Táhl pak král s lidem svým k Jeruzalému proti Jebuzejskému, obyvateli té země; kterýž mluvil Davidovi, řka: „Nevejdeš sem, leč odejmeš slepé a kulhavé,“ pravíce: Nevejdeť sem David. A však vzal David hrad Sion, toť jest město Davidovo.
2. Samuelova 5,6-7
Jeruzalém… Svaté město, na středověkých mapách představovalo vždy střed světa. Nároky na něj si dělají představitelé tří náboženských směrů – judaismu, křesťanství a islámu – protože se jedná o místo velice zvláštní. Podle židovských, křesťanských i islámských legend je to dějiště událostí zásadního významu pro obcování člověka s bohem.
Na pahorku Móriji se Abrahám chystal obětovat bohu svého jediného(?/!) syna Izáka… On Izák tedy nebyl jediný jeho syn. Před ním zplodil ještě syna Izmaele s otrokyní Hagarou, ale toho zapudil na nátlak své ženy Sáry – která mu Hagaru před tím nacpala do postele, když se trápila svou neplodností. Hagar s Izmaelem skončili v arabské poušti a Arabové – tedy muslimové – odvozují svůj původ právě od Izmaele. Tedy Abrahámův – a potažmo Sářin – odporný čin je jednou z příčin rozbrojů mezi Židy a Araby.
Mezitím ovšem Izraelité odtáhli do Egypta, kde upadli do otroctví, a než je Hospodin s pomocí Mojžíšovou z otroctví vysvobodil a odvedl je zpět do ‚země zaslíbené‘, Jeruzalém a okolí ovládly cizí národy. V době, kdy se na svatá místa vrátil král David, bylo město v držení Jebuzejců.
David ovšem – s pomocí boží (jak jinak) – nejprve vykoupil pozemek pro stavbu chrámu a následně Jebuzejské porobil. Kolem Siónu pak nechal vystavět vzkvétající město – Jeruzalém. Chrám ovšem dostavěl až jeho syn Šalomoun (někdy kolem roku 950 př.n.l.), za jehož vlády dosáhl Izrael svého vrcholu. Po Šalomounově smrti (asi 933 př.n.l.) bylo království rozděleno na Judeu a Severní Izrael (hl. m. Samaří), který r. 722 př.n.l. ovládli Asyřané.
Judea podlehla r. 586 př.n.l. Chaldejcům. Král Nabukadnezar Jeruzalém dobyl, zničil Chrám a Židy nechal odvléci do Babylonu jako otroky. Roku 515 př.n.l. pak dobyl Babylon perský král Kýros. Ten Židům umožnil návrat do Jeruzaléma a obnovení Chrámu.
Nájezdníky z Východu však ve čtvrtém století př.n.l. vystřídali dobyvatelé ze Západu. Nejprve makedonští Řekové v čele s Alexandrem Velikým. Po jeho smrti se ovšem o území Palestiny svářeli egyptští Ptolemaiovci a mezopotamští Seleukovci. Roku 67 př.n.l. Židé využili nepřehledné situace a proti Řekům povstali. Toto povstání brzy přerostlo ve válku za nezávislost. Osnovatelům povstání, třem bratrům Makabejským, se podařilo ovládnout téměř všechna území, kterým kdysi vládli David a Šalomoun.
Jenže konflikty neustávaly a dokonce sami židé se mezi sebou znesvářili. Jeruzalém ovládl Aristobulos II., který se protiprávně prohlásil králem a zmocnil se i velekněžských pravomocí. Za těchto okolností se pravý král, Jóchanan Hyrkános II. z rodiny Hasmonejců, utekl pod ochranu dalšího dobyvatele, římského vojevůdce Gnaea Pompeia. Pompeius se svými legiemi Jeruzalém dobyl, přičemž Římané utrpěli jen nepatrné ztráty, Židů – stoupenců Aristobulových – padlo však na dvanáct tisíc. Věhlasný židovský dějepisec, Josephus Flavius, s lítostí poznamenává, že největším neštěstím pro Židy nebyly tyto obrovské ztráty na životech, ale skutečnost, že římští vojáci se nezdráhali vejít do svatyně Chrámu, která je přístupná jen veleknězi, čímž ji znesvětili, pošpinili a odhalili její tajemství – lucerny na stojanech, stůl, poháry k úlitbě, kadidelnice – to všechno z masivního zlata. Také velké hromady kadidla a posvěcených peněz.
Pompeius zprvu navrátil Hyrkánovi vladařské funkce – královskou i velekněžskou, když však zjistil, že se jedná o člověka naprosto neschopného, svěřil správu Jeruzaléma jeho ministru Antipatrovi. Ten si při správě země vedl tak obratně, že mu sám Julius Caesar během své návštěvy Palestiny r. 47 př.n.l. udělil římské občanství. Jedním z Antipatrových synů pak nebyl nikdo jiný, než známý ukrutník Herodes.
Roku 40 př.n.l. vpadli do Palestiny Parthové. Herodovi se podařilo uprchnout do Říma, kde požádal o pomoc. Senát mu přidělil celou armádu a jmenoval ho králem Judeje. Herodes s římskou armádou Parthy hladce porazil.
Pod Herodovým vedením země opravdu vzkvétala. Nechal vybudovat řadu nových měst a pevností, které pojmenovával po významných Římanech, po členech své rodiny – Caesarea, Antonia – a dokonce i po sobě – pevnost Herodeion na hranici s Arábií…
Oč větší úspěchy slavil na poli ‚cti a slávy‘, o to horší byly jeho rodinné poměry. Herodes měl totiž řadu mocných nepřátel, mezi nimiž byli jedni z největších Hasmonejci, činící si nároky na judejskou korunu. Ve snaze usmířit si posledně jmenované se Herodes rozvedl se svou ženou Doris, se kterou žil od mladých let, a oženil se s Mariamné, vnučkou velekněze Hyrkána – nejvýznamnějšího člena Hasmonejské rodiny.
Hyrkána zajali Parthové v době svého vpádu do Jeruzaléma, ale na přímluvu Židů žijících za Eufratem ho propustili. Hyrkános povzbuzen sňatkem své milované vnučky s Herodem se okamžitě vrátil do Jeruzaléma, jenže!! Herodes ho nechal neprodleně zatknout a popravit!! Jak uvádí Josephus Flavius: „Ne proto, že by se dožadoval trůnu, ale proto, že mu skutečně po právu náležel.“
Dalším jeho potenciálním rivalem byl Jónatan, bratr jeho ženy. Lstivý Herodes ho nejprve jmenoval veleknězem, avšak při slavnostní inauguraci ho nechal zavraždit! A nakonec se – kupodivu!! – vášnivě zamiloval do své ženy Mariamné, kterou původně pojal za manželku ze zištných a ‚státotvorných‘ důvodů… To se mu ovšem nemělo stát…
Mariamné totiž, vědoma si toho, jak krutě Herodes naložil s jejím dědečkem a následně i s bratrem, a dále si vědoma toho, že ONA je SKUTEČNÁ židovská princezna, kdežto Herodes je syn bývalého ministra – tedy pouhého služebníka! – dosazeného Římany – tj. dobyvateli!! – na královský trůn, nenáviděla ho tím vášnivěji, čím vášnivěji on ji miloval. To samozřejmě nemohlo dopadnout dobře!
A tak: Herodova sestra Salome, nemohouc unést bratrovo trápení, zahořela k Mariamné nenávistí a přesvědčila bratra, že je mu Mariamné nevěrná s jejím manželem Josefem. Herodes se strašlivě rozlítil a bez vyšetření skutečností je nechal oba popravit. Potom se jeho paranoia obrátila i proti synům, které s Mariamné zplodil. Přesvědčen o tom, že proti němu chystají úklady za smrt své matky, nechal je uškrtit. A k dovršení všech hrůz došel k přesvědčení, že jeho nejstarší syn Antipater – dědic a následník trůnu – se ho chystá otrávit. I nechal popravit i jeho. To však už ležel na smrtelném loži a za pět dní po této nesmyslné popravě sám zemřel…
Pozn. autora: Pojednání o Herodovi jsem popsal trochu podrobněji, protože se přece jen jedná o jednu z klíčových postav evangelií. Herodes, který dal v době po Kristově narození mordovat děti v Betlémě (Tehdy Herodes uzřev, že by oklamán byl od mudrců, rozhněval se náramně, a poslav služebníky své, zmordoval všecky dítky, kteréž byly v Betlémě i ve všech končinách jeho, od dvouletých a níže, podle času, na kterýž se byl pilně vyptal od mudrců. Mat 2,16), zemřel roku 4 př.n.l. – tedy PŘED KRISTEM – což samo o sobě signalizuje, že Dionýsos Exiguus, který roku 532 ‚vypočetl‘ rok Kristova narození a navrhl ho jako počátek křesťanského letopočtu, se asi někde ‚sekl‘, ale s tím my asi už nic nenaděláme…
Po Herodově smrti Židé ještě několikrát proti Římanům povstali. Občas měli navrch oni, občas Římané. Konečně roku 70 n.l. Římané Jeruzalém dobyli a své vítězství završili rozbořením Chrámu a jeho srovnáním se zemí.
V té době se ovšem hlásí o slovo i první křesťané. Jelikož se situace v Jeruzalémě značně zkomplikovala a bylo by na dlouhé lokte popisování toho, kdy a kdo v té době město ovládal a kdo ho dobýval apod. (i ten nejstručnější popis by vydal na několik desítek stran), řekneme si jen, že po rozpadu Západořímské říše (476 n.l.) ovládli Jeruzalém Byzantinci (tedy příslušníci Východořímské říše). Tam už vládlo křesťanství jako státní náboženství a byzantští křesťané se k Židům nechovali nijak vlídně. Proto se nedivme, že se palestinští Židé utekli pod ochranu dalšího dobyvatele při první příležitosti. Kdo to vlastně byl?
Na začátku tohoto pojednání jsme zmínili prvního Abrahámova syna – Izmaele. Ano. Počátkem 7. století n.l. přijali Izmaelovi potomci – tedy Arabové – nové náboženství. Islám. Ačkoliv vlastní slovo islám znamená pokora, jeho vyznavači příliš pokorní nebyli. Naopak. Rozhodli se šířit svou novou víru ohněm a mečem.
Pod vedením chalífy Umara padla roku 636 byzantská Sýrie, 638 Palestina, roku 641 Egypt a 642 i Persie. Vítězství Arabů napomohly hlavně nekončící války mezi Byzancí a Persií – když se dva perou, třetí se směje… Arabové si obyvatele dobytých území naklonili především tím, že nařídili vybírání mnohem mírnějších daní, než jak tomu bylo za vlády Byzance, a dokonce nebránili ani zavedenému náboženskému životu.
Chalífa Umar ovšem nelenil a na Chrámové hoře v Jeruzalémě, na místě židovského chrámu, který nebyl od roku 70 obnoven, nechal postavit mešitu zvanou Al-Aksá (tj. nejvzdálenější), protože Abrahám – ač tedy se tak zle k Izmaelovi zachoval – je i muslimy považován za patriarchu a Jeruzalém je ‚svaté‘ město i pro islám.
Tím ovšem muslimské výboje neskončily. Jejich vojenské oddíly se dostaly z Egypta přes Saharu dále na západ a na sever, překročily Gibraltarský průliv a obsadily téměř celý Pyrenejský poloostrov, kde je Židé vítali jako osvoboditele. Roku 732 Arabové překročili i Pyreneje a vtrhli do Francie. Vyplenili Bordeaux, vypálili tamní křesťanské kostely a vyrazili směrem na Poitires. Tam konečně byli na hlavu poraženi a zahnáni zpět do Španělska.
Muslimové však útočili na křesťany i z Alexandrie. Jakmile si tam zajistili pevný opěrný bod, jali se vysílat své flotily k blokádě Cařihradu. Křesťanský svět se ocitl v muslimských kleštích – z Pyrenejského poloostrova byla ohrožována Francká říše, z Palestiny a Alexandrie pak Byzanc a Itálie. Tam vtrhli tzv. Saracéni roku 846. Situace se neustále vyostřovala. A bylo nutno opravdu rázně zakročit.
Spojenými silami francké armády a bojovných Basků se podařilo počátkem 9. století vyhnat Araby z Pyrenejského poloostrova, avšak Byzanc se ocitla v novém nebezpečí. Saracény totiž vystřídali Seldžukové – loupežné turecké kmeny, které od Arabů přijaly islám. Vedle toho se také zhoršily vztahy mezi křesťany a muslimy ve Svaté zemi. Po čtyři století bylo možno konat tam cesty (pouti) bez problémů. Ono vykonat pouť do Svaté země a Svatého města – do míst, kterých se dotýkal svou nohou sám Ježíš Kristus – bylo tehdy mezi křesťany velice ceněno. A najednou… Káhirským chalífou, pod jehož správu patřila i Palestina, se stal fanatický muslim Al-Hákim, který na celém území pod svou vládou nechal rozbořit všechny křesťanské kostely. Za své vzal i Chrám Svatého hrobu v Jeruzalémě. Jeho nástupce sice opět povolil vyznávání křesťanského náboženství, ale Al-Hákimovy činy nesly dále své ovoce. Poutníci do Palestiny byli často obtěžováni a někdy i ohrožováni. Proto, když do Říma dorazili poslové byzantského císaře Alexia s žádostí o pomoc proti Seldžukům, rozhodl papež Urban II., že bude uspořádána křížová výprava, jejímž cílem bude jednak ochránit ohroženou Byzanc, ale také vyrvat Svaté město z rukou nevěřících. Křižácká vojska vyrazila po moři i po souši a po mnoha peripetiích se podařilo obojí – jak odvrátit zkázu Byzance, tak i dobýt Jeruzalém.
Dne 17.7.1099 – toto je velice důležité datum! – byl Jeruzalém křižáckými vojsky dobyt a jejich vtrhnutí do města bylo strašlivé. Rozvášnění dobyvatelé si počínali jako smyslů zbavení, plenili dům od domu a vraždili na potkání každého bez ohledu na věk a pohlaví. Jeden z velitelů – normanský rytíř Tankred, dobyl Skalní dóm, zmocnil se všech drahocenností a vyděšeným muslimům dovolil – pod slibem tučného výkupného – aby se uchýlili do mešity Al-Aksá, nad kterou rozvinul svůj prapor na znamení, že už je v jeho moci. Avšak ani toto opatření muslimy nezachránilo. Rozvášnění a vítězstvím opilí příslušníci křižáckých vojsk se ve chvíli změnili v nikým nezvládnutelné hordy. Ti mimo jiné vtrhli i do mešity pod Tankredovou ochranou a všechny muslimy do jednoho pobili. Židé hledali spásu v synagoze, ale křižáci ji zapálili a Židé zaživa uhořeli. Kronikář Raimond de Aguillers doslova uvádí: „Ve všech ulicích a městských čtvrtích ležely na hromadách hlavy, nohy a ruce. Všichni nepokrytě šlapali po mrtvolách lidí i koní.“ Ale na ospravedlnění těchto zvěrstev dodává: „Vskutku případný trest! Místo, jež tak dlouho trpělo rouháním proti Bohu, nyní zalila krev rouhačů.“
Prvním správcem Jeruzaléma po tomto vítězném tažení se stal Godefroi de Bouillon, ale protože se zdráhal přijmout královský titul ve městě, kde sám Ježíš Kristus nesl na hlavě trnovou korunu, přijal titul obránce Svatého hrobu. Godefroi však následujícího roku zemřel a na uvolněné místo nastoupil jeho bratr Balduin de Boulogne. Ten – na rozdíl od svého bratra – královský titul bez skrupulí přijal.
A tady, milí čtenáři, mi dovolte, abych historický exkurs prozatím ukončil. Dostali jsme se do doby krále Balduina I., kdy se na sklonku jeho vlády do těchto míst dostanou za podivných okolností naše dvě hrdinky – Lucka a Lenka. Trochu dál budeme pokračovat ve III. Intermezzu, ale na to je zatím ještě pár kapitol čas…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah