Z Nikolčina deníčku – 21. prosince
Jsem zpátky na SSE a moje apartmá je změněno přímo ve špionážní centrálu. Mám k dispozici dokonce tři komunikátory: jeden svůj vlastní pro běžnou potřebu, druhý, který monitoruje komunikaci CIA s Brandonem a Sirkem, no a třetí, monitorující dění na podivné brazilské základně, nad níž ‚bdí‘ jedna z původních nepojmenovaných komunikačních družic, která byla převedena na geostacionární dráhu. Podobně jsou zařízena i další apartmá – Anthonyho a Jenny, Hefaistovo, Myřino a vůbec všech, kdo se na této práci aktivně podílejí.
Rovněž i služby jsou rozděleny na ‚veřejné‘ a ‚tajné‘. Veřejná služba funguje na hlavním dispečerském pracovišti, tajnou koná každý ve svém vlastním apartmá a její rozdělení není pochopitelně nikde zveřejněno. Tajné služby jsou dvojí – střídavě sledování Janina telefonu a sledování komunikátoru brazilské základny, který se podařilo neznámým napojit právě na tu starou družici. Hlavním koordinátorem byl jmenován Erigyos.
„Zjistil jsem,“ referoval Erigyos na včerejší tajné poradě, kde se o těchto opatřeních rozhodlo, „že jejich komunikátor je napojen na jednu z našich dvou původních komunikačních družic fungujících už pro potřeby původní CPLE. Oni využili toho, že je provozována nezabezpečeným kódem – na rozdíl od Lucie I, II a III, které jsme vypustili až po únosu Lucky před dvanácti roky.
Na jejich stopu mě přivedla adresa zanechaná v teleportu, kterým zmizela Theresa Rayenová. Původně jsem se nechal zmást tím, že technik mající tehdy službu pokládal první přenos za nepodařený a domníval se, že provádí opravný pokus. Jenže po důkladném rozboru záznamů ze žurnálu hlavního komunikátoru na CPLEN jsem zjistil, že Theresin transport proběhl z JEJÍHO lůžka – a ne ze Sofiina. A navíc se ukázalo, že v brazilském pralese opravdu operuje – nebo lépe ŽIVOŘÍ – jednotka US Army. To nám prozradil jak článek v SAN – díky, Jano – tak následně i narážky v rozhovorech vedených od nás pány Brandonem a Sirkem s plukovníkem O’Connorem a do třetice i záznamy retrospektivu.
Brazilská základna je opravdu velice záhadné místo a americká jednotka se sama nachází v samém epicentru onoho podivného rušení, jehož vinou vázne komunikace s touto oblastí.“
„Jaká je vlastně podstata onoho rušení?“
„Je několik možností, šéfe,“ reaguje Erigyos na Hefaistovu otázku. „Jelikož se jedná vlastně o základnu našich předchůdců, kteří se zřejmě probrali po delší době … lépe řečeno – po dlouhé době…“
„…tedy po opravdu hodně dlouhé době …“ poznamenává sarkasticky Hefaistos.
„… ano, po opravdu hodně dlouhé době,“ potvrzuje Erigyos a pokračuje, „… tedy po – odhadem… takových 3000 létech… tak to je buď zbytkové dehibernační záření, nebo záměrně generované záření podobného charakteru. Osobně se přikláním k druhé variantě, protože vlastní dehibernace a následná revitalizace nemůže v žádném případě trvat už skoro půl roku.“
„Ledaže by se probouzeli postupně…“
„… čemuž, šéfe – tedy při vší úctě – poněkud nevěřím,“ oponuje Erigyos.
„Já sám taky ne,“ souhlasí Hefaistos, „ale i tuto hypotézu je nutno prověřit a pak buď potvrdit, nebo zavrhnout.“
„Samozřejmě. Rozkaz, šéfe!“
„Jedná se o vážnou věc, Erigye,“ připomíná velitel SSE, „takže bych si ty opičky vyprosil…“
„Promiň, inženýre,“ omlouvá se Erigyos, „ale byl jsem inspirován těmi jejich vojenskými manýry. Já vím, tys tady řadu let nebyl, ale za tu dobu … tedy hlavně v době, kdy jsme zachraňovali unesenou Lucku…“
„Dobře,“ chlácholí ho Hefaistos, „humor je kořením života, uznávám, ale v této chvíli…“
„Trocha odreagování není na škodu,“ zastávám se Erigya.
„Budeme pokračovat,“ mávl Hefaistos rezignovaně rukou. „Je čas, abychom se s těmi Američany spojili a zjistili, co se tam vlastně děje, ne?“
„To se snadno řekne, ale hůř provede, šéfe,“ přemýšlí nahlas Erigyos. „Pokud je to skutečně dehibernizační záření, jako že asi ano, pak by potřebovali ty odrušovače jako měl k dispozici Zemill. Museli by je rozmístit někde v prostoru tábora do pravidelného šestiúhelníku o délce strany … hmm … to budu muset ještě ověřit, ale vypadá to na 3220 mm … no, a pak by byl vytvořen kanál do ionosféry … jenže … co potom? Potřebovali by taky satelitní telefon s našimi slunečními akumulátory – vysílačka by jim byla k ničemu – jednak by signál unikal do vesmíru a za druhé – tento typ záření spolehlivě likviduje jejich baterky i akumulátory. Za to se mohu zaručit…“
„Nezbývá, než jim poslat diskolet s kontejnerem, podobně jako když jsme zásobovali Lucku a Nancy na základně v Chanabádu,“ navrhuji.
„Cožpak o to, můžeme,“ souhlasí Erigyos, „ale jak ho řídit? Jednak budou jeho systémy rušeny a pak – i kdyby se spolehlivě dostal nad základnu – my nevíme, zda není shora zabezpečena také silovým polem. To by byl těžký oříšek k rozlousknutí. Ale je docela možné, že tam působí jen abarické pole, jak to děláme obvykle my … Zkusíme to! Bude to stát jen nějakou tu sluneční energii, snad se na nás vaše ústřední hvězda zlobit nebude…“
- × - × - × -
Baal Segul oblečený do rituálního skafandru vstoupil do vyšetřovny a jeho první pohled patří úpravám v jejím vybavení.
„Nařídil jsem na dnešek vstupní prohlídku těch dvou samiček, nemýlím-li se,“ oslovil udiveně Nihasu právě dozorující dva Verdeletovy techniky připravující standardní vyšetřovací stůl.
„Jistě, jsou připravené…“
„Ale vy tady ne. Co to má znamenat?“
„Co se ti nelíbí, Seggi?“
„Kam zmizel původní vyšetřovací stůl?“
„To jako ‚oltář‘? Myslela jsem, že když mám připravit vyšetřovací stůl, tak že ta opičárna nebude potřeba. Konec konců – ty dvě by to asi stejně nebralo, šéfe. Ony přece jsou…“
„Nihhy! Ten tyátr přece neděláme kvůli nim, ale kvůli ‚publiku‘ – tomu párečku támhle!“ a Baal Segul mávl vztekle rukou směrem k Andyho a Gwenině cele.
„Proč jsi tedy nařídil instalovat vyšetřovací stůl?“
„Já jsem říkal ještě jeden vyšetřovací stůl, a myslel jsem tím samozřejmě ještě jeden ‚oltář‘, co je na tom nepochopitelného?“
„Ony budou vyšetřovány společně?“
„Společně, samozřejmě. Máme totiž nečekanou posilu…“
„Jakou?“
„No, představ si, Nihhy, že se ke spolupráci uvolil ten měkkýš Zemill. Naprosto to nechápu. Nejprve se zpěčuje, protestuje – až byl dán do izolace. Zpočátku jsem to nechtěl připustit, ale pak mě Azizill přesvědčil, že právě Zemill má s nimi ty nejčerstvější zkušenosti, tak proč jich nevyužít.“
„Podivné,“ mrmlá nespokojeně šéfka laboratoře, „jak ho to vůbec napadlo?“
„Ani nevím. Faktem je, že za ním zašel – a on souhlasil.“
Azizill ovšem moudře pomlčel o tom, že tak učinil na popud lingvistky Prosepriny – samozřejmě především proto, že by si mohl Baal Segul snadno dát dohromady jedna a jedna – rebela a rebelku – a nemuselo by to dobře dopadnout.
„Jenže – co ty stoly?!“ vrací se Baal Segul k původnímu problému. „Tohle pryč – a instalujte dva oltáře. Rychle! Už tak máme zpoždění!“
…
Gwen byla probuzena světlem z vyšetřovny a vyděšeně vyskočila z lůžka. „Andy! Už se tam zase něco děje… Mají tam nějaké dvě holky…“
Andy se také posadil, ale to už je silovým polem fixován rovněž tak, aby mu nezbývalo, než strnule sledovat dění ve ‚svatyni‘ – jak s Gwen tuto příšernou místnost nazývají. Tam se začíná rozehrávat zprvu standardní divadlo…
…
„Kdo si koho vezme?“ zeptal se Zemill Baala Segula.
„Nejlépe by bylo, abyste se zabýval tou špiónkou – předpokládám, doktore, že vy znáte lépe tu … Theresu? – nemýlím-li se.“
„Je to tak. Dělal jsem jí vstupní prohlídku na CPLEN a pak mi byla svěřena do péče jako potrestaná, protože jsem byl tenkrát vedoucím Experimentačního oddělení na SSE, takže zajatci a vězni patřili do mé kompetence.“
„No tak – nač čekáte?“
„Hmm, myslel jsem, že…“
„Tak nemyslete a pracujte. Támhle máte pacientku, kterou důvěrně znáte!“
Ve vyšetřovně je tentokrát zaměstnána celá posádka stanice, protože ke každému doktorovi přísluší i asistentka – u Zemilla tedy Nihasa (asi aby mě hlídala, pomyslel si Zemill, protože Segul možná cosi tuší…) a u Azizilla Proseprina. Sice lingvistka, ale v nouzi je ochotna zaskočit i jako zdravotnická asistentka. Čtyři Verdeletovi technici fungují jako zřízenci a Verdelet s Baalem Segulem se ujali obsluhy přístrojového vybavení.
…
„Poslyš, doktore,“ ozval se náhle od ‚Sofiina‘ stolu Azizill, „ty jsi tvrdil, že má čtyřiašedesát laloků, kdežto já jsem napočítal jen padesát osm. Jak mi to chceš vysvětlit?“
„Ukaž, prosím tě…“
Zemill, který je s Theresou už dávno hotov – „…sedmnáct LGM, slušný průměr pro běžnou pozemšťanku bez našeho genetického vybavení,“ jak nadiktoval Nihase před půlhodinou do protokolu – přistoupil k druhému vyšetřovacímu stolu.
„Má jemnější strukturu tkáně,“ konstatuje, „musíš pracovat bez rukavic.“
„Dotýkat se bez rukavic zvířete?!“
„Samozřejmě, ty veterináři,“ neopomněl si Zemill rýpnout v Proseprinině stylu, „v rukavicích pacienta vyšetřujeme jen tehdy, dotýkáme-li se sliznic. To tady ovšem nehrozí.“
Položil své ruce na Sofiina prsa – a ucítil zvláštní záchvěv. V té chvíli ho napadlo JAK předat Sofii své poselství, aniž by měl o tom Baal Segul sebemenší tušení…
- × - × - × -
Tropický lijavec ustal, jako když utne. Vítr se utišil, obloha se vyjasnila a sluneční paprsky zalily tábor svým jasem. Henry Chaser vyšel ze svého stanu a zahleděl se směrem k mesetě. Jaká hrůza se v ní vlastně skrývá? Komu patří ten tajemný hlas, který se jim představil jako Baal Segul? Není ta jeskyně nakonec skutečně pekelnou branou?
Z tichého rozjímání ho vyrušilo podezřelé klepání kdesi v porostu. Pohlédl tím směrem, ale nespatřil nic. Ani člověka, ani zvíře – ale vždyť je bezvětří…
Učinil pár kroků tím směrem, prošel hradbou stromů, za níž je pozůstatek starého polomu, jehož zbytky slouží vojákům jako zdroj paliva – a strnul. Uprostřed paseky stojí ten blázen, který se nedávno z ničeho nic vynořil z té proklaté jeskyně a usadil se v táboře. Je vysvlečený úplně do naha a kusem dřeva oťukává podivný válec vysoký asi deset stop a takové čtyři v průměru. Do svého počínání je zabrán natolik, že příchod polního kuráta vůbec nevnímá.
“May I know, what you are doing, my friend?”
Jeho otázka neznámého přímo vyděsila. Vykřikl a zprudka se otočil směrem, odkud knězův hlas zazněl.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, synu. Jenom mi pověz, kde se tady vzalo tohle?“
„Jak to mám vědět, ty flanďáku? Zkrátka a dobře to spadlo shůry – vlastně … přistálo!“
„Ach tak… shůry říkáš… a proč jsi dočista nahý jako Adam?“
„Proč asi? Aby mi nepromokly šaty, ty CENZUROVÁNO!“
Polní kurát je už zvyklý na nevlídné reakce neznámého, proto jeho nemístné invektivy přešel s bohorovným klidem.
„Ach, ano, aby ti nepromokly šaty… taky řešení, hmm.“
Vzpomněl si na jeden zážitek – taky z Brazílie, když působil před časem ve Fortaleze. Byl na večeři v restauraci, zrovna když se spustil jeden z těch strašlivých tropických lijáků, jako právě před chvílí tady. A tam bylo docela běžné, že hosté přecházeli z parkoviště do restaurace svlečeni do plavek, nesouce si své oblečení v igelitových taškách. Restaurace byla dokonce vybavena zvláštními místnostmi pro převlékání. Neznámý zřejmě tento způsob ‚obrany‘ proti promoknutí zná a ‚implementoval‘ ho tady a teď právě tímto způsobem.
„Ty jsi viděl to přistání tady toho?“
„Asi ano, ty osle! Jak jinak bych věděl, že to přistálo?“
„Pravda, jinak bys to nemohl vědět, to dá rozum. Kdypak k tomu ‚přistání‘, jak říkáš, došlo?“
„Kdy asi! Uprostřed toho lijavce! Zatímco vy jste se krčili v těch podělaných stanech, já jsem sledoval UFO vynořivší se z mraků. Taková obrovská mísa dnem vzhůru to byla. Přiletěla úplně tiše a pak se z ní oddělil ten válec. Pomalu se snášel k zemi, asi jako když padá pírko. Čuměl jsem na to jako blázen… Ale nevím, proč ti to tady vyprávím, ty flanďácká CENZUROVÁNO!“
Po tomto přátelském sdělení se neznámý obrátil k polnímu kurátovi zády, čímž dal najevo, že další pokračování rozhovoru není z jeho strany žádoucí.
Polní kurát neprodleně vyhledal kapitána Barnese.
„Prý nějaký Ufon nám seslal dáreček shůry, Berte.“
„Co to meleš za nesmysly, prosím tě?“
„Nemelu,“ ohrazuje se kněz, „pojď se podívat, objevil to náš neznámý přítel a tvrdí, že…“
„Prosím tě! Budu věřit blábolům nějakého cvoka!“ odsekl vztekle Barnes.
„Možná je to blábol, ale ten válec na pasece opravdu je! Viděl jsem ho na vlastní oči!“
„Cože?!“
Kapitán vystartoval ze stanu jako namydlený blesk. „Kde že to je?“
Polní kurát vede kapitána za hradbu stromů k polomu.
„Co to je?!“ zvolal nevěřícně kapitán vida podivný válec uprostřed mýtiny.
„Dáreček od kosmických bratří, ty tele!“ informuje ho přátelsky neznámý, který stále v Adamově rouše obchází podivný předmět a proklepává ho kusem dřeva.
„Já ho praštím, až ho zabim!“ běsní kapitán. „Budu-li mu trpět tento způsob mluvy, tak ztratím veškerou autoritu u mužstva. Jako by nestačila ta ‚ponorka‘, která tu vládne už teď!“
„Nechej to být,“ chlácholí ho kněz, „on se tak chová ke všem a všichni také vědí, že je to pomatenec. Pamatuj, že těm se nesmí odporovat…“
„Jdi se aspoň obléknout, magore!“ obrátil se kapitán nevlídně na neznámého.
Neznámý mrštil po kapitánovi polenem, kterým byl před tím proklepával podivný válec. Zásah byl přesný – přímo do rozkroku!
„To máš za toho magora, opičáku,“ oznámil neznámý kapitánovi svíjejícímu se bolestí v mokré trávě, odcházeje ke svému stanu.
„To mu vrá… vrátím! Při… při nej… nejbližší příle… žitosti… Magor zatra-cená…“ cedí kapitán mezi zuby.
„Nevrátíš!“
„Tebe se tak budu ptát,“ odsekl vztekle kapitán polnímu kurátovi. „Kéž by ti to taky udělal! To bys pak zpíval jinak!“
„No teda – ty mi ale přeješ věci…“
„A proč bych ti to neměl přát, když se toho cvoka neustále zastáváš? Půjde-li to takhle dál, rozhádá mi tady mužstvo a dojde ke vzpouře! Pak to ovšem padne všechno na mou hlavu a ty budeš z obliga, protože ty jsi jenom kněz, že jo? Ty můžeš jenom radit a utěšovat. Žvanit a žvanit! To by ti šlo. Kdežto veškerá zodpovědnost jde za mnou. Takže …“
„Už dost, Berte! Cloumá s tebou vztek! Dej si pozor, abys v afektu neprovedl nějakou nepředloženost, kterou by pak nešlo vzít zpět a které bys mohl nakonec ještě trpce litovat…“
„Drž už hubu, kněžoure, nebo to poleno po tobě hodím sám a hned teď!“ Kapitán vstal, odplivl si a vyrazil zpět do tábora, aby přivedl další lidi k prohlídce záhadného předmětu.
„Tak ukažte, šéfe, co tu máte zajímavého…“ okukuje válec pyrotechnik, „… kdyby to byla bomba, tak to by asi smetlo nejen tábor, ale možná i tu proklatou mesetu… Spadlo to shůry, říkáte?“
„Ne. Prý to přistálo…“ upřesňuje kněz.
„Hmm… bomba to asi nebude. Kdyby nás chtěl někdo tímhle válečkem zlikvidovat, nechal by to dopadnout z výšky volným pádem…“ medituje pyrotechnik, „… no… prohlédnu to ještě shora… přistavte štafle!“
Stalo se.
Pyrotechnik vystoupil o několik příček, aby viděl na horní podstavu tělesa.
„Hej, šéfe! Tady je náš státní znak, pod ním nápis US ARMY a adresa… Kapitán Bertram Barnes, základna Kurupira, Brazílie. Pak je tu přilepený nějaký klíč… moment… nedosáhnu tam.“
Pyrotechnik slezl a přestěhoval štafle na druhou stranu válce. Pak znovu vylezl nahoru, natáhl ruku a slézá dolů s podivným předmětem připomínajícím klíč k nedobytné pokladně.
„Klíč… Ale kam patří?“ Kapitán zamyšleně obchází válec. Jeho plášť se zdá být jednolitý. Nikde žádný otvor nebo spára…
„Co tohle, Berte?“
„Co jako!“ utrhl se kapitán na kněze.
„No podívej…“
Polní kurát stojící asi dva metry od záhadného předmětu spatřil v plášti válce obrys obdélníkového průřezu lehce vystupujícího ze zdánlivě jednolité plochy.
„Nic nevidím,“ odsekl znovu kapitán.
Henry Chaser přistoupil blíž k válci – a obrys zmizel!
„Aha. Tak si pojď stoupnout na místo, kde jsem stál před tím…“
Kapitán neochotně ustoupil dva metry zpět. A pak to uviděl! Opravdu – v ploše pláště vystupuje obrys dveří!
„No dobrá – tak dveře bychom měli. Ale otvor zámku nikde nevidět…“
„Co nahoře?“
„Ještě se tam podívám,“ oznámil pyrotechnik a vylezl znovu na štafle. Pak vstoupil na horní podstavu válce a jal se ji zkoumat podrobně. Všiml si, že štítek s adresou je kryt plastovou fólií. Odtrhl ji – a spatřil klíčový otvor.
„Tady je to, šéfe! Podejte mi ten klíč!“
Pyrotechnik zasunul klíč do otvoru. „Nejde s ním otáčet, šéfe!“
„To nevadí, dveře se už otevírají, pojď dolů…“
- × - × - × -
Sofie pocítila přenos energie. Ta podivná postava se mě snaží nabít! Povolila přenos a cítí, jak do ní energie proudí. A teď… teď ta obluda se snaží vyvolat kalihapický efekt! Je to vůbec možné? Někdo by se mnou rád komunikoval prohmatávaje mi prsa… Sofie instinktivně vydala vstřícný signál a kalihapický efekt je navázán.
To je zmizelý doktor Zemill! Z přenosu informací je najednou cítit jistá obava, ale také vzdor vůči komusi… nějakému Baalu Segulovi… Neznám… Buď ráda, není oč stát. S nikým se nevybavuj, nedávej jim žádné informace – tedy kromě té dívky, která tě navštěvuje po nocích. Ta je jediná na naší straně. A nepřijímej od nikoho energii – jedině ode mne.
Lucka a Lenka? Ach ano, to je moje vina, zpanikařil jsem. Jsou v Jeruzalémě na přelomu 11. a 12. století. Nevím přesně, neměl jsem ještě nastaveny souřadnice na ten správný okamžik, kam se měl chronoport dostat.
„No prosím,“ prohlásil po chvíli Zemill, „čtyřiašedesát rovných!“
„Čtyřiašedesát… Zkusím to tedy bez rukavic – je pravda, že tam u té samice,“ Azizill mávl rukou ke Gwenině a Andyho cele, „mi to taky dalo zabrat. Možná bys ji měl taky překontrolovat.“
„No skutečně! Bez těch rukavic je to opravdu jiná prácička,“ prohlásil Azizill po asi půlhodinovém zkoumání Sofiiných prsou. „I když – tedy doktore, jste břídilové!“
„Břídilové? V jakém smyslu,“ podivuje se Zemill.
„Ona má být bioenergeticky senzitivní?“
„Samozřejmě!“
„Ale odbyli jste to, jen co je pravda! Vždyť ona na moje podněty vůbec nereaguje! Zkouším jí předávat energii … odmítá přijmout. A zpětná vazba nikde. Úplně apatická, ‚mouchy snězte si mě…‘ Vůbec nechápu!“
„No dovol! Nepřipustím, aby tu nějaký veterinář zpochybňoval práci týmu, kterého jsem byl členem!“
„O kvalitě ‚práce‘ toho tvého týmu se tedy moc rád přesvědčím. Vystrčíme je na sluníčko – pěkně na vrchol mesety. Odtamtud neutečou – a uvidíme, zda tu energii přijmou nebo zda se tam upečou. Tedy – takhle odbytou práci jsem ještě v životě neviděl!“
„Zbláznil ses, doktore? Tohle má být pra-pra…pra-vnučka jejich šéfa – a ty bys…“
„Klidně, Seggi! Buď se nabije a předvede nám, co se naučila, nebo ať vyschne. Žádná škoda té fušeřiny!“ odsekl Azizill samotnému Baalu Segulovi.
„Možná máš pravdu, doktore, ale stejně bych raději viděl nějaké výsledky…“
„Jaké? Buď to ta samice umí, pak výsledky uvidíš za pár desítek minut – nebo to neumí a žádná škoda jí nebude.“
„Nechám to na tobě, Azizille, jsi odborník. Ale běda ti, jestli něco kiksne. Pak si mě nepřej! Povoluji pobyt v délce 30 minut. Pak je chci mít obě zpátky. Buď nabité, nebo nenabité. Ale ne vysušené!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. prosince
Sedím u komunikátoru ve svém apartmá a bedlivě sleduji dění v americkém vojenském táboře uprostřed brazilského pralesa. Před chvílí jsem úspěšně složila náklad z diskoletu (tábor je shora chráněn abarickým polem, které bylo snadné překonat), a ten je teď na cestě zpět. Právě skončil tropický liják. Dva důstojníci a úplně nahatý Lukáš Malina prozkoumávají kontejner. Ha, ha, ha – teď se Lukáš dopálil a praštil jednoho z důstojníků kusem dřeva rovnou do rozkroku. Odchází… Druhý ho chlácholí…
Vtom jsem zahlédla cosi na vedlejší obrazovce… Kristova noho!
Skočila jsem k vnitřnímu komunikátoru a vyhlásila jsem tajný poplach. Jen určená skupinka lidí teď ví, že došlo k něčemu mimořádnému! Během necelé minuty vtrhl do mého apartmá Erigyos.
„Co se stalo, Nikolko?“
„Podívej…“
Na vrcholu mesety se objevily dvě úplně nahé ženské postavy. Přiblížila jsem obraz. „To je Terka… a – SOFIE!!! Co teď?“
„Kde je diskolet?“
„Deset minut na cestě zpět..“
Erigyos se vrhl k řídícímu pultu komunikátoru sledujícího brazilskou základnu a jal se manipulovat s ovládáním diskoletu.
„Co chceš udělat?“
„Sebereme ji!“
„Cože?? Nákladním diskoletem??!!“
„Neboj, jemně ji přidržím drapákem kontejneru a vtáhnu ji dovnitř. Pak rychle do Zorritos!“
„Kam?“
„Do Peru! Ke Sličným Akvabelám. Tam je nejbližší teleport.“
Diskolet se vrací ‚nedovolenou‘ rychlostí ke Kurupiře. Teď padá volným pádem… jeho rychlost se zmírnila… klesá pomalu dolů. Úspěšně překonává abarické pole. Obě dívky se dívají na jeho sestup s hrůzou v očích. Ještě kousek… Padly si do náručí, i když spolu zrovna nekamarádí…
„Skvělé! Budeme mít obě,“ raduje se Erigyos a navedl kontejnerový otvor přesně nad jejich hlavy. TEĎ! Drapák uchopil dvojici v pasech a vtáhl je hlavami do vnitřku nákladního prostoru diskoletu. Pak kolmo vzhůru – a směr Peru, město Zorritos na hranicích s Ecuadorem!
- × - × - × -
Pyrotechnik vstoupil do otvoru v plášti záhadného válce a jako první objevil obálku z tuhého papíru, opatřenou dvěma pečetěmi a adresovanou kapitánu Barnesovi.
„To je dopis pro vás, šéfe…“
„Pro mě… hmm…“
Barnes prohlíží nejprve pečetě: „STATIO SAHARENSIS EXOTERRA … Co mi ti přivandrovalci mohou chtít? To si ze mě dělají blázny?“
Roztrhl obálku a vyňal svazek listin. Na vrchu je krátký dopis a pak složka technické dokumentace k nějakému neznámému zařízení. V dopise stálo:
Statio Saharensis Exoterra 21. prosince
Vážený pane kapitáne,
dovolte, abychom nabídli pomoc Vaší jednotce, která se dostala do nesnází. Pokud byste projevili zájem, prostudujte přiloženou technickou dokumentaci a použijte dodané zařízení ke spojení s námi.
Nebudete-li chtít přistoupit na naši nabídku, prosím, abyste aspoň rozmístili dodané odrušovače podle návodu. Tím si sice příliš nepomůžete, ale umožníte obnovení rádiové komunikace se zarušenou oblastí, v jejímž epicentru se nacházíte. Vám by pak mohly začít fungovat Vaše elektrické a elektronické přístroje. Zničené akumulátory nahraďte těmi, které jsou součástí dodávky. Jen si je musíte nabít na sluníčku.
Podepsán
Erigyos,
vedoucí technik SSE
„Co to je za blbou srandičku!“ rozkřikuje se Barnes vztekle. „Nějací přivandrovalci z vesmíru, kvůli kterým můj táta hnije v kriminále, si dovolí takovou nehoráznost! Prý si bez nich příliš nepomůžeme! Nejraději bych všechny ty ufouny vypráskal odsud někam … já nevím … A nepřijmeme-li jejich pomoc, tak nás prosí, abychom MY pro ně něco udělali!“
„Tak ty si myslíš, že si nějak pomůžeme?“
„Asi nepomůžeme,“ odsekl Barnes polnímu kurátovi. „Ale než bych se snížil k nějakému prosíku o jejich laskavou pomoc, tak to tu raději chcípnu!“
„Zatímco pomoc pekelných příšer ti nesmrdí, že?“
„Sám jsi pekelná příšera, Harry!“
„No dovol…“
„Dokaž, že jsou to pekelníci!“
„Když se ti představí jako Baal Segul…“
„… tak se představí jako Baal Segul, a co má být?“ skočil Barnes knězi neomaleně doprostřed věty. „Když se někdo jmenuje například Kristián, tak to taky neznamená, že je boží syn! Marií jsou na světě milióny, ale kdyby každá z nich měla být bohorodička, tak by se papež asi pominul! Pochop, krucifix, že když se někdo nějak jmenuje, tak že to ještě neznamená, že právě on je prvonositelem toho jména!“
„Dobře, dobře, tak to tedy pekelníci nejsou, ať je po tvém. Já bych se však osobně zpěčoval, kdybych měl někomu takovým jménem pokřtít dítě!“
„Je pravda, že pokřtít dítě takovým jménem by se zpěčoval asi každý kněz, ovšem to neznamená, že není možné dítěti takové jméno dát. Ne všichni rodiče jsou náboženští fanatici a recesisté se mezi nimi taky občas najdou.“
„To jistě, ale občas jim to naštěstí neprojde,“ oponuje kněz. „Kdesi jsem četl, že švýcarský soud zakázal jednomu zelináři dát trojčatům jména Cibule, Mrkev a Petržel…“
„Hmm, to už by asi bylo přehnané,“ souhlasí Barnes. „Ty si tedy myslíš, že máme tu jejich nabídku přijmout?“
„Ty je přece o nic neprosíš. Oni spíš prosí tebe, ne?“
„Nuž dobrá, dám to spojařům, ať si to prostudují…“
- × - × - × -
„Půlhodina je pryč,“ oznamuje Baal Segul inženýru Verdeletovi, „konec pokusu! Přiveďte ty samice do vyšetřovny, páni doktoři se podívají, jak dopadly!“
Verdelet pokynul dvěma technikům, kteří vstoupili do zdviže převlečeni do těžkých skafandrů a vyjeli na vrchol mesety. Tam však zjistili, že pokusné objekty zmizely!
„Prohledali jsme i všechny jeskyně – aspoň o kterých víme, ale nikde nejsou,“ oznamují technici Verdeletovi po třech hodinách.
„COŽE??“ Baal Segul zaslechl hlášení a rozlítil se až k nepříčetnosti. „Zmizely? Jak vám mohly zmizet, vy tupci, budižkničemové, tupci! Proč jste se tam tak dlouho zdržovali? Okamžitě k retrospektivu – a hledat, hledat! Od chvíle, kdy tam byly vysazeny!“
Verdelet osobně provedl potřebné výpočty a teď sledují dění na vrcholu stolové hory. Obě dívky se pokojně vystavují slunečním paprskům až do chvíle, kdy…
„Co se to tam děje?“ Baal Segul vyskočil z křesla jako čertík na péru. „Z čeho jsou tak vyděšené? To přece… Čert aby to spral! Kde se tam vzal ten diskolet! Kdo vlastně navrhl, aby byly vystaveny venku? Ty, Azizille – nemýlím-li se!“
„To ano, šéfe. Ale přece jsem nemohl tušit, že…“
„Mohl, nemohl – je to tvoje vina! Teď nám je někdo vyfoukl a odnesl, čert ví kam – někam pryč, přes půlku kontinentu! Ty už těžko získáme zpátky!“
„Jenže – kdo to mohl být?“ uvažuje Azizill nahlas.
„No, kdo asi, ty tupče! Jošua a spol. Nikdo jiný nám takovým způsobem konkurovat nemůže! Jenom by mě zajímalo, jak nás mohli vyčmuchat!“ běsní Baal Segul. „Takový úlovek si od nich necháme vyfouknout!“
„Šéfe!“ Do Baal Segulovy pracovny vtrhl jeden z Verdeletových techniků. „Šéfe!“
„Co se zase děje?“
„Někdo odrušil dehibernační záření a ta smečka si vesele vysílá kamsi do éteru!“
„Tak jim to zaraz!“
„Nelze, šéfe – oni mají k dispozici NAŠE vlastní odrušovače!“
„Nééééé!!!“
Baal Segul se zvrátil v křesle. Azizill se k němu vrhl.
„Zkolaboval, cholerik stará! Toho budeme dávat dohromady hodně dlouho…“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah