„Také jste mi za slušné chování sliboval návštěvu bazénu, pane doktore,“ připomněla toho dne Jennifer doktoru Zemillovi po odběru vaginálního sekretu, „a doufám, že nepopřete, že se chovám opravdu vzorně!“
Doktor Zemill ovšem za poslední týden opravdu nemá důvod k tomu, aby agentce něco vytýkal. Jennifer vzorně spolupracuje a v některých procedurách dokonce nachází rozkoš – právě před chvílí prožila nádherný bouřlivý orgasmus a už jí vůbec nevadí, že jako potrestaná nemá právo na oděv.
„Jistě, můžeš si jít zaplavat… Seržante!“
Ve dveřích cely se objevil tříhvězdičkový velitel eskorty.
„Jennifer má právo na hodinu plavání, zařiďte to!“
„Ale, doktore, víte sám, že ji smím odvézt z oddělení jen v narkóze. Co když se mi pak omámená utopí…“
„A co když si nechám zavázat oči,“ navrhuje Jennifer iniciativně.
„To nestačí,“ namítá velitel eskorty, „ona z bezpečnostních důvodů vůbec nesmí vědět, kde teď je!“
Tak jí převezte v inerciální transportní skříni – taky si s ničím nedovedete poradit, chlape…“ hartusí Zemill podrážděně.
„To je ještě lepší nápad, vždyť není určena pro dopravu osob, není tam …“
„Poslyšte, seržante, zdá se mi, že jenom hledáte důvody, abyste nemusel nic dělat. Když tam není osvětlení, tak se stane asi co?“
„Vydržíš zůstat asi dvacet minut v úplné tmě?“ obrátil se doktor k dívce.
„Jenže ona netuší, co ji v té skříni čeká, a zůstane-li…“ oponuje seržant doktorovi znovu, aniž by vyčkal dívčiny odpovědi.
„Tak to by snad stačilo, ne? Kdo tvrdí, že v té skříni bude sama? Může s ní cestovat někdo z našinců…“ Doktor vrhl na seržanta pohled jako by ho chtěl uhranout.
Seržant místo odpovědi pokynul svým dvěma podřízeným a ve chvíli stála před dívkou poměrně vysoká, ale úzká skříň na podvozku. Jeden z dozorců odložil sako uniformy, otevřel dveře a –
„Rač se uvelebit, holubičko!“
Uvelebit – to znamená postavit se do almary a přitisknout se při tom na toho úchyla, který si kvůli tomu musel svléci sako od uniformy, protože pro dvě osoby je skříň skutečně sotva dostačující, a dělá mi doprovod jen v košili s krátkým rukávem. To s ním budu o samotě a úplně nahá zavřená celých dvacet minut v té krabici?! Hrůza…
Jennifer chvíli váhá, ale pak si dodala odvahy vzpomenuvši si na slova disciplinárního komisaře – „… nesmí tě znásilnit a nesmí tě zranit …“ – a vstoupila do podivné skříně, přičemž zůstala stát zády ke dveřím. Za ní se postavil dozorce – právě ten, kterého nedávno omráčila – a velitel eskorty za nimi dveře zavřel.
Nic se neděje… Stojím ve skříni, vůkol tma jako v hrobě, za sebou slyším pravidelný dech dozorcův. Stojím a očekávám, kdy se dá transportní skříň do pohybu. Ale skříň taky stojí. Náhle se rozsvítilo malé světýlko – to dozorce rozsvítil kapesní svítilnu a připnul si ji k opasku. Světlo pomalu přibírá na intenzitě a já si mohu konečně v klidu prohlédnout vnitřek skříně – zklamání! Jednotvárný povrch, šedá kovová deska plná pravidelných jemných dírek. Jinak nic.
„Tak se přece otoč, děvče, já tě neukousnu…“
Abych se mohla otočit, musím zvednout ruce nad hlavu. Dozorce učinil právě tak. Vzápětí na mne padla strašlivá tíseň. Instinktivně jsem dozorce objala a přitiskla jsem se k němu. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela jsem oči.
„Právě toho se velitel obával… ale klid, to za chvíli přejde,“ mluví ke mně dozorce měkce chlácholivým hlasem, „cestovat ‚inerciálkou‘ – a ještě k tomu nákladní … ten doktor nemá rozum…“
„Ale … mně se … nezdá …,“ souká Jennifer přerývaně ze sebe, „… že bychom … někam … cestovali … – a … a … je mi … hrozně … … zle …“
„Náhodou se držíš docela statečně,“ slyším dozorcův hlas jakoby z dálky, „já jsem při první cestě omdlel už po devadesáti sekundách – a to v personální ‚inerciálce‘ – tam si může člověk aspoň pohodlně sednout a je tam dokonalé osvětlení.“
Náhle došlo k nečekanému obratu. Na celém těle mi vyvstal studený pot a všechna tíseň ze mne spadla. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla a přestala jsem se třást.
„No vidíš, vždyť jsem ti říkal, že to za chvíli přejde,“ povzbuzuje mě dozorce hlasem, ze kterého je slyšet radost.
„Mohla bych se vás na něco zeptat?“ pohlédla Jennifer dozorci do očí. V těsné skříni byli k sobě přitisknuti tak pevně, že navzájem vnímali tlukot svých srdcí. A dívka dosud neuvolnila dozorce ze svého objetí.
„Zkus to, děvče,“ pobídl ji dozorce, „budu-li znát odpověď a nebude-li se to týkat služebního tajemství, tak ti třeba i odpovím…“
„Co je to vlastně ta ‚inerciálka‘ – já totiž vůbec nemám pocit, že někam cestujeme…“
„Tak to není můj obor a ani neznám princip. Výslednou funkci však právě okoušíš sama. Skříň s námi cestuje neinerciálně, ale vevnitř je inerciální prostředí. Necítíme ani zrychlení ani zpomalení ani změnu směru jízdy. Zavezli nás do výtahu, převezli do jiného poschodí – a my o tom nevíme. Poznáme to teprve tehdy, až zase skříň otevřou.“
„Chtěla bych se vám omluvit … za tu ránu do hlavy … tenkrát v cele …“
Tentokrát pohlédl do dívčiných očí dozorce. Vymanil se z jejího sevření a trochu jí zvedl rukou bradu.
„To je od tebe hezké, Jennifer, že se mi omlouváš, ale ono je to všechno trochu jinak. Možná, že teď čekáš taky omluvu ode mne – a právem, protože jsi náhodou docela pohledné děvče a ty moje nelichotivé poznámky a ponižování – to byla, jak sis zřejmě časem domyslela – řízená akce. Jejím cílem bylo najít záminku, jak tvůj pobyt na klinice prodloužit, abychom získali čas k tomu, co teď s tebou právě děláme…“ Po těch slovech si v rámci možností dívku natočil do příhodnější polohy a jemně jí prohmatal prsa – „předně kvůli tomuhle, a pak taky proto, že…“
„Já vím, to nešťastné kontaminované mléko…“ vzdychla Jennifer, zcela a s rozkoší se podvolujíc rukám jemně masírujícím její mléčné žlázy.
Náhle se otevřely dveře skříně a dozorce ohleduplně vyvedl dívku na břeh bazénu.
„Máš na to hodinu, děvče, tak si tu užívej…“ Ale Jennifer jeho slova neslyšela. Byla už daleko od břehu v bylinkami vonící vodě.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 30. dubna
„Co teď budeme dělat s tím mlékem, když už si Rodica sama produkuje všechny suroviny pro přípravu vlastních autofarmak?“ zeptala jsem se Hilla, který mi dnes asistoval při odběru.
Doktor Hill na mne zamyšleně pohlédl, zálibně prohmatal moje právě vyprázdněná prsa, a pak beze slova otevřel dveře vyšetřovny naznačuje mi, abych ho následovala. Ještě jsem si v rychlosti přes ramena přehodila župan, aby neskončil ve špíně i s mými poznámkami, jako se to stalo nedávno Nikolce, a vyrazila jsem za ním. Šli jsme rychle, nestačila jsem sledovat tabulky se souřadnicemi. Doktor Hill měří určitě přes dva metry, musím za ním popobíhat, abych mu stačila. Vstoupili jsme do výtahu a sjíždíme do 3. patra, kde jsem ještě nikdy nebyla. To je Personální oddělení! Doktor Hill mě zavedl do svého pokoje.
Posaď se, Jano,“ řekl mi s povzdechem. Ve třetím patře kupodivu nefunguje strojové tlumočení a Hill se mnou mluví česky. Automaticky jsem odložila župan a pohodlně jsem se rozvalila do měkkého křesla.
„Nastal čas, aby ses dozvěděla další informace a abychom se poradili o tom, jak je předáme ostatním, protože už máme málo času. Energetickou rovnováhu mimoprostoru nelze udržovat do nekonečna. Vnější teplota už podkročila −45°C, takže se poměrně rychle přibližuje den, kdy budeme muset tento areál opustit. A při tom dosud nebyl splněn cíl, ke kterému byl vybudován. Přede dvěma měsíci jsi položila dvě otázky profesoru Amynillovi – a on, jak sama víš, zatím neodpověděl.“
„Sice slíbil, že na dané téma udělá přednášku,“ upřesnila jsem Hillův proslov, „ale pak s toho nějak sešlo… A ty jsi slíbil, že budeš přítomen mému dalšímu vyšetřování Ariany …“
„… a taky s toho sešlo, promiň…“ Hill se na mne podíval téměř provinile a pak pokračoval: „Nejprve odpovím na tvoje dvě otázky. Tak předně – existenci žen a dívek s nadměrně vyvinutými mléčnými žlázami“ – Hill upřel při těch slovech zálibný pohled na má prsa – „jsme předpokládali, i když jsme si nebyli stoprocentně jisti – ale nezklamali jsme se. Dalo to hodně práce, pravda, ale našli jsme vás dost. A předpokládali jsme to proto, že část z vás je zasažena naším genetickým kódem – sice nepatrná část, která se po potopě zachránila, ale přece.“
„Tím mám rozumět – biblickou potopu?“ zeptala jsem se Hilla nedůvěřivě.
„Jak – biblic… aha, už si vzpomínám. Ano, jedná se o tak zvanou biblickou potopu.“
Chvíli jsme mlčeli a dívali jsme se upřeně na sebe. Tak já jsem potomek kohosi, kdo přežil biblickou potopu… Dívám se na Hilla tak upřeně, jako bych z něj chtěla všechny informace očima naráz vysát.
„Ano, je to tak. Tvůj pra-pra-pra…pradědeček byl …“
„… mi-mo-zem-šťan …“ hlasitě slabikuji slovo, které jsem Hilla nenechala dopovědět.
„A tím pádem neseš pro nás nesmírně vzácné dědictví, protože naše civilizace se dostala do vážných problémů a my teď hledáme… abych tak řekl…“
Je vidět, že se Hillovi do dalšího povídání příliš nechce. Dlouze se na mne zamyšleně dívá… očima se mi vpíjí do prsou… Instinktivně skládám ruce za hlavu a trochu se napřimuji, abych se mu více vystavila… zase ten můj exhibicionismus…
„Co jsi zatím zjistila při vyšetřování mé ženy?“
„Tvé … ženy?“
„Ariana … je má žena,“ upřesňuje Hill.
„Ariana mě při tom totiž dost vyděsila, jestli se ti sama nepochlubila – ona si sama o své vůli reguluje tělesnou teplotu, krevní tlak, srdeční činnost a já ani nevím, co všechno ještě. Když jsem jí vyšetřovala břicho, tak jsem zjistila, že dokáže ovládat i pohyb vnitřních orgánů…“ referuji podrobně Hillovi o strašlivém zážitku, jehož svědkem byla Nikolka. Pak jsem se otočila k věšáku, na který jsem odložila svůj župan, a z kapsy jsem vytáhla poznámkový blok, do kterého Nikolka sepisovala protokol.
„Tady to jsem stačila Nikolce nadiktovat…“
Hill si zběžně prohlédl zápis a pak mi blok s povzdechem vrátil.
„Vždyť to hlavní tam zapsáno je…“ a ukázal při tom na pasáž ‚… leží na stole nevzrušeně, dalo by se říci znuděně …‘
„Ale ona tak opravdu ležela! Rukama a nohama pohybovala strojově přesně, ale ten výraz v obličeji a…“
„Dobře. A co jste zjistily na večírku … když jsme spolu tančili … ten …“
„… valčík?“
„Ano.“
Teprve teď se přede mnou začíná rýsovat tragédie civilizace našich ‚stvořitelů‘ – oni se nedokáží …
„Prakticky totéž…“ špitla jsem polohlasně.
Dveře lehce cvakly a do místnosti vstoupila Ariana. Na sobě má sněhobílý pracovní plášť. Vrací se zřejmě z laboratoře, protože od ní zavanula charakteristická vůně směsi chemikálií.
„Vítám tě, Janičko, tak jak jste daleko,“ spustila nádhernou češtinou.
„Ona už věděla téměř všechno, jenom jsem jí pomohl se složením té mozaiky,“ řekl Hill s povzdechem své ženě.
„A pomůžete nám?“ Ariana vyslovila otázku s nadějí v hlase.
„Záleží na tom, v čem by naše pomoc měla spočívat…“
„Ale vždyť to taky přece víš. Sama ses mě na to před chvílí ptala … ve vyšetřovně…“
„Jestli tomu dobře rozumím, tak by ta pomoc spočívala v dárcovství xenofarmak?“
„Ano…“ vydechli manželé unisono.
„Vy si neumíte vyprodukovat autofarmaka?“ ujišťuji se dále ve svých dedukcích.
„Ne všechna … která bychom potřebovali…“ Opět jednohlasná odpověď obou – mimozemšťanů; ale přece mých vzdálených – velmi vzdálených, ale přece jen příbuzných.
„Smím vědět, které látky si sami nedovedete … připravit?“
Místo odpovědi mě zavedli do vedlejší místnosti. Je vidět, že manželé si asi berou práci i domů, protože místnost je zařízena jako vyšetřovna. Ariana se svlékla a úplně nahá se položila na vyšetřovací stůl.
„Nejprve dokonči, co’s začala … Slibuji, že už tě nebudu děsit…“ Arianin hlas zní téměř prosebně.
Přehlédla jsem protokol a zjistila jsem, že by mělo následovat vaginální vyšetření.
„Tak pokrč nohy v kolenou a hodně je roztáhni,“ žádám svou staronovou pacientku.
Arianiny nohy teď svírají téměř přímý úhel. Skláním se nad vyšetřovací stůl a opatrně jí rozevírám stydké pysky. Teprve teď začínám chápat, která látka pro výrobu autofarmak Arianě chybí. Její vagína je suchá. Vůbec se jí netvoří sekret a za těchto okolností další pokračování ve vyšetření podmiňuji tím, že bude k dispozici nějaký zvlhčovač. Hill mi nabídl jakýsi příjemně vonící gel, jímž jsem při ošetření Arianiny poševní sliznice nešetřila.
Vnitřek vagíny je teď ideálně kluzký. Pečlivě prohmatávám celý orgán od poševního vchodu až po děložní hrdlo. Ačkoliv dívčina vagína bezvadně povolila a moje prsty mají dostatečný prostor k volnému pohybu, Ariana leží znuděně a nevzrušeně na vyšetřovacím stole. I při tak rozevřeném klíně má kupodivu zcela uvolněné svaly na stehnech. Známky vzrušení nejeví ani při intenzivní masáži klitorisu.
„To není … možné…“ vzdychám úzkostně při takovém vývoji situace, „Co kdyby ses trochu hýbala, Arianko, taky se musíš sama snažit…“
„Ráda bych, ale vůbec nemám představu, co je vlastně ode mne požadováno,“ stěžuje si smutně Ariana.
„Víš co?“ uvědomuji si, že Ariana mi vlastně dělala společnost jen v prvních dnech, když u mne začínaly odběry mléka, „Vyměníme se, a já ti názorně předvedu, jak by to mělo vypadat.“
Ariana mi uvolnila místo na stole. Protože jsem se neobtěžovala navléci si župan, jsem stále nahá. Uléhám na vyšetřovací stůl a žádám Arianu, aby mi prováděla totéž, co jsem právě dělala já jí. Roztáhla jsem pokrčené nohy a Ariana mi rozevírá stydké pysky. Už teď musí vnímat moje počínající vzrušení. Cítím, jak její prsty pronikají poševním vchodem do mého nitra. Sliznice mi začíná vlhnout a Arianiny prsty v mé vagíně začínají příjemně klouzat. Cítím jejich pohyb a začínám se vzrušeně vlnit.
Hill chvíli sleduje počínání své ženy, pak se staví za mou hlavu a věnuje se masáži a prohmatávání mých prsou. Jeho poměrně velké, ale jemné ruce přímo ždímají obě žláznatá tělesa, až mi z bradavek vytékají zbytky mléka, jehož kapičky Hill líže. Pociťuji blížící se vyvrcholení. Ariana se právě zaobírá mým klitorisem… Produkuji kvanta sekretu, který Arianě stéká po ruce i po předloktí, kterým se lehce opírá o mé pravé stehno. Druhou rukou mi intenzivně hněte břicho. Slastná rozkoš proniká mi celým tělem a začínám se orgasticky chvět. Ztrácím všechny zábrany a vydávám ze sebe neartikulované výkřiky. Poslední dva záškuby svalstva … Konec! Právě jsem prožila jeden z nejintenzivnějších orgasmů v životě. Ariana vycítila, že další její počínání už mi není tolik příjemné a ustoupila několik kroků od vyšetřovacího stolu. Hill se pohodlně usadil v křesle.
„Přátelé, teď, když dovolíte, bych se ráda osprchovala…“
Ariana, dosud s užaslýma očima plnýma obdivu, beze slova otevřela dveře do sprchy. Když jsem se vrátila, našla jsem manžele v objetí…
Chvíli jsem je bez hlesu a s dojetím pozorovala, když tu Ariana zvedla oči od svého manžela a zachytila můj pohled. Povzbudivě jsem na ni kývla. Hill vstal, podal mi župan, do jehož kapsy zasunul můj poznámkový blok dosud ležící na opěrce křesla, a naznačil mi, abych ho následovala. Odvezl mě výtahem zpět do 6. patra a vrátil se ke své ženě.
Ulehnuvši nabita silnými dojmy z dnešního odpoledne a večera, usnula jsem neklidným spánkem.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah