Základna Kurupira je totálně rozhádaná. Baal Segul si klidně spí ve svém sarkofágu, doktor Azizill se ustavičně škorpí s doktorem Zemillem. Jeden má na své straně šéfku laboratoře Nihasu, druhý lingvistku Proseprinu, a inženýr Verdelet se svými techniky jen udržují v chodu základní funkce stanice. Do sporů se raději vůbec nevměšují.
„Rád bych pokračoval ve výzkumu těch dvou exemplářů,“ oznámil ráno Azizill Zemillovi, „jenže vy jste neoprávněně změnili přístupové kódy do cely, a já…“
„Vždyť jsi mi je dobrovolně přenechal – a své vlastní exempláře jsi nechal uletět někam pryč, tak oč ti vlastně jde? My si snažíme uchovat před tvými riskantními fušeřinami aspoň ten zbývající pár.“
„Sám jsi fušer, ty nedouku! Názorně jsem se o tom přesvědčil při vyšetřování té údajně bioenergeticky senzitivní pra-pra…pravnučky toho tvého Jošuy, nebo jak že se ten potentát jmenuje…!“
„Ujišťuji tě, že ona skutečně JE bioenergeticky senzitivní. Dokonce je nositelkou trvale působícího bioenergetického stimulátoru a dokáže vyvolat kolem sebe silové pole. Prošla intenzivním výcvikem, který neskončil jen u schopnosti tupého příjmu energie. Ona se dokáže rozhodnout, zda nabízenou energii přijme, či ne. No a od tebe ji zrovna nechtěla. Chápe to vaše uražená velmoc?“
„V životě jsem neviděl, aby byla polozvířata tak důkladně školena v oblastech bioenergie,“ odsekl vztekle Azizill, otočil se k Zemillovi zády a bez rozloučení opustil místnost.
„Myslím, že je na čase, drahá přítelkyně, abychom odsud zmizeli,“ obrátil se Zemill k Proseprině s překvapivým návrhem, když za Azizillem zapadly dveře.
„Zmizeli? Ale… kam?“
„Nejlépe na SSE. I s tím ‚pokusným‘ párečkem tamo…“ ukazuje směrem k chovné stanici.
„Ach tak, proto jsi jim sebral ty hadříky,“ pochechtává se spiklenecky jeho partnerka.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. ledna
Sváteční dny minuly, aniž bychom si užili chvilky klidu. Janička se vrátila na svou kliniku, Míšenka s Paulim pokračují ve svém cestovatelském záměru, starý pán se nechal také teleportovat domů a Sheila s Paulem se vrátili do pouště Gobi. ‚Tajná‘ služba byla odtajněna, protože pánové Brandon a Sirk byli odříznuti od spojení s Paddy O’Connorem, takže utajování pozbylo na významu.
Doktor Zemill se z Kurupiry zatím neohlásil – a otázka je, zda se vůbec ohlásit může nebo chce, „i když tedy osvobození Sofie a Terky signalizuje, že to není vyloučeno,“ míní Myra. To ovšem znamená, že podrobnější informace o Lucce a Lence zatím nemáme k dispozici.
Zchátralá jednotka US Army byla ve dnech 25. a 26. prosince z Kurupiry úspěšně transportována do blízkosti Fortalezy na atlantském pobřeží. Hlavního města spolkového státu Ceará dosáhli 27. prosince. Jsou v bezpečí, proto bylo jejich sledování zastaveno.
Zbývá tedy už jen Terka, která uprchla ze Zorritos a ukradenými auty se snaží dostat do USA. První větší pokus o její zadržení na mostě Puente de las Américas přes Panamský průplav žalostně selhal díky jejímu vpravdě kaskadérskému kousku, který později Magda okomentovala slovy: „Myslím, že i kdyby dostala vyhazov od tajných služeb USA, u filmu by práci našla vždycky.“
Terka se už probojovala až do Guatemaly. Právě před hodinou ukradla už sedmnácté vozidlo – tentokrát odstavený linkový autobus – a vyrazila směrem k mexické hranici. Může-li si vybrat, tak nákladní auta a autobusy mají přednost – jako právě nyní. Drží se neustále pacifického pobřeží, pravidelně dvakrát denně opouští dálnici či hlavní silnici a vyhledává klidná místa, kde by se mohla nerušeně nabít. V noci sjíždí jen jedenkrát – aby se někde dvě až tři hodinky prospala. Je jasné, že větší vozidla jí v tomto směru skýtají větší pohodlí.
Jinou otázkou pochopitelně je…
… je vyhlášen poplach! Co se to zase děje?
…
Než jsem se vzpamatovala, vtrhla do mého apartmá Magda jako velká voda. „Pojď, rychle!“
„Kam?!“
„Kam, kam… Do Informačního střediska! Představ si, že se hlásí jeden teleport, vyžaduje povolení příjmu osoby… a adresa protistrany je ta brazilská základna!“
„Cože?!“
„No jo… dáma má vypnutý komunikátor… Pak máš taky něco vědět…“
V tomto směru má Magda pravdu. I když tedy komunikátor jsem vypnula úmyslně, abych mohla v klidu psát do deníčku. Jenže to jí říkat nebudu. V mžiku by o tom věděla celá základna, ha, ha, ha. Místo odpovědi jsem vyrazila za ní k nejbližšímu výtahu. Deníček zastrkávám cestou do kapsy župánku uvědomujíc si při tom, že ona na sobě nic nemá. Po pár krocích jsem se tedy ještě vrátila a odložila jsem župánek i s deníčkem do skříně. Bylo by nemilé, abych ho pak zapomněla někde v přísálí a zlikvidoval mi ho úklidový robot, jako už se několikrát stalo s mými poznámkami kdysi dávno…
Magda už stojí mezi dveřmi výtahu a čeká na mě.
„Kdo má vůbec službu na dispečinku?“
„Mořská Vlna,“ odpovídá úsečně.
Ve velkém sále Informačního střediska je rušno jako v nádražní hale. Mezi přítomnými jsem zahlédla dokonce i šéfa stanice, inženýra Hefaista, a jeho zástupkyni Myru.
„Předpokládáme, že se jedná o návrat doktora Zemilla,“ poznamenala jakmile mě spatřila.
Tedy – pokud se jedná skutečně o návrat doktora Zemilla, tak to si určitě nenechá ujít žádný obyvatel stanice, protože osud Lucky a Lenky leží na srdci všem – tedy kromě pánů Brandona a Sirka, to dá rozum…
Po chvíli se otevřely dveře teleportačního sálu a v nich se objevil Erigyos.
„Je tu někde doktor Gavrill? … Prosím tě, pojď se na něco podívat…“
Aniž by někomu jinému něco řekl, vtáhl doktora dovnitř a zavřel za sebou dveře.
„Jdu se podívat, co se stalo,“ rozhodla se po chvíli Myra z titulu zástupkyně šéfa stanice a zmizela rovněž za dveřmi teleportačního sálu. Asi po patnácti minutách se dveře otevřely znovu a v nich se v doprovodu Myry a Gavrilla objevila — socha! Nádherná bílá socha ženské postavy – ale ŽIVÁ!
Trojice postoupila asi o dva metry od stěny a zastavila se.
„Dovolte,“ spustila Myra, „abychom vám představili slečnu Proseprinu, lingvistku mise, která vybudovala základny pod Chavínem a pod Huánuco de Viejo. Nakonec našla útočiště pod mesetou Kurupira v Brazílii.“
Vzápětí za nimi vyvádí ze dveří Erigyos neznámou dívku – asi tak dvacetiletou, kterou nám vzápětí Proseprina představila jako Gwen. Gwen ovšem, když uviděla tolik lidí pohromadě, zakryla si stydlivě intimní tělesné partie rukama a zčervenala jako pivoňka. Přesto jsem si stačila všimnout, že má ve vagíně zavedený tampón. Nějaký šílenec ji teleportoval uprostřed menstruace…
„Ještě někdo?“ zeptala se Myra Prosepriny.
„Ano. Ještě Andy a doktor Zemill. Ten rozhodl, že ženy budou teleportovány jako první.“
„Nikolko, ujala by ses obsluhy teleportu?“ požádala mě vzápětí Myra.
„Klidně, ale chci ještě někoho k sobě. Mě totiž zajímá v první řadě doktor Zemill!“
„Pravda,“ souhlasí Myra. „Tak si vezmi ještě někoho.“
Vybrala jsem si Mořskou Pěnu, která seděla u mě nejblíže, a vyrazily jsme do teleportačního sálu. Právě včas. Kontrolka bliká jako o závod. Stiskla jsem příjmové tlačítko a sledujeme dění na teleportačním lůžku. Před našima očima se zhmotnil neznámý mladý muž, docela pohledný, ale poněkud vyděšený. Sotva totiž otevřel oči a spatřil nás dvě u svého lůžka, zase je rychle zavřel a odvrátil se obličejem od nás.
„Saluton, Andy, estu bonvenita en SSE,“ {Nazdar, Andy, buďte vítán na SSE} oslovila ho Mořská Pěna přátelsky.
“I… I don’t u-understand,” vykoktal ze sebe přeskakujícím hlasem.
Ach ano, v sále je vypnuto etherické tlumočení. Mořská Pěna tedy zopakovala svůj úvodní ‚proslov‘ v angličtině.
Teprve teď Andy znovu otevřel oči a podíval se na nás.
„Klid, klid, Andy. Po teleportaci je nutná asi desetiminutová aklimatizace na lůžku,“ informuje ho Mořská Pěna.
„Odkud… odkud mě znáte?“
„Ale, no tak, klid… od Prosepriny…“
„Aha, ano… od Prosepriny. A co Gwen?“
„Gwen už tady taky je. Hned, jak se aklimatizujete, můžete jít za ní vedle,“ ubezpečuji ho.
Když uplynulo deset minut, pokynula Mořská Pěna Andymu, aby vstal, podala mu lehký župánek a odvedla ho z teleportačního sálu. Osaměla jsem. S napětím sleduji kontrolky. Konečně se rozblikala ta, na kterou už netrpělivě čekám. Okamžitě jsem stiskla přijímací tlačítko a očekávám známé dění na teleportačním lůžku.
- × - × - × -
„Poslyš, inženýre,“ oslovil doktor Azizill šéfa techniků Verdeleta, „tobě nevadí, že naše mise skončila v troskách? Veškerý pokusný materiál je pryč, Baal Segul je u ledu a naší stanici ovládá jeden přivandrovalec. To se na to chceš jen tak bezmocně dívat?“
„Podívej, doktore,“ odpovídá Verdelet zatím poměrně klidně, „úkolem mým a mých techniků je udržovat v chodu všechna technická zařízení stanice a být nápomocni ve vašem výzkumu. Ovšem všechno odsud až posud, jasné? Toho ‚přivandrovalce‘ – jak říkáš ty – sis sem pozval sám osobně a Baal Segul ti to posvětil, nemýlím-li se. Předpokládám tedy, že se jedná o tvého spolupracovníka. Pokud se ti něco nelíbí, musíš si to s ním vypořádat sám. Já jsem tady zodpovědný za spoustu věcí, o kterých možná ani nemáš sám představu. Ale ujišťuji tě, že mezi mé povinnosti v žádném případě nepatří, abych vám dělal soudce!“
„No, když to bereš takhle… Je ti jasné, že v momentě, kdy nám Zemill zmizí – a on to má v plánu, protože včera s Prossinou připravovali teleport – tak nám nezbude nic jiného, než se hibernovat po vzoru šéfa – a to navždy? Protože Zemill je schopen zařídit, aby ten jeho Jošua…“
„Poslyš, doktore! Nechej si ten svůj sáhodlouhý projev někam do parlamentu a vysvětli mi místo toho jasně a stručně, co ode mne očekáváš, že udělám?“
„Jediné, co od tebe potřebuji – zabránit Zemillovi v návratu na tu jeho základnu. Upozorňuji tě, že je to i v tvém vlastním zájmu!“
„No dobrá… tak pojď!“
Verdelet vyrazil do strojovny sledován doktorem Azizillem.
„Jak vidíš – pozdě!“ oznamuje Verdelet hledě na záznamy komunikátoru spojeného s teleportačním zařízením. Právě před chvílí odcestovala už třetí osoba – tedy předpokládám-li dobře, Zemill i ten pokusný páreček, který si vzal pod svou ochranu…“
„A zrovna ne!“ zvolal vítězoslavně Azizill, ukazuje průzorem do teleportační místnosti, „Podívej se na toho lumpa. Právě se chystá odcestovat jako čtvrtý. To znamená, že on tam nejprve propašoval ty dva a Prossinu… Tak k sakru, udělej něco, dokud je ještě čas!“
Verdelet hrábl do klávesnice komunikátoru právě ve chvíli, kdy Zemill ulehl na teleportační lůžko a slastně zavřel oči. Kontrolky nejprve divoce zablikaly a vzápětí pohasly. Přenos byl zrušen v posledním okamžiku. Vzápětí Azizill zablokoval dveře. „Tak, a teď mu to spočítám, že na to do smrti nezapomene. Klidně ho nechám na věky smrdět v izolaci!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. ledna – pokračování
„… no tak… Nikolko…!“
Odvrátila jsem svůj pohled od teleportačního lůžka se zmrtvělými kontrolkami ke dveřím. Tam stojí můj bývalý osobní lékař, doktor Erymill, s ustaraným výrazem v obličeji.
„Co se děje?“
„Co by se dělo? Už dobrou půlhodinu s nikým nekomunikuješ a …“
„On se mi tu nezhmotnil!“ zvolala jsem na překvapeného Erymilla.
„Kdo se nezhmotnil?“
„No přece doktor Zemill. On ví, kde jsou Lucka a Lenka!“
„On se tu měl zhmotnit Zemill? Vlastně – ano! Počkej, pošlu sem Erigya.“
Erigyos důkladně prozkoumal všechny systémy teleportu od lůžka až po modul komunikátoru a nakonec prohlásil: „Dostali jsme požadavek k přijetí čtyř osob. Ale teleportovaly se jenom tři. Čtvrtý požadavek byl z naší strany dokonce i povolen, ale z druhé strany ho na poslední chvíli zrušili! Je mi líto, Nikolko, ale k dalšímu přenosu už zřejmě nedojde, ledaže by požadavek obnovili. Ovšem teď tady nic nevyspekuluješ. Kdyby chtěli ještě někoho teleportovat, museli by znovu nejprve požádat náš dispečink.“
Po jeho slovech jsem opustila teleportační sál a jako omámená jsem se utekla do svého apartmá. Ulehla jsem na lůžko… Chci být sama…
- × - × - × -
Zatímco šéf SSE, inženýr Hefaistos, znovu a znovu prověřuje okolnosti nedokončené teleportace doktora Zemilla, probíhá ve velkém sále beseda s trojicí přibyvší znenadání z brazilské mimozemské základny.
„Naprosto nechápu, jak k našemu kontaktu došlo,“ odpovídá Andy na zásadní Myřinu otázku.
„Vy dva jste pronikli i přes – podle našeho názoru dostatečná – bezpečnostní opatření až do zadní jeskyně ve vnějším labyrintu mesety,“ podává vysvětlení Proseprina.
„To ano, jenže… Ta jeskyně byla zdrojem zvláštního plynu, který jsem jako chemická specialistka nutně…“ spustila tentokrát Gwen chtějíc upozornit na příčinu jejich postupu.
„Jeskyně byla chráněna silovým polem, které jenom zdánlivě připomínalo plyn. Sami jste se mohli přesvědčit, že jeho fyzikální vlastnosti jsou od plynu zásadně odlišné,“ přerušila ji Proseprina. „To jste ignorovali a pokusili jste se tam vniknout násilím. Nejprve jste svým neodborným zásahem uvedli do provozu dehibernační proces. Museli jsme vás izolovat, aby nedošlo k přenosu choroboplodných zárodků. Když jste byli v karanténní cele, vaši druhové zvenku se pokusili zlikvidovat naši základnu trhavinou. Pochopte, že to jsme si nemohli nechat líbit…“
„Jenže…rozumím-li tomu dobře… ten jejich zásah, drahá kolegyně, vás zachránil od věčného spánku,“ upozorňuje Proseprinu Myra.
„Však taky aspoň já jsem se snažila krotit choutky na experimenty jak u Azizilla tak i u Seggiho. Velkou oporou mi byl v tomto směru váš doktor Zemill – nechápu, proč se nakonec neteleportoval…
Ovšem ten pokus o zničení naší základny a o násilné vniknutí tam pomocí výbušnin… Předpokládám, pane poručíku, že kdyby se někdo pokusil vniknout obdobným způsobem na některou vaši základnu, tak, že byste ho taky nenechali bez trestu…“
„Jakým způsobem byl vlastně náš oddíl potrestán?“ zeptala se tentokrát Gwen.
„Váš oddíl byl dokonale odříznut od zbytku světa. Bylo mu zabráněno v jakékoliv komunikaci a silovým polem obklopujícím tábor nemohl nikdo proniknout ven ani dovnitř,“ sděluje Proseprina konsternované dvojici. „Byli nám vydáni na milost a nemilost.“
„Jak tomu máme rozumět?“
„Za krátký čas vystříleli veškerou lovnou zvěř a nedostatek potravin je donutil k tomu, aby se k nám obrátili o pomoc. Takže záleželo jen na nás, zda budou mít co jíst nebo zda budou mít hlad. Rovněž tak jsme se jim starali o výstroj, neboť stany, oděvy, zkrátka všechno je začalo opouštět, protože k tak dlouhému pobytu v pralese bez styku s civilizací nebyli vybaveni.“
„Jak to víte?“ zeptal se nedůvěřivě Andy.
„Sledovali a odposlouchávali jsme je ve dne i v noci.“
„Hmm… takže vlastně přiznáváte, že jste je drželi v zajetí proti jejich vůli, navíc jste je ještě špehovali, a na nás jste prováděli zločinné pokusy!“ vyjel Andy na Proseprinu docela ostře.
„No tak… to pozor! Važte slova, pane poručíku!“ ohradila se Proseprina stejným tónem. „Nejprve si zodpovězte už dříve položenou otázku, jak byste se zachovali vy k někomu, kdo by se pokoušel silou vtrhnout na vaši základnu. Za druhé si uvědomte, že vy dva jste pobytem u nás více získali, než ztratili. Pak teprve suďte.“
„Tedy… zúčastnil jsem se několika tajných operací v zahraničí,“ shrnuje poručík, „ale žádná neskončila takovým fiaskem, jako tato. Co se vlastně stalo s naší jednotkou?“
„Všechny vojáky jsme dopravili k Fortaleze. Po dvoudenním pochodu dosáhli města a dostalo se jim pomoci,“ uklidňuje ho Erigyos.
„Aspoň tak… Stejně ale nechápu, jak mohlo k takovému zvratu dojít…“
„To je tím, pane poručíku, že jste si ukousli moc veliké sousto,“ míní Erigyos. „Pustili jste se do výzkumu záhadné oblasti. Na cizím území. Bez podpory tamních úřadů. Tajně. Domnívali jste se, že se zmocníte pokročilých technologií, které jste za výzkumem určitě tušili. Ale ne ve prospěch celého lidstva, nýbrž proto, abyste získali před ostatními národy náskok, kterého byste pak zneužili ve svůj prospěch na úkor druhých. Že je to tak?“
„Co teď s námi vlastně zamýšlíte,“ zeptal se Andy místo odpovědi na Erigyovu otázku.
„To záleží na vás. Můžete si jít, kam chcete nebo tady zůstat jako naši spolupracovníci,“ spustila Myra. „Nám jste nic špatného neprovedli, považujeme vás za přátele, nikoliv za zajatce. Jenom bych si dovolila poznamenat, že váš velitel, kapitán Barnes, se už spojil s vašimi úřady a prohlásil vás za mrtvé, takže budete mít doma tak trochu problémy s vlastní identitou, ale v případě, že se rozhodnete k návratu, jsme ochotni vám v tomto směru pomoci.“
„Cože? Za mrtvé?!“ zvolala rozhořčeně Gwen, „Jak si to mohl vůbec dovolit?“
„To nevím,“ opáčila Myra manipulujíc s klávesnicí komunikátoru, „ale podívejte se…“
Na obrazovce hlavního monitoru vyvstal obraz náhrobku zachyceného retrospektivem. Na dřevěném kříži jsou vyřezána dvě jména: ANDREW WATSON a GWENDOLINE SPEAKES…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 7. ledna
Dnes konečně jsem se jakž takž vyrovnala s tím, že se návrat doktora Zemilla nekoná, a opustila jsem své apartmá. Vyrazila jsem si v rouše Evině rovnou k jezeru, abych se hned po ránu trochu osvěžila.
Venku už je kupodivu živo. Mezi jinými jsem uviděla i oba nové hosty stanice – Gwen a Andyho, docela bezstarostně dovádějící ve vodě. Jako první mě ovšem zahlédla Magda a rozběhla se mi naproti.
„No sláva,“ haleká na celou základnu, „náš jezevec se uráčil vylézt ze své nory! Jdeš jako na zavolanou, chystáme se na plážový volejbal.“
„Tak jo… Ale – kde je ta dívčina z té brazilské expedice?“
„Myslíš… Proseprina?“
„Ano, tu myslím… Neví ona náhodou víc o Lucce a Lence?“
„No… nevím. Ona se nechala transportovat na CPLEN, protože tady nemůže ještě pobývat na sluníčku, musí se aklimatizovat – a tam to pro ni bude výhodnější.“
„Ach tak, výhodnější… Tak to se tam v noci nechám teleportovat za ní. Teď pojď na ten volejbal…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. ledna
Jsem znovu na CPLEN.
„Potřebovala bych si nutně promluvit se slečnou Proseprinou,“ oznámila jsem tetě Arianě, sotva jsme se spolu přivítaly.
„Tak pojď, představím Vás,“ a vede mě do nabíjecího střediska.
…
Sedíme s Proseprinou v jedné místnosti nabíjecího střediska. Zdroje záření jsou nastaveny na 22 procent výkonu, neboť Proseprina musí přijímat dávky energie zatím jen omezeně.
„Doufám, že vám nevadí, slečno Proseprino, že jsem si dovolila vás vyhledat, protože…“
„Nač ty oficiality, Nikolko? Mně přátelé říkají Prossi a tu slečnu si můžeš nechat od cesty. Vůbec mi nevadí, žes mě vyhledala, protože já jsem v podstatě tvor společenský – a přesto si užívám samoty, až je mi to nemilé.“
„Dobře, Prossi, ráda bych se tě na cosi zeptala.“
„Prosím, prosím, co bys chtěla vědět? Pokud vím, odpovím…“
„Kam vlastně poslal doktor Zemill mou sestru a mou kamarádku?“
„Cože…? vlastně… hmm, něco se mi doneslo. Ten cvok Azizill nějak přesvědčil doktora Zemilla, že jsou příbuzní, či co. Nějak jsem to nepochopila… No, a Zemill se chtěl tedy dostat na naši základnu. Před tím ho ale Baal Segul zaúkoloval, že má poslat nějaký materiál naší doktorce, Tanymoialla se jmenuje, která zůstala za trest ve městě zvaném Jeruzalém, a o jejímž dalším osudu od její hibernace nemáme zpráv. Ona by po probuzení měla být všestranně zajištěna – ovšem my jsme s jejím komunikátorem ztratili spojení a nevěděli jsme, zda nedošlo v jejím úkrytu k nějaké katastrofě. Proto chtěl Seggi, aby Zemill užil nákladního chronoportu a odeslal materiál do nějaké vzdálené minulosti, řekněme tak tisíc oběhů planety… tedy roků…“
„Já vím, co to je oběh planety,“ poznamenala jsem.
„Dobře, dobře… promiň… Jenže Zemill – jak jsem vyrozuměla – neměl zkontrolované souřadnice, a přesto spustil přesun časem, protože prý byl vyrušen nezasvěcenou osobou. Jenže on nějak zazmatkoval – já jsem příliš nepochopila, co přesně provedl, protože jsem u všech jednání s ním nebyla. Teprve později prý zjistil, že tím nákladním chronoportem odeslal i další dvě osoby, tak se v rychlosti sám teleportoval k nám na základnu.“
„Takže: on odeslal mou sestru a mou kamarádku někam do Jeruzaléma, tisíc let zpátky, ano?“
„Hmm, přibližně…“
„A ta… Tany… jakže se jmenuje?“
„Tanymoialla?“
„Tanymoialla. To je doktorka… Proč byla potrestána?“
„Protože se odmítala podílet na biologickém a lékařském výzkumu zdejších inteligentních tvorů … rozuměj – vás – metodami zavedenými Baalem Segulem a doktorem Azizillem.“
„Ach tak – a ty metody… Ten výzkum byl prováděn podle popisů, které jsme objevili pod Chavínem?“
„Pod Chavínem?“
Zavedla jsem Proseprinu k nejbližšímu komunikátoru a ukázala jí dotyčné místo na mapě.
„Ach ano, tam taky byla založena jedna z našich základen, ale to ještě nebylo tak hrozné, jako tady…“
S těmito slovy Proseprina ukázala na mapě místo, kde měla mít původní expedice cíl – Templos de Kotosh…
…
Po návratu do svého apartmá jsem si začala dávat skládanku dohromady… Tak pánové Baal Segul a doktor Azizill nejprve dirigovali doktora Zemilla, aby sabotoval výzkum a aby bylo expedici zabráněno dosažení cíle, tj. Templos de Kotosh. Kromě toho měl odeslat materiály doktorce Tanymoialle, což učinil zbrkle a omylem odeslal i Lucku a Lenku. Pak, aby se vyhnul odpovědnosti, teleportoval se sám na brazilskou základnu – a to teleportem, který před tím označil za zdravotně nezpůsobilý! No pěkné, opravdu pěkné.
Jenže na té brazilské základně zvané Kurupira se nepohodl se šéfem – Baalem Segulem – a s tamním doktorem Azizillem. Spojil se s rebelkou Proseprinou, lingvistkou, která se zajímá více o kulturní bohatství pozemšťanů, než o nějaký jejich biologicko-medicínský výzkum. Spolu pak překazí pánům Baalu Segulovi a Azizillovi plány, vysvobodí zajaté lidi určené k výzkumům, a pak se sami pokusí uprchnout. Jenže doktoru Zemillovi se to nejspíše nepodařilo. Nezbývá než čekat, co bude dál. Ani Proseprina totiž nedoporučuje náš přímý zásah na tamní základně…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 10. ledna
Terka dnes dospěla k Rio Grande! Poslední překážka ji dělí od vstupu na území Spojených států. Za ty tři týdny se z ní stala nejhledanější zlodějka motorových vozidel všeho druhu – od malých osobních aut až po kamióny – ve Střední Americe. Teď ovšem – jak přes řeku? Sledujeme ji s Erigyem na retrospektivním záznamu se dvou a půl sekundovým zpožděním. Cestu přes most zavrhla a podle všeho se rozhodla přeplavat řeku – podobně jako to udělala s Panamským průplavem. Do něj skočila s mostu, tady se rozhodla k tomuto způsobu cesty hned na mexickém břehu. Právě před chvílí skočila do vody. Erigyos posunul obraz retrospektivu na druhý břeh…
„Jsem zvědav, jak to děvče překoná nejstřeženější hranici na americkém kontinentě,“ poznamenal při tom.
„Nepřekoná,“ oznamuji mu vzápětí.
- × - × - × -
„A je naše!“ raduje se důstojník velící na hlídkovém člunu, když se Theresa Rayenová zamotala do sítě. „Táhněte!“
I přes houževnatý odpor je nahá dívka vytažena na palubu, což je doprovázeno mohutným sborovým „Hurá!!“ Okamžitě ji obstoupili čtyři muži v izolačních oblecích. Nejprve cvakly náramky, pak je teprve vymotána ze sítě.
„Buďte vítána na palubě, slečno Rayenová,“ oslovil ji vzápětí velitel zevrubně si ji prohlížeje od hlavy k patě. „Tedy – jste kus, jen co je pravda. Sloužil jsem jeden čas u námořnictva, ale tam se mi mořskou vílu ulovit nepodařilo. Kde bych si byl pomyslel, že budu mít takové štěstí na obyčejné řece…“
„Nejsem zvědavá na vaše opičky a sexistické vtipkování, poručíku!“ odsekla Theresa místo pozdravu navztekaně. „Raději mi místo toho očumování koukejte sehnat nějaký oděv!“
„Načpak?“ pokračuje poručík dále svým rozverným tónem. „Jednak jste prý na život bez šatů zvyklá – a za druhé: takhle se mi líbíte víc…“
„Víte vy, kdo já jsem?!“ osopila se na něj Theresa zhurta.
„Jistě, jistě. Už jsme dostali hlášení od poručíka Brandona…“
„Takže co?“
„Takže nic! Jste diversantka ve službách vesmírných vetřelců a navíc ještě zlodějka aut hledaná policií devíti států. Uvědomte si, že všechno, co od této chvíle řeknete, může být použito proti vám!“
„Lotře!“
Theresa v nestřeženém okamžiku udeřila důstojníka spoutanýma rukama do obličeje a svůj výpad doprovodila silným elektrickým výbojem. Poručík se skácel na palubu jako podťatý.
V témže momentě se Theresa vymrštila a skočila znovu do řeky. I se spoutanýma rukama se jí podařilo přeplavat zpět na mexický břeh – ovšem co teď? Ve Spojených státech budu obviněna z vlastizrady, v Mexiku a dalších státech směrem na jih jsem hledána jako zlodějka aut. V první řadě se musím důkladně nabít. Pak se uvidí, co bude dál…
- × - × - × -
„Ano, pane plukovníku, měli jsme tu Rayenovou v hrsti. Už jsme ji vezli na břeh, abychom ji předali do cely předběžného zadržení. Jenže ona holýma rukama zabila velícího důstojníka. V nastalém zmatku pak skočila znovu do řeky a i se spoutanýma rukama dokázala přeplavat zpět na mexický břeh. Tam už naše pravomoci nesahají a střílet směrem k hranici jsme se neodvážili vzhledem k napjaté mezinárodní situaci.“
Rozumím-li tomu dobře, seržante, tak vedle vlastizrady a krádeží aut má na krku ještě vraždu. A vy jste ji nechali uprchnout. Je to tak?“
„Promiňte, pane plukovníku…“
„JE TO TAK, seržante?“
„Je – ovšem jejímu útěku nešlo zabránit…“
„Nešlo zabránit! To není odpověď, kterou bych od vás očekával, seržante. Měli jste před sebou dočista nahou ženskou, beze zbraně, se spoutanýma rukama – tedy úplně vám vydanou na milost a nemilost – a vy jste v této situaci připustili, aby zabila velícího důstojníka a pak vám ještě uprchla! V životě jsem neviděl takovou bandu budižkničemů a břídilů, jako jste vy! Dobrá! Klidně jí nechám přišít i tu vraždu, ale vás osobně nechám suspendovat a všichni budete potrestáni za neprofesionální přístup k zadržené delikventce! Odchod!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 12. ledna
Mám zůstat? Mám se vrátit na SSE? Mám se vrátit domů? Poté, co se nezdařil návrat doktora Zemilla ze základny Kurupira, jsem celá rozladěná a ke všemu skoro apatická. Prossi už mi zřejmě řekla všechno, co věděla, Erigyos, Hefaistos, Gabriel i Jošua se zdají být bezradní. Další pobyt na SSE ani na CPLEN už není pro mne přínosem – tedy aspoň z hlediska možnosti brzkého setkání se sestřičkou. Doma mě čeká samota. Lucka je pryč a Míšenka s Paulim vyrazili na další cesty po světě podle svého plánu.
Pak jsem si uvědomila, že mám zase vypnutý komunikátor. Takhle se teprve nic nedovím… Zapnula jsem ho, abych zjistila, zda se Zemill přece jen znovu neozval. Než jsem stačila učinit dotaz na dispečink SSE, ozval se známý signál – EMAIL:
Předmět: Pozvání
Od: Jana
Komu: Nikolka
Datum: Včera 18:18
Milá Nikolko,
včera jsem byla přijata prezidentem republiky a byla jsem jmenována profesorkou Lékařské fakulty Karlovy university.
Dovol, abych Tě pozvala jako svou věrnou kamarádku i jako čestného hosta na slavnostní večeři, která se bude konat na počest této události v prostorách mé kliniky přesně za týden, tj. 18. ledna v 18. hodin – to aby se to dobře pamatovalo :-)
Na setkání se těší
Jana
Osmnáctého v osmnáct hodin… Jana. Tak Janička to dotáhla až na profesorku! No, to je skvělé! To jí musím poslat gratulaci a potvrdit účast na jejím večírku…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah