Jeruzalémská kronika – neděle 7. dubna 1118
(Lucčin zápis)
Celé dny teď trávíme ve městě. Hned ráno po svých hygienických ‚obřadech‘ u fontánky a následném důkladném nabití na sluníčku vycházíme Branou smutku v západní části zahrad a naším prvořadým cílem je vstřebat co nejvíce ze starofrancouzštiny, která je tady jakýmsi úředním jazykem, abychom byly schopny se domluvit se zdejšími obyvateli a hlavně vojáky bez prostřednictví latiny překládané mnichy a kněžími.
Vracíme se kolem poledne, abychom zkontrolovaly stav své cely – hlavně zda do ní někdo nepovolaný nevnikl i přes docela důmyslná bezpečnostní opatření. Ač jsme se dostaly do hlubokého středověku, mohlo by se stát, že někdo náš manévr s nudabránou mohl odpozorovat a pak by se tam vcelku bez problémů dostal… Po krátkém odpočinku a novém osvěžení u fontánky podnikáme další výpravu do města s obdobným cílem jako dopoledne.
Každý večer se těšíme, že nás navečer navštíví bratr zahradník, jak to až dosud dělával, ale za poslední čtyři dny jsme ho kupodivu ani nezahlédly, ačkoliv se v zahradách vždy navečer samy zdržujeme. Včera jsme dokonce zabrousily až ke dveřím jeho cely v přízemí budovy Konventu, ale dveře byly zamčené a nikdo nám neotevřel. Celá záležitost už Lenku docela znepokojovala. A dnes se ukázalo, že její obavy nebyly liché. Šok nás zastihl právě krátce po návratu z města v pravé poledne… Byly jsme plny dojmů, protože jsme se dostaly do míst, kde právě cvičili vojáci, a měly jsme možnost vidět přípravu jakési přehlídky. Lenka poznamenala, že by to mohla být i paráda připravovaná na počest korunovace krále Balduina II., která se bude konat přesně za týden, o velikonoční neděli 14. dubna.
Ale vraťme se ke dnešnímu poledni: Bušení na dveře. Když jsme otevřely, vpadli do naší cely dva mniši doprovázení šesti vojáky s halapartnami.
„Buďte vítáni, bratři,“ oslovila je Lenka přátelsky, ale instinktivně si uvolnila kombinézu, aby mohla její vršek okamžitě shodit, kdyby došlo zase k nějaké nepředloženosti. Přítomnost halapartníků tomu ostatně nasvědčovala. Následovala jsem neprodleně jejího příkladu.
Oni se však ani neobtěžovali odpovědět na Lenčin pozdrav, neomaleně se rozhlížejíce po místnosti. Teprve po dobrých dvou až třech minutách se jeden z mnichů odměřeně otázal: „Doufám, že nebudete popírat, že jste obdarovaly zdejšího zahradníka pekelnou lucernou!!“
„No… pekelnou zrovna ne, ale kapesní ano,“ potvrdila jsem. „Dokonce jsme ho vybavily i jednou rezervní baterkou, aby měl na střídání.“
„Tedy nepopíráte?“
„Ne. Nemáme proč,“ odpověděla tentokrát Lenka.
„V tom případě pojďte s námi, abyste mohly tuto skutečnost dosvědčit u soudu.“
„S radostí,“ prohlásila Lenka a má se k odchodu.
Počkala jsem, až všichni vyjdou. Opustila jsem naši celu jako poslední a zavřela za sebou pečlivě dveře. Náš průvod se ubírá ‚husím pochodem‘ úzkou chodbou, pak po schodišti nahoru na dvorek. Prošli jsme krajem zahrad Konventu, vstoupili jsme známým zadním vchodem do hlavní budovy, po schodech nahoru a nakonec jsme se ocitli v téže síni, kde jsme se nedávno s Lenkou zmocnily svých věcí a šatů. Místnost je osvětlena svícemi a v jejím čele zasedá soudní tribunál – šest mnichů v kutnách připomínajících tak trochu i soudcovské taláry. Na místě ‚veřejnosti‘ je oddíl vojáků, ke kterým se však ‚naši‘ halapartníci nepřipojili. Zůstali stát u dveří jako stráž. Oba mniši, kteří nás doprovázeli, zůstali stát před námi. Jeden z nich podává hlášení: „Jsou ochotny vypovídat, ctihodnosti.“
Rozhlížím se kolem, ale bratra zahradníka nikde nevidět. No, počkáme si, co se z této taškařice vyklube.
„Byly jste předvolány k podání svědectví v procesu s obžalovaným … Jméno jsem přeslechla, protože při jeho vyřčení se začaly ozývat projevy nevole z řad vojáků.
„Ticho, nebo dám vyklidit soudní síň!“
Stejně si ale myslím, že toto má být forma psychického nátlaku primitivně vyvíjená na mě a na Lenku, protože vojáci přestali lát jako na povel. Zkrátka předem připravené divadélko…
„… toho času ve funkci vrchního zahradníka Konventu kapituly Svatého hrobu,“ pokračuje předseda soudu. „Jmenovaný se prokazatelně provinil tím, že se spolčil se dvěma osobami pochybného původu, kteréžto se odvážily znesvětit tato místa svou hříšnou tělesností a svými kouzly omámily nebohého bratra našeho, zahradníka Konventu, zkazivše ho na duchu na těle nečistými orgiemi. Tyto osoby jsme nechali předvolat před svatou soudní stolici, aby dosvědčily pravdivost obžaloby.“
Pak se obrátil k Lence stojící k němu blíže. „Přistup ke stolu, osobo, polož dva prsty pravé ruky na otevřenou Bibli a přísahej před Bohem i před lidmi, že budeš mluvit jen čistou pravdu.“
„Lenka obřadně přistoupila ke stolku s Biblí a dotknuvši se jí dvěma prsty pravé ruky, prohlásila zřetelně: „Přísahám!“
„Tvé jméno a místo narození?“
„Jmenuji se Lenka a narodila jsem se v Chebu, toho času České knížectví.“
Uslyšela jsem skřípot husího brku na pergamenu.
„Pověz nám,“ spustil předseda soudu, když písař skončil, „zda přiznáváš, že jste předaly našemu zahradníkovi pekelnou lucernu, která dokáže svítit bez ohně a bez oleje mnoho dní.“
„Ano, to přiznávám, ale nejedná se o pekelnou, nýbrž o kapesní lucernu běžného typu. S ní jsme mu dodaly i náhradní akumulátor na střídání.“
Lenka mluví nádhernou latinou, přičemž pro pojem ‚akumulátor‘ použila výrazu ‚accumulatorium‘ – což je výraz z moderní latiny užívané jako úřední jazyk ve Vatikánu. V tomto významu musí být tady a teď, na začátku XII. století, naprosto nesrozumitelný. Přesto předseda ani jiný ze členů soudu neprojevil zájem o bližší vysvětlení. Místo toho byl Lenčin výslech ukončen a ozvalo se skřípění husího brku o pergamen. Vzápětí jsem byla vzata pod přísahu já. Potvrdila jsem pouze Lenčinu výpověď. Pak ovšem došlo k zásadnímu zvratu…
„Která z vás je ochotna podepsat tuto výpověď?“
„Na tom nezáleží, ctihodnosti. Kde to mám podepsat?“ natahuje Lenka ruku po listině, na kterou by se vešel celý román a ne dvě věty výpovědi.
„Tady, dcero… ukaž, povedu ti ruku, ano?“ nabízí se přeochotně písař.
„Kdybys dovolil, bratře, nejprve bych si ten dokument přečetla,“ zchladila Lenka jeho očividně přehnanou iniciativu. Než se vzpamatoval, sebrala pergamen se stolu.
V té chvíli se k ní vrhli dva halapartníci, ale sotva se dotkli její ruky, aby se zmocnili dokumentu, svalili se na zem v křečích. Další dva, kteří se jim pokusili pomoci, o ně zakopli a teď se válejí na podlaze v jednom chumlu.
„Ty… ženská… a … a umíš … číst?“ zeptal se vyděšeným hlasem předseda soudu, snaže se aspoň nějak odvrátit pozornost od incidentu.
„Umím, co je na tom divného?“ zeptala se nezúčastněným tónem na oplátku zase ona jeho.
„Od kdy se učí ženské číst? Vždyť je to pro ně nebezpečné!“
„Nebezpečné? V jakém smyslu?“
„Při učení jim vysychá vagína a stávají se neplodnými!“ (Pozn. autora: To je skutečně jeden ze středověkých předsudků, to jsem si nevymyslel.)
„Ach tak… vysychá vagína… Ale poslyšte, ctihodnosti, vy jste přece mnich, svatý muž. Žijete pod slibem čistoty a jistě dodržujete celibát, že?“ zeptala se ho Lenka sladce.
„Ó zajisté! Jak můžeš o takové věci pochybovat?!“
Předseda soudu odpověděl, aniž by ho napadlo, že to má být on, kdo tady klade otázky. Pod dojmem nepochopitelně hladké Lenčiny obrany, kdy dokázala bez jakkoliv patrného pohybu složit na zem dva hromotluky, zřejmě ztratil sebevědomí.
„Jak tedy vůbec víš, že existuje nějaká vagína?!“ obrátila Lenka vzápětí do tykání.
Mnich zrudl jako rajče. Lenka už na odpověď nečekala a začetla se do dokumentu. V té chvíli mnich zbledl jako křída… Vzápětí se ukázalo, že měl proč!
„Ach, vy podvodníci!“ oslovila Lenka tvrdě mnichy, sotva přelétla text listiny zrakem. „Jak se vůbec opovažujete podstrčit mi k podpisu takovou snůšku podlých lží?“
Pak se otočila ke mně podávajíc mi inkriminovaný pergamen. „Přečti si to, Lucinko. To opravdu stojí za to…“
Pohlédla jsem na text, jehož inkoust už dávno oschl – kromě našich jmen a míst narození. Dokument byl zřejmě už předem připravený a žádnou z našich ‚výpovědí‘ na něj písař ani nepoznamenal – husí brk zřejmě skřípal občas na jiném pergamenu jako kamufláž.
„Co… cože? Ta pekelná obluda… Taky umí číst?“ vyráží se ze sebe předseda, v jehož očích lze spatřit čiré zděšení.
Ani jsem se neobtěžovala mu odpovědět a rovnou jsem začala hlasitě předčítat pasáž, která přivedla kamarádku do varu.
… Dále tyto dvě z nečistých sil zrozené demimondény přiznávají, že donutivše nebohého bratra zahradníka, aby s nimi ďábelským orgiím se oddával, oplzle a lascivně s ním obcujíce všemi svými hříšnými otvory, na duchu i na těle ho zkazily a jako odměnu za hrátky ohavné ho pekelnou lucernou obdarovaly, kterážto jako kamufláž po mnoho dní bez oleje a ohně zářiti jest schopna. Vnitřnost její však, jsouc do úst vsouvána a olizována nebo dokonce k ohanbí navlhčenému přikládána, neřestnou rozkoš vyvolává.
Nevěřícně jsem přelétla celý text ještě jednou. Pak jsem pergamen odložila na vzdálený kraj stolu mimo dosah písařův a spustila jsem: „Zjišťuji, patres reverendi, že vámi na veřejnosti zavrhovaný sex není pro vás tak vzdálenou záležitostí, abyste všechno nové, co se vám dostane do ruky, v tomto směru neprověřili. Docela pochybuji o tom, že nějaký ‚slib čistoty‘ berete vážně. Přiznejte se: Kdopak z vás se zabýval pokusy s přikládáním akumulátoru na ohanbí? Podotýkám, že mě, ‚pekelnou obludu‘ – jak se o mně s despektem neustále vyjadřujete, by taková zvrhlost v životě nenapadla.“
Ticho.
„Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému! Znáte toto přikázání?“ položila další otázku Lenka.
„Jak se vůbec můžete opovážit označit nás za nečisté prostitutky?“ ptám se pro změnu zase já.
„Kde je vůbec bratr zahradník?“ doráží vzápětí další otázkou Lenka.
Ticho. Ticho. Ticho… Mniši v čele s předsedou soudu, seznavše, že jejich podlá lest byla odhalena v samém zárodku, protože nepředpokládali, že by nějaká ženská nebo dokonce ‚pekelná obluda‘ byly schopny se naučit číst a psát, a navíc zjistivše, že ani oddíl halapartníků nás nedokáže zvládnout, stojí či sedí před námi jako zařezaní, neschopni vydat ze sebe hlásku.
Slova se ujala opět Lenka: „Kde je bratr zahradník? Odpovězte, lumpi, nebo vám způsobím takovou rozkoš na ohanbí, že na ni nezapomenete ani v pekle, kde se za tuto snůšku lží budete dozajista škvařit v kotli s vroucím olejem, aniž by vaše černé duše spasení došly!“
„Tak, pánové, jdeme, jdeme,“ pobízím je vidouc, že mniši i vojáci stojí jako solné sloupy.
Ani jsem nepostřehla, kdy Lenka odhodila kombinézu a hrdě stanula před celým soudním dvorem i s diváky ve své nádherné nahotě.
„Tak jdeme!“
Její hlas zní tvrdě, kovově a současně tak autoritativně, že oba mniši, kteří nás sem dovedli, couvli o dva kroky. Dále nemohou. Narazili na halapartníky stojící za nimi. Bleskově jsem i já odložila svou kombinézu a stojím vedle Lenky jen ve svých meruňkových bikinkách.
„Čelem vzad! Pochodem v chod!“ zavelela jsem ostře docela obstojnou starofrancouzštinou, jako dnes ráno důstojník na cvičišti. Svůj rozkaz jsem doprovodila i vytvořením silového pole kolem sebe, které donutilo několik halapartníků o pár kroků couvnout. Ostatní se dali poslušně na ústup seznavše, že proti nám nemají šanci.
Lenka proklouzla jako úhoř za nimi a oddělila od nich mnichy.
„Tak, lumpové! A teď nás zavedete k bratru zahradníkovi. Žádné vytáčky, žádné podrazy, nebo s vámi zatočíme tak, jak se vám o tom nezdálo ani v nejčernějších snech! Jdeme!“
Vojáci mezitím odešli a mniši s hrůzou zjistili, že zůstali v ‚soudní‘ síni sami s ‚čarodějnicí‘ a ‚pekelnou obludou‘, před nimiž je stejně nikdo neochrání…! Poslušně vyrazili. Lenka před nimi prošla dveřmi, pak oni a já za nimi, sebravše pergamen i obě kombinézy – svou a Lenčinu. Zavřela jsem za sebou dveře. Jdeme chodbou, po schodech dolů, zahrada. Zůstali jsme chvíli stát, aby si mniši zvykli na ostré sluneční světlo.
„Kam teď?“ zeptala se Lenka, když zjistila, že mniši přestali mžourat.
Ticho.
„Pánové ztratili řeč? Dejte si pozor, abych vám ji nemusela připomenout. Asi by vám to moc příjemné nebylo,“ vyhrožuje Lenka nepřístupně kovovým hlasem, který budí hrůzu už sám o sobě.
Ticho.
„Dobrá, tak začneme…“
Lenka se otočila k prvnímu mnichovi. Je to shodou okolností písař, který jí chtěl vést ruku při podpisu a který se právě octl po její pravici nesa, čert ví proč, podnos s psacími potřebami. Lenka ho uchopila pevně za přední část kutny, roztrhla mu ji odshora dolů. Zkoprnělý mnich se ani nepokusil o obranu. Následně naložila stejným způsobem i s jeho košilí, a než se mnich nadál, stojí před námi téměř nahý. Tedy… zůstaly mu jen boty a punčochy, abych popsala situaci přesně. Bleskurychle si zakryl rukama své intimní oblasti upustiv podnos do trávy u svých nohou. Lenčin nečekaný ‚útok‘ ho však k řeči nepřiměl.
„Tak spusť, lumpe! Kde je bratr zahradník?“
Ticho.
Lenka přistoupila k dalšímu mnichovi – tentokrát si záměrně vybrala samotného předsedu soudu, a položila mu tutéž otázku.
Opět ticho.
„Chceš dopadnout jako písař?“
Mnich šlehl pohledem po nahém kumpánovi, ale mlčí dál…
Lenka neváhala strhnout jeho kutnu i košili, takže sdílí písařův osud zakrývaje si stydlivě rukama choulostivou tělesnou partii.
„Mluv, lumpe! Kde je bratr zahradník?“
Ticho…
Lenka povalila mnicha na zem, sehnula se k němu a několika obratnými pohyby ho zbavila i bot a punčoch.
„Vstaň, lumpe! Kde je bratr zahradník?“
Mnich sice vstal, splniv jakž-takž první Lenčin příkaz. Mlčí však dál, zakrývaje si rukama opět svůj klín…
„No tak si ještě trochu pomůžeme…“ poznamenává Lenka a zmocnivši se mnichových rukou, svázala mu je za zády jednou jeho vlastní punčochou. Vzápětí ho chytila levou rukou pod krkem. „Teď si vyber, lotře! Buď ‚rozkoš na ohanbí‘ nebo pověz, kde je bratr zahradník!“
Mnich zrudl hanbou a po chvíli, když už se Lenčina ruka přibližovala choulostivému místu, pronesl temným, sotva slyšitelným hlasem: „V městském žaláři…“
„Dovedeš nás tam. Ihned!“ nařídila mu Lenka. Zároveň mu druhou punčochu uvázala za jeden konec kolem krku a druhý drží v ruce jako vodítko.
„Takhle? Vždyť já… jsem docela nahý…!“
„Já taky. Co má být?“ opáčila tvrdě Lenka.
Mnich už raději neprotestoval a vykročil směrem k Bráně smutku, kterou jsme až dosud vycházely s Lenkou do města. Prošli jsme zahradou i bránou a vydali jsme se západním směrem. Ohlédla jsem se. Zůstali jsme jen my tři. Já, Lenka a mnich – předseda soudu. Lenka vlevo, držíc pravou rukou ‚vodítko‘, mnich uprostřed a já vpravo. Dbáme, aby nám ptáček neuletěl, a jsme s Lenkou připraveny v kterémkoliv okamžiku vytvořit ochranné pole. Jdeme proto středem ulic, aby v případě vytvoření pole mnich jen upadl, ale aby nebyl zraněn prudkým nárazem na zeď nebo plot. Přešli jsme v podstatě celé město od východu na západ, jen poslední úsek cesty vede mírně k jihu. Náhle jsme se octli před mohutnými zdmi jakési stavby připomínající opevněnou tvrz.
„Davidova citadela?“ otázala se Lenka mnicha.
„Ano“
„A tady držíte bratra zahradníka?“
Mnich jen přikývl.
„Tak chutě dovnitř!“
„Ale… To nejde! Já… nemám oprávnění… A jsem docela bez šatů, nepoznají mě…!“
„Když nechceš, nechceš. Zjednáme si vstup samy!“
Lenka se otočila ke mně a spustila česky: „Lucinko, zlato, pohlídej toho lotra, já se vrátím pro nářadí, abychom se dostaly dovnitř.“
„Dobře, nechám si jen telefon. Kombinézy můžeš odnést k nám do cely, aby nám nepřekážely,“ navrhuji, zavěšujíc si svůj telefon na krk.
Lenka jen přikývla a rozběhla se zpět. Vrátila se v rekordním čase s kufříkem s nářadím, zatímco já držím zkoprnělého mnicha pevně za ruku, abych mohla kolem sebe vytvořit ochranné silové pole. Kolem nás se totiž začali stahovat vojáci a nechtěla jsem riskovat úraz nebo ještě něco horšího. Z hovoru vojáků jsem ovšem po chvíli vyrozuměla, že je nejvíce zajímá můj úbor – totiž bikinky. Ty pochopitelně v životě neviděli a ani nemohli, protože se jedná o ‚vynález‘ druhé poloviny XX. století, pochopitelně. Někteří z nich po mně dokonce vztahovali ruku. Nechala jsem je, aby se bikinek dotkli a ukojili tak svou zvědavost. Ale jakmile se pokusili dostat pod ně, poctila jsem je elektrickým šokem, aby věděli, že si na mne beztrestně dovolovat nemohou. Ani navrátivší se úplně nahá Lenka je nevyvedla z míry tak, jako já.
„Ach, proto oni tu na tebe civí jak na exota,“ poznamenala se smíchem, když jsem ji na tuto skutečnost upozornila.
„Tak, pánové,“ oslovila vzápětí vojáky starofrancouzštinou, „konec zábavy. Rozejděte se. Teď už tady nebude pro vás nic zajímavého.“
Vyměnily jsme si role. Lenka teď drží v ochranném poli za ruku mnicha a já jsem přistoupila k zavřené fortně. Z kufříku jsem si vybrala laserový řezák a odkrojila jsem jím mohutné závory zámku jako máslo. V kontrastu je zděšený pohled mnichův a obdivné mručení přítomných vojáků, kteří se zdrželi i přes Lenčino nabádání k rozchodu. Dveře nepříjemně zavrzaly v závěsech a proti nám stojí čtveřice strážných s napřaženými halapartnami.
„Ustupte, bratři,“ oslovila jsem je přátelsky, ale vzápětí jsem byla nucena kolem sebe vytvořit ochranné pole, protože výpad halapartnou byl okamžitý. Smýkla jsem při tom sebou stranou, aby zbraň sklouzla po povrchu pole. Takový manévr však voják nečekal, a veškerá síla, kterou do výpadu vložil, ho strhla k zemi. Rozplácl se přede mnou jako žába, halapartna mu vylétla z ruky a skončila uprostřed prostranství před citadelou. Zbylí tři vojáci v bráně se rozchechtali, jako by se jednalo o komické číslo v nějakém varieté. Dokud ovšem nevstane, nemohu dál, abych ho nezranila ochranným polem.
„Nechápu, proč se smějete. To žádný z vás ještě nikdy neupadl?“ oslovila jsem je. „Co kdybyste místo toho raději pomohli svému kamarádovi na nohy?“
Voják však mezi tím vstal sám a vyrazil z brány pro svou zbraň.
„Tak už konečně ustupte, ať můžeme vejít,“ nabádá oba zbylé vojáky pro změnu Lenka. „A jeden z vás nám půjde ukázat, kde vězníte zahradníka Konventu kapituly Svatého hrobu!“
„Tak pojď,“ pronesl váhavě jeden z vojáků a vyrazil dovnitř citadely.
Vede nás po schodech dolů – do podzemí. Po několika desítkách schodů cítím, že sem nepronikají synchronizační paprsky z Nemesis II a že jsme odkázané jen na vlastní zásoby energie. Naštěstí jsme teď strávily skoro hodinu na přímém slunci a jsme nabité ‚na doraz‘. Za vojákem-průvodcem vede Lenka mnicha držíc ho pevně za ruku a já jdu za nimi nesouc kufřík s nářadím. Procházíme podzemní chodbou hluboko do útrob budovy. Chodba, stejně jako před tím schodiště, je spoře osvětlena loučemi rozmístěnými tu a tam po stěnách. Po obou stranách chodby je řada dveří. U jedněch se voják zastavil.
„Tady je… Ale klíče má žalářník. Já jsem stráž u brány.“
Otevřela jsem kufřík s nářadím a laserový řezák opět spolehlivě vykonal svou práci. Voják uznale pokýval hlavou, zatímco mnich zase něco zoufale zamumlal.
Vstoupili jsme do cely – respektive do kobky hluboko v podzemí. Těžký, zatuchlý vzduch nás přímo uhodil do nosu. Puch hniloby a plísně se mísí s myšinou a pachem výkalů. Jasné světlo kapesní svítilny mimozemské provenience celou kobku náhle prozářilo jasně jako slunce.
V téhle díře vy si dovolujete držet člověka?!!“ osopila se Lenka zle na mnicha a stiskla mu ruku tak silně, až zavyl bolestí.
Ale to už paprsky světla dopadly na zuboženou postavu zahradníkovu. Je schoulen v nejzazším rohu, řetězem přikován za nohu ke zdi. Je nucen válet se ve vlastních výkalech, protože řetěz je příliš krátký a neposkytuje mu téměř žádný akční rádius.
„Ach, ty lotře! Ty nechutná zrůdo!“ rozkřikla se Lenka na mnicha tak hrozně, že se až zachvěl plamen louče na chodbě. „Ty lumpe! Ty si říkáš ‚křesťan‘ a takhle hanebně zacházíš se svým bližním, kterého máš milovat?!“
Zatímco Lenka plísní mnicha, přistoupila jsem k našemu příteli, bratru zahradníkovi, a přeřízla jsem laserovým nožem řetěz poutající mu nohu ke stěně.
Bratr zahradník vrávoravě vstal, ale nohy se mu podlamují. Je nucen se o mě opřít. Cítím, jak se celý chvěje, jako by měl zimnici. „Promiň, sestro,“ šeptá přerývaně,“ ale už čtyři dny jsem nejedl a pít mohu jen vodu, která kape ze stropu… Naštěstí… je jí… dost…“
„To je opravdu vrchol,“ běsní Lenka. „Jak mi to chceš vysvětlit?“
Mnich mlčí a třese se jako osika.
„Za trest,“ rozhodla Lenka nesmlouvavě, „tady teď zůstaneš sám! Aspoň poznáš, jaké to je!“
S těmito slovy smýkla mnichem k zemi do téhož kouta, kde byl před tím přikován zahradník, a vzápětí jsme celu opustili. Lenka zavřela dveře a laserovým nožem svařila závoru.
„Zítra ho přijdeme vysvobodit,“ oznámila zkoprnělému vojákovi. „Teď nás zaveď k veliteli citadely!“
„Já? To nemohu… porušil bych subordinaci… pak by mě čekal trest, strašný…!“
„Buď nás zavedeš k veliteli citadely a budeš pod naší ochranou,“ pronesla Lenka svým autoritativním tónem, „nebo tě přidáme do cely k mnichovi a velitele si najdeme samy!“
Voják už neprotestoval a vede nás po schodech nahoru. Vyšli jsme až do druhého poschodí.
„Tady to prý někde je… Nevím, kde. V životě jsem se sem neodvážil,“ pronesl voják úpěnlivým hlasem.
„Dobrá, tak můžeš jít. My už si poradíme samy.“
Poděkovala jsem mu za doprovod a propustila jsem ho.
Lenka mezitím prozkoumává chodbu.
„Támhle na konci by to mohlo být. Stojí tam stráž…“
Vydali jsme se určeným směrem a skutečně jsme narazili na stráž.
„Buď tak laskav, bratře,“ oslovila ho Lenka přátelsky, „a ohlas nás u velitele.“
Voják místo odpovědi tasil meč, ale ten narazil na Lenčino silové pole, vylétl mu z ruky a několikrát udeřil do kamenné podlahy.
„Já jsem ti neříkala, abys proti mně tasil meč, ale abys nás ohlásil u velitele,“ sdělila mu Lenka s milým úsměvem na rtech.
Hluk zápasu však přilákal čísi pozornost, protože se dveře za zkoprnělým vojákem otevřely a v nich stanul poměrně vysoký muž v uniformě s důstojnickými insigniemi.
„Co se to tady k čertu děje?!“
„Nic,“ jenom tady váš strážný, když jsem ho požádala, aby nás ohlásil u velitele, tasil místo toho proti mně meč. Tak jsem mu ho vyrazila,“ oznamuje Lenka samozřejmě důstojníkovi.
„Ty nemehlo,“ rozkřikl se důstojník na vojáka, „nechápu, jak takový chlap, jako ty, se může nechat tak snadno odzbrojit bezbrannou – a dokonce úplně nahatou ženskou! Uhni!“
S těmito slovy smýkl vojákem stranou, až se svalil na podlahu jako pytel brambor, a sám tasil svůj meč proti Lence.
„Vidím, že zdejší důstojníci jsou galantnost sama,“ směje se Lenka, když i důstojníkův meč skončil na podlaze daleko ode dveří, ve kterých ‚obránce‘ stál.
„Měl by ses omluvit tomu vojákovi,“ ozvala jsem se pro změnu já.
„Cože? Omlouvat se nějakému nemehlu?“
„Stejnému, jako jsi sám! Omluv se!“
„V tomhle kraválu se nedá pracovat!“
Za důstojníkem se objevil další, který má o dva prýmky navíc.
„Promiňte, pane kapitáne, ale tady ty dvě…“
Kapitán se konečně protlačil přes svého zástupce (jak jsme se později dozvěděly) a spatřil mě i Lenku.
„Co to je? Dvě nahaté ženštiny jste nechali proniknout až téměř do mého předpokoje… Kriste pane! To jsou ty dvě pekelné příšery a čarodějnice, které žijí v zahradách Konventu kanovníků Svatého hrobu a už druhý týden straší celé město! Co jste provedly tomu nešťastníkovi, vy obludy?“ Jeho pohled spočinul na zbědovaném bratru zahradníkovi, který se o mě stále ještě opírá.
„Takhle jste ho zřídili vy, co si říkáte ‚křesťané‘ a ‚milujete bližního svého‘!“ odpověděla jsem tentokrát já. „Jen pohleď na výsledek křesťanské lásky. Kdybychom se o něj nepostaraly, tak shnil za živa ve vašem žaláři!“
„Spolčil se s vámi! Očarovaly jste ho, a…“
„Kuš! Okamžitě přestaň blábolit takové nesmysly. Teď zařídíš pro něj teplou koupel, čistý oděv a pořádné jídlo. My tady zůstaneme a dohlédneme na splnění našich požadavků. Pokud je nesplníš, budeš obývat jeho kobku společně se soudcem, který ho tam nechal zavřít!“
„Cože?“
Zopakovala jsem kapitánovi Lenčiny požadavky.
„To by mě zajímalo, jak mě chcete donutit…“
Nedořekl. Lenka mírně rozšířila působnost pole a kapitán se válí po zemi jako před tím voják, kterým smýkl jeho zástupce.
„Stačí tato ukázka, nebo mám přitvrdit…“
„Stačí! Pojďte se mnou…“
…
„Tak povídej, bratře, co se stalo,“ zeptala jsem se našeho přítele, když jsme se po koupeli, kterou jsme absolvovali nakonec všichni tři, a po bohatém obědě, který pro nás vystrojil kapitán na usmířenou, vrátili zpět do své cely v Konventu.
„Co vám mám říci…“ povzdechl si mnich, „před čtyřmi dny mě v zahradách přepadlo komando, předvedli mě do soudní síně a tam mi ukázali tu vaši lucerničku. Ptali se mě, kde jsem k tomu pekelnému nástroji přišel… Nezapíral jsem. Řekl jsem jim, že je to dárek od vás. A tak mě uvrhli do žaláře, kde jsem měl čekat na konečný rozsudek – až prý získají vaše výpovědi…“
„Pověz, bratře,“ zeptala jsem se, když skončil, „používal jsi tu lucerničku nebo náhradní baterku ještě k něčemu jinému než ke svícení?“
„Ne. Ani bych se neodvážil! Nerad bych tak vzácnou věc poškodil neodborným zacházením. A vidíte! Sebrali mi ji – a kdo ví, kde je jí konec…“
Lenka mu podala pergamen s ‚výpovědí‘.
„Sancta virgo!“ zvolal mnich, když si před tím text dvakrát nevěřícně přečetl. To jste jim napovídaly? K tomu vás donutili?“
„Ne. To si vymysleli a podstrčili nám to k podpisu,“ objasňuje Lenka, „jenže těch pár vět o tom, že baterka může způsobovat ‚rozkoš‘ – to je, bratře, pravda. To totiž možné je – i když tedy řada lidí o takový druh ‚rozkoše‘ zrovna nestojí. Ale pravda je, že jsou i tací, kteří ji milují. Ovšem – z toho vyplývá, že…“
„… že některý z nich to náhodou vyzkoušel… a ono se mu to náhodou líbilo … Myslíš to tak, sestro?“
„Přesně tak, bratře zahradníku,“ potvrzuji jeho bystrý úsudek.
„Deus omnipotens… Tak oni s vaším dárkem, kterého jsem si tolik vážil, provádějí takové nemravnosti… A chtěli to hodit na mě… a na vás… Předpokládám, že po podpisu té výpovědi byste sdílely můj osud… Tedy … Oni by chtěli… Ale vy se dovedete mistrně bránit!“
„Jenže – co teď s tebou, bratře zahradníku? Kdyby ses vrátil zpátky, tak oni jsou schopni tě znovu zatknout a někam zavřít,“ nastiňuji podstatu dnešního základního problému.
„Se mnou si nedělejte starosti, sestry. Vyspím se ve vedlejší cele na slámě. Kdyby se o něco pokusili, zavolám vás na pomoc. Ráno se pak ukáže, co bude dál…“
„To je také řešení, i když jenom provizorní,“ souhlasíme.
„Ještě nám pověz, bratře zahradníku, proč – z jakého důvodu – nás označili za nevěstky?“ zeptala se ještě Lenka.
Mnich sklopil oči. „Protože… hmm… vy se tady… i ve městě producírujete nedostatečně nebo nevhodně oblékané, někdy i nahaté… no, a… Proč nenosíte aspoň ty košile, které jsem vám opatřil?“
„Ach tak… proto oni nás nazývají ‚demimondény‘ – ovšem, bratře zahradníku, my ani jinak nemůžeme. My se tak totiž cítíme nejbezpečněji. Ber to tak,“ sděluje zkoprnělému příteli Lenka, „že co je pro vojáka štít či pro rytíře brnění, to je pro nás nahota.“
„A to, co má na sobě sestra Lucie… to je – co?“
Postavila jsem se tak, aby si mě mohl dobře prohlédnout. „Tomu se říká vestis balnearis bipertita,“ použila jsem podle Lenčina příkladu výrazu z moderní latiny, „a francouzsky se to bude za čas nazývat bikini – ale zatím tyto výrazy ještě nikdo nezná…“
„To věřím, že ta slova nikdo nezná. I já vidím takový úbor poprvé. Ale, sestry, já si myslím, že my jsme snad přátelé… Ne?“
„Zajisté, bratře zahradníku,“ souhlasí Lenka.
„Takže přede mnou v tom svém ‚brnění‘ snad chodit nemusíte…“
Zasmály jsme se jeho přesné logice a oblékly jsme si kombinézy.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah