Lenka otočila prudce regulátorem teploty vlevo.
„Oh, to jsem se lekl… Ale je to příjemné… opravdu,“ pochvaluje si bratr zahradník.
„Ano, je to příjemné, souhlasí Lenka. „Nikdy na tento konec nezapomínej, byla by ti pak zima, až ze sprchy vyjdeš.“
„Dobrá… nezapomenu…“
„Nu, a teď už nám jen zbývá osušit se, učesat vlasy a můžeme vyrazit.“ Masáž raději vynechám a vyholování taky…
„TAKHLE??!!“ vyděsil se znovu bratr zahradník.
„Takhle? Pravda, u mimozemských přátel je to normální pro ženy. Muži by se měli přece jen lehce přiodít, i když tedy… v naší komorní společnosti na tom nesejde. Klidně pojď, jak jsi.“
Lenka si uvědomila, že jejich šaty (tedy Luisiny i bratra zahradníka) byly v tak dezolátním stavu, že je Sněhurka zcela automaticky odhodila do odpadků k ekologické likvidaci, a že pro ně tak trochu zapomněla nechat dát vyrobit nové, takže teď nemám bratra zahradníka ani případně Luisu do čeho obléci, i kdybych chtěla. Jenže já nechci. Ať si trochu zvykne…
„Na celé stanici není ani kousek oděvu a nikdo tu není oblečen,“ informuje vzpouzejícího se přítele. „Protože se tu však už dlouho nezdržíme, tak to snad těch pár hodin vydržíš. Až pak budete u mne doma, tak se budeš moci obléci podle libosti, ale tady to opravdu nejde – tedy aspoň ne hned teď…“
Po těchto Lenčiných slovech bratr zahradník zřejmě pochopil, že ten ‚sen‘, který se mu během spánku na mimozemské základně ‚zdál‘, nebyl asi sen, ale seznámení se skutečností, kterou teď na vlastní kůži prožívá, a nejistými kroky vyrazil s Lenkou do salónku. Pro jistotu se však drží za ní v zákrytu.
„Právě se vyspal poslední člen naší malé posádky,“ hlaholí Lenka už ve dveřích, „tak bych prosila jeho vřelé přivítání!“
Sněhurka, Lucka i Luisa se zvedly od stolu a podávají zmatenému bratru zahradníkovi ruce.
„Ach… proto tě Jeho Eminence a patres nazývali pekelnou obludou…“ poznamenal bratr zahradník k Lucce, vida jí vlastně poprvé nahou. (Nezapomínejme, že Lucka v jeho přítomnosti byla vždy oblečena aspoň ve svých oblíbených meruňkových bikinkách.)
Ano, proto, bratře zahradníku. Ale doufám, že po zkušenostech se mnou ses takového předsudku zbavil,“ směje se Lucka.
„Už dávno jsem jim nevěřil ani slovo, sestro Lucie. I když teprve teď chápu, jaký že oni k tomu měli důvod…“
Pak se obrátil ke Sněhurce: „Opravdu nejsi… anděl?“
„Ne, opravdu ne, bratře zahradníku. Jenom jsem pobývala příliš dlouho v podzemí, proto vypadám tak, jak vypadám. Ale časem se to spraví, neboj.“
Nejbouřlivější setkání však bylo s Luisou.
„Ach, dítě moje… Jak jsem rád, že jsme se dostali ze spárů té hordy, která nás hnala takhle nahé městem…“
„Ano strýčku, bylo to tenkrát hrozné… Jako zlý sen. A i když teď taky nemáme žádné šaty, je to přece jen rozdíl. Tady jsme opravdu mezi přáteli, kdežto tehdy… nás snad chtěli za městem ukamenovat nebo upálit. Ještě že jsi měl ten spásný nápad utéci před nimi do té chodby tam… a do té cely, kde jsme byli přes týden chráněni…“
Luisa padla bratru zahradníkovi do náručí a Lucka nenápadně pokynula Lence i Sněhurce, a tiše opustily salónek, aby ti dva mohli zůstat chvíli spolu sami…
…
„Budeme se loučit, Sněhurko,“ oznámila Lenka doktorce Tanymoialle, když i bratr zahradník pojedl bohatý oběd.
„Nejprve bych se měla teleportovat já, abych zkontrolovala funkčnost systémů, hlavně bezpečnostního. Pak za mnou pošlete Luisu a bratra zahradníka. Nakonec se teleportuje Lucka… Tedy… souhlasíš, kočko?“
„Ale ano, stejně jsem hned od začátku uvažovala, že to tak uděláme,“ přikývla Lucka a pokynula Lence, aby ulehla na teleportační lůžko.
Autor: © Éósforos, 2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah