Lucčiny myšlenky – 22. srpna
Jsme druhý den na cestě. Procházíme horskou krajinou pomalu. Mezi oběma nalezišti je sice vybudována silnice, ale my musíme pečlivě prohlížet okolí, chceme-li najít případné stopy předchozí mimozemské návštěvy. Proto jsme silnici opustili a jdeme volným terénem. Ten je ovšem dosti neschůdný. Z naleziště Chavín de Huantár do Templos de Kotosh je to vzdušnou čarou asi 90 km, ale po zemi musíme počítat aspoň dvojnásobek, ne-li víc – vzhledem k členitosti terénu a různým oklikám. V polovině cesty máme rovněž prozkoumat ještě naleziště Huánuco de Viejo. Urazíme-li v průměru 6 km denně, bude nám cesta trvat minimálně 30 dní – a to je jisté, že se na Huánuco de Viejo nějakou dobu zdržíme.
Obávala jsem se, že budu ve výpravě jen do počtu, ale teď se ukazuje, že jsem skoro nejnepostradatelnější (jů, to je dlouhé slovo!) její člen. Jsme totiž v oblasti, kde nedávno propukaly ty záhadné magnetické bouře, a některé navigační přístroje pořád ještě nepracují spolehlivě. Nezbývá, než každý den kontrolovat polohu pomocí sextantu a chronometru a stanovovat směr další cesty. To ovšem mimozemští přátelé zhýčkaní supermoderní technikou nezvládají. Bez pomoci přístrojů snad nedokáží ani správně orientovat mapu – a tak funguji jako hlavní navigátorka já. Konec konců – dědeček byl astronavigátor, proč já bych nemohla kráčet v jeho stopách ve funkci ‚geonavigátorky‘, že?
Naši výpravu tvoří vedoucí Mořská Pěna, její sestra Mořská Vlna, já, Lenka, doktor Zemill, Erigyos se dvěma dalšími techniky, Nancy a Sheila Trentová d’Abdera (záměrně uvádím kamarádčino jméno v plném znění, protože si na to potrpí), která nedávno odevzdala značné množství svého biologického materiálu jako xenofarmaka pro Pauliho. Myra usoudila, že má pro jeho potřeby dostatečnou rezervu, a tak se i Sheila přidala k naší expedici. Samozřejmě nesmím zapomenout na skupinu šesti dělníků s předákem Pedrem – ti kteří se Sličným Akvabelám nejlépe osvědčili při výzkumných pracích pod Chavínem.
Technici obsluhují terénní vozítko vezoucí zásoby, výzbroj a výstroj. Je to stroj chodící po dvanácti (jak jinak!) nohách a nutno přiznat, že v terénu se pohybuje obdivuhodně spolehlivě a bezpečně zvládá i nejneschůdnější úseky cesty. My jdeme pěšky a zkoumáme okolní krajinu.
Kdo je bioenergeticky senzitivní, musí se pochopitelně pravidelně nabíjet. Pánové mají při tom na sobě plavky, já bikinky – no a Lenka se Sličnými Akvabelami k potěše dělníků v Evině rouše, jak je jejich zvykem. Sheila a Nancy své odění – neodění střídají podle nálady. Jíme málo, vystačíme si se sluneční energií. Většina potravinových zásob je určena dělníkům.
Včera jsme sešli do malebného údolí daleko mimo silnici, kde jsme se na noc utábořili. Sdílím stan s Lenkou, sousední pak obsadily Nancy se Sheilou. Ta je ovšem poněkud mrzutá, protože se jí nepodařilo navázat žádné spojení – ani na SSE ani na CPLEN, takže své reportáže nemůže zatím odeslat. Erigyos měří sílu elektromagnetického pole, které způsobuje poruchu, a je mu divné, že je v podstatě stejně silné jako v chavínském komplexu, ačkoliv jsme se vzdálili asi na 8 km. „Skoro bych řekl,“ postěžoval si mi, „že mírně zesílilo – sice na hranici měřitelnosti, ale i tak je to podivné.“
- × - × - × -
Probuzení uvedlo Andyho i Gwen do příšerné scenérie. Jejich útulná cela se přes ‚noc‘ změnila k nepoznání. Je asi tak čtyřikrát větší, dokonce i strop se zvýšil skoro dvojnásobně a je sklenutý. Andy vyjeveně zírá na kladky, kruhy, řetězy a háky, které z něj porůznu visí, a na podobné vybavení podlahy. Ta je na pohled hrbolatá a kamenná. Příjemně měkký světle zelený ‚koberec‘ zmizel. Jako osvětlení jsou po hrubých kamenných stěnách rozmístěny plápolající louče a ve vzduchu je dokonce i cítit vůně páleného suchého smolného dřeva. Tato cela je však vybavena dveřmi. Z původního zařízení zůstala jen jejich lůžka. Všechno ostatní je pryč. Ale zajatci nemají čas na dlouhé přemýšlení nebo na úvahy…
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila šestice záhadných, hrůzu vzbuzujících bytostí oblečených do kombinéz stříbřité barvy. Dokonce i jejich hlavy jsou uzavřeny v podivných kulovitých helmách s průzory pro oči.
„Vždyť jsem ti říkala, že se už probudili,“ obrací se Nihasa k doktoru Azizillovi, „a ty sis myslel, že si z tebe dělám blázny.“
Podivné zvuky se rozléhají místností s ozvěnou. Vycházejí z nálevkovitých otvorů v kulovitých helmách příšer. Otvory se při vydávání zvuků komicky kroutí. Kdyby nebyla ta atmosféra tady tak děsivá, asi bych se rozesmála. Ale za dané situace je to nepředstavitelné… Je to lidská řeč nebo není? Nerozumíme. Ani já, ani Andy, na kterého jsem tázavě pohlédla.
„Začneme samičkou,“ prohlásil rozhodným hlasem doktor Azizill,“ protože z té budeme mít větší výtěžek biologického materiálu. Položte mi ji na stůl, a zafixujte jí končetiny. Samečka zatím připoutejte ke stěně, ať se dívá…“
Dvě příšery přistoupily k mému lůžku, každá mě uchopila za jednu ruku a naznačily mi, že mám vstát. Podle síly stisku jsem usoudil, že klást odpor asi nemá cenu, a postavil jsem se. Mé bosé nohy se dotkly odporně studené kamenné podlahy. Jdu s nimi – nerad bych, aby mě po podlaze vláčeli. Postavily mě zády ke stěně. Nohy mi upoutaly k podlaze tak, že stojím na studených kamenech celými chodidly, nasadily mi na krk kovový obojek, přesvědčily se, že nemám ani pokrčené nohy ani prohnutou páteř a ukotvily obojek ke stěně tak, abych musel mít zvednutou hlavu. Pak mi připoutaly rozpažené ruce ke kruhům ve stěně. Vzápětí se příšery zmocnily Gwen a položily ji na podlouhlý oltář – zřejmě kamenný. Ruce a nohy jí k němu pevně přivázaly.
„Nihasa mi bude asistovat a jeden z vás bude zapisovat protokol.“
„Proč vlastně zapisujeme nějaký protokol, když se stejně všechno automaticky…“
„To je jen pro vnější efekt,“ utrhl se Azizill na technika, „kdybys dával před týdnem pozor na to, co říkám, tak se teď nemusíš tak hloupě vyptávat!“
Položili mě na podivný kamenný stůl nebo snad – oltář? – a pevně mi k němu připoutali ruce i nohy. Teprve teď jsem si všimla, že mám nad sebou na stropě zrcadlo. Zřejmě, abych na sebe viděla.
Azizill se odvrátil se od zkoprnělého technika a začal se věnovat se zájmem své pacientce.
„Nejprve změříme výšku postavy. Pak si ji roztáhneme, vypustíme moč a zvážíme si ji,“ sděluje postup prvních úkonů Nihase. Pak se obrátil k zapisovateli a spustil: „Exemplář samice pozemského primáta, odhadované stáří 23 – 26 let, výška 1,78 m.“
Pokynem ruky přivolal druhého technika a naznačil mu, jak má pacientku připravit k další prohlídce. „Ruce za hlavu, nohy roztáhnout a pevně zafixovat.“
Azizill rozevřel dvěma prsty Gweniny stydké pysky a druhou rukou přidržel u ústí její močové trubice vzorkovnici. Nihasa se nad ní zvědavě sklonila.
„Mám málo rukou,“ poznamenal Azizill na její adresu.
Nihasa pochopila a silně stiskla Gwenin podbřišek v místě močového měchýře. Výsledek se dostavil okamžitě.
Ležím na zádech, ruce za hlavou a nohy roztažené do rozštěpu… Ještě že mám průpravu z gymnastiky… A teď – dvě podivné bytosti zkoumají nejintimnější části mého těla. Zavřela jsem hrůzou oči… Jedna z nich mi náhle stiskla plný močový měchýř takovou silou, že už jsem to nemohla vydržet! Z rozevřených stydkých pysků mi nezadržitelně stříká proud teplé tekutiny a cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Musím být červená jako rak, ale neodvažuji se raději ani pohlédnout do zrcadla nad sebou…
„Budeme pokračovat v protokolaci,“ poznamenal Azizill k zapisovateli. „Odebraná moč 1,82 litru, teplota 37,4°C, barva temně žlutá. Zbytek v laboratoři. Váha 68 kg, QI 21,523 kg/m², povrch těla 1,848 m².“
„Asi bychom měli udělat něco s tím samečkem,“ vyrušila Nihasa Azizilla, „podívej se, jak…“
„Asi ano,“ dává doktor za pravdu vrchní laborantce, „vy tři… vypusťte mu také moč, aby nám ji náhodou nepustil na podlahu. Už se dost netrpělivě kroutí. Potřebujeme ji ke zpracování všechnu. Hned změřte množství a teplotu a začněte také psát protokol. Ostatní už provede Nihhy v laboratoři.“
„Moment, moment, samečka si přece nenechám ujít,“ ohradila se Nihasa. Přistoupila k Andymu, přidržela mu u penisu vzorkovnici a přehrnula mu předkožku. „Pojď mi ho zmáčknout,“ poznamenala k jednomu opodál stojícímu technikovi.
Ten pochopil a stiskl Andymu silně břicho v místě močového měchýře. Andy zaúpěl a uvolnil svěrač podobně, jako před chvílí Gwen.
„Zapiš 1,35 litru, 37,3°C,“ nadiktovala Nihasa do Andyho protokolu a obrátila svou pozornost zase k doktoru Azizillovi.
Ten se opět věnuje dívce. Kolem paže jí připnul manžetu tlakoměru a do uší si nasadil sluchátka naslouchacího přístrojku podobného fonendoskopu a jal se znovu diktovat: „Tlak krve 150/95 mm Hg, 92 tepů za minutu – obě hodnoty dosti zvýšené, asi je značně vzrušená nebo vyděšená. Máš to?“
„Jistě, doktore. Včetně té poznámky, že je zřejmě vzrušená nebo vyděšená.“
„Dobře, tak pokračujeme… Samice je ve výborné fyzické kondici, jak nám předvedla před třemi dny svými pohybovými aktivitami. Pokožka hebká, bez patrných stop po případných poraněních nebo chorobných stavech. Pigmentace rovnoměrná.“
Poté Azizill stanul u hlavy připoutané Gwen a stiskl jí nos tak, že byla nucena pootevřít ústa, aby mohla dýchat. Toho Azizill využil – do mezery mezi rty jí zasunul rozevírák a jal se ho roztahovat. Když zasténala bolestí, rozevírák zaaretoval a pustil se do podrobného zkoumání Gweniny ústní dutiny: „Počet zubů 32, z toho dva vyplněné nějakým kovem – seškrabuji vzorek k analýze,“ diktuje do protokolu. „Sliznice zdravá, bez zánětů a zjizvení, nadměrná produkce slin – to asi způsobuje ten rozevírák, podejte mi někdo vzorkovnici…“
Nihasa pohotově nastavila vzorkovnici k dívčiným ústům, ukotvila ji na rozevírák a poněkud uvolnila jeho rozevření, aby vzorkovnice poklesla.
„Moment, moment – ten rozevírák jí tam nechej – aspoň tak zamezíme její případné komunikaci se samečkem…“
„Ale, jistě,“ ohrazuje se dotčeně Nihasa, „jenom ho vhodně upravuji kvůli vzorkovnici.“
Už jsem se těšila, že mě zbaví té příšerně tlačící věci, co mi jeden z nich narval do pusy, jenže oni jen trochu zmírnili tlak. Tu věc mi tam ale nechali dál… Ba co horšího! Ukotvili k ní nádobku, do které neustále odkapávají moje sliny. Jejich proud nemám možnost zadržet, protože s dokořán otevřenou pusou nemohu polykat…
„Dobře, pokračujeme,“ poznamenal Azizill k zapisovateli a jal se důkladně prohmatávat dívčina prsa. „Mléčné žlázy dobře vyvinuté, počet hlavních laloků 64…“
Tady se doktor zarazil. „Moment! Tato samice disponuje naším genetickým fondem! To znamená, že u ní budeme muset udělat ještě další podrobná vyšetření. Dnes ovšem ne – nemusela by na jeden zátah vydržet. Budeme zatím pokračovat podle standardních směrnic.“
„Mám i tuto poznámku zaprotokolovat?“
„Ne,“ obrátil se Azizill k zapisovateli, „jenom zvýrazni lobi glandulae mammariae = 64, abychom to později nepřehlédli … nejen v tvém protokolu, hlupáku! Hlavně v tom, co se zaznamenává do Informačního systému!“
Technik jen pokrčil rameny a stiskl pár kláves skrytých pod deskou psacího stolu. Na stole má totiž balík pergamenu a na jeden list píše ‚pro vnější efekt‘ protokol skřípajícím brkem.
„Hotovo, šéfe…“
„Tak dobře, piš dál… Areoly výrazné mírně vystouplé, silně pigmentované. Bradavky růžové, citlivé, ochotně se topoří už při letmém doteku.“
„Přejděme k břišním orgánům,“ pokračuje Azizill, když ustal skřípot písařova brku. „Útroby dokonale vyprázdněné, břicho měkké, lehce prohmatné. Játra nezvětšená. Vaječníky hmatné, děloha rovněž. Ještě si tyto orgány prohmatám přes pochvu a konečník…“
Ta obluda mě celou bezostyšně osahává a pořád něco diktuje – zřejmě protokol o mé prohlídce. Prohnětla mi prsa i břicho a teď se dobývá do mého lůna. Mám v sobě aspoň tři prsty … Vyšetřuje mi dělohu … vaječníky … A znovu totéž, jenže přes konečník … aúú, teď to zabolelo – ani nemohu zatnout zuby, protože mám v puse pořád tu věc. Vydávám jen podivné sípavé neartikulované skřeky…
„Ještě jí vyšetřím rodidla a nechám ji odpočinout,“ rozhodl Azizill, „trochu mi ji zvedněte.“
Technici uvolnili dívčiny nohy od stolu. K náramkům na kotnících připjali karabinky od řetězů visících od stropu a zvedli Gweniny roztažené nohy do výšky tak, aby měla zvednutou i pánev, takže zpřístupnili její vagínu pohledu pod úhlem asi 45°. Vzápětí k ní přistoupil doktor Azizill a zavedl do ní roztahovák, kterým se jal její pochvu otvírat. Když zasténala bolestí, ustal v roztahování a pokynul Nihase, aby přešla k Andymu: „Chvíli ji necháme, aby se adaptovala, a budeme zatím pokračovat tady.“
Zapisovatel vyměnil protokol a očekává nový diktát.
„Ne, protokol zatím ne. To až ho budu mít na stole. Teď mu jenom otevřeme pusu a nasadíme mu vzorkovnici na odběr slin. Tím mu zamezíme komunikaci se samicí a pak si dáme malé občerstvení. Po něm budeme pokračovat v rozevírání rodidel samice.“
Narvali mi do pusy stejný nástroj jako Gwen, takže mi neustále odkapávají sliny do nádobky, a nechali nás uvázané – mě u zdi, Gwen na oltáři. Sami odešli. Ani jeden z nás ovšem nemůže mluvit nebo se hýbat. Já stojím, Gwen napůl leží a napůl visí za roztažené nohy. Připadám si jako zvíře u veterináře nebo pokusný králík v laboratoři. Jejich nepřítomnost na(ne)štěstí netrvala dlouho…
Doktor Azizill přistoupil znovu k dívce a pokračuje v rozevírání její pochvy. Otáčí pomalu šroubem a bedlivě sleduje její reakce. Po několika dalších bolestných vzdeších na chvíli ustal, ale tentokrát neudělal přestávku tak dlouhou.
„Dnes už ji nebudeme trápit,“ prohlásil po páté přestávce, „i když si myslím, že je schopna vydržet rozevření ještě mnohem větší. Ale času máme dost. Později jí uděláme v tomto směru důkladný test, kterému věnujeme třeba celý den nebo dva. Teď se do ní ovšem podíváme…“
Na Azizillův pokyn rozsvítila Nihasa silný reflektor a zapisovatel se chopil svého pera.
„Sliznice pochvy růžová, dobře prokrvená, zdravá, bez jizev nebo známek poranění či chorobných stavů. Ústí močové trubice mírně vystouplé, ale v normě, děložní čípek mírně zduřelý. Klitoris menší a zcela překryt kožní řasou. Přehrnuji ji… Na dráždění prsty a jehlou sice reaguje, ale dle mého názoru nedostatečně – s tím budeme muset později něco udělat, aby byl citlivější. Zatím bez terapie.“
Teď se ve mně ta obluda hrabe zcela bezostyšně. Prohlíží si mé nejintimnější tělesné partie jako bych byla nějaká věc – a teď dokonce … óóóh, ááá… se zřejmě u mě snaží vyvolat orgasmus. Nejprve mi prohnětla klitoris a vytáhla ho z předkožky – dokonce se ho dotýkala nějakým ostrým předmětem. A teď do mě navíc zavedla vibrátor – áááá, óóóóóh… Jsem připoutaná, bezmocná, nemohu se pohybovat, nemohu křičet a vlna rozkoše mnou zmítá tak mocně, že už je mi jedno, zda se na mne při tom někdo cizí dívá – Andy… ty obludy… ááááh!!
„Nakonec zareagovala úplně předpisově,“ libuje si Azizill, „teď ještě odsajeme její vaginální sekret pro laboratoř a necháme ji odpočinout. Na stůl mi dejte toho samce.“
Gwen odpoutána od oltáře a zaujímá místo Andyho, zatímco ten je dvěma jinými obludami poután k oltáři. Rozevírák v ústech i vzorkovnice jim oběma ovšem ponechány.
„Exemplář samce v odhadovaném věku 28 – 32 let, statné postavy, výška 1,96 m, váha 93,4 kg, QI 24,428 kg/m², povrch těla 2,2680 m², tlak krve 140/85 mm Hg, 80 pulsů za minutu. Tyto hodnoty jsou rovněž zvýšené, ale ne tolik jako u samičky,“ diktuje Azizill do dalšího protokolu. „Samec je rovněž ve vynikající fyzické kondici, jak nám předvádí v cele už po několik dní.“
Poté přistoupil k hlavě svého pacienta a pustil se do zkoumání jeho úst. „Dutina ústní obsahuje 28 zubů, zadní stoličky nevyvinuty. Jeden zub vyplněn kovem – stejným jako u samice. Nutno nahradit vlastní tkání, aby nám ty kovové části nerušily chod přístrojů při dalších náročných vyšetřeních. Teď mi ho roztáhněte, podívám se mu na břišní orgány a genitálie.“
Teď mě ty obludy roztahují do podobné pozice jako před tím Gwen – ale na rozdíl od ní nevisím za nohy. Pánev mi pořád leží na oltáři – či co to vlastně je.
„Dokonale vyprázdněn, břicho měkké, snadno prohmatné. Vyšetřitelné orgány – játra, slezina, žlučník, střeva… vše v normě. Genitálie…“
Nihasa uchopila Andyho penis a přetáhla předkožku skoro až ke kořeni. Andy zaúpěl, ale to už se obnaženého žaludu zmocnil doktor Azizill: „Penis v klidu 8,5 cm délka, neobřezán, předkožka sice trochu těsná, ale přetažitelná. Topořivá tělíska se rychle prokrvují. Ústí močové trubice mírně rozšířené, vlhké. Zdá se, že se sameček začíná vzrušovat.“
Nihasa nespouští z vyšetřovaného Andyho oči.
„Varlata dobře vyvinutá, průměr levého 3,1 cm, pravého 3,2 cm,“ diktuje Azizill do protokolu ponechav zatím obnažený žalud Andyho penisu. Poté zavedl dva prsty do jeho konečníku.
„Prostata nezvětšená. Provedu teď její masáž… Výborně, penis reaguje spolehlivě. Délka v erekci 18,5 cm… Nasadíme vibrátorek s odsávačkou…“
Nihasa bleskově vyplnila Azizillův příkaz nasadivši vibrátorek na holý žalud.
„Odběry semenné tekutiny budeme provádět denně – dříve než se spáří tím podivným způsobem,“ diktuje Azizill do protokolu. „Nemůžeme přeci potřebovat, aby samice tento pro nás důležitý biologický materiál bez užitku konzumovala.“
Nasadili mi vibrátor na penis, u kterého přetáhli předkožku, a ještě navíc mi jedna příšera masíruje prostatu. Zřejmě se u mě snaží vyvolat orgasmus podobně, jako před chvílí u Gwen. Ta je teď nucena pozorovat mé ponížení… áááá, už to óóóóóh nevydr… áááááh!
„No skvělé,“ raduje se Nihasa upřeně pozorujíc Andyho výstřiky. „Pětkrát, šestkrát! To je úžasné! Máme skoro plnou vzorkovnici.“
Když Andyho orgasmus opadl a ochablý penis sám vyklouzl z vibrátoru, přetáhla mu něžně předkožku zpět a pohladila ho po varlatech.
„Vraťte je na lůžka, uspěte je a převezte je do jejich cely,“ vydal Azizill poslední rozkaz před tím, než s Nihasu opustili vyšetřovnu.
- × - × - × -
„Jsem zvědav na to jejich ‚překvapení‘ – co to asi bude za zázrak,“ mrmlá nespokojeně kapitán Barnes cestou k jeskyni, „zatím jenom melou dokolečka, že hrozí nebezpečí nám i jim, ale jak je možné, že se tady dokázali bez potíží usadit – to nám ten Belzebub ještě nevysvětlil. A všimni si, Harry, že nikdy nepřizná, odkud jsou a jak se sem dostali. Vždy si najde nějakou zástupnou odpověď nebo dělá, že otázce nerozumí a mele něco úplně jiného.“
„Proč mu říkáš Belzebub, když se jmenuje…“
„Za prvé jsi mě na to sám navedl, vzpomeň si. Za druhé je to kratší a pro mne srozumitelnější. A za třetí: z etymologického hlediska stejně jedno vzniklo z druhého, ne?“
„To ano – ale žasnu! Od kdy zrovna ty se zajímáš o etymologii?“
„Od té doby, co jsem se začal zajímat o esperanto,“ zasmál se Barnes knězovu údivu.
„Tak ne, aby tě napadlo takhle ho oslovit!“
„Ale jistě. Před ním si dávám pozor, neboj.“
„Dobře, dobře – ale dej si pozor, aby ses za čas přece jen nezapomněl,“ varuje kapitána kněz.
Ústí jeskyně oba důstojníky přivítalo chladem a šerem. Po nějakých padesáti krocích se před nimi otevřela zajímavá scenérie. Uprostřed chodby, kterou před dalším postupem chránila ona ohavná zelená mlha, spatřili obraz krajiny svého okolí i s táborem a stany. Ačkoliv už je hluboká noc, tábor je možno pozorovat jako za denního osvětlení. Vidí i pohybující se dvojici vojáků, kteří drží noční hlídku.
„Tak to je konec – oni nás špehují,“ vydechl skoro neslyšně Barnes, „a nedivil bych se, kdyby nás i odposlouchávali…“
Vtom stěna jednoho stanu jakoby ‚zprůhledněla‘ – a polní kurát chytil Barnese za ruku, ukazuje na kříž a Bibli ležící na kavalci: „Berte – to… to je můj stan! Oni mohou vidět úplně všechno a všude! Nikde se před nimi neschováme…“
„Nikde se před námi neschováte,“ potvrdil jim známý hlas ze skály, „a nás nikdy neuvidíte. Je ale načase, abyste nám sdělili, jaké poslání zde plníte, pokud chcete, abychom zůstali přáteli.
„Abychom zůstali… přáteli? Ale přátelé se přece nešpiclují,“ poznamenal s rozhořčením v hlase polní kurát.
„… a neužívají vůči sobě výbušnin,“ nadhodil oplátkou Baal Segul. „Ale přejděme k věci: Vy se odsud bez naší pomoci zřejmě hned tak nedostanete, jak jsme aspoň usoudili z vašich rozhovorů. A my zase potřebujeme některé informace o dění zde za poslední 3000 let. Proto vám navrhnu následující úmluvu. My vám zajistíme životní potřeby na dobu šesti měsíců a vy nám za to poskytnete informace, které my nedokážeme získat svými technickými prostředky.“
„Dejme tomu. A co bude potom?“
„Potom se uvidí. Třeba dovolíme, aby se tady objevila vaše helikoptéra, a budete se moci vrátit domů,“ prohlásil s bohorovným klidem Baal Segul. „Bude samozřejmě záležet na vaší ochotě spolupracovat.“
„Cože? Vy blokujete naši helikoptéru?“ Kapitán Barnes přímo vybuchl.
„My jsme nezačali,“ uzemnil ho hlas ze skály, „havárii způsobila vaše dvojice průzkumníků. Ti vstoupili do zakázaného pásma a svévolně uvedli do provozu jedno z našich technických zařízení, které vyvolalo elektromagnetickou poruchu. Bude trvat několik měsíců, než se ether uklidní.“
„Kdo vy vlastně jste a co tady pohledáváte? Pochopte, že máme-li vám předávat nějaké informace…“
„Nezdá se vám, pane kapitáne, že vetřelci jste tady vlastně vy? My tady žijeme už více než 3000 let, kdežto vy jste sem vtrhli docela nedávno a počínáte si, jako by vám to tady patřilo. Nejprve dva z vás svévolně manipulovali s naším zařízením, poté jste se pokusili dobýt naši základnu výbušninami – co si asi tak o vás máme myslet?“
„My jsme jednotka armády Spojených států amerických,“ ujal se slova polní kurát, „a naším úkolem je prověřit zvěsti, které se o této oblasti tradují mezi zdejšími domorodci – Indiány kmene Waika – a které přinesli do naší civilizace hledači drahokamů a orchidejí. Tato stolová hora se totiž ‚chová‘ dosti podivně. Objevili se tu živočišné druhy jinde na Zemi už vyhynulé a další podivné úkazy. Někteří z těch dobrodruhů jsou dokonce ochotni tvrdit, že se zde vyskytují inteligentní mimozemské bytostí…“
„Ano? Zajímavé… Takže výzkumníci. To my jsme také, takže předpokládám, že si budeme rozumět, není-liž pravda?“
„Možná… Poradíme se a zítra se můžeme zase sejít,“ rozhoduje Barnes.“
„Prosím, jak je libo, pane kapitáne. My máme času dost.“
…
„Taky jsi mu nemusel hned vykládat o našem poslání, Harry,“ obrací se kapitán k polnímu kurátovi s výčitkou, sotva se vzdálili od ústí jeskyně.
„Stejně se to dozvědí,“ pronesl šeptem kněz. „Pochybuji o tom, že před nimi budeme schopni cokoliv utajit. Možná, že odposlouchávají nějakým tím svým technickým zázrakem i tento rozhovor, který spolu právě teď vedeme. Jsme vůči nim ve velice nerovném postavení. Předpokládám, že za těchto okolností by se nám mohl vymstít každý pokus o nějaký podraz nebo léčku…“
„Vlastně máš pravdu, Harry. Ale jak to teď sdělíme mužstvu? Obávám se vzpoury nebo všeobecné paniky…“
„Nevím, Berte. Ale cítím, že to je hlavně můj úkol. Od toho jsem duchovní…“
- × - × - × -
„Nemohu se spojit s Nemesis II,“ stěžuje si technik inženýru Verdeletovi. „Vypadá to, že naše komunikační družice je mrtvá. O Nemesis I jsme přišli tenkrát při tom výbuchu… jak se to tam jmenovalo? Však víš…“
„Myslíš Sodoma?“
„Vždyť jsem si myslel, že to víš,“ poznamenal s obdivem v hlase technik. „Ale o havárii dvojky nemám ani potuchy!“
„To je mrzuté. Zkus, jestli tu není ještě někde něco zapomenutého …“
„Z předpotopní éry? Vlastně – i to by tu mohlo být. Když Azizill našel samici s naším genetickým kódem, což znamená, že ne všechno se Mu tenkrát podařilo zničit, proč bych já nemohl objevit nějakou zapomenutou vykopávku…“
Technik si ‚mrmlá pod vousy‘ své úvahy ještě dlouho po Verdeletově odchodu. Přeladil komunikátor a prohledává další pásmo. Asi po dvaceti minutách strnul údivem. Ale ne nadlouho. „Šéfe,“ volá do komunikátoru, „něco jsem našel, ale…“
„Co – ale?“
„No, je to nějak moc čerstvé na vykopávku…“
„Cože? Hned jsem u tebe…“
Verdelet vrazil do Informačního centra jako velká voda. „Tak přece jen naše Nemesis?“
„Kdepak, šéfe! Tohle se hlásí jako Lucie II – ne Nemesis… A navíc je mrzuté, že k ní nemáme administrátorská práva. Bez hesla se mohu přihlásit jen jako SPECTATOR.“
„Hmm. A co ti Lucie II dovolí jako divákovi?“
„Předně hlásí celou svou identifikaci a podle data vypuštění je na oběžné dráze teprve … 12 let! Šéfe! Jen 12 let! Slovy: dvanáct!!“
„Cože?? To by znamenalo, že nejpozději před 12 oběhy planety se zde vyskytli naši krajané – jinak by s námi ta družice nejspíš nekomunikovala vůbec…“
„No právě… To je otázka! Jsou tady ještě někde, odcestovali, vrátí se…?“
Inženýr Verdelet přivolal Baala Segula.
„Lucie II… Před 12 roky, říkáte? Hmm… Tak zkuste pátrat po existenci Lucie I… A hned si připravíme nějaké otázky pro pana kapitána Barnese,“ rozhodl Baal Segul po kratší úvaze.
…
„Tak jsme nalezli pět satelitů,“ shrnuje výsledky inženýr Verdelet na schůzi celé posádky. „Lucie I, II a III vypuštěné před dvanácti roky a pak dvě jednodušší komunikační družice beze jmen vypuštěné před 18 roky. Jinak kolem planety krouží obrovské množství různého smetí, vesměs už nefunkčního. Předpokládám, že jsou to první neumělé pokusy příslušníků zdejší primitivní inteligence.“
„Dobrá práce,“ pochvaluje práci technické skupiny Baal Segul, „ovšem – máme my možnost využít některého z těch pěti zařízení jinak, než jako SPECTATORES?“
„Ano,“ hlásí v povznesené náladě inženýr Verdelet, „ty dvě bezejmenné družice fungují na nižším stupni zabezpečení – slouží především k vysílání synchronizačních impulsů silového pole a k přenosu dat v běžném kódování. Sice se k nim nemůžeme přihlásit jako administrátoři, ale jako běžní uživatelé z nich můžeme mít značný zisk. Odposlouchávat můžeme kterýkoliv konferenční hovor a sami můžeme družici využít k vlastní komunikaci…“ „To ovšem zatím nepřipadá v úvahu,“ namítá Baal Segul, „nebylo by moudré, abychom se prozradili dříve, než budeme vědět, s kým máme tu čest. Zatím budeme u nich držet odposlechové služby a sledovat ‚cvrkot‘.“
„Rozkaz!“ zařval Verdelet tónem odposlouchaným od vojáků, čímž vyvolal bouři smíchu.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 24. srpna
Nová klinika v Konakry byla dnes zkolaudována. Doktoři Gavrill a Erymill provádějí zdravotnické revize všech zařízení, především teleportů a jídelních automatů. Klinika bude zítra slavnostně otevřena. S naší delegací jsou též Jana a Xiaolan (doufám, že nebudou na mně chtít, abych zase dělala demonstrační pacientku, ha, ha, ha.) Jedná se totiž už o osmé mnou vyprojektované zdravotnické zařízení mimozemského typu, a pokaždé mě k tomu ty dvě přemlouvaly – tedy poprvé to byla Jana s Lenkou, když byla uváděna do provozu Janina klinika před 12 roky, ale to jsme nakonec zůstaly samy a pěkně jsme se při tom vyřádily.
Konec konců – ony mě vlastně pokaždé tímhle způsobem škádlí, vědouce, že za normálních okolností doktory nesnáším. Vždycky se pak ukázalo, že už s sebou mají i figurantku. Zítra to bude nejspíš Sally – tedy Miss Sarah Madocková, kterou jsem před dvanácti roky nejprve za 5000 Kč svlékla v kanceláři do půl těla, a pak se stala naší kamarádkou, byvši pronásledována úřady vlastního státu.
Sally je dost divný tvoreček zcela nevyzpytatelných zájmů. Když jsem jí tenkrát na ambasádě sebrala halenku a podprsenku a ona pak byla s obnaženou hrudí přistižena svým šéfem, pociťovala to jako strašlivou ostudu, „ale zároveň mě na tom něco podvědomě děsně vzrušovalo,“ svěřila se mi později.
Zřejmě se v ní probudily nějaké exhibicionistické pudy, protože jeden čas uvažovala, že se úřadům USA za své pronásledování pomstí ‚strašlivým způsobem‘: „Budu se hodinu promenádovat nahatá po Broadwayi chráněna silovým polem a budu se vysmívat policajtům, že mě nedokáží sebrat!“
Sice jsem ji varovala, aby nezneužívala mimozemských obranných schopností k provokacím, protože to odporuje Etickému kodexu, ale Magda, která se s ní asi nejvíc skamarádila, ji k takovýmto nápadům ještě provokuje, prohlašujíc, že by do toho šla s ní, ale na(ne)štěstí ☺ / ☹ ještě žádný z nich neuskutečnily. Nu, není všem dnům konec a já nepochybuji, že ty dvě jezinky nakonec určitě něco vyvedou…
- × - × - × -
Ty dvě složenky zaplatím, ani je skenovat nebudu. Lucka s Nikolkou mi tady nechaly na takové případy peněz dost, pobrukuje si starý pán nad vybranou schránkou, ale tohle úmrtní oznámení bych měl poslat, aby mohla Lucka aspoň kondolovat. Tak starý pan primář Mámil už to má taky za sebou … 107 let, to je opravdu požehnaný věk.
Vstoupil do obývacího pokoje a zapnul komunikátor.
Když byl s touto smutnou zprávou hotov, opustil domek a vrátil se domů.
Tragicky zahynul… To znamená, že nebyl nemocen, přemítá neustále v mysli. Asi nějaký úraz, dopravní nehoda, to Lucku nepotěší. Tolik jí pomohl…
Pojednou vyskočil z křesla a popadl satelitní telefon. „Dispečink? Potřebuji zapnout u Nikolky ochranné pole. Odpoledne jsem vybíral poštu a posílal emaily a pak jsem na to zapomněl jako na smrt… Děkuji moc.“
Vlastně … smrt … raději už na to nemyslet…
Starý pán odložil telefon, posadil se do křesla a chopil se rozečtené knihy.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah