Karanténní cela je promptně připravena pro očekávaný nový přírůstek. Nihasa ještě upravuje parametry silového pole, do kterého bude Lukáš Malina vsazen ihned poté, kdy se zhmotní na teleportačním lůžku, jehož adresu Baal Segul zadal Therese Rayenové.
„Tenhle sameček také bude podléhat experimentačnímu režimu?“ zeptala se lingvistka Proseprina šéfa. „Já bych si totiž přála lépe prozkoumat tu jejich novou řeč a dosud mám příležitost poslouchat jen jejich vysílání. Nemám možnost sama mluvit a na leccos se zeptat – ani těch dvou, které lapila Nihasa, ani nikoho z té smečky venku a dokonce ani těch exemplářů na stanici…“
„Nespěchej, dočkáš se,“ odbyl ji Baal Segul. „Nejprve musíme zjistit, co je vlastně zač!“
„Co je zač… co je zač…“ mrmlá Proseprina nespokojeně, „co na tom záleží?“
Baal Segul vrhl na lingvistku zdrcující pohled. „Hledá ho jejich policie. Byl deportován z těch jejich Spojených států. Já musím vědět proč! Dal by se využít docela jinak…“
„Jak? To by mě moc zajímalo…“
„Máme například už xenofarmatická psychosugestika. Těch bych chtěl právě využít… A pak ho nasadit do té smečky před základnou. Myslím, že by to nebyl marný pokus.“
„Rozumím-li tomu dobře… Chceš využít jeho negativních vlastností, na které usuzuješ podle jeho kriminální minulosti, destruktivně ho naprogramovat a nasadit mezi ty… vojáky?“
„Vidíš, holka, jak jsi chápavá…“
„Asi zase spláču nad výdělkem, že?“ odsekla Proseprina a otočila se k šéfovi zády.
- × - × - × -
Cestovní deník – 12. října (Míša)
Včera jsem se rozloučila s přáteli na CPLEN a nechala jsem se teleportovat na SSE. Konečně jsme zase s Paulim spolu. Rovněž maminka Nikolka mě netrpělivě očekávala.
Teď nás s Paulim čeká speciální kurs, kde se máme naučit vytvoření a ovládání silového pole. A potom hurá do světa. Ač jsme se oba narodili v srdci ledové pustiny, přece jen dáváme přednost teplu a sluníčku. Proto také svou cestu zahájíme na jižní polokouli, kde před třemi týdny začalo jaro. Moc se těším na Austrálii a taky na Tahiti, kde působí Obereja, jedna z maminčiných kamarádek.
Radost ze života nám všem kalí zmizení maminky Lucky a tety Lenky. Erigyos zahájil pátrání na široké frontě, shromažďuje zprávy o rušivých elektromagnetických jevech v atmosféře v oblasti Karibiku, Jižní a Střední Ameriky. Jsou jejich oběťmi i ti příslušníci sekty Řádu chrámu Slunce a podobných fanatických náboženských uskupení?
- × - × - × -
Baal Segul vrhl na doktora Zemilla podezíravý pohled a ukázal mu mávnutím ruky, aby se posadil do křesla proti němu.
„Poslyšte, doktore, rád bych se ještě jednou ujistil, že ta zásilka, kterou jste připravil a vypravil, skutečně dospěla na místo svého určení a dostala se do správných rukou. Jenže my nemáme spojení s minulostí – Nemesis II se nám z nějakých blíže nezjištěných důvodů nehlásí, my nevíme proč a navíc se obávám, že ten… Jošua jste říkal? … že on by mohl být tím člověkem, který tady nepůsobí poprvé. V době po naší hibernaci se sem musel dostat několikrát!“
„Podle čeho usuzujete, Mistře?“
Baal Segul povolal doktora Azizilla.
„Co nám povíš, doktore, o té samici…“
„… co máme v experimentaci?“
„Ano, o té!“
„Co konkrétně chcete slyšet, pánové?“
„Hlavně poreferuj o jejích prsou,“ požádal ho netrpělivě Baal Segul.
„O jejích prsou… Pěkně stavěná, skvěle vyvinutá, mohutná mléčná žláza – lobi glandulae mammariae 64, vážení! Silně poznamenána naším genetickým kódem. Produkce mléka… 3 litry denně v době ovulace.“
„Tak! To je docela zajímavý závěr,“ uvažuje Zemill, „protože potomci těch předpotopních exemplářů mívají něco mezi 40 – 60. Dvě dokonce i 61. Ale pak máme několik šestašedesáti laločných a jednu 72. Ty šestašedesátky jsou pravnučky, dvaasedmdesátka je vnučka…“
„Čí vnučka, sakra!“ zarazil Baal Segul Zemilla nakvašeně.
„Koho… Astronavigátora přece…“
„Cože? Našeho astronavigátora?“
„Ne vašeho… Astronavigátora ze ztroskotané lodi v roce 1908. Podařilo se nám objevit několik jeho potomků…“
„Cože?“
„Ano, pánové! Podařilo. A všechny s námi spolupracují.“
„Cože? Ony spolupracují?! Snad jsi chtěl říci, že jsou vytěžovány, ne?“
„Budeš se divit, Azizille, ale ony skutečně spolupracují!“
„Podle vysílání zdejších sdělovacích prostředků a podle rozhovorů, které mezi sebou vedou ty dva naše exempláře, jsme usoudili, že samice prostě vytěžujete,“ poznamenává Azizill, „dokonce nějaká Ann Dylanová tvrdí, že je nazýváte ‚dojné krávy‘ a že…“
„Prosím tě, Azizille! Ann Dylanová… Sama je kráva! Akorát ne dojná, ale blbá,“ ulevil si Zemill vychrliv na Anninu adresu další proud šťavnatých nadávek.
„Tak se už uklidněte, doktore,“ nabádá ho Baal Segul,“ a pomozte nám zhodnotit ty výsledky. Říkáte, že vnučka má 72, pravnučky 66…“
„Ano. Tam je dost velký skok. Ale potom už je to mírnější. Jošuova pra-pra…pravnučka má šedesát čtyři…“
„Šedesát čtyři?! To je stejné, jako u té ‚naší‘ samice! To by znamenalo…“ Azizill vystartoval z křesla a jal se rozčileně přecházet po místnosti.
„Kde je ta Jošuova pra-pra…?“
„Kde by byla? Teď tedy… nemýlím-li se, na CPLEN. Jošua, když zjistil, o koho jde, ji věnuje zvláštní péči.“
„Zvláštní péči, hm. A CPLEN je co?“
„Clinica Puellaris Exoterra Nova. Spolupracující dívky tam jsou vybavovány bioenergetickou senzitivitou, protože jsou za styky s námi pronásledovány některými zdejšími úřady…“
„Tááák! Ještě ke všemu jsou vybavovány BS… Pěkné! Opravdu pěkné,“ vykřikuje vztekle Baal Segul. Co si to ten Jošua vlastně dovoluje? Cožpak jsou to tvorové schopni ovládat vlastní energii svou vůlí? Vždyť, kdyby to přehnali, tak by mohli ublížit i sami sobě. Jošua! Není to náhodou vlastní syn…“
„Ano, je to Jeho vlastní syn,“ potvrzuje Zemill.
„A má tady pra-pra-…pravnučku… Možná dvě! Možná i víc než dvě! Co ty jednašedesátkové samice? Ty nejsou jeho pra-pra…?“
„Ty nejsou. Ústřední laboratoř mu potvrdila jen tu jednu…“
„Ale ty dvě 61 LGM… taky určitě nebudou předpotopní…, co?“
Zemill se zkoumavě zahleděl na Baala Segula. „Což takhle někoho z vás? Počet LGM, termín začátku vaší původní mise i skutečnost, že se jedná o Peruánky – zdejší původní obyvatelky, by nasvědčovaly o shodě…“
„Tak je to jasné! Musím zaúkolovat Theresu!“
„Rayenovou?“
„Ano, Rayenovou! Zařídí únos té Jošuovy pra-pra- sem na základnu. A zajistí mi biologický materiál těch dvou samic 61 LGM – tedy, pokud se nám nepodaří je také unést – abychom mohli provést genetická srovnání. Pokud se vaše hypotéza potvrdí, doktore…“
„Šéfe! Máme ho v karanténní cele,“ hlásí v té chvíli Nihasa Baalu Segulovi.
„No výborně. Hned se mu budeme věnovat. Pánové, v našem plodném rozhovoru budeme pokračovat zítra ráno.“
- × - × - × -
„Někdo manipuluje se žurnálem,“ sděluje Erigyos inženýru Hefaistovi, „a to tak, že mi dalo dost práce na to přijít. Dne 8. října v 15:32 mělo přijít hlášení, že se Nikolka odhlásila od domácího komunikátoru – což ona skutečně udělala, ale v žurnálu to zaznamenáno není!“
„Počkej, počkej, to je nějaké podezřelé. Můžeš to vysvětlit podrobněji?“
„To bylo tak, šéfe,“ spustil Erigyos, „před týdnem, 8. října, během Nikolčiny služby ji navštívil starý pán a chtěl, aby se podívala domů, že mu pořád nejdou z hlavy ty olomoucké syrečky. Nikolka se tedy přihlásila, dokonce i uvedla v činnost kamery. Jenže pak je vyrušila Myra s tím, aby se taky zúčastnili příjmu teleportovaných účastníků vyšetřovací komise zabývající se zmizením doktora Zemilla a dvou děvčat – Lucky a Lenky. Tedy jinými slovy – našeho návratu.
Službu předala o 10 minut dříve Therese Rayenové, přičemž se ve spěchu zapomněla odhlásit. Uvědomila si to až za půl druhé hodiny. Učinila tak z nejbližšího komunikátoru. Pamatuje si, že to bylo kolem půl čtvrté, ale když si to dnes odpoledne chtěla ověřit, zjistila, že v žurnálu tento úkon zaznamenán není!“
„Ze kterého komunikátoru se odhlašovala?“
„Z klubovny B118, komunikátor A. Ten tu instrukci z 8. října v 15:32 v paměti ještě drží a dokonce i potvrzovací zprávu Nikolčina domácího komunikátoru, že k odhlášení došlo a bylo úspěšné!“
„To je ovšem velmi vážné,“ pokyvuje hlavou inženýr Hefaistos, „vypadá to, jako by se nám někdo chtěl nabourat do Informačního systému. Musíme prověřit celý žurnál z 8. října, ujmeš se toho?“
„Jistě, šéfe. Jenže je tu jedna potíž…“
„Jaká?“
„My nevíme, zda ten někdo se snaží vlámat do našeho systému zvenčí nebo zda se nejedná o zdejšího sabotéra. Možné mohou být obě varianty současně – někdo zvenčí nám může lézt do systému s pomocí někoho zevnitř. To by ovšem byla ta nejhorší varianta, protože to by se odhalovalo velice obtížně.“
„Dobře, že jsi to připomněl. Musíš si počínat velice obezřetně, abys toho někoho zbytečně nevyplašil. My musíme především zjistit, kdo to má na svědomí a proč. Kdybychom ho vyplašili, tak si dá příště pozor nebo činnosti na nějaký čas zanechá. A pak bychom teprve nevěděli, na čem jsme.
A propos, jak jsi daleko s výzkumem těch součástek difúzního odrušovače?“
„Pokročil jsem dost daleko. Zjistil jsem, že Zemill se s kýmsi domlouval na klouzavé frekvenci – tedy tak, že ten kmitočet se neustále měnil – synchronně se zvyšoval a snižoval, aby ten, kdo by se snažil odposlouchávat, neměl šanci zachytit celé vysílání. Ten odrušovač je pasivní – to znamená, že on byl řízen v podstatě těmi rušivými signály. Ty jsou tedy umělé a někdo je záměrně generuje. Není to žádná magnetická bouře ani jiný přírodní úkaz.
Teď už jen zbývá zjistit, kde je jejich zdroj. To bude ovšem velmi obtížné, protože to záření se rovnoměrně ‚rozlévá‘ v části ionosféry nad Střední Amerikou, Karibikem a částí Jižní Ameriky. Střed by se dal situovat někam do brazilského pralesa. To mi však připadá dosti nesmyslné…“
„To je ovšem velice závažné zjištění…“
„Bez pochyby, šéfe. Ale ještě vážnější úkol před námi. Pochop! My musíme pátrat velice obezřetně. Potřebujeme vědět nejen, kdo tady na základně komunikuje tajně s někým cizím, ale i s kým a o čem! V žádném případě ho nesmíme vyplašit!“
„Pravdu díš,“ souhlasí Hefaistos s Erigyovým úvahami. „Pusť se do toho – ale opravdu s největší opatrností. Je dost možné, že nás ty podivné pletichy přivedou na stopu aspoň Zemillovi – a od něj se pak můžeme dozvědět, kam zmizela naše děvčata…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 16. října
Před třemi dny jsem se vrátila Menstruačního, včera jsem si nechala aplikovat laktogenní sérum a dnes jsem se poprvé vrátila do služby. Jenže časy jsou poněkud zpřeházené. Nejprve jsem se domnívala, že Myra jen ‚zaskakovala‘ v době, kdy jsem byla mimo, ale kupodivu vzala za mě službu i teď. Takže mám nečekaně volno. Uchýlila jsem se tedy do Informačního centra, abych se seznámila s nejnovějšími událostmi.
„Co vás tak zaujalo, slečno Nicole, že nevnímáte ani můj pozdrav?“
K mému překvapení stojí přede mnou Theresa Rayenová, které obvykle předávám službu. Přeměřila jsem ji podezíravým pohledem od hlavy k patě. Do Informačního centra vstoupila v Evině rouše a obsadila vedlejší komunikátor. Sice jsem ji podvědomě zaregistrovala, ale nečekala jsem, že mě osloví a že se kvůli tomu ještě postaví. Je chladná, nepřístupná, neustále s kyselým výrazem v obličeji. A ten její pozdrav… nevím. Možná, že při příchodu cosi zamumlala, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
„Promiňte, slečno Thereso, zahloubala jsem se tady do jednoho problému…“
Předpokládala jsem, že se vrátí ke svému komunikátoru a nechá mě na pokoji, protože jsem právě začala zkoumat žurnál našeho domácího komunikátoru a narazila jsem na jednu zajímavost. Někdo s ním manipuloval v době, kdy u nás doma prokazatelně nikdo neměl být. Totiž 8. října krátce po té, kdy jsem předala službu Therese zůstavši omylem přihlášena – dokonce jako administrátorka!
Jenže Theresa nade mnou stojí dál a zírá mi přes rameno na monitor. Naštěstí – než jsem mohla uvážit nějakou vhodnou reakci – naskočil spořič obrazovky. Theresa sebou podivně trhla, ale mně se podařilo zachytit její pravačku dřív, než se stačila dotknout klávesnice.
„Slečno Thereso…“
„Promiňte, chtěla jsem se vás jen na něco zeptat…“
Postavila jsem se proti ní, abych si komunikátor lépe ochránila před nějakým jejím všetečným zásahem, a podívala jsem se jí zpříma do očí. „No, tak se ptejte, ale nechejte můj komunikátor laskavě v klidu. Mám tady rozdělanou práci. Pokud chcete s něčím pomoci, přejdeme raději k tomu vašemu, ano?“
„Dobře…“
V jejím hlase je slyšet podivný tón. Váhání? Rozpaky? Nevím. Kdyby mluvila anglicky, jak je jejím zvykem, tak bych přes etherický tlumočící systém neměla šanci tento detail zaregistrovat, Ale z nějakého mně neznámého důvodu promluvila rovnou esperantem a prozradila tak i svou rozporuplně nevyváženou náladu.
„Můžete mi poradit, kde najdu svou zdravotní dokumentaci?“
Její otázka mi přímo vyrazila dech. Tak ona tu vegetuje osmnáct let jako host stanice – trest čtyř měsíců experimentace se v tom ztratí – a neví, kde jsou uloženy její nejosobnější informace, ke kterým má přístup jen ona a její osobní lékař!
„Jste přihlášena k systému svým jménem a osobním heslem?“ zeptala jsem se ji po chvíli trapného ticha.
„Ano, ale…“ Znovu to podivné váhání v jejím hlase!
„Ale – co?“
Neodpověděla. Přistoupila jsem k jejímu komunikátoru, neustále jsouc ve střehu, aby ona něco neprovedla u mne. „Tak si přece k tomu sedněte, ne?“
„Myslela jsem, že mi ukážete…“
„Ne. Nic vám neukážu, slečno Thereso. Jenom vám řeknu, jak postupovat. Obsluhovat komunikátor si budete sama, ano?“
Konečně se posadila a já jsem ji jen ve stručnosti slovně vedla složitým stromem nabídek.
„No. A tady to je. Vaše zdravotní dokumentace den za dnem od vstupní prohlídky na CPLEN před osmnácti roky až po dnešní ranní vážení. Stačí jen otevřít příslušné datum…“
Její nenadálá prosba o pomoc ve mně však vyvolala celou řadu podivných myšlenek. Tak nejprve Theresa samotná: Do podvědomí se mi zapsala především tím, že se jedná o bývalou agentku amerických tajných služeb, mj. ICG. Byla jmenována vládou Spojených států jako členka diplomatického sboru. Za útok na Nancy Moareovou a za pomlouvačný článek o mimozemšťanech byla na CPLEN zatčena, teleportována na SSE, kde si odpykala trest čtyř měsíců experimentace a pak jí byl přiznán azyl.
Mimozemšťané si jí hleděli, jako kterékoliv z nás. Odstranili všechny její zdravotní problémy a vybavili ji trvalou bioenergetickou senzitivitou. Navíc ji zbavili závislosti na nikotinu a odstranili jí silikonové prsní implantáty. Udělali z ní opravdu ‚výstavní kočku‘ s nádhernou postavou. To na ni zapůsobilo tak mohutným dojmem, že si navykla podle vzoru mimozemšťanek a řady mých kamarádek na život bez šatů a po areálu stanice se pohybuje zásadně v Evině rouše.
Jako host na SSE měla obrovské množství možností, jak se zapojit do práce. Ale odmítla skoro všechno. Poté, kdy nabyla trvalé bioenergetické senzitivity, odmítla i zapojení do programu dárkyň mléka a na Menstruačním oddělení se vyskytuje taky jen sporadicky – když potřebuje autofarmaka. Obrat u ní nastal teprve po propuštění poručíka Brandona a majora Sirka z trestu experimentace na základě Jošuovy amnestie. Hlásí se do dispečerské služby – dokonce častěji než je zdrávo – a podařilo se jí zapojit i oba důstojníky. To ovšem bylo od začátku podezřelé Tonymu… V té době se také začaly dít ty podivné úkazy – počínaje rušením komunikace s částí amerického kontinentu a zmizením našich děvčat konče. Že by ta Tonyho podezření nebyla lichá?
A pak mě to napadlo! Dne 8. října jsem předala Therese službu, aniž jsem se odhlásila. To ONA zneužila situace a manipulovala s naším komunikátorem! Znovu jsem se pustila do zkoumání žurnálu a rozhodla jsem se ho porovnat se žurnálem dispečerského komunikátoru. K tomu ovšem potřebuji pomoc supervizora, protože mám jako dispečerka pouze administrátorské oprávnění. Pečlivě jsem zkontrolovala, zda jsem řádně odhlášená, a neprodleně jsem vyrazila za inženýrem Hefaistem.
„Ano, víme o tom,“ spustil inženýr Hefaistos, hned jak jsem se uvelebila v křesle. „Právě před chvílí jsme to tady probírali s Erigyem.
„S Erigyem? Aha. Už si vzpomínám. Upozorňovala jsem ho, že v žurnálu dispečerského komunikátoru není informace o mém odhlášení, protože když jsem vznesla dotaz, odpověď nebyla nalezena. Ale já bych chtěla porovnat žurnál našeho komunikátoru s tím dispečerským – a protože nemám oprávnění supervizora, mohu pokládat jen dotazy. Když se něco najde, dostanu odpověď – jenže to je moc zdlouhavé…“
„Jdeme na to,“ rozhodl Hefaistos, aniž by mě nechal domluvit. Vyrazil ze své pracovny tak rychle, že mu sotva stačím.
„Copak, copak se děje,“ kroutí Myra hlavou nad naším požadavkem, aby nám uvolnila pracoviště. „Před chvílí tu řádil Erigyos, vytahoval nějaké informace z týden starého žurnálu…“
„Právě! To my taky chceme,“ oznámil jí Hefaistos usedaje do dispečerského křesla.
Stojíme mu s Myrou za zády a sledujeme jeho počínání. Po stisku řady kláves se konečně obrátil a spustil: „Mám žurnál z osmého října. Nikolko, otevři tady na tom vedlejším komunikátoru ten váš a promítneme si je vedle sebe na jednu obrazovku.“
Stalo se. Teď hledáme společné záznamy. Musejí tam být, protože bezpečně vím, že aspoň v době své služby jsem se k domácímu komunikátoru přihlašovala.
A už je to tady: Ve 14:16 jsem se přihlásila a oba žurnály ‚sedí‘ proti sobě. Dále – zapínám kamery. Záznam v obou žurnálech. Všechno přesně až do 15:51.
„Tady jsem předala službu Therese.“
„Ano, pamatuji se,“ potvrzuje Myra.
„Ale teď… podívejte, děvčata!“ Hefaistos skoro vyskočil z křesla, „15:58 – hlášení z Bamaka. Jenže to je jen v žurnálu, ale záznam dokumentu v Informačním systému chybí! Dále: 16:11 – tady je zapnut mikrofon vašeho komunikátoru, ale ve zdejším žurnálu ani čárka. Kohopak chtěla Theresa odposlouchávat? Kamera totiž zůstala zapnutá ještě od tebe. Nu, a tady je dokonce záznam nějakého rozhovoru… anglicky… S nějakým Lukášem Malinou, poslechni si…“
„Cože!? S Lukášem Malinou?“
„Znáš ho?“
„Abych ho neznala! Několikrát soudně trestaný násilník, zloděj aut a bankovní lupič. Pár let si dokonce odseděl ve Spojených státech. Pak byl odtamtud deportován a sotva se vrátil, ‚udělal‘ nějakou banku v Brně. Z vězení v Plzni Na Borech uprchl někdy v červenci, ještě si pamatuji, že po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Tak on se ten lump schovával u nás – a živil se těmi syrečky zřejmě celou dobu. No, to mu tedy nezávidím. Jenže – kde je teď? Asi bych se měla vrátit domů a poohlédnout se po něm…“
„To by se asi minulo účinkem,“ zavrhuje můj nápad Myra, „protože Theresa ho nějakým způsobem přesvědčila, aby se sem nechal teleportovat – a taky to zřejmě udělala. Podívej…“
Poslední záběr kamery – nahý Lukáš Malina leží na teleportačním lůžku.
„Znamená to tedy,“ ptám se udiveně, „že toho lumpa máme tady na stanici, nikdo o tom neví a Theresa ho někde ukrývá?!“
„Zatím to tak vypadá,“ potvrzuje mé vývody inženýr Hefaistos. „Jenže zdejší žurnál je zřejmě nějakým nedovoleným způsobem pozměněn. To, že se něco takového stalo, lze dovodit jen ze žurnálu vašeho komunikátoru. Protože se informace o cestě ukládá po stisku odesílacího tlačítka – a Malina to udělat nemohl, není ve vašem žurnálu adresa přijímacího teleportu. Ta by měla být tady v tom, který se měl zapisovat Therese. Jenže – zase nějaká nesmyslná zpráva o příjmu, čehosi nepodstatného… Hlášení výrobní linky potravin…“
„To tedy znamená, že my ani nevíme, kterým teleportem a kdy ten lump přibyl na stanici,“ povzdechla si Myra.
„Projedeme si záznam kamer z minulého týdne. Uvidíme, kde ho Terka přechovává,“ navrhuji přátelům.
„To už jsem udělal – a nic.“
Ve dveřích stojí Erigyos a v jeho tváři je vidět napětí.
„Jisté je, že Theresa Rayenová nějakým záhadným způsobem pozměnila žurnál ze dne 8. října a provozovala při tom nějakou nekalou činnost. Minimálně se spojila s tím kriminálníkem a dostala ho nějakým způsobem sem na stanici,“ shrnuje Myra výsledky našeho dosavadního šetření.
„Ne, na stanici není,“ oznamuje nám Erigyos. „Opakuji, že jsem projel kamerové záznamy teleportačního sálu za poslední týden – tedy přesněji od osmého října – a nikde se žádná neznámá osoba nezhmotnila!“
„Tak – kam ho tedy teleportovala?“ zaznělo trojhlasně.
„Nemáme šanci to zjistit. Žurnál je zfalšován, žádný ze zdejších teleportů nezaznamenal v té době příjem osoby a váš teleport byl použit pasivně, takže z něj taky žádný záznam nezískáme… Jedině, že bychom Theresu zatkli, odsoudili a uvalili na ni trest experimentace. Pak bychom ji mohli vyslechnout…“
„Nepřichází v úvahu! Nemůžeme se chovat jako nějací podrazáci z CIA nebo podobných zločineckých organizací. Dokud nebudeme mít proti ní uznatelné důkazy…“
„A co ten zfalšovaný žurnál!?“ přerušila jsem Hefaista podrážděně.
„To nemůže být důkaz proti ní, dokud jí nebudeme schopni dokázat, že to udělala úmyslně a s cílem poškodit naše zájmy. Zatím to můžeme brát jen jako jednu z vyšetřovacích hypotéz.“
„Aha. A ten rozhovor s tím lumpem Malinou, který nějakým nedopatřením zůstal v žurnálu našeho komunikátoru…“
„… není důkazem, že ho vůbec někam teleportovala. Důvodem k takové úvaze je skutečnost, že ten Malina nikde na stanici není, ačkoliv ho sem lákala.“
„Protože neuvolnila silové pole, což jsem si ověřovala přímo na dispečinku Lucie III, nemohl Malina náš domek opustit jinak než teleportem. To znamená, že by se tam mohl ještě vyskytovat, když myslíš, že ho Theresa nikam neteleportovala. Ať se vám to líbí nebo ne, ještě v noci se teleportuji sama domů a pořádně to tam prohledám!“
„Dobrá, ale půjdu s tebou,“ prohlásil rezolutně Erigyos, „přece tě nenecháme napospas nějakému lumpovi!“
„Sice jsem bioenergeticky senzitivní, takže bych si s ním poradila snadno a rychle, ale samozřejmě, že tvou společností nepohrdnu,“ zasmála jsem se.
- × - × - × -
Nihasina laboratoř je plná lidí. Všichni sledují první krok adaptace nového přírůstku do ‚stáda‘ – jak se aspoň vyjádřil doktor Azizill, za což si vysloužil jedovatou poznámku od Prosepriny v tom smyslu, že tedy není doktor, ale jen obyčejný veterinář.
„Jelikož už má za sebou všechny imunizační procesy a poslední testy nevykazují přítomnost dalších choroboplodných zárodků, můžeme ho vypustit do chovné stanice,“ sděluje všem přítomným Nihasa. „Podle návrhu zde přítomného doktora Zemilla, který byl schválen na včerejší mimořádné poradě, bude novému samci zatím umožněn pouze vizuální kontakt s dvojicí, kterou už máme v držení od svého probuzení. Na základě jeho reakcí se rozhodneme, zda zřídíme i kontakt akustický nebo přímo fyzický. Ale na to je ještě dost času, dokud nebude podroben důkladné vstupní prohlídce.“
Ale to už se Nihasiny prsty rozběhly po klávesnici a stěna mezi Malinovou celou a celou Andyho a Gwen zprůhledněla.
„Jsem zvědava,“ poznamenala opět jedovatě lingvistka – tentokrát k Baalu Segulovi, „jak budeš před tou ‚smečkou venku‘ – jak je s oblibou nazýváš – udržet v tajnosti skutečnost, že držíme dva jejich členy v zajetí, až tady toho pozemšťana pošleš mezi ně. Vždyť bude o těch dvou vědět, že jsou živi a zdrávi – a ty jsi je prohlásil za mrtvé, dokonce za nihilizované…“
„Máš mě snad za imbecila?“ otázal se jí velitel posměšně. „Než ho mezi ně pošleme, tak si ho naprogramujeme podle svých vlastních potřeb. Zapomene, že kdy viděl nějakého Andyho nebo Gwen a jak vypadají!“
Jejich slovní přestřelka byla přerušena zvuky z chovné stanice.
„Sakra! Ty nejsi ta, co jsem s ní mluvil, než… tedy… you aren’t the girl I’d spoken with before I… Kruci – asi mě neslyší… Hallo, young lady, can you hear me? Já bych do toho…“
Lukáš Malina vstal z lůžka a vykročil naproti dívce. Byl zastaven stěnou silového pole, která ho odmrštila zpět.
„Kam jsem se to k čertu dostal?!“ zařval vztekle. Následuje série šťavnatých nadávek v češtině i angličtině adresovaných ‚té CENZUROVÁNO, která ho dokázala tak snadno oblbnout‘.
Pak si konečně uvědomil, že nádherná dívka v Evině rouše není v místnosti oddělené silovým polem sama! V momentě, kdy se pokusil proti ní vyrazit, stačil ještě zaregistrovat, že se vrhla do náručí muže, rovněž nahého, který tam s ní ještě byl, a skryla svou tvář na jeho hrudi. Vstal a znovu vyrazil směrem k dívce. Proti silovému poli však nemá šanci.
„Co to má být?! Jsem se dostal do spárů nějakých fanatiků!? Sekty nějakých… CENZUROVÁNO!“
Znovu byl odmrštěn silovým polem a skončil na podlaze jak široký tak dlouhý.
„Necháme ho nějaký čas seznamovat se s účinky pole,“ pochechtává se dobře naladěný Baal Segul, „ovšem s tím akustickým či dokonce fyzickým kontaktem bych opravdu počkal. Všimli jste si jeho očí? A jeho penisu? Ten je té samice tak chtivý, že by byl schopen se o ni porvat jako zvíře.
„Pokud jsem se měl možnost seznámit s informacemi, které vám o něm poslala Theresa – i když tedy nemám představu, jakým kanálem se k nim dostala – jedná se o primitivního kriminálníka. Dokonce se dopouštěl násilí na ženách se sexuálním motivem – tzv. znásilnění. Byl za to několikrát trestán. Proto jsem také navrhl tento postup,“ vysvětluje Zemill. „Uprchl z vězení, kde byl nucen sexuálně abstinovat, a následně se ukryl do míst, kam za ním sice policie nemohla, ale žádné ženy se tam v té době stejně nevyskytovaly.“
„Divní to tvorové… Poslyš, Zemille, nechtěl bys mu udělat vstupní prohlídku, když už máš zkušenosti s tímto prazvláštním druhem?“
„To bych sice mohl, ale jen v krajní nouzi. Což mezi vámi není doktorka?“
Baal Segul šlehl po Zemillovi zlým pohledem. „Ne! Měli jsme, ale zmizela před hibernací – a nepodařilo se nám ji objevit. Museli jsme původní stanici evakuovat narychlo, protože jejich šamani se dostali… Ale ne, nic. Zapomeňte, doktore, že jsme se o takových věcech bavili. Nerad bych…“
„Tak takhle jsem si spolupráci nepředstavoval, šéfe,“ ohradil se Zemill dotčeně. „Nejprve mě přesvědčujete horem dolem, že jsem členem vašeho rodinného klanu, donutíte mě k sabotování vlastní expedice – a potom přede mnou skrýváte kdoví jaké lumpárny. K čemu se dostali inčtí šamani?“
„Podařilo se jim odhalit…“
„Ticho!“ Baal Segul se na Proseprinu zle utrhl. „Už ani slovo! Nemusí přece… Nic! Ticho!!“
„Rozumím-li tomu dobře, šéfe… Vy jste na základně Templos de Kotosh, kde měla naše expedice původní cíl, prováděli něco odporujícího Etickému kodexu – Ano nebo ne? A když jste zjistili, že by to mohlo být odhaleno, zneužili jste mých … jak bych to řekl … vazeb na rodinu tady doktora Azizilla… Je to tak!?“
„Mám dojem, doktore Zemille,“ odvětil Baal Segul kovovým hlasem, „že jste svůj úkol už splnil a že to uděláme s vámi asi takhle…“
Než se Zemill nadál, uchopili ho za ruce dva technici a zaklapla pouta.
„Odveďte ho do separace!“
Po odchodu eskorty vlekoucí zatčeného Zemilla kamsi do útrob jeskynního labyrintu, obrátil se Baal Segul ke zbývajícím členům své posádky a poznamenal: „To byla poslední kapka trpělivosti s tímhle změkčilcem. On se na ně díval jako na sobě rovné – ne jako na tvory nižšího řádu. Dokonce si liboval, že s nimi samice pozemšťanů ‚spolupracují‘ za ‚adekvátní kompenzaci‘ v podobě jejich bioenergetické stimulace – no dovedete si představit takovou nehoráznost? Kdybychom to připustili, tak nám přerostou přes hlavu! Nakonec by ještě pán chtěl, abychom jednali přesně podle Jeho kodexu a nasazovali na prohlídky doktory opačného pohlaví! Divil bych se, že by s takovým přístupem mohli na nich něco vyzkoumat – když ani nepřipouštějí ztráty materiálu. A ty – Proseprino! – neodvažuj se mu vyslepičit, komu a proč měl poslat zásilku do Jeruzaléma! Dovedeš ty si vůbec představit ten poprask, kdyby se těm pozemským červům podařilo odhalit tajemství grálu?!“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah