Proseprina už je celá nedočkavá. Vstala o dvě hodiny dříve než obvykle a celou tu dobu sedí u komunikátoru, pročítajíc si informace týkající se Vánoc. Konečně vstoupil do sálu doktor Zemill.
„Jak tady čtu, že se jedná o nějakou slavnostní večeři a rozdávání nějakých dárků, ale jak to přesně probíhá, jsem se ještě nedočetla,“ stěžuje si lingvistka.
„Ale, no tak, paní kolegyně… Samozřejmě, že oslavy přizpůsobíme zdejším podmínkám. Konec konců – toho pečeného krocana, na kterého si Američané potrpí, dokáže zdejší automat vykouzlit také, tak proč se v tomto směru nepřizpůsobit. Avšak s těmi dárky to bude trochu obtížnější – ledaže bychom rozbourali všechny principy, na kterých Azizill zkoumání těch dvou založil. Otázkou zůstává, zda se nám podaří ho o tom přesvědčit.“
„Nechápu…“
„Ten základní Azizillův princip přece spočívá v tom,“ vysvětluje Zemill Proseprině, „že oni nemají mít k dispozici naprosto nic, čím by se mohli zabavit. Jakmile jim dáme sebemenší dárek – ať už by to bylo cokoliv – třeba jen obyčejná lžička, bude tento princip porušen a kolega Azizill…“
„… se zcvokne stejně jako ten ignorant Seggi,“ prohlásila nakvašeně Proseprina. „No, a až bude vzteky bez sebe, uklidíme ho do hibernátoru a bude od něj pokoj. Pak si budeme moci zařídit výzkum podle svého. Aspoň bych se blíže seznámila s jejich kulturou. Biologických poznatků o nich máme nashromážděno tolik, že nevím, co by ti dva ještě chtěli objevit.“
„No tak – objevovat je stále co,“ krotí Zemill Proseprinu, „ale já jsem se z vlastní zkušenosti přesvědčil, že vědomá spolupráce přináší mnohem větší prospěch, než ty Azizillovy vpravdě veterinární postupy. Proto bych docela nějakou provokaci uvítal.“
„Jenže – jakou? Když už provokace, tak musí stát za to,“ prohlásila lingvistka rezolutně.
„Pořádnou provokaci? Hmm, … Já mám nápad, paní kolegyně. Teď jsem si vzpomněl na podobnou situaci, kterou jsem sám zažil. To bude taková provokace, že pan doktor Azizill…“
„… Jaká provokace? Nenapínejte mě…“
„A zrovna budu. Nechť ať je to překvapení i pro vás, paní kolegyně,“ oznámil Zemill opouštěje místnost. „Teď to jdu připravit a večer se pro vás zastavím.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 24. prosince
Ačkoliv na SSE dorazili skoro všichni mí blízcí i přátelé – ať už nuceně (Míšenka, Pauli, Sličné Akvabely), nebo cíleně (starý pán, Sheila, Paul a další), Vánoce bez sestřičky jsou opravdu smutné a z jejich oslav nemám tu pravou radost. Je to rovněž poprvé, kdy slavím Vánoce daleko od domova, v tropech ve třicetistupňových vedrech.
Dárky se sice nadělují až večer – tedy aspoň podle našich zvyklostí, ale Erigyos nás obdaroval už ráno – tedy aspoň ty ‚nuceně‘ přišedší. Sdělil nám totiž, že nastala ta pravá chvíle k přepnutí bývalého Janina telefonu do zvláštní sítě, takže pánové Brandon a Sirk si ode dneška mohou popovídat nanejvýš tak se službu majícím technikem, ha, ha, ha.
„My použijeme stávající linku ke spojení s Paddym O’Connorem a budeme ho navigovat tak, aby nechal zadržet Theresu na některém z mostů přes Panamský průplav, který je i přes několik podepsaných smluv stále ještě v držení USA,“ objasnil nám další strategii.
To ovšem znamená, že už se před pány Brandonem a Sirkem nemusí nikdo ukrývat a Míšenka se může jít konečně do sytosti vyřádit venku v bazénu. Její nadšení je však zkaleno Lucčinou nepřítomností.
- × - × - × -
„Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ spustil Henry Chaser se znatelným přízvukem nervozity do telefonu, jakmile bylo spojení navázáno.
„Až na věky, velebný pane“ odpověděl zdvořile Erigyos.
Když se polní kurát hned při výměně pozdravů ujistil, že druhé straně není křesťanská kultura cizí, jako zázrakem se uklidnil a spustil svou další řeč docela uvolněně.
„Uvažujeme, pane Erigye, o eventuálním přijetí vaší nabídky pomoci – ovšem za předpokladu, že nám nastíníte její podmínky, abychom se pak nemuseli obávat …“
„… neklademe si žádné podmínky, velebný pane. Zkrátka a dobře vás dopravíme svými prostředky poblíž některého významného města v Brazílii, kde už budete moci požádat o pomoc buď brazilské úřady, nebo americký konzulát. Jako optimální se nám jeví Fortaleza.“
„Ach, Fortaleza – tam to znám, několik let jsem tam působil,“ pronesl polní kurát zasněným hlasem, „ovšem – jak nás chcete dopravit do Fortalezy?“
„Ne do Fortalezy, velebný pane, nýbrž jen do její blízkosti. Pár mil budete muset ujít pěšky. Pochopte, že nemůžeme přistát s diskoletem někde ve městě nebo v jeho těsné blízkosti. Mohlo by dojít ke ztrátám na životech a majetku tamních obyvatel, popřípadě k panice. Ani jedno si nemůžeme dovolit.“
„Jenže – jak pobereme materiál, který tady máme?“
„Žádný materiál s sebou brát nebudete, velebný pane. Vždyť se jedná jen o zchátralé stany, které se za pár dní stejně rozpadnou, zničené přístroje, které vám stejně k ničemu nejsou, a zbraně, kterých rovněž není škoda. Vše bude po vašem odletu ekologicky zlikvidováno.“
„Ekologicky zlikvidováno… hmm. To budu muset probrat s kapitánem Barnesem.“
„Jistě, projednejte to, ale pospěšte si. Ani my přesně neznáme možnosti vašeho protivníka. Kdyby se jim podařilo zarušit i toto spojení, zůstanete znovu na dlouhou dobu vydáni jim na pospas.“
„Dobrá, ozvu se co nejdříve. Jo, a abych nezapomněl – šťastné a veselé,“ popřál kněz Erigyovi.
„Vám rovněž, velebný pane,“ rozloučil se Erigyos a ukončil spojení.
- × - × - × -
„Dobrý večer, paní kolegyně,“ ozval se z přísálí za Proseprininými zády známý hlas. Ta však nespouští oči z monitoru, na kterém jsou zobrazeny ukázky vánoční výzdoby.
„Dobrý večer, doktore. Kdy vyrazíme?“
„Právě jdu pro vás, paní kolegyně,“ oznamuje Zemill nedočkavé Proseprině. „Vypněte ten krám a můžeme vyrazit.“
Proseprina ukončila práci na komunikátoru, odhlásila se a vstala z křesla. „Tak jdeme…“
„Moment, moment,“ zarazil ji Zemill. „Zdá se mi, že jste na tu oslavu nějak moc oblečená…“
„Cože? Jak…“ Lingvistka vstoupila do přísálí a spatřila Zemilla v Adamově rouše!
„Vy míníte, pane kolego, abych k nim šla … nahá?“
„Samozřejmě,“ potvrzuje Zemill. „Oni jsou také nazí a my je tentokrát nejdeme zkoumat, ale jdeme k nim na oslavu Vánoc. To pochopitelně vyžaduje rovnost podmínek!“
„Chápu, chápu… Ale i vy?“ Proseprina údivem vyvalila oči. „Nahý muž na veřejnosti?“
Zemill se usmál: „Na veřejnosti se to skutečně pro muže nehodí, pravda. Ale na soukromém večírku v uzavřené společnosti se to snad ještě snese. Co myslíte?“
„Nestačilo by to takhle,“ smlouvá lingvistka odloživši pracovní kombinézu.
„Ta tunika je opravdu rozkošná, avšak poprosil bych vás, abyste odložila i tu,“ nabádá ji Zemill nekompromisně.
Proseprina svlékla zbytek oblečení, přehlédla se v zrcadle a upravila si účes.
Vidíte, jak jste krásná,“ lichotí jí doktor.
„Jako socha – jak poznamenala Gwen, že? Obávám se, abych je svým vzhledem…“
„Na barvě pleti nesejde. Po takové době pobytu ve tmě se to dá pochopit – a oni pochopí, pokud budete ochotna jim to vysvětlit,“ odmítá její obavy Zemill, zálibně si prohlížeje svůdné křivky své nové spolupracovnice.
„Večeři – pečeného krocana – tedy ‚vykouzlí‘ automat, jak jste naznačil už ráno. Ovšem – co ty dárky, kterými chcete provokovat Azizilla?“ vyzvídá ještě Proseprina.
„Jak už jsem řekl, milá kolegyně, to bude překvapení i pro vás,“ napíná ji Zemill. „Dárky mám už připravené, pod stromeček jim je ovšem ‚nadělí‘ ten jejich Santa Claus pěkně v noci, až budou spát – jak se sluší a patří. Ráno si je rozbalí hned po probuzení. U nich ve Státech to tak obvykle chodí.“
…
V cele se náhle začalo šeřit, aniž by Andy a Gwen leželi na svých lůžcích. Rychle tak učinili, ale tentokrát oba na Gwenino lůžko, kde se k sobě něžně přitiskli. Úplná tma nastala kupodivu i přes to.
Po chvíli se opět začalo ‚rozednívat‘. Andy otevřel oči – a v údivu zatajil dech.
„Co se děje, miláčku?“ vydechla Gwen ucítivši Andyho podivný záchvěv.
„Podívej…“ špitl jí tiše do ucha.
Otočila pohled k Andyho lůžku. Před ním poklidně stojí dva krásní lidé, muž a žena. Oba úplně nazí. On nádherně opálený, ona bílá jako mramorová socha.
„To jsou oni… Doktor Zemill a sestra Proseprina,“ šeptá dívka Andymu do ucha. „Tak to přece jen nebyl sen a oni opravdu přišli…“
„Ano, slečno Gwen, jsme to opravdu my,“ ozvala se Proseprina svým příjemným melodickým hlasem, nabízejíc ruku k podání. „Dobrý večer vám oběma. A samozřejmě i veselé Vánoce…“
Andy je ovšem Proseprininou smrtelnou bledostí konsternován. „Ta socha… je nádherná!“
„Mýlíš se, miláčku, není to socha,“ ubezpečuje ho Gwen, která už měla možnost přesvědčit se, že lingvistka je opravdu z masa a krve, a ač je bílá jako mramor, její pleť je jemná a teplá jako u každé jiné lidské bytosti.
Andy vstal a několika váhavými kroky přistoupil blíže k návštěvníkům. „Vám taky šťastné a veselé,“ opětoval přání, přičemž stiskl váhavě Proseprininu ruku.
„Ona je opravdu živá…“ uniklo mu tiše ze rtů.
Gwen je v závěsu za ním. Zemill a Proseprina jí rovněž podali ruce.
„Vzhledem k tomu, že už nás slečna Gwen představila,“ spustil Zemill, „můžeme se přesunout ke stolu.“
Teprve teď si Andy i Gwen uvědomili, že u stolu jsou přistavena dvě pohodlná křesla. Andy však usedl na svou vyklápěcí židli u stěny.
„Ta křesla jsme připravili pro vás,“ upozornil ho Zemill.
„To je možné,“ míní Andy, „ale domnívám se, že by bylo vhodné přenechat je děvčatům, co říkáte, pane doktore?“
Zemill nic nenamítá. Posadil se na Gweninu židli vedle Andyho, zatímco Proseprina a Gwen se uvelebily do křesel.
Zemill vzal na sebe roli hostitele a jal se manipulovat s jídelním automatem. Před zraky Gwen a Andyho vyvstala na stole oválná mísa s dozlatova upečeným krocanem.
„Opravdová štědrovečerní večeře,“ vydechla Gwen.
„Ano, slečno Gwen,“ ozvala se tentokrát Proseprina, „vždyť jsme vám oslavu Vánoc slíbili. Tedy činíme tak, jak se na správné Vánoce sluší a patří.“
„Hmm, podivné…“ vstupuje do konverzace Andy. „To je opravdu poprvé, kdy usedám ke štědrovečerní večeři dočista nahý…“
„To je právě výsledek vzájemné multikulturní interference,“ směje se Proseprina. „Na našich slavnostech je to občas zvykem stejně tak, jako ten krocan nesmí chybět u vašich Vánoc.“
„No dobrá – takže my podle vašich měřítek slavíme cosi už půl roku, hi, hi, hi…“
Gwenina poznámka rozesmála všechny přítomné – dokonce i morouse Zemilla.
Během večeře konverzace poněkud vázla, protože se společnost věnovala především jídlu, ale potom se hovor stočil zákonitě na Proseprinu.
„Proč jsem tak ‚smrtelně‘ bledá?“ pokývala smutně hlavou nad Andyho otázkou „protože jsem tuto jeskyni neopustila už asi tři tisíce let…“
„Cože??“
„Je to tak, pane poručíku,“ potvrzuje Proseprininu odpověď doktor Zemill.
„Tři tisíce let… A co my? Nám je taky souzeno zůstat tu navždy?“
„Doufám, že ne,“ krotí Gweniny obavy doktor Zemill. „I když – zatím je o vás obtížné rozhodnout, protože my dva tady zastupujeme jen jedno názorové křídlo. Doktor Azizill, například… Ale – škoda slov…“
…
„Ještě bychom rádi věděli, pane doktore,“ ujal se znovu slova Andy, „kde teď vlastně jsme?“
„Vy to nevíte? Jste v jeskynním komplexu pod stolovou horou zvanou Kurupira, na hranicích Brazílie a Venezuely. To jsem však předpokládal, že je vám známo…“
„My jsme tedy pořád ještě v Brazílii? Domníval jsem se, že jsme byli nějak záhadně transportováni na některou z vašich základen. Na Sahaře nebo v Antarktidě. Vy tedy máte základnu i tady?“
„Ano a ne, pane poručíku,“ vysvětluje Zemill. „Tato základna byla vybudována před několika tisíci léty a my jsme o ní vůbec nevěděli. Tu jste k vaší smůle objevili vy… Až nadejde vhodná chvíle, tak vám tady slečna Proseprina poví, jak k tomu došlo…“
„Hmm, vy se domníváte, že ta chvíle ještě nenastala?“
„ Dnes už asi ne. Blíží se půlnoc a musíte jít spát, aby vás mohl navštívit Santa Claus, víte?“
„Cožpak on funguje i na vaší základně?“ směje se Gwen. „Vždyť tady ani není žádný komín. Kudy by se sem dostal?“
„Třeba to nějak dokáže, přátelé. Teď hajdy do postýlek a dobrou noc…“
Jakmile Andy a Gwen zalehli, Zemill a Proseprina se postavili. V té chvíli se začalo v cele kvapem šeřit a za několik minut se vše ponořilo do čiré tmy…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 25. prosince
Theresa pokračuje tvrdě a bezohledně za svým cílem. Včera v noci přešla pěšky ecuadorsko-kolumbijskou hranici. Prošla divokou přírodou poblíž přechodu Ipiales, kam dorazila (už třetím ukradeným!) autem po dálnici č. 25. Na kolumbijské straně bez skrupulí ukradla čtvrtý vůz a v této chvíli pokračuje znovu po Panamerické magistrále směrem k panamské hranici.
„Je to od ní úžasný výkon – tedy vzhledem k prostředkům, které má k dispozici a k množství překážek, které je nucena překonávat,“ neskrývá svůj obdiv Erigyos. „Škoda jen, že pracuje proti nám…“
„To je opravdu obdivuhodné, ale co bude dál?“
„Podařilo se mi přesvědčit – tedy vydávaje se za poručíka Brandona – Paddyho O’Connora, že Theresa plní poslání svěřené jí vesmírnými vetřelci a že se potřebuje dostat do USA jako diversantka. Doufám tedy, že bude zatčena a uvězněna. My se pak postaráme o její ‚osvobození‘ a dopravu sem na základnu – tedy za předpokladu, že bude umístěna do nějakého normálního lágru a ne do podzemní kobky, jako to bylo s Luckou a Nancy…“
„Dost riskantní úvaha i postup,“ komentuji Erigyův záměr. Ten jen přikývl na souhlas.
- × - × - × -
„Tedy doktore, to byl ale od vás idiotský nápad,“ běsní Azizill, vida Andyho a Gwen, oba oblečené v miniaturních plavkách.
Tedy – abychom situaci upřesnili – Andy má na sobě model adamky a Gwen pouhé miniaturní monokiny – plavkové kalhotky a nahoře bez.
„Co se čílíš,“ krotí jeho hněv Zemill. „Přenechal jsi ten páreček k výzkumům nám – postupuji tedy podle svých nejlepších zkušeností.
„Jak je chceš zkoumat, když jsi připustil, aby si zakryli ty nejdůležitější tělesné partie?!“ bouří Azizill. „Člověk se tady několik měsíců namáhá, pak přijde jeden břídil z budoucnosti a udělá mi tu ve výzkumu paseku, jakou svět neviděl…“
„… a pes to nežral, že?“ přidala Proseprina.
„Co sem pleteš psy?“
„I nic, to je jen takové jejich pořekadlo – Svět to neviděl a pes to nežral. Ovšem – to je tvoje chyba, že zanedbáváš studium jejich kultury.“
„Ty mi taky piješ krev!“ reaguje Azizill vztekle na posměšnou Proseprininu poznámku.
„Podívej, Azizille, dnes je hlavní vánoční svátek,“ informuje ho Zemill. „Nechceš se zúčastnit slavnostního oběda?“
„Jakého slavnostního oběda?“
„No jakého – u nich v cele. Nebo je vyvedeme někam jinam?“
„Ona vám ta včerejší večeře nestačila?“ běsní Azizill. „Oslavy, dárečky… na to vás užije. Vždyť tím maříte moji půlroční práci – ba co víc – práci celého kolektivu! Kdybych byl věděl, Zemille, jací jste nemožní diletanti a ignoranti, nikdy jsem tě sem nezval a nedovolil, abys do mé práce zasahoval. Nechceš nakonec, aby se ti dva podíleli i na řízení základny?“
„Hmm… to zrovna ne, poněvadž jsou to Američané a ještě k tomu příslušníci ozbrojených sil – to bychom je museli důkladně prověřit. Ale trochu lidské podmínky jim zavést tedy míním! Konec konců – aspoň těm dvěma vděčíte za to, že jste se vůbec probudili, ne?“
„On ještě chce, abychom tvorům nižšího řádu projevovali vděčnost! Tedy, Zemille, tebe nám byl opravdu čert dlužen. Mám tisíc chutí znovu probudit Seggiho, omluvit se mu, a tebe nechat zavřít místo něho!“
„To bych ti nedoporučovala,“ vkládá se do hovoru Proseprina. „Skončili bychom tak všichni včetně tebe. A možná i hůře! Nezapomeň, že ten pokus s Jošuovou pra-pra…pravnučkou jsi totálně zbabral ty sám osobně. A na té Seggimu záleželo mnohem víc než tady na těch dvou.“
„Výjimečně máš pravdu,“ krotne Azizill, „ovšem tenhle komplot proti mně jste si mohli odpustit. Veškerou moji práci obrátit vniveč během jedné jediné noci… Raději mi nechoďte na oči, blázni zatracení!“
„A co ten oběd, půjdeš?“
„NE, NE, NE, na žádný oběd s vámi nepůjdu! To by ještě vypadalo, že jsem přiznal, že máte pravdu! Když už chcete vyvádět vylomeniny takového kalibru, tak mě aspoň neprovokujte!“
Azizill se otočil ke dvojici ‚spiklenců‘ zády a bez pozdravu opustil místnost.
„Takové dva nepatrné kousky textilu – a jak ho dovedou rozpálit,“ směje se Zemill.
„Poslyšte, doktore… Jak se teď mám na ten oběd obléci?“
„Vy nijak, drahá kolegyně. Ovšem já si vezmu plavky jako Andy. Aspoň zavedeme v jejich cele své společenské zvyklosti.“
„A slečna Gwen?“
„Tím se netrapte. To je její záležitost. Ona může být nahá – nebo nemusí. Přesně jako u nás… Jen ať si zvykají…“
„Dobrá… A ještě jedna věc, doktore… Nemohli bychom si tykat? S Azizillem jste na to přešli spontánně, ačkoliv jste spolu na kordy, zatímco my dva…“
„Ale s radostí…“
…
„Mám dojem, že budeme mít zase návštěvu,“ upozorňuje Gwen Andyho, postřehnuvši, že se v cele opět stmívá.
„Asi ano,“ souhlasí Andy. Popadl dívku do náruče, uložil ji na své lůžko a přitulil se k ní.
Když se opět ‚rozednilo‘, spatřili znovu své návštěvníky ze včerejšího večera.
„Vítáme vás. Posaďte se!“ hlaholí radostně Gwen.
„Rádi vás opět vidíme,“ vítá se s nimi Proseprina. „Doufám, že i včerejší návštěva Santa Clause vám udělala radost…“
„To ano,“ usmívá se potutelně Andy, „i když tedy… Gwen míní, že ten její dárek je poněkud nekompletní. Ale mně samotnému to tak docela vyhovuje, hmm…“
„Slečně Gwen se něco nelíbí?“ podivuje se Proseprina.
„Ukažte se…“ ujímá se slova doktor Zemill, „no postavte se přece… a otáčejte se… ještě jednou… Copak se vám nelíbí, Gwen? Vždyť vám padnou jako ulité!“
„To… to jistě,“ souhlasí Gwen, „ale… ale…“
„… ale, ale… To jsme se toho dozvěděli,“ poznamenává Zemill se šibalským úsměvem na rtech i v očích.
„Postrádám tak trochu horní díl…“ vydechla Gwen stísněně.
„Jaký horní díl?“ ptá se zaraženě Proseprina
“I haven’t received any bra!” upřesňuje dívka.
„Ach tak… Ale vy přece žádný horní díl vůbec nepotřebujete, Gwen,“ ujišťuje ji Zemill.
„Jak to, že ne?“ ptá se dívka rozhořčeně.
„Povězte mi, Gwen, odkud jste vzala to slůvko?“
„Které … slůvko?“
„Míním to slůvko bra — víte?“
„Slůvko bra… To… to je zkrácenina z brassière, přece!“
„No vidíte, zkrácenina z brassière — to je ale slovo, které jste převzali z francouzštiny, že?“
„Z francouzštiny… Nevím. Je to možné. Ovšem naprosto nechápu, kam míříte…“
„Hned uvidíte. Takové krásné něžné slůvko brassière – ale ve francouzštině samotné znamená všechno možné – jenom ne to, co vy údajně postrádáte, že?
„Opravdu?“ podivuje se Gwen.
„Jistě,“ ubezpečuje ji Zemill. „Ve francouzštině samé se jedná o kojeneckou košilku, popruh na stěhování nábytku, a k onomu kousku prádla se snad nevíce blíží význam živůtek – ovšem, víte vy, jak samotní Francouzi označují onu součást odění, o které se tady bavíme?“
„No – to já nevím,“ ošívá se Gwen, „neumím francouzsky… Promiňte…“
„Ve francouzštině je to … soutien-gorge – nemýlím-li se,“ ozval se nesměle Andy.
„Ano. Je to tak, nemýlíte se. Teď už zbývá jenom doslovně přeložit tento výraz…“
„Přeložit tento výraz doslovně?“ Andy přemýšlí. „To je… podpěra… ňader… tedy, no fuj!“
„Německy taky… Busenhalter – držák prsou,“ otřásla se Gwen odporem.
„Je vám jasné, Gwen, že vy žádnou podpěru ani držák nepotřebujete? Vaše prsa jsou nádherná. Pevná a pěkně si drží tvar, k čemu by vám byla nějaká – s odpuštěním – protéza?“
„Tak protézu… tu tedy… opravdu ne-nepotřebuji,“ vykoktala Gwen, zcela konsternovaná bláznivým Zemillovým výkladem.
…
„Jak to vlastně vypadá,“ ptá se Proseprina Zemilla, jakmile opustili Gweninu a Andyho celu.
„Co – jak vypadá?“
„No tamto – bra, brassière, soutien-gorge, Busenhalter… jak jsme se tam o tom přes půl hodiny vybavovali?“
„Ach tak… Pojď, předvedu ti to.“
Zemill zavedl Proseprinu k nejbližšímu komunikátoru a připojil se na Internet. Předvádí Proseprině různé kolekce ženského spodního prádla i plavek a sportovních trikotů.
„Ach tak – a tohle ona by chtěla? Vždyť některé ty modely vypadají skoro jako náš strojek na dojení mateřského mléka…“
„Ano, vypadá to tak. Jedná se však jen o ten kryt, vlastní mechanismus tam pochopitelně chybí. Pryč jsou ty doby, kdy antické Kréťanky chodily na veřejnosti s odhalenými ňadry,“ povzdechl si Zemill.
„Ale stejně jsi u mě zabodoval,“ pochvaluje Proseprina Zemilla. „Vysvětlit té dívčině tím lingvistickým veletočem, že jí není třeba nějaké protézy – aniž bys jí prozradil, že potřebuješ pečlivě studovat její prsa, to tedy klobouk dolů. Jen tak mimochodem – jak nazývají tenhle kousek prádla jinde? Snad ne všude tak odporně, jako soutien-gorge nebo Busenhalter?“
„Jistě, že ne, ale to jí přece říkat nebudu…“ směje se Zemill. „Například ten Čech, kterého Azizill tak debilně zmrzačil, nazývá ten kousek prádla podprsenka. Týmž způsobem jsou vytvořeny oba spisovné výrazy italské, tedy reggipètto a reggiséno – doslovně podňadřenka.
Velký výběr mají Španělé – brassier to je nám už známé něžné slůvko z angličtiny a to potažmo z francouzštiny, ovšem ty ostatní jsou také samé podpěry a držáky: sujetapechos odpovídá doslovně německému Busenhalter, sujetador je rovnou držák, sostén je vlastně původem ta příšerná francouzská podpěra, ajustador je další z těch ohavných technických termínů, který připomíná sloveso adjustovat, tedy vlastně přizpůsobovač.
V ruštině či ukrajinštině je to лифчик respektive ліфчик [ľifčik]– což zní zvlášť něžně díky onomu měkkému Ľ na začátku, avšak i do těchto jazyků proniká německá zkomolenina ve tvaru бюстгальтер [bjustgaľtěr / bjusthaľter] – bohužel. V esperantu pak mamzono – tedy prsní pás – to je v podstatě neutrální. Kdežto v němčině nebo ve francouzštině – tam to slovo netvořil žádný poeta, ale nějaký tupý technokrat, podobně jako třeba v norštině brystholder, v maďarštině melltartó nebo v polštině biustonosz. I v těchto případech prachobyčejné technické termíny bez kouska něhy a poezie…“
„Koukám, že mi tak trochu fušuješ do řemesla,“ usmívá se Proseprina.
„Když si může hrát lingvistka na zdravotní sestřičku…“ škádlí svou partnerku Zemill.
„Ještě mi prozraď, jak je tomu v jazyce té mé kamarádky, která ani neměla šanci mě poznat.“
„Myslíš Sofii? Tak o řečtině bych raději pomlčel. Ti převzali jen první část té francouzské hrůzy. Mají σουτιέν [sutyen] – tedy pouhou podpěru,“ pronesl Zemill se znatelným zklamáním v hlase.
„Ach jo! Pravděpodobně jsem toho za ty tři tisíce let zaspala mnohem víc, než nějakou podprsenku,“ uzavírá konverzaci lingvistka.
- × - × - × -
Diskolet přistál na mýtině a dalších dvanáct vojáků se uvelebilo v jeho útrobách. Vzápětí se stroj vznesl a zmizel nad korunami stromů východojihovýchodním směrem.
„Nejhorší je,“ běsní inženýr Verdelet, „že oni odhalili naše tajemství a my nemůžeme dělat nic. Naprosto nic, protože jiný způsob zabezpečení základny by si vyžádal několik dní. Ty my nemáme k dispozici, protože oba diskolety přistávají střídavě po třech hodinách, takže do večera bude celá smečka pryč. Zbude tu po nich jen hromada nepotřebného haraburdí!“
„Zachraňte pro výzkumy aspoň toho samce, kterého jsme si tak pracně upravili,“ požaduje doktor Azizill důrazně.
„Pozdě, doktore. Než jsem stačil zareagovat na ten první diskolet, vecpal se do něj…“
„Jsi osel, Verdelete. A tví technici jak by smet’,“ běsní Azizill.
„Já?! Moji lidé?! Azizille, o toho ses měl postarat sám, když jsi ho chtěl zadržet. Nebo Nihhy. Vy dva od něj máte ‚dálkové ovládání‘! Jenže ty, místo toho, aby sis lépe hleděl svých povinností, hádal ses s Prossinou kvůli nějakému kusu hadru, který můžeš těm dvěma sebrat, kdy se ti zachce. To je tím, že bazíruješ na prkotinách a podstatné věci ti unikají.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. prosince
Sedíme s Erigyem u retrospektivu a napjatě sledujeme dění na Panamerické magistrále. Terka totiž včera překonala i kolumbijsko-panamskou hranici a ukradla pátý automobil – tentokrát dokonce nákladní s fůrou štěrku na korbě! K mostu Bridge of the Americas / Puente de las Américas na pacifické straně Panamského průplavu jí zbývá už jen několik kilometrů.
„Vybrala si zřejmě záměrně tu nejfrekventovanější trasu,“ poznamenává Erigyos, „aby své případné zadržení co nejvíce ztížila. A ještě ke všemu vyrazila na cestu s těžkým vozidlem!“
„I tak je sledována,“ upozorňuji Erigya na dva džípy držící se za ní v závěsu už od hranice.
Terka ovšem tuto skutečnost zaznamenala také. Právě teď prudce přibrzdila, takže řidiči obou džípů mají co dělat, aby do jejího náklaďáku nenarazili. Vzápětí jsem pochopila její manévr. Uvedla totiž do chodu sklápěcí zařízení! Řidič zadního džípu zareagoval sice pozdě, ale přesto se mu podařilo couvnout do bezpečné vzdálenosti – ještě štěstí, že za ním právě jiné vozidlo nejelo – ovšem vinou jeho zaváhání je první džíp dokonale zasypán štěrkem. Jeho posádka jen tak – tak že stačila vystoupit.
„Bojuje do posledního okamžiku,“ poznamenávám, „ale pomalu jí dochází ‚munice‘…“
„To jistě. V této chvíli už vědí, přes který z mostů míní přejet. Moment, posuneme se na něj druhým retrospektivem… Vidíš, tady už odklánějí dopravu a na druhé straně jsou zátarasy – dokonce daleko na mostě! To bude mít holka těžké, i kdyby jí fungovalo ochranné pole, protože…“
V té chvíli vjela Terka na most sledována druhým džípem, kterému se hromadu štěrku podařilo objet. Její náklaďák odkloněn nebyl. Je tam tedy samojediná. Proti ní zátarasy, za ní už se činí zásahová jednotka rovněž se stavbou zátarasů. Teď nemůže ani dopředu, ani dozadu… Džíp zastavil těsně za ní a z něj vystupují ‚maškary‘ v izolačních oblecích, jak takto oděné vojáky nazvala kdysi Jana.
„Myslím, že tady její cesta končí,“ uvažuje nahlas Erigyos.
Terka vystoupila z kabiny a rozhlíží se. Je úplně nahá – pochopitelně, cítí se tak nejbezpečněji, protože se asi před hodinou nabíjela na poledním sluníčku. Přechází ke straně mostu a tiskne se k zábradlí. Ještě pár sekund – a bude obklíčena!
„Už to má děvče spočítané,“ vydechl úlevně Erigyos, když vtom…!!
„Nemá!“ vykřikla jsem v úleku, protože to, co Terka provedla v příštím okamžiku, by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu!
Jediným švihem se přehoupla přes zábradlí a vrhla se do hlubiny pod sebou! Muži v izolačních oblecích na ni v hrůze zírají.
„Tedy – opravdu odvážný kousek,“ komentuje její čin Erigyos, „ale může si ho dovolit. Vzhledem k tomu, že tudy projíždějí zaoceánské lodě, je hloubka vody dostatečná, i když tedy ona skočila z výšky asi šedesáti metrů.“
Oba s napětím sledujeme její pád – vlastně skok. Počíná si opravdu chladnokrevně. Ve vzduchu se dokonale srovnala a vodní hladinu proťala parádní šipkou. Až se nám oběma zatajil dech. Po chvíli se vynořila na hladinu, bleskurychle se zorientovala, posměšně zamávala maškarám na mostě a mocnými tempy vyrazila neomylně k druhému břehu…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah