Ve čtvrtek ráno se opakuje stejný ceremoniál – obě dívky opouštějí svou celu v rouše Evině a vycházejí na sluníčko, aby dobily energii. Po zkušenostech ze včerejška si počínají obzvlášť opatrně. Dnes naštěstí nenarazily na žádné stráže. Mniši zřejmě pochopili, že touto cestou se nikam nedostanou, „ale to neznamená, že by nemohli vymyslet nějakou jinou habaďúru“ – jak aspoň poznamenala Lenka jdoucí jako obvykle první.
Po obvyklých ranních procedurách, když se osvěžily ve ‚své‘ fontánce, vystavily svá nahá těla opět slunečním paprskům. Události předchozích dvou dnů jsou jim dostatečnou motivací k tomu, aby nabíjení nezanedbávaly. S sebou mají ještě několik vybitých baterek, které musí při nabíjení hlídat. Když se pohodlně uložily na trávě, připomněla Lenka Lucce nutnost zjistit datum Velikonoc. Včera večer už se k tomu totiž nedostaly.
„Mám-li vypočítat datum Velikonoční neděle, musím vzít v úvahu několik skutečností,“ spustila Lucka. „Předně: Podle církevní definice je Velikonoční neděle první neděle po úplňku, který nastane v den anebo po dni jarní rovnodennosti.
První otázkou je tedy datum jarní rovnodennosti: Ta nastala v roce 1118 už 15. března, ale církev svatá bere za den jarní rovnodennosti 21. březen, ať se děje, co se děje. Vždyť kvůli tomu papež Řehoř XIII. roku 1582 provede zásadní reformu kalendáře. Není tedy co řešit.
Druhou otázkou je datum prvního jarního úplňku. Mohla bych počkat na noc, podle vzhledu Měsíce určit jeho stáří a dopočítat, kdy bude úplněk. Jenže zase: Církev svatá neurčuje datum Velikonoc podle přímých astronomických pozorování, ale cyklickým výpočtem na mnoho let dopředu. Protože Velikonoce nejsou svátky astronomické, ale církevní, budu tedy postupovat podle církevních zvyklostí.“
„To bude asi nejrozumnější,“ souhlasí Lenka.
„Už v 5. století před naším letopočtem zjistil řecký matematik Meton, že za 19 let se měsíční fáze vystřídají 235×. Skutečně: vynásobíme-li délku tropického roku o délce 365,2422 dne × 19 let, dostaneme 6939,6018 dne; a 235 oběhů Měsíce kolem Země je 235 × 29,53059 dne, což nám dá 6939,68865 dne. Rozdíl tedy činí pouhých 0,08685 dne, což je chyba 2 hodiny a 50 minut za 19 let. Nepřesnost 1 dne vznikne tedy za 218 let. Tady a teď ovšem platí juliánský kalendář, který dnes nese chybu 6 dní, jak už jsem upozornila ohledně data jarní rovnodennosti. Délka roku v juliánském kalendáři ovšem činí 365,25 dne a za 19 let to tedy dělá 6939,75 dne. Rozdíl tedy činí −0,06135 dne a nepřesnost 1 dne tak vznikne až za 309 let.
Ale nejprve k tomu údobí 19 let: nazývá se měsíční kruh, protože po těchto 19 letech připadají měsíční fáze přibližně na tatáž data v roce. I tady je zavedena jistá konvence – měsíční kruh musí někde začínat a někde končit. Bylo rozhodnuto, že 1. rokem měsíčního kruhu bude rok, který bude následovat po novu, který nastane dne 24. prosince předchozího roku. Takovou podmínku splňuje například rok 1 před naším letopočtem. Pořadové číslo roku v měsíčním kruhu se nazývá zlaté číslo nebo taky zlatý počet. Abychom tedy zjistili zlaté číslo roku 1118…“
„… musíme přičíst 1 a dělit devatenácti,“ navrhuje Lenka, „jenže – co ta chyba? 1118/309 jsou 3 dny…“
„Jenže kalendář, podle kterého počítáme, se předbíhá už o 6 dní,“ chlácholí Lucka Lenku, takže ty tři dny nehrají až tak velkou roli. Až udělám přesná astronomická pozorování, tak uvidíme, s jakou chybou církev ve skutečnosti počítá. Ale teď k tomu zlatému číslu: (1118+1)/19 = 58 a zbytek 17 je námi hledaný výsledek.“
„Dobře. Známe zlaté číslo 17…“ mudruje Lenka – a co bude dál?“
„Dál musíme vypočítat epaktu roku 1118. Epakta je stáří Měsíce dne 22. března, to znamená v den, kdy mohou být v daném roce nejdříve slaveny Velikonoce. Aby k tomu mohlo dojít, muselo by být 22. března v neděli a stáří Měsíce 14 nebo 15 dní.“
„Jasně, aby to bylo po úplňku,“ ujasňuje si Lenka, „ale jak se ta epakta vypočte?“
„Nu, uvědom si, že 12 oběhů Měsíce kolem Země trvá 29,53059 × 12 = 354,36708 dne, to znamená, že měsíční rok je o 11 dní kratší než rok sluneční. Postupuje se tedy tak, že přičítáme 11 tak dlouho, dokud epakta nepřekročí 30. Pak odečteme 30 a znovu přičítáme 11. 1. rok cyklu má tedy epaktu 0, 2. rok 11, 3. rok 22, čtvrtý rok 33−30=3, 4. rok 14…“
„Aha, 5. rok 25, 6. rok 36−30=6… jenže než se dopočítám toho sedmnáctého, tak se určitě několikrát spletu!“ prohlásila lítostivě Lenka.
„Ale – to je jen abys věděla, jak se postupuje. Vypočíst to půjde určitě rychleji,“ chlácholí ji Lucka. „Podívej: 16× musíš přičíst 11, což je 176. 176/30 = 5, tedy musíš odečíst pětkrát 30, tedy 176−150=26, což je epakta 17. roku v měsíčním kruhu, kterým rok 1118 je.“
„Z toho plyne, že dne 22. března byl Měsíc stár 26 dní,“ ujišťuje se Lenka.
„Ano, správně,“ souhlasí Lucka. „Březnový úplněk tedy byl někdy 11. března, takže dokonce před skutečnou astronomickou rovnodenností. Další úplněk tedy bude kolem 10. dubna a v neděli po 10. dubnu, tedy 14. dubna
1118,
budou Velikonoce.“
„To tedy znamená,“ sděluje Lenka Lucce, že ode dneška za pět dní, v úterý 2. dubna, zemře král Balduin I. A o Velikonoční neděli, tedy 14. dubna, bude korunován jeho bratranec jako král Balduin II.
„Opravdu? Tak se tedy staneme svědky slavnostního obřadu,“ pokyvuje Lucka významně hlavou, jenže na to bychom se měly nějak připravit. Vždyť my ani neznáme své nejbližší okolí – jen kousek zahrady, dvorek, naši celu a jednu místnost v přízemí hlavní budovy. Trochu málo…“
„Dobrá, teď jsme se důkladně nabily, baterky za chvíli taky budou. Uklidíme je, zapneme nudabránu a vyrazíme na průzkum,“ navrhuje Lenka.
„Ale oblečeme si aspoň ty košile,“ upozorňuje Lucka.
„Ovšem. To je přece samozřejmé,“ směje se Lenka chopivši se několika baterií.
Lucka pobrala zbytek a vyrazily zpět ke své cele. Přede dveřmi je však čekalo překvapení v podobě jejich známého ze včerejška – bratra zahradníka.
„Salus a domino Jesu Christo, sorores!“
„In sacula saeculorum, amen!“ odpověděla Lenka vážně na jeho obřadný křesťanský pozdrav, „čekáš tu na nás, bratře zahradníku?“
„Zajisté, sestry. A hned se vás také ptám, proč opět vycházíte ven zcela neoděny, ač jsem vás vybavil košilemi.“
„I toť součást naší ranní pobožnosti, bratře zahradníku,“ podává Lenka šokující vysvětlení, „s tím se budeš muset smířit. Avšak nyní trochu odstup ode dveří, abychom mohly otevřít… Ještě dál… aspoň pět kroků, prosím.“
Jakmile mnich odstoupil ode dveří tak daleko, že fotobuňka zaregistrovala pouze nahá těla obou dívek, zámek lehce cvakl a Lucka otevřela dveře.
„Jen směle dál, bratře zahradníku,“ zve Lenka mnicha do cely, „a sděl nám, s jakými zprávami k nám přicházíš?“
„Než začnu,“ spustil mnich váhavě, „mohl bych vědět, jakým kouzlem se vám podařilo otevřít dveře? Nevšiml jsem si žádného klíče ani jiného předmětu, který byste použily.“
„Prosím, aby ses na nás nehněval, bratře zahradníku,“ spustila Lenka oblékajíc si košili, „ale prozatím to budeme držet v tajnosti. Nerady bychom, aby kdokoliv pobýval v této cele v naší nepřítomnosti. Pokud se ovšem budeme zdržovat zde, budeš vždy vítán jako milý host.“
„Dobře. Nebudu vyzvídat. Chtěl jsem vám jen oznámit, že sem dnes přivedu toho truhláře. Mimo to byste měly vědět, že Jeho Milost metropolita jeruzalémský se vůbec nedozvěděl o včerejším příběhu vojáků ani katovy roty, protože se nikdo z nich neodvážil před něj předstoupit. Zdá se, že ti lidé byli natolik vyděšeni, že snad ani nezaregistrovali mou přítomnost zde.“
„Tím lépe,“ ujala se slova tentokrát Lucka, „ale kdyby ti hrozilo jakékoliv nebezpečí – opakuji: jakékoliv! – ochranu u nás vždy najdeš, bratře zahradníku.“
„Snad to nebude potřeba,“ míní mnich, „ale budu mít vaši nabídku neustále v patrnosti. Nyní mě však na chvíli omluvte, půjdu pro toho truhláře.“
Truhlář přivedený mnichem s sebou přinesl nástroje i potřebný materiál a s fortelem mistra svého oboru zhotovil oběma děvčatům poměrně široké lůžko. Bratr zahradník potom dodal i materiál k výrobě slamníku. Během necelých tří hodin byla cela zútulněna k nepoznání.
„Zde je tvá odměna, bratře zahradníku,“ oznámila mu Lucka podávajíc mu kapesní svítilnu.
Mnich poděšeně couvl: „Netušil jsem, že to s tou lucerničkou myslíš vážně, sestro.“
„Jak vidíš, opravdu to myslíme vážně.“
Mnich se dotkl svítilny a ucukl.
„Neboj se! Vždyť už jsi ji držel v ruce včera,“ směje se Lenka jeho zděšení.
„Já vím – ale to jsem netušil, že se ta pekelná věcička stane mým majetkem… Nemůže mi ublížit?“
„I kdež. Je úplně bezpečná,“ chlácholí mnicha Lucka, předvádějíc mu funkci vypínače.
Mnich poděkoval a spěšně odešel svítě si kapesní svítilnou na cestu tmavou chodbou.
„Tak – a teď si vyzkoušíme nový pelíšek,“ raduje se Lenka opět svlékajíc košili.
Lucka nakažena jejím nadšením ji následuje a za chvíli obě leží na široké posteli kterou byl truhlář před necelou hodinou zhotovil.
„Je to opravdu příjemné poleženíčko,“ libuje si Lucka, „docela něco jiného, než se válet na otepi slámy. Dost mi to připomínalo ten zatracený Chanabád…“
„No tak, Lucinko,“ krotí její chmurné vzpomínky Lenka, „cožpak na to musíš pořád vzpomínat? Mysli přece na něco pěkného…“
Lucka se k ní beze slov přitulila a bloudí prsty po jejím nádherném těle. Jemně se dotýká jejích pevných prsou, pak žlábkem mezi nimi na bříško a Lenka už jen instinktivně roztáhla stehna, aby Lucčiným prstům uvolnila cestu ke svým nejintimnějším místečkům. Lucka jí druhou rukou přitiskla obličej na svá ňadra a s rozkoší ji nechává zkoumat jazykem své bradavky. Kalihapický efekt se dostavil vzápětí.
„Nějak dlouho jsme už na sebe neměly čas, Lucinko…“
„Tak si to teď vynahradíme, taky se mi po tom stýskalo…“
„Ještě tak kdyby tu byly Nikolka a Janička…“
„Škoda, ve třech nebo čtyřech je to mnohem příjemnější…“
Idylka však netrvá dlouho. Dívky totiž zapomněly po zahradníkově odchodu zavřít a zamknout dveře, takže byly překvapeny celou svitou mnichů a vojáků, kteří náhle vtrhli do jejich cely. V jejich čele oni dva kněží, kteří je navštívili už v úterý. Zřejmě se domnívají, že katova rota splnila svou povinnost a že najdou obě vězeňkyně nahé, zakované do želez a s ostříhanými vlasy, aby neměly k dispozici žádnou skrýš na předměty, kterými by mohly svaté muže očarovat. Pohled, který se jim naskytl při vstupu do cely, je přímo šokoval!
„Deus omnipotens!“ zvolal jeden z kněží vyděšeným hlasem, „Ta čarodějnice vskutku obcuje s ďáblem! Ihned sem povolejte kata s jeho pacholky!“
Jeden z vojáků kvapně odešel, zatímco Lucka s Lenkou instinktivně odhodily přikrývku, pod kterou se byly mazlily, chopily se za ruce a vytvořily kolem sebe ochranné pole.
„Mám takový dojem,“ spustila Lucka zostra obrátivši se k oběma mnichům, „že slušně vychovaní pánové nevstupují do pokoje žen neohlášeni!“
Lenka stěží zadržuje smích, protože situace je pro vniknuvší sem hordu značně nepřehledná, zatímco obě dívky mají nad celou scénou spolehlivou kontrolu, dobře vědouce, že ani kněží ani vojáci jim nemohou nic udělat.
„Zdřevěněly vám snad nohy, pánové? Račte urychleně opustit tuto místnost, než se vám přihodí něco opravdu nepříjemného!“
Oba kněží postoupili k lůžku, na kterém sedí dvě – podle jejich představy bezbranné – dívky, mávajíce před sebou bronzovým křížem a karafou svěcené vody. Ten vpředu se dokonce pokusil dotknout Lucčiných intimních míst špičkou kříže, ale manévr se kupodivu nezdařil. Kříž sklouzl po okraji silového pole. Kněz zavrávoral nečekaje takový odpor. Vtom postoupil blíže druhý kněz a vychrstl proti oběma děvčatům obsah karafy. Voda vyšplíchla, odrazila se od silového pole a její kapičky se rozprášily po obličejích obou kněží.
„Ale velebnosti,“ směje se Lenka, „snad jste se nerozhodli křtít sami sebe?“
„Přejde vás smích, pekelné děvy!“ obořil se na ně kněz s karafou, „Počkejte maličko, jen co mistr popravčí vstoupí do této cely!“
„Myslím, že už jednou měl tu čest,“ poznamenala Lenka, „nepochlubil se?“
Kněz neodpověděl, protože právě dorazil kat se dvěma pacholky. Všichni tři stojí nerozhodně ve dveřích a neodvažují se vstoupit dál.
„Mistře popravčí,“ oslovil ho kněz s křížem zostra, „nemýlím-li se, byl vám dán jistý rozkaz, který jste, jak je vidno, nesplnili. Proč?“
„Nejde to, velebnosti!“
„Proč by to nešlo? Chopte se té krajní a v tu chvíli ji chci vidět zakovanou v železech. Kde máte kovářského?“
„Neodvážil se přijít, velebnosti…“
Kněz běsní a zřejmě spílá katovi i pacholkům. Děvčata přestávají rozumět. Lucka se přitiskla k Lence tak, aby se dotýkaly bradavkami. Tím je zajištěna kalihapická komunikace s minimální spotřebou energie. „Na chvilku zrušíme pole,“ navrhuje kamarádce, „a rozdělíme se. Já budu izolovat toho kněze s křížem a necháme si ho jako rukojmí. Naložíme s ním jako včera s vojáky a katovou rotou, abychom měly jistotu, že nezdrhne, i když ho nebudeme hlídat. Ty vytlačíš ostatní pány z cely a zamkneš dveře. Jako podmínku jeho vydání stanovíme vrácení našich kombinéz i se vším, co jsme měly po kapsách. Až odejdou, přestěhujeme rukojmí do temnice.“
„Proč ne,“ souhlasí Lenka a kamarádky se od sebe odpoutaly.
Lucka se postavila mezi oba kněze a vytvořila kolem sebe silové pole. Kněz s křížem byl polem povalen na lůžko, druhý zavrávoral a nemotorně vrazil do mnicha stojícího za ním. V té chvíli se před něj postavila Lenka. „Myslím pánové, že už té komedie bylo dost. Teď se spořádaně obraťte a v klidu opusťte tyto prostory. Chodba je úzká, vycházejte opatrně jeden za druhým, ať si neublížíte. Tady důstojného pána si prozatím necháme v zajetí, dokud nám nebudou vráceny naše oděvy se vším, co v nich bylo.“
Kněz s karafou však nemíní uposlechnout a snaží se Lenku pokropit zbytkem svěcené vody. Karafa narazila na silové pole, které Lenka kolem sebe vytvořila, takovou silou, že vypadla knězi z ruky na kamennou podlahu a rozbila se. Střepy se rozletěly po celé cele.
„Velebnosti,“ spustila znovu Lenka, „buďte tak laskavi a uposlechněte mé dobře míněné rady. Nechtějte, abych byla nucena použít proti vám násilí.“
Postoupila o další dva kroky vpřed a kněz znovu pocítil tlak silového pole. Opět zavrávoral a vrazil do mnicha stojícího za ním. Ten ovšem také ustoupil o dva kroky vzad a celá svita pocítila ‚dominový efekt‘. Katův pacholek stojící jako poslední v chodbě dokonce upadl. Rychle vstal a dal se na zběsilý útěk. To byl signál i pro ostatní. Než se kněz stojící před Lenkou vzpamatoval, zůstal v cele sám a s hrůzou sleduje, jak mezitím Lucka zachází s jeho izolovaným kumpánem, kterého si děvčata chtějí ponechat jako rukojmí. Ten už je svlečen do naha a ruce má svázané za zády.
„Co… co s ním chceš provádět, ty pekelná obludo? Hrůza! Vlády nad Svatým městem se chystá ujmout Antikrist. Bože Všemohoucí a Svatá Bohorodičko, ochraňujte mou nebohou duši…“
„Tak už přestaň skuhrat a zmiz z této cely, nebo budeš sdílet jeho osud!“ oznámila mu Lenka tvrdě. „Pokud do Slunce západu dodáte naše oděvy i se vším, co v nich bylo, nezkřivíme mu vlásek na hlavě. Pakliže nesplníte naši podmínku, zle se mu povede!“
Kněz se zmateně otočil a vrávoravým krokem opustil celu. Lenka za ním zavřela dveře, ale podivná rána, která se po chvíli ozvala z chodby, ji přinutila, aby dveře znovu otevřela a vyhlédla ven. Zář její kapesní svítilny prozářila temnotu úzké chodby a ukázala jí jeho tělo ležící pod schodištěm v mdlobách.
„Ten z nás musí mít opravdu pekelnou hrůzu,“ poznamenala Lucka nesouc spoutané rukojmí do temnice.
„Nediv se,“ směje se Lenka přivazujíc mu na krk řetěz, „a zkus se vcítit do jejich pohledu na celou situaci: Dva kněží vyzbrojeni křížem a karafou svěcené vody, tři mniši, čtyři vojáci ozbrojeni halapartnami, kat a dva jeho pacholci – to máš dvanáct chlapů, z toho sedm důkladně fyzicky vycvičených – a vyřídí je dvě nahé holky naprosto beze zbraně, přičemž jim žádná síla nepomohla – ani fyzická, ani duchovní – no, co asi si o nás mohou myslet?“
„Že jsme pekelné obludy?“
„Něco na ten způsob,“ souhlasí Lenka, „ale teď dost meditování. Musíme vynést toho druhého kněze ven na vzduch, vzkřísit ho a zopakovat mu podmínky pro propuštění jeho kamaráda.“
„Dobrá, vezmu si jen košili…“
„To snad ani ne,“ oponuje Lenka, „myslím, že toho hned využijeme k novému nabití, protože jsme přece jen dost energie spotřebovaly. Uvědom si, že synchronizační impulsy sem jdou jen tímhle okénkem – zřejmě několikrát odražené…“
„Synchronizační impulsy! Kde se tu vzaly v roce 1118?“ ustrnula v údivu Lucka, „Teprve teď mi došlo, že tady někde musí být mimozemská družice! A mimozemšťané! Musíme najít cestu, jak se s nimi spojit a požádat je o pomoc.“
„No, to je fakt,“ uvědomuje si Lenka dosah Lucčiných slov, „to budeme muset prozkoumat. Ale náš nejbližší úkol je stabilizace situace – abychom taková pátrání mohly provádět v klidu a nebyly neustále nesmyslně napadány mnichy a vojáky. Teď se ovšem musíme znovu pořádně nabít a taky vzkřísit toho omdlelého velebníčka.“
„Taky pravda,“ souhlasí Lucka, a obě kamarádky vyrážejí dnes už podruhé nahé ven na sluníčko, tentokrát ještě ke všemu nesouce omdlelého kněze.
Položily ho u fontánky tak, aby byl nohama opřen o její nízké hrazení, čímž docílily toho, že má nohy výš než hlavu, a jaly se mu kropit obličej studenou vodou. I tak však trvalo několik minut, než kněz otevřel oči a zmateně se rozhlédl.
„Co… kde… jsem…proč…“
Náhle jeho pohled padl na Lenku nabírající do dlaní vodu z fontánky a v jeho vytřeštěných očích se objevil výraz hrůzy. Kdyby ho v té chvíli Lenka neobdařila další sprškou studené vody, zřejmě by omdlel znovu.
„Tak se konečně vzpamatuj, bratře,“ oslovila ho Lucka měkce, „nás se nemusíš bát, nepřišly jsme sem konat nic zlého.“
„Ale bratra Anastasia jste se zmocnily a zacházely s ním…“
„Přesně tak, jak jste zamýšleli VY zacházet s námi,“ skočila Lenka tvrdě do jeho lamentací, „zakovat nás nahé do želez a ostříhat nám vlasy. Je to tak?“
Obě kamarádky si spontánně rozdělily úlohy – Lucka hraje ‚hodnou‘ a Lenka ‚zlou‘.
„Cože… Vy jste ho zakovaly… do želez… a… a…“
„Zatím ne,“ chlácholí Lucka vyděšeného kněze – “
„… ale uděláme to, pokud do západu Slunce nesplníte naše podmínky,“ kontruje Lenka.
Kněz se snaží posadit. Lucka ho jemně podpírá.
„Jaké… podmínky?“
„Vrátíte nám naše oděvy, kterých jste se v úterý neoprávněně zmocnili,“ opakuje Lenka podmínky výměny. „I se vším, co v nich bylo. Opakuji: Se vším! Zjistíme-li, že je některá věc ztracená, zničená nebo poškozená, povede se zle jemu i vám!“
„Uvědom si, bratře,“ ujímá se znovu slova ‚hodná‘ Lucka, „že my jsme si nepřátelské chování k vám nezačaly. My se pořád jenom bráníme – a to tak, abychom vám pokud možno nezpůsobily žádnou újmu na životech, zdraví ani majetku.“
Kněz konečně vstal a rozhlédl se kolem sebe. Je v zahradách kanovníků konventu Svatého hrobu samojediný se dvěma úplně nahými ženštinami – a ta jedna – hrůza! – ani není ženština, ale, ale…
„Ďábel!“
Teprve teď si kněz uvědomil, jak to oznamoval bratr Ignacius patriarchovi, „… ona bytost má mužské ohanbí a ženská ňadra – Ďábel!“
„Ale ne, nejsem ďábel,“ chlácholí ho Lucka, „já jsem sestra Lucie…“
„Lucie? Snad ne sestra… Luciferova?!“ děsí se znovu kněz.
„No, to už je vrchol!“ vstupuje do hovoru opět Lenka, „obě slova jsou odvozena od ‚lux‘ – pravda, ale to ještě neznamená, že by se má kamarádka musela s Luciferem ztotožňovat. To je zase výplod tvé choré mysli!“
„Lucie… ‚sestra‘ Lucie…“ blekotá vyděšeně kněz, „a ty jsi taky ‚sestra‘ … nebo … nebo…“
„Nebo… nebo…“ pochechtává se Lenka, „nevím, jak zde, ale u nás se vychovaný muž představuje jako první…“
„Kde – u vás?“
„Tam,“ ukazuje Lenka k obloze.
„Cože? Tak vy nejste…“ vyptává se kněz ukazuje k zemi.
„Z pekla rozhodně nejsme, bratře… bratře…“ ujišťuje ho Lucka.
„Inocenc, prosím…“
„… bratře Inocenci.“
„Nu, já jsem sestra Lenka – a známe se. Teď ovšem splň svůj úkol, bratře Inocenci. Zajisti nám vrácení našich oděvů – i se vším, co v nich bylo. Před západem Slunce budeme čekat na tomto místě. Teď odejdi.“
Po Inocencově odchodu se dívky ještě chvíli nabíjejí, aby obnovily spotřebovanou energii. Ale nezůstávají u ‚své‘ fontánky. Natrhaly si něco ovoce a pojídajíce ho provádějí další průzkum zahrad.
„Dosti rozsáhlý areál,“ uvažuje Lenka, „co kdybychom se pokusily dojít až na některý konec?“
„Nejsem proti,“ souhlasí Lucka, „zkusme to třeba východním směrem. Vzhledem k tomu, že toto je severovýchodní roh budovy a zahrady se rozkládají severním směrem, měly bychom na nějakou hranici – plot nebo zeď – narazit nejdříve cestou na východ.“
Sice vyrazily, ale daleko nedošly. Po několika desítkách metrů uviděly skupinu mnichů ošetřujících stromoví.
„Vrátíme se,“ navrhuje Lucka, „Zase nejsme oblečené a nerada bych vyvolávala další incidenty.“
„Asi ano,“ povzdechla Lenka, „ale co kdybychom tady uhnuly trochu k jihu, kryly se touhle řadou stromů a prozkoumaly další část zahrad? Víš – myslím nevracet se pak stejnou cestou…“
Lucka neprotestuje. Odchýlily se trochu jižněji a pak pokračují znovu k východu. Pracující skupinku obešly širokým obloukem doufajíce, že nebyly spatřeny. Lucčin předpoklad se splnil. Za další řadou stromů se objevila vysoká zeď.
„Půjdeme podle zdi?“
Lucka po krátkém zaváhání míní, že ano. „Když už jsme se dostaly až sem…“
Vyrazily podél zdi k jihu a po chvíli došly – k bráně! Objevila se před nimi za výklenkem zdi tak náhle, že si ani neuvědomily hrozící nebezpečí…
„Stráže!“ zvolal kdosi silným hlasem a zatroubil na polnici na poplach. „Stráže! Do kláštera vnikly dvě osoby ženského pohlaví!“
Obě kamarádky jsou opět obklopeny hordou vojáků ozbrojených kušemi, šavlemi a halapartnami.
„Jak to, že jsi přehlédl jejich příchod? Jakým trikem vnikly až sem – do nejposvátnějších zahrad? Oznámím Jeho Milosti, jak plníš své povinnosti fortnýře!“
Velitel stráží řádí jako černá ruka. „Zatknout! Spoutat! Vyvést z kláštera! Vsadit do žaláře! Tak dělejte, hněte sebou, za co vás konvent platí, bando líná!?“
Jenže… žádnému ze strážných se nedaří ke dvojici narušitelek přiblížit. Každý je odhozen neznámou silou stranou a válí se nedůstojně po zemi.
„Tak co je to s vámi holoto líná, mám dojem, že vy jste… … (dívky nerozumějí) … Když se jich štítíte dotknout, tak je žeňte halapartnami nebo po nich… …. (opět nesrozumitelné) …“
Ani halapartny však vojákům nepomáhají – a tak je nařízena střelba z kuší.
„Tak už toho nechejte,“ snaží se jim domluvit Lucka, ale zdá se, že vojáci latině nerozumějí a Lucka by ke zvládnutí starofrancouzštiny na komunikativní úroveň přece jen nějaký čas ještě potřebovala. Místo odpovědi po ní kdosi vystřelil šíp… Ten ovšem sklouzl po okraji silového pole, otočil se do protisměru a zasáhl jednoho z vojáků – Lucka si ani nedokázala uvědomit, zda to byl právě ten, který po ní vystřelil, nebo nějaký jiný stojící v jeho blízkosti. To ovšem byla pro vojáky poslední kapka. S hrůzou v očích se dali na útěk.
Když Lucka zjistila, že ho kumpáni nechali ležet na zemi, aniž by mu poskytli pomoc, bez rozmýšlení zrušila ochranné pole a jala se zraněného vojáka ošetřovat. Šíp se mu zabodl značnou silou do ramene a hrozivě z něj trčí ven.
„Podrž mi ho trochu, pokusím se to vytáhnout…“
„Počkej… ten mu nemůžeme jen tak vytáhnout,“ upozorňuje Lenka kamarádku. Podívej se, jak ty šípy vypadají – mají rozšíření za hrotem do límce – to bys mu rozervala všechny vazy!“
„Hmm, jenže… co s tím?“
„Je jediná možnost – musíme ho tím šípem probodnout skrznaskrz, aby hrot vylezl na druhé straně, tam ho uříznout a teprve potom vytáhnout.“
„Jenže – to tady nezvládneme! Nemáme k tomu prostředky. Musíme ho odnést k nám do cely, kde máme nástroje a snad tam taky bude nějaký zdravotnický materiál…“
„Tak rychle, fofr!“
Bez dlouhého zdržování se vydaly na zpáteční cestu, napůl vedouce, napůl táhnouce vyděšeného nešťastníka k sobě do cely, nedbajíce toho, zda jsou nebo nejsou někým pozorovány.
Prošli zahradou na dvorek a na schodiště. Slabé světlo linoucí se z chodby je varuje, že přede dveřmi cely na ně zřejmě někdo čeká. Známý? Neznámý? Přítel? Nepřítel?
„Počkej tu s ním, Lucinko, Jdu se tam podívat. Nebylo by dobré, aby nám překážel při nějakém dalším nedorozumění.“
Lenka sestupuje po schodech a opatrně zkoumá terén. Mihotavé světýlko je silnější a silnější. Poslední schod, poslední záhyb chodby…
„Vítám tě, bratře Inocenci. S jakými zprávami přicházíš?“
„Dostanete svoje šaty zpět – i se vším, co v nich je,“ sděluje Lence příchozí, drže v ruce pochodeň. Musíte však mít strpení, protože ty věci zkoumá učená komise theologů.“
„Učená komise… theologů? Nééé, to nééé. U toho zkoumání bych si opravdu přála být. Ale vydrž chvilku, bratře, dojdu pro sestru Lucii. Musíme totiž ošetřit jednoho zraněného vojáka.“
Když se po chvíli vrátily obě dívky i se zraněným, pozvaly bratra Inocence do své cely. Tam si nejprve oblékly košile a pustily se do ošetření vojáka. Bratr Inocenc se sice poněkud podivoval nad tím, jak se to ‚nemehlo‘ dokázalo poranit vlastní kuší – a ještě k tomu tak hloupě, ale nakonec to vzal na vědomí po té, když zraněný voják přiznal, že se skutečně jedná o jeho vlastní šíp, ale že nechápe, jak se to mohlo stát.
Nejprve bylo pochopitelně nutno vydobýt šíp z ramene zraněného. Nejhorší chvíle nastala, když museli vojákovi propíchnout šíp skrznaskrz, což se nakonec přece jen podařilo. Laserovým řezákem odřízly hrot a zaoblily hranu, aby bylo možno pahýl šípu hladce vytáhnout. Inocenc pozoruje jejich počínání se zatajeným dechem. Pak bylo nutno ošetřit ránu. Naštěstí Lucka objevila v trezoru i příruční lékárničku s mimozemskými hojivými preparáty a obvazovým materiálem. Obě kamarádky se docela rychle rozpomněly na svou ošetřovatelskou praxi v internačním táboře a při ošetřování rány si počínají tak zručně, že se jich bratr Inocenc zeptal, zda nejsou náhodou samaritánky.
„Ne, to nejsme, ale nějakou první pomoc ještě poskytnout umíme. V každém případě by ho však měl vidět někdo…“
„Ranhojič?“ zeptal se Inocenc.
„Ano.“
„Dobrá, zařídím to.“
„Bylo by vhodné, bratře Inocenci,“ spustila Lenka po té, kdy vojáka uložily na lůžko, aby se z té ‚operace‘ trochu vzpamatoval, „aby byli všichni vojáci a stráže informováni o naší přítomnosti a neútočili na nás. Tady ten voják ti může dosvědčit, že z té kuše vystřelil po nás, ale my máme tu moc, že každý šíp, každé kopí či oštěp – ba dokonce i dělová koule – se nakonec obrátí proti tomu, kdo je po nás vystřelil nebo hodil. My nikdy na nikoho neútočíme, ale ubráníme se vždycky. Pamatuj si to!“
„Tak vy jste přece jen – čarodějnice! Jenže to potom…“
„Dobře, považuj nás tedy za čarodějnice, i když je to holý nesmysl,“ ujímá se tentokrát slova Lucka, „ale taky měj na paměti, že my nikomu nikdy neublížíme, pokud on sám na nás nebude útočit. Své moci nezneužíváme!“
Kněz se po Lucčině proslovu hluboce zamyslel a pak se zeptal: „A bratr Anastasius…“
„Je zatím jen svlečen a spoután. Po Slunce západu bude zakován do želez a ostříhán dohola,“ oznámila mu samozřejmě Lenka. „Leda že byste splnili podmínky, které jsme vám v poledne daly.“
„Jenže – ta komise…“
„Bratře Inocenci! Ta komise může klidně zasedat zde. My jim samy rády vysvětlíme, k čemu který předmět slouží a jak se s ním zachází. Nikoho neočarujeme, neuhraneme ani nikomu jinak neublížíme,“ navrhuje Lucka.
„Dobře, pokusím se o to… Ale nejsem tu takovým pánem, abych vám mohl slíbit…“
„My žádné tvé sliby nepotřebujeme,“ přerušuje jeho lamentaci Lenka, „ale měl bys myslet na bratra Anastasia!“
„Pokusím se…“
„Tak prosím, odveď tohoto vojáka do péče ranhojiče, a pak se vynasnaž už kvůli bratru Anastasiovi… Uvědom si, že do západu Slunce už mnoho času nezbývá!“
Když oba odešli, povzdechla si Lucka: „To byl zase bláznivý den! Jestli to půjde takhle dál, tak strávíme zbytek života nabíjením na sluníčku a bráněním se těm omezencům.“
„No, snad to nebude tak zlé… Za čas přijdou na to, že jim můžeme víc prospět jako přátelé…“
„Uvidíme. Teď ještě – co s tím Anastasiem?“
„Co by? Nic! Půjdu ještě pro trochu ovoce, aby něco pojedl – a pak uvidíme, jak se ti fráterníci zachovají!“
„Ale… Leničko… s tím zakováním do želez…“
„… je samozřejmě jenom straším,“ směje se Lenka tisknouc kamarádku něžně k sobě.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah