Cestovní deník – 23. prosince (Míša)
Cestování lodí z Tahiti do Austrálie bylo báječné dobrodružství, ale z Austrálie do Peru ke Sličným Akvabelám jsme se raději nechali teleportovat. Přibyli jsme včera – a hned jsme jedno dobrodružství zažili, aniž bychom lodí cestovali – i když tedy dobrodružství trochu jiného druhu… Totiž – zrovna jsme se nabíjeli na terase, když bez jakéhokoliv upozornění, bez varování se nad východním obzorem objevilo stříbřité diskovité těleso, vysokou rychlostí se blížilo k pobřeží, avšak najednou začalo prudce zpomalovat. Namířila jsem na něj dalekohled…
„To je nákladní diskolet!“ zvolala jsem překvapeně.
„Sledovat!“ zvolala Mořská Pěna a vyběhla na pláž, aniž by se zdržovala nějakým oblékáním.
Já s Paulim za ní. Diskolet přistál asi dva kilometry od rezidence Sličných Akvabel, přímo u čáry přílivu. Hned ovšem zase nabírá výšku.
„Zanechal nám tu nějaký dáreček,“ poznamenává Mořská Pěna.
Opravdu zajímavý dáreček. Dvě úplně nahé dívky tisknoucí se k sobě jako siamská dvojčata. Když jsme k nim doběhli, zjistili jsme, že se jedná o Sofii a Theresu.
„No tak, co je s vámi?“
Teprve hlas Mořské Pěny způsobil, že se obě dívky od sebe odtrhly a ohlédly se. Sofie okamžitě skončila v jejím náručí.
Theresa stojí rozpačitě na pláži a rozhlíží se po mně a po Paulim. Ani jeden z nás však neprojevuje touhu se s ní objímat. Teprve po chvíli jsem se přemohla a podala jsem jí aspoň ruku. „Buďte vítána v Peru, Thereso. Copak vás sem přivádí?“
„Naprosto nemám tušení…“
Asi má pravdu, protože ani Sofie nedokáže jejich náhlý přílet vysvětlit – a ještě k tomu NÁKLADNÍM diskoletem.
„Aspoň povězte, odkud jste vyletěly?“
„Z Brazílie,“ sděluje k našemu nesmírnému překvapení Sofie, „tedy – ono je to velice nepřesné určení, ale nic bližšího jsem se už nedozvěděla a ani nemám naprosto představu o tom, jak jsem se tam dostala.“
„Přece nebudeme trapně stát tady,“ vzpamatovala se Mořská Pěna z prvního překvapení, „pojďme přece domů.“
Usadili jsme se znovu na terase a Mořská Pěna shrnula dosavadní poznatky: „Tak vy jste byly v Brazílii, ale nevíte kde a dokonce ani nevíte, jak jste se tam dostaly. Pak vás sebral nákladní diskolet ze SSE, dopravil vás sem, do Zorritos, a zase odletěl. No to je opravdu jedna záhada lepší než druhá.“
Nyní pozorně nasloucháme Sofiinu vyprávění. „No, já skutečně nevím. V noci z 9. na 10. listopadu jsem se nechala teleportovat domů, do Eresu. Když jsem se však probudila, vznášela jsem se bezmocně v takovém podivném zeleně zbarveném silovém poli a neměla jsem naprosto tušení, co se se mnou děje. Neměla jsem ani ponětí o čase. Po nějaké době jsem se probudila v místnosti připomínající vězeňské cely na SSE. Dokonce i ‚vězeňský režim‘ jako by byl okopírován, neboť jsem byla v té cele držena bez jediného kousku oděvu. Jediný rozdíl spočíval v tom, že i místo dveří byla druhá zrcadlová stěna. Ta čas od času zprůhledňovala. Za ní pak byla další cela, ve které byla držena tady Theresa.
Viděly jsme se – tedy občas nám to bylo umožněno – ale nemohly jsme spolu mluvit. Nanejvýš jsme si kreslily písmenka do vzduchu. V cele vládl zvláštní režim – vždy, jakmile jsem si lehla na lůžko, okamžitě se setmělo a za chvíli v cele vládla hrobová tma. Jakmile jsem se dotkla nohama podlahy, začalo se jakoby rozednívat a za několik minut byla cela prozářena jako za denního světla. Občas když jsem ulehla a úplně se setmělo, navštěvovala mě v cele tajemná dívčina a rozmlouvala se mnou. Bavily jsme se převážně o řecké kultuře, což mě docela těšilo.
Jídlo a pití bylo možno objednat ve zvláštním automatu. Čas jsem nepočítala, nevěděla jsem podle čeho. Ale tento stav určitě trval déle než jeden měsíc, protože jsem měla jednu menstruaci. Kolikátého vůbec je?“
Když jsme jim řekly, že dvaadvacátého prosince, vůbec je to nepřekvapilo.
„Hmm, to by tak asi mohlo odpovídat,“ poznamenala Sofie a pokračovala: „Dnes ráno – nebo to bylo včera v noci? – jsme se probudily ve zvláštní místnosti podobné té svatyni pod Chavínem. Tedy – hodně podobné! Ležely jsme každá na jednom kamenném oltáři a každou z nás vyšetřoval jeden doktor za asistence skupiny lidí – tedy lidí – podivně oděných postav s neurčitými rysy. Zřejmě byli oblečeni v nějakých skafandrech. V jednom momentě však došlo k obratu v chování toho doktora, který mě zprvu vyšetřoval. Když došlo na prsa, požádal o pomoc svého kolegu. Ten na mne sáhl bez rukavic – a já jsem ten hmat okamžitě poznala! Přátelé! Tím doktorem byl ztracený Zemill!“
„Cože?? Zemill?“ Mořská Pěna vyskočila z lehátka jako čertík na pérku. „Zmizelý Zemill v Brazílii! Tohle MUSÍME napsat Erigyovi a poslat dopis teleportem!“
„Kde je vůbec Mořská Vlna,“ zeptala se najednou Sofie.
„Jedná se starostou, budeme tady pořádat výstavu. Ale už by se měla každou chvíli vrátit,“ informuje Mořská Pěna nesouc blok a tužku.
„Mluvila jsi vůbec se Zemillem?“
„Jistě – tedy, mluvila… Vyvolal kalihapický efekt a sdělil mi velice důležité informace. Předně: Lucka a Lenka byly přeneseny časem do Jeruzaléma na přelomu jedenáctého a dvanáctého století. A ta skupina mimozemšťanů, která nás – nevím jak! – unesla, je vedena jakýmsi Baalem Segulem.
Zemill mě ještě požádal, abych od nikoho nepřijímala energii a abych s nikým kromě něho nekomunikovala pomocí kalihapického efektu. To jsem taky dodržela, ale ten druhý doktor, když se zase ujal mého vyšetřování a zjistil, že se bráním, tak se strašlivě rozlítil a my jsme byly vyvezeny na vrchol nějaké hory ven, na sluníčko. Pár minut poté se nad námi objevil nákladní diskolet. Hrůzou jsme nevěděly, co dělat, padly jsme si s Theresou do náruče – a ten diskolet nás najednou sebral a odnesl pryč. No – a to je asi tak všechno… Teď jsme tady!“
„Co se tu stalo? Celé město je na nohou!“ ozvala se najednou za námi Mořská Vlna, „Prý tady někde na pláži přistálo UFO!“
„Správně, sestřičko. Přistálo tu UFO. Přivezlo nám návštěvu, víš?“
„No ne! Sofie! A… Theresa?“ žasne Mořská Vlna nad tou kombinací.
„Přečti si to,“ podává jí sestra zprávu připravenou k odeslání Erigyovi.
„Hmm, pěkné, pěkné. Tak jdeme!“
K teleportu jsme vyrazili všichni. Ovšem – čekalo nás tam také překvapení. Na lůžku leží totiž dopis.
Adresa: Sličné Akvabely – Zorritos – Peru.
„No samozřejmě,“ zasmála se Mořská Pěna, roztrhnuvši obálku. „To je od Nikolky. Máme prý čekat přílet diskoletu ze základny Kurupira se vzácnou návštěvou na palubě. Hihihi, to měla spíš napsat v nákladním drapáku než na palubě, ale budiž. Na SSE o vás vědí, takže budou mít z tvé zprávy určitě radost, Sofinko… A obě dívky teleportujte v nejkratší možné době na SSE. Jejich přítomnost zde je nanejvýš naléhavá.“
Po celou dobu, kdy si povídáme se Sofií, i při přípravě zprávy však Theresa nepromluvila jediné slovo, jen občas přikyvuje na souhlas, jako by byla němá. Teprve teď, když Mořská Pěna dočetla těch pár řádek od Nikolky, Theresa poznamenala, že je z toho předchozího bláznivého letu docela vytřesená a že by si raději nejprve odpočinula. „Pořád jsem se z toho ještě nevzpamatovala…“
Okamžitě jsem se přitiskla k Mořské Pěně a vyvolala jsem kalihapický efekt. Pozor na ni. Určitě toho ví mnohem víc, než nám pověděla Sofie! Ona je totiž podezřelá z toho, že falšovala žurnál dispečerského komunikátoru a předávala si s kýmsi neznámým zprávy. Moc bych za to nedala, že si je své viny vědoma a k něčemu nekalému se zase chystá! – Dobře, dáme si na ni pozor…
- × - × - × -
„Poslyš, Azizille, co kdybys mi zatím předvedl tu dívčinu… tamtu, no… jak že se jmenuje?“
„Gwen,“ poznamenala Proseprina.
„Ale Baal Segul…“
„Baal Segul teď bude nějakou dobu nefunkční, zdá se,“ namítá doktor Zemill, „ale to neznamená, že by se měly všechny práce zastavit.“
„Jenže šéf ještě nerozhodl zásadní věc,“ brání Baala Segula Nihasa, „totiž – zda má být zapuštěna semenem tohoto samce, nebo tamtoho. A v případě, že tohoto, zda má být provedena umělá inseminace vybraným vzorkem spermií, nebo zda dáme přednost sledování březosti vzniklé přirozenou cestou.“
„Poslyšte, vy dva!“ utrhl se Zemill příkře, „Předně u nich mluvíme o graviditě – ne o březosti. A za druhé – upozorňuji, že oni vedou bohatý citový život, který si zaslouží maximálních ohledů. Tedy nejprve je nutno zjistit, zda si ten pár vůbec potomka přeje, a potom je nutno je nechat, aby k tomuto cíli dospěli spontánně. Vaše metody přivedly naši civilizaci na pokraj vymření, tak se nesnažte to zopakovat i tady! Proč vlastně děláme tyto náročné expedice?“
„Nevím, proč je děláte vy,“ odsekl vztekle Azizill, „ale naším cílem je komplexní výzkum tohoto druhu za účelem zjištění optimální výtěžnosti jeho biologického materiálu pro naše potřeby. Nejdůležitější je ovšem získání maxima materiálu pro výrobu xenofarmak. Například u té samice se nám podařilo zkrátit menstruační periodu na 18 dní a v době ovulace produkuje až osm litrů mléka denně. Produkce vysoce kvalitní moči 6 litrů denně. U samce rovněž 6 litrů denně a dva decilitry vysoce kvalitní semenné tekutiny ve dvou denních dávkách po šesti mohutných výstřicích – no není to fantazie?“
„Tedy, Azizille, ty jsi ďábel! Je sice hezké, že jsou oba po vašich zásazích ve skvělé fyzické kondici, ale jak dlouho si myslíš, že budou ochotni trpět vykořisťování takového rozsahu?“
„Jak dlouho budeme potřebovat,“ ujala se slova Nihasa. „My jim zajišťujeme vydatnou a kvalitní stravu, teplo, světlo a ostatní životní podmínky na takové úrovni, o jaké se většině příslušníků tohoto druhu ani ve snu nezdá. Za to je zkrátka vytěžujeme, aniž bychom s nimi jakkoliv komunikovali. Oni vůbec nemají představu, že my o nich víme naprosto všechno, kdežto oni o nás nevědí vůbec nic!“
„To je ovšem chyba,“ namítá Zemill. „Vy, místo abyste se snažili získat je ke spolupráci, tak je zneužíváte proti jejich vůli. Připravujete se tak ovšem o spoustu informací z jejich bohaté kultury, což je také důležitý prvek jejich poznávání.“
„Tak – a když jsem s nimi chtěla navázat kontakt, označil mě Seggi div ne za rebelku a hrozil mi izolací,“ stěžuje si Proseprina.
„Jenže – jakmile s nimi navážeš kontakt, znamená to zajistit jim vedle biologických potřeb i kulturní zázemí, na což tady nejsme vybaveni,“ oponuje Nihasa. „Navíc by to znamenalo snížení produkce biologického materiálu, protože by bylo nutné dělit jejich i náš čas na vlastní produkci a na jejich jinak neproduktivní zájmy – a to i tehdy, neměli-li bychom o ně zrovna zájem. Tedy – jinými slovy: Museli bychom je pak zohledňovat, kdykoliv ONI by si vzpomněli! Za stávajících poměrů si způsob jejich využití můžeme určovat sami a jim do toho nic není, chápete to, vy dva?“
„Říkáš to tedy trochu zmateně, ale je mi to jasné,“ ujala se slova Proseprina. „Jenže to jen za předpokladu, že ten biologický materiál je vše, co od nich požaduješ. Z toho by se ovšem dalo usuzovat, že jsi stejný primitiv, jako oni – ne-li horší. Zajímá tě jen okamžitý prospěch v oblasti přírodovědeckého výzkumu. Společenský a kulturní aspekt je ti absolutně cizí. Představ si, že by se ve vesmíru objevila civilizace ještě vyspělejší, nežli je ta naše. Její příslušníci by tě unesli a zacházeli by s tebou stejně, jako ty zacházíš s těmi dvěma tamo!“
„No dovol!“
„Jak – dovol? Zkus se vžít do jejich situace a uvažuj, jak by asi bylo tobě, kdyby ses dostala na jejich místo!“
„Proseprina má pravdu,“ postavil se na její stranu Zemill.
„Ať má nebo ne,“ vložil se do rozepře Azizill, „směr výzkumu je dán, měli bychom se ho držet. Nevím, jak bych si to potom zodpověděl před šéfem!“
„Ten směr výzkumu je ale úplně scestný, doktore. Pochop to přece,“ přesvědčuje ho Proseprina. „Tady doktor Zemill…“
„Doktor Zemill, doktor Zemill! Nezamilovala ses do něj, co?“ skočila jí do řeči Nihasa.
„Nechej si ty narážky pro někoho jiného, Nihaso! Jestliže souhlasím s něčím názorem, ještě to nutně neznamená, že se do dotyčného musím hned zamilovat. Nebo snad u tebe tomu tak je?“
„Není…“
„No tak vidíš!“
„Dost už! Hádáte se jako malé děti,“ zasáhl do sporu doktor Azizill. „Nejprve se musíme dohodnout, co se šéfem, protože on je úplně vyřízený a bude nějakou dobu trvat, než se dá dohromady.“
Baal Segul opravdu leží bez hnutí na lehátku, kam ho po jeho zhroucení přestěhovali Verdeletovi technici. Doktor Zemill se nad ním sklonil, dvěma prsty mu odtáhl oční víčko a pohlédl mu na zornici. „Nevypadá to hezky. Pokud přijde k sobě, bude řádit jako nepříčetný.“
„Proč ‚jako‘?“ poznamenal Azizill. „On BUDE nepříčetný. Potřebuje pořádně zklidnit.“
„No, nediv se – napřed tvou vinou přišel o pra-pra-…pravnučku páně Jošuovu, vzápětí Verdelet zjistí, že někdo umožnil té smečce venku spojení se světem…“ popichuje Nihasa Azizilla. „takže – až se z toho šoku vzpamatuje, budeš první na řadě právě ty, na kom si zchladí žáhu. A pan inženýr bude následovat!“
„Co se má se mnou jako stát? A za co?“ ozval se inženýr Verdelet, zaslechnuv o sobě mluvit.
„Říká tady Nihasa, že si Seggi na tobě zchladí žáhu za to, žes připustil, aby ta smečka venku dosáhla spojení se světem,“ opakuje mu škodolibě Proseprina.
„Na mně si nikdo žáhu zchlazovat nebude!“ utrhl se Azizill na svou nejbližší spolupracovnici. „To ho raději zavřu znovu do hibernátoru a bude od něj na dlouho pokoj!“
„Taky řešení,“ poznamenal Verdelet. „Přece si nenechám kálet na hlavu za něco, co jsem nemohl ovlivnit!“
„Cože? Ty taky souhlasíš s takovým příkořím?“ Na Nihasu jdou mrákoty.
„Najednou si budeš hrát na slečnu Útlocitnou, ne?“ popichuje Proseprina. „Když chci, aby se trochu lidsky jednalo tam s těmi dvěma – tak to ne, ne, ne – a najednou by nám tady předváděla hru na city! Nejsi náhodou TY zamilovaná do Seggiho?!“
„To nejsem, ale nepřipustím, aby na něm kdokoliv konal násilí, nota bene, když je bez sebe a nemůže se bránit!“
„Zapomněla jsi dodat, že je VZTEKY bez sebe. Až se vzpamatuje, tak bude pozdě,“ varuje Proseprina Nihasu. „Bude řádit jako tajfun. Dost možná, že si zchladí žáhu i na tobě – nebude ho zajímat, kdo za co může a kdo ne. Děláš, jako bys ho neznala!“
„Myslíš?“
„Tak si vzpomeň, jak naložil s Tanynkou. Nebo máš snad sklerózu?“
„Jenže Tanymoialla – nepletu-li se…“
„Ano Tanymoialla měla tendenci vybavovat se s těmi vyšetřovanými samci, za což ji Seggi správně…“
„Prosím tě, Nihhy, buď trochu soudná,“ přesvědčuje Proseprina šéfku laboratoře, „Pokusila se navázat kontakt jen s jedním. Ten za to nakonec zaplatil životem, ale Seggi běsnil i pak jako rozlícená šelma. Co si myslíš, že udělá tady Azizillovi a Verdeletovi za naprosté selhání dvou pokusů – a to v jednom jediném dni?“
„Hmm, to si ani neodvažuji domyslet…“ mrmlá nerozhodně Nihasa.
„Tak co. Odklidíme ho, nebo si počkáme, co s námi udělá, až přijde k sobě?“ ptá se Verdelet Azizilla.
„Docela bych byl pro to odklizení. Jak dlouho ti bude trvat příprava té aparatury?“
„Hodinu… hodinu a půl, ať nežeru…“
„Jo, to by se dalo stihnout,“ vydechl ulehčeně Azizill.
„Co uděláme s těmi dvěma?“ připomíná se Zemill.
„Vydrž, dokud neuklidíme šéfa. Oni ti neutečou. Pak si s nimi dělej, co uznáš za vhodné,“ odpověděl mu Azizill rezignovaně.
- × - × - × -
Kapitán Barnes hledí na dvojici spojařů marně zápolících s neposlušnou vysílačkou. Zřejmě se jim nějak nedaří.
„V čem je problém?“
„“No… ono to obživlo, ty mimozemské akumulátory jsou bezvadné. Avšak spojení se nám nedaří dosáhnout…“
„Asi to vzdáme, kapitáne, a požádáme o pomoc toho… jak že se jmenuje … Erigyos?“ dodává druhý spojař.
„Jo, Erigyos! I když … zrovna toho bych žádal o pomoc docela nerad. Nemýlím-li se, tak on to byl, kdo měl největší podíl na tom, že můj táta hnije v žaláři…“
„Nedá se nic dělat, šéfe! Vysílačkou spojení nedosáhneme, kdežto ten jejich telefon signál má. A parádní – 88 % – podívejte!“
„Ale – no tak dobrá. I když… nechám to na Harrym. Já s ním nemám chuť debatovat. A počkejte s tím do zítřka, musím to nejprve nějak strávit…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 23. prosince
No sláva! Konečně nějaké zprávy! Sofie a Terka jsou v Peru u Sličných Akvabel, doktor Zemill je na základně Kurupira, ale jeho role je nejasná. No, a sestřička s Lenkou skončily prý v Jeruzalémě na přelomu XI./XII. století – no nazdar. Ještě ke všemu – ten Zemill si prý neuvědomuje, jak přesně byly časové souřadnice nastaveny!
„No jo, doktor,“ povzdechl si Erigyos, když si zprávu z Peru přečetl.
„Ale snad by si vzpomněl ještě na něco bližšího, ne?“
„Možná, že ano, ovšem to bychom ho sem museli nějak dostat,“ uvažuje Erigyos. „On už je úspěch, že se nám podařilo aspoň některé záhady objasnit. Těžkosti však trvají dál.“
„Jaké?“
„No například to dehibernační záření – tam jsme v podstatě bezmocní. Záleží jen na těch Američanech, zda se o něco pokusí s pomocí toho odrušovače…“
„Máme přece adresu toho jejich teleportu. Co kdybychom…“
„Na to zapomeň, Nikolko! Na to zapomeň, protože my nevíme, jaké tam vládnou poměry. Ten Baal Segul, o kterém píše Sofie, je velice známá osobnost. Je to odpadlík, který se odtrhl od jedné z expedic a zařídil si vlastní základnu, kde prováděl opravdu zvěrské pokusy na lidech. Teď už je mi jasné, proč jsme pod Chavínem nenašli žádné identifikační znaky a rovněž tak na nalezišti Huánuco de Viejo! Jestli tam působila jeho skupina, tak to byla místa s nejhorší pověstí v okolí. A – konec konců – podobně se dnes mluví i o Kurupiře.“
Zajímavý rozhovor s Erigyem přerušil Tony z dispečinku zprávou, že právě dorazil starý pán.
- × - × - × -
Cestovní deník – 23. prosince (Pauli)
Nevím sice, jak se to mohlo stát, ale stalo se. Theresa zmizela! Míšenka prý varovala Mořskou Pěnu (aspoň tak to stojí v jejím dnešním zápisu v deníčku, který mi ukázala ve svém telefonu, protože spojení s centrálním komunikátorem odsud nefunguje), že je nutno Terku hlídat – ale neuhlídali jsme ji. Uprchla odsud zřejmě na pláž – kde jinde by se tady mohla pobývat docela nahá?
„Z té pláže ale nahá do města stejně nemůže,“ namítá Mořská Vlna, „tam by padla do rukou policie…“
„Nepadla,“ oponuje Míšenka. „Vždyť je bioenergeticky senzitivní. Vytvoří kolem sebe ochranné pole – to tady funguje i přes zarušení – a všichni policajti jsou na ni krátcí. Nebo může na té pláži někomu oblečení ukrást – ta si v tomto směru servítky nebere.“
„Vrátím se okamžitě na SSE a podám zprávu o tom, co se stalo, aby ji našli retrospektivem,“ rozhodla se v té chvíli Sofie.
Stalo se a pátrání bylo vyhlášeno. Vyměňujeme si dopisy přes teleport.
SSE: „Našli jsme ji. Na pláži ukradla komusi lehké letní šaty, oblékla si je ‚naostro‘ – tedy bez spodního prádla. Vydala se do města. Ukradla auto. Jede po dálnici 1A – Panamericana Norte směrem na sever. Přijela k hranici do Ecuadoru. Kolize na hranici – celníkům ujela. Nabrala benzín, ujela bez placení. Jeden incident za druhým.“
My: „Jejím cílem jsou zřejmě Spojené státy, ale tím autem jí to bude trvat pěkně dlouho. Lze ji nějak zadržet?“
SSE: „Těžko. Ona spát v podstatě nepotřebuje. Sice bude cítit trochu únavu, ale je schopna vydržet několik dní – to znáte sami. Jíst nemusí, a když ano, prostě si ukradne. Rovněž tak benzín. Občas se bude muset nabít, ale k tomu jí stačí v tropech 20 – 30 minut na poledním sluníčku. V tom případě sjede někde mimo dálnici a pak se na ni vrátí. Musí sice přejet hranice devíti států včetně mostu přes Panamský průplav, ovšem jednou už hranice zdolala téměř bez problémů. Budeme uvažovat, co s tím.“
My: „Spojit se s policií některého státu a nechat postavit zátarasy. Nebo ostnatý pás, aby píchla…“
SSE: „No, a co se stane? Ukradne jiné auto – nikdo jí v tom nezabrání! Své bioenergetické senzitivity dovede zneužívat dokonale! Přitom my něco udělat musíme, protože Theresu nutně potřebujeme vyslechnout.“
My: „Co když přestanete vysílat synchronizační impulsy, aby své bioenergetické senzitivity nemohla užívat v plném rozsahu?“
SSE: „Nelze! To byste byli v ohrožení zase vy.“
My: „Dobře, Teleportujeme se na SSE, kde budeme v bezpečí. V Jižní ani Severní Americe momentálně nikdo jiný z našich lidí není, takže potom to nebude vadit.“
SSE: „Souhlasíme.“
Neprodleně jsme se odebrali k teleportu a postupně jsme se přesouvali na SSE. První Míšenka, za ní já, pak Mořská Vlna a nakonec Mořská Pěna. V teleportačním sále SSE už na každého z nás někdo čekal. Na Míšenku pochopitelně Nikolka, na mě Magda, na Mořskou Vlnu Tony a na Mořskou Pěnu Erigyos. Ihned po teleportaci a povinném desetiminutovém klidu na lůžku byl každý odveden svým průvodcem nejkratší cestou do Nikolčina apartmá.
„Přátelé,“ spustil Erigyos, jakmile dorazil jako poslední, doprovázeje Mořskou Pěnu, „sešli jsme se zde, abych vás mohl podrobně informovat o posledních událostech.“
Dozvěděli jsme se o dvojí službě – veřejné i tajné – a o důvodech k zavedení tohoto opatření. „Proto také je nežádoucí, abyste se ukazovali někde venku na očích těch dvou pánů – Brandona a Sirka,“ nabádá nás Erigyos. „Oni musí mít pořád za to, že jste někde mimo. Kdyby se tady začalo shromažďovat více lidí, mohlo by se jim to zdát podezřelé. Já vím, že je to pro vás momentálně nepříjemné opatření, ale je nutné. Já jen doufám, že bude trvat už jen několik dní.“
Zklamána je především Míšenka, která se těšila na řádění v nádherném bazénu, ale nedá se nic dělat. Na SSE je podstatě vyhlášen stav ‚bojové pohotovosti‘ a podřídit se musí každý…
„Právě před deseti minutami bylo zastaveno vysílání synchronizačních impulsů pro tvorbu ochranného pole nad oběma Amerikami, takže Theresina obrana je značně ztížena. Zde na tomto komunikátoru je nastaven retrospektivní záznam jejího pohybu se zpožděním dvě a půl sekundy, takže ji můžete neustále sledovat.“
Nu, Terka právě odpočívá kdesi mimo dálnici. Odložila šaty a vystavila se na sluníčku. Uvidíme, jak si povede dál.
- × - × - × -
„Tak, a je tam!“ pronesl s ulehčením v hlase inženýr Verdelet, když za Baalem Segulem zapadlo víko hibernátoru a rozblikaly se příslušné kontrolky signalizující, že přístroje začaly pracovat podle plánu.
„Dobře – a co bude dál?“ zeptala se Proseprina.
„Nezbývá, než vést další výzkum bez něho,“ uvažuje Azizill nahlas.
„Právě! Vést další výzkum bez něho – ale kterým směrem se bude ubírat? Ve starých kolejích, podle návrhu tady doktora Zemilla, nebo snad máš na mysli ještě nějaké jiné řešení?“
„Podívej, Proseprino, my tady vedeme výzkum na třech frontách. Jednak je to ten párek v chovné stanici, jednak je to ta smečka venku. A za třetí je to ono námi ovládané individuum, které jsme mezi tu smečku nasadili. Tady Zemill nás pořád přesvědčuje, že je vhodné navázat s nimi přímý kontakt, přesvědčit je o výhodnosti spolupráce a případně jim za spolupráci poskytnout adekvátní kompenzace. My tady zatím provozujeme přímé vytěžování. Každý ten způsob má svoje výhody a svoje nevýhody. Jak je poměřovat? Toť otázka…
Nejprve bych nechal tady doktora Zemilla, aby důkladně vyšetřil tu samici z chovné stanice. Ukáže-li se, že jsem se nemýlil, a ona je výraznou nositelkou našeho genetického kódu, jako že s největší pravděpodobností asi je, tak jsem ochoten připustit, aby Zemill převzal ten páreček do své péče a aby s ním bylo jednáno, jak on sám uzná za vhodné. Ovšem – to individuum, pobíhající v té smečce venku, a i ta smečka sama – tam bych se držel původního plánu, zvláště tedy už proto, že ten samec je pro tento druh výzkumu už upraven.“
„Jenže ta smečka už má možnost komunikovat se světem – tedy už není úplně izolována,“ upozorňuje Verdelet, „což znamená, že my si s nimi nemůžeme manipulovat, jak bychom sami chtěli. Kromě toho nevíme, s kým jsou schopni se spojit.“
„Odposlech nám snad ještě funguje, ne?“ utrhl se podrážděně Azizill.
„Jo, to jistě…“
„Tak proč u něj není služba?!“
„Jistě, jistě – zařídím to. V tom zmatku tady jsme na to tak trochu pozapomněli…“
…
Silové pole donutilo Gwen i Andyho ulehnout na lůžka. Vzápětí se setmělo. Když Andy zjistil, že se zase může hýbat a vstal, zjistil, že Gwen i se svým lůžkem opět zmizela…
…
Gwen otevřela oči. Ihned je zase zavřela a jenom nesměle mžourá v náhlé záplavě světla. Až po chvíli se její oči přizpůsobily natolik, že je udrží otevřené. Leží sice na svém lůžku, ale ne ve své cele. Rozhlíží se. Místnost, ve které se ocitla, vidí poprvé. Vypadá jako lékařská vyšetřovna. Bílé stěny, bílý nábytek. Nad jejím lůžkem se sklání vysoký muž v bílém plášti a vedle něj zdravotní sestra ve velice vkusné, ale poněkud sexy uniformě. Ten doktor … vypadá celkem normálně – ale ta sestra připomíná spíš mramorovou sochu. Krásná, pravda – ale smrtelně bledá… vlastně bílá! Vlasy, obličej, oči, paže, část stehen nezakrytých šaty uniformy, lýtka… vše skutečně jako z mramoru. Takhle nějak vypadala ta figurína, které jsem kdysi cosi sála z prsou – taky byla na pohled jako mramorová, ale na omak byla příjemně hebká a teplá.
Gwen vztáhla ruku a jemně pohladila Proseprinu po tváři. “It’s not a statue,” splynulo jí šeptem ze rtů.
„Ne, opravdu nejsem socha, Gwen,“ odpověděla jí Proseprina rovněž anglicky a usmála se.
V té chvíli si Gwen uvědomila, že leží na lůžku dočista nahá. Instinktivně si pravou ruku položila přes prsa a levačkou si zakryla klín. Její reakce vyvolala úsměv i na doktorově tváři.
„Jsem doktor Zemill,“ představil se, podávaje jí ruku.
Letmo ji stiskla odkryvši svá prsa. Ihned se však znovu zakryla.
„Já jsem sestra Proseprina,“ představila se lingvistka, rovněž jí podávajíc ruku.
Gwen zopakovala předchozí manévr.
„Kde jsem a co ode mne chcete?“ zeptala se přímo.
„Jste na mimozemské základně Kurupira v severní části Brazílie,“ sděluje jí Zemill, „a naším úkolem je udělat u vás zevrubnou lékařskou prohlídku, protože je zde podezření, že jste nositelkou našeho genetického kódu.“
„Cože?!“
„Jinými slovy – někdo z vašich předků možná je nebo byl mimozemšťan,“ upřesňuje Proseprina. „Naším úkolem je zjistit, zda tomu tak skutečně je, nebo není.“
„Aha! A kvůli tomu mě tady už drahnou dobu držíte jako zvíře v kleci? Nepamatuji se, že bych vám kdy dala souhlas k takovému zacházení. Kolikátého dnes vůbec je?“
„Třiadvacátého prosince podle vašeho kalendáře, slečno Gwen.“
„Cože? Vy už mě tady držíte půl roku?“
„Ano, na této základně se zdržujete už půl roku,“ potvrzuje její výpočet Zemill.
„Co vy teď uděláte, když nevyslovím souhlas s dalším pobytem zde a neudělím vám souhlas s nějakou lékařskou prohlídkou. Co když mě vůbec nezajímá, zda jsem nebo nejsem potomkem nějakého mimozemšťana? Já jsem občanka Spojených států!“
„Slečno Gwen,“ usmál se doktor Zemill, „to, že jste občankou Spojených států, je pro nás naprosto irelevantní, protože zákony Spojených států na našich základnách neplatí a úřady Spojených států nemohou naše počínání ovlivnit, protože nad našimi základnami nemají šanci užít své moci – ani administrativní, ani vojenské.
Dále vás ujišťuji, že prohlídka, kterou se u vás chystám provést, je důležitá především pro vás, protože výhod ze zjištění, že jste potomkem mimozemšťana, budete nakonec využívat především vy sama. Takže – nedáte-li souhlas k prohlídce, uškodíte jen sama sobě.“
„Mluvíte moc hezky, pane doktore Zemille, avšak jak mi vysvětlíte, co se tady se mnou – a s mým přítelem – dělo po dobu onoho půl roku, kdy jsme tady proti své vůli drženi?!“
„To je právě to, s čím já jsem nesouhlasil už od okamžiku svého příchodu sem na tuto základnu a proti čemu tady už více než tři měsíce bojuji. Teprve dnes se mi podařilo tady s pomocí sestry Prosepriny přesvědčit kolegy, aby změnili přístup k vám. Ovšem – za tu dobu, kdy jste na zdejší základně pobývala nedobrovolně, došlo k významnému zlepšení vašeho zdravotního stavu a vaší fyzické kondice. Budiž vám aspoň to kompenzací za případné útrapy, které jste byla nucena snášet. Za to se vám jménem základny samozřejmě omlouvám.“
„Dobře tedy,“ uvažuje Gwen, „slibujete-li, že tou prohlídkou mohu jen získat, a nehrozí-li mi, že bych mohla něco ztratit… Je to tak?“
„Samozřejmě, je to tak,“ potvrzuje tentokrát Proseprina.
„… tak vám ten souhlas udělím. Nebudete se zlobit, požádám-li vás v tomto směru o písemnou smlouvu?“
„Je to sice neobvyklý požadavek,“ míní Zemill, „ale můžeme takovou smlouvu připravit. Přesto bych vás požádal, abyste s jedním orientačním vyšetřením souhlasila hned teď.“
„Dobře.“
„Přejděte si prosím tady na ten vyšetřovací stůl, položte se na něj na záda… a ruce za hlavu, ano?“
„To tam mám ležet takhle? Úplně nahá a nezakrytá?“
„Ano, u nás je to zvykem, slečno Gwen,“ potvrzuje Proseprina. „Ostatně – nemáte co skrývat, byla jste takto vyšetřována za poslední půlrok mnohokrát…“
„To je taky pravda,“ přiznala Gwen a splnila doktorovo přání.
Vzápětí cvakly náramky, Gwen je připoutána k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu a doktor Zemill provádí pečlivou prohlídku jejích prsou.
„Kolega Azizill má pravdu,“ oznamuje asi po půlhodinovém prohmatávání Gweniných mléčných žláz. „To děvče skutečně disponuje čtyřiašedesáti hlavními laloky mléčné žlázy a je nepochybně velice čerstvým potomkem mimozemšťana, srovnatelným se slečnou Sofii.“
Pak se otočil ke Gwen: „Vážená slečno, je docela možné, že vás brzy seznámím s vaším vlastním pra-pra-…pradědečkem. Kolik je těch ‚pra-‘ bude asi už těžko zjistitelné…“
„Dobře – a co bude teď?“
„Teď? Hmm, vrátíte se ke svému příteli. Zítra společně oslavíme Vánoce, chcete-li, no a hned po vaší menstruaci budeme pokračovat ve vyšetřeních. Teď se položte na své lůžko…“
…
Když se Gwen znovu probudila, zjistila, že je zpátky v cele s Andym.
„Představ si, co se mi zdálo! Byla jsem v luxusně vybavené vyšetřovně. Ne v nějaké svatyni s oltářem. Tam byl opravdovský doktor a opravdovská sestra. Řekli mi, že jsem možná potomkem mimozemšťana, pečlivě mi prohmatali prsa… a slíbili, že prý s námi oslaví Vánoce. No není to blbost? Připadám si jako ve cvokhausu…“
„Není to blbost, zlato…“
„Cože?“
Andy beze slova ukázal na nazdobený vánoční stromeček u jedné ze zrcadlových stěn.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah