„Annie měla pravdu,“ vybuchla hněvivě Gwen zjistivši, že jí z naběhlých prsou vytéká samovolně mléko, „vytěžují nás jako dobytek!“
„Je to opravdu mléko?“ podivuje se Andy, „vždyť přece jsi žádné dítě nikdy neměla…“
„Neměla! Ale vysvětli mi tedy, co to může být jiného!“
Andy přistoupil k běsnící Gwen a snaží se jí odsunout ruku. „Dovolíš?“
Na lůžku sedící Gwen se chvíli zdráhala, ale pak si položila ruce do klína a mimoděk vypjala prsa, aby se mohl Andy na to nadělení podívat pěkně zblízka. Ten jemně stiskl jednu bradavku a olízl prst, na kterém ulpělo několik kapek bílé tekutiny.
„Opravdu… mléko!“
„Vždyť ti to říkám,“ odsekla podrážděně dívka, „a nejhorší je, že to hrozně tlačí. Potřebovala bych odsávačku… Nebo si to mám jít vymačkat do umyvadla…“
„Hmm, máš to pěkně naběhlé,“ medituje Andy přejížděje jí prsa jemně rukama. „Co… co bys řekla tomu, kdybych… Nevím. To se asi nehodí…“
„O čem přemýšlíš?“
Andy znovu stiskl Gweninu bradavku a olízl si prst. „Myslel jsem… že bych…“
„Že bys – co?!“
„No, že bych to zkusil odsát sám… když nemáme odsávačku…“
Gwen v první chvíli vytřeštila na svého parťáka oči a povšimla si jeho nabíhajícího penisu. „Ty myslíš… jako… pusou?“
„Jinou odsávačku nemáme,“ poznamenal Andy.
Gwen strnula, čehož Andy využil – přisedl k ní a přitiskl jí své rty k bradavce jako při mazlení, kterému se často oddávají.
„Konec konců – proč ne. Obvykle vysávám já tebe,“ vydechla vzrušeně uchopivši do ruky jeho už dokonale ztopořený penis, „tak proč bychom si nemohli vyměnit role?“
Ale to už si dívka uvědomuje vytékající proud mléka pod tlakem jeho vzrušujícího sání a zároveň cítí sladkou úlevu ve vyprazdňujícím se prsu.
„Ach, to je krásné,“ šeptá dívka do Andyho ucha, „ještě ten druhý prs – a pak se budu zase já věnovat tobě…“
Andy vstal a chystal se posadit k dívce z druhé strany, jenže k tomu už nedošlo. Byl stržen silovým polem. Zavrávoral dozadu a vtom světlo naráz zhaslo. Cela se ponořila do čiré tmy. Andy poslepu dotápal ke svému lůžku a ztěžka na něj dopadl.
„Gwen! Co se s tebou stalo?“
Žádná odpověď.
Andy se snaží vstát, ale nejde to. Silové pole ho drží na místě a nedovolí mu žádný pohyb po cele. Než upadl do hlubokého spánku, pochopil, že byli nejspíš opět odděleni.
…
Když se probudil, zjistil, že se oba ocitli opět v onom odporném sklepení, kde jsou jejich těla pravidelně zkoumána a testována. Ani se nestačil rozkoukat, když se ho zmocnily tři obludy ve skafandrech a vlečou ho ke známému kříži. Připoután za ruce i nohy je nucen strpět přehrnutí předkožky zavedení penisu s obnaženým žaludem do otvoru vibrátoru. Před sebou vidí kamenný oltář – a na něm Gwen. Tentokrát je na kamenném stole uvedena do polohy ‚na čtyřech‘. Klečí se stehny roztaženými daleko od sebe, za ruce a nohy je připoutána řetězy a prsy jí bezmocně visí dolů.
Sleduje, jak jí jeden vetřelec zavádí vibrátor s odsávačkou do vagíny, zatímco druhý jí podivným způsobem manipuluje s bradavkami.
A pak to přišlo! Jakýsi přístroj byl uveden do provozu a dívčino tělo se zachvělo. Z podivně protažených bradavek začíná prýštit mléko a teče slabým proudem někam pryč volným prostorem. Andy zjišťuje, že z jejího pravého prsu vysál jen nepatrnou část toho, co z něj přístroj dokázal vydobýt.
Zároveň je spuštěn vibrátor zavedený do dívčiny vagíny. Odběr poševního sekretu už Andyho nepřekvapuje, ale pohyby Gweniných prsou jsou mocným impulsem pro jeho ztopořený penis. Dosahuje orgasmu stejně s dívkou, která se zmítá v řetězech vydávajíc neartikulované skřeky rozkoše.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 23. září
Máme sice první podzimní den, ale tady v tropech je to celkem jedno, protože rozdíly v délce dne a noci jsou minimální. Počasí je ale hnusné, už dva dny se valí z oblohy doslova potoky vody a občas i zahřmí. Ještě štěstí, že se můžeme ubytovat podzemí chámového komplexu a nejsme odkázáni na stany.
Průzkum naleziště je v plném proudu – ani nemáme s Lenkou čas na hledání fotoplastických krabiček, nebo co to vlastně je. Minohledačka zmizela, jako když se po ní slehne zem. Pokusila jsem se vynutit tento přístroj na některém výrobním automatu, ale nedaří se. Je jich tu instalováno celkem dvanáct, ale na rozdíl od toho pod Chavínem jsou to zastaralé typy s porušeným programovým vybavením.
Ostatně – záhada se zmizelým detektorem kovů není jediná. Ukázalo se, že Sheiliny reportáže, které chtěla odeslat teleportem na SSE, zmizely! Paměťové krystaly jsou prázdné! Vzhledem k tomu, že informace na nich není možné vymazat, musel jí je někdo vyměnit. Jenže tomu zase odporuje skutečnost, že krystaly nesou stejnou identifikaci, jako ty původní.
Nakonec jsme na SSE teleportovali jen ručně psané dopisy, na které jsme ještě týž den dostali odpověď, takže máme aspoň jistotu, že na základně o naší práci vědí.
Teleport se rozhodl obsluhovat sám doktor Zemill – odůvodnil to tím, že musí bedlivě hlídat, aby se někdo neuváženě nerozhodl k vlastní teleportaci, protože zařízení je zdravotně závadné. Tomu ostatně odpovídá i technická dokumentace, kterou na základě Erigyovy žádosti poslal sám inženýr Hefaistos. Z ní vyplývá, že model instalovaný zde je koncipován jen jako ‚nákladní‘. Teleportace osob a živých organismů je výslovně zakázána.
Ostatně – předběžný výzkum je skoro u konce. Během čtyř až pěti dnů naleziště uzavřeme a vypravíme se na další cestu k Templos de Kotosh. Erigyos se totiž domnívá, že tam je zdroj rušení komunikačních a navigačních signálů, neboť měření potvrzují, že se k epicentru rušení blížíme a že ze základny pod Chavínem rozhodně nepochází. To potvrzují i výsledky měření, která byla prováděna na SSE. Inženýr Hefaistos k nim poslal rozsáhlý komentář.
„Je zajímavé,“ poznamenala Lenka po prohlídce zaslaných materiálů, že jsme nedostaly žádné odpovědi na naše osobní dopisy. Já jsem posílala přece Agillovi a Evičce, ty Míšence…“
„Z toho si nic nedělej,“ chlácholím kamarádku, „dopisy byly teleportovány na SSE, kdežto Agill, Evička i Míšenka jsou momentálně na CPLEN. Hefaistos se zřejmě snažil přednostně uspokojit naše technické potřeby, které mají pochopitelně přednost.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si Lenka nepřesvědčivě.
„To je mi spíš divné,“ nadhodila jsem, „že neodpovídá dokumentace k těm výrobním automatům. Sice je v ní zmínka o tom, že jsou rovněž nezpůsobilé zdravotně, ale k čemu jich tu bylo instalováno tolik – a my vlastně ani přesně nevíme, za jakým účelem. Podívej: Když Sličné Akvabely zprovoznily ten jediný automat pod Chavínem, dokázaly bez problémů vyrobit i pohonné hmoty pro potřebu uvízlých amerických vojáků. Reprodukční tlačítko bylo funkční a automat po jeho stisku jako první věc vydal vibrační podprsenku k odběru mléka. Jenže tady? Po stisku reprodukčního tlačítka jsme dostali z každého z těch dvanácti automatů jen jeden a týž produkt – podezřele páchnoucí hmotu připomínající lepidlo. A podle té dokumentace se nám nedaří automaty přeprogramovat, abychom je donutili k výrobě čehokoliv jiného. Vypadá to, jako by inženýr Hefaistos nepochopil, k jakému přístroji má vlastně poslat dokumentaci.“
„To opravdu stojí za uvážení,“ medituje Lenka, „vždyť Erigyos poslal typové označení modelu i nákres palubní desky. Rovněž tak komunikátor – je napojen na neexistující družici Nemesis II – a nelze ho přeprogramovat. Taky zastaralý model. Není to přece jen trochu přespříliš náhod?“
Za tichého hovoru procházíme s Lenkou hlavní chodbou a blížíme se k východu. Zahnuly jsme za poslední ohyb a byly jsme náhle oslněny. Venku totiž přestalo pršet a z mraků se vyloupla zlatá sluneční koule, jejíž paprsky se ostře odrážejí od protější skály.
„Výborně,“ raduje se Lenka zouvajíc sandálky a svlékajíc tropickou kombinézu, pod kterou zásadně nic nenosí, „jdeme se nabít!“
Následuji jejího příkladu. Svlékám se do bikinek a vyrážíme na sluníčko. Je příjemné brouzdat se bosýma nohama v mokré trávě. Během hovoru jsme bezděčně zabrousily do míst, kde se ještě nedávno povalovaly odhozené fotoplastické ‚krabičky‘ sloužící k nám zatím neznámému účelu. S Lenkou jsme se dohodly, že o svých objevech a podezřeních zatím nebudeme nikoho informovat – dokud nenabudeme jistoty, že mluvíme s důvěryhodnou osobou. Zemill i Erigyos jsou v našich očích zatím ‚podezřelí‘ a také přesně nevíme, jaké vztahy panují mezi nimi navzájem. Sdíleli spolu stan v každém táboře – co když v tom ‚jedou‘ společně? A kteří z ostatních techniků o tom vědí?
Došly jsme až k pásu keřů a usadily jsme se do hebké trávy. Lenka mi rozepnula podprsenku a pověsila ji na nejbližší větev. Vzápětí jsme se k sobě přitiskly bradavkami. Rázem vznikl kalihapický efekt.
„Ty o tom přemýšlíš dnem i nocí,“ signalizuje Lenka.
„A ty snad ne?“
„Taky.“
Náhle se vytrhla z mého objetí a prudce se otočila. Také jsem si instinktivně uvědomila, že nás někdo zřejmě kradí sleduje a upřela jsem zkoumavý pohled Lenčiným směrem. Opravdu! Větvičky nízkých keřů se pohnuly, i když je bezvětří. Lenka se příliš nerozmýšlela a mohutným skokem se vrhla do houští. Ozval se poděšený výkřik. Ale to už rozhrnuji větvičky a rozkrývám celou scénu. Na zemi tam leží jeden z vyděšených Pedrových dělníků a na zádech mu sedí jako na koni Lenka.
„To je Manuel,“ vydechla jsem překvapeně, zapínajíc si v rychlosti podprsenku „co to tu vyvádíš, chlape bídná?!“
„Ni-ni-nic,“ koktá vyděšeně, „jenom jsem si nedávno všiml, že jste tady to místo zkoumaly minohledačkou – která pak zmizela, a-a-a…“
„A co?“ vybídla ho k odpovědi Lenka, která mezitím vstala, ale stále mu drží ruce za zády jako v kleštích.
„P-p-pro-s-sím… ne-nemačkejt-te mi t-tak t-to záp-pěstí, ať t-to n-neup-pustím…“
Lenka povolila stisk a nastavila ruku. „Ukaž, co máš?“
Manuel cosi vložil do Lenčiny nastavené ruky.
„Táák! Kdepak’s to našel?“
„No přece tady! Pod keřem! Viděl jsem vás, že jste tady ten prostor zkoumaly minohledačkou a něco jste sebraly. Tak jsem si myslel, že když minohledačka zmizela, že, že, že…“
„Dopověz to!“
„… že nezmizela jen tak pro nic za nic, že ji asi někdo odklidil, abyste nemohly dál zkoumat. A napadlo mě, když jsem vás sem viděl jít, že chcete pokračovat v pátrání bez minohledačky – a tak jsem tady lezl a osahával terén rukama…“
„Jenom jestli’s nás tady jen tak nešmíroval,“ ozvala jsem se pochybovačně.
„To snad nemyslíte vážně? Proč bych to dělal, když se nahaté předvádíte docela veřejně?“
„Dobře. Budeme ti věřit. A teď nám pověz, co si myslíš o svém nálezu?“
„Tak to nevím. V životě jsem nic podobného neviděl. Vypadá to jako pouzdro od nějakého přístroje – jenže se dá jen cítit hmatem. Je neviditelné! Šestiboká krabička s vypouklým víčkem a zaoblenými všemi rohy… Vy snad víte, od čeho to je?“
„Taky ne,“ odpovídám na Manuelovu otázku, „ale pátráme po tom.“
„Takže je to ta věc, kterou jste hledaly tím detektorem?“
„Ano.“
„V tom případě mám ještě dvě ty věci u sebe… našel jsem je náhodou na minulém tábořišti,“ sděluje nám Manuel váhavě.
„Dobře, tak si tuhle dej k nim,“ navrhuje Lenka, „bylo by možná lepší, kdybychom je neshromažďovali na jednom místě.“
Uvědomila jsem si, že to vůbec není špatný nápad. Ale už jsem nestačila Lenčin názor potvrdit svým souhlasem. V zápalu debaty jsme totiž přehlédli, že se obloha zase rychle zatáhla a z ničeho nic se spustil prudký lijavec doprovázený bouřkou. Nám s Lenkou to v podstatě nevadí, ale Manuel se musí urychleně schovat.
- × - × - × -
Cestovní deník – 30. září (Míša)
Koukám, koukám, Pauli, že ten náš ‚deníček‘ nějak zanedbáváme. Jestli to půjde takhle dál, bude z něj nejspíš ‚měsíčníček‘. Ale co – zatím nikam necestujeme, jen se na tu cestu důkladně připravujeme, takže se vlastně nic moc nestalo. Zítra skončím na Menstruačním – už na sobě začínám pociťovat příznaky. A pak už to půjde velice rychle – jakmile bude mít Hill další dávku autofarmak, dostanu trvale působící bioenergetický stimulátor a odcestuji k vám na SSE. Tam budeme závěrečný kurs absolvovat už spolu.
- × - × - × -
Baal Segul svolal mimořádnou poradu základny vyrušiv Nihasu a doktora Azizilla od zajímavé podívané v místnosti zajatců.
„Jenom, abyste se z toho nezbláznili,“ okomentoval jejich rozčarování, která dávají ostentativně najevo, „takových zajímavých situací uvidíte ještě spoustu. Nechápu, oč vám vlastně jde, když stejně budete mít průběh celého kopulačního aktu detailně zdokumentován a můžete si ho prostudovat ze záznamu, kdykoliv se vám zachce!“
„Jenže, šéfe…“
„Ticho! Už nechci nic slyšet,“ uťal Baal Segul Azizillův pokus o další námitku. „Nejsme tady pro srandu králíkům, ale proto, abychom se pokusili dotáhnout do konce úkol, který nám byl stanoven!“
Mezitím se v sále shromáždili i ostatní členové posádky a porada může začít.
„Dal jsem si vás svolat proto,“ spustil Baal Segul, zjistiv že všichni pozvaní jsou přítomni, „že po vyhodnocení všech zpráv docházejících k nám z několika kanálů – jednak z dispečerského pracoviště SSE, z expedice zkoumající naše bývalé základny na tomto kontinentě, z veřejných komunikačních prostředků zdejších domorodců, od vojenské jednotky, kterou držíme zde na místě, a konečně od těch dvou exemplářů, které držíme v chovné stanici… doufám, že jsem na žádný kanál nezapomněl… Zkrátka – expedice NESMÍ dosáhnout svého cíle – místa zvaného Templos de Kotosh.“
„To je sice hezké, šéfe,“ ozval se inženýr Verdelet, „ale jak jim v tom chcete zabránit?“
„Už mají tak dost ztíženou situaci,“ popisuje Baal Segul současnou stav věci. „Vaši lidé neustále udržují vysílání rušivých signálů, aby jim znemožnili komunikaci. Doktor Azizill je pravidelně ve spojení s doktorem Zemillem, i když to v poslední době poněkud vázne.“
„Jak – vázne? Vždyť jsme Zemillovi dodali dostatečné množství…“
„Dodali – nedodali,“ přerušil Baal Segul Verdeletovu obhajobu, „spojení je často rušeno a v současné době je vlastně ztraceno. Ještě štěstí, že se nám podařil ten podvratný manévr s teleportem – jinak by mohlo dojít ke katastrofě.“
„Podle posledních zpráv však chtějí – snad už dnes! – současné naleziště opustit a pak už je na další cestě nic nezastaví,“ oponuje Verdelet, „to znamená, že ač máme jak v expedici, tak i na dispečinku SSE své lidi, expedice svého cíle dříve či později musí dosáhnout.“
„Právě! A my tedy musíme teď vymyslet, jak jim to znemožnit – proto jsem tuto mimořádnou poradu taky svolal,“ vysvětluje Baal Segul.
„Podle mapy půjdou dál k jihovýchodu, přičemž v první řadě narazí na jeskyni, ve které přednedávnem spáchali hromadnou rituální sebevraždu členové sekty tzv. Řádu chrámu Slunce. Podle rešerše zpráv jejich hromadných sdělovacích prostředků nebyla tato skupina zatím objevena – to ovšem bude pro ně strašlivý šok, ale od další cesty je to zřejmě neodradí,“ medituje inženýr Verdelet.
„Samozřejmě, že to nestačí!“ potvrzuje Verdeletova slova Baal Segul, „nejlépe by bylo, kdyby na další cestu zítra nevyrazili vůbec!“
„Jenže bez spojení s tím nic nezmůžeme,“ oponuje Verdelet, „a naše skupina už pro to udělala všechno, co je v našich silách.“
„Ví doktor Zemill, že si nepřejeme, aby se expedice dostala na Templos de Kotosh?“
„Zajisté, šéfe. Předeslal jsem mu to během jednoho z posledních funkčních spojení, ale to jsme ještě nevěděli, že je ta věc tak vážná. Když si teď uvědomuji, kam vlastně se chce expedice dostat… Zkrátka teď, když nám Proseprina potvrdila, že jsme Templos de Kotosh správně ztotožnili s naší tehdejší biologickou laboratoří…“
„Budeme tedy doufat, že Zemill – i když je teď bez spojení – udělá aspoň něco proto, aby té cestě zabránil,“ uzavřel debatu Baal Segul.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 4. října
Včera jsme měli vyrazit na další cestu, ale nestalo se tak. Došlo totiž k mimořádné události – onemocněli dva dělníci z Pedrovy skupiny. Manuel a jeho bývalý spolubydlící, s kterým sdílel stan. Teď momentálně ve stanech nepřespáváme, když máme spolehlivý úkryt, ale před tím ten stan sdíleli.
Doktor Zemill je důkladně vyšetřil a shledal u nich vážné oběhové potíže – nebezpečně nízký krevní tlak a srdeční arytmii. Rozhodl, aby v práci expedice už nepokračovali a doporučil jejich transport na SSE, kde už mají mimozemšťané dostatek prostředků k tomu, aby je dali opět do pořádku. Jenže zdejšího teleportu nelze použít, dělníci jsou zesláblí a vyžadují klid na lůžku. Silnice je daleko…
Mořská Vlna se proto rozhodla vyrazit pro pomoc – dojde k silnici a sežene dopravu na chavínskou základnu pro oba nemocné. Tam už je zdravotně nezávadný teleport.
„Proč tak složitě,“ namítám, „vždyť můžeme na Chavín poslat teleportem zprávu a oni už to budou moci zařídit.“
„Kdo – oni? Vždyť expozice před čtyřmi dny skončila a všechna zařízení mají být znefunkčněna jako dřív!“
„To je sice pravda, ale neudělají to přece naráz. A teleport bude znefunkčněn určitě jako jedno z posledních zařízení.“
Ze svého nápadu jsem se však radovala marně. Teleportace zpráv na Chavín se nezdařila – a to jsme museli ještě Zemilla dlouho přemlouvat, aby přece jen tu zprávu odeslal. Nechápu, co mu vlastně činilo problém…
Nakonec jsme byli nuceni přistoupit na nápad Mořské Vlny. Cesta k silnici trvá skoro tři hodiny. Zpátky taky, a pak musíme doufat, že se kamarádce podaří pomoc vůbec sehnat.
Mezitím se ukázalo, že i ostatní dělníci začínají pociťovat tytéž příznaky choroby, jako Manuel a jeho parťák.
„Mám dojem, že tady hodně dlouho zkysneme,“ povzdechla si Mořská Pěna – vedoucí expedice. Buď budeme nuceni předčasně skončit, nebo počkat, až se nám dělníci uzdraví, nebo najmout jiné – to bych ovšem velmi nerada, protože tohle je sehraná parta, skvěle si rozumíme a moc nerada bych znovu začínala s někým jiným…“
Ještě štěstí, že se technikům podařilo opravit kulhavou nohu u terénního vozítka a že budou moci s jeho pomocí vyvézt nemocné dělníky k silnici. Pro další dopravu je to ale zařízení nevhodné, protože dosahuje maximální rychlosti asi 20 km/h. To je do terénu přímo pekelná rychlost, ale pro silnici je to zcela nevhodný dopravní prostředek – zvláště pro převoz nemocných.
Mořská Vlna se vrátila až vpodvečer, krátce před západem Slunce – ale s dobrou zprávou. Podařilo se jí narazit na policejní hlídku. Oznámila jim, co se stalo, a zítra v ranních hodinách bude u silnice přistaven policejní mikrobus. Do té doby musíme k silnici dopravit nemocné.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 5. října
Nemocní dělníci byli úspěšně dopraveni k silnici. Současně s nimi se vydal na cestu i Erigyos. Vzhledem k tomu, že se nám včera nepodařilo teleportovat na Chavín zprávu, Erigyos usoudil, že už byl teleport znefunkčněn, a rozhodl se proto jet na sousední základnu spolu s dělníky, aby přístroj uvedl opět do provozu.
„Zdravotní revize není třeba – byla provedena nedávno a dočasné znefunkčnění přístroje nemá na jeho zdravotní způsobilost vliv,“ odbyl stroze doktora Zemilla, který se mu k cestě také vnucoval.
Po odjezdu dělníků a Erigya uvázl ovšem další výzkum na mrtvém bodě. Ještě štěstí, že se aspoň to počasí umoudřilo, roztrhaly se mraky a obloha je jasně modrá. Rozhodly jsme se s Lenkou, Sheilou, Mořskou Pěnou a Nancy absolvovat ‚sluneční koupel‘ a pořádně se nabít, protože „ten několikadenní vydatný liják dal naší bioenergetice pořádně zabrat,“ jak se aspoň vyjádřila Nancy. Ačkoliv všechny čtyři kamarádky vyrazily na sluníčko v rouše Evině, já jsem se jimi strhnout nenechala a oblékla jsem si své oblíbené meruňkové bikinky. Vyhříváme se na přímém tropickém slunci a probíráme sérii nehod a problémů, které naši expedici postupně postihují.
„Je divné, že se po tak dlouhou dobu nedaří navázat spojení se SSE. Erigyos zjistil, že se ke zdroji rušení přibližujeme – to by znamenalo, že bude asi pod Templos de Kotosh. Jenže tam se hned tak nedostaneme,“ přemítá Mořská Pěna.
„Taky bych ráda věděla, jak mohlo dojít ke zničení mých reportáží z paměťových krystalů,“ připomíná se Sheila.
Nutno přiznat, že její reportáže byly vynikající, dala si s nimi spoustu práce a je jich věčná škoda. Věřím, že všechny renomované časopisy – ať už vědecké nebo vědecko-populární, ať už papírové nebo internetové, by se o ně přímo popraly.
„Teď to podivné onemocnění dělníků – nejprve těch dvou a vzápětí i všech ostatních…“ připomíná Nancy.
„Tady ovšem je jeden opravdu záhadný moment,“ podotýká Lenka, „onemocněli všichni, kdo nejsou bioenergeticky senzitivní, to znamená, že ta nemoc je způsobena něčím tady!“
„Ne tak docela,“ upřesňuje Mořská Pěna, „sám Pedro neonemocněl – a on přece taky není bioenergeticky senzitivní!“
To je ovšem dost podivná záhada. Onemocní pět ze šesti dělníků. A jejich předák, který je všude s nimi, je vůči té chorobě imunní. Jaký je rozdíl mezi Pedrem a zbytkem jeho party?
„Neměl by Zemill vyšetřit i Pedra a pokusit se vysvětlit, čím to je, že byl onemocnění ušetřen,“ navrhuje Sheila.
„Dost možná by to mohlo pomoci k vysvětlení, ale nepředbíhejme událostem,“ navrhuje Mořská Pěna, „vždyť není všem dnům konec. Dva dělníci onemocněli předevčírem, tři včera, kde je napsáno, že Pedro neonemocní zítra? Ale v každém případě by bylo bývalo lepší, kdyby byl odjel také. Teď už je ovšem pozdě.“
„A připomeňme si taky zmizelou minohledačku,“ ozvala se Lenka.
„Ona zmizela minohledačka?“ podivuje se Mořská Pěna. „Viděla jsem vás dvě,“ ukázala na mě a na Lenku, „že s ní pracujete, domnívala jsem se, že ji máte u sebe. Proč jste nic nehlásily?“
Tak! A teď jsme v prekérní situaci. Pracovaly jsme s Lenkou tajně, na vlastní pěst. O těch podivných krabičkách nikdo kromě nás dvou neví … tedy vlastně ví! Manuel a taky ten, co je tady po okolí rozhazoval. Tím dotyčným může být buď Erigyos nebo Zemill – popřípadě oba! Ale s ostatními kamarádkami jsme to zřejmě konzultovat měly. Teď už nezbývá, než svá podezření vyjevit i jim – a jak budeme aspoň v první chvíli vypadat? Jako nějaké sektářky, které vyvádějí cosi nekalého všem ostatním za zády… Jenže – kdo vlastně tady provozuje nekalou činnost? Pochybuji o tom, že by to byla některá z dívek.
„My jsme tou minohledačkou hledaly…“
„Co? Miny, jo? Tady…“
„Ale, no tak, Nancy, nechej mě domluvit! Takové fotoplastické krabičky… nebo pouzdra – či co to vlastně je. Někdo to tu rozhazuje a my nevíme proč – a hlavně – k čemu to slouží? Leničko, přines jednu, ať se mohou ostatní taky podívat … tedy podívat – ono není na co. Ono je to neviditelné a dá se to jen ohmatat…“
Lenka je zpátky jako vítr.
„Tady to je!“
Kamarádky si předávají jedna druhé podivné předměty a pečlivě je osahávají, aby se seznámily s tvarem a velikostí.
„A to se dá najít minohledačkou?“ podivuje se Nancy, „vždyť je to nějaká umělá hmota…“
„Ano, je to umělá hmota. Přizpůsobuje svůj index lomu okolnímu prostředí – proto je neviditelná. A je elektricky vodivá a dá se tedy najít detektorem kovů.“
„Detektor kovů jsem já ale někde viděla,“ poznamenává Nancy.
„Kdy a kde,“ vydechla jsem překvapeně.
„Tam vzadu na konci vedlejší chodby jsou takové podivné trezory – nebo co to vlastně je. A v jednom z nich…“
„No to jsem z toho tedy blázen – tam by to přece nikdo nedával – leda záměrně, abychom… Pojď nám ukázat, ve kterém z nich to je?“
Vyrazily jsme s Lenkou za Nancy. U vchodu jsme si navlékly pracovní kombinézy a obuly sandálky. Jednak je v podzemí přece jen citelně chladněji. I když jsme čerstvě nabité, neznamená to, že si můžeme dovolit plýtvat energií. Počasí je teď, v období rovnodennosti, dosti nevyzpytatelné. A za druhé – kombinézy jsou opatřeny spoustou kapes, ve kterých máme pro výzkumné práce docela slušnou výbavu užitečných nástrojů, přístrojů a pomůcek.
Nancy nás odvedla do zadního traktu podzemního komplexu a ukázala na jedny pancéřové dveře.
„Tady.“
Trezory byly objeveny teprve před třemi dny a technici je všechny otevřeli. Zatím však nejsou prozkoumány, protože nastaly problémy s dělníky. Vstoupily jsme s Lenkou dovnitř trezoru a s údivem zíráme na množství předmětů, které jsou v něm uskladněny. Trezor je podstatě dosti rozlehlá komora opatřená pancéřovými dveřmi. Jedná se o prostor typického šestiúhelníkového půdorysu. Podél stěn jsou zbudovány regály opatřené identifikačními znaky a v krajní polici – hned u dveří – leží námi pohřešovaná minohledačka!
„No tohle! Jaks to objevila, Nancy?“
„Náhodou – byla jsem svědkem otevírání trezorů a všimla jsem si ji. Když jste se dnes při nabíjení o ní zmínily, projela mi ta vzpomínka hlavou zčista jasna jako blesk.“
„Tady je ale věcí…“ ozývá se mezitím Lenka ze zadního kouta trezoru, „jenže je tu málo vidět a já mám vybitou svítilnu.“
„Já taky,“ pronesla jsem zklamaně, vytáhnuvši předmět doličný z kapsy kombinézy.
Nancy hmátla rovněž do kapsy a vytáhla svou svítilnu. „Já ji nabitou mám, tak vám ji půjčím a zajdu pro nabité baterie. Aspoň na to budeme tři.“
S těmito slovy zmizela v záhybu chodby.
Rozsvítila jsem Nancyinu lucernu a kužel ostrého světla se opřel do regálů.
„Je to tu vybavené dokonale,“ komentuji nečekaný nález, „dalo by se říci, že se vlastně jedná o takovou ‚železnou‘ zásobu všech možných přístrojů a zařízení. Elektrický agregát, několik úplných sad slunečních baterií všeho druhu – do svítilen, telefonů, kapesních počítačů a dalších spotřebičů – pozemských i mimozemských. Nancy ani nemusela chodit pro nové baterky…“
„Kdo to tady tak vybavil a čím,“ podivuje se Lenka, když světlo dopadlo na další regál, kde jsou uskladněny vlastní přístroje a nástroje, k nimž baterie patří. „Nepamatuji se, že bychom toho s sebou tolik vezli. Všechna výbava výpravy je přece v těch dvou krajních sálech, kam ji kluci složili z útrob terénního vozítka. A pochybuji o tom, že by toto byly tři tisíce let staré produkty patřící minulé misi…“
„Ten trezor je zajímavý i sám o sobě. Dveře trezoru se obvykle otevírají směrem ven, kdežto tady jsou oboje – jako u přechodové komory.“
„Opravdu,“ zkoumá Lenka dveře, „a za těmi vnitřními – no podívej!“
Lenka otočila vnitřními dveřmi v masivních veřejích tak, aby se přivřely a odhalily tajemství, které před tím bylo za nimi skryto.
„To vypadá na nějaký ovládací panel – jako ve výtahu nebo podobně,“ medituji nad řadou tlačítek zabudovaných ve stěně trezoru. Místo nápisů jsou označeny čísly a různými piktogramy. Některé jsou rozsvíceny.
„To je spíš rébus pro tebe,“ podotýkám.
„Ukaž, pusť mě k tomu blíž…“ požádala mě Lenka a přistoupila k panelu.
Podala jsem jí svítilnu a ustoupila jsem kousek dozadu, aby měla Lenka na panel nezakrytý pohled. Při tom jsem neopatrně strčila do přivřených dveří – a ty s lehkým klapnutím zapadly.
„No nazdar – to jsem to vymňoukla! Teď jsme tady uvězněné,“ poznamenávám šátrajíc rukou po nějaké klice.
„Vždyť se nic neděje,“ chlácholí mě Lenka. „Nancy ví, kde jsme a technici dveře zase otevřou.“
„Tady to by mohl být vypínač světla,“ pobrukuje si Lenka nad tlačítky na stěně. Stiskla tlačítko – a skutečně: rozsvítilo se jasné stropní světlo. Lenka s uspokojením zhasla Nancyinu svítilnu a vstrčila ji do kapsy kombinézy.
„Tak. To bychom měly, a jdeme dál… Tohle by mohlo být otevírání a zavírání dveří – co myslíš?“
Pohlédla jsem na piktogramy, které opravdu připomínají pootevřené dveře ve veřejích.
„Mohlo by být… Jedno pro vnější dveře, druhé pro vnitřní. Ale jeden piktogram svítí – a druhý ne.“
„Tak to už bych byla schopna rozluštit, „míní Lenka. „Podívej – piktogram vypínače světla je zhasnutý. Když ho stisknu, piktogram se rozsvítí a světlo zhasne. Stisknu vypínač podruhé, piktogram zhasne a světlo se rozsvítí, vidíš? Když jsi přibouchla ty vnitřní dveře, jeden z těch piktogramů se rozsvítil. To znamená, že když ho stisknu, dveře se zase otevřou… Mám?“
Vtom se ozvala silná rána, rozsvítil se piktogram i u tlačítka pro vnější dveře a stropní světlo zhaslo. Vzápětí se ozval hukot podobný špatně seřízenému větráku.
„Co to bylo? – Vždyť já jsem přece ještě vůbec nic nezmáčkla…“
„Ne?“
„Ne!“ zdůrazňuje Lenka. „Světlo zhaslo samo od sebe.“
Lenka vytáhla z kapsy Nancyinu svítilnu a rozsvítila ji. Já mezitím pozoruji ovládací panel, na kterém se míhají různobarevná světýlka. Střídavě se rozsvěcují a zhasínají v rychlém sledu za sebou. Mačkám vypínač světla – bezúspěšně. Ale hukot zakrátko ustal a světlo se automaticky samo rozsvítilo. Zároveň zhasl piktogram u tlačítka vnějších dveří. Lenka netrpělivě stiskla tlačítko, které považuje za otevírání vnitřních dveří. Rovněž i tento piktogram zhasl, zámek lehce cvakl a dveře odskočily od zárubně. Otevřela jsem dveře – a užasla jsem.
Vnější dveře trezoru zmizely a místo osvětlené jeskyně se před mýma očima otevřela nízká klenutá chodba – úplně temná!
„Posviť sem, prosím tě, a podívej, co se stalo!“
I Lenka nevěřícně zírá do chodby.
„To vypadá, jako by se část komplexu někam propadla, a my…“
„To těžko,“ namítám. „Kdyby se tu něco propadlo nebo zřítilo, musely by být před dveřmi nějaké rozvaliny, sutiny nebo tak něco podobného. Jenže tady je před námi úzká klenutá chodba – místo širokého přísálí těch trezorů. A vnější dveře zmizely!“
Lenka vyšla do chodby. Musí se sklonit. Dveře trezoru jsou vyšší než strop chodby – to znamená, že ten trezor přece jen přetrpěl jakousi živelní katastrofu – zatím však nemůžeme zjistit jakou.
Následuji Lenku nízkou chodbou. Musím jít rovněž skloněná. Po několika desítkách kroků se chodba ostře stáčí vlevo a vzápětí vpravo. Dvakrát lomená chodba, aby na její konec nemohlo dopadat denní světlo! No nazdar!
Chodba ústí do podivné jeskyně nebo spíše místnosti vytesané do skály. U protější stěny leží otep slámy. Vlevo malé zamřížované okénko a vpravo masivní dubové, železem okované dveře.
„To vypadá na vězeňskou kobku,“ poznamenala jsem, protože mi cela připomíná obdobu toho, co jsem poznala v Chanabádu.
„A venku je tma,“ poznamenala Lenka vrhnuvši pohled z okna. „Navrhuji počkat do rozednění, abychom se mohly nejprve zorientovat, kde vlastně jsme, protože to vypadá, jako bychom se někam záhadně teleportovaly.“
Pohledem z okna jsem se přesvědčila, že je skutečně tmavá bezměsíčná noc a že bude asi nejlépe řídit se Lenčinou radou. Ráno je přece jen moudřejší večera.
Rozhodily jsme slámu na kamenné podlaze a uvelebily se k spánku.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah