Jeruzalémská kronika – středa 12. června 1118
(Lenčin zápis)
Náhle jsme se posunuly v čase o deset dní, takže zase nezvyklé datum. Jako by gregoriánská reforma proběhla už teď – a ne až roku 1582, poznamenala Lucinka, když si všimla, že dělám zápis do kroniky. Jenže pocity jsou pocity a skutečnost je skutečnost. Máme tedy 12. června a sluší se zapsat události dnešního dne, neboť se stala spousta důležitých věcí.
V první řadě bylo nutno obstarat zásoby potravin pro bratra zahradníka a jeho neteř. Na tržiště jsme vyrazily nakonec jen my dvě samy, protože naši chráněnci jsou velice zesláblí a musejí se dát trochu do pořádku. Naše rozhodnutí potěšilo především Luisu, která se děsila, že bude účastnicí dalšího skandálu, neboť jsem ven opravdu vyrazila v Evině rouše a Lucka ve svých bikinkách. Hned v následujících minutách se naše rozhodnutí ukázalo jako velice rozumné.
Branku totiž obsadili vojáci patriarchovy gardy a na pomoc si přizvali i dva kněze – ne však Inocence, Ignacia ani Anastasia, se kterými jsme se seznámily hned v prvních dnech pobytu zde. Tudíž v momentě, kdy jsem se objevila v zahradě, přivítala mě sprška svěcené vody. Pak odkudsi vyletěl šíp, ale to už jsem vytvořila kolem sebe ochranné silové pole, čímž jsem ovšem uzavřela východ Lucce, která šla tunelem za mnou. Šíp se odrazil od pole a letěl kamsi zpět – uslyšela jsem jen bolestný výkřik. Další várka svěcené vody pokropila samotného kněze. Ten v úleku odhodil karafu a vzal nohy na ramena. Druhý kněz proti mně jen zamával křížem, ale vzápětí následoval příkladu svého kolegy. Rozesmála jsem se.
„Co se děje, Leničko?“
Zrušila jsem na okamžik silové pole a Lucka ke mně vyběhla. Chytily jsme se za ruce a vytvořily jsme jedno společné pole, jak to děláme obvykle. Vyvolala jsem kalihapický efekt a předala jsem touto cestou Lucce věrně své poslední zážitky. Rozesmála se také, jako by celou předchozí scénu viděla na vlastní oči.
Náš smích však vojáky popudil a pole odrazilo šípů celou spršku. Většina se jich vrátila věrně ke svým střelcům, ty špatně mířené sklouzly po okraji pole a odletěly stranou.
„Doufám, že nemáte příliš mnoho vážně zraněných, zvolala jsem na jednoho z vojáků, „my totiž dnes spěcháme a nemáme tolik času, abychom se mohly zdržovat jejich ošetřováním.“
Vytřeštil na mě oči.
„No, co koukáš, jako by ti ulítly včely? Běž to zjistit, ať tady nevystojíme dolík!“
„Ja-ja-ja … jaké raněné?“
„Ja-ja-jaké – vaše, kteří se právě zranili vlastními šípy!“
„Ja-ja-jak to víš?“
„Ja-ja-jak to! Takto! Není to přece poprvé!“
Připadám si, jako když mluvím s nesvéprávným individuem.
„Coooo?! Ono to není poprvé?“
„Samozřejmě, že ne. Cožpak vás nikdo nepoučil, že na nás nelze útočit beztrestně?“
„Co je to za blbost?“
„To není blbost, to je skutečnost,“ sděluji zkoprnělému vojákovi.
„Nevybavuj se s nimi, ty mezuláne, a střílej!“
Vedle vojáka se objevil důstojník.
„Nestřílej ve vlastním zájmu,“ varuji vojáka.
Voják však, dbaje velitelova rozkazu, založil do své kuše šíp a ustoupil od velitele pár kroků stranou, aby mohl pohodlněji namířit. Využila jsem příležitosti a roztáhla pole více před sebe tak, abych důstojníka srazila k zemi. Odletěl asi dva metry a svalil se do trávy. Voják vyňal šíp z kuše a nerozhodně se rozhlédl.
„Čekám na tvé hlášení o počtu zraněných,“ připomněla jsem mu.
Mezitím však důstojník vstal a osopil se na vojáka: „Jak sis mohl dovolit, bloude, vztáhnout na mě ruku?! To ti přijde draho!“
„Hej, veliteli!“ zavolala jsem na něj, „to jsem udělala já. Ten voják za nic nemůže! Opovaž se na něj vztáhnout ruku, zle by se ti vedlo!“
„Cože? Ty?“
„Já!“
„Jsem ti snad pro blázny? Jak bys to mohla udělat?“
„Takhle!“ Pohnula jsem ještě jednou silovým polem a důstojník znovu políbil matičku Zemi.
„Už je ti to jasné?“
„Ne!“
„Nuž – co s tím naděláme? Za tvou nevědomost já už nemohu. Teď mi podej zprávu o počtu vašich raněných. A zařiď, ať je sem přivedou nebo přinesou, abychom je mohly ošetřit. Nemíníme se tu zdržovat věčně, máme nabitý program!“
„Ovšem – mým úkolem je zadržet vás tady a nepouštět do města. Takže tu stejně zůstanete, ať už se vám to líbí, nebo ne!“ oznámil mi důstojník sebevědomě.
Znovu jsme se s Luckou rozesmály. „Zdá se mi, příteli, že děláš účet bez hostinského. My jsme tě přece nežádaly o povolení k odchodu. My ti to pouze oznamujeme. Ty s tím můžeš nanejvýš nesouhlasit, ale to je asi tak všechno. Jsi poslední, kdo by nám v našich úmyslech mohl bránit. Teď sežeň dohromady raněné, abychom je mohly v rámci možností ošetřit. Pokud to neuděláš, oznámíme Jeho Eminenci, že jsi to ty, kdo je má na svědomí!“
Trvalo však ještě dobrou půlhodinu, než se nám podařilo důstojníka přesvědčit, aby nechal shromáždit raněné na jedno místo. I přes ten déšť šípů, který se na nás v první chvíli snesl, jich je překvapivě málo. Většinou se jedná o čisté průstřely končetin, jen ve dvou případech jsme musely zabodnutý šíp silou prorazit skrznaskrz. Lucka zaběhla pro řezák, kterým jsme odstranily hroty a šípy ze zraněných vytahaly.
„Se zbytkem si už poradí váš ranhojič,“ oznámila jsem veliteli. „Pánbůh vás opatruj.“
Chytily jsme se s Luckou za ruce a chráněny silovým polem jsme vyrazily k Bráně smutku. Nikdo se nás už neodvážil zastavit.
Samozřejmě, že i při průchodu městem jsme opět budily nežádoucí pozornost – jak ostatně prorokovala Luisa – především proto, že ve městě je spousta nových lidí, kteří sem přišli s novým patriarchou. Útoky a nemístné obtěžování pochopitelně snadno odrážíme. Na tržišti se naštěstí mnoho nezměnilo, takže jsme nakoupily potřebné zásoby a vracíme se.
Cestou zpátky jsme se pochopitelně zastavily u bratří z Převorství siónského. Je nutné se domluvit s Hugonem de Payns na dalším postupu.
„Plně chápeme, že po dvou dnech čekání jste měli důvod k obavám,“ vytýká mu Lucka, „avšak to neomlouvá vaše selhání ohledně ochrany bratra zahradníka! Jak jste si vůbec mohli dovolit nechat ho bez prostředků a dovolit, aby na něj zaútočila patriarchova horda?“
„Promiň, sestro, ale neměli jsme o vás žádných zpráv, vaše konání, kdy jste samy vešly do oné tajemné místnosti, kterou jsme původně my objevili – a vy jste si uzurpovaly právo tam vejít bez nás… to všechno nás utvrzovalo v přesvědčení, že chcete všechny poklady a tajemství získat jen pro sebe, a proto jste lstí…“
„Mlčiž, malověrníku!“ uťala jsem jeho proslov uprostřed věty. „Kdybys ty nebo kterýkoliv z tvých druhů vstoupil do té tajemné komnaty, buď už byste byli syny smrti, nebo byste si smrt přinesli s sebou sem a zmírali byste ve strašlivých mukách, pomalu, ale jistě. Peklo by se vám pak zdálo rájem!“
„Kromě toho jsi neodpověděl na mou otázku,“ připomíná se Lucka.
„Ach, neodpověděl… Domnívali jsme se, že jste spolčeni.“
„Spolčeni! Ale když jste pak viděli, že je pronásledován novou patriarchovou gardou – proč jste nezasáhli?!“
„On byl pronásledován? Nevíme o tom. Od doby, kdy od nás odešel, nemáme o něm zpráv.“
Po asi čtvrthodinovém handrkování o tom, zda Hugo de Payns a jeho společníci (vlastně NAŠI společníci – když jsme členkami řádu!) věděli či nevěděli o osudu bratra zahradníka a zda měli nebo neměli možnost ochránit ho před útoky patriarchovy gardy, jsme konečně přešli k nosnému tématu schůzky – tedy k tomu, jakým směrem se budou ubírat naše další pracovní aktivity.
Vysvětlily jsme bratru Hugonovi situaci – tedy to, že uvnitř došlo ke zřícení části stavby a že nám bude nějakou dobu trvat odklizení trosek, což zatím budeme muset provádět samy, neboť smrtelné nebezpečí pro ně i nadále trvá. Skutečnost, že se jedná o zařízení mimozemské provenience, jsme zatím zamlčely. Nejprve je nutné, abychom si s Luckou ujasnily, jakým způsobem takovou věc středověkým lidem podáme, aby podstatu věci vůbec pochopili.
„Jak dlouho vám ty odklízecí práce budou trvat?“
„Asi tak jeden měsíc,“ odpověděla Lucka.
Přitiskla jsem se k ní a vyvolala jsem kalihapický efekt. Uvědom si, že za těmi vnitřními dveřmi jsme strávily asi pět hodin a tady venku mezitím uplynulo deset dní – tedy asi tak dva dny za každou hodinu. Za těch 30 dní, které jsem tady Hugonovi nastínila, uplyne v podzemí asi 15 hodin, to jsou necelé dvě šichty. Pokud s sebou vezmeme vhodné nástroje a najdeme vhodnou redukci pro jejich připojení k tamní elektrické síti, tak bychom to mohly s přehledem stihnout. Až odklidíme zával, uvidíme, co bude dál.
Proti Lucčinu argumentu nelze nic namítat, proto jsem jen přikývla na souhlas.
„Dobře, měsíc… A to tam jako budete pravidelně docházet?“
„Ne. Celou dobu zůstaneme tam,“ oznámila jsem zkoprnělému Hugonovi.
„Cože?! Celou dobu – tedy celý měsíc! – zůstanete v podzemí? Bez jídla? Bez vody?“
„Jistě, nám to nevadí,“ doráží ho Lucka.
„Vám to… nevadí? Nejste snad opravdu… čarodějnice?“
„Čarodějnice… to tedy nejsme,“ ubezpečuji ho. „Aspoň tedy v tom smyslu, jak tento fenomén vnímá pan patriarcha a spol. Ale určité výjimečné schopnosti máme. O tom ses měl možnost přesvědčit sám – a konec konců – patriarchovi lidé také. A právě těchto schopností využijeme k tomu, abychom mohly bezpečně pobývat v prostředí, kam vy se NESMÍTE odvážit vstoupit – tedy aspoň prozatím – a k tomu pobytu navíc nepotřebujeme ani jídlo ani vodu.“
„Kdy začnete?“
„Nejspíš pozítří. Zítra si musíme připravit potřebné nástroje a materiál.“
„Dobře. Po dobu vaší nepřítomnosti budeme ochraňovat vašeho přítele – bratra zahradníka,“ oznámil nám Hugo de Payns.
„A také Luisu, jeho neteř, ke které se po odchodu od vás uchýlil a která teď sdílí jeho osud,“ dodávám.
„Dohodnuto tedy. Ochraňuj vás Svatá trojice při vašem konání,“ rozloučil se s námi.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – středa 12. června 1118
(Lucčin zápis)
Do podzemí jsme sestoupily časně ráno, hned po osobní hygieně a důkladném nabití na sluníčku. Navlékání do skafandrů a ‚karanténní opatření‘ jsme už zvládly poměrně snadno a rychle na základě zkušeností z minula. Za vnitřními dveřmi jsme byly přivítány neodbytnou ‚mlhou‘, která nás neomylně zavedla k závalu. Vyhledala jsem kabel s vhodnou redukcí a připojila jsem laserový řezák – ten největší, který jsme ve svém trezoru našly. Tentokrát šla práce jako po másle a během asi dvou hodin jsme měly sutiny odklizené. V té chvíli nám ‚mlha‘ otevřela uvolněné dveře – a my jsme vešly do nové části podzemního komplexu. Cesta vede opět klikatou cestou, protože za dveřmi pokračuje chodba. ‚Mlha‘ nás vede až na její konec, kde se před ní otevírají další dveře – tentokrát do poměrně velkého sálu. Tam je podle stěn dvanáct výklenků – no tedy výklenků – spíš otevřených místností – a v každé místnosti nalézáme velký doutníkovitý předmět podobný těm, které jsme viděly v sále na protější straně chodby. Jak se dalo předpokládat, ‚mlha‘ doputovala neomylně k doutníku označenému číslem 11 a dotkla se ho.
V ten moment se s ním udála podobná proměna, jakou jsme viděly minule – na jeho povrchu se začalo lámat světlo našich svítilen do duhových barev a rozblikaly se na něm různobarevné kontrolky.
„Mám dojem,“ poznamenala Lenka, „že se kouzlo podařilo.“
„To ano, kouzlo se podařilo,“ souhlasím, „jenže teď jsme tady uvězněné!“
„Proč myslíš?“
„Protože – jakmile se ‚mlha‘ dotkla toho doutníku,“ upozorňuji kamarádku, „tak zmizela. Kdopak nám teď otevře dveře?“
„Pravda, mlha zmizela,“ zamyslela se Lenka, „jenže se tady možná někdo najde, kdo nám ty dveře otevře…“
„Kdopak?“
„No… podívej!“
Otočila jsem se znovu k podivnému ‚doutníku‘ – a strnula jsem. Jeho povrch zprůhledněl, takže je teď vidět dovnitř. Tam leží lidské tělo zahalené průsvitnou tkaninou od hlavy k patě. Postava je celá bílá – jako padlý sníh.
„To je…“ spustila jsem, ale Lenka okamžitě našla velice trefné přirovnání, až mě zamrazilo.
„… Sněhurka ve skleněné rakvi!“
Naše pohledy jsou soustředěny na ‚rakev‘ – která ovšem rakví ve skutečnosti není, neboť se v ní dějí úžasné věci. Postava totiž mírně pohnula hlavou! Sice jen nepatrně, ale pohnula. A ten jediný pohyb způsobil dvě věci. Její průsvitný závoj se odhrnul z jejího obličeje a hlavy, a ta podivná ‚rakev‘ či ‚doutník‘ – nebo co to vlastně je – se začala otevírat. Ale ne jako když se odklápí víko rakve. Vypadá to, jako když se otevírají zašupovací dveře. Pomalu, pomaličku se dveře rozevírají – v řádech centimetrů za minutu.
Postava učinila další nepatrný pohyb a otevírání dveří se zrychlilo. Napjatě sledujeme projevy jejího života. Teď konečně zajely dveře úplně do svého krytu a ‚rakev‘ je otevřena dokořán!
Sněhurka otevřela oči! Okamžitě jsme s Lenkou uhnuly svými svítilnami tak, abychom ji neoslňovaly. ‚Rakev‘ je teď v šeru. Sklonila jsem se nad obživlou Sněhurku a pohlédla jí do očí. Přes její rty přeběhl náznak úsměvu – neklamný signál toho, že mě vnímá. Teď pohnula rukou… a druhou. Chytila se opatrně okrajů ‚rakve‘ a snaží se nadzvednout. Vztáhla jsem k ní ruku, ale ona poplašeně ucukla zpět. Dobře nebudu se jí dotýkat. Pomalu se nadzvedává sama… Ne! Je zezadu podpírána, protože dno ‚rakve‘ se v hlavách samo začíná zvedat. Teď už Sněhurka sedí.
„Už jsme tady tři a půl hodiny,“ upozorňuje Lenka.
Je mi jasné, že ‚tam nahoře‘ zatím uplynul celý týden. Ale nevadí, tady jsme svědky úžasných věcí! Sněhurka totiž pokračuje ve svém plánu vstát – a docela se jí to daří. Za další čtvrthodinku už stojí na nohou a odmotává ze sebe onen průsvitný závoj. Před námi se náhle vyloupla nádherná ženská postava připomínající sochu z bílého mramoru. Až se mi zatajil dech. Rozhlédla se a nejistým krokem vykročila směrem ke dveřím. Ty se před ní poslušně otevřely. Bleskurychle jsme vyrazily za ní. Ona se však ve dveřích zastavila a prohlédla si se zájmem hromadu odklizeného rumu. Teprve pak se vydala na další cestu.
„No tak… To vypadá na nudabránu,“ poznamenala Lenka, „jenže my jsme ve skafandrech a o jejím využití si můžeme nechat jenom snít.“
Nezbývá mi, než s ní souhlasit. Teď ovšem máme jiný úkol – sledovat Sněhurku. Jdeme za ní klikatou chodbou. Pomalu, nemusíme se honit, protože její krok je vrávoravý a nejistý. Na Lenčin návrh jdeme tak, abychom ji mohly zachytit a podržet, kdyby ztratila rovnováhu. Došly jsme až na druhý konec chodby, ke dveřím, kterými minule manipulovala ‚mlha‘. Ty se před Sněhurkou také automaticky otevřely. Vstoupila do nich – a otočila se čelem k nám. Vzápětí předpažila a zvedla ruce dlaněmi proti nám. Zastavily jsme se. Z jejích úst vycházejí slova, kterým nerozumíme.
„Děkuji za pomoc, vinou toho závalu bych se byla neprobudila,“ pronesla náhle hebrejsky. „Dále však jít nemůžete, nedostaly byste se ven, protože já teď musím zůstat nějakou dobu v aklimatizátoru.“
„Dobře, půjdeme,“ souhlasím. „Jenom ještě než se rozloučíme, měly bychom se představit. Já jsem vnučka astronavigátora lodi, která ztroskotala při přistání. On jediný se zachránil. Jmenuji se Lucie, ale přátelé mi říkají Lucka. Toto je Lenka, jeho pravnučka.“
„Těší mě,“ usmála se Sněhurka. „Já jsem Tanymoialla, členka expedice, která zde působila… ještě nevím, před jak dlouhou dobou. Musím nejprve zjistit, jak dlouho jsem spala…“
„Je nám potěšením, Tanymoiallo,“ ujala se slova Lenka. „Ještě nám pověz, za jak dlouho se zase můžeme přijít podívat?“
„No, to záleží na tom, jak dlouho jsem spala. Počkejte tady, hned vám řeknu.“
Dveře se za ní zavřely, ale za okamžik se zase otevřely.
„Žijete na povrchu?“
„Ano.“
„Tak můžete přijít za dvanáct otočení planety.“
Dveře se zaklaply a my jsme osaměly v klikaté chodbě.
„Tak jdeme,“ pobízí mě Lenka. „Dokud se nám paní doktorka neaklimatizuje, tak tu nejsme nic platné.“
„Jak víš, že je to doktorka?“
„Má za jménem doktorský titul, přece!“
„Pravda – v tom překvapení mi to nedošlo,“ zasmála jsem se a vyrazila jsem ke dveřím přechodové komory. Lenka jde v závěsu za mnou.
„Co řekneme Hugonovi?“
„Nemám představu,“ přemýšlí Lenka nahlas, „nejraději ze všeho bych mu po malých dávkách naservírovala pravdu, protože vymýšlení výmluv nebo nějakých báchorek je vždycky cesta do pekel. Co ty na to?“
„To by asi bylo nejrozumnější řešení,“ dávám Lence za pravdu, „ovšem otázka je, jak mu to podat a hlavně jak on to přijme. Víš, nejraději bych do celé věci zasvětila i bratra zahradníka – přestože on by se do těchto záležitostí plést neměl – tedy aspoň podle Hugona. Tomu jsme se navíc musely zavázat, že vše, co v podzemí objevíme, budeme držet v tajnosti i před bratrem zahradníkem.“
„Je to celé nějaké složité, ale na druhou stranu – Lucinko, je ti jasné, že bez nás by se Hugonovi nikdy nepodařilo tajemství podzemí rozluštit, a kdyby náhodou ano, zaplatil by za to životem?“
„Taky pravda,“ souhlasím, „jenže nechápu, kam míříš?“
„Myslím, že jsme to my, kdo má právo klást si podmínky…“ dotáhla Lenka svou logickou úvahu až do konce.
„To bych se neodvážila udělat,“ varuji kamarádku.“
„Proč?“
„Protože to víme jenom my, ale nemůžeme mu to dokázat. Kdybychom porušily slib, mohl by se domnívat, že ho podvádíme i ohledně hrozícího nebezpečí. Nemusel by pak naše varování respektovat – což by však skutečně zaplatil životem. A nejen on, protože předpokládám, že by tam určitě nešel sám.“
„Ano, toto nebezpečí tu hrozí,“ souhlasí Lenka, „takže před bratrem zahradníkem musíme mlčet tak dlouho, dokud tajemství podzemí nevypluje na povrch jinou cestou.“
„Taky řešení,“ souhlasím nejistě, „ale teď je nejvyšší čas vrátit se na povrch a vyčkat dvanáct dní. Pak se sem vrátíme a uvidíme, jak se budou věci vyvíjet dál.“
„Moc by mě zajímalo, co to bylo za expedici, ke které patří Sněhurka.“
„Zdá se, že paní doktorka Tanymoialla právě získala přezdívku, aniž by o tom věděla,“ prohodila jsem rozverně.
„Nu, proč ne? Když já mohu být Antická Bohyně, peruánská dvojčata Sličné Akvabely, tak proč by doktorka Tanymoialla nemohla být Sněhurka, že? Spala ve skleněné rakvi a krásná je taky – a dokonce i bílá jako padlý sníh,“ argumentuje kamarádka.
Na souhlas jsem se usmála.
- × - × - × -
„Milosti, podle Vašeho rozkazu jsme branku nechali znovu zazdít. Maltu jsme rozdělali svěcenou vodou přimíchali do ní i Vámi posvěcené hostie,“ hlásí páter Anastasius patriarchovi, V jeho hlase však postrádá nejvyšší jeruzalémský kněz jistotu.
„Domníváš se, že tato opatření jsou vůči těm čarodějnicím neúčinná?“
„Promiňte, Milosti, ale je to pravda. Pochybuji o tom, že by je mohly tyto svátosti zastavit,“ přiznává Anastasius, „vždyž jsme je tou svěcenou vodou i pokropili – a NIC to s nimi neudělalo! Jímá mě hrůza, Milosti, když zjišťuji, že jsme proti nim bezmocní. Ony si dělají, co je napadne. Nám se vysmívají, ač chodí věčně nedostatečně oblečené – dokonce často i nahé, veřejné pohoršení v celém městě budíce! – a bez jakékoliv zbraně, jsou schopné ubránit se celému oddílu vojáků. A vojáci? Hanba mluvit, Milosti! V přítomnosti těch ženštin se z nich stávají neuvěřitelně neobratná a nešikovná nemehla – vždyť všechna zranění a i případná zabití si nějakým záhadným způsobem zavinili sami, svými vlastními zbraněmi. Milosti! Neumím si to vysvětlit jinak, než že se jedná skutečně o čarodějnice a pekelné obludy, které jsou schopné vojákům meče, halapartny i kuše očarovat a donutit je, aby se samy proti nim obrátily. Jak tomu učinit přítrž – nevím a nerozumím tomu…“
„Opravdu záhadná stvoření,“ souhlasí patriarcha s referujícím knězem. „Doneslo se mi, že se dokonce spolčily s tím podivínem, který se svou rotou neustále brousí v okolí Šalomounova chrámu a cosi tam hledají.“
„Pravda, Milosti. Varovali jsme je před nimi.“
„Koho a před kým?“
„Ty dvě čarodějnice před Hugonem de Payns. Totiž – ony jsou ochotny se s námi bavit, i když našich rad a doporučení nedbají. O příkazech a zákazech raději pomlčím. Hugo de Payns a jeho kumpáni táhnou s Jeho Veličenstvem, zdá se, a bavit se s námi nemíní…“
„Tak – čarodějnice jsou ochotny se bavit a tamti ne?“
„Správně, Milosti.“
„A propos – co to doupě, ve kterém ty dvě ženštiny přebývají, ačkoliv dostaly od J. V. skvostný palác – jak jsem byl aspoň obeznámen.“
„Milosti, byl jsem na pár hodin jejich vězněm a vím, jak jejich cela – nebo chcete-li doupě – vypadá. Je to skutečně jen bývalá vězeňská cela, ale ony z ní dokázaly udělat docela útulný pokojík, i když jsou tam dosti stísněné poměry. JENŽE!“
„Jenže – co?“
„Milosti! Ony nějakým záhadným způsobem zařídily, že ta cela je absolutně nedobytná. To spíš bychom se k nim dříve dokázali prokopat tou skálou nebo tou mohutnou kamennou zdí, než by se nám podařilo vyvrátit nebo rozbít dveře! Zázrak… Když se o to naši nejlepší řemeslníci pokoušeli v době jejich nepřítomnosti, nedocílili ničehož kromě zničení několika seker, přičemž se i sami zranili podobně jako vojáci vlastními zbraněmi.“
„Hrozné,“ povzdechl si stísněně patriarcha. „Co uděláme, pokusí-li se ovládnout Město?“
„Měli bychom na toto nebezpečí upozornit J.V., Milosti – i přesto, že vztahy s ním a jeho lidmi jsou dosti napjaté… Pokud ani On neuspěje, pak je Jeruzalém ohrožen vládou kacířů…“
„Bůh a Svatá Panna nás ochraňuj,“ dodal patriarcha.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – sobota 22. června 1118
(Lucčin zápis, pokračování z 12.6.1118)
Vycházíme z podzemí a míříme ‚domů‘ – tedy ke své cele. Tady nahoře zatím uplynulo dalších deset dní, je sobota 22. června 1118, podle polohy Slunce odhaduji 9 hodin ráno. Prošly jsme zahradou k brance. Ta je zase zazděná!
„Už mi to leze na nervy,“ zlobí se Lenka uvádějíc do provozu řezák.
Tentokrát se nám v cele nikdo nezabydlel a nikdo sem také nepronikl. I když… „Ještě štěstí, Lucinko, že jsi našla v trezoru ty zásoby stavební hmoty a zpevnila jsi dveře, podívej!“
Skutečně! Kamenná zeď je poznamenána údery těžkým předmětem.
„Přes dveře nemají šanci se dostat,“ chlácholím Lenku. „Nikolka mi kdysi vykládala o podivuhodné odolnosti této hmoty a práci s ní jsem odpozorovala, když jsem sledovala techniky při přestavbě Nancyiny cely. Je to jednoduché a rychlé. Co se stěny týče, tak ta je postavena velice důkladně. Trvalo by jim řadu dní, než by ji dokázali probourat. Nálože střelného prachu se použít neodváží, protože nad námi je sídlo Konventu. To by si sami pod sebou řezali větev.
Zkontrolovaly jsme ještě vstup do trezoru a shledavše vše v pořádku, vyrazily jsme za Hugonem a jeho společníky. Jednak mu musíme podat aspoň nějakou zprávu a také se musíme přesvědčit, jak se starají o bratra zahradníka a jeho neteř. Na základě zkušeností z minula jsme pro jistotu vyrazily ve svém ‚brnění‘, nad kterým se tolik pohoršovala naše nová chráněnka, ale bezpečnost je pro nás důležitější než několik incidentů, které snad cestou ve městě svou nahotou způsobíme.
K sídlu bratří Převorství siónského jsme dorazily kupodivu bez problémů. Stráž nás uvedla k samotnému Hugonovi, který neskrýval radost nad tím, že nás opět vidí.
„Stihly jste svou práci mnohem dříve, než jste předpokládaly,“ spustil hned k věci, jakmile jsme se pozdravili.
„Ano a ne,“ ujala se slova tentokrát Lenka. „Podařilo se nám odklidit sutiny, ale nepodařilo se nám zlikvidovat překážky, které brání ve vstupu vám. Nebezpečí, o kterém jsme s tebou mluvily už před první misí za ty tajemné dveře, dosud trvá.“
„Jste schopné i tuto překážku odstranit?“
Chytila jsem Lenku za ruku a vyvolaly jsme kalihapický efekt.
Možná, že by to šlo. Záleží na tom, co všechno míní Sněhurka pod pojmem aklimatizace. Zda i imunizaci vůči zdejším choroboplodným zárodkům. Domluvíme se s ní při nejbližší příležitosti.
Naše myšlenky se navzájem doplňují a proplétají tak dokonale, že ani nejsem schopna rozlišit, zda to či ono byl nápad můj nebo Lenčin.
„Pokusíme se o to, ale výsledek nemůžeme zaručit,“ spustila znovu Lenka.
„Kdy se o to chcete pokusit?“
„Za dvanáct dní a nocí.“
„Proč až za tak dlouho?“
„Dříve to není možné. Musíme počkat, až v podzemí proběhnou procesy, které jsme tam během nynější mise spustily,“ snažím se mu vysvětlit.
„Nerozumím? O jakých procesech mluvíš?“
Tentokrát vyvolala kalihapický efekt Lenka.
Mluvíš k němu příliš strohým technickým jazykem, kterému on nemá šanci rozumět. Uvědom si, že jsme ve středověku. – Máš tedy ty nějaký nápad, jak mu to vysvětlit? – Což takhle nějaké přirovnání? Mohl by to pochopit třeba jako proces kvašení vína. Práci kvasinek také nejde urychlit. Podobně je to i s tvorbou protilátek, tedy pokud se Sněhurka bude imunizačním procesům také podrobovat… – Dobrý nápad, Leničko.“
„Pokusím se ti to vysvětlit, bratře Hugo,“ ujala se tedy slova Lenka. „Představ si, že dole v podzemí žijí docela maličcí, v podstatě neviditelní tvorečkové, a ti tam teď pracují, podobně jako kvasinky při přípravě vína. To si snad dovedeš představit, ne?“
„Jistě. Kvašení vína si dovedu představit…“
„Dobře, dovedeš si to představit. Víš však, že víno nevznikne hned, jakmile se k němu přidají kvasnice. Nějakou dobu to trvá.“
„Jistě, chápu…“
„Rovněž ti tvorečkové, pracující právě teď v podzemí, potřebují určitý čas k dokončení svého díla. To je právě těch dvanáct dní a nocí, které musíme vyčkat.“
„Dobře, vyčkáme dvanáct dní, když je to nutné. Zatím byste nás mohly seznámit s tím, jak to za těmi dveřmi vypadá…“
„To můžeme,“ souhlasím. „Ovšem – rády bychom se také podívaly, jak se vede bratru zahradníkovi a jeho neteři.“
„Jistě, jistě. Promiňte, že mě to hned nenapadlo.“
Hugo nás osobně zavedl do místností, které bratru zahradníkovi přidělil.
„Nesluší se, aby nesezdaný pár žil v jedné místnosti, byť i by byl mezi nimi příbuzenský vztah,“ dodal na vysvětlenou, když jsme zjistily, že náš přítel se svou neteří žijí v jakémsi apartmá složeném dokonce ze tří místností.
„Salus a Domino Jesu Christo, sorores gratissimae,“ vítá nás bouřlivě bratr zahradník, zatímco Luisa se křižuje vidouc, že jsme opět dorazily neoblečené.
„Dobře se tu o nás starají,“ pochvaluje si. „Jsme tady v bezpečí, nikdo nás nepronásleduje, dokonce i o zahradu tady mohu pečovat.“
„Je dobře, že sis našel nějakou práci, která tě baví, bratře zahradníku. A Luisa?“
„Luisa mi pomáhá, je to opravdu šikovné děvče.“
„Tam u nás ses náhodou nebyl podívat?“
„Byl. Jednou. Ale ne sám, protože kdybych padl do rukou patriarchových lidí, zle by se mi vedlo. Přátelé však měli kolem cestu asi před třemi dny a vzali mě s sebou. Jenže dovnitř jsem nemohl. Branku právě zazdívali řemeslníci za asistence dvou kněží – Anastasia a Ignacia. Vůbec nechápu, jak jim s tím mohli být nápomocni. Tam se teď budeme dostávat opravdu moc těžko…“
„Klid, bratře. Zeď už jsme zlikvidovaly a vevnitř jsme také byly. Zjistily jsme, že se pokoušeli dobýt naši celu, ale ani to se jim nezdařilo. Chceš se vrátit s námi, nebo zůstaneš tady?“
„Raději bych zůstal tady, pokud by to šlo. Mám se tu čím zabavit, kdežto v té cele mi nezbývá, než celé dny jen zahálet. Navštívit mě můžete kdykoliv, když budete něco potřebovat – anebo i jen tak, potěšit se, popovídat si. A navíc vám ubude starost, kam se mnou, kdybyste zase chtěly něco podnikat.“
Argumenty bratra zahradníka jsou natolik pádné a přesvědčivé, že jsme mu musely dát za pravdu. Já i Lenička. Asi po hodině dalších hovorů jsme se s bratrem zahradníkem i s Luisou rozloučily a vrátily jsme se k Hugonovi, abychom s ním probraly další záležitosti, především abychom mu popsaly vnitřní uspořádání podzemních prostor.
„Mimochodem,“ zavedla Lenka řeč na zdejší poměry, „už dvakrát jsme musely po návratu probourávat zeď, protože někdo nám vždycky zazdí branku. Sice se jedná o směšnou překážku, ale otravuje nám to život. Rovněž tak to věčné napadání. Po minulém návratu na nás zaútočil celý oddíl a musely jsme ošetřit asi dvacet zraněných vojáků. To už nás opravdu zdrželo dosti podstatně. Místo, abychom se v klidu mohly věnovat plnění úkolů, musíme se pořád do kola bránit.“
„Ano, vím o tom. Zvěsti o těchto šarvátkách se vyprávějí dokonce i na tržišti a většina obyvatel Města vás považuje za zplozence nečistých sil,“ zasmál se Hugo. „Budu však uvažovat o možnostech, jak těmto incidentům zabránit.“
„Skvělé. Můžeme být my samy nějak nápomocny?“
„Asi ne. Převorství siónské má pevně vymezené úkoly a musí zůstat v utajení. V jeho rámci provádíte práce i vy. Představte si však, že bychom založili i jakousi veřejnou složku Převorství, jejímž úkolem by bylo navenek například ochraňování poutníků jdoucích do Palestiny, a jejímž tajným úkolem by bylo střežení členů bratrstva – něco jako ozbrojená složka našeho řádu…“
Mimoděk jsem chytila Lenku zase za ruku a vyvolala kalihapický efekt… Ozbrojená složka – no není to psina? – Jaká psina? – Mně to připomíná Lidové milice, což byla ‚ozbrojená složka‘ KSČ… Cítím, jak se Lenka znamenitě baví tou asociací – ‚ozbrojená složka‘ nějaké organizace… no opravdu ta podobnost je úžasná. Až tedy na ten rozdíl, že Převorství siónské je společnost tajná, kdežto KSČ byla (bude? – zase ten časový paradox!) veřejná…
„Dobře, taky řešení,“ ujímá se slova Lenka, „zřiďte tedy ozbrojenou složku Převorství siónského…“
Rozloučily jsme se s Hugonem a vrátily jsme se do své cely. Tam mi Lenka iniciativně rozepnula podprsenku a přitiskla se ke mně celým tělem. Ten kalihapický efekt vyvolávaný jen přes ruce je strašně vyčerpávající. Pojď, Lucinko, půjdeme se nabít na sluníčko. Musíme si navzájem vyměnit spoustu dojmů…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah