„Než se dohodneme na dalším postupu,“ rozhodl technický ředitel Gabriel, „rád bych věděl, proč děvčata prozkoumávala ten chronoport, aniž by vyčkala Erigyova návratu z chavínského naleziště.“
„Lenka s Luckou? Ty přece neměly za úkol ten trezor prozkoumat,“ ozvala se Nancy, „ony tam jenom šly pro minohledačku, protože…“
„Jakou minohledačku?“
„… detektor kovů,“ objasňuje Nancy slangový výraz, „protože ten před pár dny zmizel a já jsem ho tam včera náhodou zahlédla.“
„Tak detektor kovů… A proč tak moc potřebovaly ten přístroj?“
„Protože jím hledaly takové neviditelné krabičky – nebo co to vlastně je. Tvrdily, že ač je to neviditelné, je to tou minohledačkou detekovatelné…“
„Vůbec tomu nerozumím,“ poznamenává Gabriel rozpačitým hlasem. „O jakých krabičkách je řeč?“
„No, takové fotoplastické … moment … jednu mám u sebe v kombinéze,“ ozvala se Mořská Vlna a vyrazila k místu, kde kombinézu rozložila na sluníčku. Vzápětí se vrátila s inkriminovaným předmětem v ruce. „To tady nechala Lenka, než odešly s Luckou do toho tre… chronoportu!“
„Tohle??“
Gabriel a Hefaistos ohmatávají šestibokou krabičku s víčkem a údiv v jejich obličejích roste. „Kde k tomu ty nešťastnice přišly?“
„Nacházely to různě po tábořištích právě pomocí té minohledačky,“ vysvětluje Nancy. „Jenže před pár dny se ta minohledačka ztratila a ony už to nemohly dále hledat. Pak jednu náhodou našel jeden z Pedrových dělníků…“
„Aha! Jeden z Pedrových dělníků!“ zvolal Erigyos, kterému Hefaistos krabičku předal. „Takže teď je jasné, proč onemocněli! Ale to nevysvětluje, kde se tady ty přístroje vzaly!“
„Co je to vůbec za přístroje?“ ozvala se Mořská Pěna, vedoucí expedice.
„To je součást difúzního odrušovacího zařízení, které ‚pohlcuje‘ určitou část spektra elektromagnetického záření.“
„Kterou část spektra?“
„To nevím,“ oznámil rozpačitě Erigyos, „protože bych musel mít všechny ty ‚krabičky‘. Musel bych vědět, kolik jich přesně bylo a musel bych znát jejich geometrické uspořádání. Z jedné jediné součástky nelze na nic usuzovat.“
„Lucka mluvila o šesti…“
„O šesti… Hmm… To by vypadalo… Šéfe!“ obrátil se náhle k inženýru Hefaistovi, „to by vypadalo, jako že někdo zná příčinu toho neustálého rušení a dokonce ví, CO nám vlastně ruší komunikaci! Protože tady to…“ mává mu před obličejem neviditelnou krabičkou, „tady to je nezvratný důkaz! Já osobně jsem dohlížel na výstroj i výzbroj expedice a nepamatuji se, že bychom měli tento typ odrušovače v inventáři. Mám dokonce takový dojem, že na SSE ani na CPLEN nic takového nemáme.
„Ten někdo je tedy doktor Zemill,“ oznámila Nancy temným hlasem, „protože cestou k trezorům Lenka poznamenala, že na minulém tábořišti tyto krabičky pohazovala v noci postava, která mizela ve vašem stanu, Erigye!“
„Jen bych chtěl upřesnit,“ podotkl Erigyos, „že on ty ‚krabičky‘ nepohazoval, ale pečlivě rozmísťoval, jinak by mu kouzlo nefungovalo. V momentě, kdy mu některou tu ‚krabičku‘ někdo sebral nebo i jen posunul, musel přece spojení ztratit…“
„To je sice hezké, ale pan doktor se nám teleportoval neznámo kam…“ namítá Nancy.
„Už víme dost!“ oznámil Gabriel. „Doktor Zemill se nějakým způsobem dozvěděl, čím a jak je naše komunikace rušena. Použil tedy difúzního odrušovače k odstínění dané části spektra a s někým se pravidelně domlouval… Nevíme proč ani o čem – a dokonce ani nevíme, jak se k difúznímu odrušovači dostal. Jisté je, že na jeho podivné počínání narazily slečny Lucie a Lenka – nevím, zda náhodou, nebo cíleně – ale na tom teď nezáleží. Když to Zemill zjistil, odklidil nejprve detektor kovů, aby dívky nemohly pokračovat v pátrání. V momentě, kdy ‚minohledačku‘ znovu objevily, zpanikařil natolik, že je kamsi odeslal nákladním chronoportem, a pak se sám teleportoval neznámo kam.
Vedle Lucky a Lenky však naneštěstí našli jednu aktivní součástku i Pedrovi dělníci. Protože nejsou bioenergeticky senzitivní, součástka vyzařující vlny sloužící k interferenci se zářením, které má být ‚pohlcováno‘ – jim způsobila srdeční arytmii.“
„To je sice všechno správně, ale …“
Gabriel Erigya přerušil uprostřed věty: „Teď nám nezbývá nic jiného, než zakonzervovat naleziště a v nejkratší možné době se vrátit na SSE! Tam máme prostředky nutné k tomu, abychom mohli pátrat dál. Tady už nic nového nenajdeme. Co jsme mohli odhalit, odhalili jsme, a co se nám nepodařilo zjistit – tedy kam byla teleportována naše děvčata a kam se teleportoval Zemill – to už tady nemáme z čeho zjistit. Všechny informace jsme vytěžili do posledního bitu.“
„Všechny ne,“ protestuje Nancy. „Ještě jsme neudělali prohlídku Zemillových osobních věcí. Co když…“
„Jistě, ale tím se už zdržovat nebudeme. Vezmeme je prostě s sebou a průzkum provedeme až na SSE. Čím dřív tam budeme, tím lépe. Tady to místo je – zdá se – pod kontrolou neznámých sil a já bych už byl nejraději odsud někde hodně daleko.“
„Proč myslíš, šéfe, že toto místo je…“
„Erigye, pochop, že to rušení komunikace se projevuje zde, v této oblasti – a navíc jsi sám vypozoroval, že jste se k jeho zdroji přibližovali. Ten zdroj musíme přesně lokalizovat, ale tady nemáme čím. Na SSE můžeme z věcí doktora Zemilla zjistit, zda má ještě nějaké difúzní odrušovače, můžeme tam změřit jejich parametry a odhadnout, kterou část spektra odrušují. U difúzního odrušovače to nelze vypočítat přesně…“
„To je pravda, šéfe. Hned se do toho dáme!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. října, odpoledne
Dějí se to ale věci! Obě základny jsou na nohou. Na dispečerském stanovišti přibyl dokonce malý teleport pro přenos drobných zásilek, protože jiná komunikace s Viejo de Huantár není možná. Tady je centrum všeho dění, sem přicházejí všechny důležité informace a tady bych se jako první dozvěděla, kam vlastně se teleportovaly Lucka a Lenka, kdyby na to některý technik přišel. Kdyby… Jenže Erigyos, inženýr Hefaistos a dokonce ani Jošuův technický ředitel – Gabriel, který se rovněž bezodkladně teleportoval na inkriminované archeologické stanoviště, žádné zprávy neposílají.
Krátce po začátku mé služby mě navštívil starý pán s prosbou, abych ho zasvětila do práce dispečera, že by ho to možná taky bavilo.
„Když služba trvá jen dvě hodiny, tak bych to hravě zvládl i s těmi svými devíti křížky,“ poznamenal.
Sice nemám instruktorské oprávnění, jako třeba Lenka, Jenny, Tony, Magda či Sally, kteří jsou stálými obyvateli stanice a často zacvičují nové zájemce o práci, ale mohu si zahrát na aspoň ‚kastelánku‘ a sousedovi exkurzi umožnit. Kdyby se mu to zalíbilo a chtěl se do práce taky zapojit, musel by ovšem nejprve absolvovat kurs.
Předvádím mu rozšířené funkce komunikátoru (základní už zná z obsluhy toho, který máme doma), vysvětluji mu principy přepojování a propojování, sestavování videokonferenčních okruhů a další možnosti.
„Důležité je, že tento komunikátor má administrátorské pravomoci, takže se jím dají ovládat i komunikátory podřízené – ty co jsou tady na pokojích nebo dokonce i ten, který máme doma – tedy za předpokladu, že jsou přepnuté do pohotovostního stavu a není zapnuta ochrana soukromí. To je výhodné v případě, když například není nikdo doma a já bych teď potřebovala třeba zjistit, zda…“
„A to by se daly zapnout také ty kamery, které jsou s ním spojené?“ zeptal se najednou uprostřed mého výkladu.
„Záleží na tom, strýcu, v jakém stavu jste zanechali komunikátor u nás, než jste se sem teleportovali. Existují dva pohotovostní stavy, jak už jsem poznamenala před chvílí…“
„Ano, to vím. Přepnul jsem ho do stejného stavu, jako jsi ho nechala před svou vlastní teleportaci. Domníval jsem se, že je to tak kvůli té teleportaci nutné.“
„No, není to nutné, ale je dobře, že jste to tak udělali, protože teď můžeme ty kamery aktivovat. Kdybyste ho přepnuli do pohotovostního stavu s ochranou soukromí, tak bychom ovšem komunikátor ovládat nemohli a kamery by aktivovat nešly.“
Napojila jsem se na komunikátor u nás doma, zadala jsem přístupové kódy a aktivovala jsem kamerový systém. Na vedlejším monitoru se objevil seznam kamer, jejichž signál mohu sledovat na hlavním monitoru. Prohlížíme si dění v jednotlivých místnostech.
„Proč vlastně chcete vidět, co se u nás děje, když tam stejně nikdo není? Míšenka je na CPLEN, Lucka… raději nemluvit, no a my jsme tady.“
„Víš, děvčica, mně pořád vrtá hlavou ta záležitost s těmi syrečky. I těsně před tou moji teleportaci to tam bylo cítit – a já jsem je přitom skoro čtrnáct dní neodebíral…“
„Ach, ty syrečky… Ale ty tou kamerou přece nemáme šanci najít. Podívejte. Tady je kuchyně, tady automat, no a…“
Uprostřed věty zapípal teleport.
Vrhla jsem se po něm jako čert po hříšné duši. Konečně! Konečně nějaké zprávy z archeologického naleziště. Copak asi technici objevili? Stiskla jsem přijímací tlačítko a přede mnou na desce teleportu se zhmotnil nevelký kovový trezorek. Na něm nalepená zprávička: ‚Neotevírat! Nebezpečný obsah!‘
Ale to už teleport pípá znovu. Odstavila jsem trezorek a stiskla znovu příjem. Další trezorek. A za ním další. Celkem 12 trezorků a vzápětí krátký vzkaz: Budeme se teď teleportovat sami. Zařiďte příjem na teleportačním sále. S díky Hefaistos.
Přepnula jsem komunikátor na vnitřní volání a sehnala jsem dva techniky, kteří odnesli trezorky do skladiště a pak ihned nastoupili do teleportačního sálu, aby připravili lůžka k přenosu osob. Následně jsem informovala Myru jakožto Hefaistovu zástupkyni, která má základnu na povel v době jeho nepřítomnosti.
„Nechceš tam jít taky?“ zeptala se, hned jak dorazila.
„Ráda, ale mám ještě…“
„… těch deset minut, co ti zbývá do konce služby? Kdo jde po tobě?“
„Terka – jako vždycky…“
„Tak ji zavolej. Ono se to pro jednou nezblázní…“
V rychlosti jsem předala službu a vyrazili jsme do teleportačního sálu za techniky. Myra já a starý pán. I jemu leží osud našich děvčat na srdci jako balvan.
- × - × - × -
Theresa Rayenová převzala službu po Nikolce a ihned se pustila do svých nekalých praktik. V první řadě zapnula simulaci žurnálu, aby maskovala skutečné operace, které s komunikátorem provádí. Získat simulační program bylo sice velice rizikové, ale přece jen jeho příjem unikl pozornosti ostatních dispečerů. Theresa ho totiž od Baala Segula získala v době, kdy u Tonyho a Jenny ještě nevzniklo proti ní podezření. Teď už je práce snadná. Program nahrává do žurnálu běžná služební hlášení, všechna naprosto bezvýznamná, aby nebyl důvod je ověřovat. A mezi tím…
Teď už je možno přepnout na odrušenou frekvenci, kterou přesně určil inženýr Verdelet, aby bylo možno komunikovat s tajnou základnou Kurupira. Jenže – co to? Aha! Ta blonďatá potvora se zapomněla odhlásit a teď tady zůstalo… Co to vlastně je?
Theresa se zahleděla na hlavní monitor a sleduje nezřetelnou postavu snažící se manipulovat s jídelním automatem. Přepnula na detail. Obraz se projasnil a Theresa hledí do tváře muže středního věku. Na zarostlé tváři je zřetelně patrna hluboká jizva. Kdo to jen může být a která kamera ho vlastně sleduje? Pohlédla na vedlejší monitor. Souřadnice ukazují někam do Evropy… Neznám to místo, ale budu toho chlápka chvíli sledovat. Zesílila zvuk. Slyší jeho dech a pak kroky, když odchází od automatu ke stolu. Šoupnutí židle… Mám ho oslovit? Nemám ho oslovit? Asi ano. Kdypak se mi zase naskytne příležitost? Jedině, kdyby se zase zapomněla odhlásit, ale to je málo pravděpodobné. Theresa zapnula mikrofon…
- × - × - × -
Lukáš Malina, zasednuv ke stolu, se s odporem pustil do své pravidelné várky olomouckých tvarůžků. Přikusuje syrovou mrkev a zapíjí vodou.
Už mi ty syrečky lezou krkem! Ani nemám představu, jak dlouho tu jsem. Ven se nelze dostat…
„Bonan posttagmezon, sinjoro!“
Lukáš sebou trhl a upřel oči na komunikátor, z jehož reproduktoru se ozval docela příjemný ženský hlas – ale neznámou řečí. Vzápětí sebou trhl znovu – to když Theresa zapnula obrazovku komunikátoru a promítla na ni svou tvář.
„Co… Kdo… Cože?!“
„Bonan posttagmezon, sinjoro!“ opakuje Theresa ještě jednou a hlasitěji.
„Ne… Nerozumím… Do… Do you speak English?“
Theresa pohotově vypnula etherické tlumočení a spontánně spustila svou mateřštinou.
“Of course, I do. Good afternoon, sir,” ozvalo se z reproduktoru a žena na obrazovce se přívětivě usmála.
“Good afternoon, madam,” odpověděl Lukáš rozpačitě. “Can I know who you are and which way have you found me?”
Theresa se představila, ale na druhou část otázky – tedy jakým způsobem Lukáše objevila, neodpověděla. Lukáš se rovněž představil a hned zapředl další konverzaci.
„Tak vy jste občanka Spojených států… Ach tak. A podařilo se vám napojit na zdejší komunikátor. A vy… se znáte s Lucinou a Nikolou… s těmi dvěma… tento…“
„Znám, samozřejmě, že znám,“ odpovídá Theresa, „i když tedy… no… žádné velké kamarádky zrovna nejsme…“
„Tak to jsme na tom stejně,“ oznamuje Lukáš s úlevou. Aspoň nehrozí nebezpečí, že by mě nabonzovala… Tedy doufám.
„Kde vlastně jste, Lukáši?
„Kde bych byl, Terry? Přece u nich doma!“
„U nich doma? Proboha! Jakpak jste se tam dostal?“
„Já… jsem se sem dostal nedopatřením – přelezl jsem v jednom nestřeženém okamžiku plot. No, a teď nemohu ven. Vůbec mi to nejde.“
„Dobře. Tak jestli chcete, zruším na chvíli silové pole a…“
„To… to taky nejde… Víte, Terry… hledají mě… policie. A já nemám kam jít. I když tedy v tom lochu… by mi bylo možná líp. Ten dědek, se kterým se spřáhly, tady má snad tajnou zásobu sýrů – jenže jen jeden druh, takže tohle je jediné moje jídlo. Čert aby to vzal!“
„A co kdybych vás vzala k sobě?“
„Ne… to nejde… Ze Spojených států jsem byl před pár roky deportován… Tam by mě…“
„Ale já nejsem ve Spojených státech a tady bych vás docela spolehlivě ukryla.“
„A… k jídlu by bylo něco jiného než sýry?“
„Samozřejmě! Cokoliv byste si přál. A i bych pro vás měla práci, která by vás určitě bavila!“
„Jak vy můžete vědět, jaká práce by mě bavila? Kruci fix! Já přece vůbec nechci pracovat! Proč si myslíte, že mě ta policie hledá? Proč asi jsem byl deportován ze Spojených států? Co myslíte?“
„Ale, Lukáši… Nebuďte na mě ošklivý, nebo si to rozmyslím a nechám vás tam živit se těmi sýry. Já pomoc nepotřebuji. Vy ano!“ Theresin hlas ztvrdl.
„Tak dobře… Ale jak mě chcete dostat někam pryč z toho prokletého místa, odkud nelze odejít?“
„Snadno. Svlékni se!“
„Cože?“
“Can you understand? Undress completely. Take off all your clothes. Underwear too!”
“But … why? I cannot… I don’t want to be totally naked… in front of a …”
„Neopovažuj se to slovo vyslovit, nebo…“
„Nebo co?!“
„To bys viděl. Teď se na pět minut ztratím. Až se znovu objevím na obrazovce, chci tě vidět svlečeného úplně do naha! Je to nutné kvůli teleportaci. Jasné?“
„Kvůli jaké… teleportaci? Já … nerozumím …“
„Nemusíš rozumět, ale musíš poslouchat! Udělej, co jsem ti nařídila, jinak se odsud nedostaneš!“
„Ještě si to rozmyslím…“
- × - × - × -
„Nějak dlouho ti to dnes trvá,“ peskuje Baal Segul Theresu Rayenovou, sotva se přihlásila na základnu Kurupira.
„Promiňte, můj pane, měla jsem drobný incident s komunikátorem. Dispečerka přede mnou se totiž zapomněla odhlásit a před tím kontrolovala stav svého obydlí. Já jsem tam pak objevila vetřelce. Jenže … nejsme spolu zrovna žádné kamarádky – tedy s tou dispečerkou… no a já bych tomu chlápkovi docela ráda pomohla – i když se občas chová trochu zpupně na můj vkus. On je ale hledán policií … a taky byl deportován ze Spojených států. Myslela jsem, že by to byl vhodný…“
„Ty mi nesloužíš proto, abys myslela!“ utrhl se na Theresu Baal Segul.
„Promiňte, pane… Nechtěla jsem se vás dotknout…“
„To bych ti ani nedoporučoval. Naše dohoda je snad jasná, ne? Ty a tví kumpáni mi budete předávat informace – a já vám za to umožním dostat se ze spárů vašich pokořitelů – tobě i celým Spojeným státům. Ovšem to znamená slepou poslušnost – a hlavně NEMYSLET!“
„Ano, pane.“
„Jak to teď vypadá s tím vetřelcem?“
„Nevím, pane. Nařídila jsem mu, aby se svlékl. Chci ho teleportovat…“
„Kam ho chceš teleportovat?“
„No… přece… sem!“
„Ani náhodou! Já potřebuji, abyste pracovali v konspiraci a ne abyste se hloupě prozradili péčí o nějaké pochybné individuum. I když chápu, že byste ho měli v hrsti a že by pro vás mohl leccos udělat – zvlášť tedy když ho hledá policie a dokonce byl deportován z těch vašich států.“
„No právě… Bylo by to výhodné, můj pane…“
„Kuš! Kolikrát ti mám opakovat, že na myšlení jsem tady já?“
„Ano, můj pane… Ale co tedy mám…“
„Co s ním provedeš? Budeš ho teleportovat rovnou k nám! Máš administrátorská oprávnění k tomu teleportu?“
„Ano, můj pane.“
„Aspoň jedna pozitivní zpráva. Souřadnice znáš, tak konej, jak jsem ti poručil!“
„Ano, můj pane!“
- × - × - × -
“Why haven’t you undressed yet?”
Ostrý a tvrdý Theresin hlas prořízl hustou atmosféru kuchyně – hustou skutečně i obrazně, protože Lukáš právě s odporem dojedl svou dávku syrečků a ještě nestačil vyvětrat. Mimoto na něj doléhá v plné síle stres z nedávného nečekaného rozhovoru s komunikátorem, který se sám od sebe zapnul.
Tak já se tady mám předvádět nějaké pochybné poběhlici, která si snad myslí, že… Zatím jsem já každou CENZUROVÁNO svlékl první. Sám jsem se rozbalil vždycky až po zhodnocení jejích CENZUROVÁNO, abych věděl, jestli to bude stát za to. A teď si nějaká taková CENZUROVÁNO myslí, že přebere mou roli. Ani náhodou!
“First undress yourself,” odsekl vztekle.
„Cože?!“
„Nejprve se svleč sama,“ zopakoval Lukáš svůj požadavek i přes varovný tón v Theresině hlase.
„Myslíš si snad, že mi můžeš poroučet? Jestli se okamžitě nesvlečeš, tak tě tam nechám na té sýrové dietě ještě pár dní nebo týdnů! Pak ještě rád přilezeš ke křížku!“
Stres ovšem dopadá i na Theresu. Jak asi bude reagovat Baal Segul, zjistí-li, že nesplnila svůj vlastně první velký bojový úkol – teleportovat Lukáše Malinu na základnu Kurupira?
„Tak jak ses rozhodla, krasotinko? Předvedeš se mi, nebo to zabalíme? Já si s tím svlékáním totiž vždycky počkám, až když partnerku zhodnotím. Pak teprve si rozmyslím, zda to bude stát za to, víš?“
V té chvíli se Theresa příšerně zachechtala. Jen tak-tak stačila vypnout mikrofon. Představila si totiž, že když se před Lukášem svlékne a patřičně ho nabudí, jak mu pak asi spadne čelist, až zjistí, KAM se vlastně dostal. Doufám, že mi Baal Segul ukáže aspoň jeho ksicht, až se zhmotní na jejich základně… pomyslela si svlékajíc župánek.
„Tak co, líbím se vám, pane?“ ozvalo se náhle z reproduktoru a na obrazovce se objevila svůdně pózující nahá postava Theresina.
„Vypadáš slušně… No, ještě se otoč… a víc roztáhni nohy… jóó, to by šlo. Krásně vyholená… všude… to se mi líbí! Vypni víc prsa, óóh, ty ruce nad hlavu… Skvělé! Otoč se, předkloň se… víc … a roztáhni si rukama zadeček… Senzace! Zkusím to s tebou… Sleduj!“
Vzápětí Lukáš shodil košili, kalhoty i slipy a zapózoval podobně jako před tím Theresa.
„Řekla jsem všechno! Ještě ty ponožky!“ oznámila mu Theresa tvrdě místo očekávané pochvaly.
„Dobrá… a co teď?“
„Teď jdi do ložnice a lehni si na postel!“
„Na postel! Senzační nápad…“
„Na tu zrovna ne! Lehni si na tu v rohu místnosti, jinak tě odtamtud nedostanu!“
„Ale na naše hrátky je snad lepší to ‚letiště‘, ne?“ oponuje vztekle Lukáš.
„Mám se odpojit a nechat tě tam??“
Lukáš zklamaně opustil ‚letiště‘ a ulehl na teleportační lůžko.
- × - × - × -
„Mám takový dojem, šéfe,“ spustil Erigyos, vstoupiv do Hefaistovy pracovny, „že se něco nekalého děje i tady – na SSE.“
„Mohl bys být konkrétnější?“
„Jistě, šéfe. Když jsem dnes odpoledne zkoumal osobní věci doktora Zemilla, které jsme nechali teleportovat z archeologického naleziště, zjistil jsem, že oba osciloskopy, které jsem použil k měření těch součástek, teď signalizují příjem difúzního záření, ačkoliv nejsou k ničemu zapojené. To znamená, že buď ten zdroj rušivého záření značně zesílil a je registrovatelný i zde, nebo jsou ty součástky tak agresivní, že oba přístroje poškodily.“
„Zajímavé. A zkoušel jsi ještě nějaký jiný přístroj?“
„Neodvážil jsem se, šéfe. Nerad bych bezhlavě ničil přístrojové vybavení stanice.“
Hefaistos se na chvíli zamyslel. Mezitím vstoupil do jeho pracovny i sám technický ředitel Gabriel. „Nad čím spekulujete, vážení?“
Erigyos zopakoval svá podezření.
„Asi bych vyzkoušel třetí osciloskop, aniž bych k němu něco připojoval – zda se bude chovat stejně jako ty ‚poškozené‘,“ navrhuje Gabriel. „Mimoto je jasné, že ty součástky, z nichž Zemill sestavoval odrušovač, jsou samy aktivní a chovají se agresivně – ta srdeční arytmie, kterou trpěli Pedrovi dělníci, hovoří za vše.“
„To by tedy znamenalo dvě série pokusů,“ shrnuje Erigyos, „jednak prověřit ty ‚poškozené‘ osciloskopy někde daleko od těch součástek a potom ‚nepoškozený‘ osciloskop – tedy také mimo a potom v jejich ‚přítomnosti‘.“
„Přátelé, mně se stejně nelíbí, že se tu něco takového děje,“ spustil Gabriel po Erigyově návrhu. „Vypadá to, jako by byl na některém z těch dvou prozkoumaných archeologických nalezišť spuštěn nějaký přístroj – zřejmě přehlédnutím nebo nedopatřením. Jenže – obě naleziště byla prozkoumána jak Erigyovými techniky, tak i techniky-historiky, ale objeveno nebylo nic. Vůbec nic!“
„Nebo na některém z těch nalezišť mohlo být nastaveno zabezpečovací zařízení, které to rušení mohlo spustit, aniž bychom my se na tom nějak podíleli,“ míní Hefaistos. „Uvědomte si, že nálezy pod Chavínem i pod Viejo de Huantár nejsou identifikovány. Chybí jakákoliv známka toho, kdo ty základny vybudoval, kdo jich užíval a k čemu.“
„K čemu – to víme,“ oponuje Erigyos. Fyziologická laboratoř a to, co zbylo v paměti výrobního automatu pod Chavínem, hovoří jasně. Ten někdo tam dělal pokusy na lidech – buď nedovolené nebo bez jejich vědomí či souhlasu – případně obojí! Proto nepřítomnost identifikace a možná i nástrahy takového druhu, že je na rozsáhlém území v okolí nalezišť rušena komunikace.“
„To bychom i mohli uznat,“ namítá Gabriel, „ale věc je podle mne mnohem nebezpečnější!“
„Podle čeho usuzuješ, šéfe?“
„Podle chování Zemillova!“ zdůvodňuje své obavy Gabriel. „Přece mi nechcete tvrdit, že Zemill stavěl difúzní odrušovač jen proto, aby mohl komunikovat s nějakým tři tisíce let starým automatem. A ještě k tomu tajně a hlídal si, aby při tom nebyl přistižen. Když nabyl pocitu, že je situace neúnosná, tak dost svérázným – a možná i zbrklým způsobem zareagoval. Výsledkem jsou tři zmizelé osoby – včetně něho!“
Mozaika, kterou právě Gabriel poskládal z jednotlivých roztříštěných kousků, ukázala hrůznou pravdu, která teď před očima obou techniků vyvstala. Na Zemi působí nějaká další mimozemská expedice, jejíž členové praktikují postupy neslučitelné s Etickým kodexem!
„Ale v tom případě…“
„V tom případě,“ přerušil Gabriel netrpělivě Erigya, „je nad slunce jasnější, že – za prvé – tady někde na Zemi působí další naše expedice. Kde? Nevíme! Za druhé – tato expedice operuje na nějaké funkční základně v andské oblasti, nedodržuje nebo přímo ignoruje Etický kodex a ruší ZÁMĔRNĔ naši komunikaci. Za třetí – doktor Zemill se s nimi dostal nějakým záhadným způsobem do kontaktu. On to byl, kdo odeslal nákladním chronoportem naše děvčata neznámo kam. My neznáme místo ani čas, ve kterém se právě nacházejí. A za čtvrté – doktor Zemill sám je někde na Zemi a v reálném čase – tedy za předpokladu, že se teleportoval jen tím starým krámem druhé generace, který jsme našli na posledním nalezišti.“
- × - × - × -
„Pátrání po zmizelých dívkách a doktoru Zemillovi nabralo nový směr,“ oznamuje Gabriel Jošuovi ihned po své teleportaci na CPLEN. „Došli jsme k závěru, že…“
Když podal vyčerpávající zprávu o výzkumech na místě činu, o Erigyových pokusech se součástkami difúzního odrušovače a o závěrech učiněných na tajné schůzce s Erigyem a inženýrem Hefaistem, Jošuova tvář se zasmušila.
„Takže – rozumím-li tomu správně, prvořadým úkolem Erigyovým je teď nalezení funkční základny té druhé expedice. Bez jejího vypátrání a bez jejího kontaktování se s největší pravděpodobností dále nedostaneme.“
„Ano, rozumíš tomu dobře.“
„I když – tedy obrazně řečeno – to je úkol ‚pro vraha‘ – jak občas říkají naši pozemští přátelé.“
„Ale Erigyos se nabídl sám – ono je v tom totiž i něco osobního…“
„Osobního?“
„Jistě,“ usmál se Gabriel, „jeho osobní zalíbení ve slečně Lucii…“
„Ach tak… Už tomu rozumím. Tak proto on tenkrát byl ochoten i silou proniknout do toho bunkru, jak stoji v Hillově hlášení o tom únosu před dvanácti roky!“
„Přesně!“
„Tedy – jak Erigya znám, ten když se do nějakého problému zakousne, tak nepustí, dokud se mu ho nepodaří vyřešit. Učiněný buldok…“
Gabriel jen souhlasně pokýval hlavou.
„Dobrá, Gábi. A jak vypadá postup dalších úkolů, které stojí před námi?“
„Výzkum archeologických lokalit je prozatím zastaven. Nemůžeme pokračovat, dokud nebude vyřešen problém s tou druhou expedicí. Nechci riskovat další incident. Pak tu máme rozpracován program vlastní reprodukce, Ten se daří plnit díky vzorné spolupráci a mnohdy i obětavosti našich pozemských dívek. Zúrodňování a zalesňování Sahary je téměř před koncem, inženýr Paul d’Abdera už je zainteresován na projektu zúrodnění pouště Gobi. Vzdělanost států severní a subsaharské Afriky už má také slušnou úroveň, projevilo se to i na jejich ekonomickém růstu a chudinské čtvrti ve velkých městech rychle mizí. Dokonce poklesla i četnost různých teroristických útoků. Díky projektům slečny Nikolky máme teď v každém hlavním městě od Konakry až po Káhiru bezvadně fungující kliniku našeho typu, která pečuje o nemocné a zraněné podle charakteru zdravotních potíží a ne podle movitosti pacienta. O kliniky tohoto typu mají zájem další země, takže i tady je stále co rozvíjet.
Nu – a pak tady máme ten tvůj osobní úkol – tedy on je tvůj jen formálně, ale jeho vyřešení by nás opět mohlo posunout o veliký kus dopředu – hlavně co se obnovy naší vlastní reprodukce týče…“
„Ano, já vím a pořád ho vedu v patrnosti. Jenže Sofinka teď zrovna funguje jako Míšina osobní sestra, a já jsem je nechtěl od sebe oddělovat, protože si skvěle rozumějí. Jak je vlastně slečna Míša daleko s tou svou bioenergetickou senzitivitou?“
„Nevím, ale pozveme si sem slečnu Sofii, ona už nám sama poví, kdy se bude moci uvolnit.“
Sofie přišla na schůzku se svým pra-pra-…-pradědečkem okamžitě na zavolání. Ví, jaké úkoly ji čekají, až skončí službu u Míši, a už se nemůže dočkat. Dorazila podle svého zvyku v Evině rouše.
Je krásná, nádherná… vlasy, rysy obličeje, postava… Jošua láskyplně hledí na svou pra-pra-…-pravnučku a nemůže z ní spustit oči. Jak je milá, příjemný hlas měkký pohled…
Sofie zavřela dveře a bouřlivě se s Jošuou i Gabrielem přivítala.
„Našli jste Lucinku a Leničku,“ byla její první slova, jakmile usedla do nabídnutého křesla.
„Zatím ne, děvče, zatím ne… Ale pátrání nabylo nový směr. Doufejme, že se nám to v brzké době podaří…“
Sofiiny rozzářené oči pohasly.
„Jak to vypadá se slečnou Míšou, Sofinko,“ zeptal se po chvíli Jošua.
„Dobře. Před třemi dny se vrátila z Menstruačního a hned si dala aplikovat laktogenní sérum. Na pozítří má naplánovanou aplikaci trvale působícího bioenergetického stimulátoru, ale kursy sebeobrany už chce absolvovat společně s Paulim na SSE, takže se s ní 11. října rozloučím… a budu volná pro tebe, dědečku…“
„Ano? To je dobře… Jak to vypadá u tebe s menstruací?“
„Čekám, že u mne dnes vypukne…“
„Dnes u tebe vypukne… to máme osmého… plus 14 dní, aby ses dostala doprostřed cyklu … tedy 22. října se tě ujme profesor Amynill. A po menstruaci si prozatím nenechávej aplikovat laktogenní sérum. Já vím… vím, že jsi věrná dárkyně, ale vyšetření, která tě čekají, by to mohlo ztížit.“
„Dobře, dědečku. Dobrou noc.“
Sofie se rozloučila a opustila Jošuovu pracovnu.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah