Lenku probudil sluneční paprsek probíjející si cestu hustě spletenými pavučinami visícími v úzkém zamřížovaném okénku stydlivě se krčícím téměř u stropu cely. Vyhrabala se z otepi slámy, kam s Luckou zalezly v noci, a zkoumavě se rozhlédla po svém okolí. Matně si uvědomuje, že byly s Luckou zavřené v nějaké skříni, že zaklaply dveře a že ji náhle ovládl pocit, jako by padala někam dolů. Když ten pocit ustal a Lucce se podařilo otevřít dveře, dostaly se do nízké klenuté chodby, kde se musely sehnout, aby jí prošly. A chodba je přivedla právě sem – do této ponuré místnosti připomínající vězeňskou kobku.
Lenka vstala a jala si prohlížet vybavení cely pečlivěji. Kruhy a řetězy ve zdech ji nenechávají na pochybách. Jsou určeny k přikování vězňů! Masivní dubové dveře okované železnými pláty jsou zamčené a nejde je otevřít.
„Lucko! Lucinko! Spíš ještě?“
„Ne, nespím. Pozoruji postup tvého výzkumu. Copak jsi zjistila?“
„Že jsou dveře zamčené – a aspoň já potřebuji jít nutně ven. Kromě toho jsem po tom včerejším dobrodružství strašně zesláblá – a venku krásně svítí sluníčko…“
Lucka také vstala a přistoupila ke dveřím.
„Hmm… Na to, že jsou tak bytelné, mají dost primitivní zámek – lidově zvaný ‚myšák‘ – připevněný svrchu a ještě k tomu zevnitř cely.“
„Pokud je vězeň přikován k některému z těch kruhů ve zdech, tak to může být jedno,“ oponuje Lenka, „a i kdyby přikován nebyl, myslíš, že…“
„My naštěstí přikované nejsme,“ argumentuje Lucka, „a kromě toho máme dostatek prostředků, abychom tuto primitivní překážku snadno překonaly.“
Vstoupila do nízké chodby. Prošla jí až na konec a vstoupila do skříně. Rozsvítila světlo a z regálů vybrala vhodné nářadí. Pak se znovu vrátila ke dveřím.
„Posvítíš mi?“
Lenka namířila na dveře kužel světla kapesní svítilny a Lucka se jala manipulovat se svrchním zámkem.
„Hmm, je pěkně zarezlý. Tyhle dveře nikdo už řadu let neotevíral,“ pobrukuje si pro sebe.“
Zámek je však ve chvíli rozebrán a dveře se ztěžka pootevřely, příšerně skřípajíce v závěsech.
„Tak takhle ne,“ domlouvá Lucka dveřím, krmíc závěsy notnou dávkou strojního oleje, který prozíravě přinesla s nářadím.
Po chvíli se dveře lehce otevřely dokořán a za nimi se objevila tmavá chodba. Letmým pohledem se přesvědčily, že jediná cesta dál vede vpravo. Vlevo je zazděné průčelí chodby. Bez meškání rozsvítily kapesní svítilnu a vyrazily směrem, kde bylo tušit východ. Chodba je dlouhá a úzká – sotva tři čtvrtě metru. Musejí jít za sebou. Dveře podobné těm, které vedou do ‚jejich‘ cely, jsou vpravo i vlevo, ale střídavě – tak, aby nebyly proti sobě. Vlevo šestero, vpravo patero.
„Pozor, schody,“ upozorňuje Lenka Lucku jdoucí v závěsu za ní.
„Kterým směrem?“
„Nahoru, jenže… Zase zamčené dveře,“ hlásí Lenka stojící na devátém schodě.
„Tak na ně posviť… A uhni trochu stranou, ať k nim mohu.“
Lenka se přitiskla zády ke zdi na straně závěsů a posvítila na zámek.
Lucka se postavila proti ní a prohlíží mechanismus. „Hmm, zase ‚myšák‘ jako tam u těch… Ustup trošku dozadu, ať tu mám víc místa… Tak, skvělé… A posviť trochu výš… No to je paráda!“
Lucka sáhla do kapsy kombinézy vytáhla univerzální kleště. V několika minutách je i tento zámek rozebrán. Pamětliva neblahé zkušenosti s dveřmi cely, dopřála i závěsům těchto dveří bohatou olejovou koupel.
„Tak – a teď ustup, Leničko, ještě níž, ať mohu otevřít. Nechápu, proč je ta chodba tak úzká a schodiště jakbysmet,“ hartusí Lucka. Vždyť se sem snad nedá ani nastěhovat nábytek nebo tak něco podobného.“
Skutečně. Lenka musí ustoupit ještě o dva schody níže a Lucka otevírající dveře musí sestupovat za ní, aby ji dveře nesmetly dolů. Ale konečně je otevřeno a obě kamarádky znovu vystoupily po schodech. Prošly dveřmi do další chodby, která je stejně úzká jako schodiště a chodba pod ním, jenže teď už jim v cestě nic nebrání. Po několika metrech dosáhly ústí chodby a Ocitly se na malém, hrubými kameny vydlážděném dvorku obehnaném ze tří stran vysokou zdí. Čtvrtou stranu tvoří zeď budovy, z jejíhož suterénu právě vyšly. Rozhlédly se. Zeď je asi tři metry vysoká, jednolitá, až na malou branku v pravém vnějším rohu. Bez meškání k ní vyrazily. Branka je zavřená, ale nikde ani stopy po nějakém zámku.
„To se otvírá ven,“ míní Lucka zjistivši, že brance chybějí z této strany i závěsy.
„Hmm, asi máš pravdu,“ přizvukuje Lenka. „Jenže – co teď? … Postav se zády k brance a pořádně se zapři.“
Lenka se zula a postavila se Lucce na ramena. Pak se přidržela hřebene zdi a vyšvihla se na její vrchol. Pohlédla pod sebe.
„Páááni! Tady je nádherně udržovaná zahrada… Pěkně rozlehlá. Jenže… Mám skočit dolů?“
„Nejprve se podívej, jak vypadají ty dveře z tvé strany.“
„Tak to nemohu sloužit. Zeď je skoro metr široká a ta branka je do ní z této strany zapuštěná. Vidím jenom tunel.“
„Ale… Tak skoč, no. Nepodaří-li se ti branku otevřít, dojdu k nám do cely pro skládací žebřík. Ten jsem ve skříni viděla,“ navrhuje Lucka.
Lenka pružně seskočila do zahrady a vrhla se do tunelu. Po chvíli volá na Lucku: „Tady zámek není. Jen závora. Ale pěkně zarezlá – nejde s ní hnout!“
„Tak dávej pozor, přehodím ti tam tu olejničku. Je plastová, snad to vydrží.“
Olejnička naštěstí vydržela – proto, že se Lence podařilo chytit ji v letu. Teď už Lucka jen poslouchá, jak Lenka na druhé straně branky zápasí se závorou. Po drahné chvíli skřípání, mlácení a dalších podivných pazvuků se branka otevřela a Lucka vstoupila za Lenkou do tunelu. V první řadě si prohlédla mechanismus závory.
„Ach, takhle. To je sice primitivní, ale účinné. Zabraňuje to vylomení dveří ze závěsů,“ posuzuje ‚systém zabezpečení‘.
V masivní zdi jsou totiž vyzděny a kováním opatřeny dvě hluboké drážky a těžká železná tyč zasazená do nich leží napříč dveří a zabraňuje jejich otevření. Dlouhým nepoužíváním však celý mechanismus zarezl, takže Lenka musela drážky nejprve promazat olejem a pak tyč vyrazit. Užila k tomu jeden z uvolněných kamenů, který vydobyla ze zdi.
„Dobře jsi to udělala,“ pochválila ji Lucka a zamířila ven z tunelu.
Pohled, který se jim naskytl, je úchvatný. Rozlehlá zahrada je pěkně udržovaná, ovocné stromy vysázené v pravidelných řadách rozčleňují celý areál na řadu relativně samostatných částí. V dohledu děvčat se dokonce nacházejí dvě fontánky s prýštící vodou. Okolí je však, zdá se, liduprázdné.
„Kam jsme se to propadly,“ ptá se zamyšleně Lucka. „Tohle všechno…“ rozpřahuje ruce proti zdi budovy, ze které vyšly, „mi nepřipomíná vůbec nic z celého archeologického naleziště. A zahrada místo kraje pralesa…“
Nutno přiznat, že Lenka je udivena stejně jako její kamarádka. Obě procházejí zahradou a obdivují její půvaby. Prošly několika řadami stromoví, objevily další tři fontánky a zjistily, že uspořádání stromových řad je zcela pravidelné.
„To je sice všechno pěkné,“ míní Lenka, „moc bych za to nedala, že tato zahrada má navodit představu ráje nebo El Doráda, jak se říká v těchto končinách, ale je mi divné, že o tom není ani zmínka v literatuře – archeologické ani cestopisné. Pochybuji, že tak obrovský areál by unikl pozornosti třeba při leteckém průzkumu zdejší oblasti.“
„Neměly bychom zjistit, jak se dostat zpátky, abychom mohly ostatní o našem objevu informovat,“ navrhuje Lucka.
„To jistě, ale nejprve bych se chtěla dát trochu do pořádku. Moc se mi chce kamsi, potřebuji se nabít…“
„To já taky,“ přizvukuje Lucka, „ale protože tady teď těžko najdeme nějaké hygienické zařízení, navrhuji postupovat jako při táboření.“
„Asi máš pravdu,“ přizvukuje Lenka, „ale tady je to dost nevhodné. Vrátíme se do ‚své‘ cely pro polní lopatku a někde v koutě při té zdi…“
„Dobrá. A umýt se pak můžeme u nejbližší fontánky,“ navrhuje Lucka.
Jak se domluvily, tak učinily, a poté vyrazily opět do zahrady. Tentokrát za účelem nabití. Lenka odložila kombinézu, pod kterou zásadně už nic jiného nenosí, a vstoupila do jezírka u fontánky. „Óh, ta je krásně studená,“ libuje si.
Když se dosyta ‚osprchovala‘, vystavila rozkošnicky své nádherné tělo slunečním paprskům. Lucka se chvíli zdráhala – „udržovaná zahrada… co kdyby sem najednou přišel nějaký zahradník nebo tak…“, ale nakonec si přece jen dodala odvahy a následuje Lenčina příkladu. Odložila kombinézu i bikinky a rovněž vstoupila do mělkého jezírka kolem fontánky. Po důkladné sprše se rovněž vystavila na sluníčku a cítí, jak rychle nabývá ztracených sil.
„Vůbec jsem netušila,“ že při tom ‚pádu‘ – nebo co to bylo… můžeme ztratit tolik energie.“
„Ale naštěstí dnes sluníčko svítí, nebe je bez mráčku, tak se nabijeme snadno a rychle,“ chlácholí ji Lenka.
„No to ano, počasí nám dnes přeje…“ dává Lucka Lence za pravdu zálibně přehlížejíc její pěknou postavu. Náhle se však v hovoru zarazila.
„Copak? Nezdá se ti něco?“ ptá se Lenka zaražené kamarádky.
„Nezdá – to víš, že se mi nezdá…“
„A copak se ti nezdá?“
„Tvůj stín… se mi nezdá!“
„Můj stín?“
„Ano. Tvůj stín!“
Lenka se totiž právě v té chvíli posadila, chtíc se otočit – a ležící Lucka se posadila rovněž. Přesvědčila se, že i její stín směřuje stejným směrem, a postavila se.
„No tak… co je s mým stínem v nepořádku??“ naléhá Lenka na zmatenou kamarádku.
„Cožpak nevidíš, kam směřuje?“
„No… kam by směřoval? Stejným směrem jako tvůj nebo stín kteréhokoliv stromu. Podívej.“
„Milá Lenko! Nacházíme se na desátém stupni jižní šířky, je 6. října a deklinace Slunce pro tento den je −4°53′. Z toho plyne co?“
„Nevím, co z toho plyne, ale začínám něco tušit. Podobnou situaci už jsem jednou zažila. Tenkrát – ještě na staré CPLE v mimoprostoru, kdy si Nikolka všimla podivného chováni tamního ‚slunce‘ a odvodila z toho, že nejsme na Zemi. Ty myslíš, že je Slunce jinde, než by mělo být?“
„Samozřejmě! Dnes má pro nás Slunce vrcholit ve výšce 84° nad SEVERNÍM obzorem. Dvacátého října by mělo být v zenitu a teprve po tomto datu by mělo vrcholit nad jižním obzorem. Jenže tady a teď… Ráno nám sluníčko svítilo do okna. To znamená, že ta strana budovy s naším oknem je východní, chodba, kterou jsme vyšly ven, je orientována severojižním směrem a toto průčelí je tedy severní strana budovy. A teď se podívej, odkud svítí Slunce a kam vrhá stín! Slunce nám neochvějně putuje po jižním obzoru a stín tedy vrhá severním směrem. To je neoddiskutovatelný fakt!“
„No dobře… ale kam jsme se to vlastně dostaly?“ vydechla Lenka a v jejím hlase je slyšet podtón zděšení.
„No, to právě musíme zjistit,“ rozhodla Lucka a vykročila směrem k jednomu z osamělých stromů.
„Tak – Budeme sledovat stín tady toho stromu, jak se zkracuje a zase prodlužuje, ano?“
„Dobře, ale jak si to představuješ?“
„Nejlépe by bylo dělat si nějaké značky…“
„No tak vyberu pár oblázků támhle z toho jezírka a budeme je postupně pokládat na konec stínu,“ navrhuje Lenka. „Pak je zase můžeme vrátit zpátky.“
„To by šlo,“ pochválila Lucka Lenčin nápad a vypravila se na oblázky s ní.
Přinesly jich několik hrstí a jaly se značit postupně se zkracující stín stromu.
„Začaly jsme moc brzo,“ směje se Lucka, když už mají postaven kolem stromu skoro čtvrtkruh.
„Nevadí, stejně se musíme pořádně nabít – a tady to trvá nějak déle,“ povzdechla si Lenka.
„Ale pozor… stín už se nám zase prodlužuje…“
Lucka ani nestačila doříci větu, když vtom ji Lenka prudce stiskla rameno. „Podívej!“
Mezi stromy se mihlo několik postav a vzápětí jsou obě nahé dívky obklíčeny asi desítkou mužů v mnišských kutnách. Jeden z nich má přes ruku přehozené obě pracovní kombinézy i Lucčiny bikinky.
Obě dívky se k sobě instinktivně přitiskly a vytvořily kolem sebe ochranné pole.
„Impulsy fungují,“ signalizuje Lenka kalihapicky, „tak je to dobré.“
Mniši obě dívky zatím jen mlčky pozorují, aniž by měli tušení, že podivné návštěvnice spolu vedou čilý rozhovor.
„Je hloupé, že se zmocnili našich kombinéz,“ poznamenává Lucka. „Máme po kapsách spoustu důležitých věcí.“
„Nejprve počkáme, co se bude dít, a podle toho se operativně zařídíme,“ navrhuje Lenka. „Máš aspoň představu, kde jsme?“
„Podle toho stínu odhaduji výšku Slunce na zhruba 60° nad obzorem. To by dne 6. října odpovídalo nějaké dvaadvacáté až třiadvacáté rovnoběžce severní šířky. Pokud jsme tedy zůstaly v Americe, tak jsme někde v Mexiku nebo na Kubě. Pokud ne – tak to může být kdekoliv od Mauretánie, Mali, Alžíru Libyi a Egypt přes Saudskou Arábii, Spojené Arabské Emiráty a Pákistán až po Indii, Myanmar, Laos, Vietnam a Tchaj-wan,“ signalizuje Lucka.
„Vzhledem k tomu, že toto jsou evidentně křesťanští mniši, tak bych zůstala u toho Mexika,“ komentuje Lenka kalihapicky Lucčinu úvahu. „Co když je oslovím…“
«Buenos días, amigos,» pozdravila hlasitě španělsky.
Žádná odpověď. Mniši dál beze slova zírají na obě dívky.
„Buď nerozumějí, nebo se s námi nemíní bavit,“ usuzuje Lenka.
Vzápětí však zachytila hovor, který spolu mniši vedou, a strnula. „Co… co to je? To mi připomíná nějakou… starofrancouzštinu? Nejspíš… Tu znám jenom pasivně… jsem zvědavá, jak se s nimi asi domluvíme…“
„Zkusíme to latinsky,“ navrhuje Lucka.
„Ach, ano. To by mohlo u mnichů zabrat,“ souhlasí Lenka.
Dříve však, než je mohla znovu oslovit, došlo k nežádoucímu incidentu. Dva mniši totiž vykročili z kruhu a nebezpečně se přiblížili k hranici silového pole.
„Ne! Nepřibližujte se!“ vykřikla na ně Lenka varovně latinsky. Při tom se k nim pootočila a odkryla tak výhled na nahou Lucku.
„Deus omnipotens – Ďábel! Ďábel! A ta čarodějnice s ním obcuje! Hrůza!“
„Ó – je to čarodějnice… Podívejte se! Dělá tady kruh kolem… Kolem fíkovníku!“ děsí se další mnich. „Pryč! Rychle pryč, nebo nás uhrane a…“
Všichni mniši se dali na nedůstojný, zběsilý útěk směrem k budově – v mnišských kutnách působí zvlášť komicky. Lucka s Lenkou za nimi chvíli hledí a smějí se z plných plic.
„Horší ovšem je, že s sebou vzali i veškeré naše odění – pracovní kombinézy i moje bikinky,“ poznamenala náhle Lucka a přestala se smát.
Obě dívky sice vyrazily za nimi, ale pozdě. K budově je přece jen malá vzdálenost a krátce před tím, než k ní obě kamarádky doběhly, zapadly těžké dveře za posledním mnichem…
„No – to jsme dopadly,“ posteskla si Lucka.
„Navrhuji vrátit se zpátky do naší cely a zabezpečit materiál ve skříni,“ navrhuje Lenka. „Ztráta oděvu je sice nepříjemná, ale dá se nějak přežít. Kdybychom přišly o ostatní zásoby, bylo by to horší.“
To ovšem Lucka uznává a obě se spěšně vracejí, odkud přišly. Prošly brankou, pak do úzké chodby, po schodech dolů a pak dlouhou úzkou chodbou až na konec – a do své cely.
„Vypadá to, že tu naštěstí nikdo nebyl,“ vydechla úlevou Lucka, když zjistila, že obsah trezoru je netknutý. „Ovšem takhle to tu nechat nemůžeme. Musíme si to tu nějak zabezpečit, abychom mohly vycházet ven bez obav, že se tu objeví nějaká nežádoucí návštěva.“
„Hmm, to se snadno řekne, ale hůř provede,“ míní Lenka. „Všimni si, že ten původní uzávěr trezoru fungoval na principu přechodové komory. Tady ovšem ty vnější dveře nejsou a chybí tudíž i vnější ovládací panel. Kdybychom chtěly…“
„No – to máš vlastně pravdu,“ uvažuje Lucka nad vzniklou situací. „Dveře trezoru můžeme zavřít jen zevnitř – zvenčí to není možné. Tak nám zbývá jediné – nějak zabezpečit dveře cely nebo dveře na schodišti.“
„Pro jistotu oboje,“ navrhuje Lenka.
„Taky pravda. Ale nejprve musíme vymyslet, jak to uděláme. Ty ‚myšáky‘ jsou naprosto nepoužitelné, musíme tam nainstalovat něco jiného.“
Vstoupily znovu do trezoru a jaly se podrobně zkoumat jeho obsah, když vtom uslyšely nejisté kroky v cele.
„Jdu se tam podívat,“ rozhodla Lenka a spěšně trezor opustila. Pozdě. Neznámý návštěvník je na odchodu a právě za sebou zavřel dveře. Lenka sice vyběhla do chodby, ale už slyší jen dusot těžkých kroků na schodišti.
„Kdo to byl?“ ptá se Lucka, která se mezitím také vrátila do cely.
„Nevím, stačil odejít a pronásledovat ho nebudu. Momentálně by tu mohl ukrást nanejvýš tu otep slámy… Máme však jistotu, že vědí, kde se zdržujeme, a tím spíš musíme udělat nějaké bezpečnostní opatření… Podívej!“
Lucka pohlédla směrem, kam ukazuje Lenka. Pod oknem stojí karafa s vodou a keramická miska s několika obilnými plackami!
„Kde se to tu vzalo?“
„Nevím… Třeba to ten neznámý přinesl. Nu což, voda a něco k jídlu nemusí být k zahození,“ medituje Lenka.
„Jenže ta voda je něčím parfémovaná a k pití se zřejmě nehodí,“ stěžuje si Lucka přičichnuvši ke karafě.
„Ále… to nevadí,“ míní Lenka, „proženeme ji filtrem a pro jistotu převaříme. Všimla jsem si, že v trezoru jsou i nějaké potravinové zásoby – docela by bodla ledová káva… Co říkáš?“
„Dobře – ale než s tím začneš, měly bychom si to tu trochu zútulnit. Podívej – všude plno pavučin a prachu…“
„Tak jo. Dej se do těch dveří a já se vrhnu na úklid. Pak si uděláme kávovou siestu ve vězeňské kobce. No to bude stylové…“
„Hmm, ty si řekneš – DEJ SE DO DVEŘÍ – a ani se nezeptáš, co jsem vymyslela?“
„Lucinko! Vzhledem k tomu, že já jsem technický antitalent, nechám tak důležitou věc s radostí na tobě.“
„Tak dobře – Jen abys měla přehled o tom, co jsem objevila v trezoru a co hodlám použít: Je tu k dispozici elektronický zámek. Nechápu sice, kdo a proč takovým zařízením trezor vybavil, ale je tu. Dále jsem objevila několik čidel s programovatelnou reakcí. Sice je mi to trochu proti srsti, ale já je umím naprogramovat jako ‚nudabránu‘. To mi tenkrát ukazovali technici, když upravovali Nancyinu celu na SSE. Já tedy předpokládám, že mniši se tu nazí nepromenádují, takže by ten zámek byl docela efektně chráněn…“
„Náhodou je to dobrý nápad. Taky si nedovedu představit, jak se mniši svlékají do naha, aby se k nám dostali,“ směje se Lenka.
„Dobře. Tak se do toho pustím. Nejprve musím ty dveře trochu mechanicky upravit, aby se dal ten zámek namontovat. Baterii postavíme na okno, aby se nám automaticky každé ráno nabila. A kdyby náhodou bylo pod mrakem, můžeme tu mít několik baterií nabitých do zásoby.“
Lenka jen přikývla na souhlas a chopila se vysavače, který objevila v trezoru. Za necelou půlhodinku jsou zlikvidovány všechny pavučiny, prach a nečistoty z cely, chodby i schodiště až k ústí chodby na dvorek.
„Tak, teď to tu konečně aspoň trochu vypadá jako u lidí,“ libuje si Lenka, „jen tak mimochodem – branka na zahradu je zase zavřená na závoru.“
„To nevadí, zase si ji otevřeme. Vezmeme si žebřík, abys snáze přelezla zeď,“ reaguje Lucka, která mezitím dokázala do dveří zadlabat elektronický zámek. „Teď si uvaříme to kafe, trochu si odpočineme, já pak namontuji ke dveřím tu nudabránu a budeme moci bez obav vyrazit na další průzkum ven. Jen je mrzuté, že ten trezor obsahuje nepřeberné množství zásob, nástrojů, přístrojů – ale vůbec žádné oděvy.“
„To bych i docela pochopila,“ uvažuje Lenka nahlas. „Ten, kdo trezor vybavoval, ukládal tam především předměty takového charakteru, které se nedají běžně opatřit. Technologicky vyspělé nástroje, přístroje, nářadí a materiály. O jídle a oděvech se dá usoudit, že se dají běžně opatřit. Těch pár balíčků kávy a čaje bych řekla, že je spíš výstřelek nějakého mlsného jazýčku…“
„Asi máš pravdu,“ přizvukuje Lucka, manipulujíc s vodním biofiltrem, do kterého vylila všechnu vodu z karafy.
Za chvíli teče zpět do karafy křišťálově čistá voda. Lenka mezitím přinesla kombinovaný vařič-chladič a jednu nabitou baterku. Stačí jen několik minut a cela je příjemně provoněna čerstvě uvařenou kávou.
„Dobrá – a teď si ji vychladíme,“ raduje se Lenka, když vtom se ozvalo zabušení na dveře.
Lenka k nim přiskočila a opatrně otevřela. Lucka stojí za ní a drží se jí za ruku, aby nebyla smetena silovým polem, kdyby byla Lenka nucena je kolem sebe vytvořit.
Ve dveřích stojí dva mniši, každý před sebou drží bronzový kříž.
„Jen pojďte dál, přátelé,“ oslovila je Lenka latinsky a obě ustoupily od dveří.
Mniši váhavě vešli a pátravě se rozhlížejí po cele. Lenka mezitím dveře zavřela a zámek zaklapl.
„Dáte si s námi ledovou kávu? Právě vychladla,“ nabízí Lucka.
Jeden z mnichů tupě zírá na prázdnou karafu. „Co… co jste udělaly s tou vodou?“
„Nějak divně byla cítit, tak jsme ji vyčistily a převařily,“ odpovídá Lenka. „Káva z ní je ovšem vynikající – jen ochutnejte.“
„Ta voda… Ony ji ‚vyčistily‘ a převařily… Vždyť byla svěcená!“
To už ovšem Lenka nevydržela a od srdce se rozesmála. Vzápětí svým smíchem nakazila i Lucku. Oba mniši na ně vyděšeně zírají ustupujíce ke dveřím. Ty se jim ovšem nedaří otevřít, tak jen před sebou mávají kříži.
„Svěcená, nesvěcená,“ promlouvá Lucka do dalšího Lenčina záchvatu smíchu, „nějak divně smrděla... Tedy nezlobte se, pánové, ale nemáme zájem onemocnět morem, cholerou ani tyfem. Jasné?“
Když se Lenka konečně dosyta nasmála, odlila část kávy do karafy a nabídla mnichům. „Klidně se napijte, je vynikající. Jen se omlouvám za způsob servírování, protože jiné vhodné nádobí tu nemáme.“
Samy s Luckou popíjejí kávu rovnou z nádržky vařiče-chladiče.
„Kdo jste, kdy jste přišly a jak jste se sem dostaly,“ položil konečně jeden z mnichů smysluplnou otázku.
„Jmenuji se Lenka a moje kamarádka je Lucie. Obě jsme členky archeologické expedice, a jak jsme se sem dostaly – je i nám úplnou záhadou…“
„Co to je ‚archeologická expedice‘?“
„No prosím vás – vy nevíte, co je to ‚archeologická expedice‘?“ podivuje se Lenka.
„To je něco jako sněm čarodějnic, nebo…“
„Sněm čarodějnic,“ rozesmála se znovu Lenka.
Slova se ujala Lucka: „Víte co? Zkusíme to obráceně – kde my teď vlastně jsme?“
„Vy nevíte, kde jste?“
Mniši zírají v údivu na obě dívky a chvíli se domlouvají mezi sebou – starofrancouzštinou.
„Dohadují se o tom, zda jsme nebo nejsme čarodějnice – a ty ďábel,“ snaží se Lenka překládat do češtiny, „když ani nevíme, kde jsme. A to bychom prý jako čarodějnice vědět měly.“
„Ale jo, je tomu docela rozumět, do toho za pár dní vniknu. My z nich však musíme dostat, kde jsme. Jenže oni se chovají jako někde ve středověku. Nevědí, co je to archeologická expedice, věří na ďábly a čarodějnice… Já z nich dostanu psotník!“
„Jste ve Svatém městě,“ spustil konečně jeden z mnichů, „ve sklepeních Konventu kanovníků Svatého hrobu!“
„Tím Svatým městem myslíte Jeruzalém?“ ujala se opět slova Lenka.
„Nesmysl,“ ozvala se Lucka, „Jeruzalém leží o dobrých deset stupňů severněji…“
„O jakých deset stupňů severněji?“ podivuje se druhý mnich.
„Máme dnes šestého října, ne?“
„Dnes je úterý po svátku Zvěstování Panny Marie,“ ozval se zase první mnich.
„Den zvěstování Panny Marie… To je… Kdy?!“
„Pětadvacátého března,“ upřesnila Lenka.
„Pětadvacátého března… no, to by ta výška Slunce odpovídala. Pak bychom mohly být v Jeruzalémě,“ souhlasí Lucka.
„Jenže včera bylo pátého října a dnes pětadvacátého … nebo kolem pětadvacátého března. On říká po svátku Zvěstování, tedy 26. a víc. Takže my jsme cestovaly nejen prostorem, ale i časem. Dopředu nebo dozadu?“
„Nejspíš dozadu, odpovídá zamyšleně Lucka, „protože si nedovedu představit, že by v dnešní době vzdělaný člověk nevěděl, co je to archeologická expedice!“
„Který je rok?“ zeptala se Lucka konečně.
„Osmnáctým rokem sedí na trůně Jeruzalémského království Jeho Veličenstvo Balduin,“ dostala samozřejmou odpověď.
„Který Balduin,“ ujala se slova opět Lenka.
„Jak, který?“
„Znám několik králů toho jména,“ odpověděla Lenka.
„Několik… toho jména? Toto je první toho jména – Balduin de Bologne…“
„Ten nastoupil na trůn v červenci 1100,“ poznamenala Lenka k Lucce, „to by znamenalo, že jsme se nějakým řízením osudu dostaly do roku 1118. A chudák Balduin za pár dní zemře… Přesně 2. dubna!“
„To jim ale nesmíme říci,“ děsí se Lucka, promítnuvši si v té chvíli v hlavě obsahy stovek sci-fi románů, které tolik miluje, „to bychom se zle prohřešily proti Kodexu cestovatelů časem!“
„To je samozřejmé,“ ubezpečuje Lucku Lenka.
„Mohly bychom vás o něco požádat,“ zeptala se opět Lucka.
„Požádat můžete, ale my nemusíme vaší žádosti vyhovět. Jste naše zajatkyně!“
„Zajatkyně? Domnívaly jsme se, že jsme přátelé!“
„Pravověrní křesťané se nepřátelí s ďábly ani s čarodějnicemi. Kromě toho jste se dopustily několika zločinů, za které budete souzeny a odsouzeny.“
„Jakých zločinů?“ ptá se tentokrát Lenka.
„Znesvětily jste svatou půdu zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu, kam ženy nemají vůbec přístup. A vy jste tam vnikly nahé a ještě k tomu jste tam sestavovaly čarodějnický kruh kolem prokletého fíkovníku!“
„No právě… Mohli byste nám vrátit naše šaty? Sebrali jste nám je dopoledne v zahradě…“
„Tak to ne! Jsou v nich ukryté čarodějnické potřeby a dali jsme je k prozkoumání několika učencům. Jako čarodějnice stejně nemáte na oděv nárok. Zakazujeme vám vcházet do posvátných zahrad. Od této chvíle se střezte opustit tuto celu. To je všechno. Bůh a Panna Maria vás opatruj!“
Oba mniši přistoupili ke dveřím a snaží se je otevřít. Jenže si nevědí rady s mechanismem nového bytelného zámku, který tam Lucka před hodinou namontovala.
„Takhle, pánové…“ Lucka hmátla po dveřích a mžiku je otevřela.
„Na rozloučenou vám doporučím, abyste se vy varovali vstupu do naší cely, dokud vás neopustí ty vaše fantasmagorie!“
„To asi nebude nic platné,“ povzdechla si Lenka, když za nimi zapadly dveře, „oni totiž věří tomu, co tu blábolili. To už patří k době, do které jsme se dostaly. Myslím, že nás čeká dosti tvrdý boj…“
- × - × - × -
„Je to ještě horší, Milosti,“ informuje páter Ignacius jeruzalémského patriarchu o strašlivém incidentu, ke kterému došlo v zahradách Konventu kanovníků Svatého hrobu v dopoledních hodinách. „Ty dvě podivné osoby se svlékly úplně do naha, koupaly se ve fontáně a pak začaly kolem jednoho fíkovníku sestavovat kruh z oblázků vybraných právě z té fontány, kterou předtím znesvětily svou nečistou tělesností. Při bližším ohledání bratři zjistili, že jedna ta bytost je napůl muž a napůl žena, majíc dole mužské ohanbí a nahoře ženská ňadra. Ta druhá bytost, která stavěla kamenný kruh, je tedy čarodějnice s tou první zřejmě obcující, protože v momentě, kdy se obě k sobě přitiskly, nebylo možno se k nim přiblížit. Síla neznámá, pekelná, odpuzovala od nich oba bratry, kteří chtěli s nimi vejít v kontakt.
Podařilo se nám s Boží pomocí zmocnit se jejich podivných oděvů a dali jsme je na přezkoumání učeným teologům, kteří v jejich kapsách opravdu podivné čarodějnické předměty našli – mezi jinými i lucerny s vnitřním ohněm a další zatím neznámé propriety.
Jejich sledování se poté odvážně a s nasazením života ujal bratr Anastasius, který zjistil, že se usadily v bývalé šatlavě znesvěcené svého času Saracény a dnes nepoužívané, zavřené a zapečetěné. Dokonce jim tam nastražil karafu se svěcenou vodou, aby bylo možno zjistit, jak budou na ni ti zrozenci nečistých sil reagovat. Ke své hrůze jsme zjistili… Milosti! Ty dvě bytosti si dovolily svěcenou vodu PŘEVAŘIT! Převařit, Milosti, a přidat do ní umletá kávová zrna! Pak ji takto znečištěnou s rozkoší popíjely a dokonce i nutili nás, abychom si stejně svatokrádežně počínali!
Ač bezpochyby nadané čarodějnou mocí, neměly představu, kde jsou – a dokonce ani ve kterém věku se nacházejí. S námi vešly v kontakt řečí latinskou, ale samy mezi sebou se domlouvají neznámým – zřejmě tajným jazykem z pekel pocházejícím. Podivné, Milosti. Podivné a pro tělo i duši nebezpečné věci se dnes v posvátných zahradách udály.“
„To ovšem slyším velmi nerad,“ spustil zvolna patriarcha, „podařilo se vám nějakým způsobem zabránit jim v opakování podobných rejdů?“
„Zatím jsme jim zapověděli opouštět kobku, ve které se usídlily, ale na zítřek chystáme razantní kroky. Vyšleme za nimi kata se dvěma pacholky a kovářského pomocníka. Je nutné je zakovat do želez a ostříhat jim vlasy, aby neměly kam uschovávat předměty, kterými jsou schopné nás očarovat. Jejich oděv už se nám naštěstí podařilo zabavit.“
„Souhlasím,“ odtušil patriarcha temným hlasem, „kdy chcete tato opatření provést?“
„Zítra o polednách, Milosti. V té době mají síly zla nejmenší moc… Amen!“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah