Asi jsem to minule přehnal, mudruje starý pán vcházeje do kuchyně, kde je instalován výrobní automat. Zalil květiny, vybral poštovní schránku a teď si chce dát svou oblíbenou pochoutku – olomoucké tvarůžky. Jediným jejich zdrojem je právě tento automat, se kterým ho Lucka naučila docela obstojně zacházet. Po verdiktu tupých komisařů EU byla totiž výroba syrečků promptně zastavena – prý z hygienických důvodů! – ovšem mimozemský automat se nemusí dožadovat souhlasu v Bruselu a dodává starému pánovi jeho zamilovanou svačinku podle libosti. Jenže dnes je jejich charakteristické aroma cítit nejen po celé kuchyni a dokonce i v chodbě… Jako bych tu minule některý zapomněl… ale to je nesmysl! Vždyť včera a předvčírem jsem tu taky byl a nic tu cítit nebylo. Přitom – naposledy jsem si je dopřál před čtyřmi… ne – před pěti dny!
Rozhlíží se po místnosti, ale hledaný produkt není nikde vidět. Otevřel okno a zatáhl síť proti hmyzu. Nechám to tu větrat. Kdyby se změnilo počasí, přijdu to sem zavřít, rozhodl se po marném hledáni. Stiskl na výrobním automatu opakovací tlačítko, sebral si zásobu tvarůžků a odešel. Pak nechal zapnout ochranné pole.
Navečer se vrátil, aby zavřel okno. Ke svému zděšení zjistil, že syrečky jsou cítit dál.
- × - × - × -
Cestovní deník – 2. září (Pauli)
Včera mi byl aplikován dočasně působící bioenergetický stimulátor a celý den jsem prospal. Dneškem tedy pro mne začíná výcvikový kurs. Jako trenér mi byl přidělen Tony. Nejprve jsme se nabíjeli na sluníčku u bazénu, a pak jsem se ho zkoušel dotýkat, aniž bych přenášel energii. Asi po půlhodince jsem pochopil princip, takže jsme celou základní proceduru zvládli velmi brzy. Koncem září bych měl dostat trvale působící stimulátor, čímž by byla má bioenergetická senzitivita vyřešena. Pak v klidu počkám na Míšenku, která se rozhodla získat tuto vlastnost semiautofarmatickou cestou – to znamená, že jedním ze zdrojů stimulátoru je její vlastní mléko – a pak vyrazíme na cesty.
Sedíme s Tonym poklidně na břehu, když tu najednou k nám dolehlo Magdino halekání: „No, vždyť jsem ti říkala, že tu určitě budou – a Pauli už je bioenergeticky senzitivní, to bude hra!“
V závěsu za Magdou běží Jenny nesouc volejbalový míč. My jsme vstali a napjali síť.
„Ty nejsi ve službě?“ zeptal se Tony své ženy udiveně.
„Ne. Vyměnila si ji se mnou Terka. Já jsem z toho byla nejprve paf, protože ona dělá dispečerku spíše z nudy než ze zájmu, ale za poslední tři dny to udělala už čtyřikrát. Dnes se mnou, včera dokonce dvakrát – se Sally a Stevem. Předvčírem s Rayem…“
Mluvit o Therese Rayenové jako o ‚Terce‘ si můžeme dovolit jen mezi sebou. Jednání s ní je totiž velice odměřené a formální. S nikým se nespřátelila, občas prohodí pár slov se Stevem nebo Rayem. Ale v poslední době především s Brandonem a Sirkem, kteří se po svém amnestování zbůhdarma poflakují po stanici a nejsou schopni něčím se zabavit, ačkoliv by mohli pracovat, studovat či sportovat podle libosti. Vůbec je nechápu.
„Včera jsem přebíral službu po ní,“ poznamenává Tony, „a zdálo se mi, že měla nějak málo spojení. Je sice možné, že zrovna tou dobou … ale ve tři hodiny odpoledne … Kdo má mít službu dnes po tobě – tedy po Terce, myslím?“
„Jestli se nepletu, tak Sally,“ přemýšlí nahlas Jenny.
„Tak si myslím,“ rozhoduje se Tony, „že si s ní tu službu vyměním a prozkoumám, co tam ta Terka vyváděla. Omlouvám se, ale z toho volejbalu asi dnes nic nebude.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – noc 3./4. září
Tábor byl přemístěn o 15 km dál na jihovýchod a my pokračujeme ve výzkumech krajiny. Její ráz se značně změnil. Horské údolí, do kterého jsme sestoupili, je už součást východního úbočí And a zasahuje sem tropický prales. Objevují se tu i poměrně vzrostlé stromy, i když jejich porost není tak hustý. Jak mě informovala Mořská Pěna, zasahuje prales na východních úbočích až do nadmořské výšky 2400 m a my jsme tedy na jeho okraji. Jsme už v oblasti častých srážek, i když v období od května do října to prý není tak hrozné. Ale podle toho, že voda zachycená v Andách napájí řadu veletoků v čele s Amazonkou, předpokládám, že se i přesto máme nač těšit.
Je zajímavé, že lokální elektronické přístroje fungují. Ale satelitní telefony, navigační přístroj a také indikátor ochrany stále selhávají. Erigyos změřil intenzitu rušení – a ta kupodivu opět zesílila. Sice jako posledně – jen na hranici měřitelnosti odchylky, ale vypadá to, jako bychom se ke zdroji rušení přibližovali. Erigyos z toho usuzuje, že zdroj není v chavínském muzeu.
Zase máme s Lenkou noční hlídku. Tentokrát není tak neproniknutelná tma – Měsíc přešel první čtvrtí a spěje do úplňku. I když se obloha začíná zatahovat, přes zatím řídké mraky měsíční svit proniká. Rozhodly jsme se, že nebudeme jen tak procházet táborem, ale že se budeme pokud možno držet ve stínu stanů, stromů a dalších vhodných objektů, abychom samy nebyly viděny. Tentokrát jsem po Lenčině vzoru bosa, abychom nadělaly co nejméně hluku. A ještě navíc jsem se rozhodla pro službu jen ve spodním díle bikinek, abychom měly možnost dorozumívat se kalihapickou cestou s co nejmenšími ztrátami energie.
Toho právě teď Lenka využila a přitiskla se svými bradavkami na mé.
„Docela to vypadá, jako bychom hledaly nepřítele uvnitř tábora, nezdá se ti?“
„Škoda, že minule ten Měsíc zapadl a my jsme ten stín jen tuši…“
Náhle se mraky protrhly a pohled na tábor se vyjasnil. V té chvíli se Lenka ode mne odtrhla a ukazuje rukou za mě. Ohlédla jsem se a spatřila jsem stín člověka pohybující se po stěně protějšího stanu.
Lenka nesmírně tiše, ale obdivuhodnou rychlostí vylezla na strom, za kterým jsme schované. Kočka by to lépe nedokázala! Ve chvíli zmizela ve větvích. Já sleduji stín přikrčená u paty stromu, ale po chvíli mi zmizel… Obloha se znovu zatáhla, tentokrát mnohem víc, a spustil se jemný déšť, který se vzápětí změnil v tropický liják. Připadám si jako ve sprše. Instinktivně jsem si svlékla i kalhotky a pověsila je na spodní větev stromu. V takovém lijavci je nahota nejpříjemnější, protože se člověku nic nelepí na tělo. V hustém šelestu kapek padajících do vegetace jsem přeslechla i Lenčin seskok.
„Pojď… Rychle!“ Její slova jsem jen vycítila. Uchopila mě za ruku a vleče mě kamsi ve směru, kde zřejmě zahlédla cosi podezřelého shora.
Tentokrát jsem na fotoplastickou krabičku šlápla já. Shýbla jsem se pro ni v momentě, kdy liják náhle ustal a mraky se znovu roztrhaly. Když jsem se narovnala, spatřila jsem už jen pohyb stanové plachty.
Přitiskla jsem se k Lence. „Čí je to stan?“
„Erigyův a Zemillův. Ale nevím, který z nich byl venku, protože oni jsou zhruba stejně vysocí, a když jsem ho spatřila, byl ke mně otočen zády. Pak se obloha zatáhla.“
„Ale oni dnes nemají službu po nás, to znamená…“
„Správně,“ uvažuje Lenka, „minule, když jsme toho nočního… vetřelce? – ne, vždyť je to náš člověk… Zkrátka – když jsme ho přistihly, tak měl po nás nastoupit službu a zřejmě předstíral, že se vzbudil náhodou dřív a jako čekal na svého parťáka před stanem. Jenže – který z nich to je? Erigyos nebo Zemill? K čemu slouží ty neviditelné krabičky? A ví vůbec ten druhý, že jeho parťák provozuje po nocích něco… mírně řečeno… podezřelého? Nechci říci rovnou nekalého…“
„Taky jsme ho přistihly jen dvakrát,“ uvažuji. „Ale co když on provozuje tyto podivné rejdy každou noc? Jednak na nás pokaždé hlídka nevyjde – a mezi půlnocí a druhou jsme ji měly zatím jen dvakrát. Možná, že by stálo za to, domluvit se s těmi, kdo mají službu v tuto dobu, aby Erigyův a Zemillův stan sledovali – nebo si s nimi službu rovnou prohodit, tedy za předpokladu, že tu noc na nás služba vyjde, aby to nebylo podezřelé.“
„Myslím, že by bylo vhodnější domluvit se s těmi, kdo budou tu hlídku držet, protože by mu mohlo přijít podivné, že vždycky, když jde provádět cosi tajného, máme hlídku zrovna my dvě,“ hodnotí Lenka – nutno přiznat, že celkem logicky – oba mé návrhy.
„Nebo,“ podávám další návrh, „necháme rozdělení hlídek tak, jak je, nebudeme říkat nikomu nic a v době od půlnoci do dvou budeme hlídat samy a tajně jen ten jeden jediný inkriminovaný stan. Jelikož na něj pohodlně dohlédneme ze svého, nemusíme ho ani opouštět a ten dotyčný nebude vůbec tušit, že je sledován. A my ho budeme sledovat teprve tehdy, až svůj stan opustí. Takhle jen víme, že někde byl, ale nevíme, co tam dělal, protože jsme ho přistihly až při návratu.“
„Co tam dělá, to víme,“ uvažuje Lenka. „Pohybuje se v kruhu šesti plamínků… Jenže my nevíme, který z těch dvou to je. Kdybychom to věděly, tak můžeme upozornit toho druhého, aby si na něj dával pozor. Takže by stačilo jen vypozorovat, který z nich to dělá.“
„A co když se střídají, co když to provozují oba?“ namítám.
„V tom případě,“ upřesňuje naše plány Lenka, „budeme stan sledovat několik nocí po sobě… řekněme tak pět, šest. Tím bychom měly nabýt jistoty, zda se jedná jen o Erigya, nebo o Zemilla, nebo zda o oba.“
Odtrhly jsme se od sebe, obě nanejvýš spokojeny s vymyšleným plánem. Vrátila jsem se pro své bikinkové kalhotky, vyždímala je a pověsila ve stanu. Pohlédla jsem na hodinky. „Je nejvyšší čas probudit Sličné Akvabely, předat jim službu a jít spát. Předpokládám, že dnes v noci si dá ten tajnůstkář už pokoj.“
- × - × - × -
Cestovní deník – 7. září (Míša)
Vrátila jsem se z Menstruačního – a hned jsem si nechala aplikovat laktogenní sérum. Mléko nulligravidy je velice vzácné xenofarmakum, jak mně neustále vtlouká do hlavy Mája, proto jsme se obě rozhodly k dárcovství po celou dobu pobytu na CPLEN. Zítra stejnou proceduru podstoupí i Mája.
Na 1. září nám oběma naplánovali aplikaci dočasně působícího bioenergetického stimulátoru. Jak zjišťuji z našeho společného deníčku, Pauli, ty už to máš za sebou a dokonce i udržíš bioenergetickou rovnováhu! No to je senzační, gratuluji!
Já jsem se na Menstruačním k deníčku nějak nedostala, vedly jsme s Májou různé učené debaty – moc ji zajímalo, jak jsem v první třídě chodila na náboženství a proč mě z něj nakonec krajský školní inspektor osvobodil. Docela jsme se při tom bavily.
Ale, ale! Co to tady čtu? Copak podezřelého tam vyvádí slečna Rayenová? Prohledávala jsem i poslední aktuality z Informačního centra – a nikde nic? Zjistil něco Tony? Nechci se s Tebou kvůli tomu spojovat, abych nevyvolala podezření – tedy ze strany Terky. Co kdyby… A ještě jedna otázka, Pauli, zlatíčko: Už Ti Magda vyjevila, co mi máš provádět? Nedávno jsi o tom jen náznakem psal, ale než Ti mohla Magda svůj nápad přednést, srazil ji volejbalový míč do bazénu, ha, ha, ha… (To „ha, ha, ha,“ mám po mamince Nikolce, ha, ha, ha!)
- × - × - × -
Prostý dřevěný kříž s ozdobně vyřezanými jmény ANDREW WATSON a GWENDOLINE SPEARES byl vztyčen na improvizovaném náhrobku sestaveném z kamenů a jílu poblíž ústí jeskyně a polní kurát Henry Chaser předříkává modlitbu za mrtvé, kterou po něm sborem opakuje nastoupená jednotka.
„Ani nemohu říci ‚Budiž jim země lehká‘,“ posteskl si kněz po obřadu kapitánu Barnesovi, „když vůbec nevíme, co se s jejich nebohými ostatky vlastně stalo. Oni je nihilizovali – to znamená úplně zničili. ‚Nihil‘ znamená latinsky ‚nic‘ – takže i oni užívají latiny jako úředního jazyka, nebo převzali náš slovník ze sci-fi literatury…“
Strašlivé odhalení, že celá jednotka je v moci neznámých obyvatel jeskyně a že se nikdo nemůže z okolí hory vzdálit ani po zemi, dopadlo na vojáky velice těžce. A tento improvizovaný pohřeb jim samozřejmě na náladě také nepřidal. Jedině obrovské zásoby potravin a dalších věcí, které jim Baal Segul poskytl, zažehly v jejich mysli jakous-takous mlhavou jiskřičku naděje, že neskončí podobně jako ti dva nešťastníci.
„Má ještě cenu s ním dál o něčem vyjednávat?“ ptá se kapitán kněze, „mně se totiž zdá, že oni od nás mají víc informací, než jsou ochotni nám sami poskytnout!“
„To je pravda,“ přiznává polní kurát, „ale zase – my o nich taky potřebujeme něco vědět. Když s nimi jednáme, tak nám sem tam o sobě něco řeknou. Když s nimi jednat nebudeme, tak oni budou získávat informace o nás stejně – viděl jsi přece, že nás bezostyšně sledují snad i na latríně, a nepochybuji o tom, že nás i odposlouchávají; kdežto my o nich nebudeme vědět ani to málo, které bychom se možná během jednání mohli dozvědět.“
„Nuž dobrá,“ povzdechl si s beznadějí v hlase kapitán, „tak tam večer vyrazíme znovu. Hlavně, že už to mužstvo ví a že se nemusíme nadále skrývat jako spiklenci.“
- × - × - × -
Porada na základně Kurupira se nese ve znamení všeobecné spokojenosti a dalo by se říci, že i veselí. O to se zasloužil především doktor Azizill prohlásiv hned po zahájení, že se Starému ta potopa nějak nevyvedla. „No dovedete si představit, co to vlastně znamená, když jsme našli pozemskou samici s mléčnými žlázami vyvinutými tak, že to nelze vysvětlit jinak, než že je nositelkou našeho genetického dědictví?“
„Ledaže by to byl produkt některé z těch dvou stanic, o kterých nám tady vyprávěl ten kněžour a jejichž komunikaci se nám podařilo zachytit,“ poznamenává jeden z Verdeletových techniků.
„To je sice teoreticky možné, ale prakticky zcela vyloučené,“ odmítá Azizill tento výklad. „Kdyby tomu tak opravdu bylo, tak by ta samice musela být o něco mladší – nanejvýš 20 oběhů. Tato vypadá na takových 24–26. A taky by musela mít aspoň o takových šest až osm hlavních laloků více – minimálně. To znamená, že její předkové buď pocházejí z předpotopní doby, nebo se tu po nás objevila ještě jiná mise, o které my nevíme. Případně obojí – některý z našinců zapustil samici či samice, které se po té potopě teoreticky mohly zachovat. To ovšem vyloučit nejde.“
„V každém případě je nezbytně nutné podrobit samičku dalším důkladným výzkumům,“ ujal se slova Baal Segul, „Jak to teď vypadá s jejím menstruačním cyklem?“
„Správná otázka, šéfe. Zahájili jsme autofarmatickou terapii směřující k jeho zkrácení,“ referuje Nihasa. „Každý měsíc o dva dny a chceme skončit na osmnácti. To znamená, že nejbližší termín je 10. září, to je za dva dny.“
„Ona se ovšem bude domnívat, že je 17. srpna,“ doplňuje Nihasinu informaci doktor Azizill.
Baal Segul se nezdržel odporného úšklebku na svých rtech. „Výborně. A jak hodláte pokračovat?“
„Po menstruaci budeme mít další surovinu pro přípravu potřebných autofarmak,“ odpovídá Azizill na šéfovu otázku. „Nejprve jí důkladně vyšetříme dělohu a mléčné žlázy. Potom na tomto základě připravíme laktogenní sérum a až začne produkovat mléko, budeme mít potřebná xenofarmaka – nejprve pro sebe, abychom se dostali z té posthibernační letargie – jen si všichni uvědomte, že řada funkcí našich vlastních těl je dosud oslabena. A nakonec je začneme přizpůsobovat svým potřebám oba. Zvýšíme výtěžnost moči, slin i potu, vaginálního sekretu, vajíček i samčího semene. Vedle toho začneme s přímými odběry tělních tekutin – myslím krve z cév a lymfy ze žláz. Tím získáme poslední potřebné produkty, abychom si mohli vypěstovat pokusná embrya v laboratoři. Nakonec bychom mohli vynutit zapuštění samice – ať už přirozenou cestou, což by bylo pro naše studijní potřeby výhodnější – nebo v krajním případě umělou inseminací. Studium průběhu březosti a vrhu mláděte je jedním z našich hlavních cílů, které se nám nepodařilo dotáhnout do konce. Teď, když jsme je před jejich smečkou prohlásili za mrtvé, můžeme se výzkumům věnovat bez toho, abychom byli obviněni z porušení těch debilních etických předpisů, které byly stejně vydány z podnětu Starého bez souhlasu většiny vědecké obce.“
„Cože,“ oponuje Proseprina, bez souhlasu většiny vědecké obce? Pokud se nemýlím tak oni byli stvoření k obrazu našemu. Měli bychom tedy s nimi zacházet jako s našinci, vysvětlit jim svou situaci a požádat je o spolupráci. Mám dojem, že…“
Baal Segul vrhl na lingvistku zdrcující pohled. „To jsou problémy, které se tvého oboru netýkají, tak kuš! Už máš jeden vroubek – jak jsi neukázněně opustila poslední poradu a navíc jsi za sebou provokativně práskla dveřmi! Jestli budeš mít ještě nějaké nevhodné poznámky mimo svůj obor, tak budu nucen užít kárného prostředku!“
Po těchto slovech znechuceně opustil místnost. Jak vesele porada začala, tak rozpačitě skončila a i Proseprina si při pohledu na Azizilla a Nihasu uvědomila, že se pustila na příliš tenký led.
- × - × - × -
Gwen dojedla svůj ‚oběd‘ a vstala od stolu, aby uvolnila místo Andymu. Od té potupné prohlídky, které byli spolu podrobeni v tom sklepení, totiž nemají dovoleno jíst spolu ‚hlavní jídlo dne‘ – právě tak, jako předtím nemohli jíst každý zvlášť.
Teď vypadá jejich ‚denní‘ režim asi takto: ‚Ráno‘ vstanou, vystřídají se na toaletě a ve sprše, pak si udělají ‚ranní‘ čtvrthodinku různých prostocviků, které jim zařízení cely dovolí. Následuje společná vodní masáž studenou vodou ve sprše. Tu si nikdy neodpustí, protože cela je z nepochopitelných důvodů šíleně přetopena, takže jsou oba neustále zpocení jako myši a jsou nuceni velice často pít.
Následuje společná ‚snídaně‘. Po ní jen sedí nebo leží, občas se spolu pomazlí, ale příliš spolu nemluví. Nemají vlastně o čem – úvahy o tom, kde vlastně jsou a co se s nimi má či nemá stát už jim jdou oběma na nervy. V cele nejsou okna a ani dveře se jim nepodařilo najít. Ztratili pojem o čase.
Jen podle kručícího žaludku usoudí, že je čas k ‚obědu‘ – ale to je hrozný obřad! Ke stolu musí jako první usednout Gwen – a sama! Kdyby u stolu seděli oba, nebo jen Andy, jídlo nebude dodáno. Tedy: Gwen si zvolí z obrázkového menu. Dostane malou porcičku, kterou MUSÍ sníst. Dokud tak neučiní, nedostane další příděl, ale také není Andymu dovoleno, aby usedl ke stolu a něco si ‚objednal‘. Aby totiž Gwen nějaké jídlo dostala, musí Andy ulehnout na lůžko, kde je okamžitě přichycen silovým polem. Když Gwen poobědvá a vstane od stolu, je teprve Andymu dovoleno zaujmout tam své místo. Nyní musí Gwen ulehnout a nechat se držet silovým polem, aby se mohl najíst Andy. Sice několik ‚dní‘ trvalo, než si tento ‚obědovací rituál‘ – jak ho aspoň nazvala Gwen – osvojili, ale po několika opakováních už tak činí takřka automaticky.
Po obědě však nastávají hororové chvíle! Andy je držen u stolu silovým polem a v cele nastane egyptská tma – odhadem sice jen na pár minut – ale po opětném rozsvícení je Gwen pryč i se svým lůžkem. Nevrátí se, dokud Andy neulehne na druhé lůžko. V té chvíli je přidržen silovým polem, znovu se zatmí cela a Andy má pocit jako když se někam propadá. Pak zřejmě usne. Obvykle se mu zdají divoké sny – je opět ve sklepní vyšetřovně. Do pusy, nosu, konečníku i penisu mu kdosi zavádí spousty drátků a hadiček, cosi do něj pumpují, pak ho zase vysávají – smečka doktorů a laborantek z něho dobývají všechny možné – sliny, moč semeno… přičemž neustále dráždí jeho erotogenní zóny, takže za tu dobu několikrát vyvrcholí. V té době mu zároveň stírají pot i sekrety sliznic. Když se probudí, je zpátky v cele s Gwen, která referuje o podobném zacházení. Oba se cítí značně vysíleni. Ale to už následuje společná ‚večeře‘, pak osprchovat, lehnout a spát…
Jenže dnešek je zase trochu jiný. Gwen totiž opět dostala menstruaci. „Podle toho by teoreticky mělo být 17. srpna, ale já už raději nevěřím ničemu,“ povzdechla si uléhajíc na lůžko, aby měl Andy možnost se najíst. Silové pole ji sevřelo a ona zjišťuje, že je zase – jako kdysi ‚před měsícem‘ vytvořen speciální kanál, kterým jsou odsávány zplodiny menstruace.
Andy jen sleduje, jak veškerý odpad z Gwenina klína mizí beze stopy v prostoru.
„Mám dojem,“ poznamenává, „že oni nás vytěžují jako domácí zvířata. O něčem takovém přece vykládala na přednášce Ann Dylanová, pamatuješ se?“
„Andy! Ty si myslíš, že jsme padli do spárů vesmírných vetřelců? To by ale znamenalo, že Annie měla pravdu a to, co ti lumpové předvádějí v novinách a na Internetu, je jen demagogická propaganda, která je má ukázat v tom lepším světle.“
„Asi máš pravdu, Gwen. Moc rád bych se podíval, jestli například to zalesňování Sahary není nějaká fikce – a podobně ty jejich ‚kliniky‘, které jim dokonce projektuje jedna z těch kolaborantek! Kdo ví, zda neslouží k obdobným účelům, jako s námi provádějí tady…“
Oba dva zmlkli pohrouženi do přemýšlení o nové hypotéze. Vtom se setmělo a oba zajatci pochopili, že je zase čeká série hororových snů …
- × - × - × -
„Máme další spoustu informací,“ referuje inženýr Verdelet na poradě posádky. „Předně se rozběhl odposlech tábora. Teď už tam víme o každém šustnutí. Před dvěma dny se konal ‚pohřeb‘ naší dvojice zajatců – Andyho a Gwen. Pomníček postavili vlevo od ústí jeskyně. Mužstvo se od té doby bezcílně potlouká táborem, který nemohou opustit. To znamená, že nemohou ani lovit a jsou odkázáni na naše dodávky.
Jediní, kdo tam cosi dělají, je ten kněz a ten kapitán. Neustále debatují o tom, jaké informace je nutné o nás vyzvědět a co jsou nebo nejsou ochotni nám sdělit oni sami.“
„Dobrá práce, chlapci,“ libuje se Baal Segul na adresu technické skupiny, „a teď vy…“
Slova se tedy ujala Nihasa: „Dneškem počínaje máme k dispozici produkty třetí samiččiny menstruace – už ovlivněné autofarmatickou terapií. To znamená, že stačí už jen několik vyšetření a mohu se pustit do přípravy laktogenního séra. Aplikovat bychom ho mohli během pěti až sedmi dnů.
Co se samečka týče, toho si důkladně vypůjčíme, až bude ovlivněn xenofarmaky. Rovněž jsme vyslechli jejich debatu – velice zajímavou. Podle toho, o čem se dnes po obědě bavili, by se dalo usuzovat, že ty dvě stanice, o kterých mluvil ten kněžour, slouží k podobnému účelu jako ta naše – těžba biologických surovin z nositelů pozemské primitivní inteligence. Nevíme však, za jakých podmínek oni fungují – dokonce se zdá, že nějakou část pozemšťanů dokázali získat ke spolupráci – zda na základě dobrovolnosti nebo násilím – to zatím z té debaty jednoznačně nevyplynulo. Od těch dvou členů té smečky musíme v první řadě zjistit, kdo je Ann Dylanová, protože ta prý o tom přednáší, a pokusíme se ji kontaktovat.“
„Dobrá. Večer je trochu vyzpovídám. A co máš ty ohledně té expedice?“
Otázka platí doktoru Azizillovi.
„Podařilo se mi kontaktovat doktora Zemilla. Je to opravdu ten Zemill, na kterého jsem myslel. Ten Erigyos už byl v jedné pozemské misi krátce po naší hibernaci – ale ta prý měla kulturní náplň – vystupoval jako bratr nějaké učené ženy. V té době se prý do pozemšťanů – nebo lépe pozemšťanek – zbláznil a tak si myslím, že s ním raději jednat nebudeme. Zemill se zdá ke spolupráci přístupnější. Ale musíme vůči němu vymyslet vhodnou taktiku.“
„Zdá se, že se nám zatím daří,“ pochvaluje si Baal Segul. „Přidáme-li k tomu ještě skutečnost, že se mi podařilo navázat slibný kontakt s Theresou Rayenovou, která je ochotna získat pro naši věc ještě další spolupracovníky… Myslím, že dnes máme důvod k oslavě!“
- × - × - × -
„Slečno Rayenová!“
Theresa, jsouc jako obvykle v Evině rouše, se ohlédla po známém hlase a vzápětí ustala v chůzi. Lesním porostem za ní pospíchají pánové Sirk a Brandon, kteří před chvílí opustili společnou jídelnu.
„Snad mi nechcete, pánové, říci, že už jste se rozhodli?“
„Rozhodli,“ oznamuje Sirk. „Dospěli jsme k názoru, že asi máte pravdu a že na té výpovědi, kterou učinila ta CENZUROVÁNO pod vlivem psychotropních látek, by mohlo být přece jen něco pravdivého. A jestliže – jak aspoň říkáte – si budeme moci napravit reputaci před úřady Spojených států a vrátit se domů bez obav, že se nám povede stejně jako tomu tupci Brianovi nebo Černému Ptákovi a spol., tak si myslím – a fellow Chris je téhož názoru, že by stálo za to do toho jít s vámi.“
„Konečně rozumná řeč, pánové. Takže prvním vaším úkolem je ukončit to bezcílné potulování tady po stanici a zapojit se do práce. Řekněte Hefaistovi, že už vás to nudí a že chcete pracovat jako dispečeři. Je nutné, abychom dokázali obsadit aspoň čtvrtinu služeb, protože tudy budou pro nás dodávány instrukce. Jasné?“
- × - × - × -
Prudký tropický liják přestal tak náhle, jako náhle začal. Kapitán Barnes vyšel ze stanu a starostlivým pohledem přehlédl tábor. Na tak dlouhou dobu není jednotka přece jen vybavena a chybí materiál na opravy a obnovu stanů. Do mnohých už zatéká a půjde-li to takhle dál, změní se vojenský tábor ve vodnický…
„Nad čím uvažuješ, Berte?“
Teprve teď si kapitán uvědomil přítomnost polního kuráta. „Vždyť vidíš, v jakém stavu máme stany. Už jsme měli být dávno pryč…“
„Nu což, zmíníme se o tom Belze…“
„Cože? Ty chceš tomu ďáblovi přiznat, že máme další problémy, dokonce…“
„To bychom asi neměli,“ přiznává kapitán. „Ale na schůzku s ním stejně musíme…“
Vyrazili známou cestou k jeskyni, kde je přivítal skromný pomníček připomínající smrt dvou obětí z jejich řad. Teď musí počkat, až ustoupí zelená mlha, aby mohli vejít do jeskyně.
„Dneska si dává na čas,“ mumlá Barnes dívaje se na hodinky.
„Myslím Berte, že toto je jeden z mála přístrojů, které fungují. Jak je to možné?“
Kapitán se hořce usmál. „Protože jsou mechanické a musím každé ráno natahovat péro. Je to památka na dědečka. To víš… kdyby byly na baterku, tak by taky vzaly za své.“
„Tak to je opravdu rarita, to už se dneska jen tak nevidí,“ pokyvuje uznale hlavou kněz.
Ani si nevšimli, že už mlha dostatečně ustoupila.
„Cesta je volná,“ vzpamatoval se Barnes a vstoupil do ústí jeskyně. V záhybu cesty narazil v tmavém koutě na kontejner.
„Co to je?“ vyjekl leknutím.
„To, co asi potřebujete,“ ozval se z hloubi jeskyně dutý hlas Baala Segula.
Kapitán otevřel kontejner a v úžasu zavrávoral. Je plný stanových celt!
„Jak vidíte, plníme, co vám na očích vidíme. Takže by bylo vhodné, abychom za to dostali také nějaké hodnotné kompenzace v podobě informací…“
„Záleží na tom, o jaké informace máte zájem. Pokud se mohu domnívat, o dění v našem táboře toho zřejmě víte víc než my sami,“ poznamenal Barnes kousavě.
„Ale například nevíme, kdo je Ann Dylanová…“
Barnes vytřeštil oči na kněze a vydechl: „Znáš někoho takového?“
„To je ta… no, honem… byla jmenována Velkou Británií do diplomatického sboru… Už víš?“
„Do diplomatického sboru?“
„Přece ta, co kamarádila s Theresou… Ano. To bude ona. Jedna z členek diplomatického sboru pozemšťanů na antarktické stanici.“
„Ano, jasně. Já už vím – tenkrát daly s Theresou do Washington Post ten článek o té nahé tanečnici na ledovci a Theresa pak za to byla potrestána. Dylanové se podařilo uprchnout, a pak uspořádala tu sérii přednášek o pravé tváři mimozemských vetřelců. Dokonce za to dostala i nějaké ocenění…“
Oba důstojníci se sice baví mezi sebou, ale Baal Segul je nechává. Z tohoto spontánního rozhovoru se dozvídá víc, než kdyby je nutil, aby mluvili přímo k němu.
„Dobře. A co víte o mimozemských klinikách?“ nadhodil Baal Segul další otázku, když pánové začali pět chválu na Anniny přednosti.
„Kliniky? Ach ano, ty rostou jak houby po dešti. Oni vybudovali dvě. Jednu v Antarktidě, druhou na Sahaře. A pak jedna z těch kolaborantek přišla na to, že si nechá postavit kliniku svou. Tenkrát to projektovala ta blonďatá … víš která – nějaká Nicole, co způsobila tenkrát ten rozruch na naší ambasádě v Praze. A tak se do toho zažrala, že už jich po světě vyrostlo asi 6 nebo víc? Co já vím – Mali, Burkina Faso, Kuba, Čína, Peru… nevím, kde ještě. A všude tam začínají krachovat farmaceutické firmy, protože oni tam ‚léčí zadarmo‘ – jenže jak odhalila Ann Dylanová – ono to zase až tak zadarmo není, protože jim tam prý pacienti slouží jako pokusný materiál.“
„Většinou se prý jedná o zneužívání žen k sexuálním experimentům,“ doplňuje polní kurát.
Baal Segul se už neozval. Jen postupující mlha je pro oba signálem, že je schůzka u konce.
„To jsme se toho o nich dnes zase dozvěděli,“ povzdechl si Barnes. „Aspoň pošlu pár kluků pro ty nové celty – to už začíná být akutní…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 12. září
Moje působení v Konakry se blíží ke konci. Ještě mě čekají dvě přednášky, které jsem slíbila děkanovi zdejší stavební fakulty – tedy oni chtěli jen jednu – pro studenty posledních ročníků a pedagogický sbor, ale já jsem si vymohla ještě přednášku popularizační pro širokou veřejnost, po vzoru velikána české vědy, akademika Bedřicha Hrozného – o tom mi totiž kdysi vyprávěla Lenka.
Někdy v příštím týdnu se chci vrátit na SSE, kde si chci chvíli odpočinout a setkat se s přáteli. V té době už by tam mohl být na dovolené i náš soused. Podle okolností bych mohla potom navštívit Lucku a Lenku v Andách. Záleží na tom, zda se jim na Templos de Kotosh podaří objevit další naleziště s funkčním teleportem. O osud expedice totiž začínám mít obavy, protože celá oblast je bez spojení už od začátku července. Včera jsem na toto téma vedla dosti dlouhý rozhovor s inženýrem Hefaistem. Zatím se prý nedaří zjistit příčinu rušení, i když řešením tohoto úkolu se zabývá jak on ze SSE, tak i Gabriel z CPLEN a rovněž tak má činit Erigyos na ‚místě činu‘.
Ovšem dnešní zápis musím ukončit velice komickou příhodou. Prohlížejíc emaily za poslední dny, dvakrát jsem narazila na zprávu starého pána, který se omlouvá, že se mu u nás v kuchyni zřejmě někam zakutálel olomoucký syreček, který je tam už celé dva týdny neustále cítit – a že se mu nedaří ho najít ani ten smrad vyvětrat.
Jediné, co mě překvapuje, je skutečnost, že on, který ty syrečky tak labužnicky konzumuje, píše najednou v jejich souvislosti o ‚smradu‘; jednou se tak totiž vyjádřila před ním Magda – a byl oheň na střeše ☺
Sice nejsem zběhlá v potravinářské chemii, ale i kdyby se tam někam zakutálel, musí přece časem vyschnout a tím pádem přestat i smrdět. Za dva týdny… No, až budeme spolu na SSE, musíme to důkladně probrat a třeba uděláme i pokus, ha, ha, ha.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah