Všechna lidská moudrost je shrnuta ve dvou slovech – ČEKAT A DOUFAT.
Alexandre Dumas
Hrabě Monte Cristo
Z Nikolčina deníčku – 18. ledna
Janina klinika… Můj první velký projekt, který se stal takříkajíc prototypem dalších osmi zařízení tohoto typu v celém světě. Ale málokdy vcházím do areálu hlavním vchodem. Většinou se sem teleportuji. Jenže dnes se jedná o slavnostní příležitost, a proto přicházím jako ostatní pozvaní, abych mohla být oficiálně uvítána a představena těm, kteří mě neznají.
Vítá mě Vašík Mámil, Lucčin kamarád a bývalý spolužák a Janin nejbližší spolupracovník.
„Tak kdepak máme tu oslavenkyni?“
„Pojď, pojď, Nikolko. Je ve velkém sále a je na roztrhání. To víš, ‚jmenování do profesorské hodnosti‘ se neděje každý den. Takže jsem dnes byl pověřen funkcí majordoma,“ směje se veda mě do výše zmíněné místnosti.
„Komupak se taky povede, aby mu dělal majordoma sám děkan lékařské fakulty,“ poznamenávám.
„No, to víš… Ale ‚uvrtal‘ jsem se to toho sám. Když byla na můj návrh nominována, prohlásila, že k jejímu jmenování profesorkou asi nebude politická vůle, protože vztahy USA s mimozemšťany, a protože pan prezident a jeho názor na tuto věc… a kdesi cosi… a… a… No tak jsem ji zarazil a řekl jsem jí, aby si nedělala starosti, že když se to podaří, tak že jí pomohu zorganizovat slavnostní večírek. Jak vidíš, podařilo se…“
„A je to tak správně, ona si to zaslouží. Jen aby však zase nechtěla, abych jí dělala figurantku, jako posledně…“
„No tak… nebylo by to k zahození,“ poznamenal Vašík. „Nakonec ale stejně dělala figurantku sama, vzpomínám-li si dobře…“
Vzpomněl si dobře, ale my už vcházíme do velkého sálu kliniky a vrhá se tu na mě spousta známých a přátel, které jsem si ‚v Janiných službách‘ stačila ve světě nadělat. Dokonce i přednosta ‚sesterské‘ kliniky v Konakry, kterou jsme otevírali jako poslední, přijal Janino pozvání a bouřlivě se ke mně hlásí… Hostů je tedy požehnaně, ale většinu jich znám, takže nemám problém se zapojením se do společnosti.
Konečně jsem se ‚probojovala‘ k samotné oslavenkyni, abych jí po písemné gratulaci ještě poblahopřála osobně. Kupodivu jsem ji našla ve společnosti nějakého církevního potentáta.
„Prosím tě, Janičko, koho sis to sem taky pozvala?“ zeptala jsem se jí po straně, když jsme se ocitly na chvilku z doslechu ostatních. „Já jsem myslela, že…“
Nu, to máš tak, Nikolko. Byli jsme jmenováni profesory dva. Já na lékařské fakultě, on na theologické. Nu, a on mě pozval na svou oslavu – to bylo před týdnem a dvěma dny – tak jsem ho taky já pozvala na svou, i když tedy mu ty jeho kecy nežeru. On sice lékaře potřebuje, ale gynekoložku zrovna ne, takže jsme si v tomto směru rovni…“
Musela jsem se Janině argumentaci zasmát.
…
„Pročpak se mi stále vyhýbáte, paní architektko?“ oslovil mě ten Janin ‚spolujmenovaný‘ náhle uprostřed večera.
„Víte, pane profesore, mám s jednou náboženskou fanatičkou neblahé zkušenosti z doby, kdy moje dcera začala chodit do školy…“
„Pravda, pravda, cosi se ke mně doneslo…“ pokýval lehce směrem k Janě, „ovšem na druhou stranu… Nechcete se na něco podívat?“
„Ani snad ne… Víte, pane profesore…,“ (Nevím, čím to je, že při tomto oslovení sebou podivně trhne. Buď na ně není ještě zvyklý, nebo mu vadí, že ho záměrně neoslovuji ‚velebný pane‘, popřípadě obojí.) „… já na rozdíl od vás…“
„Ale – no tak… Vždyť ani nevíte, o čem – vlastně O KOM bych si s vámi chtěl popovídat!“
„O pánu bohu? O nějakém svatém?“
„No tak to zrovna ne, ale což takhle o vaší sestře?“
„O mé SESTŘE? O Lucce?“
Přiznám se, že mi svou nabídkou přímo vyrazil dech! Co by ten církevní potentát mohl o ní vědět? Možná, že se nějakými cestičkami dozvěděl o její transsexualitě. Možná, že on jako ‚sluha boží‘ by chtěl tento aspekt rozebírat, a dovedu si představit, jak by mi zase někdo vykládal o čemsi proti ‚boží přirozenosti‘ a podobné nesmysly, kterých jsme si s Luckou musely od různých lidí vyslechnout nepočítaně.
„Co byste tak o ní chtěl asi ode mne slyšet?“ zeptala jsem se docela podrážděně.
„Já ani snad nic, ale vy byste třeba mohla projevit zájem o cosi, co se týká její osoby…“
„Od vás?“
„Ano, ode mne…“
„No, to jsem tedy zvědavá, co se o ní dozvím, o čem bych sama nevěděla…“
„Tak pojďte se mnou tady vedle, ať máme trochu klid,“ zve mě jakoby do nějaké ‚chambre séparée‘.
Zavedl mě do jednoho z těch ‚malých‘ kabinetů o půdorysu poloviny šestiúhelníka, sloužících k tomu, aby byly v areálu rovné chodby. V apartmá slouží jako hygienická zařízení, tady v přísálí právě k tomu, aby si pár lidí mohlo v případě potřeby zajistit větší soukromí. Bez okolků se usadil ke stolku a položil na něj složku nějakých papírů, které vytáhl z příruční brašny.
„Tak se přece posaďte,“ nabádá mě naléhavým hlasem.
Učinila jsem podle jeho přání.
„Víte, paní architektko, před dvěma dny jsem se vrátil z Vatikánu, kde jsem měl audienci u Svatého Otce. Přijal mě u příležitosti mého jmenování profesorem. A při té příležitosti mi svěřil tyto kopie dokumentů, které byly nedávno objeveny během archeologických prací ve Svatém městě. Dost možná by vás mohly zajímat. Račte se podívat…“
Rozložila jsem několik listů na stolku – a ztuhla jsem překvapením.
„Jano! Janičko!“ vykřikla jsem vzápětí vběhnuvši do sálu. Sice jsem způsobila docela rozruch, ale Janinu pozornost jsem upoutala.
„Co se děje?“
„Pojď se na něco podívat!“
„Vydrželo by to ještě chvilku? Mám tady…“
„Nevydrželo! Pojď hned! Teď!“
Jana se v rychlosti omluvila dvěma pánům, se kterými právě cosi projednávala, a vběhla za mnou do kabinetu. „Tak co se stalo tak závaž…“
V té chvíli padl její pohled na rozložené papíry.
„A heleďme se… To je Lenčino písmo!“
„Ano. A toto zase Lucčino,“ podávám jí další list.
Jeruzalémská kronika – pondělí 15. července 1118
Na povrchu uplynulo za dobu našeho pobytu v podzemí dalších deset dní. Tentokrát však máme pro členy Převorství potěšující zprávu – konečně se mohou pustit s námi do labyrintu bez obav, že by takový výlet zanechal nějaké nepříznivé následky na jejich zdraví. Jenom ještě nevíme, jak se smíří s časovým posuvem po návratu z podzemních prostor.
…
„To psala Lucka – stoprocentně! Ale podívej se na datum…“
„Cože? Rok 1118?“
„No – dvanácté století, jak už avizovala Sofie po kalihapickém rozhovoru s doktorem Zemillem. Ten jí přece něco takového naznačil, ne?“
„Myslím, že ano,“ plácla se Jana rukou do čela.
„Kolik toho máte, pane profesore?“ zeptala jsem se vzápětí kněze.
„Originály jsou napsány na blanách užívaných mimozemšťany místo papíru. Našly se zápisky počínaje dubnem 1118 a konče polovinou prosince téhož roku. Ovšem archeologové nemohou zaručit úplnost zápisů vzhledem k časové propasti, která dělí dnešek od tehdejší doby. Zápisky jsou však obdivuhodně zachovalé, o čemž svědčí i tyto xerokopie. Svatý Otec mě požádal, abych provedl odbornou expertizu těchto textů, protože jsou psány kupodivu dnešní češtinou. O osudu vaší sestry se zmínila tady paní profesorka na večírku, kam jsem ji pozval já, ale to bylo ještě před mou návštěvou Vatikánu…“
Listuji složkou a se zájmem si pročítám Lucčin a Lenčin příběh od začátku.
„Já se ovšem musím věnovat i dalším hostům, když už je to můj večírek,“ poznamenala Jana.
„Jistě, jistě, ale já si to přečtu hned teď,“ oznámila jsem ji rezolutně, uchopivši další list papíru.
…
„Nikolko! Ty tady ještě pořád čteš?“
Zvedla jsem oči od papírů. Nade mnou se sklání Jana, držíc v ruce podnos se dvěma šálky voňavé kávy.
„Pojď se mnou aspoň posnídat…“
„Cože? To už je tolik?“
„Nu ano, je devět hodin ráno…“
„Je ti doufám jasné,“ ptám se Jany při snídani, „co teď musím udělat?“
„Samozřejmě! Nahrát dokumenty do Informačního systému a teleportovat se na SSE.“
„Správně!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 23. ledna
Mimořádná porada, kterou inženýr Hefaistos uspořádal po pročtení Jeruzalémské kroniky, se chýlí ke konci.
„Na základě posledního záznamu navrhuji vyčkat, až se naši temponauti někde vynoří. Škoda jen, že Lenka neuvedla datum a čas, na kdy je chronoport nastaven. Jedinou jistotu, že se s nimi co nevidět setkáme, nám dává tento poslední zápis:
Jeruzalémská kronika – pátek 13. prosince 1118
…
„Tak, hotovo, uložte se co nejpohodlněji, za deset minut usneme a probudíme se v jiné době…“
TOTO JE POSLEDNÍ STRÁNKA V NAŠÍ JERUZALÉMSKÉ KRONICE. ZAPISUJI TYTO ŘÁDKY ULÉHAJÍC NA LŮŽKO CHRONOPORTU A OČEKÁVÁM, KDY MĔ BŮH MORFEUS PŘIVINE DO SVÉ MĔKKÉ NÁRUČE…
Lenka
„Škoda, že poslední zápis pořizovala Lenka, která si potrpí spíše na poetično, a technické detaily jí unikají. Věřím tomu, že kdyby zápis dělala Lucka, ten časový údaj by tam rozhodně nechyběl,“ poznamenala jsem.
„Možná máš pravdu, Nikolko, ale my se musíme spokojit s informacemi, které se nám podařilo získat. Myslím, že jsme z nich vytěžili maximum. Jediné, co bychom mohli udělat, je zřízení nějakého opěrného bodu přímo v Jeruzalémě, abychom zjistili objevení dívek a bratra zahradníka co nejdříve,“ navrhuje inženýr Hefaistos.
„Ale v jakém časovém horizontu můžeme jejich návrat předpokládat?“
„Toť otázka…“ uvažuje nahlas Erigyos Jelikož dokument žádné přesné datum návratu neuvádí, a jelikož víme, že dosud se tak nestalo, může to být klidně zítra odpoledne, za týden, za měsíc… Ale třeba i za rok, za dva…“
„Co na to říci,“ povzdechla jsem si. „Moc jste mě nepotěšili, chlapci…“
„Moc ne, souhlasí Erigyos, avšak ihned chlácholivě dodává, „ale trošičku snad ano… Podle těchto dokumentů aspoň víme, že se jim podařilo minulost opustit, a že není třeba, abychom my sami nějak výrazněji zasahovali. Cesty časem jsou velice choulostivé podniky, protože hrozí nebezpečí nevhodného zásahu do minulosti, což by mohlo mít i neblahé následky. Ještě štěstí, že děvčata napadlo tu kroniku sepsat a uložit do trosek Chrámu.“
„Tak! Napadlo! Ale podívej se na ten poslední zápis. Vždyť Lenka píše, že právě uléhá na lůžko chronoportu. To znamená, že kde byla nalezena kronika, musí být také k nalezení ten chronoport, ne?“
„Nemusí,“ oponuje Erigyos. „Pokud se dívky přesunuly dále do budoucnosti, než je dnes – respektive než byl učiněn nález, tak to ani nelze. Už z tohoto faktu plyne moje přesvědčení, že se naši cestovatelé časem dostali trochu dál do budoucnosti a že si na ně musíme počkat.“
Porada skončila a mně skutečně nezbývá, než ČEKAT A DOUFAT, jak už to kdysi napsal Alexandre Dumas…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Zpět na obsah