Z Nikolčina deníčku – 28. srpna
Starý pan primář Mámil tragicky zahynul a já to ani nemohu oznámit Lucince, protože spojení s expedicí se pořád nedaří. O nápravu se snaží z CPLEN Gabriel, ze SSE inženýr Hefaistos a ze strany výpravy určitě i Erigyos, ale něco se pořád nedaří a o expedici nemáme žádných zpráv. Já se z Konakry zatím nemohu hnout. Na zítra jsem pozvaná k audienci u prezidenta republiky a o dva dny později se mám účastnit panelové diskuse na zdejší technické univerzitě ohledně šestiúhelníkové architektury.
- × - × - × -
„Zatím se nám podařilo vypátrat,“ hlásí inženýr Verdelet na poradě posádky, „že na Zemi existují dvě naše fungující stanice, které spolu živě komunikují. Napojili jsme se na několik jejich konferencí. Podstatná část diskusí se týká nemožnosti komunikace se zdejší oblastí. Zdá se, že sem vyslali expedici, se kterou se nemohou spojit.“
„No to je k popukání,“ klepe si prstem na čelo doktor Azizill, „tak oni nevědí, proč se nemohou navzájem spojit. Moc by mě zajímalo, jaké že mají s sebou geniální odborníky, když ani…“
„Ale no tak, doktore,“ skáče mu do řeči inženýr Verdelet, „kdybychom byli na jejich místě, taky by se nám to nepodařilo zjistit. Jak oni mohou předpokládat, že došlo k prudkému výronu reziduálního záření vitalizačních impulsů? My to víme, dokážeme je odstínit a odposlouchávat obě družice. Ale jim se to jeví jako magnetická bouře v ionosféře, jejíž příčinu neznají a nebudou znát, dokud jim o zdejších událostech nikdo neřekne. My to ale neuděláme, takže jediný, kdo by je mohl informovat, je ta skupina primitivních domorodců, která trčí před naší základnou. Ty ovšem nepustíme ze svého vlivu, dokud nezískáme všechny nutné informace a nenabudeme jistoty, že nám ze strany nových základen nehrozí nebezpečí. Nevíme například, jaké jsou jejich cíle a zda jsou v souladu s našimi. A pokud ano, pak musíme zjistit, zda budou mít zájem o spolupráci nebo zda nám chtějí konkurovat.“
„To jistě,“ souhlasí Verdelet, „dokonce si myslím, že bychom si nejprve měli zjistit, kdo ty dvě stanice řídí. Z konferencí je zatím jasné, že mezi členy té expedice je nějaký technik Erigyos a lékař – doktor Zemill. Dále bylo jmenováno několik žen – Mořská Pěna, Mořská Vlna, Lenka, Lucka, nějaké Sličné Akvabely a pak nějaký Pedro. Oni sami se zatím navzájem neoslovují. Známe jen jména dispečerů hlásících se do služby, ale to je zatím dost málo – “
„Cože? Erigyos? Erigyos přece…“ ozvala se Nihasa využivši inženýrovy odmlky.
„Ty znáš Erigya, Nihhy?“
„No… je mi to jméno povědomé, ale nepamatuji se, že bych se s ním setkala.“
„Tak si laskavě vzpomeň. Dost by nám to prospělo,“ požádal ji Baal Segul ne zrovna zdvořilým tónem.
„Dobře, šéfe. Budu se snažit…“
„Ale já bych měl znát toho doktora Zemilla,“ ozval se zamyšleným hlasem doktor Azizill, „nebo aspoň někoho z jeho širší rodiny, protože jsem studoval s člověkem téhož jména!“
„A ta Lucka,“ ozvala se vzápětí lingvistka Proseprina, „je jméno evidentně odvozené od slova Lucie – což jsou jména daná třem družicím vysílajícím zabezpečeným kódem. Možná, že to má spolu nějakou souvislost…“
„Máme tedy několik záhad k řešení,“ shrnuje Baal Segul. „Předně – kdo z našinců a kdy se tady usadil, jaké cíle zde svou přítomností sledují a zda kontaktovali zdejší primitivní inteligenci. Dále – kdo je Erigyos, zda doktor Zemill je Azizillův spolužák nebo jeho příbuzný. A za třetí – zda je nějaký vztah mezi Luckou – členkou expedice a družicemi Lucie I, II a III. V první řadě vyslechneme ty vojáky venku. Připravte pro ně proviant…“
- × - × - × -
„Jestli to bude ještě nějakou chvíli trvat,“ oznámil Andy dívce, „tak se z toho zcvoknu.“
„A co jestli bude trvat?“ zeptala se nejistě Gwen.
„Zase jsem měl takový bláznivý sen, že jsem řetězy připoután ke gynekologickému stolu a oni ze mne dobývají nějakým přístrojem semeno. Připadal jsem si jako zvíře na veterině. Podobně jako když nám dělali tu ponižující prohlídku…“
„Ty máš ale sny, jen co je pravda,“ mumlá nespokojeně Gwen.
„Pořád mám při tom pocit, že jsem někde mimo tuhle celu. Moc by mě zajímalo, kde vůbec jsou nějaké dveře.“
Andy vstal od stolu a obcházeje celou místnost proklepává postupně všechny stěny prsty. „Chtělo by to kladívko nebo aspoň nějaký tvrdý předmět,“ posteskl si, když svůj průzkum skončil, „jenže my tady nemáme vůbec, ale naprosto vůbec nic. To je opravdu k zbláznění!“
Uhodil vztekle pěstí vší silou do jednoho ze zrcadel. V té chvíli mu ruku zkroutila křeč vyvolaná elektrickým výbojem. Poručík zavrávoral, ztratil vědomí a sesul se k zemi.
„Andy!!“ Gwen se k němu vyděšeně vrhla, položila mu ruku na levou stranu hrudníku a přiblížila své ucho k jeho rtům. Když se přesvědčila, že mu srdce bije a ucítila jeho dech, uchopila ho v podpaží a odtáhla ho k lůžku, kam ho opatrně položila.
Pokusila se namočit mu rty a čelo, ale vždycky, když chtěla u umyvadla nabrat vodu do dlaní, silové pole ji přidrželo na místě, dokud si ruce neosušila proudem horkého vzduchu. Po třetím marném pokusu zoufalá dívka své snažení vzdala a se slzami v očích ulehla na své lůžko. Cela se ve chvíli ponořila do hrobové tmy.
- × - × - × -
„Ano, existují tady dvě mimozemské stanice,“ potvrzuje Henry Chaser Baalu Segulovi zatímco kapitán Barnes prohlíží zásoby potravin a oděvů přichystaných v ústí jeskyně, „jedna se nachází na Sahaře v Africe, druhá pod ledovým krunýřem Antarktidy asi 200 mil od jižního pólu. Saharské stanici šéfuje doktorka Myreialla, antarktické pak doktor Hill. Obě vznikly před 18 roky a od té doby s nimi svádíme marný boj. Zasahují tady úplně do všeho. V Africe si koupili za humanitární služby pochybné hodnoty tamní domorodé kmeny. Zásobují je potravinami a léky a oni jim žerou z ruky. Jsou ochočení jako psi. Přitom ti vetřelci je používají jako pokusné králíky – například u žen vyvolávají uměle laktaci a zpracovávají ve velkém jejich mléko. Před 18 roky, hned na začátku svých aktivit, zavlekli sem i podivnou pohlavní chorobu, kterou mezi nás začaly šířit ženy, které s nimi přišly do styku. Také osvobodili jeden trestanecký tábor, ve kterém byli drženi podezřelí z podvratné a teroristické činnosti. Nevím jak v Antarktidě – ale na saharské základně nalézají útočiště i naši zrádci a přeběhlíci, kteří s vetřelci spolupracují a dokonce se neštítí vyvíjet aktivity proti vlastnímu národu. Rovněž tam drží naše zajatce, kteří neuspěli při pokusech základnu dobýt.“
„Zajímavé,“ poznamenal zamyšleně Baal Segul, „a co ve zdejší oblasti? Nemají o ni taky zájem? Jako vy?“
„Tady přímo ne,“ informuje polní kurát, „ale v horách zvaných Andy – západně odtud, bylo nedávno odkryto asi 3000 let staré archeologické naleziště, kde byly objeveny funkční stroje a přístroje jiné mimozemské výpravy – zřejmě taky od nich, protože se jim podařilo téměř všechna ta zařízení uvést do chodu. Pak ovšem rozhodli, že by to bylo nebezpečné, tak je opět znefunkčnili. To se stalo před 12 roky. A protože je pro ně z nějakých důvodů dvanáctka nějak zvlášť významná, probíhají v těchto dnech tak zvané ‚dny otevřených dveří‘ mimozemského muzea. Prý jsou všechna zařízení opět v provozu a je tam zajištěna průvodcovská služba jejich specialistů. Jak to probíhá… nevím, protože tato akce začala ve stejné době, kdy my jsme dorazili sem. Jenže pak jsme ztratili spojení se světem.“
„Dobře, ještě mi povězte… Znáte jména těch zajatců?“
„No tak… pokud si vzpomínám, jsou tam poručík Chris Brandon, major Matthew Sirk, dva piloti – Raymond Newman a Steve Sanders. Pak ještě Nancy Moareová a Theresa Rayenová – i když… ta mrcha Moareová evidentně pracuje pro ně! Rovněž tak Jennifer Fournierová se svým povedeným manželem a taky se k nim utekla jedna korespondentka z pražské ambasády – ale její jméno si nepamatuji.“
„Nejmenuje se Lucy? Lucie?“
„Nevím, ale myslím, že ne.“
„A vyskytuje se mezi těmi mimozemšťany vůbec někdo toho jména?“ vyzvídá Baal Segul.
„To ano. Říká si tak jedno podivné individuum – něco mezi ženskou a chlapem – no něco hrozného, co se protiví Boží přirozenosti. A tohle individuum – nevím, jak je to možné, prý mluví bez potíží většinou pozemských jazyků, vyzná se v astronomii, fyzice i matematice na takové úrovni, že je zváno na vědecké konference a symposia světového významu. Ale nikdy jsem se s ním – nebo s ní? – nesetkal, vím to jen ze zpráv. Jo, viděl jsem pár fotografií toho stvoření vysvlečeného úplně do naha, pořízených během jeho zkoumání našimi vědci – ale řeknu vám, úplně mi to stačilo. Vyložený zplozenec pekel…“ Jako vy – domyslel si v duchu, ale nahlas to už nevyslovil.
„Cože? Vaši pavědci si dovolili zkoumat mimozemšťana?“ vyjel Baal Segul na kněze zostra, vypadnuv nadobro z role.
„Já nevím, zda je to mimozemšťan. Ale podařilo se nám zmocnit se ho, i když jsme pak na to šeredně doplatili. Ti lumpové…“
Baal Segul ovšem pojal zlé podezření a preventivně ukončil audienci bez rozloučení, aniž by nechal kněze dokončit větu. Jeskyni opět začala naplňovat ona zlověstná zelená mlha.
„Teď musíme nějak dopravit do tábora zásoby,“ uvažuje kapitán Barnes nad podivnými kontejnery, „jenže mužstvo nic netuší – pořád jen jsme se neodhodlali vyjevit jim, co se tu po nocích děje.“
„Myslím, že teď bude vhodná příležitost,“ chlácholí ho polní kurát, „protože až uvidí, že ti ve skále vlastně nejeví nepřátelských úmyslů…“
„Kuš, Harry,“ zarazil ho Barnes vprostřed věty, „připomíná mi to až moc metody mimozemských vetřelců. Pamatuješ se na blokádu a na to, že oni – naši nepřátelé! – naše základny i odloučené jednotky zásobovali?“
„Možná máš pravdu, Berte, ale byli bychom hloupí, kdybychom jejich dodávku nepřijali. Konec konců – zdá se, že toto jsou také mimozemšťané, protože ten Baal Segul – ať už to jeho jméno znamená cokoliv, když pojal podezření, že jsme zkoumali nějakého jiného mimozemšťana, výrazně změnil svůj postoj k nám. Sice pronesl jen jedinou větu, ale podle zabarvení hlasu, tónu a přízvuku jsem usoudil, že je značně rozrušen.“
„Tááák! Nejsou to tedy pekelníci – ale mimozemšťané – další vetřelci! A straší tu už přes 3000 let,“ běsní kapitán. „Jak je možné, že se nám dosud nepodařilo tak důležitou skutečnost objevit?“
„Jedná se o odlehlou a těžko přístupnou oblast. Sám vidíš, že ani my nemáme dostatek prostředků, abychom se odsud dostali – jsme závislí na pomoci zvenčí. Vždyť – kdo tu vlastně žije? Waikové – ale ti se k hoře neodvažují, domnívajíce se, že v ní má sídlo pralesní démon Kurupuri. Něco jako ti naši pekelníci. Pár dobrodruhů, kteří tady hledali drahokamy, orchideje, lovili tu chráněné živočichy pro kůži… Ale většina z nich svou odvahu zaplatila životem, a ti, kteří se odsud přece jen nějakým zázrakem dostali, vyprávějí příšerné věci, které si nezadají s legendami domorodců.“
„Hmm, a co tedy navrhuješ?“
„Konečně musíme mužstvu vyjevit pravdu,“ navrhuje polní kurát, „vystrojit pohřeb Gwen a Andymu, postavit jim aspoň pomníček, když už nemohou mít hrob. A poslat takových šest až osm maníků pro ten kontejner, protože sami dva ho nezmůžeme a snášet ty věci po částech do tábora – to bychom v tajnosti dělali několik nocí.“
- × - × - × -
„Naše strategie je jasná,“ zasvěcuje Baal Segul osazenstvo stanice se svým plánem, „budeme sledovat retrospektivní záznamy dění tady v tom pohoří … jak ho ten kněz jmenoval … Andy – a zvlášť bedlivě budeme sledovat pokusy o komunikaci členů expedice se saharskou základnou. Oni zatím nemají možnost navázat spojení, takže i kdybychom se prozradili, nebudou je moci varovat. Musíme navázat kontakt s doktorem Zemillem – to je v první řadě tvůj úkol,“ obrací se k doktoru Azizillovi.
„Dobře, šéfe, ale jak budeme postupovat vůči těm dvěma základnám? Myslím, že získání jednoho spojence – a to ještě nevíme, bude-li mít zájem…“
„Jistě, o tom se také musíme poradit. Zatím Verdeletovi technici jen sledují, co se tam děje. Inženýre – máš slovo…“
„Děkuji. Zatím jsme zjistili, že na obou stanicích funguje dispečink. Podle dosavadních výzkumů se tam střídá služba po dvou až čtyřech hodinách. Mezi jinými službu drží i někteří z těch, které ten kněz označil za ‚zajatce‘ mimozemšťanů: Fournierová, Newman, Sanders Rayenová a Moareová. Pak ještě nějaký Anthony … druhé jméno se nám nepodařilo zachytit. Ostatní jména znějí neanglicky, takže to budou dobrovolní spolupracovníci. No a pak řada našich jmen. Nikdy se tam nevyskytl nějaký Brandon ani Sirk, které nám kněz taky jmenoval. Z rozborů služeb usuzujeme, že naději máme jen u té Rayenové, protože ta – jak se aspoň nám jeví – vykonává tyto služby spíše z nudy než ze zájmu o práci. Na dispečerském stanovišti taky tráví nejméně času. Vždy jen ty dvě hodiny – a dost.“
„Souhlasím, inženýre. Sledujte dále provoz a zjistěte rozvrh služeb té Rayenové – pokud se tedy nestřídají nějak náhodně. Musíme s ní navázat spojení – ale opatrně! Nevyplašit ji a hlavně – neprozrazovat zbytečné podrobnosti o nás!“
„Mohu si to vzít na starost?“ nabízí se dobrovolně lingvistka Proseprina.
„Ne,“ zamítá po chvíli přemýšlení iniciativní návrh Baal Segul, „raději jenom sledujte, až bude mít službu, a pak mě k tomu zavoláte. Jasné? Jednání povedu sám osobně!“
„Jak je pánovi libo,“ odsekla podrážděně Proseprina a opustila bez dovolení schůzi.
„S tou si to ještě vyřídím,“ poznamenal Baal Segul pohlédnuv na dveře, které za sebou lingvistka provokativně zabouchla.
„Teď dalšímu bodu programu: Zdá se, že ti primitivové se pokoušeli – nebo možná pokoušejí! – zkoumat příslušníky našeho rodu, možná že i dělali nějaké pokusy! To je nepředstavitelná urážka naší vyspělé civilizace, jak ostatně musíte sami uznat. Proto si tu smečku budeme opravdu držet dále od těla. Styk jen přes vnější komunikátor, Verdelete – vaše skupina posílí zabezpečení a dávejte jim hodně najevo, že jsou námi sledováni skutečně detailně. Zařiďte odposlech jejich tábora a zamezte přistání či příjezdu jakéhokoliv vozidla, které by je mohlo odsud dopravit. Nejlépe perimetrické silové pole a shora abarii. Nesmí se k nim dostat živá duše a oni nesmějí opustit svůj tábor více než na vzdálenost 4,6 km. Použijte technické prostředky podle vlastního uvážení.“
„Rozkaz!“ zavtipkoval Verdelet, ale tentokrát se ukázalo, že šéf není dnes dobře naladěn.
„Zanechej těch opiček, inženýre, nejsem na ně zvědav! Ještě musíme dořešit jeden zásadní bod – zjistit, jaké cíle má expedice, která se nachází nedaleko odtud. Uvážíme-li, že členem skupiny je jakýsi doktor Zemill, pověřuji doktora Azizilla, aby zjistil, zda se skutečně jedná o osobu jemu známou. Pokud ano, budeš ho kontaktovat. Pokud ne, učiním tak sám!“
Po těchto slovech Baal Segul opustil hlavní sál Informačního centra, aniž by dal prostor k diskusi.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – noc 30./31. srpna
Je jedna hodina s půlnoci a já s Lenkou držíme noční hlídku, kterou jsme si na dnešek vylosovaly, protože na elektronickou ochranu není spolehnutí. Ještě štěstí, že tou magnetickou poruchou v ionosféře aspoň pronikají synchronizační impulsy pro tvorbu ochranného silového pole…
Jsme jedenáctý den na cestě – a za tu dobu nabývám postupně stále pevnějšího přesvědčení, že se tu děje něco nekalého. Vedle nefunkčních elektronických přístrojů, bez kterých nelze navázat spojení, a vedle nefunkčních navigačních přístrojů, které jsem nucena nahrazovat měřeními sextantem, chronometrem a výpočty, jako za dob věhlasného kapitána Jamese Cooka, jsme dnes zjistili, že začíná zlobit i naše terénní vozidlo vezoucí naši výzbroj a výstroj. Tedy – abych to přesně vystihla – ne že by se jednalo o nějakou fatální poruchu jako u satelitních telefonů, ale krátce před jednou hodinou odpoledne hlásil právě sloužící technik, že řídicí systém vydal varovnou zprávu o možné chybě nohy č. 11. Ani po důkladné prohlídce zařízení se klukům nepodařilo najít příčinu.
„Nějak se nám ta expedice nedaří,“ promluvila Lenka téměř šeptem, „kdyby to vozítko selhalo, museli bychom najít nejkratší cestu k silnici a vrátit se, protože… Co to bylo?!“
Prudce jsem se otočila ve směru, odkud se ozval ten podivný zvuk. Jako by se někdo pokoušel neslyšně projít – ať už do tábora nebo ven, přičemž zavadil botou o vyčnívající kámen. Noc je temná – Měsíc blížící se do první čtvrti před dvěma hodinami zapadl.
„Zůstaň tady, jdu se tam podívat,“ špitla Lenka a neslyšně jako kočka zmizela ve tmě.
Noční hlídky (zatím je to naše třetí) absolvuje zásadně nahá a bosá – aby prý snáze vnímala synchronizační impulsy. Teď se to ukázalo jako výhoda ještě v jedné věci – bosa nemůže způsobit takový hluk jako ten obutý člověk, který nás vyrušil. I já jsem se teď opatrně zula a vyrazila jsem za ní majíc na sobě své oblíbené bikinky. Asi po padesáti velice opatrných krocích jsem na ni narazila. Nebo – lépe řečeno – Lenka mě zadržela. Chytila mě za ruku a strhla mě k zemi. Ještě štěstí, že jsem se ovládla a nevykřikla úlekem.
Kousek od nás za skupinou několika nízkých keřů – hrubým odhadem asi tak čtyři až pět metrů – plápolá několik mihotavých plamínků namodralé barvy – asi jako když hoří plynový kahan. Jeden, dva, tři, čtyři světélka a některá z nich občas změní polohu.
Lenka mi rozepnula horní díl bikinek a pověsila ho na větev nejbližšího keříku, kam pohodlně dosáhla rukou. Vzápětí jsme se na sebe přitiskly bradavkami, čímž jsme vyvolaly kalihapický efekt minimálním přenosem energie. Domlouváme se beze slov, přičemž naše pohledy jsou stočené směrem k podivnému úkazu.
„Vypadá to jako bludičky, ale bažina tu není,“ medituje Lenka.
„Všimni si, že ta světýlka se nevzdalují ani nepřibližují. Svou polohu mění jen v určitých mezích a velice nepravidelně,“ upřesňuji naše společné pozorování, protože kalihapický efekt přes dobře inervované tělesné partie nám umožňuje vnímat i dojmy z pozorování té druhé.
„Teď už je to jasné… Je to šest světýlek v kruhu. Uprostřed něj někdo je a jak se pohybuje sem a tam, některá světýlka svým tělem zakrývá a jiná odkrývá.“
„To je přesně ono,“ potvrzuje Lenka, „jenže – co my teď uděláme?“
„Nesmíme ho vyrušit,“ navrhuji. „Musíme vydržet až do konce jeho ‚čarování‘ a pak ho stopovat, abychom zjistily, kdo to je. Obávám se totiž, že je to někdo od nás…“
Plaménky sice svítí, ale samy neosvětlují, takže existenci osoby mezi nimi můžeme jen tušit, ale nemůžeme ji vidět.
„Hrozí ovšem nebezpečí,“ dělí se Lenka se mnou o své obavy, „že ten dotyčný – nebo ta dotyčná, se tady zdrží příliš dlouho. Takže až budeme mít předat službu Zemillovi a Erigyovi, kteří slouží po nás…“
„Klid, klid,“ chlácholím kamarádku, „ještě máme asi 10 minut, snad tu tak dlouho strašit nebude. Jestli někdo z tábora provozuje nějakou nekalou činnost, tak musí taky znát meze, aby zbytečně neriskoval, že bude odhalen. Je sice pravda, že si počkal, až se na obchůzce setkáme – zřejmě předpokládal, že se spolu zastavíme na kus řeči a on že mezitím pohodlně proklouzne, ale taky snad ví, že nastane střídání stráží a že…“
Nemýlila jsem se. V této chvíli světýlka zhasla a ozvalo se nové zapraskání – neklamný signál toho, že se neznámý dal na ústup. Lenka se vymrštila jako uvolněná pružina a táhne mě za sebou směrem, ze kterého se podezřelý zvuk ozval. Ale na další stopování už je pozdě. Před stanem, kde spí Erigyos s doktorem Zemillem, někdo rozsvítil kapesní svítilnu a druhá postava právě opouští stan. Jsou to Erigyos a Zemill, oba v plavkách aby mohli pohodlně přijímat synchronizační impulsy. Nezbývá nám, než jim podat hlášení.
„Poslušně hlásíme,“ sděluje jim rozverně Lenka, „že po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo.“
„Jak to, že ne?“ oponuje stejným tónem Erigyos, „koukám, že tady Lucinka se dnes rozhodla sloužit nahoře bez…“
Ve stanu jsme se k sobě rázem přitiskly a vyvolaly tak znovu kalihapický efekt.
„To střídání stráží proběhlo překvapivě rychle a ještě k tomu dost podivným způsobem,“ míní Lenka, „my jsme je přece měly vzbudit a zatím oni…“
„Zatím oni byli rychlejší. K tomu střídání mělo dojít teprve asi za sedm minut!“
„No právě,“ přizvukuje kamarádka, „takže oni nám svým předčasným probuzením znemožnili další stopování toho neznámého.“
„Nevadí. Zítra ráno si prohlédneme aspoň místo činu.“
„Jasně, to můžeme.“
„Tak dobrou noc,“ popřála jsem Lence šeptem, přesunujíc se na své lůžko.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky –31. srpna ráno
Vstaly jsme s Lenkou ihned po východu Slunce a vyrazily jsme na obhlídku místa činu – tedy onoho místa, kde jsme krátce po jedné hodině ranní zahlédly podivné modravé plaménky. Minuly jsme stanoviště, kde jsem zanechala svou obuv, přešly jsme dál těch pár desítek kroků směrem ke skupině keřů, u kterých mě Lenka v noci zarazila, a jaly jsme se prozkoumávat okolní terén.
„Bylo to tady, nebo ne?“ pochybuje Lenka o správnosti místa, kde jsme v noci pozorovaly podivný úkaz.
„Jistě, kde by to taky mělo být?“
„Že tady pořád nemohu najít jednu věc…“ mumlá zamyšleně Lenka.
„Jakou? Cožpak ty víš, co tu máme vlastně hledat? Řekla bych, že něco, co by mohlo vysvětlit ty mihotavé plamínky…“
„To jistě,“ přiznává kamarádka, „ale postrádám tady tvou podprsenku. Pokud se dobře pamatuji, tak jsme odsud vystartovaly tak rychle, že ses ani nestačila obléci. Erigyos to taky hned postřehl…“
Pravda – můj horní díl bikinek tady někde musí být. Vrhla jsem se mezi keře a prohledala jsem je jeden po druhém. Ale po části mého odění nezbyla ani stopa…
„To znamená,“ dochází k závěru Lenka, „že ji odklidil někdo před námi, nejspíš ještě v noci. Ale kdo a kam? Vítr… těžko. Noc byla velice klidná – aspoň co se počasí týče.“
Pustila jsem se tedy do hledání části svého oděvu, protože by bylo hloupé, aby mi zmizela beze stopy. Bikinky mám s sebou jen troje – oblékám se do nich při nabíjení a při nočních hlídkách. Dokud nebudeme na místě – tedy na Templos de Kotosh, kde bude smontována elektrárna a výrobní automat, musím s nimi vydržet. Nepředstavovala jsem si ani ve snu, že se celá expedice dostane do takových komplikací – jinak bych se zásobila lépe.
Samozřejmě, že jsme s Lenkou prohledaly i místo předpokládané události se světélky, ale jediné, co se nám podařilo objevit, byla plastová krabička – ne větší než krabička od zápalek. A to ještě jen náhodou, protože byla fotoplastická. Kdyby na ni Lenka byla nešlápla, tak se nám ji ani objevit nepodařilo.
„Od čeho to může být?“
Krabičku prohlížíme střídavě – chvíli Lenka, chvíli já – ze všech stran. Lenka na ni šlápla jen lehce a ještě k tomu bosou nohou, protože se rozhodla hned po ránu pro nabíjení. Krabička tedy není naštěstí zdeformována a jde lehce otevřít.
„Zeptáme se Erigya,“ navrhuji.
Lenka souhlasí. Vyrazily jsme tedy za vedoucím technikem naší expedice. Cestou jsem sebrala své sandálky, které pořád ještě leží na stanovišti hlídky, abych si je uklidila do stanu. Tam na mě ovšem čekalo další překvapení. Na svém lůžku nalézám ztracenou podprsenku od bikinek!
„Kterýpak dobrodinec poznal, kam ji má doručit?“
„Kterýkoliv,“ odpovídá Lenka na mou řečnickou otázku nahlížejíc mi za zády do stanu. „Takovouhle meruňkovou jsi přece vyhlášená ty. Sheila s Nancy, pokud si na sebe něco takového obléknou, tak zásadně tyrkysovou, no a já se při nabíjení nejlépe cítím v tom, čím mě obdařila matka příroda,“ přičemž rozverně zapózovala. „O Sličných Akvabelách platí totéž,“ poznamenala ještě, když jsem vyšla ze stanu.
„Hmm, ale stejně bych ráda věděla, kdo to byl…“
„To já taky. Počkej, už jsem nabitá, jen na sebe něco hodím a vyrazíme za tím Erigyem. Dnes stejně balíme tábor a stěhujeme se zase o pár kilometrů dál…“
Jenže význam krabičky nám zatím zůstal utajen. Erigya jsme našly snadno. Řídil demontáž technického centra tábora.
„Dobré ráno, Lucinko. Našla jsi to?“ haleká Erigyos sotva mě uviděl.
„Dobré. … Co myslíš – zda jsem našla?“
„Jak – co myslím? Tu tvou podprsenku, pochopitelně!“
„To tys mi ji dal do stanu?“
„Jistě,“ pousmál se Erigyos.
„A mohl bys nám říci, kde byla?“ zeptala se náhle Lenka stojící dva kroky za mnou, svírajíc v dlani fotoplastickou krabičku.
„Kde by byla… přehozená přes chladič generátoru. Myslel jsem, že sis ji vyprala a dala sušit.“
„Hmm, tak děkujeme,“ pokračuje Lenka v konverzaci. „Jdeme se také sbalit. Na kdy je stanoven odchod?“
„Pokud vím, tak na jedenáctou…“
Lenka mě popadla za ruku, kterou jsem právě od ní chtěla převzít onu podivnou krabičku z fotoplastu, a vleče mě zpět do našeho stanu, aniž by mi dala příležitost dále se s Erigyem bavit. Tam si bleskově strhla tričko. Pochopila jsem a následuji jejího příkladu. Znovu jsme se k sobě přitiskly. Kalihapický efekt se dostavil okamžitě.
„Nesmysl! Kdyby sis chtěla přeprat bikinky – tak předpokládám, že oba díly najednou. Co to ten chlap mele za nesmysly?“
„Pochybuji, že má představu o praní prádla. Oni všechno špinavé dávají do odpadkových pytlů a já předpokládám, že až postaví elektrárnu a automat, tak že to dají k ekologické likvidaci. To jenom my ze setrvačnosti…“
„Jistě. Ale – kde on tvrdí, že to našel? Na druhém konci tábora! Úplně jinde, než jsme včera narazily na to… nevím, jak to nazvat,“ argumentuje Lenka.
„A co z toho usuzuješ?“
„Buď mluví pravdu – pak tu podprsenku odklidil z místa činu někdo jiný. Nebo to mohl být i on sám a udání místa nálezu změnil záměrně. Ať už je tomu tak nebo tak, je v táboře někdo, kdo má zájem na tom, aby byla ta noční příhoda ututlána. A dokud nebudeme vědět, kdo za tím skutečně stojí, doporučuji, abychom pátraly samy a tajně.“
Nezbylo mi, než s Lenčiným návrhem souhlasit. Oblékly jsme si znovu trička a pustily se do balení, abychom byly v jedenáct připraveny k odchodu.
- × - × - × -
Neznámý signál se ozval znovu, tentokrát je ještě silnější a zřetelnější. Zřejmě to asi nebude porucha, míní Theresa tisknouc spojovací tlačítko.
„Statio Saharensis Exoterra. Příjem. Jak mohu pomoci?“ hlásí se otráveně.
„Ale, ale, Terezko… no tak – více života do toho umírání,“ odpovídá naprosto nepředpisově kdosi na druhé straně pomyslného drátu.
Theresa pohlédla na obrazovku komunikátoru. Je temná, bez jakékoliv indikace. Ani volající číslo ani fotografie volajícího. Kdosi volá skrývaje pečlivě svou identitu, medituje Theresa. To by se mělo ohlásit Myreialle nebo samotnému inženýru Hefaistovi. Ovšem tohle se jí ještě nikdy nestalo a ona ucítila závan dobrodružství. Pro jistotu vypnula automatický záznam hovoru do databáze Informačního centra a začátek hovoru označila jako poruchu.
„Kdo jste a jak víte, že se jmenuji Theresa, když jsem se vám jménem nepředstavila?“
„Na tom teď nezáleží… Buďte ujištěna, slečno Terezko, že k vám mluví přítel.“
„Dejme tomu, že jste přítel,“ odpovídá Theresa váhavě „ale můj nebo jejich?“
„Váš, Terezko, váš. Já vím, že pobyt na místě, kde se právě nalézáte, vám není zrovna příjemný, ale prosím, abyste ještě nějaký čas vydržela.“
„Co mám vydržet? Tvrdnu tady už bezmála 17 let – tak oč vám vlastně jde? Nejste vy spíš provokatér než přítel?“
„Předpokládám, že se chcete taky jednou podívat domů…“
„To bych moc ráda,“ odsekla Theresa vztekle, „jenže tam mě čeká vězení a možná i úkladná smrt, protože budu podezřelá ze styku a spolupráce s mimozemskými vetřelci. Takže mi nezbývá nic jiného, než žít tady a tvářit se jako že mi ti lumpové prokazují kdovíjakou milost, když mně tu poskytují ‚azyl‘ a zaměstnání.“
„Nu, vidíte, Terezko, že si rozumíme. My zase chceme Spojeným Státům navrátit prestiž, jakou měly před konfliktem s vesmírnými vetřelci – a vy byste nám k tomu mohla pomoci z místa, kde se právě nacházíte. Po splnění úkolu bychom se zasadili o vaši plnou rehabilitaci, takže byste se mohla vrátit domů bez jakýchkoliv obav.“
„Hmm, budu o tom uvažovat,“ mumlá Theresa do mikrofonu nepřesvědčivě.
„Ale jistě. Ozvu se během vaší další služby.“
Spojení bylo přerušeno, aniž by Theresa mohla nějak zareagovat.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah