Jeruzalémská kronika – čtvrtek 4. července 1118
(Lenčin zápis)
Vstupujeme po třetí do podzemního komplexu pod troskami Šalomounova chrámu, tentokrát už vědouce, že tam najdeme Sněhurku, jak jsme poeticky pokřtily svou novou známou, doktorku Tanymoiallu, členku dávné mimozemské expedice.
Oblečeny do skafandrů procházíme vnitřními dveřmi přechodové komory a okamžitě zjišťujeme hlavní změnu, ke které mezitím došlo: Už nepotřebujeme své kapesní svítilny. Každá chodba i místnost labyrintu je totiž automaticky osvětlena, jakmile do ní vstoupíme – podobně jako na CPLEN nebo SSE.
Procházíme klikatou chodbou ke dveřím, za nimiž jsme se minule se Sněhurkou rozloučily, ale až k nim jsme nedošly. Náhle se totiž za námi otevřely jedny ze dveří, které byly během našich minulých návštěv pro nás nepřístupné, a zpoza nich se ozval známý příjemný hlas starou hebrejštinou: „Kam máte namířeno, přátelé. Pojďte přece sem, ke mně, už vás očekávám.“
Otočily jsme se. Na prahu se objevila Sněhurka. Je nahá, a stále celá sněhobílá – tak jak jsme se s ní minule rozloučily, tentokrát však už s přívětivým úsměvem na bezkrevných rtech. (Kupodivu – ty bílé rty a oči mě frustrují víc, než bělost jejího ostatního těla.)
Vstoupily jsme do útulně zařízeného apartmá.
„Je nám velikým potěšení, že se znovu setkáváme. Jen promiň, šly jsme za tebou tam, kde jsme se spolu naposledy rozloučily,“ vysvětluji jí náš původní záměr.
„Ale, no tak, cožpak se návštěvy přijímají ve strojovně…?“
Z tónu jejího hlasu a výrazu v obličeji usuzuji, že se naším ‚faux pas‘ opravdu upřímně baví.
„Ty skafandry už můžete bez obav odložit,“ sdělila nám vzápětí. „Posaďte se, udělejte si pohodlí a povězte, co si dáte k pití.“
„Opravdu?“ ujišťuje se ještě Lucka.
„Samozřejmě,“ potvrzuje Sněhurka své předchozí tvrzení. Všechny mikroorganismy, které zde přežívaly a jevily se jako nebezpečné, jsem zlikvidovala, a těm z vnějšku jsem se už sama přizpůsobila, takže žádné zdravotní komplikace nehrozí.“
„Dobrá…“
Svlékla jsem skafandr a následně i pracovní kombinézu, abych se naší hostitelce přizpůsobila. Lucka následuje mého přikladu. U svých bikinek sice krátce zaváhala, ale pak odložila i je.
„Tak říkáte, že jste vnučka a pravnučka našeho astronavigátora… Tedy vy navzájem jste matka a dcera – rozumím-li tomu dobře…“
„Ne, nejsme matka a dcera,“ ujala se slova Lucka, „ já jsem dcera jeho syna, kdežto tady Lenka je vnučka jeho dcery – a ještě navíc ten syn i ta dcera mají různé matky.“
„Trochu komplikované, ale jasné,“ zasmála se Sněhurka.
…
„Všechny hlavní systémy se mi podařilo rozchodit, avšak nedaří se mi spojení s hlavní základnou,“ stěžuje si Sněhurka, „signál komunikační družice sice mám, ale z druhé strany se mi nikdo nehlásí.“
„Kde ta stanice je?“ zeptala se Lucka.
„Nevím, jak se to tam jmenuje, ale mohu ukázat na mapě.“
Sněhurka přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik kláves. „Tady!“
„Tady… hmm, to je…“ Lucka změnila měřítko, aby byl vidět obrys pobřeží kontinentu. Před očima máme Jižní Ameriku „… v Brazílii, někde na hranici s Venezuelou, odhaduji.“
„Ukaž? To by mohlo být,“ potvrzuji kamarádčin závěr dívajíc se jí přes rameno.
„Ovšem – to by znamenalo… Ta stanice zřejmě obživla, když Erigyos uvedl do provozu ten skanzen pod Chavínem,“ uvažuje Lucka nahlas.
„Jaký skanzen? Co to je?“ zeptala se Sněhurka.
„Nalezli jsme ještě dvě další stanice, ale opuštěné. Tady a tady,“ ukazuji Sněhurce na mapě. No, a tady na té uvedl technik Erigyos všechna funkce schopná zařízení do provozu jako v technickém muzeu. V té chvíli došlo k podivné magnetické bouři, jež začala rušit veškerou rádiovou komunikaci s touto oblastí. Ačkoliv se odstraněním problému zabývala celá řada odborníků včetně techniků-historiků, nepodařilo se poruchu odstranit. Jednou z hypotéz je, že některé ze zařízení chavínské základny je nějakým způsobem spjato se zařízením na některé jiné základně, a…“
„Ne, to ne!“ odmítá Sněhurka kategoricky tuto hypotézu. „Základny, které jste mi ukázaly, jsme my opouštěli narychlo, ve spěchu a nedovedu si představit, že by některý z techniků měl čas zabývat se takovými detaily. V té době se muselo stát ještě něco jiného, o čem vy nevíte. Odkud jste vůbec přicestovaly?“
„To je ta správná otázka!“ zvolala Lucka. „My jsme prozkoumávaly jeden z vašich trezorů tady na té základně… když tu se najednou samy zavřely dveře, do chodu se dalo jakési zařízení – no a my jsme se ocitly tady a ještě k tomu o nějakých devět set let zpátky v minulosti.“
Sněhurka vyvolala na monitoru plánek základny Huánuco de Viejo. „Ukažte mi, děvčata, kde jste ten průzkum…“
„Tady!“ ukázala jsem na trezor, který nám provedl takovou lumpárnu, aniž jsem nechala Sněhurku dokončit větu.
Stiskla několik kláves na komunikátoru a zahleděla se na směsici znaků. „Tak to je podle charakteristik nákladní chronoport druhé generace. Ten nefunguje automaticky, ovládá se ručně – zvenku. To znamená, že do provozu ho musel NĔKDO uvést! A ještě jednu věc byste měly vědět: Ten chronoport byl podle všech známek původně určen pro mě. Dokonce měl i přesně určené místo přistání, ale pak z neznámých důvodů přistál – nebo lépe: havaroval! – někde trochu vedle… Asi ho uvedl do provozu nějaký diletant. Důkazem jsou ty sutiny, které jste musely odklidit, abyste mě vysvobodily.“
„Mohla by ses jít tedy na ten trezor… chronoport podívat?“
„Momentálně ne,“ omlouvá se Sněhurka, musím ještě dost dlouhou dobu setrvat v podzemí, dokud se mi znovu nezačne tvořit pigment. Sluneční světlo by mohlo být pro mě ještě nebezpečné.“
„Energií se můžeš nějak nabíjet?“
„Jistě, to mohu, ovšem jen čistou elektřinou. Ze zářících zdrojů si musím jen pomalu a postupně zvyšovat dávky…“
„To tedy znamená, že budeš spíš přijímat návštěvy tady, než abys na ně sama chodila,“ ujišťuje se Lucka.
„Jaké návštěvy?“
„Nu, několik pozemšťanů by mělo zájem se s tebou setkat…“
„Ach, pozemšťanů… Ale prosím, už mohou…“
…
„Je vůbec možno spojit se nějak s budoucností?“ napadlo mě.“
„Zkusíme to. Pokud vydržela komunikační družice dva tisíce let…“ uvažuje Sněhurka nahlas. Znovu se usadila u komunikátoru a jala se s ním dosti složitě manipulovat. „Máme k dispozici jen Nemesis II…“
„Tak… to je špatné,“ ozvala se Lucka, „protože přístroje z Chavína i z Huánuco de Viejo se také pokoušely přihlásit k Nemesis II, ale nedařilo se…“
„Jaký tu teď vládne letopočet?“
„Křesťanský,“ odpověděla jsem automaticky.
„S jakou délkou roku?“
„Doba oběhu Země kolem Slunce,“ odpověděla tentokrát Lucka.
A který je rok?“
„Tady a teď?“
„Jistě. Co jiného…“ Sněhurka je celá netrpělivá.
„No, teď je rok 1118…“
„Dobrá, 1118… a jedem’… 1119 – 1120 – 1121…“
Číslice kmitají na obrazovce tak rychle, že je skoro nestačím sledovat.
„Tak – a konec!“ zvolala náhle Sněhurka. Na obrazovce svítí rok 1908. „Dál se to nehne…“
„Ale rok 1908… to je přece … to …“
„Copak se stalo toho roku?“ zeptala se Sněhurka téměř vyděšené Lucky.
„Ztroskotala loď řízená mým dědečkem,“ vydechla Lucka.
„Ach – to je mi líto. Ovšem – to znamená, že se s vaší budoucností už nespojíme, ledaže bychom se tam dostaly mým chronoportem…“
„To by šlo?“
„Šlo.“
„Ale ne teď hned,“ vstupuje do našeho rozhovoru Lucka. „Nejprve musíme učinit zadost svým povinnostem vůči Převorství, aby nás Hugo de Payns nepovažoval za podvodnice a aby to nakonec neodnesli naši přátelé – bratr zahradník a jeho neteř…“
„Samozřejmě, že ne hned,“ krotí mě i Sněhurka, „nejprve je nutno přenést sem veškerý obsah chronoportu, nebo aspoň to, co obsahuje nebezpečné technologie zneužitelné jako zbraně. A rovněž si urovnejte své pozemské záležitosti. V tom má Lucka pravdu.“
„To ovšem znamená, že ti sem budeme muset přivést návštěvu…“
„Vždyť ano, bránila jsem se snad?“
„V tom případě nebudeme ztrácet čas… Ještě nám poraď, jak se dostaneme dovnitř bez skafandrů?“ zeptala jsem se, když už jsme se byly rozloučily.
„Přepnu vstupní dveře znovu na nudabránu a vyřadím kontroly,“ slíbila Sněhurka.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pondělí 15. července 1118
(Lucčin zápis)
Na povrchu uplynulo za dobu našeho pobytu v podzemí dalších deset dní. Tentokrát však máme pro členy Převorství potěšující zprávu – konečně se mohou pustit s námi do labyrintu bez obav, že by takový výlet zanechal nějaké nepříznivé následky na jejich zdraví. Jenom ještě nevíme, jak se smíří s časovým posuvem po návratu z podzemních prostor.
„Na to je musíme rozhodně upozornit,“ apeluje Lenka. „Představ si, jaký by to byl pro ně strašlivý šok – to musejí vědět ještě před tím, než se rozhodnou projít přechodovou komorou.“
„Ještě však musíme promyslet, jak zamaskovat funkci nudabrány,“ uvažuji cestou k sídlu Převorství.
„V tom nevidím problém,“ směje se Lenka. „Jednoduše půjdu nahá a v čele ‚delegace‘. U mě je to z jejich pohledu celkem ‚normální‘ úkaz. S sebou ponesu nějaký jednoduchý nástroj a budu předstírat, že slouží k otevírání dveří…“
„Jenže pak, až budou mít zájem vstupovat tam sami a bez nás…“
„To už bude horší…“ zarazila se na chvíli Lenka. Pak ale podala další ‚zlepšovací návrh‘: V tom případě využijeme toho tvého tvrzení, že práce s našimi nástroji je možná jen s pomocníkem a po předchozích výpočtech – no a před vlastním otevřením dveří budeme spolu chvíli spekulovat nad nějakým lejstrem – třeba nad tabulkou náhodných čísel, kterou si snadno vytiskneme…“
„Hmm, pro začátek by to mohlo jako kamufláž posloužit,“ souhlasím, „ovšem do budoucna to budeme muset zařídit nějak jinak. Podrobnosti bychom měly domluvit se Sněhurkou…“
„To jistě,“ souhlasí Lenka ve chvíli, kdy stojíme před branou Hugonova sídla.
…
„Jaké zprávy přinášíte, sestry,“ zeptal se Hugo po velice přátelském přivítání.
„Dobré, bratře Hugo,“ ujala jsem se slova. „Podzemní komplex už je pro vás přístupný bez nebezpečí poškození zdraví. Jenom tě musím upozornit na jednu nepříjemnost, se kterou se budeš muset smířit. Při pobytu v podzemí dochází na povrchu k dilataci času.“
„Cože??“
Lenka mi stiskla ruku a pocítila jsem kalihapický efekt. Jdeš na to moc vědecky, Lucinko. Nezapomínej, že jsme ve středověku a že Einstein zveřejní svou teorii relativity za nějakých … osm set let. Dovol, vysvětlím mu to sama… – Dobrá…
„V podzemí plyne čas jinak než tady,“ ujala se tedy slova Lenka.
„Jak tomu mám rozumět?“
„Musíš tomu rozumět tak, že za každou hodinu, kterou v podzemí strávíš, budeš muset zaplatit přibližně dvěma dny, které mezitím uplynou tady na povrchu. Proto se vám zdálo, že jsme dole neúměrně dlouho.“
„Sice to nechápu, ale budiž. Kdy je možno do podzemí vstoupit?“
„Navrhuji zítra v poledne,“ ozvala jsem se opět já. Stiskla jsem přitom Lence znovu ruku. Musíme se na tu cestu pečlivě připravit a hlavně se musíme zítra dopoledne důkladně nabít.
„Vyber k sobě nanejvýš tak dva, tři další společníky a připravte se na cestu.“
…
Ještě večer jsme si vytiskly několik stránek náhodných čísel, připravily jsme si tužky, kalkulačku a několik dalších nástrojů a přístrojů jako kamufláž. Lenka nenechává nic náhodě a vymýšlí scénář do nejmenších podrobností.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – úterý 16. července 1118
(Lenčin zápis)
V pravé poledne se objevili v zahradách Konventu, hned za brankou vedoucí na dvorek před vstupem do našeho podzemí, čtyři členové Převorství a s nimi dvacet ozbrojených jezdců.
„Vy chcete vstoupit do podzemí TAKHLE?“ byla první Hugonova slova namísto pozdravu, když mě uviděl úplně nahou a navíc Lucku, která se ve městě často vyskytuje ve svých oblíbených meruňkových bikinkách, spatřil dnes nahoře bez.
„To je z bezpečnostních důvodů, bratře.“
O bezpečnost nemusíte mít obavy, sestry. Mám s sebou dosti početnou ozbrojenou družinu.
„Cože? Tolik komonstva, na obranu, bratře Hugo?“
„Neradno v těchto dnech cestovat přes město bez ozbrojeného doprovodu,“ posteskl si. „Budeme muset náš ozbrojený sbor uvést do souladu i s představami církve, aby nás garda Jeho Milosti neobtěžovala jako vás…“
„Jak si to představuješ, bratře?“
„Budeme svůj ozbrojený sbor koncipovat jako mnišsko-vojenský řád, ale musíme to ještě podrobně promyslet.“
„Dobrá, konej, jak myslíš, bratře Hugo. Teď však už můžeš poslat ozbrojenou družinu domů. S námi jste v bezpečí.“
„S vámi? Se dvěma dočista nahými ženami beze zbraní?“
„Věz, bratře Hugo, že naše nahota je zbraň mocnější tvého meče i zbraní celé tvé družiny dohromady,“ promluvila konečně Lucka.
„Nemohu uvěřit takovému absurdnímu tvrzení!“ namítá Hugo nevěřícně.
„Zkus se mě tedy svým mečem dotknout,“ navrhuje Lucka.
Hugo tasil svůj meč a položil ho Lucce na rameno. V ten moment pocítil křeč v ruce a zbraň upustil.
„To se stane každému, kdo by se na nás odvážil vztáhnout ruku,“ oznámila zkoprnělému Hugonovi podávajíc mu jeho meč. „A teď, když jsem tě přesvědčila – aspoň tedy doufám – můžeš svou ozbrojenou družinu s klidným svědomím propustit domů.“
Stalo se a naše šestice vyrazila směrem ke vchodu do podzemí Šalomounova chrámu. Jak ovšem předpokládal Hugo, naše skupinka bez vojenského doprovodu se stala terčem útoku patriarchovy gardy.
„Je nás moc, musíme se rozdělit,“ upozorňuje Lucka.
„Jak – rozdělit? Nechápu…“ podivuje se Hugo – ale to už jsem ho uchopila pevně za ruku a druhou rukou jsem si přidržela jeho nejbližšího společníka. Lucka učinila totéž se dvěma zbývajícími členy Bratrstva a obě jsme vzápětí vytvořily kolem sebe ochranné pole.
Právě včas! Snesla se totiž na nás sprška šípů. Hugo a jeho přátelé sledují dění na bojišti s hrůzou v očích, neboť o našem způsobu obrany zatím vědí jen z vyprávění. Dnes tedy mají možnost poprvé vidět, jak to funguje ve skutečnosti. Dobře mířené šípy se odrážejí od silového pole a neúprosně se zabodávají do těl střelců. Ještě jedna ‚salva‘ – a střelba ustává. Před námi leží několik střelců na zemi, jiní vrávorají nad nimi se šípy zabodnutými v těle.
„Kristovy rány! Co to má znamenat?“ Hugo de Payns je u vytržení, jeho kamarád má tendenci pokleknout a modlit se.
„Stůj klidně,“ nabádám ho – avšak stejně mi nezbývá, než ho pevně držet. Mám jen strach, abych mu nezlomila nebo nevykloubila ruku.
„Už jste skončili?“ zeptala se Lucka důstojníka, který – zřejmě jediný zůstavší bez úhony – zmateně pobíhá mezi raněnými.
Musím se moc držet, abych se nerozesmála, neboť kamarádka vyslovila otázku tónem, kterým se ptáme přátel, zda si dají raději kávu nebo čaj.
„Co je ti po tom, ty čarodějnice necudná?!“ odsekl důstojník.
„Abychom mohly ošetřit vaše raněné – a… a propos… to máš za tu necudnou čarodějnici…!“
Lucka mírně pohnula polem a důstojník se válí po zemi – ani si nestačil uvědomit, co se s ním vlastně děje, zatímco Hugonův společník, kterého držím levou rukou, má opět tendenci pokleknout…
„Zdá se, že už nikdo střílet nebude,“ míní Lucka, když se velitel konečně uráčil postavit znovu na nohy, „takže se do toho pustíme. Nezevluj tady a sežeň ranhojiče, ať se zbytečně nezdržujeme … Tak bude to, nebo ti mám pomoci?! … Rychleji, rychleji, plazíš se jako splašený hlemýžď!“
Lucka doprovodila svá poslední slova směrovým posunem silového pole, takže důstojník musel několikrát poskočit, aby znovu neupadl. Vzal si však její slova k srdci a vyrazil poklusem. Když odešel, zrušily jsme pole a pustily se do odstraňování šípů z těl zraněných vojáků. Jelikož už máme tuto proceduru natrénovanou z minulých šarvátek, jde nám to jako po másle. Za necelou půlhodinku se nám podařilo vydobýt osmnáct šípů, z nichž patnáct bylo čistých průstřelů. K naší velké lítosti jsme však musely konstatovat u dvou vojáků smrt… Právě v tu chvíli se objevil důstojník s ranhojičem.
„No sláva,“ zaradovala se Lucka, „tady se jich příteli ujměte – a my jdeme. Podívejte se, kolik času jsme ztratili kvůli vašim blbinám…!“
Ranhojič se jal obvazovat raněné a my pokračujeme v cestě.
„To se vždycky postaráte takhle o raněné z řad nepřátel?“ podivuje se Hugo.
„Jak se to vezme,“ vysvětluji, „oni to vlastně nejsou naši nepřátelé – jenom plní rozkazy někoho, kdo si myslí, že jsme jeho nepřátelé, přičemž svým vojákům zatajuje nebezpečí, které jim hrozí, zaútočí-li na nás.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Pochop, bratře Hugo, že ještě nikdy na nás nezaútočili opakovaně titíž vojáci. Vždy se jedná o novou skupinu. To znamená, že oni nevědí, co se jim stane, začnou-li na nás střílet, a nikdo je před takovým počínáním nevaroval. A my v žádném případě nejsme nějaká krvelačná sebranka, která se raduje z mrtvých či zraněných ‚nepřátel‘ – naopak – je nám líto každého promarněného lidského života.“
„Zajímavá filosofie…“ mudruje Hugo.
Ale to už vstupujeme do ústí podzemní chodby pod troskami Šalomounova chrámu. Prošli jsme chodbou k točitému schodišti, sestoupili dolů a stojíme před prvními dveřmi. Sněhurka opravdu splnila svůj slib a obnovila funkci nudabrány.
Lucka nesoucí přes rameno malou tašku s nářadím vytáhla z ní kalkulačku a tabulku náhodných čísel. Postavily jsme se k sobě a jako se domlouváme na postupu. Po chvíli jsem přátelům pokynula, aby ustoupili zpět do chodby. Lucka jistí, aby nevstupovali, dokud neotevřu dveře. Postavila jsem se do zorného pole čidla nudabrány – a cesta je volná!
„Můžete…“
Prošli jsme do přísálí přechodové komory. Otevřely jsme s Luckou vnější dveře a pozvaly přátele dovnitř. Poté jsme vnější dveře zavřely a otevřely jsme dveře vnitřní – tentokrát už žádné skafandry, žádné kontroly.
„Od této chvíle běží čas nahoře rychleji,“ oznamuje Lucka Hugonovi, když jsme vstoupili do vnitřní chodby a zavřeli i vnitřní dveře přechodové komory.
Procházíme klikatou chodbou a neomylně míříme k apartmá, ve kterém nás naposledy Sněhurka přijala. Jeho dveře se před námi pohostinně otevřely…
„Buďte vítáni, přátelé,“ hlaholí Sněhurka hebrejsky, „pojďte dál a posaďte se.“
Než jsem stačila přeložit, všichni čtyři padli v hrůze na kolena a začali se tiše modlit…
„Co … co to vyvádíte?“
„I to nic,“ chlácholím naši novou známost. „Oni ti za prvé nerozumějí – a za druhé tě považují za anděla nebo za bohyni nebo za něco podobného…“
„Ach, to je mi líto… Jak s nimi mám mluvit?“
„Nejlépe starofrancouzsky… nebo aspoň latinsky.“
„Hmm, řečí Římanů… dobrá…“
Lucka mě chytila za ruku a vyvolala kalihapický efekt. Já se jim ani nedivím. Vždyť ona je dočista nahá, smrtelně bílá, jakoby bez krve, a navíc neuvěřitelně krásná…
Nezbývá mi, než dát kamarádce za pravdu.
Sněhurka mezitím přistoupila k modlícím se bratřím, postupně každého uchopila jemně za ruku, zvedla ho z kleku a usadila do křesla u stolu.
„Co si dáte k pití?“
„Nejlépe kávu, aby se pánové trochu vzpamatovali,“ navrhuji, netušíc nic o dalším šoku, který jim Sněhurka vzápětí uštědří…
Ta totiž bez jakýchkoliv ceremonií přešla na druhý konec místnosti k jídelnímu automatu, jehož existence nám s Luckou při minulé návštěvě nějak unikla, a jala se připravovat požadovaný nápoj. V tu chvíli pánové opustili svá křesla jako na povel a opět padli na kolena.
„Co se děje?“ Sněhurka už je z nich na mrtvici…
Vtom Hugo de Payns vztáhl k automatu ruku a z jeho rtů unikl obdivný vzdech: „Ó, Blahoslavená Panno! Svatý grál… existuje!“
„Coooo??“ Sněhurka na něj vytřeštila oči.
„Klid, pánové, posaďte se a nedělejte tu zmatek,“ nabádá je Lucka. „Pochopte, že paní doktorka neví vůbec nic o vašich náboženských představách.“
„Doktorka??? Ne tedy anděl Páně?“
„Vidím, že je na čase, abychom vás vzájemně představily,“ spustila Lucka. „Paní doktorko, toto je rytíř Hugo de Payns, úřadující velmistr Převorství siónského. A toto je doktorka Tanymoialla, lékařka mimozemské expedice, bratře Hugo.“
„Jak – mimozemské…?“
Uchopila jsem Lucku za ruku a vyvolala kalihapický efekt. Trochu jsi to přehnala, ne? – Ale co! Mají se pravdu dozvědět dnes nebo zítra… to už je snad jedno. Nebo jsi snad chtěla vydávat Sněhurku za anděla? Sama vidíš, že je jí to nepříjemné. A my samy si přece taky nebudeme hrát na bohy, to si myslím, že je lidí nedůstojné.
Musela jsem Lucčiny argumenty uznat. Jenže… Jak jim to vysvětlit?
Když Sněhurka rozdala kávu a řízením osudu usedla vedle mě, nenápadně jsem se dotkla její ruky. Nesnaží se uhnout. Jemně jsem jí ruku stiskla… Podařilo se! Kalihapický efekt je navázán a jsme propojeny všechny tři! Během několika minut jsem doktorku Tanymoiallu podrobně seznámila s naší situací i s náboženskými předsudky středověkých lidí – potažmo tedy i našich přátel.
Já také nejsem v záviděníhodné situaci, předává mi informace na oplátku Tanymoialla, protože jsem tady vlastně ve vyhnanství a nemám představu o osudu ostatních členů naší expedice. Můžeme se však pokusit o následující: Vaše přátele uspím na … řekněme tři dny … to by mohlo stačit, a ve spánku by mohli absolvovat několik hypnopedických lekcí ohledně geografie a astronomie, aby měli aspoň představu o tvaru, velikosti a pohybech planety, na níž žijí, a také aby pochopili pojem ‚mimozemský‘ – tedy myslím to nejdůležitější z této oblasti. Vy sem zatím přivedete své dva chráněnce – tedy onoho bratra zahradníka a jeho neteř. Až se mí hosté probudí, budou s to pochopit, oč se v mém případě jedná, a propustíme je na povrch s tím, aby zdejší základnu ‚ochraňovali‘. My se pak pokusíme přenést do ‚budoucnosti‘, která představuje vaši ‚přítomnost‘, protože teprve tam já mohu navázat kontakt se svými druhy. Vaše chráněnce ovšem vezmeme s sebou, protože z tvého výkladu jsem pochopila, že v momentě, kdy vy zmizíte, není jejich ochrana garantována – byť i by byl velmistr se svými nejbližšími do celé problematiky zasvěcen.
Lucka přejímá Sněhurčiny informace a návrhy přese mne, avšak namítá: Tři dny spánku pod zemí je dvaasedmdesát hodin, to je sto čtyřiačtyřicet dní nahoře, takže vyjdou někdy 7.12.1118, přičemž nesmíme zapomenout na čas, který zde stráví v bdělém stavu…
No, to by odpovídalo, souhlasím. Templářský řád byl (bude?) založen o Vánočních svátcích roku 1118, což krásně stihnou…
Dobrá, tak neztrácejme čas, souhlasí Lucka, jenom nevím, jak je přimějeme ke spánku…
„Už spí,“ směje se Sněhurka.
Pohlédly jsme s Luckou na naše přátele sedící kolem stolu. Skutečně! Hlavy mají položeny na stole a slastně oddechují…
„Jak je to možné?“
„Snadno. Jenom jsem je trochu zhypnotizovala,“ vysvětluje Sněhurka. „Díky jejich náboženskému vytržení to ani nedalo moc práce.“
„Dobrá – a co bude dál?“
„Když mi s nimi trochu pomůžete…“
Přestěhovaly jsme všechny čtyři rytíře do sousedního apartmá, svlékly je do naha, umyly, osprchovaly a uložily je na pohodlná lůžka.
„Výborně,“ raduje se Sněhurka, „vy se teď vrátíte pro své chráněnce a přivedete je sem co nejdříve, Já zatím spustím hypnopedický program pro ty čtyři.“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pondělí 22. července 1118
(pokračování Lenčina zápisu)
Tři hodiny pobytu v podzemí znamená šest dní na povrchu. Vyšly jsme tedy z podzemí 22. července a naše první cesta vede do sídla Převorství za bratrem zahradníkem a jeho neteří.
„Hlavním vchodem asi nepůjdeme,“ uvažuji cestou nahlas, „ stráž u vchodu by se nás mohla vyptávat, kde že je Hugo de Payns a jeho doprovod. Rovněž by bylo velmi nebezpečné, kdyby zjistili, že se chystáme porušit slib mlčenlivosti a zasvětit do tajemství podzemí z jejich hlediska nepovolané osoby.“
„Hmm, to je pravda, i když tedy – oni se to časem dozvědí tak jako tak. V této chvíli by však bylo moudřejší se neprozrazovat, abychom nemusely bojovat na dvou frontách,“ souhlasí Lucka. „Sice bychom se snadno ubránily, jenže by to znamenalo zase spoustu raněných další zbytečné zdržování. Ale jak jinak se tam chceš dostat nepozorovaně? Nevzpomínám si na žádný postranní vchod – a i kdyby existoval, nepochybuj o tom, že bude rovněž hlídán.“
„Zkusíme obejít plot, třeba nás něco napadne…“
Lucka sice nic nenamítá, ale můj nápad se jí zřejmě moc nezamlouvá. I když tedy – sama jiné řešení nenavrhla. Vyrazily jsme tedy oklikou k zadní části areálu. Asi za nějakých 20 minut (nedívala jsem se na hodinky) jsme před sebou uviděly zeď, kterou je obehnána zahrada. Zeď je vysoká něco přes dva metry. Požádala jsem Lucku, aby se postavila zády ke zdi, a postavila jsem se jí na ramena.
„Je to skvělé,“ hlásím po chvíli, „bratr zahradník se věnuje své lásce a Luisa mu pomáhá. Seskočím k nim dolů. Ty tu počkej.“
„Dobře,“ souhlasí Lucka.
Vyšvihla jsem se na zeď a seskočila do zahrady. Lehký větřík šelestící v listoví stromů zamaskoval můj vstup dokonale – přátelé mě ani nepostřehli. Bratr zahradník právě prořezává vzrostlý strom stoje na žebříku, který mu Luisa přidržuje. Málem vykřikla hrůzou, když jsem se před ní náhle zjevila.
„Tiše, tiše,“ šeptám a významně si kladu prst přes rty. „ať mě tu nikdo cizí nevidí. A zavolej na strýčka, aby slezl dolů.“
Stalo se.
„Oh, sestra Lenka… a v brnění…“ vydechl bratr zahradník, sotva mě spatřil. „Jdeš z bitvy nebo do bitvy?“
„Právě jsem uprostřed,“ zasmála jsem se jeho rozverné poznámce, svědčící o tom, že je v dobré náladě. „Ihned všeho nechejte a pojďte se mnou.“
„Kam?“
„Seznámím vás s tajemstvím podzemí – ale nikdo o tom nesmí vědět…“
„Ach ano, chápu…“ pronesl bratr zahradník se vzrušením v hlase a vyrazil směrem k východu ze zahrady.
„Počkej, bratře zahradníku,“ zarazila jsem ho. „Tudy ne. Musíme přes zeď. Vezmi ten žebřík…“
Dál se nevyptával. Popadl žebřík a vyrazili jsme k té části zdi, za níž na druhé straně hlídá Lucka. Přistavila jsem žebřík a opatrně jsem vylezla na hřeben zdi, abych se rozhlédla, jak to venku vypadá. Vzduch je čistý. Nikde není živé duše, jen Lucka vyčkává, co bude dál…
„Jak to u tebe vypadá?“
„Dobře,“ odpovídá tiše.
„Tak teď oni slezou k tobě a pohlídáš je. Já pak uklidím ten žebřík a půjdeme zpátky za Sněhurkou.“
Lucka přikývla a já jsem pokynula bratru zahradníkovi i Luise, aby vylezli ke mně na zeď. Ta je skoro metr široká, takže se dá na ní pohodlně pobývat. Když vylezli, přehodila jsem žebřík, Lucka ho dole ustavila a přátelé pohodlně slezli na její stranu.
Vtáhla jsem žebřík znovu do zahrady a slezla po něm dolů. Rozhlédla jsem se. O kus dál jsem spatřila jiný vzrostlý strom v samé blízkosti zdi. Mám vyhráno, obejdu se bez žebříku! Přistavila jsem ho k jednomu ze vzdálených stromů a vrátila jsem se k tomu ‚svému‘ vyhlédnutému. Vyšplhala jsem po něm nahoru, po spodních větvích jsem se pohodlně dostala nad zeď a seskočila jsem na její hřeben. Po něm jsem přešla pár set kroků k místu, kde čeká Lucka s přáteli, a seskočila jsem k nim.
„Ach, sestro, jak to, že dokážeš takové věci?“ vydechla Luisa. V jejím tónu se snoubí obdiv s hrůzou…
„Teď není čas na nějaké vysvětlování, pojďte, pojďte,“ vyzývá je Lucka.
Je až s podivem, jak hladce jsme absolvovali zpáteční cestu. Přestože já svou nahotou a Lucka svými bikinkami budíme po městě veřejné pohoršení, nikdo se neodvažuje zkřížit nám cestu. Zřejmě už je většina obyvatel poučena pány pátery, že jsme čarodějnice a pekelné obludy, k nimž je nebezpečné se přibližovat nebo na ně dokonce útočit. Jen těch několik trhovců, ke kterým obvykle chodíme nakupovat potraviny pro bratra zahradníka a jeho neteř, s námi přátelsky komunikuje, i když je potkáváme mimo tržiště.
Ale to už sestupujeme dolů po točitých schodech. Já jako první, abych mohla otevřít nudabránu, pak jde Luisa, bratr zahradník – no a Lucka průvod uzavírá. Přesto jsem si oddechla, když za námi zaklaply vnitřní dveře přechodové komory.
„Nesmíte se vyděsit,“ varuje Lucka přátele, „až uvidíte původní obyvatelku podzemí. Žije tady už tak dlouho, že celá zbělela. Vypadá sice jako mramorová socha, ale je živá…“
„Hezky o mně mluvíš, sestro Lucie,“ ozvalo se nám za zády.
Otočili jsme se a já jsem ucítila, jak se Luisa, kterou stále držím za ruku, zachvěla hrůzou. Vzápětí se ke mně přitiskla a zabořila mi hlavu do prsou.
„Klid, děvče, klid,“ chlácholím ji, „tady ti nehrozí žádné nebezpečí…“
„Já… já vím… jenže mně… mně je jí moc líto, že tady musela být tak dlouho… až… až… ztratila úplně zdravou barvu. Opravdu to není obživlá mrtvola?“
„Ne, nejsem obživlá mrtvola,“ směje se Sněhurka, hladíc Luisu po tváři.
„Opravdu… jste teplá, vzácná paní…“ vydechla Luisa s úlevou – a mně dalo moc přemáhání, abych nevyprskla smíchy, protože jsem si spojení ‚být teplá‘ asociovala s úplně jiným významem…
Uchopila jsem Sněhurku za ruku a druhou jsem nahmatala ruku Lucčinu. Obě pochopily a spojily se také. Vyvolaly jsme kalihapický efekt.
Jak chceš pokračovat dál? – Uspím je jako tam ty. Vy zatím nanosíte z vaší základny všechny nebezpečné předměty sem. Až probudíme ty čtyři, tak je propustíme – no a my se přesuneme v čase do ‚vaší‘ přítomnosti. Já zatím udělám potřebné výpočty, abychom se nezdržovali. – Jenže to je práce na několik týdnů… - Na několik pozemských týdnů, to přece nevadí. Oni budou spát až do prosince, přece! – To je pravda. Ovšem bylo by dobře, abychom počkaly, dokud nebudou naši přátelé v kanafasu. Kdybychom odešly hned teď, nemuselo by to působit dobře na jejich psychiku. – Jistě, jistě, aspoň mi s nimi pomůžete…
Sněhurka nás odvedla do svého apartmá a opakují se scény z předchozí návštěvy, kdy uspala vedoucí představitele Převorství siónského. Tentokrát použila své metody na bratra zahradníka a jeho neteř.
„Už spí…“ oznámila nám po dvou až třech minutách ticha.
Přenesly jsme je do dalšího apartmá, svlékly, umyl, osprchovaly a uložily na lůžka.
„Těm mám taky spustit nějaký hypnopedický program?“ zeptala se Sněhurka před naším odchodem.
„Zatím ne, dohodneme se na něčem, až se vrátíme.“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – neděle 24. listopadu 1118
(Lucčin zápis)
Ačkoliv jsme každý den vykonaly dvě cesty z naší cely do podzemí Šalomounova chrámu, trvalo nám až do dnešního dne, než jsme všechny přístroje, všechna zařízení a materiál přestěhovaly z ‚trezoru‘ na Sněhurčinu ‚základnu‘. Není ovšem divu, protože vždy, když jsme se u Sněhurky na chvíli zdržely, ‚pádil čas nahoře jako namydlený blesk‘ – jak aspoň si posteskla Lenka pokaždé, když jsme vyšly na povrch a zjistily jsme, kolikátého vlastně je…
„Teď už musíme jenom počkat, až se probudí páni rytíři,“ informuje nás Sněhurka, „a vyrazíme na cestu časem. Smůla ovšem je, že já mám k dispozici jen chronoport první generace…“
„Co to znamená?“
„To znamená, že nás přenese jen v čase, ne však v prostoru. Až se probudíme, budeme pořád tady, v Jeruzalémě…“
„To snad nevadí,“ chlácholí Sněhurku Lenka. „I kdyby se nám nepodařilo spojení s některou z mimozemských základen, tak v naší době už existuje rozsáhlá veřejná doprava po celé Zemi. Vzhledem k tomu, že máme s sebou několik tisíc denierů, které se mezitím stanou opravdovým pokladem, neboť jejich historická hodnota bude nevyčíslitelná, dopravíme se snadno a rychle kamkoliv budeme chtít.“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pátek 13. prosince 1118
(Lenčin zápis)
„Je už vám jasné, kdo jsou mimozemšťané, bratři?“ ptám se probudivších se rytířů.
„Ano, je nám jasné úplně všechno,“ spustil Hugo de Payns, „jen nechápeme, proč jsme úplně nazí!“
„To jen aby se vám pohodlně spalo. Svoje šaty máte tady ve skříni, tak se oblečte, oslavíte s námi svátek sestry Lucie a můžete se směle vrátit ke svým pozemským povinnostem.
„K jakým povinnostem?“
„Chcete přece založit rytířsko-mnišský řád na ochranu poutníků ve Svaté zemi, ne? Za týden budou Vánoce, to je ten nejlepší čas k uskutečnění tak ušlechtilého záměru…“
„Cože?? Za TÝDEN budou Vánoce? Vždyť snad je červenec…“
„Ano, v červenci jste sem vstoupili, ale v prosinci odcházíte. Upozorňovaly jsme vás, že tady v podzemí plyne čas mnohem rychleji!“
„To je pravda, jenom jsme netušili, že až tak rychle… Ale – já se tady s tebou vybavuji, dočista jak mě pánbůh stvořil…“
„A já jsem snad oblečená?“ ptám se bratra Hugona.
„No… nejsi, ale u tebe už jsem si na to tak nějak zvykl…“
Páni rytíři se konečně odhodlali vstát ze svých lůžek a vrhli se ke skříni, ve které jsou vyčištěné, vyspravené a vzorně uložené jejich oděvy. Bleskurychle se oblékli a nechali se zavést do Sněhurčina apartmá, kde na ně čeká hostina vystrojená na počest Lucčina svátku.
…
„Přátelé, loučíme se s vámi na věky,“ oznamuje jim Sněhurka po skončení oslavy. „Střezte tajemství Chrámu a nedovolte, aby někdo nezneužil zdejších zařízení k nekalým úmyslům. Víte už, kdo zdejší podzemní komplex vybudoval a proč. Víte, jak fungují veškerá zdejší zařízení. Víte, jak se sem snadno dostanete a jak je vstup do podzemí chráněn. Dbejte toho, aby se nikdo nepovolaný dovnitř nedostal a nezničil zdejší základnu. Sbohem…“
…
„Teď se konečně můžeme věnovat svým záležitostem,“ oznámila nám Sněhurka po odchodu rytířů. „Mám všechno připraveno, takže stačí jen ulehnout na lůžka… Ještě se úplně svlékni, sestro Lucie…“
„Ach tak… ty jsi transsexuálka… Vidíš, jak je důležité uléhat na chronoport zcela vysvlečená. Musím trochu přestavět parametry.“
„My jsme však původně cestovaly v kombinézách,“ namítla Lucka překvapeně.
„Jenže chronoportem druhé generace – a ještě k tomu nákladním,“ oponuje Tanymoialla, ťukajíc cosi na jedné z klávesnic. „Tak, hotovo, uložte se co nejpohodlněji, za deset minut usneme a probudíme se v jiné době…“
TOTO JE POSLEDNÍ STRÁNKA V NAŠÍ JERUZALÉMSKÉ KRONICE. ZAPISUJI TYTO ŘÁDKY ULÉHAJÍC NA LŮŽKO CHRONOPORTU A OČEKÁVÁM, KDY MĔ BŮH MORFEUS PŘIVINE DO SVÉ MĔKKÉ NÁRUČE…
Lenka
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah