Nancy marně buší do pancéřových dveří zavřeného trezoru. „Tak, holky, otevřete… Co blbnete?“
Po chvíli si uvědomila, že přes dvojité dveře ‚přechodové komory‘ nikdo nic neuslyší, a vydala se ven, aby našla některého z techniků. To se jí za chvíli také podařilo. Oba technici se právě vracejí zpět s terénním vozítkem, kterým odváželi nemocné dělníky k silnici.
„Kluci, vás mi posílá samo nebe,“ raduje se Nancy. „Lucka a Lenka se zavřely v trezoru a asi ho teď neumějí otevřít. Můžete se jít na to podívat?“
Oba technici ihned následují Nancy zpět do podzemí.
„V kterém trezoru se zavřely?“
„V tom prostředním vpravo.“
Teď si teprve technici všimli, že ostatní trezory zůstaly otevřené. Přistoupili k zavřeným dveřím a zkoušejí jejich mechanismus. Marně však tisknou otevírací tlačítko.
„Vypadá to, že je ten trezor bez proudu – ale jestli mě paměť neklame, tak je to jeden ze dvou, které jsme uvedli předvčírem do provozu a akumulátory by měly být nabité.“
Vstoupili do vedlejšího trezoru a vyzkoušeli osvětlení, zavírání a otevírání dveří, větrání, posun regálů a některé další funkce.
„Jenže ten prostřední trezor je přece jen trochu jiný,“ upozorňuje Nancy, „má jedny dveře vnější a jedny vnitřní – kdežto všechny tyhle ostatní mají jen ty vnější!“
„Cože? – Vlastně ano, máš pravdu. Ten prostřední trezor je opravdu nějaký atypický. I podstatně složitější ovládací panel… Kde já jsem TOHLE viděl?“
„No tak – nemedituj nad tím,“ ozval se druhý technik, „zapojíme sem náhradní baterky přes vnější kontakty. Dříve se nám dveře nepodaří otevřít. Dělej, ať tam ta děvčata dlouho netvrdnou.“
Oba technici vstoupili do sousedního zprovozněného trezoru, vytáhli z něj nabité baterky a připojili ho ke kontaktům ovládacího panelu zavřeného trezoru.
NEDOSTATEK ENERGIE – rozsvítil se nápis nad otevíracím tlačítkem, sotva ho jeden z techniků stiskl. Za nápisem se objevilo několik pro Nancy záhadných znaků.
„Hmm… Aspoň něco,“ bručí technik, „před tím to ani nepíplo, jako by tam vůbec žádné baterie nebyly. Ale co s tím? Další vhodné nabité akumulátory nemáme. Tak velké jsme s sebou nebrali…“
„Tak si je vezmeme z dalších trezorů a dáme je nabít na sluníčko. Nechápu, proč ty trezory zabudovali tak daleko od vchodu, že se sem nedokážeme dostat se slunečním světlem ani přes zrcadla,“ hartusí druhý technik.
Nancy nečeká, až si to technici mezi sebou vyříkají, a už stěhuje z vedlejšího trezoru první baterii.
„Je pěkně těžká,“ poznamenává.
„Nedři se s tím, děvče, ještě si něco uděláš,“ napomínají ji oba unisono a sami vlečou další dvě baterky. Nancy však nedbá a vláčí se s nákladem dál.
„Podle těch signálů potřebujeme šest těchto velkých baterií, abychom dokázali zařízení uvést do provozu,“ vysvětlují jí technici cestou, „a máme jen dvě. Čtyři musíme dát ještě nabít.“
„Co se děje,“ ptá se Mořská Pěna vidouc Nancy vlekoucí těžkou baterii.
„Lenka s Luckou se zabouchly v trezoru a nejdou otevřít dveře,“ sděluje jí ponurým hlasem Nancy. „Tak tam kluci nainstalovali dvě baterky, ale nestačí to. Musíme nabít ještě další čtyři.“
„No to je hezké,“ mudruje šéfka výpravy, „Nemocní dělníci, dvě kamarádky uvězněné v trezoru – a ke všemu zmizel doktor Zemill. Chtěla jsem, aby preventivně vyšetřil Pedra, zda mu nehrozí také nějaká újma na zdraví.“
„Zemill? Toho jsem viděla nedávno dole v předním sále skladiště. Něco tam zřejmě hledal. Ještě se mě ptal, kam jdu. Když jsem řekla, že pro svítilny, abychom mohly prozkoumat trezor, upozornil mě, že ty jsou v zadním sále. Když jsem je konečně našla, už tam nebyl. Zřejmě spěšně odešel v momentě, když já jsem vstupovala do zadního sálu. Bezděčně jsem se totiž ohlédla a mám dojem, že se jeho kombinéza mihla v protějších dveřích.“
…
„Jdeme na ten trezor,“ pohání Nancy techniky po dvou hodinách čekání.
Do podzemí se hrne celá suita – oba technici, Nancy a Sheila nesou nabité baterie, za nimi obě Peruánky. Jako poslední jde Pedro.
Technici připojili zbývající baterie a stiskli otevírací tlačítko.
POZOR! NEBEZPEČÍ! – hlásá ovládací panel, OPRAVDU CHCETE OTEVŘÍT DVEŘE??
„Je mi líto, ale musíte odstoupit do pozadí,“ nařizuje jeden z techniků děvčatům i Pedrovi. „My se také budeme krýt.“
Všichni odstoupili za ohyb chodby, takže u trezoru zůstali jen dva technici.
„Vezmeme si dlouhou izolovanou tyč a stiskneme to s odstupem,“ navrhuje jeden.
„Dobrá,“ souhlasí druhý a jde pro tyč do skladu.
Konečně jsou všichni připraveni. Technici kryti dveřmi sousedního trezoru stiskli dlouhou tyčí potvrzovací tlačítko a dveře povolily. Oba technici opatrně přistoupili k pootevřeným dveřím trezoru a pomalu je otevírají. Před nimi se otevřela prázdná černá prostora!
„Světlo!“
Druhý technik zamířil do dveří světelný kužel kapesní svítilny. Její paprsky dopadly na vnější stěnu vedlejšího trezoru.
„Tady je úplně pusto a prázdno, podej tu tyč…“
Technik se snaží prozkoumat podlahu, ale ta úplně chybí. „Tam dole je hotová propast!“
„Dobře, ale kde jsou naše děvčata?“ zeptala se Mořská Pěna – vedoucí expedice.
„To musíme zjistit. Nejprve si opatříme pořádné světlo…“
Technici přinesli silný reflektor, napojili ho na baterie, které byly posloužily k otevření dveří, a posvítili do černé díry.
„Dno je v nedohlednu – proto to nebezpečí. A támhle nahoře – podívejte! Všechny baterie jsou pryč. Visí tu jen napájecí kabely utržené z kontaktů – proto byly dveře bez proudu. Jenže celý trezor zmizel! Jak je to možné?“
„Nejspíš se propadl tam dolů. A ta propast je snad bezedná…“ míní třetí technik.
„Spustíme tam olovnici na laně,“ navrhuje Nancy.
„Máme snad dokonalejší prostředky,“ míní další technik, „změříme hloubku laserovým zaměřovačem.“
„Je úplně jedno, jak tu hloubku změříte – ale hlavně to už udělejte,“ vkládá se do sporu Mořská Pěna, „je potřeba se tam za nimi nějak spustit a dostat je ven!“
Ale to už jeden z techniků ukotvil ke kraji propasti stativ se zaměřovačem a provádí měření prostory.
„Pěkná hloubka! Ukazuje to skoro 300 metrů … přesně 271 … no to je pěkné. Tak dlouhá lana ani s sebou nemáme!“
„Ale nějak je tam odsud dostat přece musíme – pokud tedy ten pád přežily!“ zvolala Sheila nešťastně.
„To jistě. Jenže musíme vymyslet, jak to uděláme,“ opáčil jeden z techniků.
„A jak dlouho vám to vymýšlení bude trvat? Pochopte – vždyť ony už tam jsou skoro čtyři hodiny,“ upozorňuje Nancy.
„Špatné je,“ míní další technik, „že my nejsme pro takové případy vůbec vybaveni. Kromě toho nefunguje spojení se základnou, nefunguje ani jeden výrobní automat – mám takový dojem, že…“
„Spojení se základnou přece funguje,“ přerušila ho Nancy netrpělivě. „Můžeme poslat dopis teleportem a oni nám mohou stejnou cestou poslat potřebný materiál!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. října
Dnešního dne má dorazit starý pán na svou pravidelnou podzimní ‚dovolenou‘ sem na SSE. Čekám na něj v teleportačním sále, abych ho jako první přivítala. Právě dostávám signál, že se někdo dožaduje aktivace teleportu pro přepravu osoby.
„Výborně – starý pán je tady,“ zaradovala jsem se, ale při letmém pohledu na monitor jsem ztuhla. Náš teleport to není. Podle adresy je to teleport pod Chavínem! Ten už ale má být skoro týden mimo provoz. Oznamuji to Myře a inženýru Hefaistovi, kteří se ihned odebrali za mnou.
„Ustupte, děvčata, přijmu to sám,“ nařizuje Hefaistos z titulu své funkce šéfa stanice.
Za několik minut máme jasno. Na teleportačním lůžku se zhmotňuje – Erigyos, vedoucí technik andské expedice!
„Šéfe, malér! Strašlivý malér,“ oznamuje hned místo jakéhokoliv uvítání. „Záhadně nám onemocněli skoro všichni dělníci – extrémně nízký krevní tlak a postupující srdeční arytmie. Zemill nařídil jejich teleportaci na SSE. Teď je sem budeme jednoho po druhém posílat. Já se pak zase vrátím do And.“
„Zemill je u tamního teleportu?“
„Ne, šéfe. Máme tam dva techniky-historiky, kteří znefunkčňují zařízení po jubilejní výstavě. Zemill zůstal na nalezišti Huánuco de Viejo. Jak už jsme vám psali, jedná se zřejmě o hlavní základnu té minulé mise, ale technické vybavení je mnohem starší než pod Chavínem. Nejprve bych ale doporučoval postarat se o dělníky. Pak si musíme vážně promluvit.“
„Nemocné dělníky přijme Myra a my si můžeme vážně pohovořit hned,“ oznámil Erigyovi zkoprnělý Hefaistos, zatímco Myra už pozvala další doktorky a sestry a postavila se k teleportu.
„Tak co se tam děje a o jakých zprávách to vlastně mluvíš? My jsme od vás za celé tři měsíce nic nedostali!“
„Cože? Jak to, že jste nic nedostali? Uvedli jsme do provozu jeden z tamních teleportů, ale Zemill ho prohlásil za zdravotně nezpůsobilý. Poslali jsme vám tedy jen dopisy a vy jste nám odpověděli. Ty osobně jsi mi poslal technickou dokumentaci…“
„Erigye, Erigye! Vzpamatuj se přece! Co to plácáš za nesmysly? Já osobně že jsem ti něco posílal? A kdy? Že se na nic nepamatuji!“
Zbytek rozhovoru mi unikl, protože právě v té chvíli se ozval signál dalšího teleportu – tentokrát je to náš teleport a já přijímám starého pána.
„Vítám vás, strycu, na dovolené. Paní primářka už se vás nemůže dočkat…“
Soused se jen pousmál – ví, že ho jen tak škádlím. Ale najednou se rozhlédl kolem a zeptal se: „To je nějaká delegace?“
Na sousedním teleportu se totiž právě zhmotnil třetí dělník.
„Ne, ne, strycu. To jsou dělníci z andské expedice. Všichni naráz onemocněli a tak se o ně musí naši mimozemští přátelé postarat.“
„Ach tak. To si asi dnes slečny Myry příliš neužiji, co? Ale Lucinka neonemocněla, že ne?“
„Myslím, že ne. Aspoň Erigyos mluvil jen o dělnících.“
Vtom se ozval signál dalšího teleportu.
„Co se to zase děje? Dnes je to tady jako někde na nádraží… To je taky odněkud z andské oblasti,“ zvolal Hefaistos pohlédnuv na monitor.
„Šéfe! To je ten zdravotně závadný teleport z našeho současného stanoviště – jenže hlásí přenos nákladu, nikoliv osoby!“
Erigyos přistoupil k ovládacímu panelu a stiskl povolovací tlačítko.
„Dopis, šéfe. Nechápu, proč ještě píší, když vědí, že já…“
Náhle ztichl a začetl se do těch několika řádek textu.
„No nazdar! Šéfe… to… to je katastrofa! Já se tam musím okamžitě vrátit.“
„Teď musíš vydržet – aspoň dokud nebudou teleportováni poslední dělníci. Ukaž, co se stalo?“
Hefaistos vytrhl Erigyovi z ruky ten kus papíru a zběžně ho přelétl očima.
„Tak to je opravdu vážné. Jak vypadají ty trezory, o kterých…“
„To jsou složitě konstruované tzv. konzervační trezory, ale já jsem se s nimi setkal poprvé. Zatím jsme je neprozkoumali, jen jsme je otevřeli a u dvou nebo tří kluci nabili baterky, takže jsou plně funkční. Mám dojem, že by je měl vidět některý z historiků.“
„To uvidí v každém případě. Pod Chavínem jich působí dosud pět, tak si s sebou aspoň dva vezmi. A my musíme začít ihned jednat, protože toto se nemělo stát!“
„Co se děje?“ zeptala jsem se vidouc napětí v obličejích obou techniků.
„Nikolko… Ty jsi tady?“ zírá na mne Erigyos vyjeveně. Zřejmě si mě při svém příchodu nevšiml. „Tady… si to přečti… ale… ale…“
„Co – ALE?“
„Napřed… napřed si… sedni…“
Musela jsem si opravdu sednout. Teprve potom mi Erigyos dopis podal. Až do dnešního dne nepřišla od naší andské expedice zprávička. Komunikace je stále tak rušena, že je nemožné se s nimi spojit. A teď najednou přijde dopis teleportem, ve kterém nám sama Mořská Pěna píše, že Lucka a Lenka zmizely v nějaké propasti hluboké 270 metrů, že potřebují nějaké vhodné zařízení, pomocí kterého by se tam mohli za nimi spustit. Vedle toho se dozvídám, že inženýr Hefaistos poslal omylem technickou dokumentaci k nějakému jinému výrobnímu automatu.
„Vždyť toto je od nich úplně první zpráva, kterou držím v ruce,“ zvolala jsem, „a hned taková hrozná… Co… Co budeme dělat?“
„Teď je nutné poslat jim nějaká lana a další zařízení, kterým by mohli do té propasti proniknout,“ rozhoduje bleskově vedoucí stanice. „Ty se urychleně vrátíš zpátky i s techniky-historiky. Pečlivě vyšetříte, co se stalo, a… A nebo ne! Teleportujeme se spolu! Koordinaci takové akce budu provádět na místě osobně. A tady …“
Hefaistos přistoupil k nejbližšímu komunikátoru a nechal se neprodleně spojit s CPLEN. Vzápětí seznamuje s celou záležitostí Jošuu i Gabriela, jeho technického ředitele.
Zůstala jsem sedět v teleportačním sále neschopna pohybu – dávno po tom, kdy se Hefaistos Erigyem teleportovali zpět do Chavína a ostatní už odešli.
- × - × - × -
Baal Segul běsní. Pobíhá po místnosti jako lev v kleci a skřípe zuby. Ostatní členové posádky se raději klidí z jeho dosahu. Proti němu totiž stojí doktor Zemill a sděluje mu, že záměr s odesláním materiálu pro ‚onu osobu‘ selhal.
„Jak – selhal?“
No – ono to… zkrátka… skoro všechno už jsem měl připravené. Technici otevřeli dva trezory – z nichž jeden vlastně nebyl trezor, ale… však víte co… No a já jsem ho naložil vším, co jste mi poručili, i tím, co já jsem uznal za vhodné. Dokonce jsem nastavil časoprostorové souřadnice. Ale pár minut před tím, než jsem to stačil odeslat, vlezly mi tam dvě holky z expedice. Nevím, co mě to napadlo – přibouchl jsem dveře a uvedl jsem v činnost odesílací modul. No, jen si představte, že by se začaly zajímat, odkud ty zásoby pocházejí…“
„Jak – odkud? Vždyť tam je dvanáct výrobních automatů!“ namítá Baal Segul.
„To ano, ale obsluhovat je umím jen já podle vámi zaslané dokumentace – tedy té pravé. Pro ostatní jsou nefunkční…“
„Aha, tak pro ostatní jsou nefunkční… A teleport?“
„Teleport jsem prohlásil za zdravotně nezpůsobilý, ačkoliv tomu tak není. Vždyť vidíte, že jsem se sem dostal docela bez jakékoliv úhony.“
„Rozumím-li tomu dobře – vy jste tedy ‚objevili‘ trezory, o kterých jsem tě informoval, technici na tvůj popud otevřeli ten jeden jediný …“
„Ne! Otevřeli všechny. Bál jsem se prozrazení. Otevřeli všechny a dva zprovoznili – tedy aspoň jako trezory. Já jsem dokončil zprovoznění toho chronoportu sám. Nastavil jsem časoprostorové souřadnice a … a …“
„Co … a?“
„Teď mě napadlo… Já jsem zapomněl zkontrolovat… No nazdar!!“
Baal Segul se před doktorem Zemillem výhrůžně rozkročil: „Copak zapomněl panáček zkontrolovat?“
„No… zda… zda… … místo přistání… odpovídá popisu, který…“
„Ale – o místo přistání se nestarej! Popis určitě odpovídat nebude, protože za tu dobu mohlo dojít k přestavbám. Jedinou nevýhodou bude, že už se ten chronoport nemusí nikdy odtamtud dostat, kdyby došlo k takovým změnám, že by…“
„No právě! A jsou tam ty dvě holky. Jestli se nedostanou zpátky, tak si mě Jošua a spol. ugrilují k večeři. Zaživa! Ono nestačí, že odcestovaly nákladním chronoportem.“
„Aspoň o dva důvody víc, aby ses už nevracel. Co ti tady vlastně chybí? Nic! Podle toho, cos nám vyprávěl, tě stejně nejvíc láká experimentační oddělení – a podívej se na naši chovnou stanici. Je to neregistrovaný páreček, se kterým si můžeme dělat, co nás napadne. Měl’s takovou příležitost někdy před tím?“
„No… to… neměl!“
„Vidíš. A že jsi tam poslal vedle zásob i dáreček v podobě dvou rozkošných otrokyň – víš ty, jaký o ně bude na tržišti drhol?“
Jen aby, pomyslel si Zemill, ale svůj úsudek už raději nevyslovil. Byl rád, že se nakonec vše ‚v dobré obrátilo‘ a Baal Segul ho ochotně přijal do své skupiny.
- × - × - × -
Inženýr Hefaistos, Erigyos a dva technici-historici konečně dorazili na naleziště Huánuco de Viejo, kde byli přivítáni zbytkem expedice.
„Kde je ten trezor?“ je první Hefaistovi otázka.
Je odveden do nejzazší místnosti podzemního komplexu, kde došlo k záhadné tragédii.
„Všechny trezory jsme jen otevřeli a u dvou jsme nabili akumulátory,“ upřesňuje Erigyos.
„My jsme museli nabít ještě další akumulátory, protože …“ doplňuje další technik.
„Ale na tom teď nezáleží,“ přerušil ho Hefaistos, „kde je ten trezor, ve kterém zmizely naše dívky?“
„Ten byl tady – ale zmizel i s nimi. Zřejmě se propadl…“
Jeden z techniků-historiků pohlédl na ovládací panel u dveří. „Ale to není trezor! To je přece nákladní chronoport druhé generace, typové číslo…“
„Prosím tě – nechej si své generace a svá typová čísla od cesty. Teď na to není čas,“ utrhl se na něj Erigyos. „Raději zjisti, kam ten chronoport zmizel!“
„Vždyť říkám, že to je chronoport druhé generace!“
„No – a co má být?“
„Tam se časoprostorové souřadnice nastavují na vnitřním panelu a odesílání se provádí tady z toho vnějšího! Jak mám zjistit, kam zmizel?“
„Cože?“ vstoupil do hovoru opět Hefaistos, „Souřadnice nutno nastavit uvnitř a odeslat nutno zvenku?“ Pak ale…!“
„Správně, šéfe! Ty dvě dívky uvnitř samy sebe odeslat nemohly. Musel jim pomoci někdo zvenčí,“ potvrzuje technik-historik inženýrovu nevyslovenou domněnku.
„Přece mi nechcete tvrdit, že ten, kdo odesílá někam nákladní chronoport, neví, kam ho odesílá,“ běsní Erigyos, „přece musí mít ty souřadnice tady na monitoru…“
„To ano, ale tohle je chronoport DRUHÉ generace,“ zdůrazňuje znovu technik-historik. „Nemá zálohovanou paměť, takže když se utrhly ty kabely a řídící jednotka zůstala bez proudu, tak došlo ke ztrátě dat – pochopitelně!“
„Nechápu, jak se mohly ty kabely utrhnout, když…“
„Když ani nevíš, jaké zařízení jsi uváděl do provozu,“ přerušil technik-historik Erigya, protože si na sebe vztáhl jeho výčitky a pochyby. „Kdybys postupoval přesně podle dokumentace, tak bys nemohl napojit řídící jednotku na napájecí baterie chrono-modulu. Pak samozřejmě si vlastní chronoport vezme baterie s sebou – a řídící modul je úplně bez energie.“
„Jenže my jsme přece nechtěli uvádět do provozu chronoport! My jsme chtěli…“
„Nechtěli, ale uvedli. Tady to přece vidíš!“
„Tak už se nehádejte,“ zasahuje inženýr Hefaistos. „Je ještě některé z těchto zařízení chronoport druhé generace?“
„Ano,“ odpovídá druhý technik-historik, „ještě tyto dva krajní v protější řadě.“
„Podívejte se, jak jsou u nich nastaveny souřadnice!“
„Nejsou. Vůbec. Vždyť nemají nabité akumulátory.“
„A kdyby se spustilo odesílání hned po nabití akumulátorů, aniž by se nějaké souřadnice nastavily?“ ptá se Erigyos.
„Ani se nehne. Jen na monitoru se objeví ‚CHYBA SOUŘADNIC‘ a rozsvítí se příslušná kontrolka,“ vysvětluje technik-historik.
„Z toho ovšem vyplývá,“ shrnuje dosavadní vývoj poznatků Hefaistos, „že někdo musel nejprve souřadnice nastavit. Jinak by chronoport zůstal tady. Je to tak?“
„Ano, šéfe!“
„Takže tady musí nutně existovat někdo, kdo má představu o obsluze chronoportu, nastavil souřadnice a chronoport odeslal. A ten někdo MUSÍ nutně být mezi námi, protože sám sebe odeslat nemohl. Je to tak?“
„Ano, šéfe!“
„Takže teď je jasné, že se naše děvčata do žádné propasti nepropadla. Byla odeslána kamsi časem – a my nevíme, kam! Je tu ovšem někdo, kdo to určitě ví, protože ten někdo MUSEL nastavit souřadnice a pak odeslat chronoport! Ten někdo ovšem…“
„Ten někdo je doktor Zemill!“ zvolala v té chvíli Nancy, která celou dobu sleduje vzrušený rozhovor techniků.
„Co? Doktor Zemill? Proč myslíš, Nancy?“
„Protože ON jediný byl tady v podzemí, když jsem šla do skladiště shánět svítilny. A pak záhadně zmizel. Už druhý den ho hledáme!“
„Ledaže by byl taky v tom teleportu!“
„A kdo by tedy ten teleport uvedl do provozu?“ Nancy se nevědomky zase vpravila do role agentky tajných služeb a vede vyšetřování skutečně jako profesionálka.
„To mohl udělat kdokoliv…“ míní jeden z techniků-historiků.
„Nemohl!“ argumentuje Nancy. Když k nehodě došlo, byl Zemill jediný mimozemšťan na základně. Pochybuji o tom, že by se některé z nás – nebo i Pedrovi – podařilo uvést do chodu tak složité zařízení. Erigyos se svými techniky byli přece na chavínské základně.“
„Dobře, dejme tomu,“ přijímá Hefaistos Nancyiny argumenty, „ale kam tedy zmizel Zemill?“
„Někam se teleportoval,“ oznámila jako by nic Nancy.
„Teleportoval? Zdravotně nezpůsobilým nákladním teleportem?“ podivuje se Erigyos.
„Tak se pojďte na něco podívat,“ vyzvala je Nancy vykročivši směrem k teleportu.
„Tady – co to je?“
„Pracovní kombinéza… mužského střihu,“ míní Erigyos.
„Ano. To je pracovní kombinéza doktora Zemilla. A protože ji zanechal tady, v teleportačním sále, znamená to, že se někam teleportoval, že?“
„Tenhle typ teleportu sloužil i k přepravě osob,“ vložil se do hovoru technik-historik. „Slečna Nancy může mít pravdu!“
„Že by Zemill záměrně označil teleport za zdravotně nezpůsobilý – a pak…“
Inženýr Hefaistos vidí mžitky před očima. „Okamžitě pošleme dopis na SSE, aby pátrali po Zemillovi retrospektivem!“
„Ještě bych tu zprávu doplnil o zatímní výsledky pátrání. Je nutno jim oznámit, že Lucka s Lenkou se nepropadly do propasti, ale že odcestovaly časem neznámo kam,“ navrhuje Erigyos. „Je to nutné už kvůli Nikolce, která byla ráno na pokraji zhroucení.“
„No tak… Určitě je to zpráva příjemnější než ta o tom zřícení do propasti,“ míní inženýr Hefaistos, „ale do důsledku vzato… je také krajně nepříjemná.“
Pak se obrátil k technikům-historikům: „Lze zjistit, kam se ten Zemill teleportoval – tedy teleportoval-li se vůbec někam?“
Oba technici se okamžitě vrhli do průzkumu obstarožního technického zařízení, ale po několika minutách zklamaně prohlásili: „Nelze to zjistit, šéfe. Teleport není zapnut v režimu administrátora, takže pokud se teleportoval na stanoviště, které disponuje teleportačním zařízením s administrátorskou pravomocí, mohl nechat příslušná data vymazat. A to se tu asi stalo několikrát, protože když tady Erigyos tvrdí, že vám posílali zprávu a dokonce dostali odpověď – a tady o tom není ani záznam…“
„Je tam vůbec nějaký záznam?“
„Ano, je! Záznam o tom dopise, který teleportovali dnes ráno na SSE. Jinak… ani ťuk!“
„Kdo obsluhoval ten teleport, když jste nám posílali tu první zprávu a když jsme vám údajně poslali odpověď?“
„Právě, že doktor Zemill,“ ozvala se znovu Nancy. „Zdůvodňoval to tím, že chce zabránit tomu, aby někoho z nás nenapadlo teleportovat osoby!“
„Mám takový dojem,“ míní Hefaistos, „že tím by byl celý problém téměř vyřešen. Zemill sám obsluhoval teleport, který prohlásil za zdravotně nezpůsobilý. Zprávy posílal někam jinam a přijímal falešné odpovědi. Následně odeslal kamsi chronoport se dvěma děvčaty a sám se teleportoval neznámo kam. Teď už stačí jen zjistit, kam odeslal chronoport, kam teleportoval sám sebe – a hlavně: PROČ to udělal…“
„Stačí zjistit, stačí zjistit,“ opakuje jeden z techniků-historiků Hefaistova slova s podtónem ironie a sarkasmu. „To se snadno řekne, ale hůř provede – podaří-li se to zjistit vůbec!“
„To se MUSÍ podařit!“ prohlásil inženýr Hefaistos pevným hlasem. „Věnujeme tomu problému všechny prostředky, které máme k dispozici.“
- × - × - × -
Moc by mě zajímalo, co se s tím zatraceným dědkem stalo! Včera přitáhnul proti plánu o hodinu dřív – jen tak-tak se mi podařilo skrýt. Čekal jsem, že si zase vyzvedne ty syrečky – hrom aby do nich praštil… jenže tentokrát zapad’ do ložnice a už nevylez’! Tvrdnul jsem v té skříni až do večera. Myslel jsem, že tam snad zhebnul… Pak jsem se odvážil opatrně vyjít ven, přikrást se ke dveřím a opatrně je otevřít. Ložnice byla prázdná! Nahlíd’ jsem opatrně do koupelny přiléhající k ložnici… Taky prázdná. Akorát na věšáku za dveřmi… všechny jeho hadry VČETNĔ SPODNÍHO PRÁDLA! Tak on se tu svlík’ úplně do naha – a zmizel! Kam? Jak? Vrátí se? Co se mnou vlastně bude? Proč jsem já tenkrát přelez ten plot… Je to tu horší než v lochu… Tam jsem dostal aspoň slušně nažrat! Tady mám jen vodu, syrovou zeleninu… a ty smradlavý ty… už se na ně nemohu ani podívat. Jenže… mám hlad, co mám dělat? A cigaretu jsem neměl aspoň tři měsíce. Já se tu zcvoknu!
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah