Je středa po svátku Zvěstování Panny Marie LP 1118 a sluníčko opět nakouklo do okna vězeňské cely, kde už druhou noc přespaly Lucka s Lenkou na otepi slámy.
Lenka se rozkošnicky protáhla a vstala. Rozhlédla se po cele, která už je zbavena prachu i pavučin, a znovu se zamyslela nad podivně se vyvinuvší situací.
Nějakým záhadným řízením osudu jsme se dostaly do Jeruzaléma roku 1118, tedy v době po vyhrané první křižácké výpravě. Teď tady končí vláda Balduina I. O velikonoční neděli bude korunován Balduin II., bratranec zemřelého… Jenže KDY bude ta velikonoční neděle? Kdyby se nám tak podařilo vidět středověký korunovační ceremoniál…
Vtom si všimla, že Lucka se rovněž probudila a chystá se vstát.
„Dobré ráno, Lucinko, jakpak jsme se vyspinkaly?“
„No jak,“ zamumlala Lucka rozmrzele, „jako na slámě někde ve chlívě! S tím budeme muset něco udělat!“
„Pravda – budeme si muset opatřit nějaký nábytek. Zatím to tu opravdu připomíná chlív. Jediné naše štěstí je, že ta cela je pěkně suchá a ta sláma tu neshnila ni po tolika letech. Ale nejprve bychom měly doplnit energii. V situaci, do které jsme se dostaly, NESMÍME nabíjení zanedbávat!“
„I to je pravda,“ uznává Lucka.
„A měly bychom vyrazit hned. Sluníčko už nás zve. Vezmeme si skládací žebřík, abychom mohly do zahrady, polní lopatku… a pak se zase osprchujeme ve fontánce,“ navrhuje Lenka.
„Chceš je dráždit?“
„No – to zrovna ne, ale to neznamená, že budeme kvůli nim zanedbávat hygienu…“
Lucka nakonec uznala, že za daných okolností je Lenčin návrh asi nejrozumnější, a chystají se vyrazit. Lucka se chopila skládacího žebříku, Lenka v jedné ruce svítilnu, v druhé polní lopatku. Pak ještě zapojit baterku k elektronickému zámku a Lenka otevřela dveře.
Před nimi stojí voják s napřaženou halapartnou!
Lenka leknutím uskočila zpět, div Lucku nepovalila. „No – co to je? Oni si myslí, že nám zabrání ve vyjití z cely, ne?“
Obrátila se k vojákovi latinsky: „Uvolníš nám cestu, příteli? Potřebujeme jít ven.“
Voják ovšem není mnich. Jednak nerozumí latinsky a pak – hledí na Lenku jako na sexuální objekt svého chtíče. Dříve než si Lenka význam výrazu v jeho očích uvědomila, voják po ní vystartoval. „Ha! To je přece ženská! A úplně nahatá, jako pro mě připravená!“ pochopila Lenka z jeho starofrancouzského halekání. Ale to už ji voják popadl za hrdlo a snaží se ji k sobě přitáhnout.
Lenka je vojákovou nenadálou reakcí natolik překvapena, že na svou obranu uvolnila o trochu více energie, než bylo ve skutečnosti třeba. Voják s ochrnutou pravou polovinou těla se kácí k zemi volaje o pomoc. Z chodby zazněly rázné kroky okovaných bot. Lenka mezitím ustoupila zpět a obrátila ostré světlo svítilny proti dveřím.
Druhý voják vběhl do cely, ale oslněn Lenčinou svítilnou přehlédl ležícího kumpána. Zakopl o něj a teď leží na zemi jak široký tak dlouhý maje jeho tělo pod sebou. Halapartna mu vylétla z ruky a přistála v jihovýchodním koutě cely. Tentokrát k němu přiskočila Lucka a ochromila mu elektrickými šoky obě ruce.
„Máš pravdu, Leničko, nabíjení nesmíme v žádném případě podceňovat… Jenže – co teď s nimi? Přece je tady nemůžeme nechat bez dozoru.“
Lenka se na chvíli zamyslela. „Co když je teď trochu prohledáme a pak se zařídíme podle okolností. Stálo by za uvážení použít i jejich šatstva, nemyslíš? Byly bychom lépe maskované. Vzpomeň si jen na Janu, jak to udělala, když tenkrát prchala z té tajné služebny… Vlastně: Ona z ní teprve prchat BUDE!“
„To bych raději ani nezkoušela. Vždyť ty jejich hadry příšerně smrdí! Nechápu, že se sami neštítí do takové špíny obléci!“ protestuje Lucka.
„To je nemilé… Ale on si středověk na rozdíl od antiky na čistotu a hygienu příliš nepotrpěl,“ povzdechla si Lenka. „Jen pro zajímavost – některé mnišské řády dovolovaly řeholníkům pouhé dvě koupele do roka, neboť takové počínání bylo považováno za rozmařilost.“
„Prohledat bychom je ovšem měly,“ míní Lucka a jala se druhému vojákovi rozepínat plášť.
„Tak – pán má plášť, košili, kalhoty a boty. Všechno špinavé, smradlavé… Žádná jiná zbraň kromě té halapartny. V kapse u kalhot má křesadlo a troud. Hmm.“
„Co když je svlečeme do naha, svážeme jim ruce za zády jejich opasky a za krk je uvážeme těmi řetězy ke zdi? To by jako prozatímní zneškodnění mohlo stačit, ne?“ navrhuje Lenka.
„Dobře. Ale raději v některé jiné cele, aby nám tady nesmrděli a nepřekáželi,“ doplňuje Lenčin návrh Lucka.
Obě dívky vyšly na chodbu a snaží se otevřít některou z ostatních cel. Nejde to. Zámky jsou sice zarezlé, ale dosud pevné. Ne jako v Chanabádu, kde Lucka urazila starý zámek jediným úderem kladiva.
„Klíče nám těžko dají,“ míní Lucka, „což takhle laserový řezák?“
Lenka se ani nesnaží vymýšlet něco jiného a vrhá se zpět do jimi obývané cely. Právě včas! První voják se totiž vzpamatoval ze šoku, vyhrabal se zpod těla svého kumpána, vrávoravě vstal a chopil se halapartny. Lenka mu ji vyrazila zezadu a pro jistotu mu ochromila i druhou ruku. Voják se znovu se zaúpěním sesul k zemi.
Lenka vstoupila do trezoru a vyhledala Luckou požadovaný přístroj. Dveře protější cely se před nimi otevřely a dívky vešly – do temnice!
„Tady je to hrozné!“ děsí se Lenka, „ani okno tu není!“
„To se dalo čekat,“ míní Lucka. „Když si uvědomíš, že za těmito zdmi pokračují vnitřní prostory hlavní budovy…“
„Dobře, ale nebylo by lepší otevřít některou celu na ‚naší‘ straně chodby? Přece jen…“
„A víš, že ne, Leničko? Aspoň budou lépe zneškodněni, když nebudou vědět, kde jsou a co se s nimi stalo. Konec konců – nezavíráme je sem na věky – jen provizorně.“
Lenka proti Lucčiným argumentům nic nenamítá. Oba vojáci jsou vzápětí svlečeni do naha, dívky jim zavázaly oči jejich vlastními košilemi, několikrát s nimi zatočily, aby ztratili orientaci, a přenesly je do temnice. S rukama spoutanýma za zády leží každý na jedné otepi slámy u kruhu ve zdi a za řetěz kolem krku je k němu připoután. Lucka pak uřízla jeden volný řetěz a zabezpečila jím dveře zvenčí.
Konečně mohou vyrazit na opožděnou ranní vycházku do zahrady. Bez překážek prošly úzkou chodbou i po schodišti, otevřely dveře vedoucí do horní chodby – ale tam znovu narazily na vojáka s halapartnou. Stojí před nimi jako mramorová socha a halapartnou tarasí dveře. Když spatřil před sebou nahou Lenku, hmátl po ní podobně jako první voják. Jenže Lenka už předpokládala, jak by mohl voják reagovat, a okamžitě ho uchopila za napřaženou ruku. S přehledem ho zneškodnila dřív, než se jí mohl sám dotknout.
„Co s ním?“
„Vytáhneme ho ven a zařídíme se podle okolností,“ míní Lucka.
Stalo se. Na dlážděném dvorku už se žádný voják nevyskytuje a branka do zahrady je otevřená.
„Navrhuji přidat ho k těm dvěma a uklidit žebřík. Ten zřejmě potřebovat nebudeme,“ míní Lucka.
Do temnice tedy přibyl další nahý voják, ruce spoutané za zády vlastním opaskem a řetěz kolem krku. Jejich ošacení rozložily na dlážděném dvorku na sluníčku.
Konečně obě dívky vyšly do zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu a zařídily se podobně jako včera. Když vykonaly nutné tělesné potřeby a omyly se ve fontáně, vyšly na sluníčko, aby načerpaly novou energii. Tentokrát už si ale počínají obezřetněji a během rozhovorů a úvah bedlivě sledují svoje okolí.
„Až se nabijeme, vyrazíme na průzkum některé z budov,“ navrhuje Lenka, „pokusíme se sehnat nějaký nábytek. Nerada bych se z té cely stěhovala někam jinam, protože tam přistál trezor se zásobami.“
„To je samozřejmé,“ přizvukuje Lucka, „jenže to ten průzkum… budeme provádět takhle? Bez šatů? Vždyť jsme přišly o veškeré oblečení a teď si představ, že zase na někoho narazíme…“
„To mi ani nevadí – a tobě doufám taky ne. Aspoň se můžeme účinněji bránit s minimální spotřebou energie. A jestli to bude vadit některému z mnichů, vojáků, sluhů – a já nevím, jakému ještě personálu – tak má smůlu, no!“
„Dobrá, tak, až se nabijeme, vyrazíme,“ souhlasí Lucka.
„Ty, Lucinko…“
„Ano?“
„Co myslíš, dokázaly bychom nějak dát dohromady ten jejich kalendář? Vzhledem k tomu, že stejně přesně nevíme, který den byl svátek Zvěstování Panny Marie…“
„Vždyť jsi říkala, že to je pětadvacátého března, ne?“
„To ano,“ souhlasí Lenka, „dnes tedy je středa po tomto svátku, po pětadvacátém březnu. Jenže my nevíme, zda toho pětadvacátého března bylo v pondělí, v neděli, v pátek – nebo kdy vůbec? A to jsme ještě měly štěstí, že ten mnich užil k datování stálého svátku. Představ si, kdyby užil svátku pohyblivého, který se obvykle počítá od Velikonoc, tak bychom byly úplně ztracené.“
„Aha, takhle to myslíš,“ uvažuje Lucka, „nu, když se ti podařilo zjistit, že jsme v roce 1118, neměl by to být problém. Jenže já jsem jako astronomka schopna vypočítat jen dny v týdnu. O datování církevních svátků nemám ponětí.“
„To nevadí – ty dám dohromady zase já,“ prohlásila Lenka, „kdy se do toho pustíme?“
„Třeba hned,“ míní Lucka, „aspoň tu dobu nabíjení smysluplně využijeme…“
Na chvíli se zamyslela a pak spustila: Rok 1118 křesťanské éry je rok obyčejný o 365 dnech, juliánského neboli starého počtu. Nemusíme tedy uvažovat gregoriánskou reformu, ke které dojde až v roce 1582. O to snadněji se nám bude počítat. Takže nejprve vypočteme jeho číslo v slunečním kruhu: (1118+9)/28 = 40 a zbývá 7. Tedy sluneční kruh roku 1118 je 7 a teď…“
„Jak jsi na to přišla?“
„To je kousek matematiky a kousek konvence, Leničko. Týden má 7 dní a obyčejný rok 365 dní. Tedy 365/7 = 52 a zbývá 1. Z toho plyne, že rok začíná i končí stejným dnem v týdnu. Každým rokem se tudíž posune v kalendáři dané datum o jeden den v týdnu dopředu. Je-li v roce a dejme tomu 1. ledna v pondělí, bude v roce a+1 1. ledna v úterý atd. Kdyby nebylo přestupných roků, opakovaly by se stejné dny týdne ve stejných datech po 7 letech. Jenže my máme i roky přestupné, to znamená, že každý den v týdnu se ke stejnému datu dostane vždy za 4 × 7 = 28 let. Tomuto údobí osmadvaceti let se říká sluneční kruh. To je ta matematika. A teď ta konvence: Ten sluneční kruh musí mít někde začátek a někde konec. Už kdysi dávno bylo rozhodnuto, že prvním rokem slunečního kruhu bude takový rok, který je přestupný a 1. ledna má v pondělí. S tím už nic nenaděláme. No – a nejbližší rok před naším letopočtem, který tomuto pravidlu vyhovuje, je rok 9 – tedy před naším letopočtem, neboli před Kristem.“
Lenka přikývla na souhlas a Lucka pokračuje: „Dále musíme určit nedělní písmeno pro 7. rok slunečního kruhu: Označíme-li průběžně data v kalendáři písmeny A až G: tedy 1. ledna = A; 2.1. = B; 3.1. = C; … 7.1. = G; 8.1. znovu A; 9.1. = B atd., tak nedělní písmeno je to, které připadá na neděli. V přestupném roce se podle konvence označuje přestupný den týmž písmenem jako den předchozí, proto se od tohoto dne nedělní písmeno posouvá o jedno písmeno v abecedě zpět.
Pro 1. rok platí písmena GF, což plyne z toho, že první lednová neděle nastala tedy 7. ledna a G je sedmé písmeno v abecedě. Přestupný rok má dvě nedělní písmena. První platí pro data před přestupným dnem, druhé pro data po tomto dni. Dále pochopitelně platí, že den 31. prosince je značen stejným písmenem jako den 1. ledna, totiž A. Budou se nedělní písmena tedy posouvat každý obyčejný rok o 1 v abecedě dozadu a v přestupném roce o dvě.“
„Dobře – tak teď to zkusím sama,“ navrhuje Lenka.
„Prosím, zkus.“
„1. rok tedy GF, 2. rok E, 3. rok D, čtvrtý rok C, pátý je tedy přestupný, takže BA, ano?“
„Správně, správně,“ přizvukuje Lucka, „pokračuj.“
„Šestý rok je to G, no a sedmý rok – to je ten náš, bude mít tedy nedělní písmeno F.“
„Výborně. F je šesté písmeno v abecedě, takže teď víme, že 6. ledna 1118 byla neděle. Teď vypočteme denní písmeno 25. března: 31+28+25=84. Je tedy 25. březen 84. dnem v obyčejném roce. 84/7 = 12 a zbytek 0, tedy denní písmeno 25.3. je G. Když F připadá na neděli, tak G připadá na pondělí. Z toho plyne, že 25. března bylo pondělí. Dnes je středa po pondělí 25. březnu. Máme tedy 27. března 1118.“
„No to je skvělé,“ raduje se Lenka, „a …Lucinko… co myslíš … chtěla bych toho od tebe moc, kdybych si přála vědět, kdy budou Velikonoce?“
„Leničko, i to dáme snadno dohromady, ale necháme si to na večer, ano? Teď už mám pocit, že jsem dost nabitá. Půjdeme se podívat po nějakém tom nábytku, co říkáš?“
„Tak dobrá – nejprve o něj zkusíme požádat. Ale když nepochodíme, nezbude nám nic jiného, než ho ukrást nebo uloupit, protože nemám představu, čím bychom ho asi tak zaplatily.“
„S tím si starosti nedělám,“ míní Lucka. „Oni se k nám zatím chovají nepřátelsky, tak jim ukážeme, že na hrubý pytel umíme přišít hrubou záplatu. Až ten nábytek nebudeme potřebovat – třeba proto, že přijdeme na to, jak se vrátit, odkud jsme přišly, tak jim ho vrátíme. Ono se toho do té cely stejně moc nevejde. Nějakou širší postel, abychom se na ni vešly obě, a stůl.“
„Hmm, asi tam skutečně víc nevměstnáme,“ souhlasí Lenka a děvčata vyrazila na průzkum.
„Tady to připomíná zadní trakt budovy,“ usuzuje Lenka, ale vchod do zahrad tu někde musí přece být.“
To už se obě přiblížily ke stěně budovy a prošly další řadou stromů.
„Támhle je to, co hledáme,“ ukazuje Lenka šikmo vpravo od sebe.
Skutečně. Jedná se o vchod do budovy. Lenka jde první, Lucka se za ní instinktivně kryje – podobně jako tenkrát v internačním táboře.
„Vzhledem k tomu, že tu zřejmě bydlí mniši nebo kněží, bude to tu zařízeno jako v klášteře,“ uvažuje Lenka. „Teď záleží na tom, zda mají řádoví bratři společnou ložnici – dormitář, nebo zda mají každý celu sám pro sebe. A taky bude hodně záležet na tom, zda tento vchod vede do klauzury nebo do špitálu.“
„Ty myslíš, že tu mají nemocnici?“ podivuje se Lucka.
„Může být. I když tedy špitál při středověkém klášteře sloužil nejen jako nemocnice, ale i jako ‚hotel‘ pro návštěvy z venku. Klauzura je pak ta část kláštera, kam nemá veřejnost přístup.“
„Vzhledem k tomu, že toto vypadá na ‚služební‘ vchod,“ uvažuje Lucka, „tak nejspíš vede do té uzavřené části. Ale to nám snad nemusí vadit.“
„Nám ne,“ směje se Lenka, „ale pro ně náš vstup bude znamenat úplnou pohromu! Budou muset dát celý klášter znovu vysvětit, protože my jsme pro ně nejen ‚laická‘ veřejnost, ale navíc ještě ženy, které v mužském klášteře teprve nemají co pohledávat, a k tomu všemu jsme ještě úplně nahé, takže budou areál považovat za ‚znečištěný‘ naší ‚hříšnou tělesností‘! Jenže ono takové vysvěcení celého kláštera je složitý a drahý ceremoniál…“
Lucku nakazil Lenčin smích a tak plné veselí vstoupily do dveří, které Lenka objevila. Očekávaly, že zde bude nějaká stráž nebo aspoň vrátný, ale ke svému překvapení zjistily, že vchod je zcela volný. Vnikly do široké tmavé chodby bez oken opatřené dveřmi z obou stran.
„U hlavní brány – neboli fortny – asi nějaký ten fortnýř bude,“ uvažuje Lenka šeptem, „ale tady ten vchod zřejmě považují za bezpečný. Nu, pojďme dál…“
„Tady vedou schody nahoru,“ upozorňuje Lucka.
„Nejprve bych dala přednost přízemí,“ míní Lenka, „do vyšších pater se můžeme podívat potom. Teď stejně…“
Vtom se otevřely jedny dveře asi dva metry před Lenkou a z nich vyšel mnich. Aniž si všiml obou děvčat po své pravé ruce, vyrazil spěšně chodbou hlouběji do nitra budovy. Dveře, ze kterých vyšel, zůstaly pootevřené.
„Šup tam,“ pokynula Lenka Lucce a opatrně do dveří strčila. Ty se otevřely trochu více a před děvčaty se objevil sklad zahradnického nářadí – motyky, rýče, hrábě…
„Nic pro nás,“ rozhodla Lenka a přivřela dveře tak, jak je mnich původně nechal.
„Nechceš jít přece jen nahoru,“ ptá se Lucka. „Tady dole to vypadá spíš na hospodářské zázemí.“
„Asi ano,“ souhlasí Lenka a obrátila se ke schodům.
„Sancta Virgo, mulieres!“ ozvalo se v té chvíli za nimi. „Kdo jste a jak se odvažujete vstoupit na posvěcenou půdu!“
Otočily se po hlase – ale tak, aby Lucka opět zůstala v Lenčině zákrytu. Před nimi stojí mnich, který prve proběhl chodbou, a teď obě dívky spatřil, vraceje se do místnosti, kterou byl opustil.
„Promiňte, důstojnosti, ujala se Lenka slova, „dostaly jsme se sem nedopatřením a potřebovaly bychom od vás určitou pomoc.“
„Jakou pomoc může vůbec poskytnout pouhý frater hortilanus dvěma ženštinám – nástrojům ďáblovým, které vnikly na posvěcenou půdu Konventu kanovníků Svatého hrobu – a to ještě zcela neoděné!“
„Právě že bychom potřebovaly nějaký oděv a taky sháníme postel a stůl, bratře zahradníku,“ oznámila mu Lenka s milým úsměvem na rtech.
„To nelze! Nelze! I kdybych vám nakrásně vyhověl, byl bych přísně potrestán. Jsem povinen oznámit vniknutí osob ženského pohlaví Jeho Eminenci a předat vás strážím!“
„To neuděláš, bratře zahradníku. Jsme schopné ti v tom zabránit. Ale když nám pomůžeš, zachráníš posvátnou půdu konventu od dalšího znesvěcování. V případě nejasností budeme svědčit, že jsme tě k takovému jednání donutily silou.“
„Vy mne? Silou?!“ Zahradník se usmál proti své vůli a přistoupil k dívkám o pár kroků blíže.
Ty se chytily za ruce a zahradníka zčásti obklíčily, teď už nedbajíce toho, aby byla Lucka Lenkou kryta. Zahradník při pohledu na ni zavrávoral, ale to už obě kamarádky vytvořily silové pole a tlačí ho proti jeho vůli zpět do jeho místnosti.
„Už nám věříš, bratře zahradníku, že jsme schopné donutit tě k lecčemus silou?“ zeptala se Lenka, když Lucka zavřela dveře skladiště.
„Asi… ano,“ připustil mnich váhavě.
„Ptám se tě tedy, bratře zahradníku, zda nám opatříš nějaký oděv a nábytek, o který jsme tě byly žádaly,“ pokračuje Lenka.
„Oděv a nábytek… kam vlastně chcete ten nábytek dát?“
„Do vězeňské cely v podzemí severovýchodního křídla této budovy,“ oznámila mu Lucka samozřejmě.
„Do… vězeňské cely? Tady přece nikde nejsou vězeňské cely,“ oponuje mnich.
„Ne? Tak buď tak laskav, bratře zahradníku, a následuj nás!“
Zkoprnělý zahradník vyrazil za oběma děvčaty. Prošli dvěma řadami stromoví a zamířili k brance vedoucí na dlážděný dvorek.
„Nikdy jsem nebyl v těchto místech,“ poznamenává zahradník, „tato fortna nebyla za celých 12 let, kdy tady působím, otevřena!“
Vstoupili do úzké chodby, sestoupili po schodišti a dorazili do cely, ve které dívky našly své útočiště.
„Deus omnipotens! Tady vy žijete?“ zírá mnich nevěřícně na prázdnou místnost, kde se na podlaze válí několik otepí slámy, prázdná karafa a prázdná keramická miska.
„Ano, bratře zahradníku. Doufám, že je ti teď jasné, že tato místnost nějaký nábytek potřebuje,“ oznámila mu Lenka.
„Jenže sem se nějaký nábytek dá těžko dopravit… Příliš úzká chodba… Po něčem …“
Zahradník větu nedokončil. Do pootevřených dveří totiž vtrhli čtyři hromotluci – kat se dvěma pacholky a kovářský pomocník. Pacholci se beze slova vrhli na Lucku, která právě stojí blíže dveří. Ta ovšem zareagovala instinktivně a pacholci se válejí v křečích na podlaze. Lenka bleskové vytvořila kolem sebe silové pole, takže kat s kovářským pomocníkem, kteří vystartovali po ní, byli odmrštěni takovou silou ke stěně, že rovněž padli na zem v mrákotách.
Bratr zahradník stojí v koutě cely jako solný sloup, a neschopen slova tupě zírá na to nadělení. Lucka s Lenkou si ho v této chvíli nevšímají. S anglickým klidem se pustily do dnes již rutinní práce. Svléknout čtyři vetřelce do naha, zavázat jim oči, ruce jim svázat za zády opasky a odstěhovat je ze své cely.
„Otevřeme pro ně další temnici,“ navrhuje Lucka. „V té první už by bylo málo řetězů.“
S pomocí laserového řezáku je prolomen zámek další cely na straně bez oken a čtyři hromotluci sdílejí osud tří vojáků z rána.
Když se dívky vrátily do své cely, našly bratra zahradníka klečícího v koutě a vroucně se modlícího k Bohu všemohoucímu.
„Co… co jste s nimi udělaly? Vy jste je…“
„Nic moc jsme jim neudělali – tedy kromě trochy nepohodlí,“ chlácholí zahradníka Lenka, „rač se přesvědčit.“
Zahradník váhavě vstupuje do temnice, kterou Lucka vzápětí osvětlila svou kapesní svítilnou. Mnich je zděšen. Neví, zda větší hrůzu budí pohled na nahé vojáky připoutané řetězy ke stěnám, které tak snadno zdolaly dvě dívky holýma rukama beze zbraní a ke všemu ještě úplně nahé, nebo záhadný oheň, který drží ta ‚zplozenkyně pekel‘ v ruce.
„Pamatuj si, bratře zahradníku, tak dopadne KAŽDÝ, kdo se k nám zachová nepřátelsky.
„A… ano. Můžeš mi ukázat ten zázračný oheň, který ti hoří v ruce, ty… ty…“
„Smíš mi říkat ‚sestro Lucie‘,“ poznamenala Lucka podávajíc mu kapesní svítilnu.
„Sestra Lucie… Lux, lucis, luci, lucem, lux, luce…“ skloňuje zahradník šeptem latinské slovo ‚světlo‘ ve všech pádech.
Lucka ještě předvedla zahradníkovi funkci vypínače a sdělila mu, že lucerničku obdrží jako dárek, zajistí-li oběma dívkám oděv a nábytek do cely.
„Dobře, podívám se po něčem. Mám jít hned?“
„Ne, ještě neodcházej, bratře zahradníku,“ požádala ho Lenka. „Rády bychom vyslechli ty výtečníky a oni latinsky nerozumějí. Budeš nám překládat, prosím? My totiž jenom rozumíme, ale do tajů vašeho jazyka jsme zatím plně nepronikly, abychom mohly i mluvit.“
„Dobře,“ souhlasí zahradník.
„Jak si ten výslech představuješ?“ zeptala se Lucka, Lenky.
„Otevřeme ještě jednu temnici. Pak si je předvedeme k nám do cely, pěkně jednoho po druhém,“ seznamuje Lenka kamarádku se svým plánem. „Ty vyslechnuté pak budeme uklízet do té třetí temnice, aby nemohli ty nevyslechnuté informovat.“
Jak navrhla, tak se i stalo. První na řadě je kat. Vzhledem k tomu, že do cely vtrhl s nepřátelskými úmysly, rozhodly se dívky, že budou také pouštět hrůzu.
„Řekni, lumpe, jak ses mohl odvážit vtrhnout k nám bez pozvání!“
Zahradník přeložil. Kat mlčí.
„Snad ti nezdřevěněl jazyk hrůzou, lumpe!“
„Dostal jsem to nařízeno… od Jeho Eminence…“
„Co jsi dostal nařízeno?“
„Zakovat vás do želez a ostříhat vám vlasy…“
„Táák! Zakovat nás do želez a ostříhat nám vlasy. Podívejme se. Jestlipak ti Jeho Eminence vysvětlila, proč nám máš provést takovou lumpárnu?“
„Ne. Rozkazy se nevysvětlují.“
„To se dělá obvykle čarodějnicím, aby neměly žádnou skrýš k přechovávání očarovaných předmětů,“ vysvětluje mnich.
„Ach táák. Jeho Eminence nás má za čarodějnice,“ směje se Lenka.
Lenka se otočila k Lucce: „Myslím, že je to jasné. Další výslech by neměl asi smysl. Pustíme je všechny na svobodu. Za vyučenou by jim to mělo stačit.“
„Jistě, a se vzkazem Jeho Eminenci,“ doplňuje Lucka.
Odvázali vojáky, pacholky i kovářského pomocníka Lenka spustila: „Teď jděte za Jeho Eminencí. Podrobně mu vyličte, co se s vámi stalo a že takto dopadne každý, kdo se k nám nepřátelsky zachová. Vaše oděvy jsme rozložily na dvoře na sluníčko, tam si je rozeberte. Závěrem vám ještě doporučuji, abyste se pořádně vykoupali a šaty si vyprali. Nechápu, jak můžete žít v takové špíně!“
Když propuštění zajatci zmizeli za dveřmi na konci schodiště, rozloučil se i bratr zahradník se ‚sestrami‘ Lenkou a Lucií, a slíbiv požadovanou pomoc opustil podzemí.
„Taky musíme dát nabít baterky,“ upozorňuje Lucka, „například ta z toho laserového řezáku je skoro vybitá…“
„Nejprve bych udělala jejich inventuru v trezoru,“ navrhuje Lenka, „a pak si připravíme plán nabíjení. Nezapomeň, že ty baterky nemůžeme vynést na sluníčko a nechat je tam jen tak bez dozoru jako někde na SSE nebo doma na zahradě. Ty budeme muset hlídat, aby nedopadly jako naše šaty!“
Inventura baterek dopadla potěšujícím způsobem. „Máme jich tu spoustu. Různých velikostí, ale většinou nenabitých,“ konstatuje Lenka. „Zajímalo by mě, proč ten trezor někdo tak bohatě vybavil. To vypadá jako pro někoho určená zásilka. Třeba těch kapesních svítilen je tu celý jeden regál a další regál …“
Lenčin monolog přerušilo bouchání na dveře. Dívky opustily trezor a otevřely dveře. V nich stojí bratr zahradník nesoucí dvě košile.
„Zatím se mi podařilo sehnat jen toto, sestry, a objevil jsem vhodný stolek, který by se sem dal nastěhovat i tou úzkou chodbou. Ale s nějakým lůžkem bude dost potíž. Slibuji, že se pokusím přesvědčit nějakého truhláře, aby je postavil rovnou tady na místě. Jídlo a pití nepotřebujete?“
„Ani ne,“ odbývá zahradníka Lenka. „Včera nám dali nějaké placky a vodu. Ani jedno za moc nestálo. Vodu jsme musely přefiltrovat a převařit, placky jsme dojedly dnes ráno. Pak jsme si natrhaly ovoce u vás v zahradě a vodu jsme si nabraly ve fontánce. Nám to úplně stačí.“
„Dobře. Tak se pojďte podívat na ten stůl. Bude-li vám vyhovovat, můžete si ho hned vzít.“
Mnich dovedl dívky do svého skladu, kde jim ukázal poněkud delší, ale poměrně úzký stůl sbitý z hrubých prken.
„Je ze sklepa, kde uskladňujeme ovoce. Chodbou projde a v té cele nezabere tolik místa.“
„Ten úplně stačí. Až se u nás objeví ten truhlář, necháme ho trochu ohoblovat,“ pochvaluje zahradníkův nápad Lucka.
„Mám sehnat někoho, kdo by ho tam odstěhoval? Je poměrně těžký a…“
Ani nestačil doříci větu, když Lucka a Lenkou popadly stůl každá z jedné strany a vynášejí ho z budovy. Zahradník se jen pokřižoval.
„Mám dojem,“ pochvaluje si Lucka, „že se nám dnes docela dařilo, nemyslíš? Bez problémů jsme odrazily dva útoky, máme košile, stůl – a hlavně – v bratru zahradníkovi jsme našly spřízněnou duši.“
„Nechval dne před večerem,“ varuje Lenka kamarádku.
„Copak, Leničko? Ty snad nepovažuješ dnešní den za úspěšný?
„Ale jistě – pro nás! Jenom se obávám, aby za to bratr zahradník draze nezaplatil,“ svěřuje se Lenka se svými obavami. „Až ti vojáci, kat, pacholci a kovář sdělí Jeho Eminenci, co se u nás v cele stalo, tak by mohl skončit i na hranici! Spolčil se přece s čarodějnicemi!“
„V tom případě bychom měly za ním jít a nabídnout mu pomoc,“ navrhuje Lucka.
Když však dorazily do přízemí hlavní budovy, zjistily, že dveře skladiště, kde bratr zahradník kraluje, jsou zavřené, zamčené a na klepání ani bouchání nikdo neodpovídá.
„Co se dá dělat,“ povzdechla si Lenka, „teď navečer už ho těžko někde najdeme. Hned v noci ho snad neupálí a zítra ráno uvidíme.“
Opustily hlavní budovu a zavřely se ve své cele.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah