„Přišel jsem vám oznámit,“ spustil bratr Inocenc, když ho krátce před západem Slunce vpustila Lucka do cely, „že učená theologická komise rozhodla o vrácení vašich šatů a věcí v nich obsažených výměnou za bratra Anastasia podle vašich podmínek. Pojďte se mnou.“
Obě kamarádky vyrazily chodbou za knězem, když byly pečlivě zavřely a zamkly dveře své cely elektronickým zámkem.
Kněz je vyvedl do zahrad a potom do vchodu budovy, kde se přede dvěma dny poprvé setkaly s bratrem zahradníkem. Vystoupili po schodišti a ocitli se v horní chodbě. Tam je Inocenc zanechal stát před jedněmi dveřmi a sám vstoupil dovnitř.
„Myslí to upřímně nebo se máme chystat k obraně,“ ptá se Lenka Lucky preventivně si rozvazujíc košili. Ta totiž není opatřena knoflíky, ale vázacími šňůrkami, takže když je pečlivě zavázaná, nelze se jí tak snadno zbavit.
„Poznáme,“ odpovídá tlumeně Lucka instinktivně Lenku napodobujíc, aby byla rovněž připravena k obraně proti nenadálému útoku, „ale přiznej se, Leničko, že ty taky cítíš podraz?“
Dívky spolu hovoří česky, aby případní nezvaní posluchači nerozuměli. Ačkoliv skoro šeptají, v chodbě se jejich hovor nepříjemně rozléhá.
„Cítím…“ odpovídá Lenka úsečně. Košili už má zcela rozvázanou a její klopy, jen přehozené přes sebe, lehce přidržuje rukou, aby se nerozevíraly.
Vtom se otevřely dveře a dívky jsou pozvány, aby vstoupily dál.
Místnost, ve které se ocitly, je opravdu rozlehlá. Vysoký klenutý strop je podepřen devíti masivními kamennými sloupy, mezi nimiž jsou jen úzké průchody. Tři úzká okna na vzdálenější straně nestačí rozsáhlou prostoru dostatečně osvětlit. Na každé straně každého sloupu jsou proto instalovány svícny a v nich vždy po třech zapálených svících. Celkem tedy 108 svící osvětluje ponurou místnost, ale vzhledem k šíři sloupů je i tak místnost nedostatečně osvětlena. Přesto přechod z úplně temné chodby děvčata na chvíli oslnil. Teprve po několika sekundách si Lenka uvědomila, že jsou přítomny jednání ‚učené theologické komise‘ zkoumající jejich zabavené oděvy a obsah jejich kapes. Každá věc, každý kousek oděvu, vše je rozloženo po stolech, ale členové komise jsou zřejmě skryti za některými sloupy. A skutečně!
„In nomine patris et filii et spiritus sancti, sdělte nám svá jména, odkud jste sem přišly a co zde pohledáváte,“ ozval se hlas zpoza jednoho sloupu.
Lenka postoupila o dva kroky vpřed, aby viděla, kdo je tak přívětivě oslovil. Za stolem tam sedí vysoký muž v mnišské kutně, už postarší, s prošedivělými vlasy i vousy. V ruce drží bronzový kříž a jeho špičkou míří proti Lence. Po obou jeho stranách sedí ještě po třech dalších mniších, tedy celkem sedm. Za nimi s odstupem postává poníženě bratr Inocenc.
„Stůj, dál už ani krok! Odpověz na otázky!“
„Salus a Domino Jesu Christo, patres reverendi,“ pozdravila Lenka zdvořile, „jsem sestra Lenka a toto je sestra Lucie. Myslím však, důstojnosti, že naše jména už vám sdělil bratr Inocenc.“
„Jak si můžeš dovolit, osobo hříšná, oslovovat nás ‚bratři‘?“
„Předně – vás jsem zatím ‚bratři‘ neoslovila, jestli jste si laskavě neráčili všimnout. A za druhé – podle čeho usuzuješ, že jsem hříšná osoba? To mi budeš muset dokázat, nebo se omluv, jinak to budu považovat za urážku a křivé obvinění. Važ slova!“
Lenka opustila přátelský tón a rychle se přizpůsobila arogantnímu vystupování mnichovu.
„Za tuto drzost budeš tvrdě pykat, ty čarodějnice!“
Mnich uchopil do ruky mosazný zvonek a několikrát silně zazvonil. Zpoza zadních sloupů vystoupilo několik vojáků ozbrojených halapartnami a obstoupili Lenku ze všech stran, oddělivše ji od Lucky.
Dívky ovšem neztratily rozvahu a v mžiku strhly košile, které mají přes sebe jen přehozené. Sekundu před tím, než se Lenka rozhodla k vytvoření silového pole, ucítila na noze chlad řetězu. Některý z vojáků se ji zřejmě pokusil lapit zezadu. To ovšem neměl dělat, protože Lenka vzápětí uvolnila do řetězu několik elektrických impulsů. Voják už ani nestačil za řetěz zatáhnout, aby Lenku strhl k zemi. Zapraskal elektrický výboj, po článcích řetězu se mihly namodralé jiskry a vojákovu ruku zkroutila příšerná křeč.
„Pusť ten řetěz, lumpe!“ nařídila mu Lenka, když impulsy pominuly.
Nic. Voják zřejmě nerozumí latinsky.
„Nařiďte tomu vojákovi, důstojnosti, …“
Lenka nedopověděla, protože voják, pocítiv, že křeč pominula, přece jen za řetěz zatáhl.
Díky své gymnastické průpravě Lenka naštěstí neupadla. Jen poskočila, aby nabrala ztracenou rovnováhu. Pak znovu vyslala do řetězu několik elektrických impulsů – tentokrát však silnějších. Křeč zkroutila vojákovi ruku tak mocně, že sám upadl. Toho Lenka využila k tomu, aby se zbavila řetězu, a vzápětí kolem sebe konečně vytvořila ochranné pole, které řetěz odmrštilo stranou. Ten se omotal kolem nohy jiného vojáka.
Ovšem voják, který Lenku původně do řetězu chytil, seznav, že křeč v jeho ruce znovu pominula, bez rozmýšlení řetězem prudce škubl – a strhl k zemi svého kumpána. Lenka se hlasitě rozesmála, zatímco povalený voják se vztekle vrhl na původce svého ‚ponížení‘ a oba se na podlaze řežou hlava nehlava.
„Máte skvěle vycvičené a disciplinované vojáky, důstojnosti. Gratuluji…“
„Mlč, poběhlice,“ ohrazuje se mnich sedící uprostřed, který ji před tím označil za osobu hříšnou, „a obleč se, když už jsi na posvátné půdě Konventu kanovníků Svatého hrobu!“
„Mám se obléci? Proč? Vždyť jste mě chtěli vidět nahou a ještě k tomu zakovanou do želez. Nevzpomínáte si, patres reverendi {důstojní otcové}?. S těmi železy to tedy tak trochu nevyšlo, omlouvám se. Ale nahá se vám předvedu s radostí!“
Lenka několikrát rozverně zapózovala a znovu se rozesmála. „Doufám, že se líbím…“
Pak však zvážněla a zkoumavě se zahleděla na mnichy sedící zaraženě u stolu. Ale to už kruh vojáků prorazila také Lucka a stanula vedle ní. Obě kamarádky na okamžik zrušily silové pole, přistoupily k sobě, chytily se za ruce a pole znovu vytvořily – tentokrát společně jedno, aby pokud možno šetřily energii.
„přátelé,“ spustila Lucka, „my bychom se opravdu rády oblékly, ale to byste nám napřed museli vrátit naše oděvy. Ty vypůjčené košile se nám zdají tak trochu nepohodlné a ani nám příliš nesluší…“
„Jak se odvažuješ, pekelná obludo, označovat nás za přátele,“ osopil se na ní mnich mající hlavní slovo.
„Pokud tedy chcete, abychom vás považovaly za nepřátele,“ přebírá slovo Lenka, „tak prosím. Bude to ovšem jen k vaší škodě…“
Pak vyrazila drobnými krůčky směrem ke stolům vedouc Lucku za sebou. Ta okamžitě pochopila Lenčin plán a přitiskla se k ní blíž, aby se dalo silové pole zúžit. Po několika krocích se prostřední stůl pod jeho náporem mírně posunul a jeho hrana se dotkla kutny mluvčího mnichů.
„Nechcete-li se octnout na podlaze, odstupte od stolu, nepřátelé!“
Mniši tupě zírají na obě dívky a nechápou, jak se mohl stůl posunout.
Další drobný krok a nové posunutí stolu.
„Jsou to čarodějnice! Posunují stolem, aniž by se ho dotkly!“ vyjekl jeden z mnichů, a vstav od stolu, dal se na ústup.
Když se stůl pohnul potřetí, zpanikařili i ostatní a spěšně svá místa opouštějí.
„Kdybyste se chovali přátelsky,“ spustila Lenka, když se s Luckou zmocnily svých šatů a ostatních věcí vystavených na stole, „tak bychom vám podrobně předvedly a vysvětlily funkci každého z těchto předmětů. Vy nás však nepovažujete za přátele, spíláte nám do čarodějnic a pekelných oblud, takže je nám velice líto, ale nedozvíte se od nás nic. Teď nařiďte těm vojákům, aby nám uvolnili cestu ven, nechtějí-li být smeteni.“
…
„Co myslíš? Nepřehnaly jsme to trochu, když jsme je všechny smetly na jednu hromadu a odešly se svými věcmi, aniž jsme se nějak domluvily aspoň s některým z těch mnichů?“ ptá se Lucka rozesmáté Lenky, když se konečně vrátily do své cely.
„Myslím, že jsme se s nimi přátelsky domluvit chtěly – ale oni nějak neměli zájem.“
„To je sice pravda,“ namítá Lucka, „jenže oni se zřejmě domnívají, že když jsme – podle nich, tedy – ‚čarodějnice‘ a ‚pekelné obludy‘ a já nevím, co ještě, tak že jsme i představitelky ‚zla‘ – což se mi tedy vůbec nelíbí. A způsob, jakým jsme se zmocnily svých věcí, je v tom jistě ještě utvrdí.“
„To je sice možné,“ připouští Lenka, „ale dovedeš si představit je, jak se starají například o ošetření zraněného nepřítele, jako jsme to udělaly my?“
„Otázka ovšem je,“ namítá Lucka, „zda oni to správně pochopí. Oni si zřejmě myslí, že tím šípem jsme ho zranily my…“
Vtom se ozvalo zabušení na dveře.
Lenka si bleskurychle rozepnula kombinézu, aby ji byla schopna v případě potřeby shodit s ramenou a nechat spadnout vrchní díl k pasu, zatímco Lucka otevřela dveře. Před nimi stojí bratr Inocenc.
„No, to je ale vzácná návštěva,“ hlaholí Lenka zapínajíc si kombinézu, „pojď dál, bratře, posaď se u nás a pověz, co tě k nám přivádí.“
„Slunce už dávno zapadlo…“ spustil váhavě kněz, „a já bych chtěl vědět…“
„… co uděláme s bratrem Anastasiem?“
„Ano.“
„Co by? Pustíme ho na svobodu. Své věci jsme získaly zpět – sice ne takovým způsobem, jak bychom si představovaly – ale teď už je to jedno. Svého cíle jsme dosáhly, nemá smysl ho tu déle držet.“
Lucka mezitím odešla do temnice a přivedla vězněného kněze. Zatím je ještě stále nahý s rukama spoutanýma za zády. Lenka po něm přejela ostrým světlem kapesní svítilny. „Můžeš se přesvědčit, že krom trochy nepohodlí jsme mu nezkřivily ani vlásek.“
„A co jeho šat a věci?“
„Šaty jsou rozložené na dvorku na sluníčku – těch sis snad všimnul, když jsi sem šel,“ informuje Lenka. „No, a kříž stojí támhle v koutě. Tvá karafa se rozbila a střepy jsme vyhodily – doufám, že ti to nevadí, bratře Inocenci.“
„Ty… ty… mu říkáš… ‚bratře‘ …“ vykoktal ze sebe náhle stále ještě zkoprnělý Anastasius.
„Ano, bratře Anastasie. Co tě na tom udivuje?“ ujala se pro změnu slova Lucka, uvolňujíc mu svázané ruce. „Já jsem sestra Lucie a to je sestra Lenka.“
Jakmile Anastasius ucítil, že má volné ruce, okamžitě si jimi zakryl choulostivé místo svého nahého těla, ale pohled na obě dívky v sexy kombinézách, které zvýrazňují jejich ženské křivky, ho nenechal klidným. Penis se mu postavil proti jeho vůli. Lenka nevydržela a zasmála se. Anastasius se k dívkám obrátil zády.
„Ale, bratře Anastasie! Je neslušné obracet se k ženám zády,“ kárá ho Lenka.
„Jenže… já… já … jsem docela nahý…“
„A za to se stydíš?“ podivuje se Lenka, „Vždyť i tvé tělo je Boží výtvor… Nebo snad ne?“
Anastasius neodpověděl, ani se neotočil zpět.
„Bratře Inocenci,“ požádala Lucka druhého kněze, „buď tak laskav a přines tady Anastasiovi jeho šaty. Víš, kde je najdeš…“
„Ne, ne! Neodcházej!“ zvolal Anastasius zoufalým hlasem, „přece mě tady nenecháš nahého a bezbranného napospas těm dvěma strašlivým ženštinám!“
„Klid, bratře,“ chlácholí ho Inocenc, „sám víš, že proti nim nic nezmohla ani celá eskorta. Kdyby nám chtěly nějak ublížit, už dávno by to udělaly, aniž by nás musely rozdělovat.“
Po těch slovech se odebral ke dveřím, pak úzkou chodbou ke schodišti a ven na dvorek.
„Přece by ses nás nebál, bratře Anastasie,“ oslovila ho měkce Lucka, když Inocencovy kroky v chodbě dozněly, „my jsme se sem dostaly nedopatřením, samy jsme v nezáviděníhodné situaci. A rozhodně tady nechceme páchat nic zlého ani nikomu ubližovat. Jenže vy – z nějakých nepochopitelných důvodů – na nás neustále hledíte jako na nějaké vetřelce, nepřátele nebo škůdce… Nevím. A nám nezbývá, než se bránit. Můžeš se přesvědčit, že jsme nikomu nezkřivily vlásek na hlavě. Všechny nepříjemnosti, i to zranění toho vojáka dnes ráno – jste si způsobili sami.“
„Opravdu?“ Anastasius se konečně otočil a dokonce si zapomněl dále zakrývat své ohanbí.
„Opravdu,“ potvrzuje Lenka Lucčina slova a dodává: „Ani svou nahotu nemusíš před námi skrývat. Sám víš, že jsme na ni zvyklé.“
Tato slova však – místo aby kněze uklidnila – způsobila, že si rukama své genitálie opět bleskurychle zakryl.
To ovšem vyvolalo úsměv na Lucčině obličeji. „Tentokrát ti ten psychologický tah nevyšel, Leničko…“
„Jakou čarodějnickou řečí se to domlouváte,“ ozval se Anastasius, „nerozumím ani slovo.“
„To je náš rodný jazyk,“ chlácholí ho Lenka, „žádný čarodějnický, neboj.“
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil Inocenc s Anastasiovým oděvem v ruce. Ten se neprodleně oblékl a ulehčeně vydechl. „Říkaly jste, že jsem volný?“
„Ano, bratře Anastasie, ale budeš u nás vždy vítán, jako milý host,“ oznamuje mu Lucka. „Stejně jako tady bratr Inocenc.“
„Ještě by bylo dobré, aby i ostatní kněží, mniši a vojáci tuto skutečnost pochopili a chovali se k nám – když už tedy ne přátelsky, tak aspoň nevšímavě…“ dodala Lenka.
„Pokusíme se o tom promluvit s Jeho Milostí jeruzalémským patriarchou,“ slibují oba kněží opouštějíce celu.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – neděle 31. března
1118
(Lenčin zápis)
Nikdy bych nevěřila, že toto archaické datum bude teď pro mě – a pro Lucinku, pochopitelně – aktuální! Co to pro mě znamená jako pro historičku? Že bych mohla být teoreticky … téměř vševědoucí! Kdybych se uvedla v roli věštkyně… Hmm… Bylo by to zajímavé, ale nakonec stejně nepoctivé, jako kdybych s fyzickou výbavou od mimozemšťanů nadále provozovala závodně gymnastiku.
Tak například: Jeho Veličenstvo Balduin I. je na smrtelné posteli a v úterý zemře… Já to vím – ale nesmím to prozradit! Rovněž tak skutečnost, že o Velikonoční neděli 14. dubna bude novým králem korunován jeho bratranec Balduin Le Bourg jako Balduin II. Konec konců – také vím, že to bude dobrá volba, protože Balduin II. se ukázal jako velice schopný panovník.
Ale dost filosofování. Tyto poznámky dělám především proto, aby někde bylo zaznamenáno, kam jsme se s Lucinkou dostaly a jakých událostí jsme byly svědky. Rovněž tak je nutno zaznamenávat, co jsme tu prováděly my samy, aby bylo budoucím generacím jasné, že jsme svým příchodem sem a svou činností tady mohly v některých detailech pozměnit minulost.
Rozhodla jsem se psát češtinou jedenadvacátého století. Důvody jsou dva: Jednak bych nechtěla, aby někdo zde rozuměl tomu, co tady zaznamenávám, kdyby se mu moje poznámky nedopatřením dostaly do ruky. A za druhé: Jedná se o můj mateřský jazyk, tak proč se za něj stydět, že?
Dnes ráno po obvyklé rutině – tedy hygiena ve fontánce a důkladné nabití na sluníčku, jsme si s Luckou oblékly kombinézy a vyrazily jsme na další průzkum. Vyšly jsme východní bránou, která se jmenuje Zlatá brána, ven ze zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu. Kupodivu nám nikdo nebránil. Chtěly jsme obhlédnout některou další část Jeruzaléma, ale zjistily jsme, že tady už jsme z města úplně venku.
„Tak se vrátíme a zkusíme najít jinou bránu,“ navrhla Lucka.
„Dobře, ale nejprve bychom měly využít toho, že tady je relativně klid, zajít trochu do pouště a zjistit, jak to vlastně je s těmi synchronizačními impulsy pro vytvoření silového pole,“ upozornila jsem kamarádku.
„Pravda, teď máme zpátky své satelitní telefony…“
Lucka ho vytáhla z kapsy a zapnula. Obě s napětím sledujeme dění na displeji. ‚Hledám síť…‘; ‚Zadejte PIN…‘; ‚Síť přístupná…‘; ‚Zadejte osobní heslo…‘
Ale heslo se nedaří a nedaří zadat. Po šestém pokusu jsme obdržely konečný verdikt: ‚Osobní heslo … není registrováno v generálním direktoráři stanice NEMESIS II. Jste přihlášena jako host. Vítejte.‘
„Tak! Stanice NEMESIS II – na kterou je napojen komunikátor a teleport pod nalezištěm Huánuco de Viejo, a my jsme teď na ní napojeny satelitním telefonem,“ pobrukuje si Lucka ‚pod fousy‘, „Leničko, zapni také svůj mobil…“
Stalo se. Rovněž i já jsem přihlášena jako host, ale to téměř nevadí. Být přihlášen jako host znamená, že si můžeme s Luckou navzájem telefonovat a dokonce můžeme využívat veřejné části informační databáze stanice. Nemůžeme však do ní nové informace ukládat a také nemůžeme využívat výhod osobních schránek.
„Tak! Teď máme k dispozici telefon a obrovskou databázi… v roce 1118. Tohle kdybychom předvedly těm mnichům, tak by nás chtěli upálit bezodkladně…“
„Tak jim to raději předvádět nebudeme,“ navrhuji Lucce. „Obrovskou výhodou je, že spolu můžeme komunikovat i v případě, že bychom byly nuceny se z nějakých důvodů od sebe odloučit – i když to bych opravdu nerada…“
Lucka uložila telefon do kapsy kombinézy a vytáhla další přístroj. „Výborně! I navigátor funguje! Když si jen vzpomenu, co patálií jsme s těmi aparátky měli tam v Peru… Spojení přes družice nefungovalo, navigace nefungovala… Nebo snad… NEBUDE fungovat?“
„To je paradox, viď? Ale… nemedituj nad tím. Musíme se vrátit, nechceme-li zmoknout,“ upozorňuji kamarádku, „podívej, jak se obloha kvapem zatahuje!“
„Opravdu! V této roční době prší v Jeruzalémě jen třikrát do měsíce – a zrovna to musí přijít, když si vyjdeme na procházku,“ hartusí Lucka.
Obrátily jsme své kroky zpět k městu, ale už bylo pozdě. Strašlivá průtrž mračen doprovázená hromy a blesky se spustila tak nečekaně, že jsme ve chvíli vypadaly, jako bychom právě vyšly ze sprchy!
„Ještě že ty mimozemské elektronické přístroje jsou vodovzdorné,“ libuje si Lucka svlékajíc kombinézu i bikinky. Učinila jsem totéž, protože jakýkoliv oděv se v tak hrozném lijáku jen nepříjemně lepí na tělo, aniž by člověka jakkoliv chránil.
Ale obloha se zatáhla ještě víc. Je takové šero, že už ani nedokážu přečíst číslice na svých hodinkách. Nakonec jsem i ty sundala z ruky a vložila do jedné kapsy kombinézy.
„Spěchat už nemusíme,“ míní Lucka. „Stejně už jsme promočené až na kost a ten lijavec hned tak nepřestane…“
Volným krokem jsme došly k bráně a vstoupily jsme do ní. Je otevřená a valí se z ní proud vody.
„Kdyby ty brány zavřeli,“ poznamenává Lucka, „tak by tu nastala povodeň…“
„Měly bychom se jít podívat, jak dopadla naše cela… Aby taky neplavala!“
„Máš pravdu,“ souhlasí Lucka a tak jsme přece jen přidaly do kroku.
Neušly jsme ani polovinu cesty od brány k chodbě vedoucí do naší cely, když vtom se znovu zablesklo a vzápětí se ozvala strašlivá rána.
„Někde uhodilo – a blízko!“ zvolala Lucka.
Ale to už se po obloze rozlila narudlá záře…
„Támhle, podívej,“ ukazuji Lucce hořící dřevěnou budovu na druhé straně zahrady.
„To musel být pořádný výboj,“ hodnotí uznale Lucka, „když to dokázalo zapálit to promáčené dřevo a ani ten lijavec to není schopen uhasit…“
„Hmm, s tím nic nenaděláme,“ poznamenala jsem, „s tím už by si neporadil ani oddíl zkušených hasičů.“
„To neporadil,“ souhlasí Lucka, „ale předejít by se tomu dalo…“
„Jak?“ vydechla jsem údivem.
„Podívej, Leničko, oni nás považují za čarodějnice a pekelné obludy,“ spustila Lucka zamyšleně, „co kdybychom jim předvedly, že jsme jim nepřišly škodit? Že naopak dokážeme pomoci?“
„To zní zajímavě, ale jak si to představuješ?“
„No… snad by nebylo tak těžké postavit pár hromosvodů…“
„Ach tak, budeme si jako hrát na vynálezce…“
„Něco na ten způsob,“ přikyvuje Lucka.
Když jsem o tom chvíli uvažovala, dospěla jsem k názoru, že Lucčin nápad je vlastně úžasný. My jim předvedeme, že jsme sem nepřišly škodit – a to tak, že tady zavedeme různé užitečné ‚vynálezy‘ pocházející sice z budoucnosti – ale takové, ke kterým nám postačí použít zde dostupné materiály. Například ty hromosvody se dají postavit z těch kovových šípů do kuší. Místo svářečky použijeme laser, aby se to nemuselo skovávat v nějaké výhni – ale tím si jen ušetříme práci. I bez něj by to šlo postavit, bylo by to však obtížnější.
„Dobrý nápad,“ uvažuje Lenka, „jenže se musíme s někým spojit. Ty šípy asi jen tak snadno nezískáme…“
Zabrány do úvah jsme přešly dvorek a dorazily až k ústí chodby.
„Je to dobré,“ pochvaluje si Lucka, „voda se k nám nedostala. Dvorek se svažuje směrem k brance a ta zůstala po našem odchodu otevřená. Potopa se nekoná…“
Sestoupily jsme po schodech potmě. Nechce se nám tahat svítilny z kapes mokrých kombinéz. V další cestě nás však zastavil podezřelý šramot.
„Je tu někdo?“ zvolala jsem latinsky.
„Ano, já… bratr zahradník. Čekám tu na vás!“
„Dobře, tak jen uhni z cesty… Pojď až sem, k nám… a přitiskni se ke zdi, ať mohu projít a otevřít dveře,“ požádala jsem ho.
Stalo se a já jsem vstoupila do naší cely. Za mnou bratr zahradník a Lucka jako poslední. Když zavřela dveře, rozsvítila jsem svítilnu, která leží stále na stole. Venku je totiž ještě zataženo a zamřížovaným okénkem skoro žádné světlo neproniká.
„Sestry… stala se taková divná věc…“ spustil bratr zahradník, když jsme mu pokynuly, aby se posadil, „ta lucernička od vás najednou přestala svítit… Podívejte se!“
„Ach ano, je vybitá baterka,“ rozluštila záhadu Lucka, když jí mnich svítilnu podal. „Ale za čtyři dny? To vypadá, jako bys svítil nepřetržitě ve dne v noci…“
„Vždyť ano,“ přiznal mnich, „použil jsem ji ve své cele jako věčného světýlka.“
„Jako věčného světýlka…“ vydechla Lucka pobaveně. Ještě štěstí, že se nerozesmála – a já konec konců také.
„Když chceš lucerničku používat jako ‚věčné světýlko‘ – to tě ovšem musíme vybavit trochu jinak,“ rozhodla Lucka. „Podívej, ta lucernička je napájena baterkou – to je tohle…“ vysvětluje Lucka rozebírajíc svítilnu. „To je místo oleje v těch vašich věčných světýlkách. Takže my ti dáme ještě jednu baterku… vidíš? Lucernička už zase svítí. Tuhle původní dej ven na sluníčko – stačí přes poledne na chvíli. Ona se zase nabije, a až se vyčerpá ta nová, tak je zase vyměníš. Je ti to jasné?“
„Ano, sestry, Bůh vám žehnej…“
Bratr zahradník se zvedl a chystá se k odchodu, když vtom ho Lucka ještě na chvíli zadržela:
„Bratře zahradníku, k čemu sloužila ta dřevěná budova, která teď při té bouřce shořela?“
„Cože? On někam zavítal Boží posel?“
„Ano,“ ujala jsem se slova zase na chvíli já, „do té vysoké dřevěné budovy na druhém konci zahrady…“
„Jezu Kriste… ne!“ zvolal bratr zahradník zděšeně, „to je sušárna na ovoce… sušila se tam skoro polovina úrody ze zahrad… Taková škoda!“
„Sušárna na ovoce?“
„Ano… sušíme tam fíky, datle… Konventu to přináší značný zisk… A teď mi to všechno shořelo…“ Mnich nešťastně lomí rukama. Pak padl na kolena a jal se vroucně modlit k Všemohoucímu.
„No tak, už přestaň,“ chlácholí ho Lucka, „tím už zničenou úrodu nezachráníš. Ale dalo by se podobným katastrofám zabránit. Ne modlitbami, ale lidským přičiněním…“
„Cože, vy víte, jak zabránit Božímu poslu, aby zapaloval naše stavby a ničil naše stromy?“
„Ano, víme!“
Lucka pronesla tuto větu pevným hlasem a tak autoritativním tónem, že bratr zahradník mimoděk ustal ve svých modlitbách a vstal.
„Myslíš to vážně, sestro Lucie?“
„Ano, bratře zahradníku. Smrtelně vážně!“
„Smrtelně… vážně… A jak to chceš udělat, sestro Lucie?“
„Snadno… tedy … když nám s tím trochu pomůžeš…“
„Já? Vám pomoci? Vždyť ani nevím jak…“
„Stačí, když nám seženeš takové ty kovové šípy do kuší. Musí jich být ovšem hodně! Aby pospojované dosáhly ze země až na střechu budovy, kterou pak budou chránit.“
„Šípy budou chránit budovu? Jak?“
„Přitáhnou Božího posla k sobě,“ ozvala jsem se opět já, „a on po nich sjede do země – místo aby zapálil budovu.“
„A ty myslíš, sestro Lenko, že by se tak dala ochránit ta druhá sušárna?“
„Samozřejmě. A nebuď tak nedůvěřivý, bratře zahradníku. Zatím jsme vždycky splnily, co jsme slíbily, ne?“
„Dobře… Pokusím se…“
„Ale nesmí to moc dlouho trvat, bratře zahradníku,“ upozorňuje ho Lucka. „Víš, že Boží posel se zjevuje znenadání a pracuje rychle!“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – středa 3. dubna
1118
(Lucčin zápis)
Smrt Jeho Veličenstva Balduina I., krále jeruzalémského, pohroužila do smutku celé město. Dokonce jsme přerušily práce na stavbě hromosvodu na druhé sušárně a zúčastnily jsme se zádušní mše, na kterou nás v dobré víře pozval zničený bratr zahradník.
Odpoledne jsme však pokračovaly ve stavbě dál. Už máme zavedeno uzemnění daleko od budovy, teď zbývá jen vhodným způsobem ukotvit svorky na přidržování svodu se střechy. S pomocí mimozemských přístrojů – laserové svářečky a dalších, jde práce rychle od ruky a předpokládala jsem, že dnes večer bychom mohly být hotovy.
Obloha je sice bez mráčku, ale bratr zahradník nás varoval, že v této roční době přicházejí bouře náhle. O tom jsme se konec konců přesvědčily v neděli, když jsme si vyrazily trochu z města. Myslím, že Lenka to popsala dost podrobně.
Jenže jsme byly znovu hrubým způsobem vyrušeny. Ačkoliv nám oba kněží – Inocenc i Anastasius – slíbili, že zajistí náš klid, nestalo se tak. Je tedy pravda, že těch pár dní – počínaje sobotou – klid opravdu byl. Bratr zahradník nám opatřil asi dvě stovky železných šípů, ze kterých lze postavit slibovaný hromosvod, dokonce nám poskytl i několik zahradních dělníků, kterým velí, aby vykopali uzemňovací strouhu, do které jsme s Lenkou položily a laserem svařily několik šípů. Rovněž jsme je laserem povrchově upravily, aby odolávaly korozi. Jenže dnes po poledni, když už jdeme se svodem nahoru, přitáhla odkudsi skupina asi deseti vojáků a jali se po nás střílet z kuší. Bez varování! Ještě štěstí, že první šípy přilétly z větší dálky a minuly se cílem. Bleskurychle jsme s Lenkou strhly kombinézy a vytvořily ochranné pole. Právě včas! Další sprška šípů se pochopitelně odrazila a způsobila krveprolití mezi útočníky!
Ti ovšem zprvu nepochopili, že se jedná o jejich vlastní šípy – zřejmě vidouce, že my se šípy pracujeme, a domnívali se, že je po nich střílíme… Dalších několik šípů zranilo i ty vojáky, kteří zůstali nezraněni po první várce střel…
„Co teď s nimi,“ zírá Lenka nešťastně na to nadělení. „Tolik najednou jich ošetřit nedokážeme!“
V té chvíli se objevil bratr Inocenc. „Varoval jsem je, aby si s vámi nic nezačínali, ale marnost nad marnost! Prý se nesluší, aby dvě ženské vyzrály nad celou četou – a že si prý s vámi musí vyřídit účty…“
„Nu, tak si je vyřídili!“ prohlásila Lenka suše. „Teď, bratře, sežeň ranhojiče, my z nich aspoň vytaháme ty šípy – v tom už máme jistou praxi…“
„Cože? Ty z nich chceš zase dobývat šípy – jako tam z toho nešťastníka…“
„Jistě,“ prohlásila Lenka rozhodně. „Pochybuji o tom, že ten ranhojič by se s tím nějak mazal. Vyrval by to z nich i s vnitřnostmi. Kvůli tomu tam ten límec konec konců je… A kromě toho – my máme k dispozici laserový řezák, takže se těch hrotů snadno zbavíme… tedy na rozdíl od nich.“
Sotva jsme se pustily do prvního zraněného, objevil se Inocenc s ranhojičem. Ten sleduje naše počínání – probodnutí vojáka skrznaskrz, odříznutí hrotu za límcem a zaoblení konce zkráceného šípu laserovým řezákem, aby mu zpětné vytažení ublížilo co nejméně, a nakonec vytažení šípu z těla raněného.
„Skvělá práce,“ pochvaluje si ranhojič a pustil se do probodávání ostatních. My jen s Lenkou opracováváme hroty šípů. Naneštěstí však došlo i ke ztrátám na životech… Dva vojáci dostali smrtelné zásahy…
„Ještě jednou, dvakrát, desetkrát, stokrát nebo třeba tisíckrát opakujte všem,“ důtklivě nabádá Lenka kněze, ranhojiče i vojáky, kteří jsou při vědomí, „že na nás nikdo nemůže beztrestně útočit. A trest si přivodí sám svou vlastní zbraní!“
Teprve když byli všichni zranění i mrtví odneseni, mohly jsme nerušeně pokračovat v práci. Skončily jsme, když už se stmívalo…
Další náročný den máme za sebou. Co asi přinesou ty další?
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah