Zajatci nemají ponětí o čase. Pokud si každý z nich lehne na jedno lůžko – nezáleží na tom, na které, začne se ‚smrákat‘ a po chvíli je v cele tma jako v hrobě. Jakmile však někdo z nich lůžko opustí – třeba si jen sedne a dotkne se nohama podlahy, začne se ‚rozednívat‘ a během několika minut je cela osvětlena jako místnost s velkými okny za slunečného dne.
Zpočátku je frustrovalo, že jsou oba úplně nazí, bez jediného kousku oděvu. Dokonce i veškeré jejich tělesné ochlupení kromě vlasů zmizelo! V prvních chvílích se pokoušeli zakrývat si intimní partie rukama. Teď už na to rezignují. Zvykli si a i své časté sexuální vzrušení si dávají bez zábran najevo.
Kdykoliv se oba usadí ke stolu, objeví se obrazové jídelní menu a jídla se před nimi zhmotňují na dotek obrázku. Kdyby však u stolu seděl jenom jeden, přísun jídla a pití nefunguje. Zjevené obrázky jsou mrtvé. A po opuštění stolu – i jen jedním z nich – zbytky jídla i s nádobím zmizí.
Zrovna včera Gwen sebrala se stolu prázdný talířek a rozhodla se, že ho umyje a že si ho nechají, protože v cele není vůbec žádný předmět, kterým by se mohli nějak zabavit. Jenže u umyvadla se talířku zmocnilo silové pole, pod jehož vlivem se zkoprnělé dívce doslova rozplynul před očima!
Mohou tedy jen ležet, sedět, jíst, chodit na záchod a sprchovat se. Pokud vstoupí do sprchy jednotlivě, je každý podroben celé očistné proceduře – osprchování a umytí teplou vodou a pak studenou. Vstoupí- li do sprchy společně, dočkají se důkladné masáže ledovou vodou.
„Gwen, máš představu, jak dlouho tu jsme?“
Dívka zkoumavě pohlédla na svého parťáka a zavrtěla hlavou. „Nevím, Andy. Zatím nevím, ale třeba se nám to časem podaří určit.“
„Víš, Gwen – mne děsí především to, že nemáme nic, čím bychom se zabavili… Promiň… Kolik vážíš?“
Gwen vrhla na Andyho nevraživý pohled a vzápětí se jala důkladně zkoumat svou postavu v zrcadle. „Připadá ti, že jsem přibrala? Konec konců – ani bych se nedivila, když jenom ležíme a jíme… Kolik tak mohu mít? Sto pětatřicet liber? Sto čtyřicet?“
„No, uvažuji o tom, že bych tě používal místo činky, abych měl aspoň trochu pohybu.“
Než se dívka vzpamatovala, uchopil ji Andy jednou rukou v polovině stehen, druhou v podpaží, rozkročil se a zvedl ji nad hlavu. Pak dolů, nahoru, dolů, nahoru…
„Dost, už dost,“ směje se Gwen, když už jde nahoru a dolů po patnácté, „teď ještě musíme vymyslet nějaké cvičení pro mne. Pochop, že já si tebou takhle pohazovat nemohu, přece jen nejsem vzpěračka jako ty…“
Andy k sobě dívku přitiskl, něžně ji políbil nejprve na ústa a pak na prsa. Nakonec ji opatrně postavil na zem, neskrývaje svůj nabíhající penis.
„Vzpěračka zrovna být nemusíš. Já jsem taky vzpíral jen příležitostně… Jakému sportu ses věnovala ty? Už jsme tu spolu pár dní – a skoro nic o sobě nevíme…“
„No, já… na průmyslovce jsem chodila do gymnastiky a z toho titulu jsem v armádě přebornicí na opičí dráze…“
Andy se zasmál. „Přebornice na opičí dráze… Ty jsi ale opravdu sympatická opička… Tak ti asi nezbude nic jiného, než aby ses vrátila k té gymnastice. Můžeš přeskakovat stůl jako koně a zkusit nějaká prostná. K takovým cvičením je tady místa dost. Když si pak dáš na závěr pár kliků a sklapovaček…“
Gwen se znovu postavila před zrcadla a kriticky studuje svou nahou postavu – čelně, z profilu i zezadu, což jí umožňuje postavení obou zrcadel. „Asi mi nic jiného nezbude, nechci-li být za pár dní jako medvídě. Tak trochu uhni…“
Andy se posadil na lůžko a sleduje Gweninu produkci.
Je nádherná, nádherná! Netušil jsem, že se mi někdy splní sen spatřit úplně nahou gymnastku při cvičení. A na Gwen je božský pohled… Ta jemná kresba jednotlivých svalových skupin, jejich bezvadná souhra, ta nádherně se vlnící prsa nespoutaná trikotem či podprsenkou… Holky v armádě – aspoň ty, které znám – se věnují většinou silovým sportům a podle toho jejich postava vypadá – podobají se spíš chlapům. Kdežto Gwen – ta si dokázala zachovat svou ženskost a jestli pár liber přibrala, tak jí to jen prospělo.
Po několika desítkách přemetů se Gwen zadívala na stůl. Pak chvíli prozkoumává prostor kolem něj. „Hmm, když se rozběhnu odsud, odrazím se tady… místo doskoku bude tady… To ne. Musím obráceně – od svého lůžka směrem k těm zrcadlovým stěnám. Mohl by ses tam postavit a dávat mi záchranu? Nerada bych rozbila zrcadlo a pořezala se.“
Andy se postavil na určené místo a rozpřáhl ruce. Gwen se postavila ke svému lůžku, chvíli odměřuje vzdálenost, rozbíhá se. Odraz, nohy nahoru, doskok. Končí bezpečně v Andyho náručí. „Skvělé,“ chválí Andy její výkon, „ještě jednou, ano?“
Po pátém přeskoku Andy dívku v náručí sevřel a nějak se mu ji nechce pustit. Zvedl ji opět několikrát do výšky jako činku a nakonec ji přenesl na své lůžko. Posadil se vedle ní…
„Andy… Prosím ne! Nemáme žádnou antikoncepci a nerada bych otěhotněla. Tady, v zajetí, když nevíme, kde jsme a co s námi bude…“
„Neboj, chtěl jsem se jen pomazlit. Taky vím, že taková dobrodružství si dovolit nemůžeme.“
Na mazlení ovšem Gwen slyší. I jí značně chybějí něžnosti a tělesný kontakt. Nechává Andyho ústa bez zábran bloudit po svém těle a sama si pohrává s jeho do pozoru postaveným mužstvím. Zavřela oči. Cítí, jak si ji Andy upravuje, jak se otáčí… Jeho jazyk zabloudil do jejího klína a v poloze 69 se oba oddávají nádhernému vyvrcholení.
- × - × - × -
Kapitán Bertram Barnes se dlouze zahleděl na polního kuráta a povzdechl si: „Harry, prosím tě, jak tě mohlo napadnout prohlásit před téměř celou jednotkou, že k nám mluví nějaký pekelník? Mužstvo je v šoku… Jako by nestačilo už to, co nás postihlo. Jsme bez spojení, helikoptéra přiletí až za osm dní…“
„Jestli přiletí…“
„Cože?“
Henry Chaser se tedy pustil do obsáhlého výkladu svých teorií: „Podívej, Berte, když se někdo jmenuje Baal Segul, tak by to v tobě mělo vzbuzovat stejnou nedůvěru, jako kdyby se ti někdo představil jako Belzebub nebo tak nějak podobně. A za druhé: Uvědom si, že naše problémy s akumulátory a potažmo tedy i se spojením začaly v momentě, kdy se nám ztratil ten náš zamilovaný páreček. Zelená mlha, vybité akumulátory, které nemůžeme nabít, protože i oba agregáty vypověděly službu. A za pár dní na to ten záhadný hlas ze skály, který se představí jménem Baal Segul… Je otázka, jak daleko se takový úkaz, jako je vybití akumulátorů a poškození agregátů, mohl projevit? Co když to není lokální záležitost? Co když se to projevilo na rozsáhlém území, co když má teď civilizovaný svět problémy, o kterých my, kdo jsme tu izolováni od světa, nemáme ani ponětí? Co když…“
„Harry, prosím tě… Dost! Doufám, že sis ty svoje katastrofické představy nechal jen pro sebe. Opovaž se šířit takové zvěsti mezi mužstvem. To bych tě totiž byl nucen roztrhnout jako hada – bez ohledu na to, že jsi kněz i na to, že jsme kamarádi. Jasné?“
„Ale, ale, Berte – ty ses nám nějak rozparádil. Co je to s tebou?“
„Ono stačí, že můj táta hnije v žaláři kvůli tomu, že se postavil vetřelcům z vesmíru. Nerad bych skončil stejně kvůli nějakému neuváženému zákroku proti vetřelcům z nějakého tvého nadpřirozena. Dříve, než je odsoudíme a něco proti nim podnikneme, měli bychom se pokusit o nějaký kontakt a zjistit, kdo vlastně ti cizinci jsou a co zde pohledávají. Anglicky evidentně mluví a dost možná, že by nám mohli i pomoci z naší bezvýchodné situace. V noci tajně vstoupíme do jeskyně a pokusíme se je zavolat. Ĉu vi komprenas?“
„Cože?“
„Ptám se, zda rozumíš – esperantem. To jsem se naučil extra kvůli těm zatraceným mimozemšťanům, protože je to jejich úřední jazyk a já bych byl nerad, kdyby se o mně bavili a já jim nerozuměl, víš?“
„Ach tak… Dobře. Nechám si to všechno pro sebe a někdy v noci půjdu s tebou do jeskyně. Spolehni se. Jen bych navrhoval pár dní počkat – aspoň do toho patnáctého. Teprve kdyby helikoptéra nepřiletěla. Víš, nerad bych pokoušel to zlo předčasně…“
„Dobře Harry, ať je po tvém. Co mám s tebou dělat? Respektuji, že jsi kněz…“
- × - × - × -
„Ráno se poprvé spářili, ale docela divným způsobem,“ referuje technik Nihase, „nechceš se na to podívat?“
Šéfka laboratoře se zájmem sleduje záznam pořízený před několika hodinami. Andyho ‚vzpírání‘, Gweniny gymnastické kreace i jejich závěrečné mazlení, které zakončili společným vyvrcholením v poloze 69.
„Kdybys taky trochu poslouchal, co si při tom povídají, tak bys věděl, proč to udělali tak, jak to udělali. Při nejhorším si s tím sami poradíme, až přijde čas – zatím nám vyhovuje, že se samička nechce dát zapustit. V každém případě se dá říci, že se už plně aklimatizovali, když projevili zájem o další biologické potřeby,“ usoudila Nihasa, sledujíc jejich následnou společnou masáž ledovou vodou ve sprše. „Oznámíme to doktoru Azizillovi, protože si myslím, že je čas, aby podstoupili plánovanou sérii důkladných prohlídek.“
…
„Počkáme do další samiččiny menstruace. Za tři až čtyři dny po její skončení je necháme důkladně vyhladovět, budou pít laxativa – nu a další den se na ně vrhneme,“ potvrdil doktor Azizill Nihasiny závěry. „Jenom potřebujeme, aby z nás měli patřičný respekt. Nejlépe by bylo opět použít metody rituálních obřadů – to vždycky zabírá. Aspoň ti před 3000 oběhy byli zcela pokorní a se vším smíření. Oblečeme se do lehkých biologických skafandrů, samičku i samečka přesuneme ve spánku do vyšetřovny – aby nevěděli, kudy mohou svou celu opustit – a vyšetřovnu upravíme jako ‚svatyni‘ – jak oni říkají, s kamenným ‚oltářem‘ místo vyšetřovacího stolu – i když tedy pro nás se vším komfortem – a s dalšími respekt vzbuzujícími proprietami. Automatické procesy budou probíhat skrytě.“
„Asi ano,“ souhlasí Nihasa, „nač měnit osvědčené postupy.“
„Je ti jasné, děvče, že musíme postupovat od metod mírných, jako je všeobecné vyšetření, k metodám tvrdším – jako jsou odběry tělních tekutin a teprve potom přistoupit k ostatním pro naše potřeby nutným zákrokům? Aspoň tím nebudou zprvu tak poplašení a bude se nám lépe spolupracovat – tedy budou-li spolupráce schopni. Záleží tedy na jejich intelektuální úrovni. Tu také budeme muset prozkoumat. Ale nejprve se budeme věnovat jejich fyzickým dispozicím.“
„To je docela rozumný plán, doktore. Já si tedy připravím potřebné laboratorní postupy a pak bych se chtěla zúčastnit všech vyšetření, abych měla získané materiály k dispozici včetně indikace místa a času původu.“
„To je samozřejmé, Nihhy,“ souhlasí Azizill, „já vím nejen to, že jsi skvělá spolupracovnice, ale že jsi vysazená na samečky, takže se i on má na co těšit.“
- × - × - × -
Cestovní deník – 8. srpna (Pauli)
Sedíme s Magdou nazí u bazénu (to je jedna z mála příležitostí, kde si to mohu jako muž veřejně dovolit) a jen tak šploucháme nohama ve vodě. Čekáme na Jenny a Tonyho, abychom si zahráli plážový volejbal jako ‚smíšenou čtyřhru‘ – i když já jsem zatím nerovným soupeřem, protože Tony – jakožto ‚majitel‘ dvou dcer je už dávno bioenergeticky senzitivní. Potřebná xenofarmaka získal v podobě pupečníkové krve a plodové vody – podobně jako maminka Lucka od mé Míšenky. Ale jelikož si toho jsou všichni vědomi, občas nás také nechají vyhrát – vždyť konec konců o nic nejde, než o trochu zábavy…
„Tak ti nevím, Magdinjo, jestli jsem se taky neměl raději vrhnout na medicínu. Když jsem si přečetl ty Míšenčiny poznámky v našem společném deníku…“
„Copak píše Míša? To víš, já váš deníček neznám,“ promlouvá Magda nepřítomně.
Skoro jsem nabyl dojmu, že mě snad ani neposlouchá a že myslí na úplně jiné věci.
„No… Mája se jí svěřila, že dělá figurantku Martinovi – tedy při jeho studiu, víš? A Míšenka poznamenává, že by jí to taky bavilo, jenže já že se chystám studovat geologii…“
V té chvíli Magda zpozorněla. „Ach, ano. Míšenka je na pány doktory tak trochu ‚ujetá‘ – tedy spíš hodně než trochu. Všimla jsem si toho několikrát, když jí dělá Agill o prázdninách pravidelnou preventivní prohlídku. Já při tom u něj obvykle sloužím jako sestra. Agill si pokaždé libuje, jaká že je Míšenka vzorná pacientka, a na ní je vždycky vidět, jak si tu prohlídku užívá. Moc bych za to nedala, že se ti dva každé prázdniny na sebe vyloženě těší. Tedy … i když letos mu udělala čáru přes rozpočet. Ale – víš ty co, Pauli? Já mám nápad! Ty bys jí mohl…“
Co bych mohl, už jsem se nedozvěděl, protože v té chvíli odkudsi přiletěl volejbalový míč, zasáhl Magdu do zad – a ta sebou plácla do bazénu vykřiknuvši úlekem. Vzápětí se ozval veselý Jennin smích. „Tak jsme tady. Můžeme začít.“
- × - × - × -
Cestovní deník – 12. srpna (Míša)
Všechno jde skvěle podle plánu. Předvčírem jsem se vrátila z Menstruačního a včera mi strýček Hill zavedl do dělohy laktogenní sérum. Skoro celý den jsem prospala, ale večer stál skutečně za to. Má prsa produkují mléko! Dočkala jsem se další fáze své přeměny v bioenergeticky senzitivní bytost, jako jsou moje maminky a tety! Jsem opravdu nekonečně šťastná. První odběr mě přivedl téměř k orgasmu. Moc ráda bych se svěřila Máje, ale ta přijala sérum dneska a teď ještě spí.
Ale, ale! Cos to sem Pauli napsal? Co že bys mi mohl dělat? Nevíš? Hmm, když ten nápad pochází od Magdy, tak to bude určitě něco povedeného…
- × - × - × -
„Zjišťuji, že jste učinili zajímavý objev,“ spustil Jošua bez dlouhých úvodů, hned jak se ve velkém sále Informačního centra sešli všichni zájemci o besedu. Nejdůležitějšími účastníky jsou ovšem Sličné Akvabely, Lenka a Erigyos.
„Po prostudování veškeré dochované dokumentace se můžeme právem domnívat, že zde buď existuje – nebo aspoň existovala – ještě nějaká další mise podobná té naší. Ovšem… vzhledem k tomu, že materiály, které máme k dispozici, postrádají jakékoliv identifikační údaje autorů či samotné expedice, mám důvodné podezření, že se jedná nebo jednalo o podnik s nepříliš čistými úmysly a cíli.“
Jošuova domněnka zasáhla účastníky besedy jako blesk z čistého nebe.
„Mise s nečistými úmysly,“ opakuje mechanicky Erigyos, „šéfe… v době, kdy jsme začali předvádět fungující exponáty, došlo v oblasti k silné magnetické bouři. Zatím se nám nepodařilo objasnit její příčinu. Ale jestli tam zůstalo někde něco naprogramováno – a my jsme to náhodně spustili… I když jsem všechny exponáty prověřoval před uvedením do provozu…“
„I to by mohla být příčina,“ souhlasí Jošuův technický náměstek Gabriel, „jenže podle těch záznamů o předvádění exponátů usuzuji, že by tam musel být někde nastaven záškodnický program, který by fungoval jenom občas. Teď tam ale slouží technici – specialisté na historickou techniku. Ti by už takovou věc jistě objevili. Přesto musíme Erigyovo upozornění brát jako jednu z pracovních hypotéz a prověřit důkladně všechny systémy pod Chavínem – zvlášť tedy výrobní automat, kam se dá taková legrácka nejsnáze zabudovat.
„Vedle chavínského naleziště je ale u nás v Peru ještě několik dalších lokalit hodných průzkumu,“ poznamenala Mořská Pěna. „Je docela možné, že uvedením do provozu nějakého zařízení pod Chavínem se mohlo ‚probudit‘ nějaké jiné zařízení úplně někde jinde…“
„Kde je nejbližší podobná lokalita?“
„Například zřícenina dalšího chrámového komplexu Templos de Kotosh pouhých pár set kilometrů od Chavína,“ odpovídá Gabrielovi tentokrát Mořská Vlna, ukazujíc ono místo současně na mapě.
„Dobře, vyšleme do Peru další expedici, protože už samotná existence toho, co bylo nalezeno pod Chavínem, je dostatečně alarmující,“ rozhodl bleskově Jošua. „Vůbec se mi totiž nelíbí, že zhruba před třemi tisíci roky zde působila mise, o které my nemáme ani tušení – nehledě tedy k tomu, že jejich cíle byly podobné jako ty naše dnešní – totiž studium přirozené reprodukce lidí. Tím se první mnou vedená expedice před dvěma tisíci roky totiž téměř nezabývala – tedy až na jednu výjimku…“
Poslední větu Jošua sice nedokončil, ale významný pohled, který vrhl směrem k Sofii, vydal za tisíc slov.
„Dobře. Vypravíme tedy další expedici do Peru,“ ujal se slova Gabriel, „kdy a kdo se jí zúčastní?“
„Expedice vyrazí v nejkratším možném termínu,“ rozhoduje Jošua. „Vedoucí expedice bude tady Mořská Pěna, protože skupina pod jejím vedením dosáhla skvělých výsledků.“
Pak se obrátil k Mořské Pěně: „Tedy… Doufám, že souhlasíte, slečno Danielo…“
Když Jošua osloví někoho oficiálním jménem, tak se jedná věc nejvyšší důležitosti.
„Samozřejmě, s radostí!“
„V tom případě mi podejte návrh na další členy skupiny… řekněme do tří dnů, ať zbytečně neztrácíme čas. Rád bych, abyste odcestovali nejpozději 20. srpna.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 14. srpna
„Lucko, srdíčko, máš tady důležitý hovor,“ volám na sestru od komunikátoru.
„Kdopak po mně touží?“ ozývá se její hlas z koupelny přes hučící vodu, „doufám, že to zase není nějaká bouda, Všimla sis, kdo volá?“
„Ale jistě, lásko, tentokrát je to kamarádka – a na videofonu, nemusíš mít obavy.“
Když kamarádka – tak se Lucka ani neobtěžovala s úpravami a vyběhla ke komunikátoru rovnou ze sprchy, dělajíc na podlaze mokré ťápoty. Úklidový robot je jí ovšem v patách.
Z obrazovky komunikátoru se na ní usmívá Sličná Akvabela (nevím zatím, která), rovněž v Evině rouše.
…
„Ale teď k věci,“ spustila Mořská Pěna, když se s námi přivítala a sdělily jsme si navzájem všechny horké novinky, „Lucinko, Jošua mě jmenoval velitelkou další archeologické expedice do And a požádal mě, abych mu do tří dnů sdělila, které spolupracovníky si chci vzít s sebou. Už se přihlásila Lenka, také doktor Zemill a Erigyos mají zájem – nu, a právě ten projevil přání, abys nás doprovázela také ty.“
„Já? Na výslovné Erigyovo přání?“ podivuje se Lucka.
Zasmála jsem se. „Nediv se, srdíčko. On si tě totiž moc oblíbil. A když jsi tenkrát byla unesena, dělal všechno možné i nemožné, aby tě zachránil. Dokonce – kdyby ho strýček Hill nekrotil, tak chtěl násilím vniknout do toho bunkru v Nevadě, kde jsi byla zpočátku vězněna.“
„Cožpak o to – Erigyos je fajn kluk a taky je mi s ním dobře – ale jak budu platná při nějakých archeologických výzkumech? Sice je to zajímavé, ráda si o tom čtu, ale obávám se, že bych tam byla spíš na obtíž, ne?“
„Ale kdepak,“ oponuje kamarádka z obrazovky, „budeš dělat astronomická pozorování, protože ty lokality jsou dost zajímavě umístěny a z jejich architektury vyplývá, že mohly sloužit i jako starověké observatoře.“
„Nu, to zní sice lákavě, ale ještě záleží na tom, jestli tady moje milovaná sestřička nebude mít nějaké námitky. My se totiž navzájem opouštíme moc nerady. Nemohla by se třeba taky zúčastnit?“
„To bych tedy nemohla,“ protestuji, „protože příští týden bude probíhat kolaudační řízení mimozemské kliniky v Konakry v Guineji, následně pak slavnostní otevření a já jsem tam pozvaná ministrem zdravotnictví jako čestný host na státní návštěvu.“
„Ach, ano, to je pravda. I Myra mi o tom něco říkala,“ vzpomněla si Mořská Pěna, „ale až tam skončíš, tak by ses mohla za námi taky přijít podívat, ne?“
„Budu o tom uvažovat. Kde vůbec budete kopat?“
Kamarádka mi ukázala příslušné místo na mapě.
„A jak se tam dopravíte?“
„Do Chavína se můžeme teleportovat a pak vyrazíme po zemi. Sice by bylo možno použít diskolet, ale my chceme cestou zkoumat krajinu a pátrat po dalších případných stopách mimozemšťanů.“
„Dobře, a kdy vyrazíme,“ vstupuje do hovoru opět Lucka, berouc už svou účast na výpravě jako hotovou věc.
„Dvacátého se teleportuj rovnou do Chavína. S sebou nic nepotřebuješ, všechno zařizuje Erigyos. Na toho je spolehnutí.“
- × - × - × -
„Nevstupujte do jeskyně,“ nabádá Baal Segul kapitána Barnese a polního kuráta Chasera, kteří tam v noci tajně vnikli a vzápětí byli vytlačení zelenou mlhou, „nechcete-li dopadnout stejně, jako dvojice, která pronikla do zakázaného prostoru nesouc s sebou nebezpečné choroboplodné mikroorganismy.“
„Co… Co se stalo s poručíkem Watsonem a s Gwen…“ vydechl skoro bezhlasně Barnes.
„Byli jsme nuceni je nihilizovat,“ sdělil Baal Segul dvojici důstojníků tónem, jako by jim oznamoval, že se bude za chvíli servírovat odpolední čaj v salónku.
„Cože!? Vy… vy jste je ZABILI??!!“ Polní kurát nevěří vlastním uším a na kapitána Barnese jdou mrákoty.
„Ve vašem pojetí ano,“ potvrzuje nevzrušeně hlas ze skály, „ovšem byli jsme k tomu nuceni v sebeobraně. Kdybychom to neudělali, zemřeli bychom sami – a následně i vy všichni, protože ti dva by mezi vás zanesli naše choroboplodné zárodky.“
Poslechem rozhlasu si za pár dní osvojili členové mise opravdu rozsáhlou slovní zásobu nejen angličtiny, ale i všech jazyků, kterými je vysíláno v oblasti. To ovšem Barnese a Chasera nijak neudivuje. Pro ně je u neznámých cizinců znalost angličtiny naprostou samozřejmostí. Ale z těch řečí o choroboplodných zárodcích příliš moudří nejsou.
„A… kdo vy vlastně jste, když disponujete nějakými chorobami, které by se tu mohly rozšířit… To se jedná o biologické zbraně nebo…“
„Právě že děláme všechno pro to, aby se naše choroby mezi vás nedostaly,“ vyhnul se Baal Segul odpovědi na první část otázky, takže se oba důstojníci ani dnes nedozvěděli, s kým mají tu čest. „Proto spolu budeme komunikovat pouze slovně. NEBUDEME spolu v žádném fyzickém kontaktu. Rozumíte?“
„Dobře – a co bude dál?“
„Dnes už nic, protože jsme s vaším příchodem nepočítali. Přijďte zítra touto dobou a budeme pokračovat v rozhovorech,“ oznámil Baal Segul tónem, který nepřipouští další diskuse. Ostatně – zelená mlha zahalila ústí jeskyně a hlas ztichl.
- × - × - × -
Andyho probudil Gwenin povzdech uprostřed čiré tmy. Posadil se a upřeně sleduje svou partnerku v záblescích pomalu se rozhořívajícího světla.
„Stalo se ti něco?“
„Dnes by mělo být 22. července,“ odpovídá dívka nelogicky na poručíkovu otázku.
„Proč myslíš?“
Protože jsem to dostala – a mám to naprosto pravidelně po šestadvaceti dnech. Naposledy bylo 26. června, takže…“
„O čem mluvíš?“
„Přece o menstruaci…“
Teprve teď se rozednilo natolik, že Andy spatřil zvětšující se rudou louži na Gwenině lůžku.
Dívka opatrně vstala a míří ke sprše, zanechávajíc za sebou krvavou stopu.
„Asi se budu muset pár dní po většinu doby zdržovat tady nebo na toaletě, protože nemám vložky, nemám tampóny, nic…“
V té chvíli se udály současně tři věci najednou: Silové pole vrátilo Andyho na lůžko a drží ho tam jako přikovaného. Gwen ve sprše je rovněž zajata silovým polem a ze skrytých dvířek za záchodovou mísou vyjel podivný strojek podobný želvě. Pohybuje se naprosto neslyšně proti směru, kterým se Gwen vydala do sprchy, a krvavá stopa, kterou dívka za sebou zanechala, jeho zásahem mizí. Když se strojek přiblížil ke Gweninu lůžku, vysunula se z něj hadice podobná chobotu a jala se likvidovat krvavou louži. Po provedeném úklidu dívčiných menstruačních zplodin strojek zase poklidně zmizel ve své skrýši.
Konsternovaný Andy pocítil, že už není držen silou na lůžku. Vstal a zamířil k toaletě. Tam poklekl a jal se zkoumat zrakem, hmatem i poklepem stěny a podlahu Po tajných dvířkách jako by se slehla zem.
Pozorný průzkum podlahy a Gwenina lůžka je rovněž šokující – louže i krvavé skvrny jako by vůbec nikdy neexistovaly. Zvláště překvapen je tím, jak dokonale se podivnému strojku podařilo odstranit tu příšernou spoušť na dívčině lůžku. Jeho sněhobílý potah z neznámé, ale na dotek velice příjemné látky, nemůže být čistší.
- × - × - × -
„Máme všechny samiččiny výměšky,“ sdělila rozzářená Nihasa doktoru Azizillovi, stisknuvši několik kláves na řídícím pultu, aby pustila Gwen ze silového pole sprchy.
„Až ulehne, zvednu jí mírně nohy silovým polem a vytvořím odsávací kanál, jako jsem to udělala před měsícem. Jen tak mimochodem, doktore… Ona chce pomocí menstruací měřit čas a teď se dokonce domnívá, že je 22. července.“
„Má smůlu,“ usmívá se Azizill, „podle jejich kalendáře je 17. srpna, protože svou minulou menstruaci prospala. Kromě toho jí brzo budeme moci délku cyklu upravovat podle svých potřeb. Jakmile se nám podaří u ní vyvolat laktaci, budeme mít kompletní sadu jejích biologických produktů a budeme moci její cyklus zkrátit.“
„To by bylo skvělé,“ raduje se Nihasa, „jenže – na kolik, doktore? Aby to pro ni nebylo příliš vyčerpávající, protože ty pokusy, které jsme dělali tenkrát s těmi…“
„Myslím, Nihhy, že jsme se dostatečně poučili, ne? Když jí budeme periodu zkracovat postupně a skončíme na osmnácti dnech, tak by to ještě měla ustát. Ale nebudu raději předbíhat. Uvidíme po podrobných vyšetřeních.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. srpna
Právě jsem odeslala Lucinku teleportem na Chavín a sama se chystám za Malik do Bamaka, odkud pocestujeme společně diskoletem do Konakry. Ještě poslední opatření…
Zavolala jsem našeho souseda. Přišel vzápětí.
„Strycu, budeme teď nějaký čas mimo, mohli byste pravidelně vybírat poštovní schránku a všechno důležité skenovat a posílat nám to emailem? Nerada bych se zase dočkala takových hrůz jako tenkrát – však vy víte…“
Nutno přiznat, že po událostech před dvanácti roky, kdy se starý pán podrobil léčbě na SSE, se s námi i s mimozemskými přáteli velice sblížil a také se naučil ovládat mimozemskou techniku jako je komunikátor, teleport a dokonce i výrobní automat, proto ho mohu bez obav ‚pověřit‘ i tímto úkolem. Ačkoliv mu je už přes devadesát, díky léčebným kúrám na SSE by mu je nikdo nehádal. Je svěží, bystré mysli a plný optimismu.
„Jistě, jistě, zařídím, provedu… Kdypak se asi tak vrátíš? Já bych se chtěl zase na přelomu září a října podívat na Saharu…“
„Za Myrou, strycu, za Myrou?“
„I za Myrou, děvčica. Ona mi zase udělá pořádnou prohlídku, vyřádíme se spolu v bazénu – vždyť je to tam krásné…“
„Možná, že se tam tou dobou podívám také, takže bychom se mohli setkat…“
„Budu se těšit, děvčica. Kdy odcestuješ?“
„Hned teď. Jenom se osprchuji a můžete mě odeslat do Bamaka za Malik. Mám tam důležitou schůzku.“
„Malik… To je ta čokoládová kráska, se kterou jsem se setkal minule na SSE, když jsme byli na té oslavě, že?“
„Jistě, strycu. To je ona.“
„Dobře, běž se osprchovat, já zatím nastavím teleport. Až tě odešlu, odejdu a nechám zapnout silové pole.“
Kdyby ten záznam někdy někdo četl, jen vysvětlím, že od doby, kdy starý pán plně sdílí naše tajemství a pravidelně pobývá na SSE, není pro něj naše nahota tabu.
- × - × - × -
Andy se posadil na lůžku a spustil nohy na měkký koberec. Už od začátku si láme hlavu, z jakého materiálu vlastně je. Pod bosýma nohama jasně cítí jemné chloupky, ale i když si na podlahu klekne a podívá se zblízka, nevidí nic než jednolitou hladkou světle zelenou plochu.
„Gwen, zlato, vstávej, budeme snídat…“
„Vždyť už tady na tebe čekám,“ ozývá se od stolu Gwenin smích.
Andy se zamyslel, nevšimnuv si, že dívka mezitím vstala a usedla na své obvyklé místo.
„I když… dneska bych na tebe ani čekat nemusela. Podívej…“
Andy s podivem zjistil, že Gwen už v ruce drží kouřící šálek kávy. Zhmotnil se jí, aniž by byl Andy nucen sedět s ní u stolu.
„Dnes je káva obzvláště dobrá,“ libuje si Gwen, „ale nějak se mi tady neukazuje žádné jídlo. Jen samé pití. Mléko, ovocná šťáva, dokonce i víno tu dnes máme – i když takhle po ránu…“
Andy se posadil vedle dívky a rovněž si vybral kávu, když mu ji Gwen tak vychválila.
„Opravdu – skvělá,“ potvrdil Gwenin názor, „docela mám chuť ještě na jeden šálek. Ale s jídlem dnes opravdu nijak nespěchají.“
Gwen si rovněž vypila druhý šálek kávy a pak rozmrzele vstala od stolu.
„Tak si jdem’ aspoň trochu zacvičit, ne? Třeba nám nějaké jídlo nabídnou později.“
Andy nic nenamítá a se zájmem sleduje dívčinu sestavu prostných. V duchu obdivuje bezvadnou koordinaci pohybů jejího nádherného těla, když tu najednou Gwen přestala cvičit a zelená v obličeji se vrhla k záchodové míse. Sotva usedla, ozvala se směsice nevábných žblochtavých zvuků a jejím obličejem se rozlil úlevný výraz vzápětí překrytý červení studu.
„Promiň, Andy… Nevím, co se to se mnou najednou stalo,“ omlouvá se nešťastná dívka, přesunujíc se do sprchy, „docela jsem myslela, že se mi roztrhnou vnitř…“
Ani poslední slovo nedořekla, když Andy bleskově vystartoval rovněž k záchodu.
„Co se to s námi děje?“ děsí se Gwen vidouc, že Andyho postihla stejná nehoda.
„Nevím – vždyť jsme měli jen tu kávu, nejedli jsme vlastně vůbec nic…“
„Asi si půjdu lehnout. Musím se z toho leknutí trochu vzpamatovat,“ rozhodla Gwen a uvelebila se pohodlně na svém lůžku.
Andy následuje jejího příkladu a cela se noří do tmy.
…
„Mám strašnou žízeň,“ stěžuje si Andy.
„Já taky,“ přizvukuje Gwen vstávajíc z lůžka.
Cela se pozvolna osvětluje a oba zajatci míří ke stolu. Kupodivu je jim opět nabídnuta jen řada nápojů.
„To kafe si už raději nedám,“ rozhodla se Gwen a vybrala si ovocnou šťávu, zatímco Andy se spokojil s čajem.
‚Katastrofa‘ v podobě splašených střev na sebe nenechala dlouho čekat. Jen tak-tak se stačili na záchodě vystřídat.
„Mám takový dojem,“ hrozí se Andy, „že to je na nás políčeno záměrně. Ať vypijeme cokoliv, budeme nuceni vzápětí běžet na záchod.“
„Jenže hrozné je,“ doplňuje Gwen jeho úvahu, „že za chvíli zase máme hroznou žízeň, která se nedá vydržet. Zdá se, že je to záměr našich věznitelů – i když neumím vysvětlit, co tím vlastně sledují…“
„Já bych k tomu mohl jenom dodat,“ poznamenává váhavě Andy, „že dneska si ty nápoje můžeme ‚objednávat‘ každý samostatně právě proto, abychom pili střídavě a nezabili se pak navzájem na tom jediném záchodě, který tady máme. A že BUDEME NUCENI dál pít ty utrejchy – o to už se sami postarají. Ten strašlivý pocit žízně nás k tomu donutí.“
- × - × - × -
„Pochopili princip vyprazdňování a pijí projímadlo střídavě,“ informuje Nihasa doktora Azizilla, který právě vstoupil do laboratoře. „Když každý vypije ještě aspoň tři litry, poteče z nich nakonec opravdu jen čistá voda. Na zítřek budou bezvadně připraveni.“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah