„Asi se bude opakovat ta hrůza,“ vydechla Gwen vyděšeně, když u ‚snídaně‘ zjistila, že jsou jí nabízeny jen nápoje.
Tentokrát ale je vyprazdňovací kúře podrobena sama. Andy dostal i jídlo, ale ke své lítosti se s Gwen nemůže podělit, protože on je držen silovým polem u stolu a ona se k němu nemůže přiblížit. A Andy musí u stolu sedět tak dlouho, dokud všechno jídlo nesní.
Samozřejmě, že Gwenina cesta na toaletu následuje krátce po vypití nápoje. Opět má zakrátko obrovskou žízeň – ale k pití má k dispozici jen další dávku projímadla.
„Dobře. Budu s tebou solidární a dnes držím hladovku,“ rozhodl tedy Andy.
Jenže ani tato forma protestu se nesetkala s úspěchem. Dokud totiž Andy nesnědl aspoň ‚povinnou‘ miniporci oběda (zasvěcený čtenář ví, že se jedná o dávku autofarmak), nemá Gwen šanci získat další nápoj – a žízeň působí tak mučivě, že dívka přímo prosila Andyho, aby svou protestní akci vzdal.
Celý den vedli marný boj proti zvůli neznámých věznitelů a nakonec ‚večer‘ uléhali na svá lůžka zcela vyčerpaní jako po dvacetikilometrovém pochodovém cvičení…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 16. září
Včera se naše výprava konečně dostala ke svému prvnímu cíli – archeologickému nalezišti Huánuco de Viejo. Tady bychom měli působit asi tři týdny, protože je nutno tuto památku aspoň orientačně prozkoumat. Rozbili jsme tábor a ještě odpoledne jsme začali s montáží petroskopu. S jeho pomocí jsme dnes dopoledne objevili podzemní komplex podobný tomu chavínském, také přes dvacet metrů hluboko.
„Snad se nám podaří tu smůlu prolomit,“ mne si Mořská Pěna spokojeně ruce, „sice se nám nedaří spojení se světem, ale ostatní přístroje a zařízení fungují – tedy až na to ‚kulhající‘ vozítko. Erigye, zjistili jste, proč…“
„Zatím ne,“ odpovídá Erigyos aniž by vyčkal dokončení otázky, „ale předpokládám, že tady při té delší zastávce budeme mít dost času, abychom tu část celou rozebrali a podívali se, co se stalo.“
„Už se podařilo najít místo, kde je vchod do podzemí,“ hlásí Pedro, „jenom to dá trochu víc práce, abychom se k němu dostali.“
Prohlížíme obraz promítaný na monitoru petroskopu. „Hmm, na rozdíl od Chavína je vchod zavalen kameny,“ mudruje Mořská Vlna. „ Pod Chavín jsme se dostali po odklizení jílu.“
„Ale zdejší prostory jsou zato rozsáhlejší,“ oponuje Erigyos, „až se tam dostaneme, můžeme se tam i ubytovat a budeme lépe chráněni před nepřízní počasí než ve stanech.“
„To jistě,“ přizvukuje Mořská Pěna, „ovšem bude to dobré dva dny trvat, než se nám to ručně podaří. Sice by se dalo použít vozítka i jako bagru a stěnu opatrně rozebrat, ale vzhledem k jeho poruše a vzhledem k tomu, že některé ty balvany…“
„Balvany můžeme snadno zlikvidovat,“ namítá Erigyos, „máme přece k dispozici nihilátor…“
„Ne! To nepřipadá v úvahu,“ zaráží Mořská Pěna Erigyův nápad hned v zárodku. „Všimni si, že ty balvany jsou pečlivě opracované a přesně sestavené, Je to architektonická součást této památky a musí zůstat zachována. Jsme vědci-archeologové – ne vandalové.“
„Máme se do toho hned pustit, paní doktorko?“
Mořská Pěna se na Pedra přívětivě usmála. „Teď si snad chvíli odpočineme. My se v klidu nabijeme, vy můžete poobědvat a za takové … řekněme dvě, tři hodinky se do toho pustíme, ano?“
Rozešli jsme se od petroskopu do svých stanů.
Lenka se svlékla, já jsem si vzala své meruňkové bikinky a vyrazily jsme na sluníčko. Je nutno takovou příležitost k nabíjení využít, protože nemůžeme tušit, kdy se obloha zase zatáhne a začne pršet.
„Je zajímavé,“ spustila Lenka, když jsme se volným krokem dostatečně vzdálily z doslechu ostatních „že po té poslední noční příhodě už nikdy ani Zemill ani Erigyos stan neopustili – a to jsme pečlivě hlídaly celou dobu od půlnoci do dvou.“
„Hmm, to je zajímavé, ovšem co když …“
„Á – copak to tu máme?“
Lenka se sehnula a šmátrá po něčem v trávě. Opět fotoplastická neviditelná krabička, na kterou šlápla bosou nohou.
„To znamená, že dnes v noci zase někdo z nich řádil, přestože jsme hlídaly!“
Ohmatávám neviditelnou krabičku a hlavou se mi honí spousta domněnek a fantastických hypotéz. „Co když to ten někdo provozuje i jindy v noci – nejen mezi půlnocí a druhou. Nebo i ve dne… Vždyť zrovna dnes dopoledne jsme byli skoro všichni u petroskopu a prohlíželi jsme si ty nové podzemní prostory. To se mohl někdo celkem snadno vzdálit a měl k dispozici skoro tři hodiny…“
„Tak v tom případě by to mohl být spíš Zemill,“ pronesla ponurým hlasem Lenka, „protože Erigyos tam celou dobu asistoval u obsluhy petroskopu. Dokonce tam dával i návrh na nihilizaci těch balvanů.“
„A Zemill? Já osobně jsem ho tam tedy neviděla – ale to ještě neznamená, že tam nebyl…“
„Toho jsem tam taky neviděla, to je fakt. Ale máš pravdu, že ho nemůžeme z čehokoliv obvinit jen na základě toho, že my dvě jsme ho tam dnes dopoledne neviděly. Kromě toho – ta krabička tu mohla ležet už od noci – třeba od jedenácti nebo od tří…“ medituje Lenka.
Procházely jsme se v okolí tábora skoro hodinu. Když jsme cítily, že už jsme dost nabité, vrátily jsme se do svého stanu a první věc, kterou jsme udělaly, porovnaly jsme ty tři fotoplastické krabičky. Po pečlivém ohmatání jsme se přesvědčily, že jsou úplně stejné. To znamená, že v nich byl ukryt tentýž předmět, který něčemu posloužil a zřejmě byl spotřebován, protože jinak by ty krabičky někdo jen tak neodhodil.
„Stejně je divné,“ uvažuje Lenka, že ten někdo ty krabičky tak bezstarostně pohazuje po zemi. Nejenže na sebe nebo na svou tajně provozovanou činnost upozorňuje, ale navíc znečišťuje životní prostředí. Přece taková umělá hmota…“
„Lenko! Tahle umělá hmota je vodivá! Je to elektrický vodič a dá se najít například minohledačkou…“
„Tááák.. on je to vodič a dá se najít minohledačkou… Víš to určitě?“
„Jistě, to mi vysvětlovala teta Ariana, když mě seznamovala s konstrukcí teleportačního lůžka. To je přes fotoplastickou vrstvu koberce také vodivě spojeno s podlahou a matrace mají na sobě fotoplastický povlak. Proto musíme na něj uléhat nahé, abychom byly s ním spojeny… No, a teď najednou fotoplastické krabičky – jsou to vůbec krabičky? Není to ten ‚předmět‘ sám, o kterém tady celou dobu debatujeme?“
„Mám nápad!“ zvolala Lenka vzrušeně.
„Tiše, tiše, ne tak nahlas,“ krotím její nadšení, pro něco, co mi ještě ani nevyjevila.
„Vždyť my můžeme užít minohledačky jako k vlastnímu výzkumu a přitom budeme současně pátrat po těch krabičkách – je dost velká náhoda, že jsme našly už tři – co když je jich tu rozházeno víc?“
Lenčin nápad mě nadchl natolik, že jsme se do svérázného ‚průzkumu‘ pustily ihned. Oblékly jsme si tropické kombinézy, z výbavy výpravy jsme si vypůjčily minohledačku a vyrazily jsme na obhlídku okolí. Začaly jsme v místech, kde jsme při nabíjení našly krabičku, přičemž se snažíme prozkoumat méně přístupná místa. Všechny zatím nalezené krabičky byly vždy někde jakoby ‚ukryty‘ – obvykle u paty stromu, v křoví, ve vysoké trávě. Kdyby tam náhodou některá z nás nešlápla bosou nohou, nebyla by šance krabičku najít.
„Mám další,“ vydechla jsem tiše asi po půlhodinové činnosti.
Opravdu! Vysoký tón ve sluchátkách nezklamal. Pod sondou minohledačky jsem nahmatala neviditelnou krabičku – stejnou jako ty předchozí. Postupujeme v kruzích a další nález na sebe nenechal dlouho čekat. Ale po nálezu čtvrté krabičky se ozvalo volání od petroskopu. Zanechaly jsme své bohulibé činnosti a vyrazily ke skále. Bude se otevírat nalezený vchod – a to si přece nemůžeme nechat ujít!
„… a to znamená, že zdejší prostory jsou minimálně šestkrát rozsáhlejší, než muzeum pod Chavínem,“ zaslechla jsem poslední Erigyovu větu, když jsme se dostaly na doslech.
Rozhlédla jsem se po okolí. Jsou tu skoro všichni. Erigyos posouvá na monitoru obraz promítaný petroskopem, oba technici kreslí podle něj rydlem na skálu obrys místa, kde je zavalený – nebo lépe řečeno zazděním maskovaný vchod, Pedro se svými dělníky připravují vhodné nástroje k zahájení otevíracích prací. Dvojčata jim dávají podrobné instrukce: „Opatrně oddělujte jednotlivé kvádry, abyste je nepoškodili. Ty krumpáče a páčidla raději nepoužívejte – jen v krajním případě. Maltu mezi nimi opatrně vyškrabujte těmi dlátky… Já vím, že to bude trvat dlouho, ale nedá se nic jiného dělat.“
Sheila a Nancy dělají fotodokumentaci.
Šestkrát větší … šestkrát … honí se mi hlavou… „Šest!“
„Co – šest?“ zeptala se mě udiveně Lenka.
Ani jsem si neuvědomila, že přemýšlím nahlas.
„Šest krabiček bychom měly celkem najít…“
„Podle čeho usuzuješ?“
„Podívej – při jaké příležitosti jsme našly tu úplně první krabičku?“ ptám se kamarádky.
Lenka se na chvíli zamyslela. „Aha – ty myslíš… šest plamínků – šest krabiček … To by možná stálo za to uvážit. Dnes jsme našly pět krabiček – jednu při nabíjení a čtyři před tím, než nás Erigyos svolal… Kde je vlastně Zemill!?“
Znovu jsem se rozhlédla. Mezi shromážděnými ho nevidím. Vtom mi Lenka položila ruku na rameno, stiskla a stáčí mě doleva. Ohlédla jsem se. Zemill se právě vynořil z podrostu za námi… jako duch!
- × - × - × -
Andy a Gwen se probudili ve známém sklepení a s hrůzou očekávají sled příštích událostí. Do místnosti vstupuje šest postav s kulovitými hlavami a neurčitými obrysy těl jako posledně – asi mají na sobě nějaké skafandry, blesklo Andymu hlavou. Dvě přistoupily k jeho lůžku, zvedly zmítající se Andyho tělo a postavily ho na nohy. Třetí postava mu šťouchnutím do zad naznačila, aby šel. U stěny před sebou uviděl fixační kříž. Než se stačil vzpamatovat, byl k němu připoután za ruce i nohy.
„Musí mít dobrý výhled na ‚oltář‘,“ poznamenala Nihasa, „protože potřebujeme, aby vyšetřování samičky bylo pro něj co nejsilnějším sexuálním zážitkem.“
„V tom případě ho trochu zvedneme a skloníme mu hlavu,“ navrhuje jeden z techniků.
Nihasa přikývla na souhlas a dva technici ihned provedli s křížem potřebnou manipulaci.
„Dobrá práce,“ pochválila je Nihasa a přistoupila k Andymu. Zmocnila se jeho penisu, přehrnula předkožku a zajistila svorkou.
„Jak se s tím zachází, inženýre?“ obrátila se o radu k Verdeletovi držíc v ruce pružnou fotoplastickou trubičku.
„O to se nemusíš starat. Jenom to tím širším koncem navlékni na obnažený žalud a na druhý konec připevni hrdlo dvoukomorové vzorkovnice. Ono už se to s ním vypořádá samo.“
„Tak, se samečkem jsme hotovi,“ obrátila se po těchto úkonech k doktoru Azizillovi.
Ten si prohlédl Nihasino dílo a přes rty mu přeletěl úděsný škleb. „Pěkně si to užije. Teď si připravíme samičku.“
Pokynul dvěma technikům, kteří se zmocnili vyděšené Gwen a položili ji na kamenný oltář Andymu přímo před očima. Ruce jí spoutali za hlavou a jali se jí roztahovat nohy. Díky své gymnastické průpravě vydržela roztažení až do rozštěpu. Vzápětí Azizill usedl mezi její nohy a jal se jí otevírat poševní vchod. Andy si s hrůzou uvědomil, že vidí celou scénu zvětšenou na obrazovce jakéhosi přístroje, která visí od stropu. Detailní pohled do Gwenina lůna ho přímo fascinuje a on pln rozpaků zjišťuje, že se mu penis podezřele napíná. Vedle tohoto pohledu ho značně dráždí i ta podivná věc na obnaženém žaludu, kterou jasně cítí, ale nevidí.
Sklouzl pohledem s obrazovky na Gwen. Ta se v té chvíli zazmítala a vykřikla, protože jí Azizill právě začal otevírat děložní hrdlo, aby jí mohl zavést dovnitř příslušný aparát – balónek určený k roztahování dělohy. Postupuje rychle a přesně. Balónek je zaveden a Azizill ho začíná plnit.
„Použijeme echogenní roztok, abychom mohli provést i ultrazvukové vyšetření,“ upozorňuje Nihasu.
Andy sleduje Gweniny oči rozšířené hrůzou. Dívka sebou znovu trhla – to když ucítila chladnější kapalinu vnikající jí do dělohy. Napouštění začalo. Azizill svěřil řízení Nihase a jal se provádět masáž Gwenina břicha, aby umožnil hladké napouštění. Tyto doteky Gwen kupodivu vzrušují i přes hrůzu, kterou prožívá, protože nemá tušení, co se s ní vlastně má stát.
„Na to, že je nulligravida, děloha se jí roztahuje docela ochotně,“ komentuje Azizill dění pod svýma rukama. „Předpokládal jsem, že…“
V té chvíli Gwen bolestně zaúpěla.
„I tak je to na jeden zátah obdivuhodný výkon,“ poznamenal popleskávaje Gwen po prsou. „Teď ji necháme chvíli odpočinout. Pokračovat budeme řekněme… za deset minut.“
Nihasa souhlasně přikývla a obrátila svou pozornost k Andymu. Ten právě dosáhl orgasmu a jeho penis plní prudkými trhanými pohyby jednu komoru vzorkovnice. Když výstřiky ustaly, Nihasa uchopila dálkový ovladač a stiskla několik kláves podle Verdeletových pokynů. Andy pocítil v penisu sérii jemných stimulačních impulsů a úplně se přestává kontrolovat. Druhá komora vzorkovnice se vzápětí naplnila jeho močí.
„Zdá se, inženýre, že ten tvůj vynález funguje skvěle. Inteligentní vzorkovnice, která rozezná…“
„Tak to ne,“ uvádí Verdelet věc na pravou míru. „Vzorkovnice nic nedokáže. Ale ta trubička obsahuje senzory, které podle charakteru pohybů poznají, zda se jedná o proud moči nebo o ejakulaci. Podle toho otevřou cestu do příslušné komory vzorkovnice.
„Výborně! Takže můžeme samečka ponechat jeho osudu, ony už si ty senzory s jeho penisem poradí,“ vstupuje do hovoru Azizill, „teď se budeme opět věnovat samičce.“
Přistoupil k ní z boku a jal se jí prohmatávat napuštěnou dělohu. „Vypadá to, že už se nám stačila adaptovat, protože neúpí. Můžeš pokračovat v napouštění, ale teď už pomaleji. Já budu kontrolovat napětí břišní stěny.“
Ještě třikrát bylo nutno napouštění přerušit, než se podařilo roztáhnout Gweninu dělohu do předporodní velikosti.
„To by mohlo stačit,“ libuje si Azizill, „zvětšení je větší, než jsem vůbec doufal. Teď musíme vyšetřit jednotlivé břišní orgány – hlavně jejich vzájemnou polohu při zvětšené děloze. Nejprve prohmatáním přes břišní stěnu a konečník, pak ultrazvukem.“
Andy sleduje důkladnou doktorovu práci i ztěžka oddechující Gwen, která se svíjí a bolestně úpí při každém doktorově pohybu – a chce se mu utrhnout od kříže, vrhnout se na toho sadistu a … a co potom? Zalomcoval svými pouty, ale dosáhl jen toho, že Verdelet, který si ho v té chvíli všiml, stiskl pár kláves na dálkovém ovladači a vyvolal u něj další orgasmus.
Konečně je Azizill spokojen a dává Nihase pokyn k vypouštění. Gwenino břicho kvapem splaskává a dívka má na tváři úlevný výraz. Je odpoutána od oltáře a uložena na své lůžko. Obdobné proceduře je podroben i Andy. Vzápětí usínají…
„Zítra jí vyšetříme mlékovody a bude připravena,“ oznamuje Azizill opouštěje vyšetřovnu.
- × - × - × -
Tak oni si tady instalovali automat na syrečky! Vyrábět se nesmějí – a oni na ně mají automat – za kolik je asi prodávají? A kde? Ale zase to musí sypat – kdyby jeden za stovku… nebo za víc… A komu je prodávají? Ten dědek sem pro ně zase tak často nechodí, aby ho to uživilo… Policajt v.v. – a obchoduje na černo. S chutí bych ho prásknul – jenže to by mě zase strčili do lochu. Kdo ví, jestli taky neprodává koks a extázi. Ty syrečky jim přece nemohly vydělat tolik! Ten přepych tady! Jenže – automat na syrečky… Když sem chodí jen pro pár kousků jednou za týden – to se snad ani nemůže vyplatit. Nebo za to chtějí jako za drogy? Statisíce za kousek? Nebo rovnou… mega!
Kdyby věděli, že jim to tu žeru… Jenže už mi to leze krkem! Den co den syrečky. Nebo syrovou zeleninu ze zahrádky, protože ten jejich sporák je asi na heslo – sakra! – a pořád musím dávat pozor, aby mě tu nepřistihli. Ten dědek… policajt… stejně mu nezapomenu, že byl první, kdo mě chytil. Ani jsem s tou károu nedojel k nájezdu na dálnici – jenže… kdybych ho tady sejmul, tak by na to mohli přijít. Denně někam telefonuje… nějak cize, vůbec mu nerozumím – a mně ten telefon nefunguje! Hlásí se tam asi taky heslem. Aspoň štěstí, že sem chodí pravidelně jako podle grafikonu, a tak vím, kdy se musím schovat, aby mě nevyslídil, fízl jeden CENZUROVÁNO!
Jenže – nejde se odsud dostat! Kdybych věděl, jak dopadnu, nikdy bych přes ten plot nelez’! Jak to, že sem to šlo a zpátky ne? Vždycky to se mnou praští o zem… Krucifix!
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. září
Dnes jsem konečně dorazila na SSE! Přivítala jsem se s přáteli a v první řadě se zajímám o Lucku a o expedici do And.
„Zatím žádné zprávy,“ sděluje mi Myra smutně. Musíme počkat, až někde zprovozní teleport a pošlou aspoň dopis. Telekomunikační zařízení v celé oblasti stále nefungují. Ani naše ani jejich – tedy míním peruánská. Ani letecká doprava tam není bezpečná, protože je vyřazena navigace.“
„To tedy znamená, že ani nevíme, kde se teď expedice nalézá. Nebylo by bývalo moudřejší s ní vyčkat, dokud nebude spojení obnoveno?“
„Vždyť je to jeden z jejich úkolů – zjistit, proč se tam děje, co se tam děje – mají k tomu veškeré vybavení,“ oponuje Myra. „Odsud to zkoumáme a z CPLEN taky. Jenže se stalo asi něco velmi vážného. Protože na tom možná neseme vinu – myslím tím znovuzprovoznění všech přístrojů pod Chavínem – tak je naší povinností zjistit, co se stalo a uvést vše do pořádku.“
„Dobře, zapojím se také.“
„V tom případě se přihlas do dispečerské služby, aby se uvolnil poslední technik.“
„Cože? To se našlo tolik lidí, kteří…“
Myra mě ani nenechala dokončit otázku. „Ano. Theresa začala mít konečně zájem a dokonce přesvědčila bývalé zajatce Sirka a Brandona, aby také absolvovali kurs a zapojili se do práce.“
„Cože? Sirk a Brandon? No to jsem z toho jelen!“
Sice chápu Myřino uspokojení nad tím, že ti tři začali konečně spolupracovat, ale přece jen se mi na tom něco nezdá. Představím-li si takového Brandona, bývalého předsedu vyšetřovací komise v internačním táboře a následně pak rukojmí v době Lucčiny a Nancyiny vzpoury v Chanabádu, jak ochotně spolupracuje s ‚vesmírnými vetřelci‘…
„Zajímavé… poslyš, Myro, a to oni neuvažovali o návratu domů?“
Myra jen pokrčila rameny. „Myslím, že zpočátku o tom uvažovali. Ale Theresa jim dala přečíst Nancyinu výpověď…“
„Jenže doba se snad změnila,“ namítám, „dokonce i Jenny a Tony byli amnestováni a jejich administrativa přece prostřednictvím mluvčího ministerstva obrany slíbila, že ustane…“
„To sice bylo slíbeno,“ uznává Myra, „ale sama víš, jak to chodí. Vzpomeň si, Jenny a Tony se byli před několika léty doma podívat – a vrátili se znechuceni, protože i přes sliby ministerstva obrany byli neustále sledováni. Ačkoliv jim nijak ublíženo nebylo – ani nemohlo – vrátili se o celý měsíc dříve, než původně plánovali. Podali protest proti sledování, ale výsledek veškerý žádný.“
„Jenže pochop, Theresa přece…“
„Já vím,“ zaráží mě Myra uprostřed věty, „ten její kyselý úsměv a sarkastické poznámky… Jenže v poslední době je jako proměněná. Dokonce se sama nabídla jako dárkyně mléka.“
Po tomto sdělení jsem se s Myrou rozloučila – ačkoliv mě tedy příliš neuspokojilo – a zapsala jsem se do programu dispečerských služeb jako náhrada za posledního technika. První služba mi vychází na zítra od 14 hodin. Přede mnou Sally, za mnou Theresa – to abych věděla, od koho budu službu přebírat a komu ji předávat. Pak jsem zašla do svého apartmá, svlékla jsem se a vyrazila k bazénu, kterého jsem se už nemohla dočkat.
Po návratu rozšířené Jošuovy posádky je zase dost lidí, kteří mají právě volno, takže ani zábava nevázne, ale zrovna dnes to nějak nevychází. jediní, na koho jsem narazila, jsou Magda, Tony a Pauli.
„No ne, teta je tady,“ haleká Pauli radostně, „tak tady máš, Tony, parťačku a dáme si smíšenou!“
„A zrovna ne,“ protestuje Tony, „vy jste s Magdou sehraná dvojka, kdežto já s Nikolkou…“
„Tak dobře,“ navrhuje Magda kompromis, „já budu hrát s tebou a Niki s Paulim…“
„Ani jste se mě nezeptali, jestli s tím souhlasím,“ škádlím přátele.
„Tak promiň, teto, chceš hrát se mnou,“ ptá se Pauli.
„Ale ano, souhlasím… Co je vůbec s Jenny?“
V té chvíli jsem si uvědomila, že i přes to, že jsem se po příchodu pozdravila téměř se všemi, ji jsem ještě neviděla.
„Včera nám Myra sdělila,“ ujal se slova Tony, „že podle laboratorních výsledků z předchozího dne je Jenny gravidní. Byla tedy na první tři měsíce převedena do zvláštního režimu.“
„Tak to gratuluji. Večer ji půjdu určitě navštívit.“
První tři měsíce… Ano, i já jsem měla v té době omezené fyzické aktivity.
Zase po delší době jsem si zahrála plážový volejbal, ale nedaří se mi. Hlavou se mi střídavě honí myšlenky na těhotnou Jenny a na zázračné obrácení se té ‚svaté trojice‘ – Brandon, Sirk, Rayenová – na ‚víru pravou‘, jak se v přestávce mezi sety vyjádřila Magda.
Když jsme po třech setech skončili ostudně poraženi, poznamenal Tony: „Jenže ta ‚svatá trojice‘ už mi začíná pít krev. Nevím, jak toho dosáhli, ale ten program je nasazuje do služeb častěji, než nás ostatní dohromady. A vždycky všichni tři za sebou. Teď tam sedí Terka, za ní jde Sirk a po něm Brandon. Já jsem si to zařídil tedy tak, abych šel po nich a aby mi musel jeden z nich předávat službu a hlášení, ale ačkoliv v kostech cítím, že vyvádějí něco podivného, nedaří se mi přijít na to, co! Co oni sledují tím, že drží služby po sobě a obden dvakrát?“
„Mně to bylo podezřelé hned, jak mi o tom jejich zapojení řekla Myra,“ poznamenávám, „a nemýlím-li se, tak zrovna zítra mám Rayenové předat službu já.“
„Ano, to by souhlasilo. Jenny si bere služby před nimi – tu ovšem po tom včerejším zjištění nahradili technikem – a toho jsi zase nahradila ty, takže vlastně přebíráš služby za Jenny, budeš ji předávat Therese – a já pak za šest hodin od Brandona.“
„To znamená, že … dobře! Zkusíme to udělat takhle. Já předám hlášení Therese, ale následně i tobě – a ty porovnáš mé hlášení s Brandonovým.“
„Ano, tak jsme se s Jenny před tím dohodli, jenže zatím se nám nic podezřelého nepodařilo zjistit – tedy kromě toho podivného rozvržení služeb.“
- × - × - × -
„Už zase mi nabízejí projímadlo,“ děsí se Gwen. „Jaké hrůzy chtějí ještě se mnou vyvádět?“
Andy jen bezmocně zatíná pěsti. „Kdybych mohl, tak bych je… Já nevím… Kde jsi byla včera odpoledne? Když jsem se probudil, tak jsi byla pryč. A teď ráno – nebo je vůbec ráno? Co vlastně je?“
„Včera odpoledne… Zase jsem se probudila v tom příšerném sklepení. Oni mě posadili k tomu kamennému stolu tak, aby mi na něm ležela prsa… a… a… pak mi prostrkávali takovou tenoučkou sondu dovnitř bradavkami. Nejprve jednou, pak druhou… Vždycky vstrčili, pak vytáhli, znovu vstrčili… Bylo to hrozné, vyvolali mi takovým potupným způsobem několikrát orgasmus… nešlo se tomu ubránit!“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 19. září
Vstup do podzemí je otevřen! Pedrova parta si s tím opravdu vyhrála. Všechny kvádry byly šetrně vyjmuty, očíslovány a zakresleny do plánku, aby se podle potřeby daly znovu sestavit.
Očekávala jsem zkažený zatuchlý vzduch starý 3000 let – kdoví, zda obsahuje dostatek kyslíku a zda není kontaminován nějakými jedovatými plyny – ale byla jsem mile překvapena. Vzduch v podzemním komplexu je docela svěží!
„Pod Chavínem tomu bylo taky tak,“ upozorňují dvojčata.
Postupujeme opatrně od vchodu do hloubi klikatých chodeb a rozlehlých šestiúhelníkových místností. Musíme najít strojovnu, abychom uvedli do provozu osvětlení. Podle obrázků z petroskopu se hledané místo nalézá přesně v geometrickém středu komplexu. Zatím jsme nuceni svítit přenosnými lucernami.
„Už tam budeme,“ upozorňuje Erigyos jdoucí v čele, „ještě dva zákruty chodby vlevo…“
Dospěli jsme ke dveřím strojovny, ale zarazila nás výstražná tabulka – piktogram nahé postavy. Aha – tady je instalována nudabrána podobná té, kterou znám z krytu internačního tábora či z Nancyiny cely.
„Pod Chavínem to bylo taky?“ ptám se dvojčat.
„Jistě, taky. Jenže pro potřeby muzea jsme nudabránu vyřadili s Erigyovou pomocí z činnosti a vypnuli jsme všechna zařízení, kterým by to mohlo vadit. Teď to ovšem jinak nepůjde,“ prohlásila dvojčata, obě už v Evině rouše, „ustupte ze zorného pole fotobuňky!“
Odstoupili jsme za poslední zákrut chodby a uslyšeli jsme syčení pneumatického zařízení otevírajícího pancéřové dveře. Vzápětí se ozval sykot znovu. To když Sličné Akvabely a Erigyos, který se mezitím také svlékl, vstoupili dovnitř. Po několika minutách zazářilo chodbami a okolními místnostmi jasné světlo. Zároveň se otevřely dveře strojovny a jedna z dvojčat nás pozvala dál.
„Podařilo se zprovoznit rozdílovou elektrárnu. Další zařízení zatím nezapínám a nudabránu vyřazuji z provozu, abychom se tu pořád nemuseli svlékat,“ oznamuje Erigyos navlékaje si pracovní kombinézu.
Odložili jsme přenosné lucerny a vyrazili na průzkum jasně osvětleného podzemí.
„Zdá se, že tato základna byla asi významnější než Chavín,“ míní jeden z techniků, „protože je mnohem lépe vybavena. Je dost možné, že se jednalo o ‚hlavní stan‘ té podivné mise. Je otázka, zda to naleziště Templos de Kotosh nebude možná až tak důležité, jak jsme původně odhadovali.“
„Ale navštívíme je také,“ upřesňuje Mořská Pěna. „Teprve potom se rozhodneme, které z nich si zaslouží důkladnější průzkum.“
„To rozhodně,“ přizvukuje Erigyos, „ protože podle měření se zdá, že se k místu poruchy přibližujeme, takže by se tam mohlo nalézat i epicentrum. Nejprve bych však doporučoval provést aspoň orientační průzkum zdejšího naleziště.“
„V první řadě uveďte do provozu teleport – je-li zde instalován,“ požaduje Sheila, „abychom mohli aspoň posílat písemné zprávy, když telekomunikační technika selhává.“
„Cožpak o to, teleport tu někde určitě je, ovšem nejprve ho musíme najít,“ medituje Erigyos. Ale podle vybavení základní strojovny lze usuzovat, že to bude nějaký zastaralý model – tedy i proti tomu, co je pod Chavínem.“
„To snad nevadí,“ míním, „důležité je, aby vůbec fungoval.“
Erigyos si na mne zřejmě opravdu potrpí, protože v momentě, kdy jsem k němu promluvila, zazářily mu oči.
„Zajisté se vynasnažím,“ poznamenal, a vyrazil na další obhlídku podzemního komplexu.
Následujeme s Lenkou jeho příkladu a prohlížíme si vybavení okolních místností. Většinu zařízení sice nepoznáváme – tady bude nutný Erigyův výklad – ale kreslíme aspoň situační plánky, aby výzkum pokročil rychleji kupředu.
…
„Teleport jsme našli,“ sděluje Erigyos na večerní poradě, „ale je zdravotně nezpůsobilý pro přepravu osob. Totéž lze říci i o několika výrobních automatech. Potraviny z nich jsou nepoživatelné. Jelikož nemáme k dispozici dokumentaci těchto zařízení, budeme se muset i nadále spoléhat na zásoby, které vezeme s sebou.“
„Ale dopisy snad tím teleportem posílat můžeme, ne?“
Samozřejmě! Sheila Trentová d’Abdera, která už má sepsáno několik rozsáhlých článků bohatě dokumentovaných fotografickým materiálem, se celá třese nedočkavostí, aby je mohla předat světu.
„Teleportovat lze všechno kromě živých tvorů,“ ubezpečil ji Erigyos, „právě tak lze výrobní automaty donutit k výrobě čehokoliv kromě potravin, kosmetiky a zdravotnického materiálu. Požádám však Gabriela o dokumentaci k těmto zařízením, abychom je mohli opravit.“
„Jak to vypadá s komunikátorem?“ zeptala jsem se.
„Komunikátor je rovněž zastaralejšího typu v porovnání s chavínským. Je pevně napojen na družici jménem Nemesis II, která se nehlásí. Buď zanikla, nebo je nedostupná vinou té poruchy. Ale spíš zanikla, protože za těch 18 let, co tady působíme, bychom na ni museli narazit. Proto funguje jen lokálně, to znamená, že si můžeme prohlížet informace v něm samém obsažené, ale spojení navenek je nemožné. Požádám o dokumentaci i k tomuto komunikátoru a pokusíme se plně ho zprovoznit.
„Nemesis … je řecká bohyně pomsty, že?“ ptám se Lenky tiše.
„Ne tak docela,“ upřesňuje kamarádka, „Nemesis je bohyně spravedlivé odplaty. Ale v mytologii je velmi často zaměňována za pomstychtivé Erínie.“
„Vstup do Informačního centra je rovněž chráněn nudabránou,“ pokračuje mezitím Erigyos, ale tam ji ponechávám v provozu, protože toto zařízení je opravdu velmi citlivé na nebezpečné předměty.“
…
Hned po skončení porady, mi Lenka navrhla, abychom provedly další průzkum terénu v okolí: „Ráda bych věděla, zda tu někdo nerozházel další krabičky, a i kdyby ne, ráda bych našla tu předpokládanou poslední – šestou z předvčerejška.“
„To by šlo,“ souhlasím, „dva dny jsme se k tomu nedostaly. Do setmění je ještě půl druhé hodiny, takže…“
Vyrazily jsme k terénnímu vozítku, v němž je uskladněna naše výbava. Tam ale řádí Erigyos s oběma techniky. Stroj je rozebrán a kluci hledají příčinu ‚kulhavé‘ nohy.
„Pokud něco potřebujete, děvčata, všechno už je složeno v podzemních prostorách – tady a tady,“ ukazuje nám jeden technik v plánku.
„Tady minohledačka není,“ prohlásila Lenka prohledavši první místnost.
„Ani já jsem ji nenašla.“
Vyrazily jsme znovu za techniky.
„Co sháníte? Minohledačku? Co to je?
„Tedy – pardon – detektor kovů,“ užívám spisovného výrazu.
„Detektor kovů? Tak ten jsme vůbec neviděli a do podzemí jsme ho určitě neuklízeli.“
„Víte to určitě?“ ptám se nevěřícně.
„Určitě, Lucinko,“ vstupuje do hovoru Erigyos, „detektor jsme dolů skutečně neukládali – ani není v seznamu přestěhovaných věcí, podívej. Domnívali jsme se, že s ním někdo pracuje.“
Obešly jsme s Lenkou všechny členy expedice. Chvíli jsme s každým postály, ale na detektor jsme se z opatrnosti už nevyptávaly. Jenom jsme se pohledem ujistily, že s přístrojem nepracuje. Krátce před západem Slunce jsme byly nuceny konstatovat, že po minohledačce se slehla zem!
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah